olle3 přečtené 350

Chlapec v bílé místnosti 2019, Karl Olsberg (p)

Verdikt: Kdyby autor sesbíral všechny hnidopišské poznámky od všech perfekcionistických šťouralů a na jejich základě knihu přepsal, výsledkem by mohl být strhující mindblow sci-fi trhák.... celý text

Sama mezi Indiány 1972, Ettore Biocca

Verdikt: Nahlédnutí do jiného světa, do jiných myslí a jiných zvyklostí. Časem trochu omrzí stylistika, nebo spíš její absence, což ale vyváží fakt, že je vyprávění sepsáno podle skutečnosti.... celý text

Terra nullius 2015, * antologie

Líbil se mi Zaříkávač lodí, ale nejvíce jsem si užil hned tu první povídku, Vykradačku hrobů od Martina Gilara. Začal jsem ji číst s nejvyšší skepsí, protože mne na začátku vyrušilo pár drobných stylistických chyb. Avšak postupně jsem jen žasl, jak autor vytahuje esa z rukávu starší slabší dámy, která na konci nebyla tak slabá a stará, jak se zdála na začátku. Za mě už jen kvůli tomuto počinu stojí kniha za zakoupení.... celý text

Dumasův klub 2016, Arturo Pérez-Reverte

Verdikt: Pokud jste milovníci mysteriózních detektivek a zároveň vás zaujme fakt, že se životnost papíru dnešních knih počítá na desítky, zatímco dříve na stovky let, tak je Dumasův klub to pravé pro vás.... celý text

Hon na lovce 2014, George R. R. Martin

Verdikt: Řemeslně dokonalé sci-fi ze staré školy nabídne příběh jistý v kramflecích, přesvědčivý v detailech a velký v nápadech.

Řeka zmrtvýchvstání 1993, Philip José Farmer

Atmosféra příběhu je dobrá, a pokud si nenecháte zkazit nadšení koncem, nadšeni určitě zůstanete.

Poutník z Mohameda - Alláhův hněv 2019, František Kotleta (p)

Ztracená 2016, Adam Nevill

Volání divočiny (adaptace) 1999, Jack London

Verdikt: Hodně bych se divil, kdybych kdy na lepší příběh v hlavní roli se psem narazil.

Zrcátko 2018, Karl Olsberg (p)

Verdikt: Škoda, že se knihy od německých spisovatelů tolik nepřekládají. Něco mi říká, že se tento stane mým oblíbeným a že mi tři knihy přeložené – ze třiceti vydaných – stačit nebudou.... celý text

Na odvrácené straně 2018, Anthony O'Neill

Verdikt: Povrchní, nudné, navíc odfláknuté. A jestli se pletu? Jestli do toho autor dal všechno a vydal ze sebe to nejlepší? O to je to horší.

Strach moudrého muže 2012, Patrick Rothfuss

Verdikt: Plné hodnocení dávám tak samozřejmě jako že Slunce vyjde, Felurian šaty svlékne a Ambrose Oslíka nezazpívá.

Jméno větru 2015, Patrick Rothfuss

Hodnocení: 5/5 Verdikt: Tak návykové, že by se mělo předepisovat jako léčba proti závislosti na heroinu.

