SBH přečtené 632

Sváteční vražda 2023, Ada Moncrieff

Staromilská „vintage“ detektivka, odehrávající se v roce 1938. Musím pochválit překlad, který na mě opravdu dýchl zastaralou, nicméně libozvučnou češtinou. Dojem vyšel na jedničku. Vlastní vyšetřování mělo spád a odpovídalo klasickým britským detektivkám. Pachatele jsem podezírala od začátku, akorát mi chyběl motiv, ale ten jsem nemohla odhadnout. Opět tato složka byla za mě v pořádku. Ohledně postav jsem měla už trošku problém. Víc než skutečné lidi připomínaly karikatury a nepůsobily věrohodně. Uznávám, i to odpovídalo stylu, jakým se psalo před sto lety, ovšem to mi už skřípalo. S tím souvisejí šroubované a nepřirozené dialogy. Chudák Freddie působil vyloženě jako paňáca, Stephena bych vystřelila na Měsíc, i hlavní hrdina Hugh se vyprofiloval až něco za půlkou. Jsem ráda, že jsem knihu četla až po Vánocích, protože atmosféra svátků v sídle Westburyových byla vyloženě tragická, i kdyby k žádné vraždě nedošlo. Neutuchající sled přetvářky, jedovatostí, zlé vůle a falše nikterak nelákal, neustále zdůrazňovanou „vřelost“ rodiny bych si ráda odpustila. V té souvislosti se divím, že se Hughovi vůbec podařilo dojít ke správnému řešení. Pěkná obálka, slušné pátrání, postavy víc zajímavé než sympatické, příjemně krátké kapitoly a čtivý text. Na ukrácení dlouhé chvíle dobré, ale bohužel nic víc.... celý text

Případ ambiciózního démona 2023, Martina Eretová

Bavila jsem se. Kniha mě nalákala povedenou obálkou, evokující plakáty z padesátých let 20. století, anotace zněla zajímavě. Text je rozhodně čtivý a už první kapitola vtáhla do svižného děje. Ohledně toho nesouhlasím s názorem, že pasáže Zinina deníku děj zpomalovaly. Naopak. Byly nutné pro vykreslení prostředí, doby, i pro budování napětí. Dávkovány byly velice příjemně. Fungují jako organická a potřebná součást povedeného díla. Největší plus pro mě představovaly postavy a humor. Všichni tři hlavní hrdinové se vyprofilovali rychle a barvitě. Se Zinou jsem v mnoha ohledech nemohla souhlasit, přesto jsem ji chápala a rozhodně bych ji brala jako kámošku. Ohledně Davida nedokážu posoudit, zda takto uvažuje muž, protože mi připadl báječně racionální a sebekritický. Ovšem na pozici literární postavy si vedl výtečně. A Vitališ? Jakmile jsem jeho jméno viděla napsané, v uších mi zazněl pisklavý hlásek, který ho vyslovuje – už nevím, v jakém filmu. Charismatický starosvětský elegán, který se dokáže postavit i mocným, nerudným bohům. Záporácký/kladný plukovník patřil přesně mezi nejednoznačné, charismatické postavy vyloženě k sežrání. Nebo napřesdržku. A humor? Ne, nejednalo se o výbuchy smíchu a utírání kanoucích slz, spíš o lehký nadhled a ironii, které k příběhu podstatně lépe seděly a moc dobře působily. Další bod k dobru přičítám za nesmírně originální pojetí rádoby cestování časem, neboli za samotné prostředí Mýtoversa. Autorka ví minimálně o padesátých letech hodně, ale i kdyby se v nějakém detailu spletla, tahle koncepce jí kryje záda a čtenáři umožňuje užít si knihu bez případných jehliček podezření na nepřesnosti. Je to Mýtoversum, přece. Bohužel mám i dvě výhrady. Ta první se týká samotného vyšetřování případu, které probíhalo hodně skrytě na pozadí. Je jasné, že v tomto prvním díle šlo především o seznámení s originálním světem, taky to byla zábava, to rozhodně, ale konečný výsledek Vitališova úsilí byl nanicovatý a nejvíc se přibližoval stručným zápiskům z vyšetřování. Mimochodem ty mi nakonec byly v této linii nejvíce nápomocné. Ovšem druhá výtka je závažnější – množství bohů na stroji. Jak lze určit při průchodech trhlinami cíl? Pokud to nelze, byl celý démonův plán na vodě. Pokud to lze, tak proč se všichni motali v těch padesátkách? Celý jeho plán vlastně spočíval v čem? Zajistit nějaký tajný sklad zbraní zrovna v období nejtěžší totality? Vážně? Nebo o co šlo? Jak je možné, že David po průchodu hned narazil na Zinu? A tak dál. Nebudu se v tom šťourat, protože čím víc o tom přemýšlím, tím víc náhod vylézá z kanálu. Takže jako zábavné a mírně poučné počtení vřele doporučuju, jako detektivka hodně slabé. Ale přesto s nadějí vyhlížím další díl, protože bez Vitališe a Davida jsou mé dny nudné.... celý text

