Oponn přečtené 367

Zdravý nemocný 1952, Molière (p)

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. U tohoto Moliérova díla asi není třeba dlouze představovat děj, který ne že by byl až tak notoricky známý, jen je bohužel na můj vkus příliš jednoduchý. Zároveň se nemohu ubránit dojmu šablonovitosti, kterou dokáži odpustit u žánrovek fantasy nebo červené knihovny, ale zde mi nepřijde na kompozici vůbec nic inovativního, zajímavého (intermezza působí doslova jen rušivě), zrovna tak postavy jsou jako přes kopírák. Nemusíte mi oponovat, že každý lit. styl podléhal v minulosti určité módě a předpokladům, jenže čeho je moc, toho je příliš. Zrovna taková hlavní postava hypochondra je zcela jalová a nevyužitá. Situční humor zde nefunguje na správné úrovni a oproti Lakomci, se kterým se srovnání nevyhnete, se jedná o dosti slabší dílo. Při čtení Zdravý nemocný jsem si uvědomil jednu zásadní věc a to, že dramatický žánr komedií nebude v tištěné formě to pravé pro mě, proto příště zkusím nějakou tragédii. Bohužel se obávám, že můj obecný problém s porozuměním divadlu se přenese i sem a drama pro mě zůstane těžko stravitelnou částí literatury ať už v psané nebo hrané podobě...... celý text

Mistr a Markétka 1969, Michail Bulgakov

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Co napsat, aby to nebylo jen opakování již stokrát napsaného a tisíckrát řečeného. Mistr a Markétka je dílo, které má tolik vrstev, že skoro působí jako nekonečná cibule; orgastický sen pro interprety textu. Bulgakov bez debaty vytvořil něco, co má vliv na literaturu i v dnešní době, a udělal to více než skvěle. Přesto mám ke knize několik výhrad. Prvně mám asi prolém s magickým realismem. Když se smazává hranice mezi reálným a nereálným, ztrácím jako čtenář půdu pod nohama a nemám to rád. Když neumím rozeznat skutečnost od fikce, při čtení to na mě působí rušivě a všiml jsem si toho už u Ajvazova Druhého města. Proto pro mě byla první polovina díla trošku krkolomná. Vlastně se věnuje jen Wolandově suitě, která zprotivuje život smetánce moskevských třicátých let, především její umělecké části. S tím zároveň souvisí druhý problém, protože než se dostaneme k oběma titulním protagonistům (nazývat je hlavními by dle mého byla lež, protože hlavním „hrdinou" je někdo jiný), uplyne půlka knihy. Mistr a Markétka je totiž příběh (nejen) o lásce až za hrob s šíleně dlouhou předehrou. Paradoxně nejzajímavější pro mě byly pasáže s Pilátem (ano, s tamtím Pilátem), kterých jsem se na začátku vyděsil. O díle jsem si totiž předem nezjistil nic, čekal jsem tajemný příběh z devatenáctého století, a když jsem snad už ve druhé kapitole skočil z první poloviny dvacátého století o téměř dva tisíce let do minulosti, trochu mě to vyděsilo. Nicméně pro mě zůstává Pilát nejsympatičtější postavou. Není zlý, není dobrý, je takový, jaký být musí. Třetím kamenem úrazu pro mě byla edice od Rybka Publishers s bohatou ilustrací. Jak jsem miloval ilustrace u Tolkienových knih od Alana Leeho, zde jsem Kulika chvílemi proklínal, protože příběh se mi v hlavě odehrával ve výtvarném provedení podobném bláznivému Edudantovi s Francimorem. Naštěstí jsem se vyhnul Šteindlerovu hlasu vypravěče, v tu chvíli bych končil. Zmíněný večerníček jsem sice jako dítě miloval, ale ve spojení s daným tématem, mým očekáváním a již zmíněným magickým realismem... Uf, groteskně? Chvílemi jsem si přál, aby ilustrace zmizely. Kdo se dočetl až sem, tomu děkuji a chci upozornit na to, že rozhodně nechci být k Bulgakovu dílu negativní. Ale chválit umí každý, jen jsem vypíchl věci, které mně jako čtenáři vadily. Mistr a Markétka zaujme čestné místo v mé knihovně s tím, že v budoucnu ji určitě opět se záložkou položím na noční stolek. A to se u mě nestává téměř nikdy... Už teď se na opětovné setkání s různookým ďáblem a zbabělým a přitom statečným Pilátem těším, protože existují nutná zla, bez kterých by dobro neexistovalo. Maestro Woland: „Nerad sedím vysoko, z výšky se hůř padá." ;)... celý text

