richard7959
přečtené 174
Kill Creek
2021,
Scott Thomas
Strašidelný dům s pohnutou minulostí a čtveřice spisovatelů hororových románů, kteří ho poctí svojí návštěvou. Spisovatelé, jejichž minulost není o nic zářivější. Autor si je vědom potenciálu ústředního tématu a tak ho ždímá až do poslední kapky. Zpočátku máme až akademický vhled do žánru. Seznámíme se s hlavními postavami, které krom řemesla nemají vůbec nic společného, ale jejich osudy se protnou, aby čelili dávnému zlu. Charaktery jsou dobře popsané, dennodenně se střetávají se svojí minulostí a těžkostmi života spisovatelů. Kromě postav bych vyzdvihl i pestrobarevný jazyk Scotta Thomase, který mi v některých pasážích knihy připomínal samotného Stephena Kinga (ostatně celý román Kill Creek je důkazem, že Thomas má od mistra hororu hodně načteného). Bohužel asi v půlce knihy se autor začíná s těmi slovními obraty opakovat a na posledních 50 stranách jsou tak frekventované, že rozčilují. Jako by po 200 stranách došla slovní zásoba. Samozřejmě, že nelze na více jak 400 stranách zůstat neustále originální, ale zde je to někdy až do očí bijící. Největší slabinou Kill Creeku je samotný konec knihy. Poslední kapitoly připomínají scénář k béčkovým filmům, které mají s moderním gotickým románem málo společného. Příběh se zvrhne v něco, co už jsme četli (nebo viděli) milionkrát v tomto žánru. Absolutní absenci napětí a hrůzy si kniha během finiše vážně nezasloužila. Thomas se utrhl ze řetězu a místo strašení přichází s tupou naháněčkou. Některé pasáže, které mají budit hrůzu, působí až směšně. Dalo se z toho vytřískat mnohem víc. Je to škoda. Sečteno, podtrženo: Kill Creek je kniha se zajímavým námětem, i když už provařeným. Ale to není na škodu, protože milovníci hororů nikdy nebudou mít dost strašidelných domů a jejich tajemství. Je to jednoduchá šablona, ale stále vítaná. Kingovský styl psaní mi sedl, tedy až do doby, než se autor začínal opakovat. Postavy sympatické, prokreslené. Budování atmosféry ucházející. Kniha má však dvě veliké trhliny. Strašení nefunguje - je plytké, nevyužívá potenciál strachu z neznámého, naturalistický popis zlých entit škodí. Druhá a největší trhlina je závěr knihy. Horor se vytrácí a nastupuje tupá béčková akce. Autor se snaží na závěr na čtenáře vychrlit vše, co se v žánru horor od počátku své historie vyvinulo. Tento mix se mění v maglajz, hroznou slátaninu (opravdu jsem v této knize našel prvky z hororů jako Psycho, Nenávist, Dům na kopci, Pytel kostí. Sami o sobě jsou tyto knihy - potažmo filmy - prvotřídní, ale takto násilím uhnětené dohromady jsou obludností, jako když všechna svá oblíbená jídla smícháte dohromady a snažíte se je vychutnat Tak to prostě nefunguje).... celý text
Děs sídla Wake's End
2021,
Michelle Paver
