Kamys přečtené 207

Hranice stínu 1957, Joseph Conrad

Moje první setkání s Conradem proběhlo v souboru tří povídek: Typhoon (Tajfun), Falk a The Shadow Line (Hranice stínu). V češtině takhle asi nevyšly, tak hodnotím u Hranice stínu, která se mi líbila nejvíc. Conrad je pověstný skvělým zvládnutím jazyka. Zkusila jsem ho proto v angličtině - a přiznám se, nedala. Kombinace víc než sto let staré angličtiny a námořní tématiky mi prostě neumožnila se do jeho hloubky dostat. V první povídce, Tajfunu, mi trvalo asi do poloviny, než jsem pochopila, že si z kapitána dělá srandu. A to už za sebou pár prubířských kamenů v angličtině mám. Věty jsem četla několikrát, ale stejně jsem si smyslem nebyla jistá. V následujících dvou povídkách se to vylepšilo, byť jsou stále o námořnících, tak už slovní zásoba týkající se jednotlivých částí lodi nebyla tak klíčová. Občas jsem se i zasmála. Asi snad radši nehodnotím, nejsem schopná zřejmě docenit.... celý text

Tajfun a jiné povídky 1976, Joseph Conrad

Sběratel sněhu 2018, Jan Štifter

Dobře vystihnuté postavy, dobře vykreslené příběhy, které ilustrují svoji dobu (ten aktuální je nejslabší). Dobře se četlo, zajímavě propletené, barvité. Já vlastně vůbec nevím, co bych knize vytkla - jen to, že se mě v tom celku nějak nedotkla, nepromluvila na mě, nepřemýšlela jsem nad ní po dočtení, přestože tragických osudů obsahuje dost. Nevím, čím to je. Proto hodnotím 4/5.... celý text

Srdce na obrtlíku 2015, Donal Ryan

S autorem jsem se seznámila díky loňské čtenářské výzvě, kdy jsem přečetla Prosinec už je takovej. Už tehdy jsem zaznamenala, že "druhý díl" má být zřejmě (ještě) lepší. No, je. Fantastická kraťoučká kniha, která vždycky do krátké povídky vměstná pohled na život jednoho z obyvatel malého irského městečka a dokonale ho vystihne. Vypráví o sobě sami, každý svým jazykem popisuje, nad čím přemýšlí a co se zrovna děje a dohromady autor z těch jednotlivých zpovědí poskládá ucelený příběh. Kniha není tak trudná jako Prosinec, i když těžkých osudů přináší fůru, ale jak jsou rozložené na víc hrdinů, snáší se čtenáři líp. A i pro hrdinu s nejtvrdším srdcem nachází nějaké pochopení, vysvětlení. Jen bych pověsila za uši do průvanu autora názvu knihy. Srdce na obrtlíku? To zní jako název románku pro náctileté. Přitom když si přečtete aspoň první kapitolu, první stránku, tak se dozvíte, že kniha se jmenuje podle plechového srdce na plotě domu Bobbyho otce, které se ve větru otáčí. Můžeme se bavit o přenesených významech, ale určitě to jde vymyslet líp. Srdce se točí? Otáčející se srdce? Srdce ve větru? Klidně Plechové srdce. Nebo radši něco úplně "bez srdce".... celý text

Jméno větru 2012, Patrick Rothfuss

Jedna z knih, které snad nejde vůbec nic vytknout. Kromě toho, že série je zatím nedokončená (jak někdo někde vtipně poznamenal, "Chtěl jsem nějak vyplnit čas při čekání na dokončení Game of Thrones, tak jsem začal číst Kroniku královraha, a hádejte co?"), takže teď nevím, jestli mám co nejdřív otevřít druhý díl, nebo se uklidnit a trochu si to dávkovat, protože se ještě načekáme. Chvílemi si připadáte jako po boku Zaklínače, chvílemi jako v Bradavicích, ale není to žádná napodobenina, to teda ne. Tenhle svět má svoje zákonitosti (a na klasické postavy fantasy jako jsou elfové, trpaslíci... rovnou zapomeňte). Podstatné je, že hlavní hrdina Kvothe je ve všech zatáčkách svého příběhu otevřený, lidský, chybující, střídá štěstí a smůlu, a tím pádem je maximálně uvěřitelný. Trochu otravně přechytralý, což ale kompenzuje svojí zbrklostí, takže se na něj nemůžete zlobit, že mu všechno jde, protože si to obratem stejně pokazí. Kvothův život v Tarbeanu připomíná Dickensovský Londýn. Některé čtenáře zřejmě úplně netěší, že místo akčních scén si častěji přečtou o emocích, které Kvothe prožívá a že místo rychlého postupu děje zůstává po prvním díle většina podstaty pořád utajena. Mně osobně to tak vyhovuje.... celý text

