HerrPilot
přečtené 243
Stráže! Stráže!
2009,
Terry Pratchett
Tato kniha mi potvrdila, že Úžasná Zeměplocha asi nebude mým světem. Na druhou stranu hodně napravila můj, po Barvě kouzel dosti negativní, názor na celou sérii. Hlavní postavy jsou v této knize poměrně zajímavě dobrány- ochmelka se smyslem pro povinnost, filuta opičího vzezření se smyslem pro podpásové načasování, bodrý řezník s receptem na šťastné manželství, trpasličí obr se smyslem pro nekompromisní využití své síly ve prospěch zákona a konečně knihovník, jako jediný vidící za roh vzdor svému lidoopství. K tomu spousta zajímavých menších postav (osobně favorizuju jistého bratra Dveřníka za intelektuálně-praktické poznámky). Co mi ale tak trochu nesedlo bylo prostředí. Pro někoho Ankh Morpork může být Svatým Grálem knižních míst, ale já osobně ve fantasy upřednostňuju čisté prostředí (čest výjimkám v podobě např. Zaklínače). Možná mi vadilo to neustálé připomínání, jak je AM spolu se svými obyvateli zasmrádlým a zaplivaným lánem... V každém případě tato kniha poměrně nenásilně servírovala celou řadu mouder (co zkusit zkopčit Pratchetta, senore Coelho?), nejúdernější se mi pak zdálo moudro o ezo-šarlatánech. Jak jsem psal na začátku, ÚZ asi mým světem nebude, ale možná dám šanci knize z nějaké jiné řady této série. 4* a velká pochvala pro pana Kantůrka.... celý text
Setkání s Rámou
1984,
Arthur Charles Clarke
Setkání s Rámou, konečně jsme se setkali. Knihu jsem přečetl už asi před 5 lety v pdf formě, a od té doby jsem zuřivě hledal papírová vydání, pokud možno nová a v pevné vazbě. A po 5 letech se v Argu rozhodli, že mi splní sen. No a já si tu knihu koupil pro jistotu rovnou čtyřikrát – 2x v limitované a 2x v normální variantě. A po 5 letech jsem se znovu vydal s kapitánem Nortonem a jeho posádkou kosmické lodi Endeavour na průzkum asi nejúžasnějšího mimozemšťanského hvězdného plavidla, s jakým jsem se dosud setkal, v knížce, která je scifistickou obdobou Alenky v říši divů. A po 5 letech jsem si opět vzpomněl, proč mám rád staré sci-fi (byť časem mi to připomínali i jiní, třeba p. Lem) – jede se pěkně pomalu, sází se na atraktivní nápad, který se beze spěchu rozpracuje, sex/milování/prcání/snaženíčko vyklízí prostor filozofickým úvahám, humor se nechává vyplynout ze situací, není tvořen na sílu a jemně se zmiňuje staré klasiky vědy. Tohle všechno a ještě mnohem víc je právě v této knížce, jedné z Biblí Sci-fi žánru. 20* z 5 a zařazení do doporučených navrch. P.S. Chtít po tomhle typu knížky prokreslení charakterů postav je jako chtít se hraním tenisu naučit péct svatební dort.... celý text
Nepropadejte panice – Douglas Adams a Stopařův průvodce po Galaxii
2003,
Neil Gaiman
Skoro každá zajímavá věc má svou oslavnou věc, ať knihu nebo film. No a katedrálou pro Stopařova průvodce je právě tato kniha. Není to ani tak čistokrevná biografie tvůrce, spíše je to takový mix biografie a „filmu o filmu“ (resp. knihy o knihách). Čtenář se zde dozví něco o Adamsovi, o jeho studiích, spolupráci (či spíše „spolupráci“) s Pythony a Doctorem Who, prošvihávání termínů, o jeho zkušenosti se sporťákem značky Porsche i o jeho smrti, prim zde ale hraje jeho tvorba. Počínaje neuvedenými divadelními a televizními skeči, přes tvůrčí krizi, během které vznikne Stopařův průvodce pro rozhlas, přes knižní, televizní, herní a tenkrát nevyjednané filmové zpracování legendární pětidílné trilogie až po Dirka Gentlyho a Ještě je můžeme vidět. Zmíněny jsou i speciální edice jeho děl (velkým překvapením pro mne byla devadesátková edice s počítačem upravenými ilustracemi/fotkami). A celé je to vtipné v té nejlepší stopařské tradici. Každopádně daleko vtipnější než tenhle komentář a ten pode mnou dohromady... ...ALE Čtyři hvězdy dávám proto, jelikož jsem zjistil, že Gaiman údajně není jediným autorem této knihy (sekvenci devadesátek až po Adamsovu smrt údajně napsal někdo jiný). Nedivil bych se, jelikož do zmíněné sekvence je to poměrně zábavné čtení. Pak to trochu „ztěžkne“. Takže tímto jen 4.... celý text
