Kmotr99
přečtené 417
Chvění
2012,
Pavel Zajíček
Tak každou druhou báseň jsem si říkal, že by stálo za to si ji poznamenat. Pak jsem si ale řekl, že NE, že bych tím popřel Zajíčkův intuitivní styl a snahu zachytit nezachytitelné, pomíjivost toho všeho. Radši se ke sbírce někdy v budoucnu vrátím.... celý text
Květy skořicovníku
2002,
Li Čching-čao
Ta představa, že listuji pocity čínské básnířky ze 12.(!) století mi sama o sobě přišla fascinující. Číst orientální poezii je pro mě svátek (kterého jsem si zatím moc nedopřál), něco z úplně jiného světa. Jednoduché verše, život spjatý s přírodou, na mysl mi úplně automaticky vyvstávají snové obrazy, které se dají sotva s něčím srovnat. Ideální zážitek k oslavě prvních jarních dnů.... celý text
Konec prokrastinace
2013,
Petr Ludwig
Self-help literatuře jsem nikdy neholdoval. Petra Ludwiga ale sleduji a prokrastinace se už dlouho skloňuje úplně všude, tak jsem si řekl, proč ne. A výsledek je tak někde na půl cesty. Oceňuji věcný a elegantně jednoduchý přístup. Seznamy a diagramy pomáhají, aby z toho utkvělo co nejvíc a dobře se ke knize a návodům vracelo. Jednotlivé návody jsou navzájem logicky propojené, že by to celé mohlo fungovat. Na druhou stranu mám dojem, že Ludwig osm celkem banálních pouček (na tak půlku z nich jsem intuitivně přišel sám, a nemusel jsem jim dávat názvy jako "buzer-lístek" nebo "křečko-restart") vydává za jediný způsob, jak na prokrastinaci. Minimálně to tak může vyznít, přitom problémy lidí budou individuální a mnohdy závažnější a navzájem propojené, že malování tabulek sotva pomůže. Nejvíce mě zarazilo, když dal některý z tipů do souvislosti s léčbou deprese, takhle jednoduché to, obávám se, nebude. Problematické mi přišlo i zařazení motivace na první místo. Ano, souhlasím že to je základ. Když si ale představím bezradného prokrastinátora, úplně vidím, jak je vyděšen požadavky ohledně abstraktních otázek, na které si budujeme odpovědi po celý život. Další koncepty jsou už mnohem konkrétnější a myslím aplikovatelnější. Věcnost knihy pak navíc podrývá ještě nadužívání klišé-citátů a neustálé omílání oněch osmi rad, díky kterým, jak se postupně nabalují a Ludwig je opakuje, působí celá kniha trochu jako teleshopping Horsta Fuchse. Podobnost seberozvoje a prodávání hrnců je vlastně v lecčem příznačná.... celý text
Pád
2015,
Albert Camus
"Pro čtenáře nepříliš znalé Camusova života a názorového vývoje zůstává jeho poslední dokončený román Pád i dnes naprostou záhadou, podivnou hříčkou, která ostře kontrastuje s tématy, filozofií i poetikou všech spisovatelových raných děl." Začátek doslovu od Evy Beránkové na mě přesně sedí. Od Camuse jsem dosud četl jen Cizince (a dokonce z něj i maturoval), který mě zaujal jak slunným středomořským prostředím, tak postavou Mersaulta. Zato s Pádem jsem měl problém. Mnohé mi osvětlil fundovaný doslov, takže musím uznat, že to je chytře vystavené dílo. Přesto nic nezměnil na dojmu, který si z knihy odnáším: Pád mi přišel utahaný, ukecaný, zkrátka moc "francouzský". Tak trochu mi potvrdil důvody, proč se frankofonní literatuře podvědomě spíš vyhýbám.... celý text
Andělé zoufalství
2018,
Jack Kerouac
