Tuhle knihu jsem četla se slzou na víčku. Robert Grant se řadil mezi mé nejoblíbenější autory, hlavně díky svému humoru. Se svým „druhým já“, Dougem Naylorem, tvořil jedinečný celek, který vymyslel a napsal ten nejlepší seriál v celém vesmíru, Červeného trpaslíka. Na něm jsem zakládala svůj středoškolský humor, který mne kolikrát vytáhl z maléru. A ještě víckrát do maléru dostal. Když letos v únoru opustil svět, nějak se Zemi přitížilo. Humor je tím nejdůstojnějším projevem smutku, a tak si připomeňme Grantův život novinkou, kterou nám s nepříjemně prorockou, ale úžasnou obálkou dopřálo Argo v novém kabátku.
Humor je kořením života, tak si ten svůj bídnej život posypte něčím pořádným.
Neschopnost je absurdní jízda, která se čte jedním dechem. Je akční, vtipná a napsaná přímým stylem, ve kterém se občas zableskne až nečekaná jazyková genialita (skvělý překlad!). Neschopnost se tu stává výhodou, hloupost vítězí a cynismus je jediný způsob, jak přežít.
Začínáme příletem do Říma, pilot zapomene vysunout podvozek a pro jistotu přistane ještě na špatném letišti. Hlavní hrdina přijde nejen o zavazadlo, ale i o boty. A sehnat dnes poctivé kožené boty? Nadlidský úkol. Na hotelové recepci vás navíc obslouží někdo, kdo vás zvládne přepojit jen sám na sebe, postel chybí a zlaté stránky pomůžou jen do chvíle, než zjistíte, že jsou pro Los Angeles.
Absurdních situací je tu víc než schopných lidí, a právě v tom to funguje nejlépe. Grant si hraje se slovy, dělá si legraci z ostatních i ze sebe a nic ani nikoho nešetří. Detektivní linka běží tak nenápadně, že jsem ani nestihla hádat pachatele. Prostě jsem jen četla a pak se na konci bouchla do čela s pověstným „A jó“.
Hlavní hrdina je skvělý, sám o sobě chaos, v jádru však hrdina. Skáče do rozjetých vlaků, prohledává italské bioodpady a nosí kožené boty v době, kdy z vás každé další nařízení dělá zločince. Evropa jich totiž vydává denně tolik, že se v tom sama ztrácí. A nejen proto román působí až podezřele aktuálně, i když to Grant napsal před více než dvaceti lety.
Nechci moralizovat, ale tahle kniha se nebere vážně. Proč byste to měli dělat vy?
Humor ještě nikoho nezabil.
Užito na 100%.
Máme tu kamarády, kteří chtějí uchlácholit pošramocenou duši na místě, jenž bylo inspirací pro jejich oblíbenou dětskou knihu. Ale nic není takové, jak se tváří. Ječný den není tak veselý. Zvířátka nejsou tak roztomilá a lidé tak nevinní.
Když jsem se pouštěla do lehce zažloutlých ťuťuňuťu stránek, nepředpokládala jsem, že si mě Durham omotá kolem prstu svým slohem. Život mě naučil od hororu nečekat poetiku. Ten, kdo se jako já vyžívá v popisech přírody a v nadměrném používání přídavných jmen a jejich zábavných kombinacích, si bude lebedit. Navzdory určitému krasoslohu je příběh surový a jde přímo k věci, zejména v druhé polovině si oddechu moc neužijete. Pokud je překlad knih uměním, a zajisté nikdo, kdo kdy okusil krásu českého jazyka, by to nepopřel, pak Jiří Hanuš je mistrem nad mistry. Vypiloval ten můj všední čtenářský zážitek ke slasti.
V Údolí potkáte dost postav a bytostí. Téměř všichni mají svou historii, bolest, důvody i slabiny. Ano, budou oběti. A ano, bude vám jich líto. Hororovým prvkům se nevyhnete, ale nepůsobí křečovitě, spíš jsou přirozeně vetkané do atmosférického příběhu s přesahem. Přišel čas lovu, utíkejte.