Pozdravy záhrobí 2021, Veronika Fiedlerová

Přečetla jsem povídku Noc na Liščí skále a beznadějně se zamilovala do Benedikta Krausnera. Takže jsem si musela koupit Pozdravy záhrobí i další díl. Jen mě trošku mrzí, že zrovna Noc není součástí díla. Na druhou stranu, byť se jedná jakoby o román v povídkách, postavy se vyvíjejí, vztahy mezi nimi taktéž a celý koncept má zastřešující zápletku. Jsem spokojená. Benedikt sice už není nejistý mládenec, ale poměrně slušně situovaný paranormální úředník, tím trochu ztratil své kouzlo, ale pořád ohledně svých schopností a zařazení do společnosti tápe. Líbí se mi, že se čas od času označuje za černokněžníka (protože bělokněžník neexistuje), to mu přidává na zajímavosti. Další postavy už mají pozici o něco horší, Jelen a Igor mi dlouho splývali, a ačkoli se jedná o důležité osoby, autorka si s nimi moc nevyhrála. Démon Rudy je fajn, ovšem sladká Zuzanka se profiluje opět poměrně těžce. Jednotlivé detektivní případy se mi líbily, Benediktovo nahlížení do záhrobí je lákavé. Na druhou stranu za horor považuju něco, u čeho se bojím. Tady jsem se párkrát zasmála (super!), v jednom místě mě text dojal, ale strach jsem nepociťovala – ani o postavy, ani tak nějak všeobecně. Dokonce ani ve scéně, kdy mrtví vstanou z hrobů a začnou řádit mezi lidmi. Nejvíc jsem se obávala při rozhovoru Benedikta s Jelenem na téma, jaký má smysl vést spořádaný život, když policie nikoho nechrání a stojí na straně mafiánského padoucha. A bála jsem se toho, že je to pravda. Nakonec tedy jedna výtka. Nedokážu posoudit, jak dobře autorka popsala astrální průchody záhrobím, zato dobře vím, že v restauracích a hospodách je už pěkných pár let, možná spíš desetiletí zakázáno kouřit. Proto mě pokaždé rozhodil popis mračen cigaretového kouře válejícího se v lokálech. A zároveň ukrajinských uprchlíků a války. Autorka sama může být zapřisáhlá slušňačka a abstinentka, ale knihu v ruce drželo dost dalších lidí na to, aby byl tento drobný detail zachycen. Škoda. Nebo jsou v Golden Dog všichni zapřisáhlí abstinenti, vyhýbající se podnikům veřejného stravování obloukem? Nemyslím si. Jinak ale vřele doporučuji a vrhám se na další díl.... celý text

Zlaté enklávy 2023, Naomi Novik

Půjdu tak trochu proti proudu. Nemyslím, že by tento díl byl nejlepší ze všech, skoro si troufám tvrdit, že kvalita série má sestupnou tendenci, i když velmi zvolna. Plusy (tohoto dílu) jsou evidentní, i když v případě této autorky naprosto očekávané. Je to chytré a do posledního detailu promyšlené. Vyřeší se všechny záhady z předchozích dílů, ačkoli jsem se nemohla ubránit pocitu určitého nastavování. No a naprostá třešinka na dortu je záležitost, kterou například v tvorbě L. Taylor bolestně postrádám – když už si autorka vymyslí fakt smrtící překážku, má zároveň v ruce i řešení, i kdyby mělo být bolestné. Bylo to napsáno čtivě, to bezpochyby, ačkoli poměrně svižný děj zpomalovaly úmorné pasáže úvah a filosofování. Chápu, proč byly potřebné, vysvětlily spoustu okolností, ale byly ukecané a rozvláčné a jak to jindy nedělám, tady bych doporučovala významné proškrtání. Určité věci se opakovaly pořád dokola, aby si jich nedůvtipní čtenáři všimli, ačkoli pobrat takovou nálož úvah by podobní uživatelé těžko zvládli. Přečetla jsem jedním dechem, Galadriel je hrdinka podle mého gusta, zásadová, nedokonalá, vznětlivá, milující. Souhlasím s tím, že vztah k Liesel podlehl módní vlně „všichni jsme LGBT+, a pokud ne, tak platí pravidlo č. 1“, obyčejné přátelství by mi totiž v tomto případě úplně stačilo. V závěru knihy se na scéně objevily všechny figurky, které se v předchozích dílech na stránkách jenom mihly, zase podle mého úlitba nějakému obskurnímu anglosaskému pravidlu tvůrčího psaní. Prostě partička ze Scholomancie vyřeší vše a basta. Způsob tvorby enkláv byl ohavný, ale těžko bych mohla tvrdit, že přístup čarodějnické komunity k záležitosti byl odtržený od reality. Když už se někdo dostane na vrchol jakéhokoli společenství, obvykle, oprava – vždy se jedná o osobu s mizerným charakterem. Navíc tady narážím na druhou výtku, kterou vůči sérii mám – proboha proč? Proč si museli čarodějové půjčovat prostor z prázdnoty? Na Zemi ho snad není dost? Nestačilo by se tedy – se všemi svými schopnostmi – přestěhovat na jinou planetu? Mars dobrej, ne? Asi víc hudrám, než si kniha zaslouží. Námětů k přemýšlení poskytla přehršel, postavy byly barevné a uvěřitelné (a ano, mnohdy nereálně duhové), nad dialogy jsem se bavila, děj uháněl svižně kupředu a nebyly v něm žádné zbytečné a slepé odbočky. Systém magie a vůbec celý zlomyslný čarodějnický svět byl vystavěn důkladně a nezvykle. Celá série významně ční nad běžnou úrovní žánru. Akorát to sladké chvění, které signalizuje něco jako lásku, se tentokrát nedostavilo. Bez ohledu na výtky vřele doporučuji.... celý text

Podivná doba 2023, Caimh McDonnell

V případě této knihy jsem měla opravdu šťastnou ruku. Líbila se mi anotace a jako obvykle jsem vsadila na zdejší pozitivní komentáře, i když to bývá ukazatel velmi nejistý. V tomto případě to ale vyšlo, díky bohu knihomolů. Jen obrázek na obálce je, no, podivný. Snad odkazuje k alkoholismu jedné z postav? Kdo ví. Srovnání s Řekami Londýna je taky sporné, za mě je tento počin rozhodně lepší. Ačkoli mi také rozšířil obzory ohledně jiné profese (vydávání novin), profesní vsuvky nepůsobily nikterak úmorně, naopak všechno plynulo svižně a zábavně kupředu. Autorův humor mi sedl, takže jsem se nad stránkami chechtala nahlas. To je věc, které si opravdu cením. Ale tím s pozitivy zdaleka nekončíme. Za mě jsou dalším tahounem postavy, a tady to opět vyšlo na sto procent včetně antihrdiny Banecrofta. Každá figurka byla jiná, plastická a dýchající, každá měla nějaké to tajemství. A dialogy mezi nimi jiskřily víc než silvestrovský ohňostroj. Ze srdce fandím Haně, která za sebou sice měla vztahový přešlap, ale nepůsobila jako ufňukaná, sebemrskačská chudinka. Otevřeně se dokázala postavit policii, nadpřirozené zrůdě i Banecroftovi. Respekt. Zároveň ale nemůžu upozadit děj, spletitý, přesto domyšlený, zábavný i chvílemi znepokojující. V souvislosti s brilantní čtivostí se kniha prakticky nedala odložit, s napětím jsem hltala všechny eskapády, držela palce partičce z Podivné doby a prskala nad padouchem Morettim. S tím souvisí závěr, který mé pomstychtivé srdce naprosto uspokojil, ačkoli to zase vypadalo na sladkobolnou hyperkorektnost. Ke vší chvále mám jen jednu připomínku. Vysvětlení nadpřirozených jevů nějakým Kmenem a Zakladateli bylo sice originální, ale vymýšlet další systém v oblasti, kde už bylo systémů vymyšleno hodně, je jednak kontraproduktivní, jednak matoucí. To bych zjednodušila a napasovala na něco již existujícího. Ale odpouštím autorovi. Po dočtení se mi stýskalo po postavách natolik, že si knihu kupuju a určitě přečtu znovu. A s nadějí vyhlížím další díl. Vřele doporučuji.... celý text

