PeterRainhard
přečtené 624
Pro nás slunce nevychází
1992,
Robert Merle
Navzdory lákavému tématu i dramaticky znějícímu názvu je to žel zatím nejslabší román, který jsem od Merleho četl. Zajisté, spisovatel dovede psát, dialogy jsou živé a postavyjednotlivých ponořkářů živé a výstižné. Leč... zkrátka se mi zdá, že Merle prostě neměl k tématu vztah. A to jsem byl docela natěšený, vždyť z prostředí amerických ponorek je thrillerů spousta, najde se samozřejmě něco i na ruské/sovětské straně. Ale francouzský pohled mě dosti zajímal. Bohužel, děj románu je skutečně docela mdlý, nedochází ani k zajímavým konfliktům, natož dramatickým událostem (pokud za drama nepovažujeme vcelku rutinní operaci slepého střeva a pár vzpomínek na zhýčkanou snoubenku, ze které se stane "milá čtenářka"). Jakkoli uznávám, že (realisticky vzato) posádka raketonosné ponorky rozhodně musí být velmi dobře sladěným organismem a nemělo by tam vůbec být místo pro ostré konflikty, zásadní antipatie a "komplikované" povahy, tento realistický prvek jen přispívá k pocitu nezajímavé "výletní plavby", který si člověk odnese. Vždyť ani vně se nestane naprosto nic. Kdyby se alespoň mihla sovětská útočná ponorka... Značným zklamáním pro mne byla i ona technická stránka věci - pokud by byl popis určen nějaké slečně, pro kterou je technika zcela vzdálenou a totálně nezajímavou oblastí, tak dejme tomu, lze to přijmout. "Vězte, že ponorky se dělí na velké a a menší. Velké jsou slavné jaderné ponorky s raketovými střelami, které představují naší odstrašovací sílu. Označují se začátečními písmeny JPRS." (v originále Sous-marin Nucléaire Lanceur d'Engins (SNLE)) A to je doslova vše, co píše hlavní hrdina své snoubence o stroji, v němž se nachází. Jí by to asi bohatě stačilo, leč pro mě je to dost málo. Kdyby alespoň zmínil (třeba) problémy s útočnými ponorkami třídy Rubis - neobvykle malá plavidla, které však měly značné potíže s hlučností ; dokonce znatelně menší než než dieselelektrické stíhací ponorky třídy Foxtrot, natož Tango (Projekt 641(B)) a mající sotva poloviční výtlak ve srovnání s třídou Victor (Projekt 671 Joršč) i nižší rychlost 25 uzlů proti 32 sovětského protějšku ...) Nehledě na to, že se mi prostě těžko chtělo věřit, že byť i lékař (který má podle svých slov ostatně něco odslouženo i na útočné ponorce!) by kladl svým kolegům tak naivní, skoro dětské otázky ("jak se ponorka může potápět?...") A tak si troufám tvrdit, že byť jen letmý zájemce o literaturu faktu a ponorky se znalostí fysiky na úrovní základní školy se bohužel nedočte u Merleho nic nového. Až na samém konci autor přeci jen věnuje trochu prostoru alespoň nějaké úvaze o tom nejdůležitějším, totiž že se raketonosná jaderná ponorka je smrtící stroj, v podstatě plující Armageddon, kdy využití jeho úderného potenciálu znamená současně konec všeho. Leč i tohoto tématu se dotkne jen velmi letmo, jaksi mimochodem. Je snad dobré zamyslet, zda stále ještě platí jeho slova: "Je pravda, že jsme zajatci systému na hranicích absurdity. Ale na druhé straně jsme nikdy nebyli tak blízko, abychom hrůzou dokázali přimět hrůzu k ústupu". Já o tom pochybuji. Last but no least: mám velké výhrady k úrovní překladu v jeho technické části, kdy četné odborné termíny a pojmy jsou přeloženy podivně, či doslovně, bez ohledu na to, že v češtině máme jasnou, ustálenou terminologii. Hledat pod označením "letoun" těžkou protilodní raketu Exocet by mě napadlo opravdu jen stěží. Stejně tak "střela s plochou drahou letu" je prostě v českém jazyce ustálený a přesný termín a netřeba "vymýšlet" nějaký další. Stejně tak jako užít doslovného překladu "kormidla" pro řídící tyče jaderného reaktoru. A dalších příkladů by se dalo vyjmenovat tucet, ne-li více. S tím se prostě překladatel vůbec nepopasoval a dojmu z románu to věru nepřispívá.... celý text
Suché a vlhké
2010,
Jonathan Littell
