kristie
přečtené 287
Mořská panna
2012,
Camilla Läckberg
Elsyino tajemství mě pohltilo a neskutečně bavilo a tak jsem plynule přešla k Mořské panně. Tenhle případ byl zase z úplně jiného soudku, ale opět byl čtivý a zajímavý. Tím, že knihy čtu takto po sobě tu vidím jistou šablonu, podle které autorka knihy v této sérii píše a i jsem si všimla v komentářích u některé z knih, že nejsem jediná. Vždy se v minulosti vracíme k nějaké skupince 3-4 lidí, které poutá nějaká dávná tragédie. Také jsem tedy pachatele odhadla někdy v polovině knihy a nemohla jsem si pomoci, ale v hlavě se mi pořád vynořoval Norman Bates. Kniha byla ale opět skvělá a přečetla jsem ji za dva dny. (A ještě taková myšlenka, která mě při čtení napadla: ještě jsem si u jiných autorů nevšimla, že by řešili téma nadváhy/obezity/hubnutí. U Camilly Lackberg jsem na toto téma narazila už po několikáté... Je to zajímavé, ale když se člověk zamyslí, tak nějakým způsobem a do určité míry se tímto zabývá nebo někdy zabýval každý z nás a v knihách, pokud nejsou vyloženě věnovány tomuto tématu, se s tím nesetkávám.)... celý text
Vlastní spravedlnost
2011,
Camilla Läckberg
Po Kameníkovi jsem byla natěšená na další pokračování a co se týče dějové linky ze soukromí Patrika s Erikou, Anny a vlastně i dalších, dostala jsem opět to, co jsem přesně chtěla. V knihách od Camilly Lackberg je životům postav věnováno poměrně dost prostoru a navíc jsou napsané opravdu reálně. Řeší ve svém životě běžné problémy a nikdo tu není vykreslen jako absolutní superhero bez poskvrnky, ale zároveň i ten na pohled největší vůl má svoje trable a starosti a vlastně i kladné stránky (například takový Mellberg, čím dál v sérii jsem, tím větší mám nutkání ho litovat, ač je to pořád stejnej línej osel). A právě tím si získala moji čtenářskou přízeň. Případ který tu tentokrát vyšetřují byl ale o dost slabší. Prostředí reality show bylo sice zajímavé, ale čtenáři poměrně brzy dojde co, kdo a jak. Což bych obecně za tak velké mínus nebrala, ale bohužel mi celý případ a hlavně motiv přišel slabý...... celý text
Kameník
2010,
Camilla Läckberg
V Kameníkovi se řeší těžká témata a tak čtení nebylo jednoduché. Jak jde o děti, není to nikdy lehké čtení. Nicméně i přes to nebo právě pro to, bylo těžké knihu odložit. Po tomto díle jsem definitivně lapena a rozhodně si přečtu celou sérii. Kromě samotného případu mě baví sledovat život Eriky a Patrika. Oceňuji i to, že jejich život se ubírá takovým tím běžným způsobem a autorka se v této dějové lince dotýká dalších témat, jako je nová role rodiče a že toto obecně radostné období vždy nemusí být jen zalité sluncem.... celý text
Psycho
2014,
Robert Bloch
Hororová klasika, která by žádného fanouška tohoto žánru neměla minout. Navíc je skvělá i jako audiokniha v podání Kajetána Písařoviče. On prostě tyhle vyšinutý postavy umí.... celý text
Šepot z lesa
2022,
Kateřina Surmanová
Tohle je ono, můj šálek kávy, ale tentokrát v českém prostředí. Rampušák, slovanské božstvo, nadpřirozeno a život v horách v poměrně malém kolektivu obyvatel, kdy si vidí všichni do talíře... A k tomu mizející děti. Zhruba první dvě třetiny knihy jsem byla naprosto nadšená, ale pak mi přišlo, že kniha ztrácí dech a motáme se pořád na místě... Neuškodilo by knihu o něco zkrátit, pak by to bylo na plný počet hvězd. I přesto patří autorce obdiv, prvotina a ještě takto povedená, navíc zrovna horor není moc doménou českých spisovatelů a něco takového mi tu dlouho chybělo.... celý text
Závan klíčovou dírkou
2013,
Stephen King
Závan klíčovou dírkou je pro mě takovou milou pauzou při putování k Temné věži. Nejvíc mě fascinuje fakt, že King tu čtenáři předkládá příběh v příběhu v ještě jednom příběhu a přitom je to při čtení naprosto jasné a přirozené a hezky to plyne. Od Závanu klíčovou dírkou jsem původně nic moc nečekala a uvažovala jsem, jestli se jím vůbec zdržovat. Ale Ka je Ka a tak jsem ho nakonec přečetla hned po Čaroději a musím říct, jako již mnozí přede mnou: díky, Sai.... celý text
Čaroděj a sklo
2008,
Stephen King
Čaroděje a sklo jsem začala číst hned po Pustinách (kdo by taky nezačal, když Pustiny končily tak, že vlastně nekončily. Fakt jsem ráda, že to čtu až teď, kdy jsou všechny knihy vydané.). První část knihy byla skvělá jízda (Blaine Mono se řadí zatím mezi moje nejoblíbenější části celé série), ale proč se následně King rozhodl natahovat celou odbočku do minulosti na víc jak 400 stran je mi záhadou. Já sama jsem knihu asi v polovině odložila a vrátila jsem se k ní teď, snad až po 8 měsících a to jen proto, že jsem fakt chtěla vědět, kdy už se tam objeví Callahan... Jakmile jsem se znovu začetla a přelouskala milostný příběh Susan a Rolanda do 2/3, začalo to zase odsýpat. Já prostě tyhle natahovaný romanťárny nemusím a stejně jako Cutberth jsem to čekání nenesla zrovna jako král zenu Alain. Nicméně jako celek byla kniha vlastně fajn. Rozhodně ne tak dobrá jako předchozí dva díly, ale přeci jen objasnila poměrně hodně dosud nezodpovězených otázek. Jen si myslím, že by na to stačilo o takových 200, možná i 300 stran méně. A to píši jako člověk, který jeho dlouhé a ukecané příběhy miluje. V doslovu sám King píše, že psaní Čaroděje a skla dlouho odkládal a nechybělo mnoho a dost možná by ho nenapsal nikdy, protože se mu nechtělo pouštět právě do příběhu mladičkého Rolanda a Susan. Z mého pohledu jsem opravdu ráda, že to překonal a příběh vznikl, protože cesta k Temné věži mě pohltila, ale je z této části příběhu znát, že se mu nepsala tak zlehka jako zbytek knihy. Já ale věřím, že tohle bylo jen pomyslné přibrzdění a další díly už pojedou v podobném duchu jako Tři vyvolení a Pustiny (a fakt jsem zvědavá, kdy už konečně ka-tet narazí na toho zatraceného Callahana!).... celý text