callahanh přečtené 458

Oběť 2117 2019, Jussi Adler-Olsen

Minulost Asada a tajemství kolem ní slibovaly velký potenciál a udržovaly ve čtenářích určitá očekávání. Nedá se říct, že by je Adler-Olsen v osmém románu o Oddělení Q vysloveně zklamal, na druhou stranu ale asi většinu úplně neuspokojil. Dost překvapivě rezignoval na pro něj typický lehce ironický a slovní humor a celý román se odehrává v temnějším duchu, což není primárně špatně, jenže ona zápletka s plánovaným teroristickým útokem připomíná spíše klasický hollywoodský thriller, a i když je docela napínavá a dobře napsaná, ono kouzlo starých nevyřešených případů, které se začínají rozplétat, jí zkrátka chybí. Možná i díky její závažnosti je druhá linie s vraždícím teenagerem dost upozaděna, i když je paradoxně mnohem zajímavější. O čtivosti a spádu děje nemá smysl psát, protože s tím nemá autor žádný problém, neboť píše úsporně, ale nesmírně efektivně. Obět 2117 je na jednu stranu zcela zásadní díl celé série, protože odhaluje Asadovu minulost a čtenář na něj tím pádem získá úplně jiný náhled, na tu druhou je ale asi až moc rozmáchlý a určitou komornost obětoval snahám vytvořit případ s mezinárodním dopadem. To, zda je to dobře, nebo špatně, už si musí každý rozhodnout sám. 70 %... celý text

Ladislav Helge - Cesta za občanským filmem 2011, Petr Bilík

Je znát, že jde o disertační práci, protože jazyk je hodně odborný a koncept se neustále opakuje. To znamená, že vždy přijde dobový kontext a převyprávění celého filmu, což není úplně špatně, ale tím pádem se čtenářská základna zužuje. To, že je vše stereotypní, asi nelze vytýkat, protože v disertační práci se s něčím podobným počítá. Opět ale platí, že čtenářů, kteří si knihu přečtou, bude málo a těch, kteří ji plně pochopí, bude ještě méně, protože k tomu, aby se plně orientovali, je třeba znát Helgeho filmy. Nejzajímavější tak je rozhovor se samotným filmařem, z něhož je poznat, že byl svérázem československé kinematografie a tehdejší režim moc nevěděl, co s ním, protože ať ho dal kamkoli, vždy "dělal problémy". Ve výsledku je kniha rozhodně zajímavá, naláká ke zhlédnutí minimálně tří filmů, ale vzhledem ke zvolenému jazyku a celkově odbornému charakteru je opravdu určena jen malému okruhu čtenářů, kteří se o film zajímají hlouběji, což je u takové osobnosti trochu škoda. 70 %... celý text

Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla 1995, Hannah Arendt

I po šedesáti letech je Eichmann v Jeruzalémě klíčovou knihou o holocaustu, druhé světové válce a nacismu vůbec. Samozřejmě, že v době vydání muselo být vydání extrémně skandální, protože dnes už o hrůzách, které se děly, víme mnohem víc než tehdy, přesto dokáže Arendtová odhalit nové skutečnosti (třeba to, jak se k Židům chovali v Rumunsku). Kniha je víceméně popisná a o nějaké psychologii v ní nemůže být řeč, ale přínosná je svou upřímností, protože autorka se nebála naplno odhalit, že mnohé židovské obce s nacismem kolaborovaly a před vším, co se dělo a o čemž už jakési informace měly, zavíraly oči. Z dnešního pohledu můžeme na její líčení nahlížet trochu jinak, protože je víceméně jasné, že Eichmann musel vědět, čeho se dopouští a to, že vše sváděl na poslušnost tehdejším zákonům, bylo jen jakési vnitřní odůvodnění všeho, co se dělo a těžko říct, zda byl opravdu tak neschopný citů, jak psala Arendtová. To je ale určitě dáno i tím, že i samotná Arendtová si tehdy asi nebyla schopna připustit, že někdo vědomě může páchat absolutní zlo a nahlížet na určitou skupinu lidí jako na zboží a pouhé číslo. Na druhou stranu je také dobře, že upozornila na určité nejasnosti v průběhu procesu a trochu špatnému vedení obžaloby. Možná je trochu škoda, že více pozornosti nevěnovala chování samotného Eichmanna v soudní síni, o němž tu není ani slovo. Pro někoho tu bude možná i málo filozofování, protože de facto jedna jediná otázka, kterou si autorka pokládá, je ta, zda měl být vůbec Eichmann souzen a za co konkrétně, když rozsudek byl jasný komukoli. I když se Eichmann v Jeruzalémě nečte úplně lehce, za strávený čas rozhodně stojí, protože nahlíží na druhou světovou válku z trochu jiného úhlu a jasně ukazuje, že objektivní soud s podobným zločincem zkrátka nikdy nemůže proběhnout. 75 %... celý text

