cathyblack
přečtené 445
Nefritová válka
2024,
Fonda Lee
Druhý díl Ságy o zelených kostech se odehrává necelé dva roky po událostech první knihy. Normálně bych sáhla po čtyřech hvězdách, ale zjišťuji, že si na této sérii buduji silnou nefritovou závislost. Vše to opět stojí především na hlavních hrdinech knihy. Rodina Kaulů si mne získala už v první knize. Sourozenci Shae a Hilo nejsou perfektní, mají své chyby a občas jednají tak, že bych jim jednu vrazila. Ale právě tou svou nedokonalostí a slabostmi si mne získávají čím dál tím víc. Hilo ukazuje, že dokáže stejně slušně jako Shae manipulovat, s kým se mu zachce a občas se v něm probouzí jeho staré "Rohovské" já (tyhle chvíle miluju). Zároveň však narážíme na jeho jemnější a starostlivou stránku. Shae je výborná Počasnice, moc dobře ví, kam až může zajít. Nicméně se přes svou obvykle chladnou hlavu nechá zatáhnout do situací, které jí vůbec nezávidím. Svým vybruslením z nich si však získává moje sympatie a já ji považuji za jednu z nejzajímavějších hrdinek, které jsem kdy poznala. Občas nejednají čestně, ale v zájmu přežití klanu to prostě jinak nejde. Jejich adoptovaný bratranec Anden, takový mladistvý prvek v dospělácké sérii, který se spíše nechtě než chtě vydal do zahraniční za studiem, dostává více prostoru. V cizím městě poznává, že nefrit ovlivňuje mnohé i za hranicemi Kekonu a dostane se do nejedné svízelné situace. Nakonec se ukazuje, že aby byl pro klan užitečný, nemusí nasazovat nefrit. Druhý díl se tedy nedrží pouze Kekonu, sahá si daleko za hranice ostrova a ukazuje, jak nefrit ovlivňuje nejen světovou politiku ale i jednotlivce, kteří chtějí zbohatnout bez ohledů na to, kolik lidí zemře. Za mne skvělý nápad - nedržet se jen hranic nefritového ostrova. Podobně jako v prvním díle nabízí Nefritová válka extrémně emotivní až tragické momenty, dojde k přestřelkám a soubojům (které jsou výtečně napsané). Dochází i ke střetu kekonských gangů, který ve mne opět probudil touhu přečíst si Kmotra, nebo nějakou tu knihu od Caleba Carra (Gangy v NY). Závěr v nás zanechává několik nezodpovězených otázek a pochybností o duševním stavu jednoho z hlavních hráčů, proto okamžitě sahám po třetí knize a nejspíš se tou angličtinou zadusím, ale za ten risk to stojí. Nefritová válka je za mne stejně dobrá jako první kniha, mám však pocit, že si Fonda Lee to nejlepší šetří na finále a že tuto trilogii zakončí tak, že mi bude chvíli trvat než se vzpamatuju. Její postavy nejsou tak skvělé jako ty od Abercrombieho, ale miluju je. Její magický systém není tak dobře vybudovaný jako ten Sandersonův a přeci miluji to, na jakých pevných základech a pravidlech stojí. Worldbuilding má své zákonitosti a ani víc vlastně nepotřebuju. Miluju tu čest. Miluju ten smysl pro rodinu. Miluju to politikaření. Miluju ty všechny malé podvodníčky. Miluju ty zvraty. Miluju i tu lehce "romantickou LGBT" linku. Ničím neruší a krásně splyne se zbytkem příběhu. Baví mě, co nefrit dělá s obyčejnými lidmi. Baví mě, co dělá se zelenými kostmi. Obdivuju Fondu Lee a stavím si ji do topky žebříčku nejoblíbenějších spisovatelek.... celý text
Nefritové město
2022,
Fonda Lee
