meluzena přečtené 505

Velké dobrodružství Pepíka Střechy 2012, Pavel Čech

Hezký příběh o překonávání vlastního strachu, krásně výtvarně pojatý - další vynikající Pavel Čech. Doporučuji. --- „A co když každý z nás je postavou ve své vlastní knížce a stejně jako při čtení nevíme, co se stane na další stránce, netušíme, co se nám přihodí v příští kapitole?“ --- „Na moři i v životě je nejdůležitější vědět, kam pluješ. Mít sen a touhu. Statečné, planoucí srdce je jako světlo majáku. Nezapomeň ale, že tak jak pod hladinou číhají zrádné útesy, také tvoje sny a přání mají i odvrácenou stranu. Strach, obavy a nejistota tě mohou svést na nepravou cestu nebo tě zahnat na útěk a světlo majáků pohasne. Taky se může stát, že člověk, který pomáhá jinému, zachrání sám sebe.“... celý text

Léta třetího tisíciletí 1981, Alexandr Gorbovskij (p)

Zajímavá kniha z roku 1978, která se snaží dohlédnout, kudy se bude ubírat budoucnost (zejm. v roce 2000). Rozebírá různá témata, uvádí názory sovětských, socialistických i jiných vědců, bere v úvahu obecně platné principy i aktuální situaci jako výchozí bod, z něhož hledí do budoucna. Dnešní čtenář už ví, co bylo v roce 2000, takže se může usmívat tam, kde byly předpovědi vedle jak ta jedle. Ale také si může tipnout, kde se asi s našimi dnešními předpověďmi (ne)trefíme my, podumat si o nespojitosti vývoje a zjistit, že některé věci jsou překvapivě stále platné a možná by naopak neškodilo si je občas připomenout. Je tu přítomná i nezbytná úlitba režimu, kdy autor srovnává pohledy sovětské/socialistické vs. kapitalistické/buržoazní, párkrát povinně ocituje Marxe nebo Lenina. To lze odfiltrovat nebo to vzít třeba jako připomínku, v čem jsme i my žili (nebo se tomu zasmát ono to totiž trochu působí jako karikatura sebe sama :) Nebo to lze vzít jako téma k zamyšlení: jak se asi žilo vědcům v SSSR k jak (ne)zkresleným či (ne)očesaným informacím měli přístup, tj. jak hodně ucelený obrázek si měli šanci udělat, když o necenzurovaném internetu ještě nemohli mít ani tušení, a jak otevření mohli být ve svých soudech... Celkově je to zajímavé čtení, hlavně pro staromilce a lidi, které baví souvislosti, historie a historický vývoj (a nemají alergii na cokoli ruského). ---- V roce 1907 se koňský povoz v New Yorku pohyboval rychlostí 6 km/h. Dnes jezdí auta po New Yorku stejnou průměrnou rychlostí 6 km/h. Příčinou je přetížení provozu. V japonských městech je ve špičce průměrná rychlost autobusů často ještě nižší, nedosahuje ani 35 km/h, což je průměrná rychlost chodce. Naskýtá se tedy otázka, zda vůbec mělo smysl vynalézat spalovací motor, mělo-li smysl vůbec objevovat automobil, abychom se nakonec vrátili k rychlosti koňského povozu nebo chodce. --- Dnes připadá na země RVHP jedna třetina světové průmyslové výroby. V roce 1985 bude tento podíl už činit 4050%. --- Snahy, činy a úmysly jednotlivce jsou vždycky upraveny normami panujícími ve společnosti. Člověk si nemůže podrbat záda o roh stolu, nedovolí si vylízat talíř (...). Kdysi Gercen sledoval proces standardizace člověka v tehdejším Rusku a psal o "odstraňování osobnosti", o hesle být jako ostatní, které ubíjelo v člověku osobnost. (...) Jednou ze zbraní unifikace předmětů a jejím prostřednictvím i člověka je móda. --- Svítí slunce, zpívají ptáci, na stole leží otevřená knížka, zazvonil telefon. I to jsou informace. (...) Každým desetiletím je informací stále víc. Zásoba lidské odolnosti, psychika člověka má však své meze. Kdo vyjde ze střetnutí informací a člověka jako vítěz?... celý text