Jak ulovit boháče 2023, Evie Dunmore

Hodnocení od začátku až zhruba do 80 % knihy bylo skvělé, už dlouho jsem nečetla tak báječnou romantiku. Pak ale nastal tak strmý sešup, že mě dokázal totálně otrávit. Špatné je, že se jedná o závěr a konec špatný, všechno špatné. Rebelky z Oxfordu jsou mou oblíbenou sérií. Kromě toho, že to mezi hrdiny opravdu jiskří, tohle autorka umí, tak si užívám především chytré postavy (ženy i muže), uvěřitelné zvraty a poučení ohledně boje za ženskou rovnoprávnost. V tomto díle to vycházelo na tisíc procent. Variace na Angeliku a Geoffreye se mi líbila, sice se Hattie opět chovala a především se cítila jako nadržená coura, to je v dnešní romantice více než běžná bolest, ale všechny ostatní klady tento zápor odstínily. Ano, užívala bych si, kdyby se Lucian snažil víc, dvořil se své manželce a nadbíhal jí, zatímco mu holka rovnou padla do náruče i postele, ale co už. Vtipné, zábavné, hezky napsané, poučné, zamilované, co víc si přát? No, jedno přání bych měla – rozumný závěr. Od dramatické scény v Lucianově pracovně se celá stavba románu zhroutila. Hattie se sice projevuje jako pokrytecká maloměšťačka, ale bojovat za laskavý přístup k násilníkovi, který chtěl ji i Luciana připravit o život, mi fakt připadne za hranou. Ovšem její následné rozhodnutí utéct od manžela nedává smysl už vůbec. Přesněji řečeno jsem pochopila, proč tento zvrat autorka do románu chtěla zapracovat, ale udělala to extrémně mizerně. Hattiino rozhodnutí v daném okamžiku postrádá smysl, další popis událostí představuje hodně zrychlené převíjení filmu, konečné smíření působí barvotiskově a nevěrohodně. Následně se vyrojilo tolik otázek, že naprosto zastínilo dobrý dojem z prvních čtyř pětin, což je škoda. Například: v každé situaci a době podléhá jakýkoli člověk nějakým zákonům, to hrdinčino vzepření je dětinské a iracionální. Dál, v exilu pracovala jako učitelka, tudíž přesně zastávala roli neprovdaných viktoriánských žen. Tohle opravdu chtěla? Nebo dál, to jí vůbec nezáleželo na Lucianových citech a na něm samotném? Super! A kdyby mu ruplo v kouli, jakože by se to dalo očekávat, a třeba vůbec Hattii nenašel nebo si vzal život nebo cokoli dalšího, byla by spokojená? To opravdu chtěla? Sázka na happy end je dobrá v literatuře, ovšem v životě bych počítala s komplikacemi. A tohle byla jen malá ukázka. V důsledku mi začala ukrutně vadit i nesourodost snahy vykreslit viktoriánskou Británii a zároveň hypermoderní přístup ke společnosti v dnešní literatuře, kdy každý druhý (už to je blbost) je přiznaný homosexuál/lesba (ve viktoriánské Anglii? jako FAKT?), Hattie uvažuje o práci žen v domácnosti a kolem rodiny jako o PRÁCI (něco takového se nebralo v úvahu ani na konci dvacátého století) a tak podobně. Zklamání, opravdu strašné. A to se mi to po většinu tak moc líbilo.... celý text

Kouzla rodu Thornů 2021, Margaret Rogerson

Podlehla jsem pozdvižení souvisejícímu s touto knihou a koupila si ji. Pak jsem ji několikrát otevřela a nemohla se začíst. Na první stránce „padne noc“, „v oknech se odráží slunečními paprsky“ a „parapety se lesknou deštěm“. Očividný rozpor mě pokaždé odradil, až jsem si jednou řekla, že to přece překonám. Překonala jsem, nicméně situace se nijak nezlepšila a posledních cirka sto stránek představovalo čiré utrpení. Ve výsledku se jednalo o výjimečně ambivalentní čtivo. Moc se mi líbila láskyplná linie mezi hlavními hrdiny, mimochodem Thorn mi nepřišel nijak děsivý od počátku, na druhou stranu chápu nezkušenou, mladičkou Elisabeth, že podlehla názoru, který jí vtloukali do hlavy. Naštěstí prozřela poměrně rychle. Ohledně démona Silase platí totéž. Přehnanou naivitu děvče ovšem projevilo v jednání s arcipadouchem a také s doktorem, ale o tom později. Postavy mi byly sympatické, vzájemné interakce jsem si užívala, favoritem je samozřejmě snobský démon Silas. V druhé půli v dialozích občas probleskl úderný vtípek, to je pro mě lahůdka. Pak se mi líbil barvitý svět včetně Nathanielova tajuplného domu. Jenže souběžně s tím jsem trpěla. Grimoáry se mění ve zlotvory, sotva se na ně někdo špatně koukne. Takže v závěrečné bitvě kolem nich démoni chodili po špičkách? Jako fakt? Že se žádný neproměnil. Sochy dokážou posouvat žebříky v knihovně, na plese se sál promění v pohádkový les, ale o splachovacím záchodu v království nikdo neslyšel. A tak podobně. Nejhorší ale byla zjevná hloupost všech postav plošně. Elisabeth se snaží zabránit arcipadouchovi v dokonání zločinu jako jediná v říši, navíc se ani jednou nezamyslí nad způsobem, jakým své kejkle provozuje. Ředitelé knihoven, celé Kolégium, ale ovšem třeba panovník nebo i sám arcipadouch, všichni projevují naivitu žáka páté třídy ZŠ. Pár dobrých nápadů, svižný děj, zábavné postavy, na druhou stranu brutální logické nesmysly a prvoplánová naivita zápletky a jejího vyřešení. V důsledku opravdu velké zklamání.... celý text

