callahanh přečtené 458

Tulák po hvězdách 2001, Jack London

U Tuláka po hvězdách záleží na tom, jak k němu čtenář přistupuje. Tím, že je vychvalován, dokonce vychází v edici Nejčtenější knihy světa (Leda, 2020), tak se od něj čekají velké věci a ono to tak úplně není. London je de facto spoluzakladatelem sci-fi, protože jde o jeden z prvních sci-fi románů vůbec, zároveň je ale filozofickým dílem a příběhem o nezdolné síle ducha, kterého porazit nejde, i když fyzická schránka trpí sebevíc. Obžaloba (nejen) amerického vězeňství funguje báječně a pasáže z temné kobky jsou až mrazivé a nespravedlnost až hmatatelná. Některé výlety do minulých životů nejsou až tak zajímavé a je trochu s podivem, že hlavní hrdina se vždy narodí jako hybatel děje, to se ale dá autorovi odpustit. Nesmí se samozřejmě vyhnout setkání s Ježíšem, které ho dost ovlivní a tady asi přichází klíčová pasáž knihy, která spočívá v tom, že právě víra v něco je to, co drží člověka nad vodou i v těch nejkrutějších chvílích a občas je potřeba se upnout k možnosti zázraku. Celou knihou se prolíná hodně zvláštní melancholická atmosféra, která přes veškerou krutost a utrpení dává určitou naději v to, že někde existuje lepší svět, v němž se člověk dočká relativní spravedlnosti, je všeobecně uznáván a třeba se setká s někým, kdo mu změní život. Tulák po hvězdách není kniha na první dobrou, jde spíš o dílo, které uzrává a až dlouho po dočtení čtenáři dochází, s čím vlastně měl tu čest a v neposlední řadě může někomu opravdu změnit život a dodat potřebnou naději. A takových knih opravdu není moc. 85 %... celý text

Muži v ofsajdu 1965, Karel Poláček

Opravdu nádherná a nadčasová kniha napsaná nádhernou češtinou. Když si čtenář uvědomí, že všechno je psáno ve třicátých letech, je to o to víc fascinující, protože některé věci se změnily brutálně, jiné ale zůstaly stejné. K nim patří i fandovství, které v té normální podobě spočívá v různém slovním laškování (pořád ale roztomilém) a pak pochopitelně v tom, že když se daří, tak se hrdě hlásíme, když se prohrává, není to náš "byznys". Poláček měl dar v tom, že obyčejné lidské postavy uměl vylíčit jako zábavné figurky, jejichž síla spočívá právě v obyčejnosti a lidství, které se prolíná celou knihou. Pan Načeradec, pan Habásko a pan Šefelín jsou zábavní, jejich slovní pošťuchování je naprosto úžasné a je radost jejich vzájemné dialogy číst, když se k tomu pak přidá i početná Načeradcova rodina, je postaráno ještě o větší zábavu a každý fanoušek, který u svých příbuzných nenachází pro svou vášeň pochopení, se v těchto chvílích musí poznat. Celé je to psáno tak lehce a s tak úžasnou dobovou atmosférou, že vlastně nevadí, že děj není ucelený a je sledem různých humorných epizod a psychologie postav není na takové úrovni. Dojem kazily snad jen snové pasáže, protože svou příběhovostí a epičností nejsou moc důvěryhodné a spíš působí jako jakási vata. Ke klasice, a zejména té české má leckdo odpor a naprosto chápu, že když někdo vidí knihu z roku 1931, moc se mu do ní nechce, u Mužů v ofsajdu se ale opravdu není čeho bát, protože noblesou, popisem oblékání a chování lidí možná připomínají dobu dávno minulou, tématem jsou ale natolik nadčasoví a zábavní, že to všechno přebije. 85 %... celý text

Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu 2008, Erik Tabery

Jelikož téma volby prezidenta v moderní historii České republiky zpracované ještě nebylo, je Taberyho kniha de facto tím jediným pořádným pramenem, k němuž se lze obrátit. A nutno říct, že svou práci udělal důkladně, a i když viditelně straní Václavu Havlovi, dá se jeho práce považovat za poměrně objektivní. K tomu přispívá i několik neznámých výpovědí, které byly pochopitelně zveřejněny pod zárukou anonymity, které ukazují nové skutečnosti a poskytují trochu jiný náhled na již známá fakta. Taberyho novinářská minulost je znát, protože všechno je čtivé, psáno jednoduchým jazykem a kapitoly jsou krátké a vystihují jen to nejdůležitější. Navíc autor neopomíjí ani ohlasy svých kolegů na jednotlivé volby a hodně detailně nahlíží do jejich zákulisí. Knihu je dobré číst s odstupem několika let, kdy už emoce vychladly a na některé události je možné nahlížet s nadhledem. Je smutné, že komunistická strana byla hlavním hybatelem především Klausovy volby, což leccos vypovídá o ní samotné i o Klausovi, bohužel ale z toho je málokomu úplně dobře. Po přečtení knihy si většina čtenářů jen utvrdí názor, že přímá volba prezidenta, jakkoli s ohledem na ústavu zbytečná a přeceňovaná a s vědomím, kdo v ní vyhrál, je to nejlepší možné řešení, protože ono nechutné obchodování, výhružky, ať už reálné, nebo nikoli, neskutečné podlézání komunistické straně i celé divadlo kolem volby jsou přesně tím, co občan opravdu sledovat nechce. 80 %... celý text

Chraň nás od zlého 2014, Lisa Collier Cool

Zdejší komentáře jsou docela protichůdné, což o knize vypovídá asi nejvíc. Je úplně jedno, zda se vše stalo tak, jak je popsáno, nebo Sarchie fabuluje, podstatou je, že někdy se dějí věci, které se zkrátka racionálně nedají vysvětlit. Je pravda, že autor leckde čtenářům vnucuje svou víru, na druhou stranu se asi není co divit, protože nikdo neví, co by s nim jedno jediné setkání s opravdovou ďábelskou posedlostí udělalo a je možné, že opravdu silná víra ho ochrání, i když někdy je jeho agitace trochu za hranou a možná až manipulativní. Osobně problém knihy vidím spíše v tom, že jednotlivé epizody, byť jsou děsivé a leckdy sugestivní, se v určité fázi začnou opakovat a tak nějak pozbydou právě oné hrůznosti a upadnou ve stereotyp, z něhož se už nedokážou zvednout. Po dočtení knihy tak je velmi těžké vybavit si nějaký příběh znovu, aniž by se nepletl s některým dalším. Někdy se to celé čte trochu obtížněji a psáno je to toporněji, ale není to nic úplně zásadního. Ve výsledku tak jde o docela slušnou hororovou jednohubku, jejíž důvěryhodnost je možná někdy na vodě a často se mění v náboženskou agitku, svůj účel ale vesměs splní. 70 %... celý text

Povznesení 2019, Stephen King

Pro čtenáře i Kinga samotného návrat do Castle Rocku, který je takový smířlivý. Divné věci se tam dějí pořád, ale proti tomu, co se dělo dříve, už je to jen odvar, což nevadí. Povznesení má specifickou, hodně zvláštní atmosféru něčeho, co už se nikdy nevrátí a je to spíš takové (možná) rozloučení s maloměstem, které toho zažilo dost a dost a přitahuje různé podivné existence. I když by se mohlo zdát, že King bude variovat svůj román Zhubni, není to tak, protože hubnutí je tu pouze záminkou pro nějaké životní bilancování, především ale není nijak odůvodněné a prostě se děje, což je ale záměr a pátrat po důvodu nemá smysl. V závěru je kniha posmutnělá, ale opět smířlivá, bez patosu a paradoxně nabízí i naději. Je dobře, že autor zůstal u formátu povídky, protože nějaké rozepisování by podobnému příběhu asi moc neslušelo a určitě by jen odvádělo pozornost. Konec možná mohl být propracovanější a emočně silnější, to ale King evidentně nechtěl, proto nechal všechno trochu otevřené. Ve zdejších komentářích několikrát zmiňovaná politická korektnost moc nevadí, protože na ní chtěl King ukázat určitou konzervativnost některých lidí. Povznesení není povídka, k níž se bude čtenář často vracet, ale v nejlepším slova smyslu jde o lehce optimistické (v kingovském slova smyslu pochopitelně) a feel good dílko, které je určeno pro zkušenější Kingovy fanoušky a začínat s ní není úplně nejlepší, protože dojmy o autorovi hodně zkreslí, i když popis závodu v běhu je naprosto fenomenální. Horší je pak všudypřítomný marketing, který z běžné povídky roztažením písma, velkými okraji a obrázky na počátku každé kapitoly dělá novelu a tak ji i prodává, což mi tedy přijde malinko podvod a laciná vějička. 70 %... celý text

