PeterRainhard
přečtené 626
Vítězství v Barmě
1995,
David Rooney
Nakolik mě paměť neklame, navzdory lichotivé anotaci se jedná spíše o slabší příklad válečné literatury faktu. Jde o poměrně povrchní popis událostí v Barmě, víceméně kompilovaný z povícero sekundárních zdrojů, přičemž se opírá v podstatě hlavně o vzpomínky gen. Slima (Defeat unto Victory, London: Casell 1972). Schází vhled do strategické situace, význam bojiště, objasnění příčin, ze kterých ještě v r. 1944 mohli Japonci reálně držet inciativu; takřka nic se nedozvíme o leteckých operacích, roli jednotek čínských, ale také například těch indických, bojujících naopak na straně Japonců. Jakžtakž jsou popsané boje o Kohimu a Imphál, ale decentně jsou zamlčené předchozí opakované neúspěchy velmi silných britských imperiálních jednotek proti početně a zejména materiálně slabšímu, ale houževnatému a zdatnému soupeři. Ostatně v knize zcela schází pohled japonské strany - což je ovšem častý problém jinak kvalitně zpracovaných monografií anglo-americké provenience.... celý text
Červenobílá
2014,
Dalibor Vácha
V prvé řadě, autor si vybral téma, kterému rozumí, které má nejen povrchně načtené ze sekundární literatury, ale kterým se zaobírá systematicky a dlouhodobě. Práce i s archivními prameny a dokumenty je tu rozhodně cítit. Rovněž bych vyzvedl soustavnou Váchovu snahu o udržení a přiblížení jazyka legionářů - s jeho četnými rusismy, které používali takřka ostentativně a jimiž je ostatně protkán každý živý text toho období ("ubít", "nastupovat" (ve smyslu útočit), "Broněvik" (ve smyslu obrněného, či tzv. "opevněného" vlaku); najdeme tu i germanizmy (ty naši legionáři naopak silně potlačovali, ale i tak se nějaká ta "Feldvachta" (strážní stanoviště) našla; "ariergarda" (z fr. arrière-garde - tj. "zadní voj") atd. Ne vždy to autor stoprocentně uhlídal, leč tento fakt cením vysoko. Není nic protivnějšího, než hrdinové "historického" románu hovořící moderním jazykem, či ještě hůře, slangem dnešních dospívajících. Musím však upozornit, že každý, kdo se na román vrhne by však měl znát, alespoň v hrubých obrysech politické a historické pozadí. Váchovo dílo je rozpočítáno na poučeného čtenáře, který nepotřebuje připomínat, kdy proběhla Únorová a kdy Říjnová revoluce, kde se vzaly Čs. jednotky v Rusku; má představu o bitvě u Zborova, orientuje se alespoň zběžně v občanské válce, ví kdo to byl Langer, Medek, Čeček, Gajda, proč je zmíněn Halas, či samozřejmě Hašek... Osobně mi až nevadilo, že děj je fragmentární a nelineární, s několika retrospektivami, leč mám výhrady spíše jiného rázu. Postava Michala (narozdíl od Medka) je významná, hlavní, ale nikoli výrazná - v románu má tak velkou roli a víme o něm tak málo. Osobně se mi nejzdařilejším charakterem zdál Krátoška, postava z hlediska románu epizodní, leč pochopitelná, velmi lidská a tím i věrohodná. "Rudí" jsou pak popsáni zela v intencích Medkových (např. Kaplický, nebo Kopta aj. byli mnohem nuancovanější), coby v podstatě jednolitá, barbarská, nesmírně brutální, tupá, obvykle opilá masa. Tak nesporně vypadal pohled na věc MEDKA samého (viz jeho pentalogie), který Vácha vcelku nekriticky přejímá. Což o to, každý máme své politické sympatie. Jenže tím celou problematiku hodně oplošťuje. A vnitřní konflikt uvnitř legií je popsán dobře, leč nikoli do konce a nikoli důsledně - mám na mysli demokratický a revoluční základ čs. dobrovolnického vojska, proti kterému se původně VOLENÍ, a VOJSKU se zodpovídající velitelé a političtí zástupci (s výslovným poručením Masaryka a Štefánika) velice rychle postavili, aby "své" vojáky postavili pěkně do "latě" - až po aresty vojenských delegátů a zákaz sjedu vojenských zástupců. Zákaz, který vydávali a vynucovali ti (mezi ně patřil i Medek), které si původně sami vojáci postavili do čela... Inu, jak to bývá. A tento fakt (v románové podobě viz "Gornostaj") pak byl jeden z důvodů rozkladu morálky.... celý text
Do tmy se neohlédni
1971,
Čestmír Vejdělek
Ano, jak se píše v anotaci, jedná se o novodobou verzi archetypálního příběhu Orfea a Eurydiky. Tedy, minimálně na první pohled a při zběžném čtení anotace. Leč, jak to někdy bývá, anotace je podobná popisu, jaký kdysi býval v pasu. Ten leckdy také tak docela neodpovídal živému člověku. Vejdělek každopádně, narozdíl od (v československé literatuře své doby pozoruhodného) "Návratu do ráje" ve svém druhém fantaskním románu těmi vědeckofantastickými prvky velmi, velmi šetří a průchody do paralelních vesmírů i nástroj k nim jsou popsány maximálně úsporně a lakonicky. Vejdělek přitom chytře užívá četných ech motivů duchařských a fantaskních, respektive parapsychologických - což věrně odráží dobový zájem a módu. A tak Orfeld bloudící v paralelním světě (a čase) dostává se do pozice jakéhosi čistého "oka", ducha, Poltergeista poznávajícího ze své milované (přesněji její kopie, simulakra?) to, co by jinak vidět nemohl. Ze všeho nejvíce je to tedy fakticky próza psychologická, ukazující ostatně zajímavě a podrobně značně uvolněný životní styl konce šedesátých let. Druhá, do románu pečlivě zabudovaná paralela je pak vedena mezi putováním paralelními vesmíry a motivem emigrace do "jiného vesmíru" (ve kterém nicméně také nemusí být žádná švanda) - což je dle mého názoru obratné a podle mého názoru docela šťastně zvolené. (Připomeňme, že autor sám po řadě emigroval do NSR v roce 1977). A konec? Konec je takový "součkovský". Kdo si román přečte, bude vědět, co mám na mysli. S jistou rezervou mohu tuto málo známou prózu doporučit.... celý text