Kafka na pobřeží 2010, Haruki Murakami

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Kniha o útěku před osudem, o vnitřní prázdnotě a hledání smyslu. Moje první setkání s japonskou literaturou prostřednictvím Murakamiho Kafky na pobřeží pro mě bylo velice milým překvapením. Přestože jsem se z doslovu dozvěděl, že se jedná o "nejméně japonskou" knihu tohoto autora, musím říct, že na mě prostředí Japonska z textu silně zapůsobilo. Přestože se v textu objevuje velmi mnoho odkazů na euroamerickou kulturu, stále jsem měl pocit, že čtu něco, s čím jsem se dosud nesetkal a nejsem schopný říct, zda za to mohou reálie nebo Murakamiho styl. Příběh je rozdělen na dvě dějové linky, a tak sledujeme Kafku Tamuru, patnáctiletého chlapce na útěku z domova, s panem Óšimou, který je biologickou ženou, paní Saeki, milf padesátnicí s tajuplnou minulostí, a pana Nakatu, postaršího jednoduššího penzistu, s Hošinem, mladým řidičem kamionu znechuceným vlastní prací. Obě dějové linky se za celou knihu neprotnou, ale činy postav ovlivňují dění i ve druhé dějové lince. Zároveň je děj zasazen do reálného světa, ve kterém se lze setkat s jevy, které nelze vysvětlit, a všichni hlavní protagonisté jsou jimi obklopeni. Nijak je ovšem nerozporují a nepídí se po jejich původu (až na Hošinu), proto odpovědi a vysvětlení toho, jak fungují snové reality a jiné světy nebo mluvení s kočkami, opravdu nečekejte. Celý Kafka na pobřeží na mě působí zvláštně odemočněně. Když se hlavní protagonista na konci knihy usměje, vyznívá to až zvláštně v porovnání se zbytkem textu. Nevím, zda je to japonskou náturou, inspirací v Kafkových románech nebo obojím, ale postavy tak nějak kafkovsky přijímají svou roli, která je jim okolím naservírována, a i když se pokusí o útěk, nakonec stejně přistoupí na vytčenou trasu, ať už ji vytyčuje osud, vláda nebo váš nadřízený. Ovšem zde je to jaksi přirozenější než v Kafkových románech, kde tato podřízenost jde až do absurdity, proto je mi „Murakamiho Kafka" mnohem milejší. Bavily mě autorovy metafory a přirovnání, kdy některé působí až směšně, jiné vyloženě nezvykle. Při jejich tvorbě rád sahá autor k přírodním jevům, takže naše mysl je potopou, osud je písečnou bouří apod. Obecně mohu říct, že jazyk knihy si mě získal svou chladnou precizností, a Harukiho smyslem pro detail, díky kterému bych byl schopný dokonale popsat vzezření všech postav i s oblečením a doplňky. To už se mi u knihy dlouho nestalo a byla to příjemná změna. Kafka na pobřeží rozhodně stojí za přečtení, nejlépe při poslechu Beethovena nebo Schuberta. Třeba vám kniha pomůže najít zrovna ten váš pokoj, který každý máme, rádi bychom se do něj vrátili, ale už to nikdy nepůjde. „Ono je nakonec úplně jedno, jestli je člověk feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna - takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým kdo nad sebou mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoliv vnitřní prázdnota."... celý text

