gladya
přečtené 1551
Uspořádání světa
2016,
Henry Kissinger
Rozhodně zajímavé čtení. Překvapilo mě, že knížku napsal ve více než 90 letech ( i kdyby jí nepsal sám) a má co říct. Když byl Kissinger ministr zahraníčí, byla jsem dítě. A je to jeden z 3-4 amerických ministrů zahraničí, které si vybavím hned, aniž bych musela moc vzpomínat. I to asi o něčem vypovídá. Dnes už asi nikoho nepřekvapí, že odstranění diktátora či diktatury neznamená automaticky nastolení demokracie. Napadly mě dost zásadní otázky. Například do jaké míry má supervelmoc jako Amerika a vlastně celá západní civilizace "zodpovědnost" za dění v zemích s jinými kulturami a tradicemi a právo vnášet tam naše hodnoty? Jistě, naše hodnoty jsou přece ty správné a všelidské. Jenže jak to vidí ti z jiných kultur? Stačí se podívat třeba na Rusko a o islámskám světě nebo Číně či Indii ani nemluvím. Jak řešit dilema mezi idealismem a pragmatismem? A pak jsou tu samozřejmě strategické zájmy. I když vím, co je to vesfálský mír, podívám se na něj podrobněji, zda se opravdu dá považovat za základ moderního uspořádáni západního světa.... celý text
Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné
2021,
Alexandr Mitrofanov
Jako u některých dalších knížek, hvězdy dávám za to, jak na mě knížka zapůsobila. Pan Mitrofanov vyslověně upozorňuje, že je to jeho subjektivní pohled. Jde o člověka s ruskými kořeny žijícího již dlouho v ČR, neboli je to nížka o Rusku pro Čechy. To může být výhoda i nevýhoda, je tu na jedné straně informovanost autora a znalost obou prostředí a jistá angažovanost (či jak to nazvat) na straně druhé. To není nic špatného, jen si to čtenář musí uvědomit. V každém případě, není to vůvec veselé čtení. Nejde jen o to, že to nevzbuzuje moc nadějí na brzké a spravedlivé ukončení války na Ukrajině, problém není jen Putin, ale celé Rusko (myšleno lidé) , nebo alespoň jeho rozhodující část To samo o sobě je děsivé. A co je snad ještě horší? Zlo existuje všude, pasivita, odevzdanost a neochota zlu čelit není jen ruská specialita. I když vzhedem k historii a tradici tam tyhle vlastnosti jsou mnohem výraznější než v západním světě. Vždyť skutečnou svobodu a demokracii vlastně Rusové nezažili, nejblíž k demokracii měli po rozpadu SSSR a to byl spíš chaos než svoboda. Nedávno jsem si u jednoho historického románu říkala, že ti padouši jsou tak nelidští a krutí, že to snad není možné. A pak jsem si přečetla Mrazík..., třeba o mučení vězňů. A vzpomněla jsem si na Stanfordský experiment. Jak málo stačí, aby se v normálních "slušných" lidech projevily ty nejhorší vlastnosti. Nejde jen o Rusy, jde o lidi a zlo v nás všech . A kdo z nás by měl odvahu aktivně zlu čelit a riskovat třeba i život? U nás demonstrující dobře vědí, že se jim nic nestane. Co s tím zlem dělat? V naší kultuře naštěstí zatím existují nějaké obranné mechanismy, doufejme, že vydrží. I odkazy na literaturu byly zajímavé, bratry Strugatské jsem četla ještě před rokem 89, Mitrofanov mě inspiroval, abych si je přečetla znovu.... celý text
Sto roků samoty
2006,
Gabriel García Márquez