Jiskřivý idol 2023, Katee Robert

Rozhodně se nejedná o bezchybnou knihu, to v žádném případě. Ale... Po nekonečně dlouhé době jsem se u romantiky královsky bavila a poměrně těžký svazek vozila i v hromadce. Olympští mafiáni mě ukrutně baví, a kdyby byl vydán další díl, ihned po něm hrábnu. Jen nedokážu vykoumat, v čem tkví kouzlo. Nad Hradem ve Skotsku se mi vařila střeva, zatímco tady velkoryse přehlížím chyby. A že jich je, počínaje děsivou stylistikou, opakující se slova, celá slovní spojení, mé „oblíbené“ oříškové oči, blehuhe, či odpudivé označování ženských pohlavních orgánů. Pak poměrně nereálný přerod chladného zabijáka Erota v ochranářského milujícího taťku. A tak dál. Zvláštní prostředí Olympu, které mi v prvním díle brnkalo na fantasy strunu, aby se ukázalo, že tato linka je jenom v mých představách, jsem v tomto díle vzala na milost, a vlastně se mi začalo líbit. Ačkoli sama za sebe považuji tento koncept za nevyužitý potenciál, a to obecně neuznávám. Ale budiž. Psyché mi jednoznačně sedla. Jak je v dnešní vychýlené době normální, ačkoli se jedná o krásnou ženu, okolí (včetně mnohých čtenářek) ji odsuzuje, protože je tlustá. Protože jediný krásný je utečenec z Osvětimi, že. Psyché sice má ráda své tělo, ale ve svém sebevědomí prožívá občasné výpadky, které si dost dobře nedokážu vysvětlit. Má přece milující rodinu a mozek v hlavě, který se nebojí použít. Ale hlavně pro mě bylo atraktivní, že byla chytrá a zdaleka ne tak cukrkandlově a falešně laskavá, jak je v romantikách zvykem. Její závěrečný risk a finta se mi vyloženě líbily. Palec nahoru. Na Erotovi bych našla spoustu podobných závad, jenže se mi celou dobu promítal do původní starořecké legendy a přišlo mi to mega vtipné. Jakože Afrodita je pekelná mrcha, to bez debaty. Mezi ústřední dvojicí jsem cítila jiskření, sebeobelhávání hrdinů, které strašlivě nesnáším, se tady vyskytovalo v tak mizivém množství, že musím poděkovat. Byla jsem ušetřena i závěrečného Velkého Nedorozumění, opět díky. Další drobnou závadu vidím v malém napojení na skutečné řecké tradice. Ačkoli tu každý vzývá blíže neidentifikovatelné bohy, nevěsta kráčí k oltáři a v neděli se chodí do kostela. Hmmm. A tak podobně. Na druhou stranu co čekat od americké autorky. Neotřelé prostředí, vtipné napojení na profláknuté postavy z řeckých bájí, zábavný děj a uvěřitelní hrdinové. S drobnými výhradami doporučuji.... celý text

Zlatá vařečka 2023, Jessa Maxwell

Úžasně čtivé, vtipné a zábavné. Už obálka slibovala neotřelou zábavu. Vnitřek jsem slupla za jediný večer (dlouhý). Ale možná si budu trochu protiřečit. Stavba děje byla rozhodně zvláštní, například k vraždě dojde až v úplném závěru, nicméně vyšetřování a pátrání po tajemství bych přirovnala ke klasické detektivní škole, žádné hrůzostrašnosti, naopak narůstající tajuplnost poskládaná ze střípků informací. Palec nahoru. Na začátku se seznámíme s účastníky soutěže. K medailonkům jsem se minimálně v začátku často vracela, protože další děj je vyprávěn v ich formě všemi soutěžícími. Moje odhady, kdo bude obětí a vrahem, se nepotvrdily. V té souvislosti bych zmínila závadu, která sice v tomto případě zvýšila napětí, ovšem vůči čtenáři nebyla fér – autorka nás vesele obelhává. Za tohle ubírám jednu hvězdu, protože vlastně nebyla šance zjistit pachatele. I když vyústění bylo vtipné a ten šťastný konec jsem si užila. Postavy byly popsány plasticky a dialogy měly šťávu, na druhou stranu jenom podle způsobu „mluvy“ jednotlivých aktérů se nedali odlišit. Všichni uvažovali stejně, jedině občas zmíněné zvláštnosti čtenáře navedly. Takže jedna netypická typická detektivka a každopádně zábava. Doporučuji.... celý text