Nefritové město není až tak typickou fantasy, nebýt nefritu a pozoruhodných schopností, které svým držitelům propůjčuje, přiklonila bych se spíš k drogové gangsterce, komornímu rodinnému dramatu. Asi bych ji zařadila do sekce pro dospěle, k městské fantastice. Nečekejte draky, čaroděje nebo rytíře ve zlaté zbroji. Příběh se odehrává na ostrově, který se velmi podobá Japonsku. Zařazení je tedy asijské, ale řekla bych, že se nijak asijské kultuře neblížíme, nepronikáme do ní. Nehraje prostě hlavní roli. Už od začátku jsem si navykla na tempo knihy, pozvolna se dostávala do děje, poznávala hrdiny příběhu. Nejsilnější stránkou knihy jsou právě ty postavy, ke kterým chtě nechtě při čtení přilnete. A kdo je fanoušek Kmotra... nemůže nevidět několik podobností. Vždyť každá z postav zrcadlí někoho z hlavních členů Corleone rodiny. Anebo jsem tak velký fanoušek Kmotra, že jsem to v této knize chtěla vidět. Například jedna z tria hlavních sourozenců, Šae, mi připomínala Michaela Corleone. Nosit nefrit není až taková výhra, jak se zdá. Pravé Zelené kosti mají genetické propozice k tomu, aby zvládly s tímto nefritem zacházet. Dlouhá léta se na nošení nefritu připravují. Pro nenavyklého člověka může být nefrit zhoubný. Když se objeví nová droga, která by mohla umožnit nošení nefritu i "obyčejným" lidem, začnou se dít věci, který zprvu pozvolna plynoucí příběh posunou úplně někam jinam. Dostáváme se k politikaření, k boji mezi klany, k docela krvavým scénám. Odkrýváme postupně, že nefrit funguje jako droga a jeho používání se může jednomu vymstít. Noříme se do klanu rodiny, silně ovlivněného významnou minulostí jejích členů. Všichni se snaží nějak vyrovnat s vlastním odkazem a povinnostmi vůči společnosti. A někdo to nese prostě hůř. Hned od začátku jsem si lebedila v tom, jak je příběh vystavěn a kam se ubírá. Mnohé jsem předvídala, ale to nikterak neovlivnilo můj zážitek ze čtení. Bojové scény byly napsány na jedničku, je vidět, že autorka moc dobře ví, o čem píše (má černý pás). Navzdory některým malým mínusům, jsem si knihu zamilovala.. Myslím si, že si umístění v seznamu 100 nejlepších fantasy knih dle časopisu The Time vysloužila právem. Stejně jako některé postavy v knize svůj nefrit. Potěšilo, velmi. PS. Byla jsem na vážkách, jestli jít na 4,5 hvězdy. Nakonec jsem na databázi zaokrouhlila nahoru, na goodreads dolů. Aby to bylo fér. PSS. Někdo píše, že děj knihy je pomalý, vleklý začátek. Já Vám nevím, ale když čtete úvodní díl série, vždycky se k tomu hlavnímu dostáváme spíš postupně. Člověk se musí s mnohým seznámit, aby se dostal k tomu hlavnímu. Mně osobně tempo knihy strašně vyhovovalo.... celý text
Kosti pod mechem
2024,
Zuzana Hartmanová
Kosti jsou zdařilou hrdinskou fantasy o budování respektu, o zradě a pomstě, o tradicích a obavách ze změny. Zdařilé střídání časových rovin, drsný svět minotaurů, ale i krapet lásky a emocí činí z knížky fakt labůžo počteníčko. Potěšily velmi! Zprvu jsem měla problém se začíst. Prvních šedesát stránek mi přišlo tak uspěchaných, že jsem měla obavu, že nestihnu dojít konce a knihu odložím. Ale vydržela jsem pevná ve víře, že to autorka napsala takhle záměrně. Záhy jsem pochopila, že můj odhad byl správný. Čím blíž jsem byla sedmdesáté straně, tím víc mi docházelo, jak byl tenhle krok rohatě ďábělský a zároveň riskantní. Pokud se do knihy na