S komentářem jsem čekala, protože jsem dojmy z téhle knížky musela trochu vstřebat. Na jednu stranu chápu, proč je Sto roků samoty často považováno za jedno ze zásadních děl světové literatury minulého století. Je to opravdu literární poklad. Na druhou stranu to není knížka, která by mě úplně pohltila. Přemýšlím, proč vlastně. To, co je na té knížce výjimečné, mi někdy přišlo pro dokonalý zážitek z čtení trochu problematické. Četla jsem rodinné ságy, které zahrnují století, ty mají většinou mnohonásobně větší rozsah. Děj je tady velmi „hutný“, či jak to nazvat. Navíc se postavy jmenují po generace stejně nebo skoro stejně. Takže se musí číst opravdu pozorně, aby se čtenář v ději neztratil. Chvíli mi trvalo, než jsem si děj alespoň zhruba časově zařadila. V dějinách Kolumbie se moc nevyznám, Sto roků samoty mě inspirovalo, abych se na ně trochu koukla. A bylo to zajímavé. Většina postav se mi zdála přinejmenším zvláštní, vztahy mezi nimi ještě víc. Jenže právě o tom ta knížka je, o samotě uprostřed lidí, Knížka má údajně jisté autobiografické prvky a dějiště příběhu má předobraz v reálném městě. Ve spojení s prvky mystična je to docela zajímavé, no je to magický realismus Pokud čtenář vydrží, že „se to nečte úplně samo“, myšlenky v knížce obsažené a famózní vyprávění za přečtení rozhodně stojí.... celý text
Sen, který se naplnil
2019,
Luca Di Fulvio
Je to Di Fulvio, jakého znám z dvou knih od něj, které jsem přečetla. Drsná pohádka, málo uvěřitelný příběh, ale když ono se to tak krásně čte, takže výhrady přísného kritika či náročného čtenáře nechávám stranou. Já totiž umím být i vděčný čtenář naivních příběhů. V pohádkách tohoto autora si čtenář nemůže být jistý happy endem, tedy ne u všech kladných postav. Padouši jsou až skoro neuvěřitelní, vážně mě zajímá, kolik tak krutých a bezcitných lidí je. Na druhou stranu je otázka, kolik existuje tak silných lidí jako tři hlavní protagonisté, kterí svou inteligencí, odvahou a vnitřní slilou dokážou nebo aespoň zkoušejí zlu čelit. Docela zajímavé jsou postavy některých mafiánů, kteří mají i své světlé stránky. A pokud je pravda, že organizace jako Sociedad Israelita de Socorros Mutuos skutečně tak dlouho existovala, je to hrůza.... celý text
Osmý život (pro Brilku)
2020,
Nino Haratischwili
Dobře napsané rodinné ságy mám ráda, a Osmý život (pro Brilku) je napsaný opravdu skvěle. O trochu více než sto let na osudech jedné rodiny, sto let, které rozhodně nebyly poklidné. Opět se mi ukazuje, že to, co člověk zná z historie, může v beletristickém zpracování dostat ještě větší smysl. Samozřejmě, román je fikce v Osmém životě jsou ještě navíc prvky jisté magie či jak to nazvat. Jenže i když ze známých politiků Gruzínců znám nejen generalissima, malého velkého muže (tak se jim říká v knize) a Ševarnadzeho, ale něco mi říká i jméno Gamsachurdia, najednou mi ještě lépe došlo, jak bolestný byl rozpad Sozuja něrušimovo , jak drsné to bylo v Gruzii a jiných postsovětských republikách, a v řadě z nich asi pořád je. A to ani nemluvím o Rusku. Čtenář rýpal by mohl říct, že motiv s prokletím byl zbytečný, zdálo se mi, že Nica Brilce vypráví velmi podrobně i zážitky a pocity lidí, s kterými se ona ani Stasia nesetkala a moc o nich nevěděla. Ale to nevadí. Postavy se někdy chovaly těžko pochopitelně, někdy jim člověk rozumí. A není právě takový život? A vlastně se nakonec se pochopit dají všichni, třeba i Kosťa. Neodpustím si jeden citát. „Všude slyším jen o Rusku nebo Americe a Evropě nebo o čemkoli. Kdy se na sebe konečně přestaneme dívat očima nějakého poručníka? Kdy konečně pohlédneme do zrcadla bez falešné sentimentality nebo lítosti, bez toho odporného patriotismu založeného na pouhých mýtech, na ničem jiném?“ Pro jistotu, to není proti vlastenectví, opravdové vlastenectví je pozitivní, nemá v sobě nenávist k jiným národům a není to tupé národovectví.... celý text