Byla jednou jedna řeka 2020, Diane Setterfield

Podmanivě tajemný příběh jako sama řeka, o které to je. Krásně napsaný, příjemně staromilský (už jen tou dobou a místem). Je to takový ponor - metaforicky i doslova - do časů, kdy lidé měli k sobě blíž, protože neměli jinou volbu, a to je drželo při sobě a při životě. A nad vodou. Některé. Určitě doporučuji.... celý text

Jako v nebi, jenže jinak 2019, Aleš Palán

Zajímavá mozaika „nestandardizovaných“ jedinců. Trochu jiná, než první díl - tady se kromě občasných hlubších myšlenek sem tam našly i vtipné hlášky. Někdo je smířený, někdo podivín či exot a někdo žije rád bez ohledu na okolnosti - můžete si vybrat. Tentokrát mne příliš neoslovily fotky (pan Šibík nasadil laťku hooodně vysoko). Krajina, lidé i zátiší s bordelem jsou sami o sobě fotogenické, ale u fotek Johany Pošové jsem se nemohla zbavit pocitu, že tohle by nafotil každý druhý, fotkám chyběl šmrnc ("neurazí-nenadchnou"), měly základní kompoziční chyby (a přitom by často stačilo jen upravit výřezy). Ačkoli některé perly by se daly tesat do kamene, z celkového dojmu ubírám hvězdičku. --- „– Od čeho máš na čele ten šrám? – Já? Na čele? – Jo, vypadá čerstvej. – Nevím, zrcadlo tu nemám, furt bych se v něm zhlížel, jestli nejsem nejkrásnější. To bude asi od toho, jak jsem odřezával porybnýmu kolo tou flexou. No fakt, že jo, i brejle mám od krve. To je jedno, ono to brzo dokape.“ --- „Jinak jsem zdravej. Snad jen, že esemesku už nepřečtu bez brýlí. A ubyly mi zuby. Život je spravedlivý. Pánbůh člověku něco vezme a něco jiného zase dá. Ubyly mi zuby, ale přibyly dioptrie.“... celý text

Zpěv drozda 2008, Walter Tevis

Dlouho jsem nechápala, proč má tahle kniha tak vysoké hodnocení a tak příznivé ohlasy – přišla mi průměrná a nezajímavá. Jenže pak jsem dočetla na stranu 271 a vmžiku jsem prohlédla! Pak jsem si až do konce knihy užívala, jak to se mnou autor pěkně ukoulel a jak mě vodil na vařené nudli kudy chtěl :) S přibývajícími dny po přečtení jsem čím dál víc musela ocenit hlavní myšlenku knihy a vlastně i to, do jak nenápadného hávu byla zabalená (podobně jako třeba Pohřbený obr). Doporučuju. --- „Když jsem si začal vést tenhle deník [namlouvaný do magnetofonu], pozoruji, že si dávám mnohem větší pozor na všechny zvláštní zážitky, které mě přes den potkají. (...) Všímat si věcí a přemýšlet o nich bývá někdy namáhavé a motá se z toho hlava, a tak si říkám, že si toho naši Plánovači byli asi dobře vědomi, když to zařizovali tak, aby prostý občan neměl k magnetofonům přístup. Nebo aby se nám při vyučování neustále opakovala ona základní učená poučka: Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy. (...) Ale já tohle nemůžu pustit z hlavy. Nechám toho a vezmu si pár narkokapslí.“... celý text

Pro každého nebe 2003, Květa Legátová (p)