Pochovaní zaživa 2019, Dominik Dán

Vesměs klasická Dánovka, která nijak nepřekvapí. Opět se posuneme dál, co se týče vývoje všech postav, které postupem času zrají v naprosto zkušené rutinéry, kteří si ze sebe umí dělat legraci a jsou to stále sympaťáci každým coulem. Případ, který tentokráte řeší, není na jednu stranu nijak výrazný a závažný, na tu druhou je ale naprosto otřesný a skrývá se za ním organizovaný zločin, na který doplácejí ti bezbranní. Vzhledem k tomu, co se ale kolem děje, má kniha trochu temnější atmosféru a je posmutnělá, protože dva ze stálých hrdinů už nikdy nebudou stejní a jejich odcházení je hodně smutné, což se projevuje právě na náladě všech zúčastněných. Je asi pravda, že Chozého linie je trochu navíc a prakticky nikam nevede, v rámci nějaké návaznosti tu ale být asi musela, takže se to nedá autorovi úplně vyčítat. Kdyby tu nebyl příběh rodiny jednoho mrtvého důchodce, asi by se taky nic nestalo, na druhou stranu se v něm autorovi podařilo zachytit onu typickou atmosféru nefungující rodiny, která se sejde na pohřbu a každý její člen je úplně jiný a sleduje diametrálně odlišné cíle. Pohřbeni zaživa je možná rutinní kniha, ale jako oddechovka funguje naprosto parádně a milovníkům všech policistů z Našeho města nabídne ne úplně veselý pohled na jejich další osudy, což ale k této práci patří 70 %... celý text

Sešívané srdce 2021, Jan Palička

Forma rozhovoru je pro knihu trochu nešťastná, protože výsledek může dopadnout jakkoli. Sešívané srdce ale naštěstí dopadlo více než dobře, protože Václav Petrák je studnicí a chodící encyklopedií slávistické historie a jeho zážitky jsou naprosto fenomenální. Láska k sešívanému dresu je na něm znát, navíc umí dávat věci do souvislostí, takže leckdy nechá nahlédnout i do zákulisí a objasní tak, co se stalo před velkými zápasy. Na svou upřímnost sice později doplatil, to mu ale nezabránilo v prohlubujícím se vztahu se Slavií, na kterou nijak nezanevřel. Za svůj život se potkal s několika legendami a je moc dobře, že tahle kniha vznikla, protože některé historky jsou vtipné, nezapomenutelné, někdy smutné, to ale k historii Slavie neodmyslitelně patří. Jan Palička ho sice mnohdy utne v polovině myšlenky a nasměruje ho k původní otázce, ono to ale zas tolik nevadí, protože prakticky každá odpověď je přínosná a jen málokdy se stane, že by se čtenář nedozvěděl něco nového. Sešívané srdce je moc fajn kniha, která možná mohla mít ještě o něco více stránek, protože vzpomínky Václava Petráka jsou takřka nekonečné a určitě jich ještě spoustu neprozradil. Ve výsledku jde o hodně příjemnou knihu, která každému slávistovi udělá upřímnou radost a naláká ho na návštěvu muzea s výkladem právě pana Petráka, protože se jeví jako nesmírně milý, hodný a přející člověk, pro nějž je Slavia úplně vším. 85 %... celý text

Útěk do divočiny 2007, Jon Krakauer

Hodnocení reportážního románu bude hodně záviset na povaze každého člověka. Chris McCandless aka Alex Supertramp totiž nebyl jednoduchý člověk a na jeho zvláštním vnitřním rozporu je kniha do značné míry postavena. Na jednu stranu byl snílkem, dobrodruhem a konvenční způsob života se mu zajídal a hledal způsob, jak se mu vyhnout. Na druhou stranu byl ale natolik naivní, že mu nedošlo, že do divočiny se opravdu nedá jít jen tak bez přípravy, bez pořádného oblečení a větší zásoby jídla. A právě tento rozpor je klíčový, protože pro realisty, jakým jsem já, pak není hlavní hrdina úplně sympatický, resp. jeho konec je úplně nedojme a nechytí za srdce, protože to k němu celou dobu spěje. Nutno ale říct, že Krakauer se do příběhu ponořil enormně a měl ho zmapovaný snad do každého detailu, takže jeho román je čtivý, zajímavý a svým způsobem napínavý, i když není vyprávěn chronologicky, je v něm spousta odboček do jiných příběhů a osudů (včetně autora samotného) a samotné putování McCandlesse zabírá jen polovinu knihy. Vadí to? Někomu možná ano, mně ale tolik ne a to právě z důvodu nejednoznačné sympatie k hlavnímu hrdinovi, protože ostatní dobrodruzi, o nichž se tu píše, byli o něco sympatičtější. Útěk do divočiny nabízí některým dobrodruhům nový pohled na život a možná i určitý návod, jak naložit s tím svým a vystoupit z každodenních tlaků na sebe samotného a zbytečného spěchu. Jiným zase ukáže alternativní možnosti existence, které jsou svým způsobem obdivuhodné, je ale potřeba na ně mít odvahu, především ale náturu. Je pak na každém z nás, jak se k hodnocení příběhu postaví. 70 %... celý text

