Petrvs
přečtené 225
Prokletý ostrov
2009,
Dennis Lehane
Černá perla žánru a vůbec vynikající čtení samo o sobě mimo jakékoliv škatulkování. Nerad hodnotím hvězdičkami a když už, nerad jako perfekcionista uděluji plný počet, neb k dokonalosti vždy obyčejně něco chybí... tady je to ale bez debat a dlouhého přemýšlení naprosto zasloužené. Silný temný příběh, bravurní postavy, atmosféra nahuštěná jak v kyslíkové bombě, a hlavně pointa (resp. pointy), na kterých to vše předchozí dobré nakonec stojí a padá. Hodně látky k přemýšlení. Výborný překlad i se sympatickým poznámkovým aparátem. Zkrátka skvělá záležitost. Sice to sem ke knize tak úplně nepatří, ale nelze nezmínit ještě stejnojmenný vynikající film, který je pro mě přímo dokonalou ukázkou, jak by se mělo točit podle prózy. Scorcese útočí na diváka svými vlastními zbraněmi a prostředky (zejména geniálním soundtrackem a silnou vizuální stránkou), (skoro) nic zbytečně nezkracuje a nic zbytečně nepřidává. Herecké výkony na špičkové úrovni. Ta poslední věta pronesená hlavním hrdinou vám bude znít v uších ještě hodně dlouho a ve spojení s pohledem a výrazem snad i překonává závěr knihy... PS: Zdá se, že co Lehane napíše, je materiál na oskary ověnčený biják. Tento autor mě začíná zajímat čím dál tím víc...... celý text
O rodičích a dětech
2003,
Emil Hakl (p)
Lehká konverzačka, ve které se tlachá od začátku do konce. To by mohl být první dojem a byla by to škoda. Ono to zdánlivě prázdné a nudné tlachání obsahuje spoustu postřehů, životních pravd (jakkoliv se mi to sousloví protiví), absurdních momentů, skrytých i neskrytých traumat, gagů, filozofování i bláznivých historek. Vše zabaleno ve vkusném kabátku odpolední procházky, kterou lze vnímat jako krásný a současně trefný symbol. Doporučuji i stejnojmenný film, který vyniká vizualizací (vpravdě "walk-movie") a hereckým výkonem Josefa Somra; bohužel má i své slabé stránky, kterými jsou alespoň pro mě vcelku zbytečná linie se slovenským synem a družkou, která film táhne jinam, což je škoda...... celý text
Santiniho jazyk
2005,
Miloš Urban
Moje perní setkání s Milošem Urbanem - setkání, ze kterého mám smíšené pocity. Čte se to dobře, snadno, rychle, má to spád... ale, ale... pořád jsem si v průběhu čtení říkal, že se knize budu muset po jejím přečtení vrátit. Teď už si tím nejsem tak jist. Výsledným dojmem je nejasný pocit, že kniha buď hodně dobrá (s tím, že to dobré jsem tam buď neviděl a/nebo nepochopil), nebo hodně špatná, rozuměj braková. Urban není Brown ani Gaiman, to, co funguje u nich, on zkrátka nemá. "Univerzální pravda" je jak jinak než naprostá banalita (jak už to tak u těch prohlášení typu "život je složitej" nebo "věci se dějí" prostě bývá - současně banální i hluboce filozofické :-))... jména postav jsou buď hodně laciná až kabaretní záležitost nebo naopak těžká sofistikovanost, kterou se mi nepodařilo rozlousknout. Podivný "komprimovaný" epilog... prostě nevím, co s tím. Santiniho stavby mám rád, rád bych měl i Urbanovo prózu, tak doufám, že mi dá autor při četbě jeho další knihy druhou šanci...... celý text
Občanský průkaz
2006,
Petr Šabach
Jak zde již bylo řečeno, nebude to můj šálek čaje. Čte se to sice dobře a rychle, ale na druhou stranu... vlastně nemám důvod a chuť ji ještě někdy otevřít - z literárního hlediska neurazí, ale ani nenadchne. Myslím, že dobré a zajímavé téma - seznam policajtů a fízlů, kteří v mém životě něco znamenali - se dalo zpracovat lépe a zajímavěji, snad jsem čekal více postaviček jako byl policista Rusňák, snad nějakou pointu, snad mně vadil jakýsi pesimistický háv, ve kterém jsou všechny ty švestky zabaleny...... celý text
Srovnáno se zemí
2005,
Richard Bachman (p)