To, co autor rozehrává na třech stech stranách, je překvapivě dojímavý, drsný, humorný a hluboký lov na čtenáře, ze kterého se nebojí udělat legraci. Nezodpovídá všechny otázky, jen aby ukázal, jací pokrytci možná všichni tak trochu jsme.
Budete se bát? Spíš ne. Možná pocítíte tíhu kolektivní viny, ale nepředpokládám, že se ječnému poli začnete vyhýbat. Co předpokládám je, že Údolí přečtete na jeden zátah, ale než celkově dozní, bude to chvilku trvat.
Autorka román psala v roce 1984, když žila v západním Berlíně. Berlínská zeď, sovětská říše, přelety stíhaček. Navštívila několik smutných zemí za železnou oponou, Československo například. Ona ostražitost a neustálý pocit, že vás někdo sleduje, odmlky i náhle odbočky od tématu i to, jak si lidé sdělovali informace kradmo a v náznacích, to vše mělo vliv na tuto knihu. Sama moc nevěřila, jestli se ji podaří přesvědčit čtenáře, že v USA zažili převrat, který proměnil demokracii v diktaturu. V příběhu se sbíhá tolik různých vláken, masové popravy, zákony na omezení marnotratnosti, pálení knih, nacistické programy, krádeže dětí, otroctví, polygamie a mohla bych pokračovat. Je děsivé, že autorka v předmluvě z roku 2017 vyjadřuje obavy z voleb, z ovzduší rozdělené společnosti, kdy se zdá, že nenávist k různým skupinám nabírá na síle a extremisté otevřeně pohrdají demokracií. Nedokážu se oprostit od myšlenek na dnešek. Nemusím nikam daleko, stačí se porozhlédnout doma.
Ten můj povzdech je důkazem toho, že se historie opakuje a že se lidstvo nepoučí.
Sama autorka se usmívá: „Nechci říkat, že jsem vás varovala. Dystopie se píší, aby se nestaly skutečností.“ Možná jsou takovým papírovým vzdorem, varováním. Atwoodová je neskutečná. Její přímý sloh mne přikoval opět ke stránkám, žeru každou její větu. Jednoduchou i složitou. Popisy, přímé řeči, všechny ty pocity, které skrze svá slova dokáže poslat dál.
A co samotný příběh služebnice? Ta kniha se pohybuje na hraně. Na hraně toho, abych ji zasunula do regálu nejlepšího čtiva, kterého jsem se dotkla. Jo, mám takový regál. A kupodivu v ní není tolik z fantastiky, jak byste si mysleli. Příběh Offred, Fredovy chcete-li, je příběh všeobjímající hrůzy každého člověka. Přijít o svobodu, o život, o lásku, o rodinu. O práci. O možnosti. O život. V okovech nemilosrdného režimu nezmůže nic. Doufá, bojuje, vzdává to. A to vše pod taktovkou tak přímého, spořádaného, klidného slohu, který nechává mnohé na čtenáři. A doznívá.
Otevřený konec a následný přepis sympozia historiků knize dodávají kotvící váhu.
Příběh začíná archeologickým objevem starobylého archivu na odlehlé planetě, který neúmyslně probouzí zlovolnou Moc – entitu schopnou chaosu na galaktické úrovni. Hnedka takhle na začátku jsme doslova vsazeni do úvah, jestli je technologie dobrá, zlá nebo neutrální. Lidé si uvědomují svou odpovědnost, která má kosmický dosah. Snaží se podniknout určité kroky. Snad není pozdě, ona Moc si totiž začíná mnohé uvědomovat…
Proč musím zrovna teď myslet na AI??