Sejdeme se pod jmelím 2023, Jenny Bayliss

Opravdu velké zklamání. Zima nejistých nadějí se mi moc líbila, tak jsem knihu otevírala s nadějí, která byla bohužel zašlapána do země. Počáteční přehršel klišé, jako nejlepší kamarád hlavní hrdinky gay a tak podobně bych vydýchala, v případě anglosaské romantiky vím, do čeho jdu. Partička lidí, kteří o sobě tvrdí, jací jsou přátelé, ale ve skutečnosti se jedná o sbírku sobeckých parchantů, kteří si jdou po krku, to už mi trošku haprovalo. Celé to zachraňoval občas úderný vtípek a celkem čtivý styl. Jen poznámka k překladu. Zlozvyk překládat angličtinu doslova je úmorný, neznám nikoho, kdo by se na druhého díval „přes nos“, naopak obvykle se lidé v Čechách dívají „skrz prsty“, a podobně. Na druhou stranu mě nebolely oči kvůli množství pravopisných chyb, takže s výhradou dobrý. Od chvíle, kdy se Nory svalí do hnoje, mi už ale uvěřitelnost příběhu vyletěla komínem. Vyřiďte, prosím, autorce, že člověk umazaný hnojem, který se bez použití kapky vody aspoň na opláchnutí rukou a obličeje převlékne do čistého oblečení, nadále dost intenzivně páchne (já bych vlezla do sprchy i s vlasama bez ohledu na společenská pravidla). A tak podobně. Sněží, ale zároveň je možné pozorovat hvězdy na jasné obloze, třeba. Nakonec byl ale nejhorším problémem hlavní hrdina. Nebo přesněji chování nadržené slepice Nory. Od začátku mi vadilo, jak za Isaakem běhá a neustále mu podlézá. On nehnul prstem, seděl na zadnici v zahradním domku a byl hezkej. A ten závěr? Obrácení ústředních padouchů Guye a Thomase mi obrátilo kufr. Upřímně bratr, který Nory dvacet let šikanoval, není laskavým starším bráškou, kterého bych si přála. Sladkobolné spárování všech se všemi a hutná přátelská atmosféra, kdy nikdo nikomu nelezl na nervy a ze všech se stali charakterní lidumilové, byla úmorná. Ovšem konečné zúčtování ústřední dvojice bylo nejhorší. Při Velkém Nedorozumění (rozumím, nutná součást anglosaské romantiky) dílo nabralo jakž takž snesitelných obrátek, aby to autorka opět spláchla do kanálu. Pořád jsem čekala, že se ňouma Isaac vzchopí a dojede za Nory do jejího knihkupectví. Ale ne, zůstal vytrvale sedět na svém zadku a Nory to musela jako obvykle zařídit všechno sama. Fujtajbl, od takového muže ruce sakra pryč! Zklamání, ale to jsem už říkala.... celý text

Velké léto 2023, Ewald Arenz

Na prvních stránkách jsem se do příběhu zamilovala a teď, když jsem knihu dočetla, se mi stýská po postavách. Naprostá lahůdka. Děj je jednoduchý, hlavní hrdina Frieder nejvíc ze všeho řeší vztahy se sourozenci a příbuznými, s přáteli, s dívkou, do které se zamiloval. Mezitím stihne zničit bagr, propadnout ze dvou předmětů, zachránit kamarádovi život a podívat se zblízka do očí tygrovi. Ale to jsou jen kulisy k laskavému vyprávění o strastech dospívání. Nejsilnější devizou jsou postavy. Frieder je hlavní hvězdou, rozporuplný mládenec plný humoru, soucitu, lásky, vzdoru. Děda Walther mu zdatně sekunduje, na první pohled mrzoutský protiva, který má ovšem rozumně nastavený žebříček hodnot a jak se ukáže, dokáže velmi hluboce milovat. Podobně bych mohla pokračovat, trochu mi vadila krásná Beate, která udělá zásadní chybu, ale vyřešit ji musí Frieder, to mi moc nesedí. A pak mám drobný problém s Friederovými sourozenci. Dohromady by jich mělo být šest a možná jsou na začátku všichni vyjmenováni, ovšem po stránkách pobíhají pouze čtyři z nich, dva zbylí se dočista vypařili. Naplno jsem si užívala třeskutě zábavné dialogy okořeněné špetkou moudra. Diskusi Friedera a dědy o respektu jsem si přečetla třikrát za sebou, královsky se bavila, mimo jiné se nahlas smála, ale upřímně jsem si pro sebe opakovala i bystré postřehy. A v podobném duchu proběhly rozhovory všechny. Například i ten, kdy je Frieder zadržen policií před koupalištěm. Akorát linie vyprávění odehrávající se v současnosti mi nedávala úplně smysl. Ze začátku zvyšovala napětí, nicméně na konci se vytratila do neurčita a akorát ve mně zanechala stopu smutku, avšak nikoli nějakého smysluplného uzavření. Rozhodně doporučuji.... celý text

Hrad ve Skotsku 2022, Julie Caplin

Strašlivé zklamání. I PET flaška je méně umělohmotná než tento příběh. A to jsem si knihu koupila. Chyba, velká chyba, obrovitánská. Vzhledem ke zdejšímu vysokému hodnocení uvažuju, jestli jsem divná, nebo má většina ostatních čtenářek tak nízkou laťku. Ale, proboha, vždyť všechno v knize bylo ploché jak žehlící prkno. Autorka nedocílila toho, abych se na ono romantické místo přenesla. Její popisy nevyvolaly žádné pocity. Ohledně děje v romantické literatuře neočekávám žádné zázraky, vše je předvídatelné a nepovažuju to za zápor. Takže tento bod nemůžu vytknout, ale příjemné překvapení nenastalo. Od začátku bylo všechno zřejmé, třeba v čí náruči Izzy nakonec skončí, přičemž linie se záletným prodavačem taky mohla být nosnější. Úkryt safírů byl zřejmý ve chvíli, kdy bylo ono místo zmíněno poprvé. A to nejsem žádný Holmes. Ale nejhorší tragédií byly postavy, schématické, afektované, nedůvěryhodné a, ano, to už se zmiňovalo, naprosto ploché. Izzy se vyloupla na první stránce, i jí jako hlavní hrdince scházela jakákoli minulost, teda pardon, samozřejmě opustila zrádného přítele, ale furt do něj byla blbá. Jinak si totiž její extempore s tím ňoumou neumím vysvětlit. Chovala se značně afektovaně, submisivně a hloupě. Když do ledové vody zahučela podruhé, nejradši bych se čtečkou hodila o zeď. A podle hloubky, v níž tonula, došla mimoděk tak nejméně do prostředka jezera. Ostatní účastníci tragédie byli obdobně nesmyslní, kralovala jim samozřejmě barvotisková a naprosto nesnesitelná Xanthe, jediný s výhradami uvěřitelný byl Duncan, ovšem opět klišé charakter. Brrr. Pak už mi vadily i naprosto nesmyslné situace, například nucený pobyt ve sklepě. Proboha, kdo by vytápěl sklep? Vždyť tím ona prostora ztratí veškerý smysl. Celou dobu jsem se trápila a nákupu opravdu hořce lituju.... celý text