Velký cirkus
1990,
Pierre Henri Clostermann
Mám moc rád letadla. Zvláště pak vojenská. Zvláště pak stíhačky. No a tak slavný Velký cirkus bylo třeba přečíst taky, to k leteckému vzdělání jaksi patří. Clostermann píše velice záživně, často maluje slovem (což se u bojových pilotů -teda kromě izraelských stíhačů, kteří jsou napůl básníci- zase tak často nevidí), člověk si připadá, jak kdyby se fakt proháněl mezi mraky v nějaké stíhačce s celou armádou koní pod kapotou. Někdy ale také celkem fabuluje (nablýskané žluté Focke-Wulfy? To by asi strejda Hermann neschválil. Nebo co to sestřelení Messerschmittu ve stratosféře?). Kniha je tedy jakýmsi lyricko-epickým povídáním o životě a pocitech člověka, který se musí připoutat k několika tunám ocele, zvednout to do vzduchu a podle potřeby se nechat orazítkovat olovem od podobného člověka z druhé strany, nebo od člověka, který stojí na zemi u svého letiště a čeká, až bude moct svůj kanón vyprázdnit do něčeho spojeneckého. První část se nese elegancí Spitfiru (jeho popis prvního dojmu z této stíhačky, jakož i popis prvního letu s ní by se měl tesat do kamene, tak krásný to je), ta druhá už letí ve znamení čisté řezničiny, to když je Clostermann přezbrojen na Tempest a musí vést svou letku proti nejsilněji bráněným německým letištím, aby tam o několik málo hodin letěl zas. Velký respekt těmhle klukům! Poslední letecké memoáry, které jsem četl před touhle knihou bylo Velitelem křídla od Johnnieho Johnsona (mimochodem doporučuji všem zájemcům), a člověk by asi nenašel většího kontrastu mezi knihami, než jsou tyhle dvě: zatímco Clostermann je spíše pocitový a prakticky se nerozepisuje o spolubojovnících, Johnson nejen uvádí něco o svých spolubojovnících, ale také o taktice leteckého boje, přičemž pocity zde nehrají prim (ačkoliv taky je tu najdeme), přitom se obě knihy tak nějak... doplňují. Co mají společné je naprosto zprasené vydání od Našeho vojska. Obálky jsou rozpixelované, jejich kompozice je (zvláště v případě Clostermanna) naprosto, ale naprosto otřesná! Korunu tomu nasazují časté překlepy, někdy snad i absurdně pozměněná slova (pokud si dobře pamatuji u Johnsona). Takové zacházení si tihle pánové opravdu nezaslouží! Sečteno a podtrženo: Velký cirkus je velmi surovým vyprávěním, které sice často postrádá dataci pro lepší orientaci, někdy si autor i něco přimyslí, přesto je to vcelku pravdivé (a také otřesné) vyprávění o tom, jak někteří strávili své raně dospělé roky. Kniha by svým přístupem k tématice mohla zaujmout nejen fanoušky letectví. 4* (odebírám jednu * za ony fabulace) za příběh, 1* za technické zpracováni knihy ve verzi 2007/2013, nicméně to pochopitelně nebudu reflektovat, jelikož za to Clostermann nemůže.... celý text
To
2016,
Stephen King