Daily Mail na zadní straně knihy píše, že se jedná o "vynikající duchařský román". No tady je krásně vidět, že nikdo z Daily Mail knihu ani nedržel v ruce, natož četl. I to označení "HOROR", které doslova křičí z obalu na přední straně, je hodně zavádějící. To už bychom mohli označit hororem i Větrnou hůrku. Jsem tudíž docela zmatený, protože to není horor a vůbec to není duchařský román a žádné prastaré síly se na žádném venkovském panství neprobouzí. Proč je vlastně celá obálka zavádějící? To ví asi jen Bůh a sama autorka by se tomu asi dost divila. Takže si pojďme upřesnit pojmy. Wakenhyrst (to je název knihy a nad českým překladem zůstává rozum stát) je gotická fikce (viktoriánsko-eduardovská) s příměsí psychologického románu. Hodně připomíná již zmíněnou Větrnou hůrku a jiné klasiky z té doby. A na to, že je kniha z nového tisíciletí, opravdu parádně vystihuje tehdejší atmosféru a poměry v Anglii, jako bych skutečně četl něco od autorky 18. a 19. století. To se Michelle Paver(ové) opravdu povedlo. Kniha obsahuje skvělé reálie a detaily tehdejší doby, velmi zajímavý folklór a ještě lepší práce s psychickým nátlakem na čtenáře skrze postavy. Trocha mystiky taktéž neuškodí. Téma zločinu a trestu, nerovnosti, spravedlnosti, posedlosti a počátky šílenství. Kniha se díky skvělému jazyku autorky čte sama. Děj v sobě neskrývá nic úžasného a originálního, přesto od něj čtenář nechce odtrhnout zrak. Konec knihy mi přišel uspěchaný a trochu nedotažený a ještě navíc se ho čtenář dozví hned na začátku knihy (samozřejmě v okleštěné verzi se spoustou otázek). Největší kontroverzí tohoto díla jsou postavy. Jsou na jednu stranu zajímavé, propracované a na druhou otravné a hloupé. A jak už víme z anotace, středobodem příběhu jsou otec a dcera. První zajímavá/otravná/dekadentní a druhá zajímavá/naivně hloupá (vzhledem k věku Maud to lze tolerovat). Záleží na charakteru čtenáře, jestli má náladu interakci těchto dvou postav strávit nebo knihu v půlce zahodit kvůli tomu, že si chtěl přece přečíst nějaký mrazivý horor a ne rodinné drama uprostřed mokřadů. Ať už knihu dočtete nebo zahodíte, obojí se dá pochopit. Sečteno podtrženo: Otevřít knihu a očekávat mysteriózní horor by byla fatální chyba. Pokud jste ale milovníky gotických románů z viktoriánské a edwardovské éry, je tohle přesně pro vás.... celý text
Trhlina
2017,
Jozef Karika
Velice zajímavá kniha, která se také může jmenovat Junkie a jeho trip v horách. Ale teď vážně. Když opominu, že kniha má reflektovat nějaké skutečné události, které se stali nějakému týpkovi, kterému se opravdu těžko věří i nos mezi očima a to kvůli jeho drogové minulosti a už vůbec kvůli tomu, že ani nevíme, jestli někdo takový kdy existoval, je Trhlina celkem obstojný příběh. A opravdu působí velice znepokojivě a mrazivě. Takže plus pro autora. Jazyk knihy není kdovíjak barvitý, ale prostý styl vyprávění aspoň působí důvěryhodně vzhledem v výpovědi pseudo Igora. Začátek knihy pomalejší, pak se tu dostáváme k ochutnávkám záhad v Tribeči a nakonec tu máme dosti znepokojivé finále. Z tohoto pohledu jsem si knihu užil. Ale... ... dostáváme se k problémům a těch je hodně. Problémům souvisící s tím, že se kniha tváří jako true story bro. Samozřejmě. Takové příběhy působí nejděsivěji. U Blair Witch taky dlouhou dobu nikdo nevěděl, zda je to realita nebo ne a tak se člověk s nepříjemnými pocity v duši sám sebe ptal: Pokud je tohle skutečné, co za hrůzu se ještě může ve světě skrývat? Strach z neznámého je nejsilnější. A Karika tento strach skvěle čtenáři prodá. Bohužel hodnocení musím strhnout do průměru, protože nemám rád, když se mi někdo snaží něco nabulíkovat. Přejdeme tedy k problémům, které mám