Dvory Chaosu 1994, Roger Zelazny

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Ani pátý díl Kronik Amberu nevybočuje ze své unylosti. Jedinou větší změnou je to, že od začátku jsou odkryty všechny karty, víme, o co jde Corwinovi i ostatním a přesně k tomuto závěru celá pentalogie i dojde. Přibyde pár stránek o jsoucnu, egu a jiných filosofických tématech, která ovšem do konceptu absolutně nezapadnou a působí rušivě. Amber jako komplet rozhodně není převratnou ságou, není ani nijak kanonicky hodnotnou sérií pro fantasy, prostě tak nějak je a celkovému nadšení okolo něj absolutně nerozumím. Se Zelaznym končím, Amber je pro mě dostatečnou výstrahou.... celý text

Oberonova ruka 1993, Roger Zelazny

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Sourozenci na amberském pískovišti si dál z plezíru rozbíjejí svoje bábovičky, občas to svedou na jiné, někdy jen ze srandy, jindy to zase myslí krvavě vážně, aby si o deset stránek dál podali ruku a řekli, že tu rozbitou bábovičku svedou na toho dalšího v pořadí, načež se opět bezelstně udeří lopatičkou mezi oči. Občas si dáme už obligátní LSD jízdu stíny, abychom se přes několik stran dostali jen do dalšího místa sáhodlouhých, nikam nevedoucích konverzací, které ke konci vyplynou v hlavní zvrat. Přitom Zelazny má opravdu vypravěčský dar, jen jej podle mého využil špatně. Amber je spíše konverzační situační drama s rádoby epickou kulisou.... celý text

Stín jednorožce 1993, Roger Zelazny

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Amber bohužel nebude mým šálkem kávy. Zelazny by dokázal rozjet zajímavé dějové linky, které by mě udržely při čtení, místo toho si ale libuje v podivně nastavených rodinných kruzích, ve kterých si všichni dloubají do starých ran, otevírají rány nové, navzájem si škodí, škodí si naoko, škodí si nepokrytě a proč to všechno? Protože můžou... Nikdy nikdo nemá žádný vyšší cíl, touhu nebo potřebu realizace čehokoliv. Skrovná knížečka, která se absolutně ztratí v ostatních dílech a která už vůbec nemá šanci předčit produkci jiných fantasy knih. Pár zásadních zlomů pro děj se vždy stane ke konci knihy, přičmž ostatní náplní "příběhu" je plytké babrání se v nesmysluplnostech.... celý text

Pušky Avalonu 2006, Roger Zelazny

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Díky tomu, že jsem první a druhý díl Amberu přečetl jen s několikadenním rozestupem, mohu jednoznačně říct, že vidím velký posun od Princů Amberu a to k lepšímu. Ale nepředbíhejme. V prvním díle jsem Zelaznymu vyčetl přílišnou rozplizlost děje na příliš malém prostoru. Bohužel v tomhle bodě došlo ke zlepšení jen částečně. Příběh celé knihy by se dal rozdělit na tři příběhové část - boj s Kruhem (úplně zbytečná část, kterou bych vyřadil), Avalon, tažení na Amber. Nejzdařilejší částí vyhlašuji Avalon, kde se mi moc líbila chemie mezi Corwinem, Ganelonem, Benediktem a Darou. Jde o "nejukecanější" část bez jakékoliv akce, ale já jsem díky tomu měl pocit, že se konečně něco dozvídám o postavách. Poslední část, kde by jeden čekal velkou bitvu s katarzí (Erik), se autor spokojí s pár výstřely a kniha končí po pár stránkách velkým cliffhangerem (což by nevadilo), aniž bychom se k pořádné bitvě vůbec dostali. Když bych chtěl být nejapně vtipný, přirovnal bych finále k předčasné ejakulaci, ale budeme slušní. :) Naštěstí se v Puškách dozvídáme více o fungování amberského světa. Zároveň je zde další propojení s "naší" stínovou Zemí, což přidává světu na zajímavosti. Nejsem fanda Warhammeru a jiných fantasy, kde se trpaslíci ohání puškami, ovšem koncept propojení útočných pušek s fantasy světem magie mě na stránkách Amberu zaujal hned. Popravdě už u prvního dílu jsem přemýšlel - když znáte sakra elektřinu ze stínů, proč svítíte pochodněmi? Nicméně jak již bylo zmíněno, dozvídáme se něco o fungování Amberu, dostal jsem odpovědi a jsem spokojený. Corwin je stále tuctový hrdina, kterému nemám potřebu fandit, a příběh je pořád stále moc obsáhlý na malém počtu stran. Oproti jedničce ale velké zlepšení a těším se na třetí díl.... celý text

