jitrnic
přečtené 270
Kontinuita parku
2021,
Petr Šesták
Kniha, kterou jsem chtěl napsat sám. Byť děj příliš nestojí za řeč, knize v poslední třetině trochu dochází dech a závěr vyšumí do ztracena. Kontinuita parku je konečně moderní český společensky kritický román napsaný na základě vlastního prožitého života a pozorování světa kolem sebe. Neohlíží se na čtenářskou poptávku, neutíká do minulosti, do fantasmagorií, nesmrdí umělostí (to jsem tak nějak shrnul moje výhrady k novodobé české "literatuře"). Svět, který jsme si kolem sebe vytvořili, je poněkud divný a jeho pravidla velice diskutabilní. Petr Šesták bourá jednu po druhé chatrné budovy této Potěmkinovy vesnice, neokapitilistické, stále ještě postkomunistické a nekonečně povrchní a vylhané. Ke cti autora slouží, že stejně kriticky a sarkasticky se vypořádává i se svým hrdinou Josefem, se všemi intelektuály, artisty, nositeli pokrokové kultury a samozvanými spasiteli obecně. Troufnu si říct, že tím i tak trochu sám se sebou. Petr Šesták v rozhovoru o knize řekl, že naše životní zkušenosti a postoje nejsou zas tak jedinečné, jak si myslíme. Vnímám to jako dobrou zprávu. Děkuju za tuto knihu.... celý text
Oblomov
1963,
Ivan Alexandrovič Gončarov
Perla ruské literatury. Štolc a Olga mě moc nezajímali, byli tak trochu neskuteční a sloužili podle mě jenom jako protiklady fantasticky vykresleným staroruským figurám Oblomovovi, Zacharovi nebo vdově Pšenicynové. Scény soužití Oblomova se Zacharem se čtenáři zjevují před očima jako prvotřídní satira a mrazivá groteska. Skrz obě postavy jako by Gončarov posměšně ukazoval na naši vlastní ničemnou nečinnost a nerozhodnost a naprosté budižkničemovství a vrtáctví. Oblomovův sen je pak ódou na naše vylhané a vybájené představy o idylickém kraji našeho dětství. Přesto je kniha ke svým postavám, i k jejich staroruskému chápání života nesmírně milá a laskavá. Tato jemně vyladěná harmonie sžíravé satiry a melancholické empatie činí z knihy naprosto mimořádný čtenářský zážitek.... celý text
Lady Fuckingham
1999,
Oscar Wilde
Ne, to není nějaká společenská satira od Oscara Wildea, jak jsem se domníval. Vlastně se to ani nejmenuje Lady Fuckingham. Koho by zajímalo, co to tedy je, nechť ráčí číst. Je to příjemné.... celý text
Koule
2006,
Terry Pratchett
To, co vidíme, to ve skutečnosti nevidíme. Čas je jenom v naší hlavě, která je souborem příběhů, které nám nakukali naši předci. A tak dál. Kdo si troufá rozebrat svoje vnímání na molekuly... Zatímco první díl byl příjemný svým zpochybněním všech možných myslitelných dogmat, druhý se zvrhává v ultramaterialistické popření všeho, co nás přesahuje. Jsou to myšlenky komplikované a většinou i hluboké, ale dovolím si autorům oponovat – nevíme o žádném objektivnějším přijímači vnějšího světa než je náš vlastní mozek, z logiky věci ani žádný jiný nemáme šanci poznat. Tuto knihu stvořily stejným způsobem "omezené" mozky. Ústřední myšlenka se tak točí v kruhu. Ani s myšlením se to nesmí přehánět.... celý text
Pro koho krev
1968,
Jarmila Loukotková