Dokonalé. Tyto dialogy připomínají spíš povídky ve formě scénářů pro 2–4 herce. Tím, že tu chybí jakákoli popisná „omáčka“, působí silně zhuštěně, (úplně se vidíte, jak máte ucho přilepené na rádiu :), za každou replikou tušíte celý příběh, který postavu dovedl právě k této jedné větě/slovu. (následuje trochu SPOJLERU) ● SESTRA a TA VTEŘINA jsou z doby fašistické okupace a neobsahují žádné režijní poznámky, takže nevíte, v jakém rozpoložení je co vyřčeno. Texty tak působí jaksi úsečně, což jim dodává zvláštní atmosféru. ● PRO KAŽDÉHO NEBE je příběhem sobeckého papaláše, který se po autonehodě dostane do „nebe“, kde už ovšem nemůže nikoho obelhávat. Ani sebe. Není to ale žádná agitka ani politická satira jak by se mohlo zdát, ale v podstatě velice inteligentní zamyšlení na téma svědomí. Autorka využívá reálie své doby jako srozumitelné zkratky, díky nimž tehdejší posluchač rychle pochopil, oč tu běží. Díky nim ale příběh trochu postrádá nadčasovost, což jsem mu pro jeho jiné kvality ráda odpustila. ● SUPERKOČKA je kočkoidní „člověk“, vysoce inteligentní výsledek genové manipulace, jenž nyní ve výzkumném ústavu zahajuje nový experiment na nových pokusných „zvířatech“ – kterými tentokrát mají být vědci, kteří zde dosud prováděli své pokusy na kočkách, psech a krysách. Role se ale nyní obrátily… ● TŘETÍ PLANETA je rozhovorem člověka, který nezáměrně přistál na neznámé planetě, a místního „mezičlověka“, který jej má co nejvíc prozkoumat. Tento sci-fi příběh přivádí k zamyšlení nad rychlostí technického rozvoje a morálními vlastnostmi lidí. ● ZAJATEC je rozhovorem zajatého barbarského chlapce a římského vojáka, který jej chce dovést do tábora a předat svému veliteli. Setkávají se tu dva světy – svět domorodých „primitivů“ žijících v souladu s přírodou a sebevědomých římských světovládců. ● TRIUMF RAZUMOVA je mikropříběh tak přelíbezně ruský, že by ho snad ani Rus nemohl napsat ruštěji – všechny ty zdrobněliny a metafory, jednání postav a celková atmosféra je prostě dokonalá :). Razumova navštíví jeho manželka s žádostí, aby vyřešil zapeklitou situaci: jejího milence čeká souboj, v kterém bude zcela jistě zabit. Razumov je ale moudrý muž a rozuzlení nemůže na vaší tváři nevyloudit úsměv. ● OSTROV SLUŠNÝCH LIDÍ je nádherný příběh o ostrově, kde žijí jen slušní lidé, a my se postupně dozvídáme, jak toho dosáhli. Příběh mistrovsky graduje až k milé pointě.... celý text

Perla 2005, John Steinbeck

Perla je krásný, pohádkově černobílý příběh, který mi osudovou předurčeností (nikoli dějem) připomněl starou ruskou pohádku „Ivan boháč a Ivan chuďas“. Chudý mladík Kino vyloví obrovskou perlu a uvěří, že teď je z něj boháč a že se mu podaří vymanit se z bídy, opovržení a čtyřsetletého porobení svého národa – že bude moct sobě a své ženě koupit nové šaty možná i několikrát za život, jeho synek se naučí číst a psát a spoustu dalších věcí. Jenže samotná existence perly probudí temné stránky kdekoho a přiláká supy. Vypravěčsky dokonalé dílo. Steinbeckovi stačí 90 stran, aby mnohokrát ťal do živého. Přímo mistrovsky se zaobírá nejen hamižností a zaslepeností, ale šlape na kuří oko černého svědomí kolonizace a třídního rozdělení. Hluboké, silné téma (které v podstatě nemá řešení). --- „…bylo to proti náboženství (…) a velebný pán jim jasně vysvětlil, že každý muž i žena je jako voják, určený bohem, aby střežil některou část hradu, který se nazývá Vesmír. A někteří jsou na náspech a někteří v hlubokém stínu hradeb. Ale každý musí zůstat na svém místě a nesmí pobíhat, jak se mu zachce, jinak by byl hrad ohrožen nápory pekla.“... celý text