A sotva spolknu knedlík z toho chvilkového zděšení, čeho všeho je Moc v mikrosekundách schopna, přistávám na planetě, která mi představí vlčí bytosti s kolektivní inteligencí. V tuhle chvíli vás tenhle příspěvek přestává bavit a nechcete číst dál, ale představte si to! Každá smečka funguje jako jeden myslící tvor. Sdílí vše. Je neskutečné se ocitnout v jejich „hlavách“. Co znamená jedinečnost a identita v rámci smečky, jak může být kolektivní vědomí zdrojem síly i morálních dilemat. Jeden z prvních popisů, kdy jeden ze smečky umírá – neskutečné, co dokážou pouhá slova na papíře. A co když se jeden vzepře, chce se připojit k jiné smečce, bojí se…
Máme tu dvě děti, sourozence, kteří jsou nešťastně po přistání odděleni. Jejich následný boj o přežití je ukázkou lidského důvtipu a statečnosti. A spolupráce s těmi, kteří se jim snaží pomoci, vlastně ukazuje, že může existovat mezidruhové přátelství. Tihle dva příběhu dodávají intimní, lidské momenty, které ve vesmíru plném technologie a neuchopitelné hrozby, dodávají emoční hloubku. Na jejich záchranu vyráží expedice, která má přivézt domů nejen je, ale i tajemství schopné rozhodnout o přežití.
Proti Moci se dá bojovat. Ale dá se vyhrát?
Za zmínku stojí i zóny myšlení, které představují galaxii rozdělenou podle úrovně technologických a kognitivních schopností. Zatímco Transcend je domovem božské superinteligence, Tiché hlubiny okolo jádra se probouzejí ráno co ráno do „středověku“ Tento koncept umožňuje zkoumat, jak různé civilizace vnímají moc, přežití a spolupráci, samozřejmě každá pod jinou technologickou úrovní
Každý, kdo se zajímá o budoucnost inteligence, technologii, morálku nebo prostě o fascinující vesmírné dobrodružství, by měl dát knize šanci. Vinge zde dokazuje, že sci-fi může být zároveň vzrušující, myšlenkově provokativní a nesmírně lidské.
A že i malá jiskra v kosmu, správně spojená s ostatními, může změnit osud světa
Kdy naposledy jste četli knihu, která přerostla svůj žánr?
Hyperion je přesně ten případ. Je to kniha, která vás vtáhne do svého vesmíru a jen tak nepustí. Sedm poutníků se vydává na dalekou cestu napříč hvězdami, aby se setkali s tajemnou bytostí, to vše na pozadí nadcházejícího válečného konfliktu. Každý se svou vinou, svým snem a svou pravdou. Na daleké pouti si vyprávějí příběhy. Obyčejná výprava sedmi se tak mění ve zpověď mnohých, možná i celých civilizací.
Každý z poutnických hlasů by mohl obstát samostatně, ale dohromady tvoří znepokojivý sbor lidstva, které ztratilo duši a to nejen v záplavě technologií a informací. Všechny ty příběhy jsou jiné: některé se tváří jako vojenské sci-fi, jiné jako teologická úvaha, zatímco některé mají příchuť bizáru; ty další s sebou vláčí slzy životních tragédií, prvky hororu i detektivního příběhu.
Těch sedm nám vypráví o mnohém: o strachu, o lásce, o víře, o touze ovládat. Skrze jejich příběhy se dozvídáme více o vesmíru, ve kterém žijí. Příběhy na sebe navazují pomalu, ale to, jak se postupně propojují, nutí čtenáře číst dál.
Simmons píše způsobem, který místy bere dech a dotýká se vás v detailech. V jedné větě dokáže stvořit celou galaxii a za deset minut lusknutím prstu zničí vše jedinou větou. Jeho slova jsou jako pouta, která vás ke stránkám vážou bez výčitek svědomí. Jsou chvíle, kdy knihou listujete jako šílení, a pak ty, kdy se rochníte v popisných pasážích. Simmons natahuje, napíná, neslibuje, parádně klame: to, co považujete za hrozbu, je jen iluze, protože skutečné nebezpečí číhá tiše ve stínu. Mistrně kombinuje napětí a poetiku. Baví.