s rádoby autenticitou příběhu a upozorňuji, že teď přijdou SPOILERY: ZAČÁTEK SPOILERU opravdu mám věřit, že člověk, co fetuje, zažil něco takového jinak než ve vlastní zfetované mysli? Opravdu mám věřit, že všechny dokumenty, které by aspoň malinko mohly poukazovat, že se příběh stal, prostě ztratily a ještě tak nesmyslně? Žádné fotografie, i když se fotilo. Žádné nahrávky, i když se permanentně nahrávalo? A ten vymazaný blog na konci, to je snad vrchol. Pokud by chtěl Igor někoho přesvědčit o tom, že není vymaštěnec, tak pro by ho mazal? Chápu, že se mu rozbil mobil, ale proč teda mazal ten blog? Tomu snad nemůže nikdo věři! KONEC SPOILERŮ Ale nejvíc rozčilující věc, která podrývá toto dílo je autorova neochota odpovídat na otázky ohledně svého románu Trhlina. Jasně. Napíše to, předloží lidem a hezky zkásne jejich penízky, ale nehodlá se k tomu dále vyjadřovat? Žádná diskuze? Špatný vtip. Ano. Několikrát je v Trhlině zmíněno, že autor ani Igor nikomu tento fantastický příběh necpou a každý si má udělat obrázek sám. V pořádku. Ale jaký obrázek, když se doslova nedochoval ani malý, možná i nic neříkající důkaz z toho, co jsme vyslechli? Proč psát román o někom, kdo říká že zažil tyhle hrůzy, přičemž poztrácí příhodně všechny dokumenty a zároveň přizná, že si občas šlehne? Proč to proboha sepisovat, když důvěryhodnost svědka je absolutně nulová? PROČ? Verdikt: Trhlina je opravdu mrazivé počteníčko, když ho berete jen jako hororový příběh od autora hororových románů. Fiktivní příběh. Zde není nic moc co vytknout až na prostý slovník, zbytečně sprostá slova (ano, snaha o autenticitu) a zdlouhavý začátek. Ale ten zbytečný pokus o to, že je vše "možná" dle skutečných událostí všechno kazí.... celý text
Sherlock Holmes a Rudá věž
2020,
Mark A Latham
Téměř není co vytknout. Viktoriánská doba má své kouzlo a Mark A. Latham ho zde podává na zlatém podnose. Starosvětské sídlo opředené legendami a tajemstvím, spiritistické seance, přenice o dědictví, rodinné intriky a Dr. Watson, který se ještě stále vypořádává s tragickou minulostí. A samotný Sherlock Holmes? Troufám si tvrdit, že autor ho vystihl velice povedeně a skvěle tak odkazuje na díla sira A.C.D. Já jsem si tohle dobrodružství nejslavnějšího soukromého detektiva Anglie zcela naprosto užil. První polovina knihy je skvělý popis, seznamování s budoucími podezřelými, duchařská tématika vyplňuje tajemnou atmosféru. Druhá polovina s nástupem Sherlocka je pak skvělou jízdou, kdy detektiv postupně rozplétá klubko zločinu a čtenář, dychtivý po pravdě, těžko dokáže odtrhnout zrak. Závěr chytne za srdce, i když vnímavější čtenář zápletky rozlouskne tak v půlce knihy.... celý text
Kořist
2021,
Darcy Coates
Tak jsme se od gotických vil, zámků, hradů, jejich gotických jmen a moderně emogotických postav Darcy Coatesové dostali do úplně jiného žánru, protože Kořist se jako horor pouze tváří. Potenciál naprosto promrhaný rádoby zajímavým vyústěním příběhu. A i kdyby se autorka držela svého žánru – horror to vážně není -, tak by celou atmosféru příběhu zničila neuvěřitelná tupost béčkových postav (tupost bych zdůraznil velkými písmeny), kterých tu není pomálu a které jsou až krajně nesympatické. Postavy jsou pro příběh důležité – člověk jim fandí, nebo je nenávidí -, ale tady od prvních stránek čtenář pozná, že se jedná jen o nezajímavé maso do mlýnku. Těžko říct, jestli to autorka takto zamýšlí úmyslně. A pokud ano, tak to nedokáže vůbec prodat. Jejich psychologie, problémy a myšlenkové pochody jsou z jiného vesmíru. Závěr knihy je svižnější, čtenáře žene honba za pravdou, která je ale docela zklamáním. Není to závěr podobný fantasmagoriím Jeremyho Batese po deseti lahváčích piva, ale i tak jsem od toho čekal víc. Autorka by se asi z tajemného lesa měla vrátit zpět do strsašidelného baráku.... celý text
Nepřítel Masaryka
2020,
Olin Jurman
Nechci tady v žádném případě nabourávat autorův smysl pro historii. Pro každého člověka, který se chce dozvědět něco o životě Radoly Gajdy a jeho působení v Legiích a následně v NOF v Československu, je tahle knížka studnicí informací. Kvituji, že si někdo s tímto tématem dal práci. Co ovšem nelze pominout, je styl, kterým autor svůj příběh vypráví. Název "Nepřítel Masaryka" určitě navnadí, ale v tomto případě je to až moc osobní. Celá kniha je vesměs jakousi ubrečenou esejí o tom, jak zlý Tatíček ubližoval nevinnému generálovi a hrdinovi od Zborova. Nemám idealizovaného TGM, ani si nedovolím odsuzovat Gajdu za jeho působení u NOF, protože každá doba má svá úskalí. Nikdo není absolutní hrdina a absolutní zlořád. Ale tady se autor pouští na hodně tenký led. Snaží se Gajdu bránit před splikeneckým čecháčkovstvím, ale poskytuje minimum informací o zdrojích, které by věrohodně potvrdily, že byl tento "hrdina" skutečně soustavně nálepkován, aniž by si to někdy zasloužil. "Masaryk" hraje v tomto díle roli zabedněného politika, spiklence, podrazáka a můžu pokračovat donekonečna. A nazývat TGM diktátorem, to chce asi taky trochu odvahy. Jednoduše, této knize chybí nadhled. Žádná snaha o objektivitu, jen směšné výlevy. Rozhodně se nestavím proti mírně kontroverznímu nápadu postavit svoje dílo na tématu "Hrad" vs "nedoceněný hrdina" - klidně to tak mohlo být. Pravda ale asi není tak jednoduchá a zřejmá, jako ji vidí tady pan autor. A když už nic, tak ten ubrečený styl psaní opravdu kazí požitek ze čtení. PS: Kromě pravopisných chyb a nesmyslů se tu ještě objevuje kapitola, která není dokončená. To je prostě materiál tahle kniha...... celý text
Dracul
2020,
Dacre Stoker
Samo o sobě je fascinující, že tohle dílo vzniklo na základě úvah a zápisků Brama Stokera. Poznámka autorů na konci knihy je více než zajímavá a díky ní čtenář na román Dracul pohlíží jako na takový Stokerův odkaz, než na nějaký spletenec výmyslů, který má cizopasit na slavném Stokerově díle Dracula. Kniha je velmi čtivá, protože ji podle mého soudu má z veliké částí pod kontrolou J. D. Barker, který má psaní prostě v krvi. Příběh je poutavý a nenechá čtenáře knihu tak snadno odložit. Krom toho, že se dozvídá určité reálie ze Stokerova života - mládí i dospělost -, stále více prahne po odpovědí okolo záhad, které se kolem rodiny Stokerů dějí (samozřejmě je zde umně promíchána fikce s realitou) a jakou roli v tom celém vlastně hraje nejznámější upír všech dob. Velice si cením také prolnutí oné transylvánské legendy s těmi irskými - dodává to knize tvář a vzdává čest Bramu Stokerovi a jeho