mé doporučení pustíte, vydržte. Protože pak to přijde. Celý příběh, svět a hlavně život jednoho hrdiny vám otevře náruč a vy do ní vběhnete natěšení, protože už to cítíte. Jak vám brní v konečcích prstů. Jak vám slzy vlhnou v slepé naději. Jak se kroutí palce u nohou. A když se z hrdiny stane vyhnanec, který je bičován nespravedlností příliš často přes záda, záleží vám na něm o to víc. Hlavní hrdina byl velmi dobře napsaný. Budil emoce a člověk mu musel držet palce, v duchu se ho zastával a doufal, že to všechno dopadne ještě trošku jinak. Vedlejší postavy byly natolik barvitě popsané, že zaujaly a vlastně mi nikdo nepřekážel. Nevadil. Kniha byla velmi čtivá a napínavá navzdory tomu, že se dozvíte téměř vše na začátku. Málokdy se stane, že zůstanu číst po půlnoci, ale nešlo odolat. Kniha se nepouští do žádných zbytečných popisů, jde přímo k věci a to důležité zazní. Zbytek nechme svoji představivosti. V knize naleznete i parádní mapu, která Vám usnadní v zorientování se v příběhu. Dalším plusem jsou bonusové materiály, jako soundtrack nebo další informace ze světa minotaurů. Autorka mi se vztyčeným prostředníčkem jasně vzkazuje, že ženy na poli fantastiky mají své místo. A já doufám, že si ho obhájí. Protože stále častěji sahám po mužských autorech a ženám se vyhýbám. Doporučuji s čistým svědomím.... celý text
Láska, smrt a všechno zlý
2024,
Martin Paytok
Je vůbec spravedlivé, že ačkoli autor na knize pracuje léta, vy ji přelouskáte během několika hodin? Mysteriózní hororový příběh naladil atmošku Agátky Christie, kterou lehce okořenilo pálivé chilli z Dráculových skladů. Miluji to prostředí. Obrovský dům, ba co dokonce zámek rodu Havranů, zasněžený kdesi v českých horách. Skryt před zraky ostatních, obestřen záhadami a hřbitovem, který sám o sobě vzbuzuje strach. Rodina, která je na ostří nože. Různorodé charaktery. Černý humor. Napínavý příběh. Tajuplná historie rodu a překvapivé rozuzlení, tohle všechno dělá z této horor-fantasy knihy fajn čtenářský zážitek. Vůbec nelituju, že jsem si knihu pořídila. Naopak, určitě se k ní jednou vrátím. Až déšť bude bubnovat na parapety a vítr bude lomcovat okny, až temné větve oškubaných stromů budou škrábat do rytmu po římsách. Svíčka. Horký čaj a Paytok. Jo, to by šlo. Listopad mám vyřešený. Celkově hodnotím příběh na 3,5 hvězdy (protože jsem se mohla bát trošku víc, protože jsem se mohla trošku líp s nějakou postavou skamarádit), půl hvězdičky dávám za úžasný vizuál, který mne velmi potěšil.... celý text
Královská spravedlnost
2023,
Richard Swan
Oceňuji celou linku vyšetřování Sira Konráda Vonvalta. Nicméně Helenku beru jako velké mínus celé knihy. Hrdinka, která mi vůbec nepadla do noty a navíc mám výhrady i k jejímu logickému uvažování. Škoda, že Vonvaltovi nedal autor více prostoru.... celý text
Pohřbený obr
2017,
Kazuo Ishiguro