Smrt v modré 2023, Susanne Goga

Komisař Leo Wechsler je takový sympaťák, že utáhne i různé nepřehlédnutelné závady knihy. Jako první a nejhorší musím zmínit klasickou soudobou bolest – mizerné korektury. Chybějící slova ve větách, pravopisné chyby či překlepy se nacházely prakticky v každé větě a působily úmorně. Kdo konečně božstvům v nakladatelstvích vysvětlí, že by měli dát přednost kvalitě před kvantitou? Jako druhá věc, která mi zpočátku hodně vadila, byl stručný až strohý způsob zápisu. Minimálně celou první kapitolu jsem měla dojem, že čtu monitorovací zprávu k projektu z peněz EU. Čestně ovšem přiznám, že postupem doby mi daná záležitost přestala vadit a naopak mi sedla k příběhu a atmosféře Berlína dvacátých let, smrtící inflaci, bídě a špíně a zároveň hektickému ruchu a inspirativnímu uměleckému prostředí. Vyšetřování případu se mi líbilo, klasická detektivní práce, prvek napětí mi bohatě stačil v obavách o Paulův osud. Této lince musím vytknout akorát fakt, že nebyl vyřešen případ utonulého v kanálu a v nejasných mlhách se ztratil i nápadník sestry Ilsy. Na druhou stranu toho jsem podezírala od začátku. Dvě nejsilnější stránky autorky jsou jednak skvěle vystižená dobová atmosféra. Přes zmíněnou stručnost jsem se na místě ocitla, potácela se po prošlapaných schodech laciných činžáků, obdivovala rázovité moderní obrazy, kuckala v oblacích cigaretového kouře. A jako druhou, ovšem pro mě nejdůležitější stránku zmíním perfektní vykreslení postav. Chtěla jsem napsat, že žádná není černobílá, ovšem na Muchlowovi bych kladnou vlastnost hledala obtížně a na členech Asgardské společnosti asi taky, ačkoli ti se jenom mihli na pozadí. Ale třeba Leo je spravedlivý policista, soucitný občan a milující otec, ale zároveň i trochu bezohledný workoholik. Podobnou charakteristiku bych dala dohromady v případě všech důležitějších postav včetně zavražděného. Rozhodně doporučuji a těším se na další díl.... celý text

Strasti vánočních svátků 2023, Lenka Hnátová

Gay romance této autorky jsou sázkou na jistotu, a to velmi příjemnou a pohodovou. Jako bonus navíc mě uchvátila pěkná a výstižná obálka. S nákupem a četbou jsem neváhala ani minutu. Krátká novela mi poskytla vše, co jsem od ní očekávala. Zašmodrchaný milostný příběh, bolestné tajemství v rodině, prozření a vývoj nejen hlavního hrdiny. Autorčiny texty jsou vždy ždímačkou na emoce, nad rozhovorem Maxe a Valerie jsem kulila hrachy. Dalším výrazným plusem je nečekané vybočení se zajetých klišé, kdy tentokrát macecha nevyrábí ve sklepě otrávená jablka, aby se zbavila nenáviděného nevlastního potomka. Už jenom za to by si kniha zasloužila pět hvězd. Ale to bych nezmínila úplně luxusní záležitost, a to Maxovu zvláštnost, jak se vypořádal s otcovým zákazem sprostých slov. To jsem se pro změnu bavila královsky, do zkyslýho bramborovýho salátu! Barevné, plastické postavy, uvěřitelný a chytlavý děj (knihu jsem přečetla na jeden zátah), svěží, zábavné dialogy. Max se jako obvykle utápěl v rozporuplných emocích, ale věřila jsem mu každý nádech i každou prolitou slzu. A láska mezi hlavními hrdiny ze stránek vyloženě čišela. Ta vánoční atmosféra ovšem také, a to je majstrštyk, s ním si neví rady ani profláknuté zámořské autorky. Jediné, co mi kapánek skřípalo, byla Maxova nedůvtipnost, ale zase chápu, že ve svém rozrušení a oprávněných obavách z věcí budoucích raději nepodléhal falešné naději. A jako ostatní hodnotitelé i já bych uvítala trochu širší rozvedení závěru. Nemůžu si stěžovat, všechny linie a nakousnuté problémy byly vyřešeny, ale nechtělo se mi Maxe a Berta tak rázně opouštět. Líbilo se mi to moc, vřele doporučuji a určitě nedržím v rukou naposledy.... celý text

Slzy Netrebů 2017, Miroslava Dvořáková

Co dodat? Myslela jsem, že Střípky sváru nic nepřekoná, to jsem se ovšem spletla. Tohle mě bavilo ještě víc, takže sedm hvězd bez debaty. Bohužel dvě poslední se sem nevejdou, tak si je budete muset přimyslet. Janis je charismatický uličník, kterému není nic svaté, aby se souběžně projevil jako nadmíru loajální a věrný přítel. A konečně taky jednou někdo pomáhá jemu, není na všechno úplně sám. V poslední čtvrtině přichází na scénu i můj oblíbenec Igor, takže štěstí nejvyšší. Romantická linka představovala naprosté blaho, první dvě zpackaná rande dala zřetelně najevo, jak dvojice dopadne. Úžasně čtivé dobrodružství, které obsahuje prostě všechno, co má skvělá kniha mít – bohatý jazyk, skvěle vystavěný dějový oblouk, neodolatelné, plastické postavy, svižné a vtipné dialogy, nálož emocí, úklady, intriky, přátelství, lásku. Barvité popisy jsem zmiňovala? Bundu z dračí kůže prostě musím mít! Dokonale vystavěný, brutálně komplikovaný, a přesto přehledný svět, tedy spíše vesmír, pokud to vlastně nejsou vesmíry dva, ale kdo by se zaobíral detaily. Humor. Moudrost. Poučení. Něco jsem vynechala? Tato autorka je jednoznačně bohyní slov!... celý text