rodné zemi. Kniha nenudí. Udržuje čtenáře pozorného napínavým dějem, tak i zajímavými informacemi. Kamenem úrazu je poslední část knihy. Dvě třetiny jsme svědky opravdu pozoruhodného budování děje, seznamujeme se se zajímavými postavami a pronikáme blíže k tajemství nemrtvých. Poslední třetina ovšem zapomene na budování atmosféry a zničehonic se začne hnát kupředu, jako by si autoři nevěděli rady, jak přesně závěrečný střet pojmout (bohužel tohle je i problém původního Draculy, kde se děj rychle posouvá kupředu a konečná bitva je jakousi odbytou samozřejmostí bez nápadu a inovace). Konec nemastný neslaný. Předposlední kapitola snad i sabotuje původní dílo, Epilog na druhou stranu dokázal zasáhnout city. Sečteno podtrženo - tři hvězdičky je pro tohle gotické dílo málo, ale čtyři zase moc. Lehčí nadprůměr, který neurazí jako například volné pokračování Dracula Undead (mimochodem i na tom pracoval Dacre Stoker). 3,5 hvězdy z 5.... celý text
Šest čtyři
2018,
Hideo Yokoyama
Tahle kniha si určitě zaslouží více pozornosti. Nízké hodnocení, jak tak přičítám komentáře, je dáno určitou leností čtenářů, kteří se nevyznají ve jménech (jsou to japonská jména, protože je to příběh z Japonska, jaký to objev) a těžko chřoupou zdlouhavé pasáže. Víceméně je tento román impozantním vhledem do japonské kriminalistiky, byrokracie, kultury atd. Ufňukancům bych doporučil, aby se raději drželi jednodušší literatury, třeba Krtečka nebo Ferdy, tam se určitě ve jménech (ještě k tomu českých) určitě neztratí. :)... celý text
Hora mrtvých
2020,
Jeremy Bates
Jeremy Bates je prostě zabiják. Vždy dokáže krásně vystihnout atmosféru nějakého děsivého a legendami opředeného místa - v Hoře mrtvých (ještě k tomu špatný překlad, protože Kholat Syakhl znamená Mrtvá hora, protože tam nic neroste a ne že tam někdo umírá) zasadil do děje celkem sympatické postavy -, aby nakonec tuhle dobře vytuněnou atmošku pohřbil pod nánosem blbostí, které vždy na závěr svých románů autor na čtenáře vychrchlá. 75 % knihy je opravdu skvělých a rychle odsejpá. Autor dobře nastudoval podklady, mapy a dobře pracuje s mísením pravdy s fikcí. Místy je strach z neznámého opravdu hmatatelný. Bohužel zbylých 25 % je opravdu úsměvných a úplně ničí to, co bylo celou dobu budováno. Stejně tak tomu bylo i v Lese sebevrahů. Je sympatické, že se autor snaží záhady řešit většinou nejlogičtější cestou, ale tady si asi fakt pořádně přihnul.... celý text
Rudá galerie
2020,
Tiffany Reisz
,,Umění dokáže být nebezpečné." Asi to byly úmorné abstinenční roky plné cudnosti při studiích teologie, během kterých možná autorka z nedostatku něhy zešílela, kdoví? Začátek knihy ucházející i přes klišé tajemného starosvětského cizince a nestálé hlavní hrdinky (nic nového pod sluncem v erotickém žánru), pár zdařilých odkazů na filozofii života a filozofii umění a jejich vzájemné ovlivňování, pár lehkých alegorií, snaha o tajemno (velmi úsměvná) a perverzní erotika, kdy se autorka snaží přesně o to, co nastiňuje skrze hlavní postavy příběhu: posouvat hranice. Bohužel postupem času se děj mění v monotónní břečku stále opakující se slov, rádoby dramatau, závěrečná peripetie neurazí ani nepotěší a ten konec? Konec se nese v duchu absolutní ztráty kontroly, kdy se nebezpečné umění (v tomto smyslu umění literatury) mění v parodii a absolutní dehonestaci ženského pohlaví (ne, opravdu nejsem fanoušek feminismu, ale kvůli takovým knihám se občas nedivím, že se feministky vztekají).... celý text
