Frangipani
přečtené 63
Vesele o novinách a novinářích
1983,
Jaroslav Hašek
Švejka nemůžu, je na mne příliš švejkovitý. Ale Haškovy povídky jsou vtipné, chytré, vypointované, někdy až střelené...a tato satira o práci novinářů je mistrovská. Odkryje vám leccos z toho, jak dnes vznikají noviny: "Rum byl toho dne obzvláště lahodný". Plný počet hvězdiček.... celý text
Opšlstisova nadace (nepravidelný román)
2002,
Stanislav Komárek
Já jsem se bavila od začátku do konce, přestože jde opravdu o román nepravidelný. Na začátku popis poměrů v emigraci tak vtipně komentující národní rysy a lidské povahy, pak exkurze do historie a současnosti, že valíte oči, co ten váš soused je vlastně zač, a ten Opšlstis na konci taková parádička na čtenáře... Škoda, že Komárek nepíše beletrii víc, ty jeho poučné texty nejsou až tolik zábavné (ale jsou!). Obdivuju jeho jazyk, vysoká čeština a přitom lidová, důmyslně vystavěné věty, nic není ozdoba, všechno má význam, člověk musí být furt ve střehu - protože jinak na další stránce nechytnete návaznost. Občas jsem se musela vrátit. Není to líbivka obecná! Chce to soustředění, zkušenost a taky "openmind" (nevím česky - otevřená hlava? tolerance názorů?) protože Komárek přijímá všechno, milionář roven červovi, rozdíly mezi organismy minimální, liší se jen počtem nohou a z toho plynoucím způsobem získávání potravy; věci jako pohlaví, původ nebo barva pleti ignoruje, pokud nemají dopad na biologickou podstatu tvora. Naopak kulturní a životní prostředí z jakési biologické existence vytvařuje člověka (nebo zvíře), takže je potřeba s Komárkem pořádně probrat. Baví mne neustálé porovnávání kulturních rozdílů nás tady v údolíčků se světovým děním. Komárek neustále podsouvá propojení, dopady, pověstné mávnutí křídel motýlka, začala jsem chápat, jak strašně jsou všichni lidi, národy, události na světě propojené a neoddělitelné od začátku světa (proto by měl Komárka číst každý ekolog a politik). Změní vám pohled i na úplně běžné události a zvyky. Komárek ja takový český Umberto Ecco v mantinelech "naši furianti". Asi ho platonicky miluju. A Nadace v mém žebříku jedna z nejlepších knih vůbec.... celý text
Manželé odvedle
2017,
Shari Lapena
Četlo se to docela dobře, ale celou dobu jsem měla pocit, že už to znám - příběh je takový schématický, očekávatelný. No a ten hloupý konec...jako když někoho přestane bavit živá internetová diskuse, napíše "karma ti všechno oplatí" a opustí ji - tak se zachovala spisovatelka, na pár řádkách se najednou se všema porovnala, vytáhla těžko uvěřitelné motivy, aby se neřeklo, a čtenáři čau.... celý text
Temná dcéra
2017,
Elena Ferrante
Tahle knížka se extrémně dobře čte: odsejpá to, nic není navíc, je tam jen pár postav, které se dobře pamatují, krátké věty, pěkný překlad, živé zápletky, jemné napětí, vzbuzení zvědavosti... Bohužel ten příběh je úplně studený. Takové zamyšleníčko pro maminky, vychovávající dcery, něco jako Coelho - rádoby hluboká myšlenka zpracovaná instatní formou kázaníčka na reklamním letáčku z kostela. Ale protože hrdinka (nebo hrdinky, četla jsem dvě knížky) nemají prostor získat sympatie čtenáře, jsou studené a vypočítané, tak to morální poučení nemá žádnou emotivní hloubku a čtenářky to nějak nezasáhne... Tragédie hrdinčiny matky není smutná, ani tragická, je to prostě jen jeden z bodů obsahu k odškrtnutí po přečtení. Ani u kuchtiček ze satelitních vesniček nemůže vyvolat pověstnou zamáčknutou slzičku, protože ono je to jaksi jedno i všem postavám v knížce, jedou si svoje podle obsahu. Už ale vím, kdo je Elena Ferrante: počítačová aplikace. Ta přesná vypočítanost textu určeného širokým masám nudících se čtenářek časopisu "Moje malá psychložka" by tomu odpovídala. Přesné dávkování textu a zápletek, kovový chlad postav, nula emocí... je to jasné, Italové mají appku Elena_1.0 Nicméně je to celkem prima oddechovka, četla jsem od Eleny ještě jednu knížku, už ani nevím, o čem to bylo, ale bavilo mne to, i když tam ten příběh byl asi ještě plytší. Ale další už asi číst nebudu. Ale vy si to přečtěte, je to na jeden večer.... celý text
Lemprièrův slovník
1994,
Lawrence Norfolk
Já jsem to sice moc nepochopila, ale dobře se mi to četlo, taková napínavá historická mysteriózní detektivka. Pobavila jsem se.
