1. Domů
2. Autoři
3. Jan Beneš
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 14
• Bazar 3
• Životopis
• Citáty 2
• Diskuze 3

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Jana Beneše

Umina verze

„Nový román populárního spisovatele Emila Hakla Umina verze balancuje na pomezí žánrů a přitom je naprosto Haklovský. V příběhu mísí prvky detektivky, sci-fi i romantiky. Zároveň ovšem nechybí typické dlouhé procházky po pražských zákoutích a hrdina, který neví co se svým životem. Autor tentokrát narušil životaběh svého hrdiny umělou ženou Umou. Kniha začíná banální situací, kdy si hlavní hrdina zabouchne klíče od bytu. Po bloumání Prahou a spánku mezi bezdomci se seznámí s nenápadným stařečkem. Z něho se však vyklube velmi důležitá osoba celého příběhu. Se svým kamarádem jsou totiž samotní tvůrci umělé ženy, kterou hlavnímu hrdinovi svěří do péče, aby ji naučil životu. V první části knize chybí tempo a pomyslná „šťáva“. Bloumání po Praze a vhled do svědomí a myšlenek hrdiny už zdá se, jakoby Haklovi již plně nefungoval. To druhá část knihy, v které se již stará o umělou ženu Umu, je jiná. Atmosféra a tempo se zhutňuje a zrychluje. Tomu napomáhá členění knihy na několik částí a na krátké kapitoly, jež jsou prokládány ilustračními fotografiemi zachycující konkrétní části knihy. I právě díky tomu se, stejně jako ostatní Haklovi knihy, svižně a pohodlně čte. Jedná se o literární jednohubku, jenž čtenáře pohltí a za jeden večer ji přečtenou odloží. Druhá část knihy již jednoznačně za tou první pokulhává. A je to bohužel kvůli nejdůležitější součásti jakéhokoliv vyprávění – ději. V této části knihy Emil Hakl čtenáře upomíná na fakt, že žánr románu není úplně pro něho to pravé ořechové. Kniha je rozdělena do pěti částí, z nichž většinu z nich vypráví hlavní hrdina z pohledu první osoby. Což spojuje stejně jako u předchozích Haklových knih vypointované odstavce, jedinečný styl i jazyk. Autor však také změní styl vyprávění, který je u něho novinkou a dá se tak považovat za pokus o změnu. Jedná se o promlouvání k sobě samotnému, tedy o du - formu. K Haklovy se tato forma nehodí a jeho pokus o změnu se tak míjí účinkem. Doufejme, že tato forma zůstane ve fázi pouhého jednoho pokusu. Kniha se zhruba ve své druhé polovině stává obvyklým vztahovým dramatem s přidanou hodnotou. Ta spočívá v tom, že se jedná o umělou ženu. Ta se totiž snaží pochopit fungování života, potažmo celého světa. A Hakl prostřednictvím hlavního hrdiny Umě odpovídá. Mluví tak o válkách, o víře, o nebezpečí terorismu ale i například o sociálních sítích. Hakl nejenom vypráví, ale zároveň sám o těchto otázkách přemýšlí a hlavně ještě více díky tomu nechává přemýšlet samotné čtenáře. A právě v těchto momentech je kniha a její sdělení nejsilnější. Takřka detektivním závěrem knihy Hakl uzavírá téma o tom, jak by asi mohlo vypadat soužití s roboty, různými humanoidy a s výdobytky techniky, jež nás všechny obklopují a budou obklopovat ještě více na každém kroku. Umina verze nepatří mezi Haklovy nejlepší knihy. Její téma ovšem stojí za pozornost a samotný příběh Umy také. Donutí totiž čtenáře přemýšlet nad mnoha otázkami. A to není zrovna málo.“... celý text
— honZic

---

Pravidla směšného chování

„Kniha prozaika Emila Hakla není tím, v co napovídá její samotný název. Pravidla směšného chování nejsou knihou směšnou a vtipnou. Autor jemně ironizuje směšným chováním chování zvláštní, které je v každém z nás, a kterému se nějakým způsobem nikdo nevyhneme. Laureát Ceny Josefa Škvoreckého a Magnesii Litery napsal smutnou novelu plnou všech ingrediencí jeho dřívějších knih. Atmosféra rozpadu, vnitřní i vnější apokalypsa, která by se mohla nazývat i směšností, se v této autorově knize ozývá mnohem naléhavěji. Jak jsme u próz Emila Hakla zvyklí, jedná se opět o vyprávění z pozice subjektivního vypravěče v první osobě. Reální hrdinové Haklových příběhů nejsou vlastně ani ničím specifičtí. Žijí skutečné současné životy inspirované životy skutečnými. Někdy nemůžeme mluvit pouze o inspiraci, jelikož se jedná o přesný popis. Stejně jako u jeho nejvíce oceňovaného textu O rodičích a dětech se jedná o tytéž hrdiny. Ovšem protentokrát v naprosto zásadní životní situaci. Pryč jsou procházky po Praze, při kterých si hlavní hrdina vypráví s otcem zážitky z dětství, se ženami, s dětmi a „rodičovsky“ se přou o „banálních“ otázkách. Jak jsem již předestřel v názvu recenze, v této knize je plno samoty a také jedno umírání. Jedinou cestu, kterou v této novele podnikne hlavní hrdina se svým otcem je cesta do nemocnice. Cestu zpáteční už ovšem spolu neprožijí. Scény návštěv umírajícího otce jsou nejsilnějším momentem celé knihy. Hrdina knihy a zároveň alter ego samotného autora bilancuje nad svým životem. Uvědomuje si chyby a připomíná si ty nejkrásnější okamžiky, které jsou povětšinou spojené s otcem. Nejdůležitější je v knize samota. Ta prostupuje celou knihou a zařezává drápky do vnímání světa všech zúčastněných v příběhu. Po dočtení knihy si čtenář uvědomí, že i on pociťuje na svém těle alespoň jedno její škrábnutí. Emil Hakl napsal silnou výpověď muže, který i přes to, že nemá nic, ztrácí i to. Jedná se o příběh plný smutku, stesku a samoty. Příběh, v němž se literární fikce snoubí s realitou. Díky údernému stylu podobnému hospodským rozhovorům je čtenář vtažen do příběhu velice rychle a je schopný s hrdinou vnitřně prožívat jeho vyprávění.“... celý text
— honZic