Tohle je přesně jedna z těch knih, která může posloužit všem – fanoušci si ji rádi přečtou, odpůrci si s její pomocí mohou zřídit domácí fitness studio a pro šedou zónu to bude skvělé „PŘEČTI SI MNE ZASE A ROZHODNI“ těžítko. Ačkoliv zprvu mne kapku poděsily ty rozměry, jak jsem se začetl, nešlo to odložit. A nakonec jsem byl spokojen, jelikož v knize bylo prakticky všechno: mládí a jeho radosti, dospěláctví a jeho starosti, sex, násilí, humor, strach, odvaha, imaginace, sci-fi, trocha fantasy, a opravdu gigantický kopec různých (nejen) popkulturních narážek na dobové fenomény. Velký plus dávám za výborně vymyšlenou historii Derry, za dětské hrdiny a jejich dospělá já, jakož i za záporáky (myslím si, že skutečnými záporáky byli lidé, nikoliv Pennywise – ten byl jenom takovou PR tváří zla). Mírným zklamáním byl konec, ale přesto takto výtečně zpracovaný horor, který není jenom o tom BUBUBU ZMETCI!, si zaslouží 5 pěkně hnusných *. P.S. Pokud budete mít možnost a chuť, doporučuji opatřit si polské vydání. Kromě jiného totiž polština disponuje unikátním slovníkem nadávek, což je pro tuto knihu velkým darem.... celý text
... a velký skok pro lidstvo
1972,
Karel Pacner
Vydání této knihy muselo být ve své době stejným zázrakem, jako samotné splnění lunárního úkolu v šibeničním tempu, které pro přistání na Měsíci určil JFK. Kniha Zlín také udělala dobře, že nové vydání opatřila pevnou vazbou. A teď k samotné knize. Četla se výtečně, a i když víte, jak to celé dopadne, Pacner tomu dokáže dát takový spád, že prostě zapomínáte na dýchání. Autor se věnuje i počátkům amerického kosmického programu, dává tedy mise Apollo do širšího kontextu a umožní tak čtenáři obdivovat všechno to inženýrstvo a technictvo, které se podílelo na kroku do neznáma, který se uskutečnil pouhých osm let poté, co člověk letěl do vesmíru poprvé osobně. V novém vydání navíc shrnuje i další mise lunárního programu, zaslouženě pak chválí 13. misi. Je skvělé, že autor do textu zakomponoval i části odposlechu komunikace posádka-posádka a posádka-Země, které citlivě zkrátil a zjednodušil (pokud si pustíte originální záznamy zjistíte, že se prakticky jedná pouze o technické zkratky a čísla, ale tak co čekat od tohohle typu lidské činnosti, že :)) Teď k mínusům. V knize je nemalé množství menších chyb různého druhu, např. lunární modul nebyl astronauty překřtěn na „brouka“, ale na „pavouka“, Armstrongova žena nebyla Janice, ale Janet, Armstrong, Collins a Slayton si nesedli a nevybrali spolu Aldrina, nýbrž Slayton navrhl Armstrongovi Aldrina a Collinse s opcí vyměnit Aldrina za Lovella (zmiňuji pouze chyby, které mi teď hned vytanuly na mysli). Výhrady lze mít i k výběru fotografií do obrazové přílohy. Uvidíme fotografii Johna Glenna z projektu Mercury, dále společné fotografie astronautů z Apolla 8, A13 a A17, ale všechny tři mušketýry z A11 však máme možnost spatřit pouze na fotografii, pořízené během snídaně před startem! Collins dostal fotografii ze zkušební centrifugy, Aldrin je zachycen na fotografii z r. 2016 (a taky v skafandru na Měsíci), ale Armstrong svou fotku nedostane... Jsem rád, že jsou alespoň přiloženy některé fotografie, pořízené A11 přímo na Měsíci. Díky zmíněným nedostatkům nemohu dát 5*, nicméně beru, že v době psaní té knihy ještě pan Pacner neměl tolik informací, resp. informace, které máme (a hlavně známe) dnes. Proto alespoň lepší 4*. P.S. Pro zájemce o tuto tématiku mohu doporučit i biografii N. Armstronga „První člověk“ od Jamese Hansena. Je zde líčen nejen jeho život, ale velice podrobně i legendární lunární mise a to, co jí předcházelo.... celý text
... a velký skok pro lidstvo
1971,
Karel Pacner