Sběratel sněhu 2018, Jan Štifter

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Štifterova prozatím nejrozsáhlejší próza a dle mého skromného názoru i nejzdařilejší. Štifter si opět hraje s různě časově posunutými narativy. Zdánlivě nesouvisející příběhy tří skupin lidí ovšem v posledních kapitolách hladce vplynou do sebe. První linka ze třicátých až čtyřicátých let dvacátého století se věnuje rodině kolem mladého muže, jenž má českou matku a německého otce, a jeho problémům s nevěrou a dospíváním na pozadí předválečného a těsně poválečného Československa. Ve druhé lince padesátých let sledujeme skupinku tvořenou zvláštní trojkou dětí - cikán, duch Čecha a poloviční Němec, která prožívá klukovské příhody v raném socialistickém státě. Se třetí linkou se dostáváme do přítomnosti a k příběhu mladého cikána Dominika, jehož trápí noční nechtěné návštěvy. A také by chtěl auto. Nikoho asi nepřekvapí, že hlavní pojítko třech narativů tvoří kulisy Českých Budějovic, občas i konkrétních míst, která už byla smetena dobou minulou. Štifter o starých domech, které jsou rozpadlé, omítka vzala dávno za své, střecha je spíše torzem, okna vypadají jako vykotlaná ústa starého bezdomovce a interiéry i stejně smrdí, umí psát tak hezky poeticky, že se zase cítím malým klukem, který hledá tajemství ve vrstvách prachu na starých parketách. Ve stejnou chvíli také začínám pojímat podezření, že má Štifter jakousi morbidní zálibu ve smrti, neb smrt v různých podobách si našla cestu do všech částí knihy. Opět. Už z nástřelu dějových linek je jasné, že silným tématem Sběratele sněhu je vztah Čechů a Němců (motiv nuceného odcházení je opravdu do očí bijící), jehož částečnou paralelou je dnešní soužití Romů a Čechů, které ani v minulosti nebylo ideální. Tam, kde jsem s tímto tématem měl problém v Paulině, podal zde autor téma nevtíravě, nenásilně, bez klišé, bez patosu. Vše se odehrává v komorním prostředí domácností, rodin a jejich blízkých. Štifter nijak nemoralizuje, pouze konstatuje a ukazuje obě strany problému. Silnou stránkou autora je jeho práce s jazykem. První zajímavostí je, že celý text je psaný v prézentu. Ich forma vypravěče mu potom dává možnost ukazovat pocity hlavních aktérů, kteří mluví přirozeným jazykem a stejným jazykem i přemýšlí. Mladí kluci mluví jako mladí kluci, chlap ze stavby mluví jako chlap ze stavby. Chvílemi mi vyprávění z padesátých let připadalo, jako bych četl něco od Hrabala nebo Šabacha. Pohled dítěte na problémy očima podivně dospělého člověka. Většinu postav jsem si rychle oblíbil a těšil se, kam je příběh zavede. Štifterův zvláštní styl, který tak jemně postupuje vpřed, se tváří jako pouhý prolog, který teprve načíná větší příběh. Ve spojení s vyprávěcím prézentem to vytváří kouzelnou, odlehčenou kombinaci, proto jsem knížku přečetl za dva dny. Co dodat, po dlouhé době knížka, která mě skutečně zaujala, nezklamalo mě její finále, které udělalo důstojnou trojtečku za všemi třemi příběhy. Každý si s sebou holt neseme nějakého toho ducha a na nás je, jak se s ním vypořádáme.... celý text