---

Skutečná událost

„Do české literatury se začíná vracet angažovanost. Spisovatelé začínají ve svých textech nabádat čtenáře, potažmo veřejnost k jakékoliv akci, která by vedla ke změně společnosti a s ní spjatých současných poměrů. Svůj příspěvek se rozhodl přidat i jeden z nejvýraznějších prozaiků, Emil Hakl s knihou Skutečná událost. Je však kniha tím, co má vepsáno přímo v názvu? V rámci Haklovi marketingového významu, jenž je spojen právě s Haklovou tvrdou angažovanosti ano. Ovšem z hlediska literatury nic objevného nepřináší. Jak už u Emila Hakla bývá zvykem, příběh jeho knihy se odehrává za pomoci několika příběhů spojených jedním tématem a hlavním hrdinou, současně vypravěčem. Pro svůj nejnovější text zvolil za jednotící téma krizi pramenící svobody a to, jak tato krize dopadá na obyčejného člověka. Samotná příběhová linka není tím nejdůležitějším. Haklovi jde hlavně o zachycení dnešní doby, mravní základ, charaktery a emoce, jež současné Čechy spojují. Jeho literární svět nic nepředstírá. Naopak je velice autentický díky dokumentární lince o německé extremistické skupině RAF (Rote Arme Fraktion) a existenciálním tématům ze současnosti, které jsou plné cynismu a pochybných hodnot. Hlavním hrdinou je, pro Hakla typicky, alter ego samotného autora. Zhruba padesátiletý spisovatel vypráví svůj příběh zahrnující literaturu, práci, vztahy, živobytí, rodinu a tak dále. Hrdina často žije na cestách po literárních čteních a besedách. Znechucen marasmem doby obdivuje Norsko. I přesto, že se cítí být „absolutním cizincem“, si zde připadá lépe než doma v Čechách. Vysvětluje si to tím, že tamní lidi mají k cizincům takřka „domácký“ přístup, ale hlavně je mu nejvíce sympatický styl života, který právě v Čechách tak postrádá. Mohli bychom říci – kulturní. Emil Hakl v knize používá několik narativních postupů. Přímou řeč střídá s emailovou korespondencí, dialogy rozdělené jednoduše na promluvy A a B, ovšem zachytil i myšlenky postav, které rozdělil grafickou stránkou od klasické přímé řeči. Jak jsem již zmiňoval v úvodu, nejdůležitější částí knihy je hrdinovo probírání se literaturou o německé extremistické skupině RAF. Právě díky této rovině příběhu se Haklův text stává angažovaným. Popisuje příběh několika nejdůležitějších postav této skupiny. Předkládá čtenáři citace z několika knih, prohlášení a názory postav, které jsou podle vypravěče ve svém nejniternějším důsledku propojeny se situací v Čechách. Na tomto příběhu Hakl burcuje čtenáře, aby jen neseděl doma a nadával na současnou situaci, ale naopak aby se zvedl a něco pro změnu udělal. To je dle vypravěče a samotného autora jediná možnost v boji proti společenskému marasmu, úpadku kultury a života vůbec. Což je právě dle Hakla ta věc, tak výrazně chybějící Čechům. Hakl v knize syžetově, ale ani fabulačně nevymýšlí nic nového od jeho předchozích knih. Dokonce bych řekl, že samotná příběhová rovina je nudnější a o dost méně zajímavá oproti Pravidlům směšného chování. Dokumentární vsuvky o RAF místy příběh ruší, nezasvěcenému čtenáři Hakl zároveň ani nenabídne vysvětlení vzniku a fungování skupiny, takže je čtenář donucen si vše vyhledat a vztahové peripetie hlavního hrdiny, jež určují tak či onak jeho životní směr jsou nedostatečně popsané. Vyznění knihy je však i přes to všechno jednoznačné. Onou „skutečnou událostí“ je samotný život. I přesto, že je těžký, jedná se o největší událost každého z nás. Emil Hakl svou knihou pokládá každému čtenáři existenciální otázku, jak dlouho je člověk schopen trpět ono české všudypřítomné bezpráví, zlo a frustraci ze svobody. O vztazích a rodinných hodnotách, které existenciální otázky vyvolávají také a častokrát i více než ty vyvolané společností a politikou, však takřka nemluví. I tak je ovšem kniha důležitým příspěvkem do českého literárního kánonu z hlediska Haklovu upřímnému vyznání ze znechucení dobou a politikou, jež v českých podmínkách ztrácí na významu a v knize nehynoucímu burcování ke změně. Literárně však Hakl nepředvedl nic nového ani převratného. literárně - kulturní časopis H_aluze“... celý text
— honZic