Kafka: Roky rozhodování 2017, Reiner Stach

Prostřední díl Kafkovy monografie je mnohem náročnější než ten první a kdybychom udělali nějakou analýzu, troufnu si říct, že o Kafkovi se v něm mluví tak celkem ve třetině. Zbytek je uvádění do dobového kontextu, jemuž v závěru vévodí první světová válka a popis situace, která k ní vedla. Zvláštní pozornost je věnována židovské komunitě, která to tehdy opravdu neměla lehké a s lehkou nadsázkou by se Roky rozhodování daly brát jako částečná kronika židovství před první světovou válkou. I proto není četba vůbec jednoduchá a příliš k tomu nepomáhá ani zvolený jazyk, který užívá hodně odborných výrazů, v nichž se autor někdy zbytečně vyžívá. Samozřejmostí je mnoho odkazů pod čarou a v poznámkovém aparátu, do něhož je nucen čtenář často nahlížet. Ocenit se ale Stach musí kvůli vskutku široké rozkročenosti a výbornému společenskému rozhledu, díky němuž je schopen Kafkovo dílo vskutku zajímavě analyzovat a ty, kteří budou číst jeho díla, donutí na ně nahlížet trochu jinak a přesvědčí o tom, že Kafka není tak depresivní autor, jak si všichni myslí. Kniha je nejsilnější právě v pasážích, kdy Kafka vnitřně bojuje mezi láskou a manželstvím a touhou po oddání se literatuře a jeho dopisy budoucímu tchánovi i nevěstě jsou fascinující jeho totální upřímností a vnitřními pochybami, jichž si byl vědom. Roky rozhodování jsou velmi dobrá kniha, které ale nejvíce škodí její široký záběr, někdy až přehnaná snaha autora rozebírat každou Kafkovu větu a také neustálé popisování toho, co by měl knižní životopis mít a v čem se ten jeho liší od ostatních. A opravdu to mrzí, protože Stach knize věnoval neuvěřitelnou práci, přečetl kvůli ní velké množství literatury, nějak ale od ní nedokázal získat odstup, čímž vytvořil bariéru mezi sebou a "běžným" čtenářem. 70 %... celý text

Kinematografie zapomnění 2011, Štěpán Hulík

Výborně napsaná kniha, která by se dala použít i jako učebnice. Štěpán Hulík v ní využil spoustu pramenů, z nichž dal dohromady poutavý a zároveň smutný text o tom, jak příjezd ruských tanků zničil nadějně se rozvíjející československou kinematografii. Zejména při čtení již nezrealizovaných děl chytá nejen filmového fanouška smutek nad tím, co už se nestihlo, protože mohlo jít o další perly tzv. nové vlny. Připomene ale i ty největší normalizační hrůzy, které se dnes už nevysílají a jsou nesehnatelné, protože tak silně dobově zakonzervované, že by je málokdo pochopil a čtenáři se tak rozšíří obzory a ty "masochističtější" z nich dokonce donutí zkusit některé pohledat (legendární Hroch je dostupný v dobré kvalitě a legálně a je to opravdu "síla") a na vlastní oči spatřit ty největší hověziny československého filmu. Je příjemné, že "výkladovou" část doplňují rozhovory s významnými osobnostmi (nejen) Pražského jara, které nabízí různé pohledy na věc, z nichž zejména ten s Jiřím Puršem je fascinující a zároveň děsivý svou demagogií. Kinematografie zapomnění je sice nenápadná kniha, určitě ale stojí za to si ji přečíst, protože se v ní sice mluví jen o filmu, výborně ale ukazuje i tehdejší celospolečenskou náladu a to, jak to fungovalo v úplně všech oborech, kdy nebyla důležitá odbornost, ale loajalita. 90%... celý text