Střípky sváru 2016, Miroslava Dvořáková

Chybí mi hvězdička! Pokud jsem prvnímu dílu dala pět hvězd, a stojím si za tím, tak v případě dílu druhého mi jedna schází. Protože byl naprosto boží! Janis je neřízená střela s žebříčkem hodnot, který je mi velmi blízký. Ale o sympatické postavy nebyla nouze. Skvěle se vyprofiloval Cinet, který v jedničce představoval odlesk charakteru v bažině tenerisské ubohosti. Za Oponou už rozehraje důležitý part. Postavy vůbec se moc povedly, ani jedna nebyla černá nebo bílá, naopak hrály všemi barvami. Třeba u Henrexe jsem se skřípěním zubů musela uznat, že i on má dobré stránky. Takže rozhodně palec nahoru. Jak jsem měkkejš, tak se mi Janisovy hrátky s bohy líbily víc než temné palácové čachry smrtelníků. Místo soubojů, utrpení a mučení, i když i na to chvílemi došlo, jsem se bavila vykladačovým fištrónem a úsilím osvobodit krenevy diplomatickou cestou. Všechny otázky z prvního dílu byly zodpovězeny, dokonce byl odhalen i viník útoku na Janisovo rodné město, to jsem nečekala. Jako lahůdku jsem si vychutnala obnovený souboj s Henrexem. A samozřejmě se vyrojily problémy nové. Byla to jízda, při níž knihu prakticky nešlo odložit. V opojení všemi ostatními klady jsem nezmínila jeden aspekt literárního mistrovství autorky, jehož si převelice cením, a sice schopnosti popsat prostředí či bytosti tak barvitě a výstižně, zároveň zábavně a svěže, že jsem se na teneriských satelitech ocitla a užívala si tamního letního počasí, kochala se architekturou a uměleckými díly či rozkvetlými zahradami. Popisované události a osoby jsem před sebou prostě viděla, tak barvité to bylo. Příběh je vyprávěn v er-formě, ačkoli Janis nesleze ze scény. Na druhou stranu tím autorka docílila přiměřeného odstupu a ubránila se nechtěnému patosu. Opět palec nahoru. A nejlepší věc? Janisovy a občas Cinetovy trefné hlášky a postřehy. Smála jsem se nahlas. Celé dílo bylo vtipné, chytré, zábavné, mnohovrstevnaté, skvěle napsané. Šest hvězd a určitě jsem knihu v ruce nedržela naposledy. Vřele doporučuji.... celý text

Zuby poražených 2017, Miroslava Dvořáková

Líbí se mi obálka, tajuplně mystická i přiměřeně úderná. Vlastní text představuje mnohovrstevnaté dílo, které podle mého musí uspokojit každého čtenáře. Na úplném povrchu se veze brakový příběh o věčně nespokojeném mágovi, který dopomůže chudému šlechtici k trůnu, spřátelí se s otroky poražené rasy bohů a při pokusu o jejich osvobození sám padne do područí. Příběh přátelství, zrady, lásky, dobrodružství. Pod ním se nacházela vrstva, kterou jsem si užívala asi nejvíc, v níž Janis pátrá po tajemství svého původu. Nechci machrovat, ale otázka jeho matky mi hned přišla podezřelá. Při té příležitosti sám o sobě zjišťuje netušené věci a ty jej směřují na nečekané životní křižovatky. Úplně nejhlouběji kniha bolestivě rezonovala s hlubokými životními pravdami, které bych snad raději v literatuře opomněla. Jako třeba že padouchové a zrádci se vetřou do přízně mocných bez potíží a užívají si dlouhý, pohodlný život, přičemž nadále ničí každého v dosahu. Podobenství o dracích a prasatech jen potvrzuje, že stateční, mocní draci, sotva se dostanou z potíží, na další činy prasat nedbají a letí si za svými záležitostmi. Smutné, ale truchlivě pravdivé. Když už jsem se rozepsala o ideovém obsahu díla, musím vyseknout poklonu i prostému literárnímu řemeslu. Už nebudu zmiňovat skutečnost, která mě nepřestává fascinovat, a sice jak autorka zvládá udržet si přehled o komplikovaném Metaprostoru. Jako obvykle i zde jsem se mohla spolehnout na skvělé vykreslení charakterů postav. Janis je zlatíčko, i když mám pořád nejraději Ottu. Tentokrát nemám výhrady ani vůči rozporuplné Vivon. A padouchové? Raději bych na ně zapomněla. Brilantní jazyk, skvělá stavba příběhu, barvití hrdinové, přirozené a břitké dialogy, lehkost a vtip tam, kde jsem to ocenila, důrazná naléhavost v místech, kde to bylo zapotřebí. Tato autorka je prostě sázka na jistotu. Nějaká závada? No, mám problém s množstvím postav, druhů bytostí, jejich vzájemným příbuzenstvím, komplikovanou historií fantastického světa. Na druhou stranu četbu beru jako účinný a příjemný boj se zapomnětlivostí, takže i tohle je v plusu. Jednoznačně plný počet a doporučuji.... celý text