Kerouac mě nepřestává bavit ani napočtvrté. Rozdíly mezi první (původní Anděli zoufalství) a druhou částí (Projít vším) jsem si během čtení tolik nevšímal, po přečtení některých komentářů a doslovu (a když jsem se znovu letmo začetl do prvních kapitol) jim musím dát za pravdu. Oproti horském úvodu jako z jiného světa je to trošku někde jinde. Druhá část opravdu působí jako naředěný Kerouac, marné to ale nebylo a silné momenty nechyběly, jen ne v tak koncentrované podobě. Například cestu s matkou autobusy přes Spojené státy se zastávkou přes hranici v Mexiku byla za mě vrcholem celé knihy. Naopak popis života s přáteli byl úmorný v jakékoliv z částí (a tentokrát mě štval dokonce víc v té první). Když Kerouaca navštívili v melancholické mexické samotě, zoufal jsem si snad víc než autor sám. Odnáším si z toho spoustu obrazů a emocí, touhu žít jako Jack ale vážně ne. Představa Kerouaca nespoutaného dobrodruha je myslím až moc mytizovaná, myslím, že pro utvoření si neidealizovaného názoru "stačí" prokousat se touhle 500stránkovou bichlí. On ten "spontánní" život opravdu působí z větší části nesmírně ZOUFALE. Nakonec tedy nejvíc oceňuji snahu o upřímnost.... celý text
Vrby
2018,
Algernon Blackwood
Jednohubka z vod mnou úplně neprobádaného žánru. A výborná. Fascinující, kolik se toho dá vymyslet s vrbami. Tolik zvláštních a živých obrazů. Pro mě umocněné tím, že jsem v létě strávil několik dní pěším putováním podél opuštěného Innu. Až se tam někdy octnu znova (nebo u jiného veletoku), pokusím se přespat u jeho břehu. Uvidím, co se bude dít...... celý text
Soumrak západního liberalismu
2019,
Edward Luce
Povinná četba pro všechny, kterým není lhostejný osud nejen naší západní (?) společnosti. Kniha začíná skoro jako román, anglosaští autoři tohle prostě umí, Edward Luce píše plynulým novinářským stylem, který mu vydrží po celou dobu knihy. Autor je skvělý především v popisu příčin současného stavu a cituje zajímavou literaturu, kromě novinařiny je znát i jeho ekonomické vzdělání, které je velmi prospěšné, činí text "vědečtějším", a přitom mu neubírá na srozumitelnosti. To je mimochodem i zásluhou Arga - překlad je profesionální a poučné redakční poznámky potěší (,těším se na další tituly edice Crossover!) Popis moderních velkoměst vysávajících okolní periferii a ultrabohatých technologických firem o pár zaměstnancích je děsivý, ale myslím trefný. Nejvíc si cením toho, že si nebere servítky (což mi občas chybí například v příliš "mírném" Respektu nebo u komentářů Fareeda Zakarii). Nechodí kolem horké kaše, ale tne do živého. Víc než kritiku Trumpa čekejte naopak kritiku tzv. "elit", např. fóra v Davosu nebo týmu okolo Hillary Clintonové ("Hillaryland"), která už snad nemůže být kritičtější. Dalo by se říci, že Luce (absolvent Oxfordu, z rodiny konzervativního britského politika) střílí do vlastních řad. "Prorocká" část a pokus o nastínění řešení už byly slabší. Ukazuje se, jak knihy tohoto typu rychle zastarají. Uběhl rok a půl od vydání knihy a dva roky od inaugurace Trumpa, a na válku s Čínou to zatím nevypadá. Nebo se pletu? A řešení? Čekal bych víc, než pár odstavců. Chápu, že Luce je novinář, ne politik. je tu od toho věci popisoval, analyzoval, ne aby je řešil. Zkrátka, nejvíc bych si tedy přál, aby byla kniha aspoň dvakrát tak dlouhá. S každou další stránkou jsem měl pocit, že se dozvídám zase něco nového nebo že čtu výborně shrnuté něco, co jsem sám tak nějak cítil, ale nedovedl pojmenovat. A najednou se to utne v prostředku. Škoda. Budu si muset počkat, co přinese budoucnost.... celý text
Všichni krásní koně
2008,
Cormac McCarthy