Vydání této knihy muselo být ve své době stejným zázrakem, jako samotné splnění lunárního úkolu v šibeničním tempu, které pro přistání na Měsíci určil JFK. Kniha Zlín také udělala dobře, že nové vydání opatřila pevnou vazbou. A teď k samotné knize. Četla se výtečně, a i když víte, jak to celé dopadne, Pacner tomu dokáže dát takový spád, že prostě zapomínáte na dýchání. Autor se věnuje i počátkům amerického kosmického programu, dává tedy mise Apollo do širšího kontextu a umožní tak čtenáři obdivovat všechno to inženýrstvo a technictvo, které se podílelo na kroku do neznáma, který se uskutečnil pouhých osm let poté, co člověk letěl do vesmíru poprvé osobně. V novém vydání navíc shrnuje i další mise lunárního programu, zaslouženě pak chválí 13. misi. Je skvělé, že autor do textu zakomponoval i části odposlechu komunikace posádka-posádka a posádka-Země, které citlivě zkrátil a zjednodušil (pokud si pustíte originální záznamy zjistíte, že se prakticky jedná pouze o technické zkratky a čísla, ale tak co čekat od tohohle typu lidské činnosti, že :)) Teď k mínusům. V knize je nemalé množství menších chyb různého druhu, např. lunární modul nebyl astronauty překřtěn na „brouka“, ale na „pavouka“, Armstrongova žena nebyla Janice, ale Janet, Armstrong, Collins a Slayton si nesedli a nevybrali spolu Aldrina, nýbrž Slayton navrhl Armstrongovi Aldrina a Collinse s opcí vyměnit Aldrina za Lovella (zmiňuji pouze chyby, které mi teď hned vytanuly na mysli). Výhrady lze mít i k výběru fotografií do obrazové přílohy. Uvidíme fotografii Johna Glenna z projektu Mercury, dále společné fotografie astronautů z Apolla 8, A13 a A17, ale všechny tři mušketýry z A11 však máme možnost spatřit pouze na fotografii, pořízené během snídaně před startem! Collins dostal fotografii ze zkušební centrifugy, Aldrin je zachycen na fotografii z r. 2016 (a taky v skafandru na Měsíci), ale Armstrong svou fotku nedostane... Jsem rád, že jsou alespoň přiloženy některé fotografie, pořízené A11 přímo na Měsíci. Díky zmíněným nedostatkům nemohu dát 5*, nicméně beru, že v době psaní té knihy ještě pan Pacner neměl tolik informací, resp. informace, které máme (a hlavně známe) dnes. Proto alespoň lepší 4*. P.S. Pro zájemce o tuto tématiku mohu doporučit i biografii N. Armstronga „První člověk“ od Jamese Hansena. Je zde líčen nejen jeho život, ale velice podrobně i legendární lunární mise a to, co jí předcházelo.... celý text
Rytíři krále Artuše
1992,
Vladimír Hulpach
Ke knize jsem se dostal již ne jako dítě nebo mládežník, i tak si mou pozornost dovedla docela dobře udržet. Vladimír Hulpach vypráví takovým jazykem, který je radost číst. Děti a mládež se tak v ději neztratí, dospělí zajisté ocení elegantní „linie“ děje i jazyka. Příběh jako takový začíná pádem Tróje a končí pádem Artušovým, přičemž se nám mezitím dostane i bonusu v podobě příběhu o Tristranovi a Isoldě. V příbězích defiluje spousta známých jmen, a to jak postav, tak i míst. Jako menší mínus bych vnímal ořezání příběhů, autor vynechal i Artušův incest, ze kterého vzejde jeho Nemésis, místo toho Mordreda líčí jako standartního rytíře Kulatého stolu s poněkud mocenskými choutkami. Rovněž epický zápas Mordreda a Artuše je zde osekán na absolutně nejnutnější minimum. Naproti tomu jako velký mínus hodnotím ilustrace Miloslava Troupa. Hrůzné!! Dělají z knihy-iniciační záležitosti katalog abstraktního umění. Za to srážím hvězdu. Celkově se má tato kniha k artušovským legendám stejně jako Petiškovy Staré řecké báje k řecké mytologii: velmi osekané, nicméně napsané opravdu znamenitým jazykem a jakožto iniciační záležitost do dané tématiky absolutně výtečné!... celý text
Mise Saturn