Firewall 2016, Henning Mankell

I když je tematika osmého případu komisaře Wallandera počítačová, naštěstí není natolik technická, aby nějak extrémně zastarala, navíc nejde o obrazové dílo, takže si tam čtenář může představit dnešní počítače. Mankell už je tu dost vypsaný na to, aby nějak výrazně zaškobrtl a případ postupně zamotává a rozmotává, vše ale působí naprosto přirozeně a uvěřitelně. Příběh má spád, a ačkoliv je rozsáhlý, nikdy nenudí a není v něm moc hluchých míst. Jakási sociální linie, v níž se autor zabývá nad úvahami o tehdy moderní společnosti a o tom, kam Švédsko spěje, není nikterak rušivá a dodává celému příběhu jiný rozměr. Wallander je i přes svou asociálnost sympatický a svou obyčejností, zranitelností a lidskostí je předchůdcem všech současných severských kriminalistů. Mankell získává body i tím, jak rozvíjí vztahy mezi kolegy a překvapuje, že někteří z nich nejsou tak čestní, jak se tváří, až je to jednomu líto. Vytknout se snad dá jen to, že ke konci je případ opravdu až přehnaný a intrik už je tu moc a možná i trochu zbytečná africká linie, která ale k Mankellovi tak nějak patří. To, že některé věci nedovysvětlí, naopak oceňuji, protože díky tomu případ působí lidštěji a realističtěji. Firewall se v celé sérii nijak nevymyká a jeho opakované čtení asi nebude časté, to ale neznamená, že by mělo jít o špatnou knihu. 75 %... celý text

Žena filmového kritika 2019, neznámý - neuveden

Oddechové čtení, které v tištěné podobě funguje o trochu méně než ve virtuálním prostoru, to ale neznamená, že je špatné. Ten, kdo je autorem, se ve filmu nepochybně vyzná, protože většinu z těch, o kterých se mluví, běžný divák nezná, takže tato skutečnost přidává každému filmovému fanouškovi body navíc. Jakožto zarytý milovník filmů a jejich analýz hodnotím kladně přesný popis toho, co se "kritikovi" honí hlavou, nicméně ta nepraktičnost a zacílení jen na jeho obor byla místy ubíjející. Knize ale hodně pomáhá sarkastický a ironický humor, na němž je znát, že se kniha a ani autor/ka moc vážně nebere a také skutečnost, že denní zápisky jsou krátké. Navíc vše doprovází skvělé a nápadité ilustrace. Je pravda, že na víc přečtení tahle kniha asi úplně není, jako jednorázová oddechovka ale funguje více než dobře, což byl asi stejně její hlavní účel. 70 %... celý text