Číst x-tou McCarthyho má tu nevýhodu, že vás už neohromí (jako se mi stalo u Cesty nebo Krvavého poledníku), na druhou stranu vás ani nezaskočí a namísto soustředění se na neuvozenou řeč a další specifika můžete veškerou pozornost věnovat textu samotnému. Někdy mi to přišlo až moc pozvolné, navzdory všem zvratům a hrozným událostem, které chlapci zažijí. McCarthy ale nakonec nezklamal a projevil se v plné síle. Strhující dialogy "o všem", okořeněné bizarní krajinou, podivnými existencemi a strohou španělštinou. Rozhovor se soudcem, loučení s kamarádem a pak zběsilá jízda planinou vstříc zapadajícímu slunci. Posledních třicet stran jsem do toho byl zažraný a dočítal knihu skoro se slzou na krajíčku s dojmem, že chci víc! Vlastně bych napálil pět hvězd (z texaský vlajky), pak si vzpomenu na Krvavý poledník, a najednou se mi nechce. Zatím. V něčem je to civilnější méně vyšinuté podání ale hrozně sympatické. Ano, chci víc, ale nebudu spěchat. Schovám si McCarthyho na horší časy. "Od slunce vál krvavě rudý prach. Pobídl koně patami a jel dál. Slunce dodávalo jeho tváři měděný odstín, rudý vítr se nesl od západu přes sešeřelou zemi, malí pouštní ptáci čiřikali mezi uschlým kapradím a kůň s jezdcem i kůň bez jezdce jeli dál a jejich dlouhé stíny se za nimi táhly jako stín jediné bytosti. Projeli kolem a zmizeli v šeru nad plání, v dosud nezrozeném světě."... celý text
Jiný T.G.M
2018,
Pavel Kosatík
Kosatíkův životopis se čte jako román. I díky tomu, že Masarykův příběh je prostě strhující od začátku až do konce. Oceňuji zasazení do kontextu doby, nebo spíš dob - Masarykův dlouhý život pokrývá dlouhou výseč novodobých dějin, od půlky 19. století do nástupu nacismu, které velmi brzy začal sám ovlivňovat. A to Kosatík reflektuje a vše pečlivě objasňuje. První půlka o životě před válkou mi sedla více, je chronologičtější, opravdu jako román. Události válečné a poválečné jsou událostmi a "kontextem" až přehlcené a více o Masarykově republice než o jeho osobnosti. Vytknout by se dala občasná schématičnost (o některých tématech bych se rád dozvěděl víc), o TGM by se dala v klidu napsat trilogie jako teď vyšla o Kafkovi. Ale dopodrobna popsat všechny detaily Masarykova života asi nebyl Kosatíkův cíl. Nabízí svižné dílo, které ukazuje Masaryka v novém světle a klade si mnoho provokativních otázek. Prostě Masaryk-člověk pro jednadvacáté století. Nad Masarykem ale přese všechny nedostatky v knize popsané hůl nelámu. Pořád si myslím, že má náš národ obrovské štěstí zrovna na tak pozitivní zakladatelskou postavu s ideály, na které se dá navázat. Že byl příšerný otec, to už je asi vedlejší. Nicméně kdybych četl Čapkovy Hovory s TGM dnes, díval bych se na ně určitě jinak. A do budoucna si je znovu přečtu rád; nebo něco jiného - Kosatík dává na konci k dispozici vyčerpávající masarykovskou literaturu se stručným komentářem.... celý text
Osamělý poutník
2004,
Jack Kerouac
Knížku jsem si nechal přivézt od kamaráda z antikvariátu v Brně. A hned jsem se do pestrobarevného paperbacku zamiloval. A vzápětí i do jeho obsahu. Povídky mě nadchly, je to takový průřez Kerouacem se vším všudy a se všemi tématy, která si s ním spojuji (aspoň po přečtení Na cestě a Dharmových tuláků). Vidím tu sice rozporuplné dojmy, já bych ale neváhal čtenáři, který od Kerouca dosud nic nepřečetl, začít právě s těmito povídkami. Mexický feláhové a Newyorské scény připomenou Na cestě, Sám na vrcholu hory jsou zase zkoncentrovaní Dharmoví tuláci. Novinkou pro mě byl popis života na moři (Čuňata mořský kuchyně) a na dráze (Železniční země), a cestování po Evropě. Dá se namítnout, že leckdo toho víc nastopoval, ostatně průměrný Čech toho po horách nachodil asi víc než Kerouac atd. Kdo to ale umí tak krásně popsat? Svoboda z toho čiší každou větou. Ale největším přínosem knihy pro mě je, že Kerouaca odteď vnímám jako citlivějšího (sympatičtějšího) člověka, než za jakého jsem ho měl během čtení Na cestě. Nadšení z knížky mi ale bohužel dlouho nevydrželo. V chaotickém čase těsně po vánocích jsem knihu v roztržitosti nechal ležet v sedmnáctce a Osamělý poutník doputoval kamsi do Modřan. Z novějšího vydání z městské knihovny už jsem takové potěšení neměl.... celý text