Hubené nohy a všechno ostatní 2007, Tom Robbins

Po knize jsem sáhla kvůli Výzvě a tentokrát jsem šlápla dost vedle. Ačkoli témata byla zajímavá, nevyhovoval mi autorův styl ani celkový koncept, iritovala mne rádoby vtipná přirovnání, kde se hodně tlačilo na pilu - zkrátka prvních snad sto stran jsem knihu chtěla odložit. Pak si to trochu sedlo, přirovnání jsem se naučila ignorovat, hledala, co nám vlastně chtěl básník říci, a nakonec byla mile překvapená, že toho nebylo úplně málo; nicméně celkový dojem zůstává bídný. Ale nevadí, Výzva už mě přivedla k mnoha pokladům a holt není každý den posvícení :)... celý text

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Když se člověk rozhodne starat se o kamaráda, který má (mnohem) víc síly než rozumu, dřív nebo později musí zákonitě nastat okamžik, kdy všechno neohlídá, a bude zle. Hodně zle. A pak musí učinit asi to nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Velice silný příběh, který s vámi zacloumá.... celý text

Ryba 2009, Erlend Loe

Velice příjemný literární výlet do světa nekomplikované dětské logiky - celé je to takové krásně přímočaré a jednoduché. Jazykově někde na úrovni slabikáře, akorát že tady Ema nemá mísu, ale Kurt rybu :) Inu, „někdy je mnohem lepší být na cestách než nebýt na cestách.“... celý text

Čevengur 1995, Andrej Platonov (p)

Kniha výborně zobrazuje budování socialismu - nesmyslnost a idealismus myšlenkových pochodů konkrétních bolševiků a to, co si o nich mysleli normální lidé - viz pár citátů: „I písmo je vymyšlený pro zkomplikování života. Gramotnej člověk špekuluje hlavou a negramotnej se na něho dře. (…) Jen mě nepleť hlavu, soudruhu Dvanove. U nás v Čevenguru se přeci všechno rozhoduje podle většiny, a my tu máme skoro samé negramotné, takže to jednoho dne dopadne tak, že negramotní se usnesou, že vyženou gramotnejm písmenka z hlavy, aby se zavedla všeobecná rovnost… Protože je jednodušší udělat z těch pár gramotnejch negramotný, než naučit všechny všemu od začátku. To by ani sám satanáš nedokázal! Něco je naučíš, a oni to hned zapomenou.“ --- „Čevengurská buržoazie už tři roky nic nesela ani nesázela, doufala totiž, že přijde konec světa; avšak rostliny se rozmnožovaly od svých rodičů a dohodly se mezi sebou na zvláštní rovnosti pšenice s kopřivou: na každý klas pšenice připadaly tři kořeny kopřivy. Čepurný při pohledu na zarostlou step říkával, že se z ní teď taky stala internacionála obilnin a květů, čímž je ovšem chudákům zajištěna bohatá strava bez zásahu práce a vykořisťování. Díky tomu se Čevengurci přesvědčili, že příroda odmítla utlačovat člověka prací a sama poskytuje nemajetnému strávníkovi všechno, co nutně potřebuje ke své výživě.“ --- „Serbinov neměl rád úspěšné nebo šťastné lidi, protože vždycky odcházejí na nová, vzdálená místa a zanechávají své blízké o samotě. Takto už osiřel mnohokrát, když ho opustili přátelé, a kdysi se přidal k bolševikům ze strachu, aby nezůstal pozadu za ostatními, ale ani to nepomohlo.“ --- „Já jenom říkám, že vládnout nejni žádnej kumšt a že se tam mají dávat lidi, který jináč k ničemu nejsou.“ --- „Koukej, ať se mi na větru nenachladne. Je to inteligent – vzácný typ mezi bolševiky.“... celý text