---

---

Skutečná událost

„Abych pravdu řekla, napsat recenzi ke Skutečné události, není nic jednoduchého. Navíc pokud máte pocit, že jste knihu nevstřebali úplně. I tak mě tento román od českého autora Emila Hakla mile překvapil svou čtivostí, ačkoliv jsem občas nechápala, o čem že se to ti chlapi vlastně baví. Emil Hakl, uznávaný český spisovatel, držitel dvou cen Magnesia Litera. Tu první získal v roce 2003 za novelu O rodičích a dětech a druhou teprve nedávno, v loňském roce, právě za román Skutečná událost v kategorii nejlepší česká próza. Skutečný hrdina? Jedna z hlavních postav, kterou je vypravěč, se právě nachází v Oslu po vražedném útoku Breivika. Vrací se letadlem do Prahy, ve kterém čte knihu o německé teroristické skupině RAF, která se tak trochu možná stává inspirací pro konečný čin. Dalšími postavami jsou kamarádi Evžen a Pitvor. Exekutoři Evženovi zabaví dům a tato skutečnost, totiž skutečná událost, se stává hlavní pointou příběhu. Tři kamarádi vedou na první pohled prázdné rozhovory, ve kterých se ubírají myšlenkou pomsty státní sféře. Všichni jsou znechucení politickou situací, s kterou obyčejný občan nemá moc se přít. Jeden z mužů, Pitvor, ale má dost takového prázdného tlachání a začíná uvažovat o opravdovém činu, který vyvrcholí vraždou. Kniha pro mě byla celkem obtížným čtením, než jsem se zorientovala v Haklově žánru a stylu psaní. Na druhou stranu jsem neměla absolutně žádný problém knihu dočíst. Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny na většinou kratší odstavce s první větou zvýrazněnou tučně. Tento styl se mi postupem knihy stal velmi sympatický a pomohl mi v četbě. Přirozenost především Je to příběh, v kterém se ocitáte mezi třemi muži, kteří hází rakví v počítačové hře a dopisují si, jak hodit co nejdál. Společně tak trochu prázdně tlachají o všem a ničem, ale i přesto vás tyto debaty svým smyslem baví a postupem zjišťujete, že se za nimi skrývá jistá intelektuálnost, která se ještě dále skrývá v trápení s politickou situací, s kterou se nedá vlastně nic dělat. Celé čtení jsem si naivně myslela, že Pitvorův plán msty nevyjde a zvrtne se v nějaký groteskní případ. Opak byl ale pravdou a já konečně poznala, co Hakl opravdu zamýšlí. Děj je rozvláčný a napětí se objeví až v posledních stránkách knihy. Do zápletky je vložen i milostný příběh, který je zajímavý tím, že ho sledujete od jeho zrodu. V rozhovorech je použito mnoho vulgarismů i vtipných spontánních úseků. Všechny tyto prvky nám poskytují náhled do mužského světa a realistické, nebo spíše čistě přirozené konverzace, které mě na celé knize nejvíce zaujaly, ještě více upevňují skutečnou událost. ,,Jsem si jistej, že kdejakýho designéra dohledám do půl dne i s adresou. Rovnou se mrknu přes Google Earth, jak ta jeho díra vypadá, vymyslim plán a je to. Na tobě je jenom, abys mi pučil na půl dne übersoldáta. Na zácvik bych zkusil sundat nějakýho nižšího mezibosse." ,,Kde kupuješ takhle dobrej čaj?" ,,Naproti u vietnamce." ,,Jak chceš sundat designéra, když nemáš Tesla gun?" Závěrem Haklův styl není přesně to, co bych vyhledávala, ale i přesto mě zaujal. Občas jsem nemohla odtušit, co tím ,,chtěl básník říct", a proto jsem usoudila, že si knihu musím v budoucnu přečíst ještě jednou. Před psaním této recenze jsem si přečetla mnoho recenzí z literárních serverů, abych se utvrdila v tom, jak jsem knihu vstřebala. Trochu se ale obávám, že jsem neocenila skutečnou myšlenku knihy.“... celý text
— KarlaP

---

Pravidla směšného chování

„Ryzí "haklovina" až do morku kostí; jak v tom dobrém (jazykově i stylisticky pábitelská vyšší dívčí, náladotvornost), tak i v tom špatném (forma místy přeci jen vítězí nad obsahem).“... celý text
— DaViD_082