Nohy z jílu 1999, Terry Pratchett

Irčan aneb Tak vy malujete kvartýry 2018, Charles Brandt

Nakonec jsem zjistila, že to není můj žánr. Přesto je to velmi zajímavá kniha. Literatura faktu, i když život Franka Sheerana by vydal na román. Když si člověk vezme, čím si prošel za druhé světové války, ani se nemůže divit, že mu pak nepřišlo divné zabít člověka, protože "to bylo potřeba". To se ve válce naučil a jeho traumata z toho nikdo neřešil. K mafii se přichomýtl v podstatě náhodou, tvrdí, a vysvětlí vám, jak to tam chodilo. A v určité chvíli už z toho nešlo couvnout, ne že by se tvářil, že by někdy chtěl. Z tohohle pohledu je to skvělý vhled do pro mě naprosto neznámého prostředí, vždycky jsem si myslela, že mafiánské gangsterky přehánějí - no, moc ne. Kniha je koncipovaná tak, že na začátku se dozvíte, proč někoho zajímá, jak skončil Jimmy Hoffa a kdo to vůbec byl a na konci, jak teda skončil. Bohužel uprostřed je místy tolik jmen, které mi vůbec nic neříkají, a tolik malých příběhů, že se v tom člověk topí. Některé dny jsem po třech stránkách knihy usínala :-) Přesto ten vhled za to stál. A rozhodně jsem si rozšířila slovní zásobu. Už vím, co taky může znamenat "a piece", "school" a fráze "It is what it is." už nikdy nebude úplně nevinná.* . . . . . . *) a piece = zbraň, school = vězení, It is what it is = rozsudek smrti, např: A: "Tony told the old man to tell me to tell you... 'it's what it is'" B: "What it is?" A: "It's what it is." B: *sniffling* "They wouldn't dare"... celý text

Cit slečny Smilly pre sneh 2007, Peter Høeg

Velice zvláštní knížka, v tom pozitivním smyslu slova. Zhruba do dvou třetin to bylo na hodnocení pět z pěti, pak se to, vlastně v souladu s žánrem (pokud je žánr detektivka / thriller) posunulo do obtížně uvěřitelné úrovně, takže nakonec hodnocení snižuji. Slečna Smilla je krásná postava, urputná, nesmiřitelná, náročná na sebe i na ostatní. Mechanik jako její protipól je rovnocenný, skoro až do konce (jakého?) Zajímavý je popis pohledu Dánů na Gróňany. A samozřejmě je zajímavý a neobvyklý popis různých druhů ledu a sněhu a života v nich. Pokud máte trpělivost při čtení thrilleru trochu zpomalit a ponořit se do neobvyklého - a někdy i trochu nesrozumitelného - světa, doporučuju.... celý text

Úterky s Morriem 2002, Mitch Albom

V určitém období jsem přečetla poměrně dost knížek o tom, jak žít. A od té doby se jim spíš cíleně vyhýbám, většinou mě nudí, protože do vznešených slov halí pravdy, které už znám - ať už s nimi souhlasím nebo ne. Do Úterků s Morriem jsem se pustila ze dvou důvodů: za prvé mi ta kniha byla hojně doporučována, když jsem si dělala seznam top 100 knih, které je nutné přečíst. Za druhé se hodí do letošní čtenářské výzvy. A přečetla jsem ji jedním dechem, i když jsem se snažila si ji dávkovat a víc užít. Je to tím, že je naprosto autentická. Mitch Albom o svém učiteli vypráví s úctou, obdivem, respektem, ale nečiní z něj žádného proroka. Je to "jen" člověk, který díky své moudrosti, životní zkušenosti, ale třeba i vzdělání dokáže zformulovat, co je pro člověka a jeho pocit šťastného života opravdu důležité. A co to je? Spoilery: "Devote yourself to loving others, devote yourself to your community around you, and devote yourself to creating something that gives you purpose and meaning. You notice (...) there is nothing in there about a salary." "If you are trying to show off for the people at the top, forget it. They will look down at you anyhow. And if you are trying to show off for people at the bottom, forget it. They will only envy you. Status will get you nowhere. Only an open heart will allow you to float equally between everyone." Ale tohle jsou jenom citáty, kousky. Není z nich vidět, jak je ta knížka hluboce lidská.... celý text