Smrt Ivana Iljiče 1959, Lev Nikolajevič Tolstoj

Tohle šlo hodně do hloubky... Mistrovské dílo. Geniální ve své jednoduchosti. Tolstoj tu bravurně a nemilosrdně probírá rozpaky lidí kolem umírajícího Ivana Iljiče a zejména myšlenky samotného umírajícího na smrt, myšlenky, které přicházejí plíživě a neodbytně a s kterými nevyhnutelně zůstává sám. --- „Co Ivana Iljiče nejvíc trápilo, byla lež. Totiž ta z neznámých důvodů všeobecně uznávaná lež, že to je u něho pouze nemoc, a nikoli umírání, a že stačí, aby měl klid a léčil se, a všechno bude zas v nejlepším pořádku.“ „Bylo třeba nějak přerušit tohle mlčení. Nikdo k tomu neměl odvahu a na všechny padala hrůza, že se najednou nějak roztříští ta zdvořilá lež a všem bude jasné, jak to doopravdy je.“ „Kromě této lži, či vlastně následkem této lži, nejvíc trápilo Ivana Iljiče to, že ho nikdo nepolitoval, a to tak, jak toužil, aby ho litovali. V některých okamžicích po dlouhém utrpení toužíval nade všecko po tom — jakkoli si to styděl přiznat, — aby ho někdo politoval jako nemocné dítě. Toužil, aby se s ním někdo pomazlil, zulíbal ho, poplakal nad ním, tak jako dospělí laskají a utěšují děti. Byl si vědom, že je důstojným členem soudu, že mu šediví bradka, přesto však po tom toužil.“... celý text

Dubrovský 1905, Alexandr Sergejevič Puškin

„Nastalo hluboké ticho a sekretář začal jasným hlasem předčítat rozsudek soudu. Umístíme jej sem doslova, předpokládajíce, že každý rád pozná jeden ze způsobů, jakými můžeme být zbaveni na Rusi statku, na nějž máme nesporně právo.“ Puškin si v tomto díle vzal na mušku fakt, že dostatečně bohatý a mocný člověk, který je zároveň samolibý a zákeřný, může zničit kohokoli, na koho si ukáže, protože si dokážet ohýbat právo podle svého. Že tím potopí i řadu dalších, ho samozřejmě nezajímá, a osobní tragédie jednotlivců už vůbec ne. Kdybychom neměli tolik důkazů, že tohle se skutečně dělo a děje, bylo by to „jen“ dobré literární dílo. Takhle je ještě mrazivější.... celý text

Piková dáma a jiné povídky 1972, Alexandr Sergejevič Puškin

Jo, tyhle povídky mě hodně bavily. Jsou to v podstatě jednoduché příběhy, ale je v nich ukryto hodně člověčenství. Jejich prostřednictvím můžeme nahlédnout do různých duši, ruské nátury i společenských poměrů té doby. Jsou výborné napsané - civilně a „moderně“. Skoro se ani nechce věřit, že jim je už skoro dvě stě let.... celý text

Piková dáma 1955, Alexandr Sergejevič Puškin

Jojojo, tohle mě moc bavilo! :-) Jednoduchý, dobře vystavěný příběh vsazený do (pro nás) zajímavé doby, velmi dobře napsaný, skvěle přeložený. Paráda. --- "Hra mě tuze zajímá," řekl Heřman, "ale neumím obětovat nezbytné za naději, že získám zbytečné."... celý text

Ruslan a Ludmila 1937, Alexandr Sergejevič Puškin

Taková moderní pohádka ve verších. A tak moc ruská! Myslím, že má vše, co má dobrá ruská pohádka mít. Též překlad Hany Vrbové se povedl.

Řeka Potudaň 1967, Andrej Platonov (p)