Dokázal propojit žánrovou zábavu s vážnými otázkami a mnohými odkazy na literaturu obecně tak, že Hyperion i po třech desetiletích působí originálně. Funguje jak pro hloubavé čtenáře, tak pro ty, kteří chtějí jen zážitek. Je to román, který lze číst jako dobrodružství i varování. Především. jako důkaz, že SF může být velkou literaturou.
Doporučila bych ji každému, kdo miluje silné lidské příběhy, kdo se nebojí ztratit ve světě slov, kdo hledá více než jen děj. Kdo hledá závazek, nikoli povyražení.
První kniha ze čtyř mi vzala slova. A končí tak, že potřebuji Pád Hyperionu.
Je vůbec možné hodnotit knihu dopisů, které nebyly určeny nám?
Ty, které v této knize najdete, vás provedou životem jednoho z nejvýznamnějších stvořitelů fiktivních světů. Zároveň vám ukážou, že Tolkien byl mnohem víc než jen autor fantasy. Tyto dopisy mají zvláštní moc. A přestože by Tolkien ve své pokoře s jejich vydáním pravděpodobně nesouhlasil, skrze ně k vám promlouvá hlasem otce, autora, linguisty, manžela, věřícího, osamoceného starce.
Je to setkání intimní, téměř nepatřičné. Takové, jaké vám žádná jiná kniha nedá. Tolkien se v dopisech svěřuje, vysvětluje, poučuje. Někdy ukazuje cestu, jindy se lehce vysmívá. Občas si popláče, a vy s ním. Zanadává. Je lidský, blízký, opravdový.
Každý v těchto dopisech najde něco svého. Odpovědi týkající se jeho díla. Střípky ze života. Možná vás trápí otázky víry, lásky, nebo hledáte v životech druhých odvahu prožít dostatečně ten svůj. Možná inspiraci. Tahle kniha vám to všechno může dát. A vlastně i něco navíc.
Uvědomění, že nic netrvá věčně. A že bychom si měli vážit i malého života. Že i (dejme tomu) směšná záloha na první napsanou, k tomu dětskou, knihu se může časem ukázat jako bohatství, které by zlákalo nejednoho draka.
V těch dopisech je pokora, láska k rodině, k životu, ke knihám. K jazyku.
Nemyslím si, že je nutné číst je od první do poslední stránky. Stačí otevřít rejstřík, najít téma, které vás zajímá, a začíst se. Jakmile se vám to podaří, knihu stejně odložíte jen s obtížemi.
Zatímco jsem během prvního čtení dopisů dávala přednost těm, které se věnují především dílu, dnes pro mne mají mnohem větší cenu ty osobní, psané synům a přátelům. Stačily pouhé dva roky k tomu, abych v té samé knize našla něco jiného.
Možná je to fantastickým českým překladem. Naším nádherným jazykem, který jim dodává celou paletu barev. Od veselých žlutých a zelených tónů až po modré, dopisy psané i čtené v slzách, a dál. Až k těm černým, které (za)tíží mysl nejednoho z nás.
Několik posledních mne opět zanechalo v slzách. Obklopena lidmi jsem toužila prožít je v tichu a samotě.
V jednom z dopisů Tolkien píše, že dopisy jsou pro osamělého člověka tím, čím je chléb pro vězně zavřeného ve věži. Tyhle jsou chlebem pro všechny z nás.