Strach 2014, Jozef Karika

Čím víc má čtenář načteno, tím méně ho Strach překvapí. Dá se říct, že jde o slovenskou verzi legendárního hororu TO zkombinovanou s Ďjatlovovou expedicí a ještě několika díly Stephena Kinga. Karika umí vystihnout atmosféru hlubokých slovenských pohoří a lidské osamělosti a daří se mu tak vytvářet určité napětí a nepříjemný pocit, který čtenáře hned tak nepřejde. Stejně tak umí zachytit určitý genius loci a zavdat myšlenky, že by se přece jen něco podobného mohlo na osamocených horách dít. Problémem Strachu pak jsou hrdinové, kteří nejsou úplně sympatičtí, jsou propracovaní spíše povrchně a od začátku je jasné, že jsou trošku divní. Škoda také, že nějakých hodně napínavých scén, které by vysloveně nutily číst dál, je tu minimum. Úplný závěr zas tolik nepřekvapí, protože k něčemu podobnému spěje autor hodně dlouho a mnohdy to naznačuje, takže to spíše působí jako laciná snaha o to čtenáře šokovat. Ve výsledku ale Strach určitě stojí za přečtení, jen asi víc zapůsobí na méně zkušené čtenáře a na ty, kteří se podobným záhadám a hororům jinak vyhýbají. 70 %... celý text

Děvče na ocet 2016, Anne Tyler

Jelikož Shakespearovu komedii neznám, nemůžu hodnotit, jak moc se její převedení do současnosti originálu drží. Samostatně ale Děvče na ocet působí jako naprosto oddechová, bohužel ale absolutně nepřekvapivá kniha, z níž by feministky radost neměly. Hlavní hrdinka je sympatická a samostatná, jenže v průběhu románu projde dost očekávnou proměnou, která z ní učiní hrdinku tuctovou. Tyler psát umí, o tom žádná, protože děj odsýpá, je svižně psaný, nepere se s žádnými dlouhými souvětími a situační humor je většinou velmi dobrý. Onen kulturní rozdíl mezi ryzí Američankou a ruským přistěhovalcem je fajn, není ale moc využit, což je dáno i nevelkým rozsahem celého díla. Vrcholem je scéna se svatbou, která je potřebně absurdní a dobře vygradovaná, samotný závěr je naopak takový ukvapený a až moc působí jako z červené knihovny. Jako nenáročná a příjemná záležitost Děvče na ocet bez problémů projde, málokdo se k ní ale vrátí vícekrát, protože po přečtení už nemá moc co nabídnout. 70 %... celý text

Anarky 2019, Francis Manapul

Člověk, který není úplně fanda do komiksů a nezná veškerou mytologii, se při jejich hodnocení musí řídit instinktem a emocemi, které v něm prohlížení obrázků a čtení vyvolá. U Anarky je dojem poměrně dobrý, protože první příběh je hodně filmový, akční a typicky batmanovsky temný, jen možná až moc rychle vyřešený. Nejslabší pak je určitě příběh s názvem Koncovka, který nemá potřebný náboj a disponuje slabší zápletkou. Titulní Anarky není vysloveně špatný, jen svého potenciálu, který námět s možností vybrat si jakoukoli identitu skýtá, úplně nevyužívá, na druhou stranu je ale nejpropracovanější a nabízí střídmou a účinnou kresbu, která není tak opulentní, ale evokuje určitou komornost celého příběhu. Závěrečná Když budoucnost končí: Výročí je spíše hříčkou pro fanoušky, kteří ocení spolupráci Batmana s Riddlerem, i pro ni ale platí, že je trochu překotnější a ne úplně propracovaná. Výsledek ale hodně vylepšuje kresba, která je u každého příběhu trochu jiná, takže není stereotypní a vždy přesně vystihuje charakter onoho příběhu. Batman zkrátka nabízí roztodivné možnosti na příběh a prakticky s žádným nelze šlápnout vedle, jde jen o to, jak je zpracovaný a nakreslený. 70 %... celý text