Křížová palba 2019, Štěpán Kopřiva

Každý spisovatel si do jisté míry nastaví vlastní pravidla příběhu a pokud to udělá dobře, je originální, chce předat nějakou myšlenku, jeho postavy zaujmou a podaří se mu to všechno převést do praxe, pak dílo dosáhne svého ideálu. Perfektní výtvor se pozná také tak, že by i sebemenší změna na něm vedla k horšímu. Stejně jako jinde – přidat či ubrat kámen na soše nebo barvu na plátně by neprospělo ničemu. Takže ať si říká kdo chce co chce o subjektivitě umění, dobrý příběh existuje a od toho špatného se rozeznat dá. Nyní si představme, že by se kvalita knihy měla vyjádřit rýsováním. Nebylo by těžké poukázat na nerovnosti a nedokonalosti klikaté čáry. Ale co říci o přímce? Je geniálně jednoduchá. Její vlastní název ji uchopí a víc už dodat netřeba. Proto se mi o dobrých knihách píše hůř, než o těch špatných. A že Křížová palba dobrá kniha je. Dokonalá linka, rovná, jako záda jogína. Každé slovo na správném místě, každá věta uhlazená, každá metafora vypiplaná k dokonalosti. Vždycky dokážu ocenit, když se autorovi daří psát “víceúčelově”. Jako příklad takového psaní uvedu přímou řeč, ve které (většinou) sděluje postava zprávu samotnou, ale i něco o sobě samé (třeba výběrem slov, chováním, hantýrkou atd.) U těch nejlepších knih, jako u Křížové palby, je vyjadřování ještě víceúčelovější. Zde popis dokresluje reálie pro lepší představu okolí, informuje o zajímavostech skutečných míst nebo událostí Prahy (které ani někteří rodilí Pražáci neznají) a ještě baví podáním. A že umět zaujmout každým odstavcem, obzvlášť v městském prostředí, je opravdu umění. Autor je buď velmi inteligentní nebo věnoval spoustu času přípravě a studiu. Pravděpodobně však obojí. Trochu jsem se obával vedlejších případů hrdiny, že budou samoúčelné a v příběhu jen proto, že má postava také své zaměstnání, kterému se musí věnovat. Ale děje se krásně propletly a uzavřely i se svými malými pointami, tak jak to má správně být. Prostě parádní a prvotřídní kus práce, který mě chytl a pustil až na konci, blaženého, obohaceného a zkormouceného z toho, že jsem se nedržel a zhltnul jej příliš rychle. Detektivní žánr není můj nejoblíbenější, ale na tom nezáleží. I kdyby Kopřiva opět změnil literární styl, i kdyby začal psát Encyklopedii pohlavního života pro dospívající, stejně budu první, kdo si ji koupí. V porovnání s úvodním dílem Rychlopalby jsem se sice tolik nenasmál (i když třeba typická jednomrtvolová studna mě opravdu dostala), avšak nekupoval jsem Srandokaps, ale román, a toho jsem dostal pořádnou porci. I tak jsem si druhé pokračování užil více. Možná mi lépe sedla zápletka. Možná jsem už trošku věděl, na co mám být připraven. U první knihy jsem čekal krvavý steak a dostal jsem (výborný) čokoládový dezert. U druhé už jsem věděl, že se mám těšit na sladké a na co chuťové pohárky připravit. P.S. Ověřovat si to zřejmě nebudu, ale zajímalo by mě, nakolik se vylíčené prostředí drží skutečnosti. Věřím, že policejní praxe, žargon a zákony jsou přesné do puntíku, ale zajímalo by mě, co je pravdy třeba na podvodných tricích realitek… I když odpovědět bych si pravděpodobně mohl sám… Hodnocení: 5/5 Verdikt: Kdo se mnou půjde zaklepat autorovi na dveře a ujistit se, že už pracuje na třetím pokračování?... celý text

Organická oprátka 2019, Vilém Koubek
odpad!