Devět princů Amberu 2006, Roger Zelazny

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Náš svět je lež. Lépe řečeno je stínem toho pravého světa, světa Amberu (zdravíme Platóna). Svět Amber leží "někde uprostřed" (asi všeho?), dostat se tam můžete pokud si to budete dostatečně silně představovat... Já vám nevím, nějak se mi ten Zelaznyho svět nedokázal dostat pod kůži. Líbí se mi propletení našeho světa se světem fantaskním, ale mám s tím stejný problém jako u předešlé přečtené Nikdykde. Ten svět je nedotažený, v Zelaznyho hlavě asi funguje perfektně, ale nám chybí potřebné znalosti loru, abychom docenili odkazy. Hlavní postavou je ztrátou paměti trpící Corey, který se probudí na klinice kdesi v Americe. Zajímavý úvod, který vás vtáhne do děje a chcete se dovědět víc o tom, proč Corey o paměť přišel, kdo je... Ale to bych opakoval komentář k Nikdykde. Corey je nemastný neslaný, ale alespoň je vtipný a nebere si servítky (v první polovině, následně spadne do hrdinské šablonovitosti); přeci jen šermíř, co si zapálí cigáro má trochu šmrnc. Trochu mu v přiblížení se čtenáři pomáhá i ichformový vypravěč, který chvílemi mluví přímo se čtenářem, jenže mi tam chybí souvislost, proč to vlastně dělá. A u toho to končí. Corwin se ani jednou neobjeví v situaci, kde by musel ukázat nějaký výrazný charakterový rys, díky kterému byste si ho opravdu oblíbili. Snad jen jeho pobyt v kobce, kde mi nesedlo zrychlení času formou skoků, jehož obecně nejsem fanda u knížek ani filmů. Knize celkově nesluší velká rozmáchlost děje na malém počtu stran. Nahonem jsou nám představeny všechny hlavní postavy amberského království, nicméně si zapamatujete tak dvě tři osoby a to včetně Corwina. Musím však brát v potaz, že se jedná o první díl pentalogie, která na mě v knihovně celá čeká, tak uvidíme, kam se Amber bude ubírat a držím Zelaznymu palce, aby dílko ukočíroval a ukázal mi pěkně vykreslený svět, jenž je v jedničce jen načrtnut v hrubých, hodně hrubých obrysech. Zatím na knize nespatřuji nic extra převratného i s přihlédnutím k tomu, že se jedná o padesát let staré dílo.... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Jaký relativně nový fantasy počin rozčeřil hladinu fantaskního literárního rybníčku a v kuloárech o něm jde hlasitá šeptanda, že za to opravdu stojí? Nikdykde. Tudíž mi tato kniha nesměla chybět v sekci přečtených a sám sebe jsem odkládáním četby navnadil na ten "super originální počin". Nu, Gaimanovi nelze upřít pořádnou dávku imaginace. Svět mu funguje dobře. Žádné velké čarování, magie, nadpřirozeno, kterým by bylo třeba věnovat práci s vykreslením uvěřitelného pozadí. Nejpalčivější otázkou funkčnosti světa Nikdykde tedy zůstává, jak je možné, že o Podlondýně běžný svět neví? Je to jednoduché - vidět ho nechce, poselství knihy je zde naprosto jasné, neb ten "druhý" svět je na "naší straně" prezentován bezdomovci, otrhanci, spodinou... Budiž. Přestože má kniha přes tři sta stran, je příběh překvapivě jednoduchý, přímočarý a k mému zklámání jsem zápletku s Islingtonem