Cesta 2008, Cormac McCarthy

Problémem McCartyho je jeho celková čtenářská nepřístupnost. Jeho styl psaní je totiž hodně osobitý a natolik zvláštní, že hodně čtenářů vzdá jeho díla před dočtením. Cesta není jiná - je plná extrémně krátkých a úsečných vět, minima emocí, odtažitosti, přímé řeči, která není v uvozovkách a dlouhé pasáže jsou věnovány detailním popisům prostředí a krajiny. Když si na tohle čtenář zvykne, má co dělat s opravdu výtečnou knihou, jejíž hlavní devízou je temná, depresivní a bezútěšná atmosféra, která je takřka hmatatelná, naprosto dokonale promyšlená a v současné situaci až nepříjemně alarmující a možná i reálná. Obě hlavní postavy jsou záměrně načrtnuty jen minimálně, protože je sledujeme tady a teď, na minulosti nezáleží a budoucnost je nejistá, tak proč si k nim budovat nějaký vztah. Podobné je to i s příběhem, který je schválně epizodický a necelistvý a zvláštním způsobem působivý. Až na jeden moment se navíc McCarthy oprostil od pro sebe typických brutálních a násilných výjevů, takže v tomto směru je román přijatelný. Jediné, co se mu snad dá vytknout, je mnoho "deus ex machina" momentů, které jsou někdy opravdu do očí bijící a vykalkulované. Náboženské podobenství, o němž se mluví v doslovu nového vydání, asi není tak důležité, nicméně je zajímavé, na vyznění románu ale moc nezmění. 80 %... celý text

Ten černý vzadu 2018, Tracy Chevalier

Přenesení mohutného a rozsáhlého dramatu na plochu pár stránek a jednoho dne je veskrze zajímavé a svým způsobem originální. Chevalier dokázala na malém prostoru vystihnout všechno, s čím se děti / teenageři potýkají (vyčlenění ze společnosti, rasismus, zlomyslnost, intriky) a poměrně atraktivně vtáhnout do děje, který už z podstaty předlohy nemůže skončit dobře. Psychologie postav samozřejmě není nikterak hluboká, ale pro účel děje bohatě stačí, navíc se autorce podařilo vystihnout, jak moc jsou předsudky a s nimi i potenciálně rasismus zakořeněné v naší společnosti, a že se de facto dědí z generace na generaci. Nutno říct, že Shakespearovu hru detailně neznám, takže nejsem schopen ohodnotit, jak se jí Chevalier (ne)držela, možná i proto mám z knihy pozitivní dojmy. Asi mohla být o něco delší a děj se mohl trochu rozvíjet, protože přece jen vzájemné vztahy vznikají a zanikají dost překotně a nejsou tak úplně důvěryhodné, nicméně intenzivní závěr to do značné míry kompenzuje. Jen nevím, zda by teenageři mluvili až tak relativně spisovně, jak se v knize píše. 70 %... celý text

Na podpätkoch 2011, Dominik Dán

Tentokrát pojal Dán knihu trochu jinak a mordpartu, která hraje vždy prim, odsunuje do pozadí a de facto ji pořádně zmíní až v polovině knihy! Do té doby vypráví hlavně hodně smutný příběh ředitelky gymnázia, který se zdá být naopak šťastný, končí ale vysloveně tragicky a s podivnou pachutí a opět se potvrdí teze, že nejhorší ze všeho je zhrzená žena. Do toho se odvíjí příběh jedné diskotéky a jejího majitele, který si nechal své problémy přerůst přes hlavu, a aby toho nebylo málo, nepřímo pak zasáhnou i celou mordpartu. Kniha je opět čtivá, svižná, nechybí jí živé dialogy, sympatické postavy, především ale to, co dělá Dána Dánem, tj. naprostá uvěřitelnost reálií, chování postav i zakončení všech kauz. Ačkoli se tu vlastně čtenář o sympatických hrdinech nedozví nic nového, vůbec to nevadí, protože to ani nebyl autorův záměr, ten chtěl spíš ukázat, jak se někdy můžou zamotat lidské osudy, a že i vzdělaný člověk může brutálně naletět a skončit velmi špatně. Ač se to nezdá, tak Na podpatcích je jedna z nejsmutnějších dánovek, protože nenabízí moc naděje a zanechává pocit totální deziluze. 70 %... celý text