Po jedné z minulých recenzí jsem obdržel pár nevraživých zpráv odsuzující můj údajně příliš negativní pohled věc, co si o sobě myslím a vůbec. Rád bych proto připomněl, že není povinné mé komentáře číst a už vůbec s nimi souhlasit. UPOZORNĚNÍ: Text níže je subjektivním hodnocením. Mým cílem není záměrná zlovůle a hana autora, který si bez ohledu na výsledek dal s dílem práci. Nerad bych se dotkl spokojených čtenářů, sděluji pouze svůj upřímný názor. Respektujte jej prosím, jako já respektuji názory ostatních. Začal bych s tím dobrým, protože to dlouhý výčet nebude. Líbila se mi obálka. Nyní k tomu ostatnímu. To, že by se spatterový žánr dal zařadit do brakové literatury, nebo že je psaný s jistou dávkou nadsázky, ještě neznamená, že nemusí být promyšlený. Ve skutečnosti by měl být přesný opak takového tvrzení předpokladem každé vydané knihy. V dokonalém světě, zdá se. Postavy Organické oprátky jsou příliš ploché na to, aby měly opravdovou motivaci – což je nejhorší možná omluva pro nesmyslnost jejich jednání. Není nutné se tím zvlášť trápit, protože smysl nedává celý příběh, dějová linka, návazné děje a mnohdy ani jednotlivá spojení a obraty. Slova jsou skládána pouze na efekt. Nesmíte se ani na vteřinu zastavit a zamyslet, jinak zjistíte, jak moc jejich význam pokulhává. Někdy není ani potřeba se výrazněji zamýšlet. Každého, kdo alespoň jednou zahlédl nejslavnější Einsteinovu rovnici, nebo navštívil základní školu, zarazí, jak může kyborgizovaný hrdina dobíjet energii svým vlastním pohybem. Pokud jste naopak přemýšlet nuceni, je to bohužel na jiných místech, než bylo autorovým úmyslem. Například u věty “Jako by se ve sklepě vyloupla trhlina do sféry utrpení a její ostrost přetrhla dialog horního patra.” jsem musel zapojit i ten poslední mozkový závit, abych se jádra pudla dobral. Zatímco v jedné části knihy básní postava Artura o časech, kdy žila opravdová zvířata, jinde vesničané vesele chovají krávy a koně. Že se nacházíme na Zemi zpustošené válkou mi neuniklo, ale když sám autor neví, kdo a co ji přežilo nebo nepřežilo, jak si pak má udělat obrázek čtenář? Tento svět je ovšem paradoxů plný. Máme tu pokročilé laboratoře, kybernetické vojáky s okamžitou regenerací, učitele, kteří nahrávají vědomosti žákům přímo do mozků, plazmové meče, extrahující z cizích organismů energii… ale přitom se v žádné z vesnic nenajde bagřík, takže je kopáč hrobů stále velmi lukrativní profesí. Výsledný počin prostě není věrohodný, dobře napsaný a, což byl hlavní záměr tvůrce, ani zábavný. Kdyby mi podobný rukopis předložil někdo blízký, řekl bych mu eufemisticky: Snaha dobrá, ale tohle ti nikdo nevydá. Piš dál. Naneštěstí se zřejmě mýlím. Možná jsem příliš náročný čtenář, ale já očekávám víc. Knihu jsem zakoupil na základě neskromného tvrzení, že mám tu čest s dalším spisovatelem hrdě stanoucím po boku Jiřího Kulhánka. Byl jsem podveden, protože takové umění mu nesahá ani k okoralé kůži na patách. Tak mne napadá, jestli ti, kdož na zadní straně obalu dílo velebí, jej vůbec četli, zda se výrokem pouze chtěli zviditelnit, nebo za něj dokonce dostali zaplaceno. Jedno jisté je. Kvalita pohlcená kvantitou hlášek za každou cenu není dobrá strategie. Škoda, námět nebyl tak špatný, aby z něj pár dalších revizí a hodin svědomité práce neudělalo něco čitelného. Takto mi nezbývá než varovat, ať si nadměrným čtením nesnížíte hodnotu IQ. Hodnocení: 1/5 Verdikt: Velký špatný... celý text