2018,
John Sandford (p)
Jaký je rozdíl mezi limonádou s příchutí koly a samotnou kolou? Člověk může pít limonádu s příchutí, ale není to kola. Z mého pohledu podobně je na tom i tato publikace. Má skvělou premisu, která slibuje vzrušení každému milovníkovi sci-fi, faktem ale je, že se jedná o klasický knižní spotřební artikl dneška, které nad žánrovou katastrofu povyšuje druhý autor, Ctein se svými zevrubnými technickými popisy. Myslím, že kdyby celou tuto knihu napsal jen a pouze on, mohlo to aspirovat na pokračovatele Clarkova či Bradburyho. Problémem této knihy je, že jí nenapsal vědec, nýbrž „bestsellerář“, který se pro jednou (?) rozhodl vkročit do vod sci-fi. A tak se z knihy se sci-fi premisou stává příběh, kde prim hrají zákulisní praktiky politiků (kterým je věnován opravdu velký prostor), sex (ano, i na ten dojde, jsou zde jak sázky, tzv. Šukbank, kde se sází, kdy se dvě postavy vyspí, tak i klub orgií) a vulgarity (tyto jsou velice časté a věřte, že oslovením „do prdele“ to teprve začíná). Nejsem žádný puritán, na druhou stranu mne v žánru odkojili Wells, Clarke a Bradbury, kteří tyto záležitosti spíš upozadňovali. Let k Saturnu je z hlediska žánru docela jednotvárný (jojo, nějaké sabotáže apod. tu jsou, ale nečekejte žádné obdivování planet či jejich měsíců), popis Saturnu poměrně zběžný a první kontakt spolu s emzáky katastrofálně zmrvený (čtenáře Vesmírné odyssey už teď lituju). K tomu ještě mám takový pocit, jako kdyby některé pasáže byly přímo (snad slovo od slova) vyňaty právě z Vesmírné odyssey, přičemž autor se neobtěžuje Clarka nijak zmínit. Velkým problémem pro mne byla absence jakéhokoliv umění (viz. právě Clarkovy neustálé citace, narážky a poklony starým mistrům různých oborů). Je divné, když vědec je schopen umění tvořit (a snad i ve svých dílech doceňovat víc) lépe, než umělec jako takový. Jisté výhrady bych měl i k překladu, jelikož si nejsem tak úplně jist použitím některých termínů. Jako klad této knihy vnímám její vysokou čtivost (ale tu má Hartlův Malý pražský erotikon taky :)). Dalším plusem pak jsou skvělé technické popisy Cteinovy. Shrnuto a podtrženo: čtivá, technikálně vyspělá brakovitá óda na lidskou vyčůranost, ze které jsem si nic moc nevzal. Tedy 1* za příběh a 2 za toho miláčka Cteina.... celý text
Růže pro Algernon
2016,
Daniel Keyes
Pěkná knížka, hodně nadčasová, má spoustu myšlenek k rozvážení, na které bude mít asi každý svůj názor. Konec mne sice nerozplakal, ale přesto vzbudil nepříliš radostnou náladu. Jediné, s čím se osobně nemohu vůbec ztotožnit, jsou komentáře některých zdejších obyvatel, že je lepší být oblíbený hlupák, než neoblíbený génius. Upřímně řečeno, mít na vybranou, šel bych po genialitě a na ostatní (nebo alespoň na většinu z nich) bych se vyprdnul. Jak je ukázáno v téhle knize, ohromující intelekt (povětšinou) dokáže ohromující věci a mrmlající lidé se najdou vždycky (i ve stádiu hlupáka, plus většina těch dobrých se k hlupákovi chová takhle proto, že jim ho je líto, a já nesnáším lítost). Kniha mne tedy jednoznačně utvrdila, že vysoký intelekt je TA cesta. Díky, p. Keyesi. 100 bodů pro pana překladatele Podaného.... celý text
Ze Země na Měsíc
2006,
Jules Verne