Tři krátké příběhy. Všechny napsané s citem a pochopením pro různé lidi, zejména paličaté ruské samorosty :) ŘEKA POTUDAŇ Pětadvacetiletý Nikita se vrací z občanské války do rodného městečka. Prostý, nevzdělaný a stydlivý by si ani netroufl myslet na nějakou dívku. Nicméně se spřátelí s Ljubou, která studuje medicínu, a kterou obdivuje. Je tak moc přesvědčen, že si nezaslouží štěstí, natož její lásku, že si ji ani netroufne milovat. (pozor následuje SPOILER!) Hrůza z toho, že se jí zprotiví, jej dožene až k tomu, že od ní uteče do vzdáleného města, načež ona se necelý rok nato vrhne do řeky Potudaň (ale rybáři ji vyloví včas). Nikitu náhodou objeví jeho starý otec a on se vrátí domů k Ljubě a konečně se otevře životu. NEZBADATELNÝ ČLOVĚK Foma Puchov miluje stroje všeho druhu a na revoluci má svůj názor. Skrze tohoto obyčejného pracujícího člověka je zde krásně vykreslen věčný konflikt mezi rozumem a srdcem, jakož i touha (či spíš nutnost) vnímat krásu přírody. Začátek povídky je trochu zmatený - čtenář je vhozen rovnýma nohama do historických reálií boje rudoarmějců proti bělogvardějcům a taky do hantýrky strojníků a námořníků. Pak se to ale nějak usadí a příběh se pěkně rozvine - Puchov je ruský samorost a v jeho uvažování a vyjadřování lze najít krásu ve své bezobalové neuhlazené prostotě (nebo zabedněnosti?). FORMANSKÁ VES Prosté, ale hluboké vyprávění o daleké zapadlé vsi od jejích začátků z dob carevny Kateřiny II. až do příchodu revoluce. Formani, kováři, hospodští, žebráci, každý se snažil uživit jak uměl a mezi nimi Filat - šikovný, pracovitý a bezelstný nádeník, který žil ze dne na den. V příběhu si užijete jadrnou řeč vesničanů a přímočaré uvažování ruského člověka.... celý text

Pýcha a předsudek 2008, Jane Austen

Výborně vystavěný příběh, výborně napsaný, dílo se právem řadí mezi světovou klasiku a i po dvou stech letech je stále živé a čtivé. (Teda ne že by mě nenapadlo, jak to dopadne, ale rozhodně mě to neuráželo :).... celý text

Ani tygři ani lvi 1966, Václav Kaplický

Autor trávil většinu času na vsi, na chalupě u lesů, luk a rašelinišť, od jara do podzimu. V 15 krátkých příbězích popisuje, jak jim srnky spásli hrách, jak je v noci budil chřástal, jak je adoptoval sousedův pes, jak jim špačkové sklidili třešně, jak krmili králíky, ale pak je museli rozdat, protože přeci nemůžou zabít Karlíka, Stázku či Ferdu atd. Příběhy bohužel zrovna nezaujmou ani obsahem ani formou - podle mne to nejsou příběhy, které by stálo za to hodit na papír a vydat knižně, a rozhodně nenaplňují slibnou anotaci. Je to asi jako byste poslouchali vyprávět nějakého bodrého socialistického dědu, který se rád poslouchá z něhož občas vypadne tendenční fráze, která je jak pěst na oko. Třeba: "Špačkové nahlíželi do bytečků a pochvalovali si. V půlhodince byly budníky obsazeny bez jakékoli protekce i bez úředního pořadníku. Potom se na každém bidélku objevil přednosta domácnosti (...) a zobáčkem velebil naši obec za tak vzorné a rychlé vyřešení bytové otázky." Mno... Za zmínku ale stojí dva příběhy, které jsou jako by napsla někdo jiný: "Cikánka" o vděčné fenečce a celkem i "Světlušky" o skoro pohádkovém prožitku. Sečteno a podtrženo: nebrat.... celý text

Sto devětadevadesát schodů 2019, Michel Faber

Další výborný Faber. 199 schodů mě sice až tak neuchvátilo, ač svou hodnotu určitě má, zato Kvintet Courage mě dostal. Komorní příběh pěti lidí, kteří odjedou na 14 dní do ciziny nazkoušet skladbu současného skladatele, již mají v premiéře uvést na festivalu soudobé vokální hudby pojatém jako velkolepá multimediální show. Ty dva týdny tráví v luxusní vile a v podstatě bez kontaktu s okolním světem. Každý z těch pěti lidí má svůj příběh a přestože spolu zpívají už dlouho, vlastně se neznají. Pan Faber tento příběh vypráví přímo mistrovsky jako velmi komorní psychlogický příběh s velkou přidanou hodnotou pro muzikanty. Úplně vynikajícně vystihl, jak zpěvák klasického repertoáru asi vnímá lidi motající se kolem showbyznysu, jakož i akce, které chtějí přitáhnout diváky na různá moderní pozlátka; a taky to, proč takový zpěvák raději zpívá třeba Monteverdiho nebo Byrda. Je to napsané tak opravdově, že to chytí za srdce - jako kdyby psal ze své svlastní zkušenosti.... celý text