"Kdo ví, jak má dračice ráda maso upravené?" S touto knihou jsem bojovala skoro dva týdny, nebylo lehké se prokousat každou stránkou, která mnohdy zkoušela moje nervy a zároveň mě podivně hřála u srdce fanouška "netradičních" knih. Někdy bylo holt těžké udržet soustředění na takovém stupni, který si kniha zasluhuje a žádá. Pohřbený obr nás zavede daleko za hranice realismu, je těžké o něm mluvit jako o fantasy příběhu, o historickém nebo společenském románu či o artušovském mýtu. Dle mého se prostě pohybuje napříč žánry. Příběh se odehrává v mytické artušovské Anglii, kde kromě lidí (a jiných potvor) žije i dračice Querig, jejíž dech zahalil obyvatele, Brity a Sasy, do kolektivního zapomnění. Vystupuje tu několik postav, ke kterým si popravdě ani nepotřebujete vytvořit pouto, procházíte s nimi knihou hlavně proto, abyste se ptali a přemýšleli. Nakonec pozornějšímu čtenáři stejně slzička dojetí ukápne. O čem to tedy je? Staří manžele se vydávají hledat svého syna, na kterého málem zapomněli. Nejde o žádnou veselou výpravu manželů za dobrodružstvím, spíše jde o prazvláštně snovou cestu za minulostí, ke které by bylo lepší se nevracet. Autor si užívá to historické zařazení do středověku, mýtickou atmosféru ať už prostřednictvím archaického jazyka, či dokreslení mnohdy temné atmosféry záležitostmi ryze artušovskými (Gawain, Merlin). Do cesty stařečkům vstupují cnostný rytíř, houževnatý chlapec, sir Gawain a další méně důležité postavy. Příběh se proplétá mezi nohama obrů, naráží na hejna skřetů a nasává teskno lidí, kteří (ne)zapomněli na své milované. Samozřejmě si za řinkotu mečů pohrává s alegorickými obrazy a hazarduje s filosofováním, vírou a sebemrskačstvím. Je toho prostě strašně moc, co sice není pro každého, zároveň by se však dalo říct, že by byl hřích tohle všechno v mnoha ohledech matoucí ignorovat...... celý text
Rezavé panny
2023,
Gwendolyn Kiste
Dvě věci, které bych chtěla zmínit hned na začátku: 1. Soundtrack ke knize mne velmi bavil. Doprovázel mne celou knihou a pomohl k silnějšímu prožitku. 2. Jazyk - kniha byla skvěle napsaná a některé obraty (navzdory tématu) hezky pohladily. Takový drsný poetismus. Rozpadající se předměstí Clevelandu, krachující továrny a rozbitá rodinná pouta, bortící se sny mladých, dívky měnící se v podivná monstra... Vše popsáno jazykem lehkým jako obláček. Můj oblíbený autor (jeden z nejoblíbenějších) Cormac McCarthy by možná obraz tamní společnosti nepopsal lépe. No možná ano, ale Gwendolyn mi v mnohem připomínala to, proč mám jeho knihy ráda. Ta surová beznaděj hlavní hrdinky ve snaze Rezavým pannám pomoci. Ten hutně atmosférický obraz rozpadající se společnosti a chátrajícího města, které se pomalu mění v město duchů se mi velmi zamlouval. Stránky knihy nemají šanci zreznout, né protože jsou z papíru, ale proto že vás Gwendolyn nutí otáčet stránku za stránkou tak rychle, že knihu přelouskáte za jeden večer. Nemodlete se za Rezavé panny, dejte této pětici rezavějících dívek šanci žít.... celý text
Život pána prstenů: J.R.R. Tolkien
2002,
Michael Coren
Čtivým způsobem představí život a dílo JRRT, avšak nabízí jen základ. Vhodné pro všechny, kteří se chtějí něco dozvědět, ale nechtějí se pouštět do ničeho náročného.... celý text
Drak Znovuzrozený
2013,
Robert Jordan (p)