Opilý prales 1982, Gerald Durrell

Rozhodně patřím do týmu botanika, nikoli zoologie. Zvířata jsou pro mě otravní tvorové, kteří zničí záclony a rozkoušou krásně kvetoucí spathiphyllum. Přesto se mi autorovy biografické romány z Korfu moc líbí a zařadila jsem je do osobního zlatého fondu humoristické literatury. Tuto knihu jsem dostala, o své vůli bych po ní asi nesáhla. A jak jsem očekávala, je úplně celá věnována zvířatům a historkám spojeným s jejich odchytem či chovem. Zábavné příhody příbuzných scházely. Na autorově literárním stylu jsem nepozorovala žádné změny, jedná se především o geniálního vypravěče historek, méně už o spisovatele tvořícího vrstvená souvětí a složité myšlenkové konstrukce. Ovšem v jedné věci je Durrell úplně geniální. Jeho popisy přírody, krajiny, počasí, zvířat a i rostlin je tak poetický a barvitý, že se člověk mrknutím oka přenese do argentinské pampy. Ohledně postav, bez ohledu na mou lásku k Gerrymu, tentokrát vítězí osobitá a laskavá Bebita. Jo a paní Durrellová musí mít svatozář, že sotva projde dveřmi. Nakonec se mi to moc líbilo. Obstarávání zvířat do zoologické zahrady přineslo množství neuvěřitelných zážitků, počínaje situací dnes už prakticky nemyslitelnou, a sice že výprava nesehnala letenky do Ohňové země. Povstání v Paraguayi, které přimělo Gerryho pracně vybudovanou sbírku zvířat vypustit zpět na svobodu, je prostě zapeklitý zásah lidské zlovolnosti. A taky se mi líbila ukázka toho, jak strašně trpí zvířata v zajetí, pokud se o ně stará někdo, kdo je tak bezmezně miluje, že si raději nechá ukousnout palec, než by poškodil křehké čelisti zákeřného tvorečka. A jo, taky jsem se od srdce zasmála, tomu se u Gerryho knih nedá zabránit. Nejsem fanynkou ilustrací v knihách, ale tady se mi líbily, hezky dokreslovaly beletristicky podané odborné popisy. Líbilo, doporučuji.... celý text

Tajemství černé dámy 2022, Kateřina Loučková

Miluji košaté příběhy, pokud jsou psány čtivě, krásnou češtinou, pobíhají v nich živoucí postavy, děj zaháčkuje a nepustí. A tohle všechno jsem dostala v této knize. Nejsilnější stránkou je příběh, umně spletené hned dvě romantické linky, přičemž já jsem tým Thorsten, a parádně vystavěné detektivní pátrání po vrahovi barona. Další lahůdkou, kterou jsem si vyloženě užívala, je nucená spolupráce antagonistických nepřátel v závěru. Čtenář se ani chvilku nenudí, ale zároveň jej kupředu nežene jedna zběsilá akce bez vydechnutí. Chvilky napětí i zdánlivé pohody se příjemně doplňovaly. Další body uděluju za postavy. Všechny měly údernou charakteristiku včetně těch vyloženě okrajových. Ne každá mi byla sympatická, ale to se taky cení. A samozřejmě související záležitost, autorce se daří psát vybroušené dialogy, které plynou přirozeně a neobsahují žádnou vatu. Málem bych zapomněla zmínit pro mě klíčovou složku, a to jemný, nicméně jiskrný humor. Ne že by se člověk za břicho popadal, to by se k textu ani nehodilo, ale jako odlehčení sem tam vtípek zapůsobil dokonale. Nějaké závady? Moc mi nesedí autorčin svět, nesourodý pel mel rádoby úzkostlivě dodržované historie a zároveň ryze smyšlených geografických a historických kontur. S tím také souvisí podivná směsice česky, polsky, holandsky či německy znějících jmen. Ale kdo by lpěl na detailech. Jak jsem chválila postavy, v jedné složce kapku pokulhávají, a to sice v motivacích. Ne vždy jsou jasně stanovené a uvěřitelné, občas autorka spolehne na obecně platný společenský úzus, který ale ve fantasy světě ne úplně obstojí. Ovšem to je opět jenom hnidopišské rýpání. Na plný počet to ale nevidím. Opravdu obří závady, které mi rušily zážitek, jsou dvě. Vlastně tři. Jednak obálka a ilustrace. Titulní obrázek je přeplácaný a nevkusný, tady mi nezbývá než si povzdechnout, že sama autorka by se toho zhostila lépe. A ilustrace uvnitř? Copak se jedná o pohádky pro děti? Za mě ne. Za druhé mi příšerně vadily nekonečné souboje, popisování každého seku, úkroku, chvatu, třesku a blesku. Nudné, ubíjející. Při závěrečné devítistránkové mečovačce jsem už skřípala zuby. A ta třetí? Nejsem fanynkou papírových knih, ovšem konservativní nakladatelství nevydalo e-knihu. Kromě toho, že na ní mohlo spolehlivě vydělat, by ještě oslovilo větší množství čtenářů. Škoda, ale nic není bez vady. Každopádně za čtyři a vřele doporučuji.... celý text

Zemřu o Vánocích 2021, Tammy Cohen (p)

Vykročila jsem ze své komfortní zóny, přečetla psychothriller a musím uznat, že jsem docela spokojená. Přitom první dvě třetiny knihy pro mě představovaly čiré utrpení. Lehce děsivá, nicméně poetická obálka mě nepřipravila na kvanta nechutností, která byla v případě Jessiky popisována. Žádné romanticky oděné děvče se v zimním lese nevyskytovalo. A několikrát na mě baflo uvedení vedlejší věty dvojicí spojek „že protože“, a to bylo taky hrůzostrašné. Ovšem bráno čistě z řemeslného hlediska byla kniha napsaná slušně. Čtivý text, dobře vystavěný příběh, zajímavé postavy charakterizované úsporným, ale vypovídajícím stylem, reálně působící dialogy. V druhé části už jsem knihu nedokázala odložit a celý propletenec mě začal opravdu bavit. Asi by mělo logiku, kdyby J. odvyprávěla pravdivý příběh policii, jenže to by nemohlo dojít k závěrečnému překvapivému rozuzlení. A taky mi hlodá červík pochybností v záležitosti, kdy policie prohledá Dominikův počítač, ale žádné inkriminující záznamy nenajde. Ale co už. Konec vše napraví a upřímně nejvíc se mi líbil epilog, taková slušně odporná tečka. Na druhou stranu autorka odbyla linii Kim a Seana, přičemž můj názor je takový, že manžílkovi nejvíc vadila představa, že by jeho žena byla v práci úspěšná. Je zřejmé, jak se Kim nakonec rozhodla, ale zajímalo by mě, zda S. převzal za svou manipulaci odpovědnost. Takže jo, líbilo, ale první část roztahaná přes dvě třetiny rozsahu mě otrávila. Ale tak jako tak doporučuju. Zatnout zuby a vydržet.... celý text