lord-artoo
přečtené 389
Devadesátky!
2019,
Johana Fundová
Jsem autorčin ročník a nejspíš ze stejně nepochopitelného důvodu jako autorku mě to k devadesátkám táhne, ačkoli jsem tehdá byl jen prcek a pamatuji si je velmi vzdáleně. Ke knize jsem se tedy přibližoval s očekáváním něčeho skvělého. Těšil jsem se, že se dozvím něco nového o éře svého srdce. Těšil jsem se na příval nostalgie. Těšil jsem se na vzpomínky, o nichž jsem si myslel, že je už nemám. Nic takového však nepřišlo. Kniha je snůškou neutříděného obsahu bez jakékoli hloubky. U některých kapitol jsem byl přesvědčen, že bych je dokázal napsat lépe a poutavěji, ač nejsem expert na daná témata. Obrazová příloha mě příliš nezaujala, a tak jsem se vždy paradoxně těšil na vzpomínky, které nebyly z pera autorky, a ty byly... jak kdy, jak kdo, jak co. Svých žáků se v hodinách literatury vždy ptám, komu by knihu doporučili, tak tedy: fanouškům devadesátých let, kteří se jimi dlouho nezabývali, a současně nemají moc času na to, aby si všimli, že kniha není moc dobře napsaná. Taková "coffee table book". Škoda jen, že můj coffee table nemá přihrádku na knihy...... celý text
Balada pro Sofii
2022,
Filipe Melo
"Not great, not terrible." Plusem celého počinu je grafická stránka. Ilustrace jsou nádherné a jejich barvy i kompozice na stránce baví. Mínusem je klišoidnost celého příběhu. Není výrazný, ba co hůř, je předvídatelný. I tak věřím, že nalezne své čtenáře, kteří se po jeho přečtení budou cítit povzneseni jako klavír François Samsona.... celý text
Sny, mýty a pohádky z Japonska
2022,
Hajao Kawai
Nechal jsem se zlákat titulem knihy a aniž bych věděl, co mne čeká, rozhodl jsem se ji přečíst. Všem podobným dobrodruhům pravím: "Slyšte má slova!" Dopředu se omlouvám za přímočarost svého vyjádření. Na počátku knihy jsem zvěděl, že autorem knihy je jungiánský psycholog. "Hurá! To bude príma počtení," řekl jsem si, "takový Bruno Bettelheim." A tak čtu. Celkem to ubíhá, protože jsou pasáže tak tři, čtyři strany dlouhé a já se prokoušu na konec první z pěti částí, která nese název "Interpretace: Sny ve středověkém Japonsku", a říkám si: "Hm, a co jako? Trochu subjektivismu. Trochu nekoncepční. Ale je to východňár, asi to maj jinak." A čtu dál. Lidské tělo ve snovém deníku kněze Mjóe - další část. Fffffuuuu! Ahá... A smyslem těch třiceti stránek byló...? A co mi tahle mikrostudie o člověk, který si jako první na světě vedl snový deník, má přesně říct? Japonská mytologie: Jak vyvážit bohy. Jsem študovanej teolog, tak jsem se těšil a... "dá sa", jak by řekl Moravák. Sic to je jen jednohubka a ne hlubinný vrt, kombinace religionistiky a psychologie byla celkem zábavná. Aplikace prázdného středu na šintoistický panteon - nápadité. Japonské pohádky - estetické řešení. "Konečně ten Bettelheim?" Spíš moc ne. Zase to tak klouže po povrchu, byť jsou tam i velmi hezké myšlenky. Ve stoje tleskám za desátou pasáž (Krása dokonalosti a úplnosti), v níž autor skrze Junga vysvětluje japonskou estetiku. Část závěrečná: "Torikaebaja. Příběh o záměně sexuálních rolí," je opět tak vzdálená a chce se říct zbytečná. Jedná se o rozbor příběhu ze 12. století, o němž normální smrtelník pravděpodobně neslyšel (proto mu kniha věnuje několik stránek v závěru, aby se ten smrtelník, alespoň trochu dovzdělal). A konec. A já si říkám: "Jaký je koncept knihy?" OK, jsou to přednášky, které autor kdysi přednesl a chtěl si je vydat, ale vzhledem k tematickému spektru... komu je kniha vlastně určena? Kdo ji ocení nejvíce? Já s tím měl a mám problém. A co se stylu týče, autor obvykle odcituje či jinak seznámí čtenáře s určitým příběhem nebo pasáží příběhu a následně se vrhne na interpretaci, která je však tak strohá, že se jeví jako povrchní. Věřím, že autor měl v hlavě více, na papír se však dostal jen zlomek. Summa summarum se mi kniha jeví jako velmi rozporuplná. Části o snech, mýtech a pohádkách jsou čitelné, ne však excelentní. Části o snovém deníku kněze Mjóe a Torikaebaja jsou zcela zbytečné. Knihu doporučuji... studentovi japanologie, religionistiky, literární vědy a psychologie. Tak. A teď ho běžte najít!... celý text
Nemám ústa & musím křičet
2020,
Harlan Ellison
Mnoho již bylo napsáno těmi, kdo četli přede mnou, a já s nimi souhlasím. Zastavím se tedy jen u jednoho z dojmů, který ve mně kniha vyvolala. Harlanu Ellisonovi to docela šlo. Psaní, myslím. Ovšem jen po formální stránce. Jeho styl, který zahltí čtenáře kaleidoskopem obrazů je pozoruhodný (někdy přepálený, ale budiž). Obsah povídek však bezmála nikdy nedosáhne kvalitu formy a já se jako čtenář ptám, proč bych to měl číst. Ellisonův "feelingový" sloh se hodí k povídkám jako je Samobol (již hodnotím jako nejlepší povídku sbírky), ale Ellison se přesto uchyluje k zábavným či šokujícím příběhům, které nejsou zábavné ani šokující. A nad to ta jeho všudypřítomná sebestřednost v komentářích. Ach jo. Napadá mě srovnat nesrovnatelné a doporučit sbírku Krvavá komnata od Angely Carterové. Ta má totiž obojí - sloh i obsah.... celý text