Zajímavá záležitost, kterou jen těžko posuzovat. Na jednu stranu lze konstatovat, že jde o slabšího Kinga (jak by se ostatně dalo obecně říct takřka o všech Bachmanech), předvídatelného, přímočarého, zdánlivě neinvenčního... ...ovšem na stranu druhou má ona nemilosrdná přímočará předvídatelnost děje jakési neodolatelné kouzlo, jako když pomalu a vděčně sklouzáváte do teplé a přívětivé náruče smrtícího močálu. Od určitého okamžiku se stáváte pouze zvrhle fascinovaným pasivním divákem a cele se soustředíte na jedinečný zážitek. Má to jakousi zvrácenou přitažlivost - směřování k bodu bez návratu a cesta za něj, za obzor příčetnosti...? Možná průměrnější, ale velmi chytlavé počtení a důkaz, že Bachman/King umí i z tematického exkrementu uplést kvalitní nástroj sloužící k pohánění lichokopytníků. Na rozdíl od jiných a většinou lépe přijímaných a hodnocených Kingů skvělá gradace a nezprasený závěr...... celý text
Příšerné příběhy strýce Montaguea
2011,
Chris Priestley
O ho ho hó... velmi zdařilá záležitost, která je přímo rozkošně pochmurná až zlověstná, neutěšená až bezútěšná, nevlídná až skličující. Ocitnete se v blíže nespecifikované viktoriánské době, v deprimujícím až depresivním sídle výstředního až podivínského strýce. Obloha je věčně šedá, servírovaný čaj studený, komorník nepopsatelně strašlivý a děsivé tragédie číhají za každým rohem. Jednotlivé povídky jsou přímočaré jak carská železnice a i nepatrně zkušeného čtenáře nejspíš ničím nepřekvapí. Jsou však velmi hezky propojeny ústředním motivem strýce a celá knížka tak působí až neúprosně konzistentně. Autorův styl je mile depresivní, velmi čtivý, podmanivý, silně atmosférický, přitom však jednoduchý a srozumitelný. Jak už bylo řečeno, v textu prakticky nejsou žádné explicitní záležitosti, jak by to ostatně u dobrého horroru mělo být. Dítě/dorost nadchne, dospělého potěší jako relax - zejména za nevlídného podzimního počasí v teple útulného domova se sklenkou něčeho výhřevnějšího. Celek dotváří naprosto vynikající ilustrace, kvalitní vazba s textilní záložkou (Argo, 2011, první vyd.) a povedený přebal s parciálním lakem. Dobré to bylo.... celý text
Obléknu si půlnoc
2011,
Terry Pratchett
Na sklonku roku 2011 zatím poslední Tonička a zatím poslední prattchett, nejvyzrálejší, krystalický pratchett - to jméno psané malým písmenem není chyba, ani nedostatek úcty, ale naopak neohrabaná pocta. Pocta autorovi, jehož jméno už se stalo synonymem vlastního žánru, autorovi, který se už sice nedovede tak zdatně utkat s vlastními klišé jako to dokázal když byl mladší, ale především už ví o co jde a ví, že nemá smysl a ani čas na to, aby se zabýval věcmi, o které neběží - jinak by se dalo pro snažší pochopení říct, že humor není tak třeskutý a děje najdeme spíše poskrovnu, a to děje decentního, stylu nefilmového... Přesto. A to je tak všechno, co o Půlnoci potřebujete vědět...... celý text
Amberville
2009,
Tim Davys
Tak, tohle je po dlouhé době opravdu ořech. Když tak přemítám, co jsem vlastně přečetl a co k tomu napsat, vybavuje se mi Zdeněk Izer parodující "milionáře" Vladimíra Čecha: "Taaaaaaaaaaaaaaaak...." Čekal jsem zajímavé počtení. Snad hříčku. Jak bylo inzerováno na přebalu - čekal jsem chandlerovku, kde z autorova neznámého rozmaru byli lidé nahrazeni plyšáky. Kniha tak opravdu začíná - a protože je čtivá a dobře napsaná a ctí žánr, má drajv. Vtaženi do děje jako maso do mrazáku se rázem pročtete do poloviny. A koukáte. Plyš, neplyš, ona to není klasická gangsterka. Navzdory plyši - nebo právě díky němu - je o dost drsnější. A pořád přituhuje. Molitan lítá, švy se trhají. Chybí odlehčení, chybí humor, chybí Marlowovy ironické hlášky (drsnější než smirkový papír). A objevují se monology zprvu tajemných postav. Těch monologů je tam časem víc - nejenže vytváří ten správný tempo-rytmus a donutí zpomalit po frenetické honičce hlavních plyšů, ale posouvají tuhle knížku někam úplně jinam. Snad by se dalo říct, že do roviny moderní bajky, ale to je zjednodušený pohled - autor se prostřednictvím monologů zamýšlí nad filozofickými problémy a tepe současnou společnost. U spousty narážek nevíte, jestli mají nějaký hlubší význam nebo se jedná o autorovy literární idiosynkrazie - nadužívání slova bríza, divné básničky, pevné počasí, barevné ulice. Dovedu si představit, že