Stručný, leč velmi hutný text, který velmi bystře nasvětluje některé zajímavé stránky řekněme (sebe)vědomí fašismu a jeho základní konstitutivní části. Potvrzuji přesnost Littelových postřehů na základě vlastní četby, neboť fašistickými či alespoň fašizujícími texty se po převratu mohl seznámit každý zájemce o vojenskou literaturu - ať již jde o memoáry (ano, vyšel i Degrelle, ale i např. Skorzeny a mnoho mnoho dalších). Tedy, Littell zkoumá ony párové kategorie, skrze které fašista nazírá svět: suché a vlhké, stojící vs. plazící se, civilisace a barbarství, čístota (Evropa) a špína (Rusko) atd. atd. Velice zajímavá je analýza ženství: (bílá) kněžna vs. (rudá) děvka - což je funkční dichotomie, již dobře známe z dějin náboženstvi, v moderní době hojně ze symbolismu. Přesně přitom ukazuje, jak jím analyzovaný Degrelle upravuje (vědomky, či podvědomě? To nevíme a už se nedozvíme...) i svoje vlastní vzpomínky, kdy všechen zkušenostní materiál kóduje těmito základními kategoriemi. Každopádně, příklad Degrellových pamětí je velice šťastně zvolený, vždyť u Skorzenyho, ale i dalších nacistů lze v jejich vzpomínkách nalézt takřka totožné pojmy, figury i kategorie, skrze které interpretují svět. S čím bych polemizoval, to je onen, dle mého mínění příliš zjednodušený závěr, jímž Littell svou drobnou knížku uzavírá. Tedy s tvrzením, že psychika fašisty je implicite nedovyvinutá, infantilní a jeho ego není zformované do konce (podle jeho názoru je fašistická ideologie a v zásadě hnutí samotné oním korzetem, který drží křehké "já" fašisty pohromadě. Tedy, osobnost fašisty není autonomní, nýbrž heteronomní.) Tak jednoduché to myslím nebude. Lze přeci stejně oprávněně namítnout, že upnutí se na něco (jakkoli subjektivně) hodnotově vyššího, nežli prosté individuální blaho (a blaho nejbližšího okolí s nímž má jednotlivec psychické pojítko) je naopak známkou osobnosti vysoce vyvinuté... Každopádně "Suché a vlhké" je počtení velmi zajímavé. A věru inspiruje k novému čtení právě (jinak začasté spíše nudných) výše zmíněných fašistických a fašizujících textů, jejichž kategorie se objevují mnohdy v zcela nečekaných momentech. Snad nemusím dodat, že jsem zásadně proti jakékoli cenzuře a je cenné, že se každý s může seznámit i s původními, neupravovanými texty těchto diplomaticky řečeno "kontroverzních" autorů. Co naopak jako problém vidím, to je situace, pokud takový text vyjde bez jakéhokoli komentáře a zakontextování. Mám na mysli takové autory, jako je např. Paul Carell (vl. jménem Paul Karl Schmidt), jehož výpravné publikace prostě nejsou žádnou objektivní prací vojenského historika, ale v podstatě lehce zamaskovanou a ohlazenou adorací Wehrmachtu - a začasté přímo nacistickou propagandou. To by totiž čtenář rozhodně vědět měl.... celý text
Krymská válka I. díl
1951,
Jevgenij Viktorovič Tarle (p)
Fundamentální historická práce, které se dnes již těžko která může rovnat, ať již z hlediska rozsahu (oba díly mají dohromady bezmála 1300 stran - bez poznámek a rejstříků) či z hlediska poctivé práce s archivními materiály a dobovými prameny. Jinak viz anotace, kterou jsem přípojil. Tolik bych snad ještě doplnil, že při čtení "Krymské války" do očí bijí natolik zřetelné paralely se současným (2022-24) děním, až mrazí. Marxův bonmot, o dějinách, které se opakují vždy dvakrát, poprvé jako tragedie, podruhé jako fraška se ukazuje být ne zcela přesný - neboť i to opakování je obrovskou tragedií. Těmi paralelami samozřejmě myslím zvláště kapitoly, kde Tarle popisuje ruského imperátora, který postupně ztrácí kontakt s realitou, prohnilý, zkorumpovaný systém v Rusku, podlézavost a systémovou neschopnost carových rádců, strašlivou korupci za fasádou velmoci, zoufalou nepřipravenost "nejsilnější armády světa" na skutečnou válku. A proti Rusku stojící perfidní, agresivní, sebevědomé mocnosti, kterým jejich obratná diplomacie (a ruská nadutost) umožnila vystoupit v roli "ochránců" napadeného Turecka, které si přitom fakticky kolonizovaly a použily pro boj s Ruskem. Ba Anglie a Francie se mohly tvářit (a také že pro to dělaly vše, co se dalo) jako bojovníci za "civilisaci" a "svobodu", ač jako vždy šlo o trhy, kdo kde bude mít svou vojenskou základnu, kdo koho vytlačí - z trhů Balkánu, z poddunajských knížectví, od úžin, z Černého moře. Co jen to připomíná...... celý text