Historické romány zhusta vypovídají spíše o době, v níž byly napsány, než o době, kdy se odehrávají. I u paní Loukotkové je vidět zřetelná tendence k opovrhování bohatstvím, parádou a vzdělaností. Se zlými Římany se při jejich charakterizaci naprosto nepáře, od počátku je jasné, po čí krvi má čtenář lačnit. Naštěstí vykreslení "lidu" je zde podstatně realističtější a prokreslenější, alespoň v rámci tohoto velmi útlého a "rychlého" románu. Největším kladem je nádherná čeština paní Loukotkové. Nemám tušení, zda jí použité básnivé výrazy jsou zcela její licencí, či zda se jedná o archaismy. Užívá jich jemně a střídmě a jinak nepříliš komplikovaný text jimi úžasně zkrášluje.... celý text
Listování
1988,
Jan Werich
Nesedí mi pozice, do které se pasují pisatelé dopisů Werichovi, kdy ve snaze vyjádřit Mistrovi obdiv stávají se menšími a ještě menšími, hodlají se stát zřejmě trpaslíky... Na druhou stranu mi vlastně nic není do toho, co si Werich s kým soukromě dopisoval... A tady je na můj vkus příliš korespondence té, jejíž souvislosti můžeme maximálně tušit a o povaze Wericha i ostatních si vytvářet spíše zkreslené než objektivní představy... Ale to už asi bude úděl každého podobného výběru. Pohled na osobnost Jana Wericha, na souvislosti, na společnost a kulturu 20. století je to každopádně obohacující.... celý text
Věda na Zeměploše
2005,
Terry Pratchett
Nutno přečíst. Nejlepší kniha o podstatě všeho, s kterou jsem měl dosud čest. Klade víc otázek než odpovědí a to formou nanejvýše zábavnou. Vyznění o naší vlastní nicotnosti je paradoxně dosti optimistické. Provázání pratchettovské fantasy a skoro-seriózních vědeckých dedukcí naprosto dokonalé.... celý text
Největší z Pierotů
1954,
František Kožík
Kniha, která zestárla. Umím si představit, jak silně zasáhla čtenáře ve své době. Ovšem z mého cynického pohledu se tu mohutně tlačí na pilu – český původ, nezdolnost a moudrost prostého lidu, hloupost a omezenost mocných a bohatých – to je tu naservírováno s takovou intenzitou, aby si čtenář snad ani neopovážil o této pravdě polemizovat. Přes tuto pachuť je nutno uznat Františku Kožíkovi nesmírnou vypravěčskou zručnost.... celý text
Nesmrtelnost
1993,
Milan Kundera
Všechny dějové linky jsou precizní (osobně jsem se nejvíc kochal rozjímáním neexistujícího Goetha s ještě méně existujícím Hemingwaeym), zřejmě i mistrně pospojovány, byť také mně některé spojitosti unikly, jak moje pozornost ke konci knihy polevovala (ta v doslovu Kunderou odhalená identita jedné z postav mi nedošla ani omylem). Myšlenkově jedním slovem úchvatné.... celý text
Italské listy
1970,
Karel Čapek
Dovolím si Mistra tentokrát zkritizovat. Sám na začátku i konci knihy uvádí něco ve smyslu, že vlastně neví, proč tu knihu psal, a že si ji po sobě ani nepřečetl... no a je to vidět. Působí dojmem, jako by mu někdo přikázal jet do Itálie a napsat z ní cestopis, což jako kdyby učinil na zpáteční cestě vlakem a z nádraží ho odešel rovnou odevzdat do redakce, načež se zapřísáhl, že ho už do té přeumělkované Itálie nikdy nikdo nedostane... Svoji neznalost jazyka obhajuje jako ctnost, kritizuje renesanci i baroko, Řím, Benátky, italské umělce... Na jeho poměry velmi málo pokory a snahy porozumět a příliš mnoho intelektuálního exhibicionismu. Závěr (porovnání Itálie s českými luhy a háji) zcela předvídatelný, protože mnohokrát jinde v různých variacích již čtený. Dojem z knihy nic nemění na mém uctívání Karla Čapka coby ikony české kultury.... celý text