autorovo první inspirační imágo mohl bý pohled na dítě, které si hraje s kostkami a plyšáky. Z kostek staví jednobarevné ulice. A protože jsou děti kruté, dá těm svým plyšákům někdy pořádně zabrat. Je zlé? Jsou pojmy dobro a zlo tak relativní a konvenční, že nemá smysl se o nich bavit abstraktně bez souvislostí? Je pokrytectví zlo? Co je zrození? Co je smrt? Velmi dobře čtivý mix gangsterky, literárního experimentu a úvah o krutostech života jako takového a života ve společnosti. Šokuje, pobaví, udiví, přiměje zamyslet... kromobyčejná knížka... ____________________________________________________________________________________________________ PS: Doporučuji mírně spoilerovitou recenzi na iliterura.cz a zejména diskuzi pod touto recenzí - i proto, abyste pochopili toto PS. Nejsem literární vědec nebo teoretik a je mi celkem jedno, jaké podivnosti vymyslel autor a co nepochopil nebo přímo zvrzal překladatel. Jako čtenáři je mi to totiž vcelku jedno, mě zajímá výsledek. Proto doufám, že mně jako recenzentce pan překladatel nevynadá do prostoduchých blbečků, co nemají jazykovou představivost a tady si dovolují šmudlat ubohý čtenářský deníček - ale ta použitá čeština je opravdu místy trochu divná. Neříkám, že je to překladem, nicméně je to tak. Dobrý, pane Novotný?... celý text
Jonathan Strange & pan Norrell
2007,
Susanna Clarke
Tak trochu jiná fantasy? Ne. Hodně, ale opravdu hodně jiná a naprosto originální fantasy. Fantasy, jakou by napsal Charles Dickens - pokud by snad byl nějak fascinován magií či elfy - ne moderními tolkienovskými elfy, ale klasickými starými elfy, takovými, jak je v moderní fantasy popisuje třeba Pratchett v knize "Dámy a pánové". Kniha, u které se nechce věřit, že byla napsána po roce 2000. Působí totiž neuvěřitelně starosvětsky - už jen svým vzhledem - klasickou pevnou vazbou s jednoduchým nelesklým přebalem, textilní záložkou, poctivým počtem stran jak se sluší u románů, které mají gentlemana a jeho rodinu zabavit celou zimu, přes "jakobydobové" ilustrace, po formu a styl, který, jak už zde bylo výstižně řečeno, Vás skutečně donutí zpomalit. Děj se odehrává ve viktoriánské Anglii a kniha působí dojmem, že v té době byla i napsána. Tomu odpovídají důkladné popisy, rozvláčnost, masivní poznámkový aparát (pod čarou je toho v mnoha případech více nežli nad čarou), precizní postavy, mírně archaický jazyk (za což plynou body samozřejmě i dobrému překladateli). Možná to nebylo autorčiným úmyslem, ale styl působí místy až mírně sebeparodickým dojmem, jakoby si utahoval z dobových románů, kdy té rozkošné korektnosti bylo možná na moderního čtenáře místy až moc (viz úsměvná replika "Bylo by možné někoho zabít magií?" - "Mág by možná mohl, ale gentleman nikdy".). O samotném ději se rozepisovat nebudu, beztak je zde už vyzrazeno dost. Snad jen o tempu: rozhodně jsem neměl dojem, že první polovina knihy byla nudná a druhá měla neuvěřitelný spád. Pokud přistoupíte na autorčina pravidla, knihu vezmete, jak je. Protože jak je, funguje velice dobře. Poslední čtvrtina je skutečně o poznání akčnější a děj začíná gradovat, ale to prostě k této formě patří. Možná Vás zarazí, že děj skončí v nejlepším (tím nemám na mysli otevřenost závěru) - ovšem ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má končit. Beztak bude mnohým připadat, že by si kniha zasloužila poněkud zkrátit. Závěr? Steampunk, jako když vyšije - ovšem bez toho punku - a další důkaz, že fantasy může být originální, netolkienovská. Tím pádem potenciálně přístupná i pro čtenáře, které žánr neoslovil. Krásná kniha, která Vás do staré dobré viktoriánské Anglie vtáhne už po prvních dvou větách, zabalí Vás do ní jako do župánku, odešle ke krbu a do ruky Vám vrazí sklenku portského a biskity - a rozbalí Vás až v závěru. Ovšem pozor - pouze pro trpělivé, nostalgické typy, kteří se ještě dovedou zastavit, pro čtenáře, kteří nevyžadují akci a efekty jako z videoklipů na HBO...... celý text
Přes čáry a vlny
2005,
Martin Sichinger