Škoda, že mi není 17. Kniha by mířila mezi top ten, s přesahem do postapo scifi a mixem příchutí Hunger games a tyčinky Mars se to řadí mezi nejzábavnější čtení letoška. Zároveň to působí mnohem propracovaněji a nabízí daleko více. Hlavního hrdinu bych milovala, debatovala bych s kámoškami na střední o tom, co se stane. Vymýšlela, jak to bude dál. A jo, snažila bych se sehnat si originál, okamžitě bych se pustila do pokračovaní, i kdybych si se svou tehdejší angličtinou měla zlámat na knize vaz. Protože je to fakt skvělý, nápaditý, akční. Tomu tempu se nedá nic vytknout. A postavy? Jasně, že si najdete kámoše. Možná se i zamilujete a budete nenávidět. Budete se smát, ale nebudete mít daleko k pláči. Tempo je doslova vražedné a zvraty dělají svému označení čest. Morální nejednoznačnost, římské motivy, konfrontace postav, hutná atmosféra, pomsta a rudý mars. To je samo o sobě lákadlo.
Navzdory tomu, že bych knihu doporučila spíše mladšímu, naivnějšímu čtenáři - než ostřílenému scifákovi, číst a užít si jí může každý. Protože její největší síla je v tom, že jde o závratnou akční a emoční jízdu. Já při poslechu vypla vše zničující a rychlostí 1 odplula pomalu na mars za Darrowem, zlatým šampiónem.
Je znát, že jsme si zatím připravili půdu pro další díly. Tohle je jen slibný začátek.
Želbohu to funguje na ohraných tropes, jsou dobře použitá, ale nepřináší vlastně nic originálního. Postavy občas jednají chaoticky, nebo vlastně jenom tak, aby to fungovalo pro příběh a hlavní hrdina? Ten kdyby se trochu víc otevřel a ukázal svou bolest, myšlenky… byl by doslova boží.
Ale na co výtky, autor cílil hold na jinou věkovou skupinu. A povedlo se. Myslím, že vzhledem k cílovce je to totální pecka.
Na instagramu, který samozřejmě s velkým potěšením sleduji, nedávno předváděl Anthony vtipný taneček s Ianem McKellenem. Odkud se ti dva znají? Kdy potkal Maggie Smith? Jak se mu dařilo v divadle a jak se vlastně dostal k filmu? Co nadrobil démon alkohol a proč byl vlastně takový introvert? Co miloval a co ho rozčilovalo? Co si nikdy neodpustil a co nechal jako správný chlap být? Jaké měl dětství, co na něm napáchala druhá světová válka. A ty příběhy o jeho rodičích. Dojmul i rozesmál. Donutil jednoho přemýšlet a přehodnocovat. Je to kniha, kterou slupnete za den, ale zůstane ve vás delší dobu. Je to příběh kluka, kterému kdysi udělala radost obyčejná pastilka proti kašli. Kluka, co rád četl. Miloval divadlo. Špatně vstřebával pravidla a sám byl přitom jedna velká zásada. Puberťáka, co měl svou hlavu i své obavy. Příběh sira, jehož jméno zná každý, kdo vlastní televizi. Prošel mnohým, aqua dulce, aqua sala - jak se říká, a dostalo se mu lekcí pokory.
Je neskutečný, co nám život staví do cesty. Měli bychom číst příběhy lidí jako on. Vždy si v nich najdu něco, co mne posune dál. Když Hopkins sdílel první vlaštovky o tom, že píše autobiografii, věděla jsem hned, že ji musím mít. A hned číst.
Vedl sis dobře, hochu. A stále vedeš.
Nejzběsilejší a nejakčnější kniha o Colterovi Shawovi.
Colter neřeší jen hlavní “případ” knihy, ale noří se do historie své rodiny a odhaluje malé osudy postav, kterými by se jiný autor nezabýval. A to na Deaverovi miluju, nejen tu akci a napětí, chytré zápletky, ale ty malé velké příběhy. Málovčem mne Deaver překvapí, ale po 20 letech mne stále baví.
PS. Jak by to dopadlo, kdyby Deaver napsal fantasy?