Duchové rodiny Folcroftů
2020,
Darcy Coates
Kratší a svižnější počtení. Nenadchlo jako Ashburn, nezklamalo jako nesmyslné a patetické Carrow. Panty a dveře tu zase vrzají a vrzají v každém pátém odstavci (nevím, jestli je to překladem nebo autorka kdykoliv má příležitost, miluje zdůrazňování toho, že dveře klapou a vrzají v pantech). Začátek příběhu zajímavý, postavy sympatické a uvěřitelné, popisy tajemného prostředí malebné - je z toho cítit nostalgie a sem tam příběh lehce zahraje na znepokojivou strunu hororového žánru. Konec knihy už tradičně úsměvně přehnaný, v tomto díle u uspěchaný, stále se ve finále jede podle stejného vzroce, objevují se nesrovnalosti v ději atd atd. Slabých 60 %.... celý text
Rituál
2020,
Adam Nevill
Severské lesy, člověk vs prastaré zlo a... metal? Více jak polovina knihy je opravdu atmosférická. Parta kamarádů z Anglie ztracená v hlubokých švédských lesích, kam lidská noha vkročí jen málokdy, tedy alespoň podle autora. Hledání cesty zpět do civilizace se ale stává druhotným problémem, protože v lesích číhá něco děsivého, něco co má hlad. Autor čtenáři předkládá postavy přesně tak, jak to vidí právě on ze svého nadhledu. Tenhle je sympoš, tenhle blb, tenhle ještě větší blb a tenhle trochu ujde. Nějak se tu vytrácí prostor pro vlastní úsudek čtenáře, ale vesměs to zážitek nijak nekazí. V příběhu zaujmou prvky, které kniha čtenáři slibuje - temné hvozdy, pohanské tématiky, prvky survival hororu a strach z neznámého. Poslední čtvrtina knihy však příběh pohřbívá nebo možná snad i paroduje. Nechci spoilerovat, ale snad neuškodí, když pouze zmíním, že ta hillbilly metalistická vložka byla na mě až moc ujetá - kdyby tam nebyla, příběhu to neuškodí. Jak už tu někdo v komentářích psal, film na motivy této knihy si se samotným finále poradil mnohem lépe. 75 % knihy dobrých, zbytek prapodivný, úplný závěr jsem si i tak dokázal užít. Rituál je dílko, které stojí za pozornost, i kdyby člověk měl číst jen tu první půlku a zbytek si raději domyslet. Kdo se chce pobavit absurdností závěru, nikdo ho nedrží zpátky.... celý text
Přízraky domu Carrowů
2020,
Darcy Coates
Veliké zklamání. Duch domu Ashburnů o třídu lepší (Craven zase o třídu horší) než Přízraky v Carrow. Začátek vypadal slibně, i nápad měl veliký potenciál, ale závěr knihy všechno kazí - naivní, sentimentální, pohádkový. Doslova se koncem musí člověk prokousávat zatímco si klepe na čelo. Vlastně nemá ani žádný hlubší smysl, jako by si autorka do poslední chvíle nebyla jistá, jakou zápletku nakonec použije. Postavy krajně nesympatické až na jednu dvě výjimky a to je ještě dané tím, že jim autorka nevěnuje moc pozornosti, takže je nemůže čtenáři dostatečně znechutit. Jazyk sice čtivý, ale docela omezený (jen fráze "dveře zaskřípěly v pantech" se tu objevuje asi 50 x). Co se týče obsáhlosti žánru, nenašel jsem bohužel ani jednu kapitolu, u které bych cítil podobné znepokojení nebo napětí jako u Ashburnů. Velice slabé tři hvězdy.... celý text