Povídky mám rád a žánr, ten já respektuju :o) ale tohle mě neoslovilo. Podivné postavy, o nichž sice moc nevíme, ale kontext dává tušit, že jsou to všechno rozbolavělé existence, které si prostě musí ty svoje ostny puzení ulámat nebo se jima nechat drásat ;-) Partičku feťáků, schizofrenních umělců či cesťáků s podezřele kladným vztahem ke kozám jsem nedovedl vzít za svou, a to mám pro podivíny slabost. Nevím jestli za to může místy až surrealistický nekonzistentní děj jednotlivých povídek zasazený do značně depresivních kulis českého venkova a maloměst. Čáry a vlny si netroufám hodnotit. Skončily by pod čarou, ale mám z nich více než silný dojem, že jsem zkrátka na jiné vlně...... celý text
Malé dny
2011,
Vitja Baruch
Je takové hloupé rýpat do knihy, která patří mezi autorova první díla a ještě k tomu je navíc v elektronické verzi distribuována zdarma. Ale nemůžu si pomoct, nelíbilo se mi to. Nejsem žádný intelektuál a nemám zálibu v modernismu či literárním ním experimentu. Především oceňuji dobře vykreslené postavy a konzistentní tempo vyprávění. Tady jsem nějak nenarazil ani na jedno. Určité části knihy byly docela zajímavé a samy o sobě funkční, ale jako celek mi to nějak nedrželo pohromadě a nepobral jsem to...... celý text
Čerpadlo 6
2010,
Paolo Bacigalupi
Zajímavá knížka, zajímavý autor. Určitě se neztotožním s názorem, že se jedná o klasické sci-fi (jedná se prakticky o čistý post-apo styl, poslední povídka je ale žánrově úplně mimo post-apo či sci-fi). A nezlobte se, ani si nesednu na zadek z originality. A jak už to tak bývá u povídkových sbírek či "výhodných balíčků", spolu s kvalitou dostanete jako "bonus" i to, co by se samostatně prodávalo dost špatně. Tím mám na mysli především první povídku, která není ani originální (nebýt exotického prostředí je jak přes kopírák od P. Dicka), ani stylově dechberoucí - jak naznačují marketingové vzkazy na přebalu knížky a nadšená předmluva z pera pana překladatele. Pak ale přečtete další povídku, Flétnovou dívku, a nastane šok. Popravdě řečeno, přečetl jsem toho už dost na to, aby mě jen tak něco šokovalo... Flétnová dívka to ale dokázala. Stylem, geniálním minimalismem, skrytou perverzitou, dekadentní vybroušeností. Pointou. Podobný, byť slabší efekt, na mě měla povídka Čerpadlo 6, která tvoří kvalitativní vrchol knížky. Přesvědčila především šokující uvěřitelností - má v sobě obrovsky silný "potenciál odehratelnosti" - čtenáři si až bolestně uvědomí, jak blízko pravdy autor možná je. Mírným zklamáním je pak dvojice Kalorik/Na žlutou kartu; představa "pružinokliček" navíc působí úsměvně (budiž, je to scifi) ovšem nechápu, proč je týž tvor v jedné povídce přeložen jako "šklíba" a v další jako "čertokočka". Stejným případem je dvojice Popkomando/Drobné obětiny - nemám rád, když autor použije navlas stejné reálie ve více povídkách. Působí to dojmem, jako když má příliš nápadů a je si vědom rizika, že jejich natláskáním do jednoho kastrolu ukuchtí nevábný eintopf. Osobně zkrátka upřednostňuji pestrost. Pašo a Lovec tamaryšků jsou výborné povídky, podmanivé a čtivé - byť můžeme opět konstatovat, že myšlenka Paša opakuje Čerpadlo 6 a Lovec tamaryšků surfuje na stejné enviromentální vlně jako Kalorik či Žlutá karta (která neoslovila prakticky vůbec rozvleklostí a nedějovostí). Perličkou je závěrečná povídka Jemnější... která působí částečně dojmem meskalinového experimentu... každopádně je vskutku neotřelým zakončením celé sbírky. Čerpadlo 6 není pěkná knížka ve smyslu podbízivé líbivosti. Je však dobře napsaná, podmanivá, možná burcující a až šokující. Šokující poznáním, že doba, kterou autor nastiňuje, už možná klepe na dveře. Pro fandy post-apo jasná trefa. Milovníci klasického sci-fi pozor, i když může jít o váš šálek čaje, vězte, že tenhle čaj je pořádně silný a černý jako bota. [ Mám ráda všechny ty larvičky, co žijou u tebe v břiše... Vrtí se červík, vrtí v bříšku. A tím tě krmí - nesměj se, smíšku! Nosatci zbaští vše, co je zlé, Bříško samé dobré věci dostane. ]... celý text