Tudy jenom procházíme 2011, Miroslav Ondříček

Miroslav Ondříček měl dar, že uměl poutavě vyprávět o čemkoli. Jeho biografie to plně dosvědčuje, protože je čtivá, vtipná, věcná a zároveň plná zajímavých postřehů, o nichž se moc nemluví. Svým umem a pílí se zařadil k nejlepším evropským kameramanům své doby a díky své skromnosti a soudnosti nikdy nenatočil nic, za co by se musel vysloveně stydět a navíc odmítl i režírovat. Na jeho vyprávění je výborně ukázané, jak funguje filmový průmysl, a že mnohdy záleží na štěstí, ale především na známostech. Je moc fajn, že se Šmídmajerovi nakonec docela otevřel a promluvil i o tom, o čem by asi normálně nemluvil (první manželka, pár špatných rozhodnutí), čímž samozřejmě ze sebe dělá normálního smrtelníka. Jediné, co se snad dá vytknout, že kniha je možná až moc stručná, některým věcem se moc nevěnuje a o některých filmech zase tolik nemluví, méně znalý čtenář by asi ocenil i vysvětlení některých technických pojmů, kterých je u kameramana docela dost, většina tu ale není vůbec vysvětlena, takže pak si ten, kdo neví, o čem je řeč, neumí udělat představu. Jinak ale jde o výbornou biografii, která má nádech nostalgie a přesně pojmenovává to, proč dnešní filmy mnohdy nemají duši a čiší z nich komerční kalkul. Důvody, proč Ondříček skončil s filmováním, mi úplně mluví z duše. 80 %... celý text

Bez frází 2 2019, František Suchan

Výborný projekt, jehož knižní podoba je taktéž výborná a těm, kteří se o sport nijak nezajímají, otevírá brány k tomu, aby poznali, že i sportovci jsou jen lidé a mají úplně běžné starosti. Někdy se při čtení opravdu jeden nestačí divit, co všechno je možné (gymnastka Monika Míčková, basketbalista Vít Petrák), někdy slouží příběhy jako obrovská inspirace (Jiří Dostal, Martin Erat), jindy jsou "jen" strašlivě silné a kolikrát se až derou slzy do očí (Jan Svoboda, Iveta Luzumová), jindy nahlédne do myšlení sportovce v klíčové situaci nebo po kariéře (Vladimír Šmicer, Tomáš Dvořák) a jako bonus se dozví, jak to bylo se sledovaným rozchodem Kiki a Maki. Kniha odpovídá původní internetové, čili blogové formě, takže jazyk je jednoduchý, věty krátké a povětšinou se různě přeskakuje v čase, což ale tolik nevadí. Výhodou je, že se příběhy nemusí číst popořadě, ale v libovolném pořadí a navíc nejsou nijak dlouhé, takže knihu zvládnou i nečtenáři. Potěšující je i "pokračování" v podobě toho, co bylo dál a zmínit se musí i naprosto fantastické a opravdu nádherné fotografie, které celý tenhle projekt tak nějak vystihují, protože zachycují sportovce trochu jinak. Vytkl bych asi jen to, že projekt není víc mediálně propagován, protože mnohým by otevřel oči a ukázal, že sportovec nerovná se bohatá celebrita a prázdná nádoba bez názoru s krásným životem. 80 %... celý text

Mefisto 2008, Klaus Mann

Z dnešního pohledu se Mannovu dílu dá vytýkat snad jen přímočarost a doslovnost, s níž je napsáno, protože se opravdu nesnaží o žádné metafory ani jinotaje a vše naopak pojmenovává konkrétně a bez naprostých pochyb, koho kým myslí, i když se jména postav nevyskytují. Jinak si ale není nač stěžovat, protože Mefisto je brilantní a mrazivou studií bezcharakterního člověka bez názoru, který vidí jen svou kariéru a vše ostatní mu je jedno. Mannovi se podařilo vystihnout dekadentní atmosféru Výmarské republiky a popis nočních klubů a divadelního prostředí této doby je naprosto fantastický a čtenář je do nich úplně vtažen. Hodně zajímavé je i zachycení určité sexuální frustrace hlavního hrdiny, která tu probleskuje, nikdy ale není naplno řečeno, že jde vlastně o SM praktiky. K nejsilnějším momentům pak patří samotný závěr, kdy si Höfgen začíná uvědomovat svou naprostou tragédii a ví, že nevede cesta zpět. Tempo je možná trochu pozvolnější a postav asi zbytečně moc, to ale tolik nevadí, protože jako nadčasový portrét bezpáteřního člověka, který se neštítí ničeho, funguje Mefisto fantasticky a pořád může být určitým zdvihnutým prstem společnosti, protože každá doba má své Höfgeny, kteří "chtějí jenom hrát" a nic kolem neřešit. 85 %... celý text

Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

U Philipa K. Dicka nemá smysl porovnávat filmové verze s jeho knihami, protože většinou jde spíš o inspiraci a volné zpracování než nějaký věrný přepis. U Blade Runnera to je zrovna tak. Dick totiž vizi budoucnosti pojímá hodně filozoficky, v pomalém tempu a de facto s minimem děje. Jeho styl psaní je ovšem hodně specifický a jeho díla se nečtou úplně jednoduše a ani toto není výjimkou. Děj se odehrává během pár dní a jde spíš o komorní příběh s málo postavami, v němž jsou důležité atmosféra, vize budoucnosti a samotný příběh je až na vedlejší linii. Jeho náhled na tehdy vzdálenou budoucnost není z dnešního pohledu až tak nereálný, protože určitá odosobněnost a stádnost už fungují, a ačkoli je to trochu vyhnané do extrému, pořád je to varující. Nejvíc asi překvapí to, jak vzdálené jsou si jednotlivé postavy v knižní a filmové podobě, protože Deckard podle Dicka rozhodně není tak charismatický a drsný, ale naopak často pochybuje, působí průměrně a nemá takový tah na branku. Celkově vzato je filmová adaptace přístupnější a stravitelnější, protože Scott v ní osekal veškeré Dickovy úvahy o náboženství, kterých je tu přece jen trochu moc a vyhnal celý příběh do trochu větší deprese. Knižní podoba je trochu zvláštní a určitě vyžaduje čtenářskou zkušenost a toleranci, protože Dick nejde čtenářům úplně naproti. To se nejvíc projeví v závěru, které nenabízí úplně uspokojivý vrchol, končí jako by v polovině zápletky, nedává moc řešení a spíš nechává čtenáře na zvláštních pochybách. Blade Runner není úplně jednoduché čtení, ale rozhodně stojí za to se jím prokousat, jeho největší nevýhodou je "jen" to, že drtivá většina čtenářů ho bude číst až po filmu a bude mít diametrálně jiná očekávání a určitá filozofičnost může spousty z nich odradit. 70 %... celý text

Kus temnoty 2017, Margaret Atwood

Zvláštní pojetí Shakespearea, které není úplnou modernizací jeho díla, ale spíš románem o tom, jak se vyhozený režisér snaží adaptovat Bouři v současnosti. Nápad je to dobrý a originální, problémem je to, že aby čtenář plně pochopil, musí Bouři znát. Pokud tomu tak není, kouzlo se trochu vytrácí, protože osudy režiséra jsou sice čtivé a zajímavé, jenže se na nich nedá vysledovat právě paralely s původní hrou a působí tak trochu fádně. Samotný proces inscenace ve věznici je výborně vymyšlený, a i když je občas možná trochu naivní, pořád to není nijak nedůvěryhodné a čtenář je naopak docela fascinován tím, jak vše probíhá. Ocenit se musí i originální nápad s povoleným klením pouze v rámci scénáře hry. Samotná realizace ve věznici a s ní spojená pomsta ale není tak dobře podaná a působí taktéž naivně, ale znovu platí, že při znalosti původní Bouře by byl dojem asi mnohem lepší. Neznalého čtenáře pak určitě potěší i to, že na konci je celá hra převyprávěna, dojem to ale nikterak zásadně nezmění. Oceňuji, že Atwoodová pojala moderní převedení Shakespeara originálně a zajímavě, jen je škoda, že nešla trochu naproti neznalému čtenáři a automaticky předpokládá znalost původního dramatu. Naštěstí je ale román čtivý a natolik promyšlený, že to ve výsledku až tolik nevadí. 70 %... celý text