Prostě třetí díl, který kdyby nebyl, asi o nic moc nepřijdeme. Shrnu několik svých random názorů. Nezaměřujeme se na svět jako takový, natož na Randa coby hlavního hrdinu. Soustředí se na "vedlejší" postavy a jejich vývoj či posun v ději. Kluci jsou super - Matt a Perrin dostali vskutku dost prostoru k tomu, aby ukázali, že mají co nabídnout. Mám z nich radost. Perrinova linka je depresivně temná, tím jak se snaží uzavřít mysl vlkům a to, co se mu zdá - mne opravdu strašilo. Aneb - nesmím to číst před spaním, moje chyba. Matt ukazuje že v něm cosi z vtipálka zůstalo, je miláčkem štěstěny, což je příhodné. Protože když už coby autor nevíte na co to uhrát, uhrajete to na štěstí. Zatím se mi moc líbí a těším se, co ukáže ve čtyřce. Holky mě štvou- to jejich věčné uhlazování sukní a tahání za cop? Některé scény mi přišly dost zbytečné a jo, jsem jedna z těch, který ženský v knihách moc nemusí. Nevím jestli to je tím, že jsou to krávy, nebo tím že já jsem kráva anebo tím, že napsat pořádnou ženskou dá fušku. Není to ono. Možná zase v příští knize překvapí. Ve dvojce to byla Nyneiva, kdo mi udělal radost. V této knize fandím ze všech dívek nejvíce Moirain. Začíná se nám vybarvovat. Egwain, Ellain i Nyneiva mne zklamaly. Ačkoli jejich špionážní linka byla zajímavá, nabídla toho strašně málo. Nějak mne ta jejich linka neuspokojila. Je ale super, že se začaly trošku hádat a na povrch vyplývají rozdílné názory. Vcelku velmi akční díl opět končil epickým výbuchem boje dobra proti zlu. Jestli to budeme dělat díl co díl pokaždé stejně, budu muset snížit hodnocení. Snad si alespoň v jednom díle Rand odpočine. Uvidíme, co ukáže čtyřka a jestli mne přesvědčí v tom v sérii pokračovat hned... spíše to ale vidím na pořádně dlouhou pauzu.... celý text
Velké hledání
2012,
Robert Jordan (p)
Jestli někdo našel odvahu po Oku světa zažít Great Hunt, mohl být příjemně překvapen vcelku příjemnou změnou. Pokud někomu vadilo, že se jednička vlní v rytmu Pána prstenů, myslím, že u dvojky by mohl dojít duševního klidu. Jordon nalézá svou vlastní cestu a buduje svět, který svou velikosti a hloubkou budí respekt. Pokud někomu vadily přílišné popisy, mám pro něj potěšující zprávu - Jordon si v nich i nadále libuje, nicméně snížil se svých nároků na množství. Celá kniha odsýpá v celku solidním tempu, tedy až na kapitoly s Aes Sedai. Tím nechci říci, že tyto kapitoly nebyla zajímavé, naopak. Dostáváme se trošku k politikaření a intrikám, odkrýváme tajemství zaškolování nových Aes Sedai a jejich života uvnitř "klanu". Jordon ukazuje, kolik toho jeho svět může nabídnout a moc se těším, co příjde příště. Stále si troufám doufat, že jsem teprve na začátku něčeho velkého. Hlavní mužské trio má podle mne krásně nakročeno k růstu. Všimla jsem si, že spousta čtenářů má problém s Randem a jeho chování, tím, jak se nechává ovlivňovat a jak "neví". Já mám pocit, že ho chápu. Jordon je narozený ve znamení vah a pokud psal Randa a zakomponoval do jeho charakteru něco sám ze sebe, věřím tomu, že to o mnohém vypovídá. Rand je mi sympatický, to jeho pochybování, vztekání a strach, zároveň touha... Mám pro něj pochopení. Další dva hoši z Dvojříčí dostanou určitě prostor k tomu se předvést. A opravdu se těším na to, co předvedou. Velkým překvapením druhé knihy je Nyneiva. Na to velké finále a závěrečný souboj jsem se těšila a dostala to, co jsem si přála. Opravdu skvěle napsaný. Ze zajímavosti jsem si pustila několik posledních minut posledního dílu druhé série seriálu od Amazonu a šla se vyblít. Z tak dokonalého konce udělat takovou .... No nic, chci jen říct, že dvojka krásně nalákala na trojku. Tu právě teď čtu a žasnu jakej je Matt frajer. Takže se nenechejte zviklat a v sérii /pokud jste ji nakousli/ pokračujte. Přes nějaký mouchy dostanete úžasně spletenou pavučinu příběhu, jejichž nitky se zaplétají do složitých vzorů, které Vás uchvátí. Já jsem zaháčkovaná.... celý text