Jestli si za nějakou (za jeho života vydanou) knihu zaslouží Verne označení „vizionář“, pak je to tahle. Není zase až tak dlouhá, přesto je docela nadčasová. Dobrodružství tady nenajdete, je to spíše popis toho, co se mělo odehrát až za více jak 100 let. Verne zde prakticky popsal něco jako viktoriánský lunární program a byl vůbec prvním, kdo se takovýmto letem podrobněji zabýval (nejsem si jist, zda nebyl vůbec prvním, kdo o letu na Měsíc jako takovém uvažoval). Už v té době si uvědomil, že příhodné místo pro odpálení měsíční střely je Florida (v knize je dělo přibližně uprostřed, skutečné odpalovací rampy stojí na východě Floridy, ale i tak je to úspěch). Druhý stát, který v této knize Floridě konkuruje, je Texas, a ejhle - v texaském Houstonu dnes najdeme Středisko řízení letů. Prorocký je i projev prezidenta Gun Clubu Barbicana, neboť stejně jako Kennedyho proslov z r. 1961 i ten Barbicanův začal lunární šílenství a přípravy ke startu. Se skutečností se shoduje i popis dne startu, neboť jak v knize, tak i v reálu to zmobilizovalo velké davy, pro které byl odpal otřásajícím (pozor, ne otřesným) zážitkem (fakticky během startu Apolla 11 se na chvíli uklidnili i řvoucí demonstranti). Velmi pěkná je sekvence, během které je „designovaná“ měsíční střela. Výjimečně mi nevadil zevrubný popis stavby děla. Tato kniha je plná nepřesností, za které může doba a míra tehdejšího poznání (čeští vědci například vypočítali, že dělo by muselo být dlouhé celé 2 km, aby dopravilo střelu na Měsíc, také potvrdili, že zrychlení Verneovy střely by tři dobrodruhy rozmačkalo ještě během startu), přesto i Neil Armstrong během cesty zpátky na Zem potvrdil vizionářství tohoto Gala. Knihu nedoporučuji dobrodruhům, spíše bych ji neváhal doporučit historikům/zájemcům o historii dobývání vesmíru, neboť i když je kniha docela sarkastická, reprezentuje tehdejší představy o vesmíru a cestě na jiné těleso. Tady za 5, Mistře.... celý text
Nepřemožitelný
1976,
Stanisław Lem
Nejlepší středoevropské sci-fi. Od té doby už v těchto končinách nic lepšího v daném žánru nevzniklo. Aspoň to je můj názor. Teď trochu víc k tomuto skvostu. Lem zde hraje na svou filozofii (hlavní hrdina se zamýšlí, zda je opravdu nutné, aby se člověk vecpal do každého systému a podmanil si jej a vnutil mu svá vlastní pravidla), výborný je taky generační rozdíl mezi velitelem Nepřemožitelného a právě hlavním protagonistou (tedy Testosteronový Dobyvatel X Přemýšlivý Pečovatel). Co tuhle knihu ale povyšuje je akce a technika, tedy dva aspekty, které Lem ve svých scifárnách spíš upozadňoval. Lem poprvé uvádí na scénu kosmickou loď, která je po zuby ozbrojena vším, co si může fanda techniky budoucnosti přát: průzkumné drony, masově odpalované fotoprůzkumné družice, pásové transportéry, osobní střelné zbraně, silová pole, děla vystřelující antihmotu a konečně i multifunkční bojově-průzkumný autonomní transportér Kyklop, to všechno tu najdete. Proti tomuhle arzenálu stojí neživý protivník s velmi pestrou minulostí (férově, když jedna postava vysvětlovala svou teorii o evoluci této robotické entity, samou radostí z četby a obdivem k autorovi jsem si pročůral trenýrky) a chytrým a originálním stylem boje. Jako plus vnímám i samotnou planetu a její odkrývání posádkou Nepřemožitelného. Působivý je také konec, který sice není nějak epický, spíš tak trochu vyšumí, nicméně celému příběhu dává trochu smířlivější a optimističtější tón. V Nepřemožitelném si zkrátka na své přijdou jak milovníci techniky (zmíněno výše) a akce (souboj robotických entit, ústící v malou nukleární válku, je jen jedním z působivých obrazů v této knize), tak i nějakého toho přemýšlení (také zmíněno výše). Díky všemu tomu, co jsem vypsal, je pro mne tato kniha nejlepší středoevropskou žánrovou záležitostí a nemůžu jít pod 5 naleštěných, kovově se lesknoucích *.... celý text