Je škoda, že z té Prahy vytěžil tolik málo a že téma ko(s)mického vědomí přečerpal. Nemůžu dát víc jak 3/5. Ale neříkám, že jsem se nebavila. Některé scény jsem předčítala muži a pak jsme se v posteli hihňali až do půlnoci. Brown umí napínat, ale taky nudit a bavit, ačkoli jinak než zamýšlel...
Zamýšlím psát o Netvorech a kriticích, byť jsem si vědoma, že je to neuvážené dobrodružství. Tolkienova kniha, kterou sestavil jeho syn z šesti přednášek a jedné studie je nebezpečná zem, na neopatrné a nepozorné tam číhají jámy a troufalce tam pohlcují jeskyně. A k těm já se mohu počítat, vždyť i já mám Tolkiena ráda již od dob, kdy jsem se naučila číst fantastiku a občas jsem o něm i přemýšlela, nikdy jsem s ním ale vážně nestudovala.
A zaplať pánbůh, propadla bych na první dobrou.
V Tajné neřesti se vědec Tolkien snaží ospravedlnit svou zálibu ve vymýšlení jazyků. Možná proto, že se mohl místo toho věnovati studiu již existujícího jazyka, dívali se na něj kolegové zpoza zamračeného huňatého obočí. Možná mu jen záviděli přirozený talent. A to nemluvím o jeho úchylce k fonetické zálibě v určitých zvucích, tu přece musí slyšet každý, který se snažil číst nahlas slova jako Eärendil, Ainulindalë, Dagor Bragollach atd. Zdrojem potěšení mu však byl i sám tvar slova. A když ho ten koníček trochu přerostl a začal svým jazykům vytvářet pseudohistorické pozadí… no, všichni víme, jako to dopadlo. Kdo nemá doma Pána prstenů? Přiznejte se.
Předně se ale jedná o klasické dílo anglické literární vědy věnované nejstaršímu období anglické poezie. Kniha nejenže po(ď)těší fanoušky Tolkiena, ale poskytne i zajímavý kontext pro četbu báchorečných příběhů jako Beowulf či Sir Gawain a Zelený rytíř. Takže pro fajnšmekry.
Nejvýznamnějším textem v knize je pak esej, která jí dala název. Ta byla ve své době přelomovou revolucí. Tolkien kladl důraz na to, že historickou báseň je zapotřebí číst jako literární dílo, nikoli jako historický nebo jiný typ dokumentu ke zkoumání.
Pokud bych však měla přiznat, kterou část z tohoto náročného počtení, jsem asi nejlépe vstřebala, pak určitě to O pohádkách a jeho Řeč na rozloučenou s Oxfordskou univerzitou. Miluji to jeho „Tupost je třeba litovat. Nebo aspoň doufám, protože jsem v mnoha ohledech tupý sám. Z tuposti by se ovšem člověk měl pokorně vyznat…
Pane Tolkiene, jsem tupá. Raději povídání o hobitech u roztopeného krbu. Ale kdybych měla studovat, tak u vás. Třeba někdy ještě jednou s Beowulfem po ruce.
Nebudeme si lhát, i Bitevní mág má své mouchy.
Je cítit mírná nezralost autorova slohu.
A taky kope již na vyorané zahradě klasických fantasy témat, která vás zrovna moc nepřekvapí.
Ale je to špatně?
Ten, kdo má načteno a dobojoval třeba s Malázem, může usoudit, že je.
Ten, kdo žere věci alá Eragon, Hraničářův učeň, užívá si draky, intriky, bojové scény, dojímavé scény. Rád se svěří do náruče jednoho hrdiny a bude rád, že mu mohl držet palce, bude mít radost. Odpočinková a fajnová, napínavá věc. Pro mladší čtenáře výborná fantasy. Pro nás starší melancholické navrácení se do let bez tíže.
Za mě to fungovalo. Těším se na pokračování, ikdyž už asi dávno nejsem cílovka.