Oko světa
2012,
Robert Jordan (p)
Kolu času jsem dlouho odolávala. V duchu jsem ale všechna ta léta záviděla všem, kteří se tím čtrnáctidílným epickým eposem prokousávají. A milují to. Bála jsem se toho, že nebudu jednou z těch vyvolených. Že mě Kolo času odmítne (třeba jako Mistborn). Když se konečně na české pulty dostalo nové vydání od Laseru (díky!), okamžitě jsem po něm hmátla, byť jsem ho číst nechtěla, dokud nebudou na světě alespoň čtyři knihy a příslib dalších (kterému můžu věřit). První kolo času neskutečně pohladilo starou duši fantasty, který si liboval v devadesátkových fantasy věcech celou střední školu. Dobrodružné výpravy, pečlivě budované světy a několik hrdinů, kteří mají do vínku změnu světa. Klasický boj dobra proti zlu. Žluté stránky pomačkaných paperbacků. To bylo moje. A miluji to vlastně stále. Ta kombinace klišé, která vygraduje v epický ale nijak překvapivý závěr mi vlastně udělala strašně dobře. (Na duši i těle, protože s tou cihličkou jsem si zaposilovala v různých polohách). Co se týče Jordonovi vytýkané popisnosti - já byla opět potěšena. Miluju, když autor slovy dotvoří vaši představivost k obrazu svému. Navíc si myslím, že Jordon velmi dobře píše. Jeho styl tedy přesně odpovídá tomu, co já miluju a o co já nazývám kurňa talentem. Knihu jsem četla vcelku svižně, bez zádrhelů či chvil nudy. Naopak. Je pravda, že jsem místy zpomalila - protože si nějaké části bylo zapotřebí patřičně užít. Kolo času zajelo svou cestu v Tolkienovských kolejích, což jsem jako velký fanda Pána prstenů cítila skoro z každé kapitoly. Pravdou je, že právě proto mi bylo velmi příjemné tuhle knihu číst a užívat si její nádherný sloh, barvy nově poznaného světa, temnotu, která k hlavním hrdinům promlouvala (nejen) ve snech. Bylo úžasné vstoupit do nového světa a nechat se unášet na slovech dál do příběhu, postupně objevovat a nechat v sobě něco růst. Zvědavost, touhu, hlad - po odpovědích, po dalších stránkách, po dalších slovech, po příběhu. Tolkienem inspirované koleje se postupně rozšiřovaly a vzdalovaly se tak, že Oko světa nakonec získalo svou vlastní cestu, za což jsem neskutečně vděčná. Těším se až si ji vyšlapu. Mám totiž pocit, že se přede mnou rozprostírá nepoznaný, nádherný magický svět plný vlastních zákonů. Ano, kniha měla pár mušek, které, v rámci nostalgického návratu ke staré dobré epické fantasy, tak jak jsem ji poznala, nebyl problém odehnat. Oko světa je skoro stejně tak staré jako já. Není na něj proto spravedlivé pohlížet okem moderního čtenáře, který si žádá trošku více (nebo naopak méně). Kolo času mne překvapilo svou kajícností, sic jde o obří kolos - stále působí velmi poctivě a klasicky. Jestli pro mne Oko světa něco v tuhle chvíli znamená - tak je pomyslnou branou do něčeho komplexního a v dnešní době (pro mne) tak svěžího, že tomu prostě chci propadnout. Proroctví se vyplnilo. Kolo času vyhrálo. Nostalgických pět, i když bych se klaněla spíš ke čtyřem.... celý text