Malý život
2017,
Hanya Yanagihara
Zakoupeno na základě kladných hodnocení zde + je tlustá, takže vydrží mi celou dovolenou. To taky vydržela, natrápila jsem se s ní celý týden. Toto je nepopsatelá ...blah!... ze všech stran. Pozor - následují spoilery! Hlavní hrdina, strašně krásný gay, který uhranul všechny ostatní postavy knihy, je nezodpovědný citový vyděrač. Celý život řeší jen sebe a svoje mindráky a laskavost okolí projevuje pouze tím, že je vezme do snobské restaurace, kterou si může dovolit jen on a jeho blízký kamarád z vlády US. Proč někdo chtěl adoptovat sobeckého gigola, když na světě je asi 8 miliard milejších lidí, mi dodnes hluboce vrtá hlavou. Když přesvědčil celkem promiskuitního předního filmového herce typu Alain Dellona, jemuž skáčou nejskvělejší světové ženy do postele a on to miluje, že má kvůli němu změnit sexuální orientaci, ačkoli mu až do konce odpírá sex, smála jsem se nahlas. Celá ta partička kluků se "náhodně" potkala na univerzitě - ve složení: gay nebo asexuál - sám neví; gay milionář který se pak rozhodne pro hetero; hetero herec se stane nakrátko homo aby skončil jako bi, ne přece jen homo; rozmazlený gay zůstane gay je snová. Jejich kamarádi, kteří volně přecházejí mezi sexuální orientací až se většina z nich spokojení ukotví v milionářské gay komunitě je takovým reálným vzorkem současné US populace, že. Já jsem měla normálně radost, když milenec konečně zelenookému nabančil a potrestat milence bolestivou smrtí mi přišlo od autorky nespravedlivé. Protože mi přišel jako jediný, kdo prokoukl to nebetyčné samožerství a neochotu zelenookého řešit svoje problémy, s kterými s chutí týral svoje okolí. K mému údivu to vždycky dokázal navlíknout tak, aby ho litovali a pomáhali, nechali všechno ležet a letěli se o něj starat. Stupňující se fyzická i mentální degradace naprosto nevyhnutelně směřující k tomu, co se nakonec stalo, vás nutí kroutit hlavou a říkat si: "Proč ho, proboha, nenechali do toho blázince zavřít, důvodů byla hromada, proč mu pořád ustupují a nechají se týrat, vždyť jim všem pokazil život?!" Rozmazlený fracek. Co se týká literárního stylu takto: stupňované napínání, že v hrdinově minulosti je "něco strašného, co provedl" nedošlo naplnění, prostě na to autorka asi zapomněla - a takový otevřených dějů je tam víc, což mne jako čtenáře rozdráždilo a v podstatě zvědavost byla jediná věc, proč jsem se raději nešla potápět. Přesněji to bylo tak, že voda v moři měla 17 stupňů a mně byl po Vánocích malý neopren, což hodně nahnalo body této knížce. Celkové hodnocení: blah!... celý text