Chladnokrevně 2006, Truman Capote

Zatím mám v letošní výzvě přečteno 9 knih a tohle je čtvrtá z nich, která není klasický román, je založená na reálných událostech. To se mi vůbec nepodobá. A je prostě skvělá. V něčem připomíná Zločin a trest. Je brutální, Capote si dá záležet, aby vám vylíčil oběti tak, že si je oblíbíte, pochopíte je, identifikujete se s nimi. A pak se snaží udělat to samé i pro vrahy. Ne že by nutně chtěl, abyste si je oblíbili, ale abyste jim rozuměli, pochopili je. Přemýšlela jsem o téhle knize dlouho po dočtení. Je fantasticky napsaná, skoro vůbec jsem neztrácela pozornost, i když je to téma tak těžké a probrané s takovou chirurgickou pečlivostí do nejmenšího detailu. Jak málo stačí k tomu, aby byl spáchaný brutální zločin. A i přes tu všechnu brutalitu, pomůže proti takovým věcem nějak trest smrti? Moje stanovisko v tom je stejné už dlouho, nikdo člověku nemůže dát právo rozhodovat o životě a smrti jiného člověka.... celý text

Ve službách zla 2016, Robert Galbraith (p)

Jméno větru 2012, Patrick Rothfuss

Jedna z knih, které snad nejde vůbec nic vytknout. Kromě toho, že série je zatím nedokončená (jak někdo někde vtipně poznamenal, "Chtěl jsem nějak vyplnit čas při čekání na dokončení Game of Thrones, tak jsem začal číst Kroniku královraha, a hádejte co?"), takže teď nevím, jestli mám co nejdřív otevřít druhý díl, nebo se uklidnit a trochu si to dávkovat, protože se ještě načekáme. Chvílemi si připadáte jako po boku Zaklínače, chvílemi jako v Bradavicích, ale není to žádná napodobenina, to teda ne. Tenhle svět má svoje zákonitosti (a na klasické postavy fantasy jako jsou elfové, trpaslíci... rovnou zapomeňte). Podstatné je, že hlavní hrdina Kvothe je ve všech zatáčkách svého příběhu otevřený, lidský, chybující, střídá štěstí a smůlu, a tím pádem je maximálně uvěřitelný. Trochu otravně přechytralý, což ale kompenzuje svojí zbrklostí, takže se na něj nemůžete zlobit, že mu všechno jde, protože si to obratem stejně pokazí. Kvothův život v Tarbeanu připomíná Dickensovský Londýn. Některé čtenáře zřejmě úplně netěší, že místo akčních scén si častěji přečtou o emocích, které Kvothe prožívá a že místo rychlého postupu děje zůstává po prvním díle většina podstaty pořád utajena. Mně osobně to tak vyhovuje.... celý text

Dobroběžník mezi světy 2019, Marek Jelínek

Příjemná pozitivní kniha s krásnými fotografiemi, která přibližuje atmosféru jednotlivých asijských zemí z pohledu sympatického cvoka na koloběžce. Víc než o jednotlivých zemích se vlastně dozvíme o tom, proč cestovat (trochu jinak než je běžné).... celý text

Malí bohové 1997, Terry Pratchett

Zlomení andělé 2006, Richard K. Morgan

Prvních 200 stran jsem se vůbec nemohla začíst, chybělo mi tam všechno, kvůli čemu se mi líbila Půjčovna masa: zkoumání zákonitostí světa, ve kterém to, že člověku přestane fungovat srdce či mozek ještě neznamená, že nemůže začít znovu, zajímaví hrdinové a příběh, co má spád. Zlomení andělé spád získávají až v druhé polovině. Kniha je obžalobou krutosti války, kterou spouští a řídí obchodní korporace, ale nejvyšším motivem není jejich zisk, ale úspěch jednotlivců, kteří se v nich derou na vrchol. Tenhle motiv ale v zásadě zůstává na pozadí, v rovině filozofických úvah, než že by nás autor skutečně vtáhl do válečné vřavy. Nemá smysl být loajální k nikomu jinému než k sobě, nebo má? I já jako čtenář mám v tom problém být loajální k Takeshimu, u kterého se zdá, že udělá v zásadě cokoliv pro svůj vlastní prospěch (a to, že ho stále stíhají běsi z předchozích krvavých dobrodružství, ho polidšťovat nestačí), případně pro mě nesrozumitelně střídá role elitního vojáka, vypočítavého hráče a oddaného člena týmu. V závěru se dočkáme efektních sci-fi technologických triků a zásadních zvratů a zničeho nic se i Takeshiho lidskost dostane na povrch, pro mě až nedůvěryhodně. No nevím, jestli se pustím i do Probuzených běsů, doma je mám, ale... Tři hvězdičky za zajímavé nápady spíš než za příběh.... celý text