Soumrak dne 1997, Kazuo Ishiguro

Vskutku výborný román a absolutně se není co divit, že Ishiguro je držitelem Nobelovy ceny. Soumrak dne je totiž kniha o velkých věcech, které se ale dějí jen tak mimochodem a nejsou středem dění. Tím je osoba majordoma, na níž autor ukazuje, jaký způsobem funguje většina celosvětové společnosti - najít si autoritu, které se bezmezně věří a té se de facto odevzdat, nemít vlastní názor, a když je později něco špatně, klidně ji zapřít. Vše je vyprávěno naprosto chladně, odtažitě, věcně, bez jakýchkoli emocí, což románu dodává na unikátnosti a svým způsobem děsivosti. Hlavní hrdina románem proplouvá, aniž by si cokoliv uvědomoval a vše ve svém životě prožil až nezaujatě, což je fantasticky demonstrováno v momentě, kdy mu zemře otec a on se s ním nejde ani rozloučit, protože práce je přednější. Dá se namítat, že autorův styl je poněkud monotónní a stereotypní, na tom je ale právě kniha postavena, neboť o to víc zapůsobí závěrečná katarze. Ishiguro ve svém díle pokládá dost zásadní otázky, z nichž tou nejdůležitější je to, zda by měl "prostý" člověk mít nějaký názor na politické dění, nebo se vložit do rukou "protřelejších" a těmi se nechat vést, i kdyby to mělo být špatnou cestou. Zcela záměrně na tyto otázky neodpovídá, ačkoli jeho názor se trochu vysledovat dá. Je pravda, že podobná kniha jako Soumrak dne se nečte každý den, protože jich tolik není, když už se k ní ale člověk dostane a má už nějaké čtenářské zkušenosti, je nesmírně originální, zajímavá a především podnětná. nebýt trochu pomalejšího a zdlouhavého rozjezdu, dal bych plný počet, takhle hvězdičku a pár procent uberu. 80 %... celý text

Válka nemá ženskou tvář 1986, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Hodně silná kniha, která by měla být povinnou četbou. Alexijevičová zcela záměrně nebuduje příběh, ale nechává promluvit hrdinky, které se vydaly na frontu, aniž by tušily, co je tam čeká. A promluvy to jsou naléhavé, závažné, děsivé a mrazivé. Asi opravdu nikdo si nedokáže představit, co válka skutečně znamená a jak strašná byla blokáda Stalingradu. Kniha se nečte lehce, protože číst si o tom, že když je hlad, musíte sníst i uschlý koňský trus, navíc před sebou neustále vidíte roztrhaná těla a taky mrtvé děti, není snadné a zamává to i s tím největším cynikem. Naprosto fascinující je na knize i to, jak velké vlastenectví dokázali Sověti do svých obyvatel zasít, protože většina žen byla až fanatická a láska k vlasti pro ně byla obrovská. Je možné namítat, že sovětští vojáci jsou tu popisováni až moc smířlivě, na druhou stranu mnohé ženy určitě spoustu negativ neviděly a je dost pravděpodobné, že vojáci se na domácí půdě drželi zkrátka a mohli být opravdu za "gentlemany". Osobně jsem válečných knih přečetl docela dost, ale málokterá na mě zapůsobila tak jako tato - naprosto sugestivní, syrové, bezvýchodné a čtenář mnohdy jen těžko potlačuje slzy. Kniha v každém zanechá dojem, protože je jako by odosobněná a úplně jí chybí jakýkoli patos nebo laciné působení na emoce. Pro mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a není důvod ji neohodnotit plným počtem. 100 %... celý text