PeterRainhard
přečtené 626
Každý, kdo unese oštěp...: První a poslední Mussoliniho vítězství, válka o Habeš 1935–1936
2009,
Roman Cílek
Smrt v Breslau
2008,
Marek Krajewski
Domnívám se, že lubtich ve své recenzi velmi přesně vystihl tuto detektivku, psanou v recentně tolik oblíbeném stylu "retro". Čtivé to dozajista je, ale pod efektní formou a poctivou, zálibnou prací s reáliemi se skoro ztrácí slabý, slaboučký příběh a poněkud podivná psychologie hlavního hrdiny, u kterého vlastně není příliš jasné, co jej vnitřně motivuje. Kariera? Peníze? Pocit moci? Pocit povinnosti? Netuším to ani po přečtění celé knižní série. Jen mohu konstatovat, že vnitřní zápal pro spravedlnost a morálka tedy dozajista ne. Mock je dle mého mínění typická papírová postava, kterou Krajewski nechá dělat, co se mu momentálně hodí pro rozvíjení děje - a nikoli to, co by postava v souladu se nějakým konzistentním charakterem dělat měla. O autorově zálibě v šokujících násilných a sexuálních scénách již byla zmínka v předchozích recenzích - leč to je myslím už očekávaná, ba standardní součást většiny moderních detektivek, tuším zvláště těch "severských". Budiž podotknuto, že nemám naprosto nic proti realismu či přímo naturalismu - vadí mi však samoúčelné vymýšlení co nejbizardnějších a natolik přepáleně naaranžovaných vražd, že to místy sklouzává do nechtěné sebeparodie. Z našich autorů má bohužel tento (zlo)zvyk zejména Miloš Urban, nad jehož zalíbením v podobných bizardnostech jsem nejednou kroutil hlavou. Připomíná mi to zvláště barokní kapuciniády s natolik vytříbenými popisy pekelných muk, až to svědčí o zaujetí... Nu, řekněme přinejmenším poněkud nekřesťanském.... celý text
Madrapur
1993,
Robert Merle
Již dosti dlouho jsem nepřečetl knihu s takovou chutí a lehkým mrazením, jako Merleho "Madrapur". Dějově sevřený román, s lehkým, opravdu jen lehkým motivem vědeckofantastickým (či chcete-li horrorovým), pro mě byl především kultivovaně filosofujícím, existenciálním obrazem lidského života. Oceňuji výborně prokreslené charaktery "High society" (původ, povahy, ba i počet pasažárů má svůj význam) i ostré konflikty mezi nimi, prohlubující se jakmile situace přestane být "normální". Zvláště ostře vyvstává v kontextu situace úžasná banalita naprosté většiny lidských nenávistí, předsudků i tužeb - jen se na ně podíváte sub specie aeternitatis. Merleho román je především mrazivou metaforou. Podivný letoun mířící do polomytického Madrapuru, o kterém však není ani jisto, zda vůbec existuje. Letoun s pilotní kabinou, avšak, jak zjišťujeme, bez pilota. Tedy je řízen na dálku? A cestující hašteřící se mezi sebou zatímco jsou unášeni kamsi bez vlastní vůle, přičemž teprve postupně přicházejí na to, že nevědí KÝM je let řízen, nevědí KAM míří, PROČ byli nastoupili pouze oni... pouze ví, že jejich let nutně a brzy skončí. A kolo se točí... Ne, neprozradím, zda cestující do Madrapuru nakonec doletí a zda zjistí co je "tam". To si už musíte přečíst... "V obyčejném životě se kolo času nespokojuje s tím, že se točí a vás unáší ve svém kruhu. Je to kolo ozubené a věčně se do vás zakusuje zuby a zoubky starostí. Nežijete. Bez oddechu pobíháte v kolečkách obav, týchž posedlostí...Proto je po požití onirilu tak lehko. Jeho zásluhou máte pocit, že se kolo zastavilo (A není to jen pocit, nýbrž pravda stvrzená naší vlastní zkušeností): čas stojí a vy se smíte těšit z přítomnosti, zprostěni závratného kolotání".... celý text