prohlédl relativně záhy. Konečné rozhodnutí hlavního hrdiny bylo smutně jasné už od začátku a působilo klišovitě. Tady by mi někteří mohli namítat, co čekám od fantasy, které je brakovou literaturou. Měli byste pravdu a zároveň neměli. Existují fantasy jako Drenaj nebo Kotleta, u kterých nic více než dobrou akci neočekávám. Poté existují fantasy jako Malaz nebo Zaklínač, od kterých čekám i větší/hlubší čtenářský zážitek. A tím, jak je Nikdykde prezentováno, mám pocit, že by se rádo řadilo, anebo bylo řazeno, ke druhé skupince. Podle mne tomu ale to "něco víc", aby nešlo o prostou zábavu, chybí. Postavy nejsou nudné, ale na zadek si z nich nesednete. Že bych byl z Croupa s Vandermarem tak nadšen jako někteří zde... Nebylo na nich nic objevného (snad) kromě jejich tajemného pozadí, kým vlastně jsou. A to se samozřejmě nedozvíme. Navíc jejich touha po násilí vyzněla tak nějak do prázdna, chtělo by to pro ně nějaký vyšší cíl, popřípadě zmíněné pozadí, o kterém ale více níže. Markýz mi hrozivým způsobem připomínal Willyho Wonku, takže jsem si u něj nedokázal odmyslet pitvořícího se Deppa. Hunter byla nezajímavým poskokem, jejíž motivací je, ehm, lovit. Originální. Dvířka by mohla být zajímavou postavou, kdyby její schopnosti byly plně využity. Jediným náznakem je první naháněčka s dvojicí vrahů. Richard je... Richard je Richard. Ňouma, podpantoflák, naivka, navíc posera. Velice sympatická postava hlavní postava. Přitom si myslím, že v postavách dřímal velký potenciál - především Starý Bailey nebo Serpentina by si zasloužili rozpracovat. I ten de Carabas by stál za pár kapitol navíc. Pozorného (občas i toho nepozorného) čtenáře potěší odkazy na slavná díla. Setkáme se tak se Shakespearem, Biblí, nebo dokonce Sarterem. Osobně se mi nejvíce líbil vtípek s Wildeovou pohádkou o slavíkovi. Celý můj problém s Nikdykde tkví v jakési povrchnosti. Kniha na mě ke své smůle i ke smůle čtenářů působí jako vlastní spin-off. Vnitřní fungování Podlondýna je rozhodně atraktivní. Jenomže Gaiman lehce poškrábe povrch a jde dál. Nejspíš nebudu sám, koho by zajímaly klany Podlondýna, proč Islington udělal to, co udělal, že si zasloužil to, co si vysloužil, zajímalo by mě pozadí Dvířčiny rodiny, chtěl bych vědět, zda existují další rodiny s jinými schopnostmi, rád bych věděl víc o Trhu a proč zrovna Trh oplývá svou „nedotknutelností“. Jak funguje uchování životů? Kdo jsou Croup a Vandermar? Proč má každé podměsto svou vlastní specifickou příšeru? Co znamenají průpovídky "U Klenby a Chrámu!, kdo je Slon a co je Hrad? Všechny tyto a další otázky, kterých je nepočítaně, plynou jen ze zmíněné autorovy povrchnosti k vlastnímu stvořenému světu. Přestože to vypadá, že pro mě bylo Nikdykde pomalu utrpením, rozhodně to tak není! Gaimanovo přímočaré vedení příběhu a jednoduchý jazyk vás nutí číst stále dál a kniha uteče mrknutím oka. Možná až příliš rychle. Gaiman vytvořil zajímavý svět, jehož potenciál zůstal nevyužitý. Proto ve mně po přečtení přetrvává pocit - to bylo jako všechno?... celý text