Muži ve zbrani 2014, Terry Pratchett

Jiskra života 1969, Erich Maria Remarque (p)

Silná kniha o takové hrůze, že už ji člověk skoro přestává vnímat (musí přestávat vnímat, pokud chce přežít), a opatrné naději. Koncentrační tábor, posledních pár měsíců 2. světové války. Vězni postupně registrují náznaky, že konec války se blíží - ale jejich životy visí na vlásku každou minutu, budou mít dost štěstí, aby přežili až do konce? A přitom si kladou otázku, jestli po těch útrapách vůbec budou schopni žít "normální" život. Remarque vykresluje i pohled z druhé strany, ze strany vedení koncentračního tábora, sadismus, ale i klasické přesvědčení "já nic, já jen plnil příkazy". Velmi čtivá kniha, která jde na dřeň.... celý text

Hedvábník 2015, Robert Galbraith (p)

Čtení jsem si opravdu užila, musím říct. Měla jsem chuť na něco lehčího - a zvládla jsem těch skoro 600 stran za skoro 48 hodin. Děj se rozjíždí poměrně pomalu, ocenila jsem, že autorka připomněla podstatné skutečnosti z předchozího dílu, ale zpočátku mi to připadalo víc jako vztahový románek než detektivka. Byť jsou myšlenkové pochody a vzájemné reakce dua Cormoran a Robin uvěřitelné, působí trochu jako vata. Téma literárního světa je nicméně skvělé a chvílemi jsem se bavila myšlenkou, jestli sama autorka nezobrazuje některé postavy, které zná, to by byla zápletka na druhou. Výjimečně se mi podařilo odhalit jako možnost část rozuzlení, to se mi u detektivek nestává, přikládám to tomu, že autorka poctivě všechna zjištěná fakta čtenáři předkládá. Souhlasím s Kachnat, že Silkworm je lepší než Volání kukačky. Možná je to tím, že mi víc sedí to prostředí, postavy mi připadaly plastické, každá něčím otravná nebo ubohá, bavilo mě přemýšlet, kdo z nich by to mohl být.... celý text

Dům duchů 2002, Isabel Allende

Čtivá kniha z prostředí jižní Ameriky, pro nás trochu exotického. Pokrývá asi 70 let života Estebana Trueby a současně probíhajících změn ve společnosti, ve skutečnosti je spíš kronikou výjimečných a silných žen kolem něj. Každá z hlavních postav je svébytná a zajímavá, přes všechny zvláštnosti uvěřitelná. Magický realismus dílo příjemně odlehčuje a neruší, působí přirozeně. Ve čtyřech pětinách knihy jsem si začala říkat - ok, prima, je to zajímavé, ale proč, co chce kniha jako celek říct? A pak mě ta poslední část úplně smetla, a samozřejmě na položenou otázku odpověděla.... celý text

Zelená míle 2001, Stephen King

Když jsem se kdysi na knižní diskusi ptala, jakých 100 knih by člověk opravdu měl přečíst za život, King zazněl opakovaně. Zařadila jsem si ho teda do svého velkého seznamu, byť do té chvíle byl stranou mého zájmu. Z množství jeho knih jsem vybrala tuhle s tím, že je hodně známá, ale zřejmě svým způsobem netypická. Chvíli mi trvalo, než mě kniha pohltila, zpočátku mi připadalo, že obsahuje příliš mnoho líbivých či obecně přitažlivých ingrediencí - odsouzenci na smrt, dobráci dozorci, odpudivé záporné postavy, láska, nemoc... A připadalo mi, že tomu chybí něco hlubšího, něco, nad čím může čtenář po dočtení přemýšlet - nestačí mi jen s knihou strávit čas a odreagovat se u ní. Toho něčeho navíc jsem se někde od druhé poloviny dočkala. Musím uznat, že pan King je mistr svého řemesla. Něco naznačí, něčím překvapí, neustále udržuje napětí a zvědavost, přichází s šílenými nápady a když si myslíte, že už se příběh jen uzavírá, překvapí něčím znovu. Za to ode mě má čtyři hvězdičky. Nicméně je to pořád lehká literatura, psaná tak, aby byla přístupná a srozumitelná všem, nic nemůže být jen naznačeno, o všem se musíme přesně dozvědět, co si máme myslet, není potřeba se moc namáhat.... celý text