Hrdinové 2011, Joe Abercrombie

Blahořečící recenze čtenářů mě navnadily. Dlouho jsem se na Hrdiny těšil a tím víc, čím déle jsem je odkládal. Což se mi obecně nevyplácí. Po dlouhém očekávání zpravidla přichází zklamání, skvělý čtenářský zážitek naopak právě z titulů, od kterých bych to čekal nejméně. (Hm, podlé té teorie bych možná měl zkusit Stmívání, třeba budu nadšený...) V tomto případě katastrofa nenastala a ani nastat nemohla. Joe Abercrombie je známé jméno, má celou řadu fanoušků a já už dopředu tušil, do čeho jdu. Že bude jeho kniha vyčnívat nad běžným průměrem fantasy románů mi dosvědčila i kolegyně, která zahlédla obálku a se slovy "Jé, ty čteš Abercrombieho. Po kolikáté?" můj výběr schválila. S pocitem, že konečně doženu něco, o čem ostatní dávno vědí, jsem upustil pohled na první řádek a zvedl jej až na tom posledním. Po technické stránce je práce dotažena k naprosté dokonalosti. Ač jsem ve svých kritikách zarputilým hnidopichem, zde jsem nenašel jedinou nelogičnost, chybu ortografickou, stylistickou, typografickou, terminologickou, ani překlep. Je radost hledět na profesionální práci, při jejíž konzumaci vás nevyruší jediná nedokonalost nebo neotráví záblesk skepse nad fungováním navržených mechanismů. Ve skutečnosti bych tvrdil, že je Joevův styl psaní přímo podřízený touze po co nejvyšší realističnosti. Vše je maximálně uvěřitelné, i za cenu absence divokých akcí nebo šílených scén. Žádné popouštění uzdy fantasii, prostě jen bitva, do detailu vymyšlená. Díky ní ale zažijeme jak vypadá válka, bezútěšná realita boje, marnost zahozených životů a rozbité představy naivů, kteří chtěli slávu, ale dostali jen vstupenku do mlýnku na maso. Rozmanitý styl psaní ještě vyvyšují překrásná přirovnání a odpovídající erudice autora. Zákonitě pak vznikají dobré postavy. I když jsem si na jména jako Rozseknutá noha nebo Velká voda chvíli nemohl zvyknout, oblíbil jsem si je a prožíval s nimi každý krok. Je snadné držet palce tomu, komu se zrovna díváte přes rameno, když pochopíte jeho touhy, motivace a obavy. I zde je věrohodnost na prvním místě a osudy charakterů se tak nestáčí podle přání autora nebo jich samotných, ale pouze podle interakce s těmi ostatními. Žádná postava není ani zlá ani dobrá, nepřítel se mění podle toho, na koho se právě díváte. Takže ano, pěkně se to četlo. Za plný počet hvězd to ale není. Některé pasáže mne tak moc nebavily a nedržely v klinči napětí tak, jak by u díla s takovým rozsahem a tak jednoduchou zápletkou měly. Například dějová linka kaprála Tunnyho by mi nechyběla vůbec. Nic, co jsem už nečetl jinde, bych v knize také nenašel. Drobná hluchá místa však vyrovnaly filosofické prvky, myšlenky na život, smrt a politiku, a hlavně tristní nekompetentnost prostoupená napříč celým příběhem. Přesně tak, jak by se to nejspíš ve skutečnosti stalo, kdyby se to stalo. Celé vyprávění je o jedné bitvě, ale víc než o létající střeva v krvavém dešti jde podle mě o pohled na drsné vystřízlivění postav v reáliích zbytečného násilí. Možná se při čtení nebude tetelit blahem, ale modlit se za životy hrdinů a příhodný konec budete stejně. Myslím, že nic neprozradím, když napíšu, že příhodný konec kniha Hrdinové rozhodně má. Hodnocení: 4/5 Verdikt: Hyperrealistický příběh bitvy s meči a štíty. Nic víc, nic míň.... celý text