Světlo z Pauliny 2020, Jan Štifter

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Knížka, která zaujme krásným přebalem, evokujícím impresionistické malby a zajímavým názvem, ukrývá deset povídek. Každá z deseti povídek se různě na přeskáčku posouvá v čase (což autor dělá i v některých povídkách) a spojeny jsou prostředím jižních Čech, což je pro Štiftera typické. Podívat se tedy můžeme na počátek 20. století, do Protektorátu, období socialismu, ale i do doby moderních technologií. Přestože se zdá, že povídky spolu budou souviset jen úzce, není tomu úplně tak. Většina povídek je propojena stejnými motivy i tématy. Asi nejsilněji do popředí vystupujícím tématem jsou mezilidské vztahy, respektive téma vztahu muže a ženy. Toto je společným pilířem téměř ve všech povídkách až na Andělíčkářku a Světlo z Pauliny. Zde autor ukazuje svou silnou stránku, protože mezilidské vztahy mu dobře a hlavně uvěřitelně fungují i na malém prostoru povídek. Zároveň je ve všech dílčích částech cítit melancholii z nějaké ztráty - domova, vztahu, dítěte. Tím se dostávám k několika zajímavým příběhovým prvkům, kterých jsem si během čtení všiml. První není ani tolik překvapivý - Štifterovi hraje v každé povídce roli konkrétní dům, byt, garsonka, osada... Pravděpodobně jeho zájmové/oborové postižení. Druhým a již zvláštnějším prvkem je smrt dítěte, která se objevuje v minimálně polovině povídek. Těžko říct, zda si to autor vůbec uvědomoval. Dvě z deseti povídek jsou na tomto tématu dokonce vystavěny - Andělíčkářka, Rodinná sešlost. Za zmínku stojí i to, že přestože se jedná o příběhy odehrávající se napříč časem, jsou v několika případech propojeny skrze některou z postav, i když to pro děj nemá pražádný vliv. Na začátku jsem zmínil impresionistickou obálku. Stejně jako impresionisté se Štifter pokusil zachytit náladu a dojem, ve Štifterově podání náladu a dojem v určitém skromném kousku života různých lidí a to se mu povedlo. Za mě však vcelku průměrná sbírka melancholických povídek o osamocených, odstrčených lidech, jež ztráta iluzí vede k rozjímání o tom, co bylo, je a mohlo by být. Na závěr si dáme pár nej. Z celku bych vypíchl Andělíčkářku, která oplývá nejlepší atmosférou a spolu s Andrlíkovcem mi přijde nejvíce "štifterovská". Nejzajímavějším počinem vyhlašuji Rodinnou sešlost, i když nápad s vyprávěním příběhu z pohledu nenarozeného dítěte není nejnovější, také nemohu autorovi upřít koule ohledně závěru této povídky. Na nejhorší povídku bez váhání nominuji Zprávu o nás třech. Možná je chyba na mé straně přijímače, ale tohle on-ona-ono odosobněné zpracování povídky ve spojení s nepochopenou návštěvou a "éterickou" náladou mi naprosto nesedlo a asi jsem ani nepochopil, co bylo Štifterovým záměrem. Nejnedocenější povídkou se pro mě stává samotné Světlo z Pauliny. Odsun Němců je pro mě prostě něco, na co mám striktní názor, a plakání nad rozlitým vínem mi v případě těchto událostí pije krev. Rád bych ocenil celkovou poetiku touhy a smutku nad ztraceným domovem, závěrečný obraz se svíčkami v ruinách mi určitě zůstane v hlavě dlouho, ale tuhle povídku jsem takříkajíc protrpěl... Bohužel. Nejlepší a nejoriginálnější povídkou sbírky se pro mě stala Toho dne šel městem Ježíš. Příběh o pseudo insta Ježíši, kterého potká profesionální fotograf, kterak si dělá selfie s Janem Nepomuckým u slepého ramene Malše, a následně se spolu opijí vínem (povídka obsahuje i další hříčky s biblickými událostmi) a řeší, proč fotograf přišel o svou přítelkyni. Povídku mi částečně rušila forma rozhovoru ve třetí čtvrtině děje. Pořád dumám nad tím, proč jej Štifter pojal takto. Možná opilost? Každý občas potřebujeme svůj večer s panem Jägrem, tedy pardon, s Ježíšem.... celý text

Valhala 2014, František Novotný

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Arnim rytíř von Galwitz - stíhač z první světové války, Franz von Karst - český student stalingradské Napoly (ano čtete správně), Gunnar - dánský princ, Ódin, Himmler, Gagarin, Gabčík, Marylin Monroe, Fulcanelli, Havel... Nejedná se o náhodný výčet historických a fiktivních postav. Jde o pouhou část osazenstva Novotného opulentího díla - Valhaly. Valhala se pro mě stala dost rozporuplnou záležitostí. Tam, kde si mě autor dokázal získat propracovaným prolínáním historie a fikce, svižně napsanou akcí a kupou postav s bohatým pozadím, mě zároveň odrazoval od dalšího čtení především dvěma věcmi. Jednou je Novotného jazyk a druhou jsou konce neberoucí popisy technikálií. To druhé je spíše můj osobní problém, ale sáhodlouhé popisy jednoplošníků, dvouplošníků, tříplošníků a kdo ví kolikaplošníků, bitevních lodí, transportních lodí, ponorek, tanků, OTček a jiných strojů mi lezly doslova a dopísmene krkem. Pokud v odsýpajícím příběhu najednou nastane odmlka na A4, ze které se dozvím pouze vzhled a funkci všech páček, čudlíků a měřáků v kokpitu letadla, ztrácím chuť číst dál. A na můj vkus toto Novotný činí až přílič často. Prvně zmíněným problémem je u mě jazyk. Novotný si ohromně libuje ve složitých souvětích, což by mi tolik nevadilo. Co mi vadilo naopak hodně, byla dlouhá souvětí přímých řečí, do kterých Novotný vkládá neúměrně dlouhé uvozovací věty. Často se mi tedy stávalo, že takto rozdělená promluva pro mě ztratila ve druhé části smysl a dost to rušilo při čtení. Na knize se velice podepsalo to, že je složena z vícero dílů, během kterých Novotný jako spisovatel "zrál". První kniha je silně rozjezdová, vyprávěcí sloh autora hrozivě těžkopádný. To se v podstatě od druhé knihy změní. Po přesunu z Valhaly do našeho světa mi přišel příběh lehčí ke čtení, uvěřitelnější, přirozenější. Prostředí Valhaly jsem prostě Novotnému nevěřil a nelíbilo se mi její vykreslení. Problém byl podle mě ale především v jeho vypravěčském stylu, než v obecném zobrazení Valhaly, protože s tím jako s takovým problém nemám. Mnoho lidí v komentářích vyčítá Novotnému vulgarismy, explicitnost sexu. Obojí je pravda, ani jedním autor nešetří. Vulgarismy mají ovšem v textu a promluvách postav své místo, opodstatnění a neruší. Se sexem je to horší, ale s už výše popsaným zlepšením vypravěčského stylu se pojí i přístup k sexuálním scénám, které mi s přibývajícími stránkami nepřipadaly až tolik prvoplánovité a zbytečně přehnané. Další zde často zmiňovanou výtkou jsou časové hrátky. Musím uznat, že i přes veškerou svou i autorovu snahu jsem se v časových kličkách ztrácel a některé střípky dají smysl až ke konci knihy, některé byly dokonce i samotných autorem (nebo mojí chybou) zcela neukončeny a vyzněly do prázdna. V tomto je na místě přirovnání s Malazskou, která zde v komentářích také padla. Ovšem toto srovnání berte s rezervou. Podobnost je v autorově přístupu k vyprávění - vypravěč je v er-formě a jako čtenáři nevíme nic víc, než postavy, které si často něco myslí, ale "schválně" nedomyslí, aby se musel čtenář sám snažit. Další podobností je, že postavy se nám v příběhu mohou objevit několikrát, v různém věku, s různým jménem a sdělovat různé pohledy na jednu situaci. Poslední díl je z téměř poloviny rekapitulací předchozího dílu s tím, že jsou nám doplňovány mezery v příběhu, které samotný děj knihy ale příliš kupředu neposouvají, přesto se paradoxně jedná o zajímavější/čtivější část celé Valhaly - především dění okolo Napoly. Naopak za nejslabší považuji finální kapitoly v královských Čechách a New Yorku, text působil, jako by Novotný mlel z posledního. Ohledně závěru knihy... Novotný na posledních stránkách graduje pomalým tempem, pak najednou zjistíte, že za pět stran je konec a... Eh... Cítím lehké neuspokojení, ale to může být subjektivní. Na tak rozsáhlé dílo mi konec přišel "odfláknutý". Naopak poslední odstavec ohledně politického poselství kvituji. Dnes je ještě o něco více aktuální. Kolem a kolem bych řekl, že se jedná o dobré dílo, které by si zasloužilo zrevidované, osekané, stylisticky uhlazené/učesané vydání. Knížka má smysl především pro fandy fantasy, protože na české poměry se jedná o opravdu unikátně rozsáhlé a komplexní dílo. Pro obyčejného čtenáře jde o ztrátu času. Pokud patříte mezi první skupinu, nevěšte hlavu před koncem prvního dílu! Opravdu se to zlepší! Poznat sádrovou tvář Emanuela Lutzeho s torzem ukřižovaného na krku v příběhové omáčce plné kulturních odkazů stojí za to.... celý text