Robokalypsa 2013, Daniel Howard Wilson

Nenechte se mýlit názvem, titulem z robotiky či strojovými hláškami na začátku kapitol, autor o principech fungování robotů, programování a technologii neví nic. Tak to na mě alespoň z knihy působilo. Jak může postavu proslulého hackera napadnout zahodit simkartu až poté, co jej půl knihy pronásleduje UI? Proč nejsou schopnosti japonského robotického mága ukázány jinak, než že se zamiluje do robota? Proč když přijde na to, jak stroj funguje, mluví se jen o duši/nákaze/procitnutí? Proč jsou robotům připisovány lidské emoce? "Diagnostický program stahuje upgrade systému" - hezky počítačově znějící slova, ale zamyslel se nad tím někdo? Proč nám autor v celé knize není schopen ukázat že problematice alespoň trochu rozumí? Nemusel by psát zrovna v binárním kódu, ale proboha alespoň něco... Internet je v knize zcela ignorován a jako jediný způsob komunikace jsou zmíněné telefony. Jak hlavní UI ovládá ostatní jednotky nebylo zřejmě důležité - jediné, co nám japonský odborník prozradí jednou větou, je, že "má robot rozbitý infraport na příjem dat." Ach jo. To že si na bezpilotní letouny vzpomene až na konci knihy také moc nepřidá. Do té doby se totiž do špatně přístupných zeměpisných oblastí stroje nedostanou, dokud si nevyvinou a nevyrobí speciální nohy... Kdyby to psal Asimov před sto lety, tak bych se nedivil, ale kniha vyšla v roce 2011. To všechno by se však dalo překousnout, kdyby nás zaujaly postavy, ale ty byly spolu se zbytečnými dialogy, které neposouvají děj kupředu, na tom celém to nejhorší. Připočtěme si k tomu časté střídání kapitol, dějových linek a fakt, že jsme od začátku věděli, jak to celé dopadne a míra záživnosti ještě klesá. Ani akční scény to nijak nezachrání. Autor si na sebe vzal těžký úkol a aby tento styl psaní fungoval, musel by být prostě lepší spisovatel. I Voldemort věděl, že je dobré rozdělit duši do viteálů, zato UI zůstane v centrální buňce na Alijašce... Stupidní zápletka odbytá jednou větou, která má odpovědět i na to, proč UI nevymazala lidstvo nukleárními zbraněmi, mi už požitek ze čtení nezkazila - byl jsem totiž rád, že už jsem u konce. Hodnocení, překlady, Wikipedia, Spielbergův film... tolik povyku pro takový brak nepochopím. Hodnocení: 2/5 Verdikt: Lépe pustit si film Já robot... celý text

Hory šílenství 1992, Howard Phillips Lovecraft

Lovecraft měl rád dlouhá a složitá souvětí a jeho tvorba by se dala nazvat jakkoliv, jen ne oddechovou. To může vadit těm, kteří mají čas číst jen před spaním, s unaveným a ze dne opotřebovaným mozkem. Pokud je však člověk připraven, čeká ho zážitek od jednoho z největších mistrů hororů. Ač mě občas zatáhne za oko jeho neskromné užívání adjektiv jako "odporný", "šílený", "úděsný", "obludný", "gigantický" atd., které by lektor tvůrčího psaní svým žákům o hlavu omlátil, u Lovecrafta to tak nějak funguje. Použití dnes už knižních výrazů a archaických slov pak krásně dokresluje atmosféru vzdálených časů, ke kterým se ve většině svých příběhů dostává. Povídka Dunwichská hrůza je snad mou nejoblíbenější a Hory šílenství a ostatní ve sbírce drží úroveň. Hory šílenství mě zaujaly hlavně příčetným vědeckým pojetím (vědečtějším, než obvykle), které pak s nevysvětlitelnou hrůzou kontrastuje. Vždy, když se mi zasteskne po prohnilém Necronomiconu, opět se k Lovecraftovi vrátím. Jsem rád, že jsem ještě nepřečetl všechno a že mě tak stále nepřestává překvapovat. Verdikt: Lovecraft = Láska k řemeslu... celý text

Skleník 2007, Brian Wilson Aldiss

Po technické stránce vynikající. Svět, který Aldiss stvořil, nenechává pochyb o jeho velké fantazii. Jsem přesvědčený, že pokud by v budoucnu planetu ovládly rostliny a lidstvo degradovalo na spodek potravního řetězce, mohlo by to vypadat přesně takhle. Organismy si v neustálém boji o přežití vyvinuly ty nejšílenější schopnosti, evoluce vytvořila zabijáky s pestrou paletou obranných a útočných technik. Jedinou a pro mě bohužel dosti podstatnou nevýhodou byla nemožnost se ztotožnit s hlavní nebo jakoukoli jinou postavou. Díky tomu, jak přesvědčivě spisovatel vykreslil úpadek lidské rasy, je pak i mentalita protagonistů jiná, omezená a paradoxně je nemůže čtenář uchopit, fandit jim, prožívat s nimi příběh jejich cesty. Jsou lidskému chování prostě až příliš vzdálení. Sám Aldiss v doslovu říká, že jeho dílo kdosi nazval cestopisem a to je podle mě naprosto trefné. Verdikt: Pro vášnivé botaniky porno, pro beletriofily už tolik ne.... celý text

Proměna 2007, Franz Kafka