Smrt si říká Engelchen 1965, Ladislav Mňačko

V předmluvě k novému (2020) vydání tohoto slavného románu se píše, že Mňačko byl problematický autor a s vydáním každé knihy měl problémy v každé době. Po přečtení jeho stěžejního díla je jasné, proč tomu tak bylo. Autor si nebere servítky a ukazuje válku z realistického pohledu, neexistují tu dobří a zlí, tolik velebení partyzáni nejsou svatoušci a taky dělají docela zvěrstva, na druhou stranu ani Němci tu nejsou líčení jako jednoznační démoni, ale jako lidé, kteří mnohdy nevěděli, do čeho šli. Smrt si říká Engelchen má výbornou atmosféru jakéhosi zvláštního smutku, forma flashbacků funguje velmi dobře, protože rozkrývá různé motivace postav a odhaluje jejich tajemství, skvěle se tu pracuje i s tolik křehkým romantickým vztahem, který byl v dobách válečných ještě mnohem křehčí a čtenáři se osvětlí mnohé z válečných reálií a pochopí, proč v Československu v prvních poválečných volbách jasně zvítězili komunisté. Navíc je tu popsána velmi specifická role žen na válečných polích, o čemž se obecně moc nemluví. Jestli něco vytýkat, snad jen to, že titulní Engelchen není natolik děsivý, jak bychom asi očekávali a ještě ke všemu tu ani tolik nevystupuje, takže je spíš nějakým fantomem, o němž se tu jen mluví, než že by byl reálnou hrozbou. Tzv. povinná četba a klasika bývá někdy zbytečně znechucována právě tím, že je povinná, zrovna u Smrt si říká Engelchen to ale úplně nevadí, protože je to čtivá kniha s atraktivním námětem a z doby, kterou by nikdo úplně zažít nechtěl. 80 %... celý text

Lazar 2018, Lars Kepler

Larsi Keplerovi nelze upřít, že píše čtivě a má poměrně zajímavé nápady, co se způsobu vražd týče. Jenže Lazar má jeden pro mě poměrně velký problém - má jít o severskou detektivku/thriller, jenže autor tentokrát zvolil cestu určitého hororového slasheru. To, co totiž Jurek Walter přežije a dovede, je opravdu jako z hororu, kde to nevadí, protože je to žánrové schéma a divák s tím počítá, jenže v thrilleru to je trochu směšné a nelogické. Když se nad tím čtenář zamyslí, těch věcí, které by musel skoro mrtvý Walter zvládnout, je opravdu dost, proto někdy působí nechtěně směšně (a upřímně řečeno i Joona Lina je skoro nesmrtelný a připomíná hollywoodského akčního hrdinu). A je to škoda, protože to dost zásadně kazí pocit ze čtení. Čtenář tak nějak ví, kdo je postradatelný a kdo není, takže napětí tu dost chybí, překvapivých momentů je hodně málo a po přečtení je vesměs jasné, že ani tato pointa nemusí být konečná. Atmosféra je pochopitelně potřebně hutná, Joona Lina je docela sympaťák, i když s tou posedlostí je hodně otravný, Lumi je taky fajn a samozřejmě Saga Bauerová má své tajemné charisma. I když má román spád, velmi dobře se čte a hlavní postavy zase o něco rozvine, nelze se ubránit dojmu, že Kepler už jde na sílu a snaží se o čím dál větší senzaci a úplně se vzdaluje od toho, že krása severských thrillerů spočívá v temnějším prostředí a sice brutálních, ale logicky vysvětlitelných zločinech. Vzhledem k hodnocení předchozích děl musím tentokráte dát jen 60 %.... celý text

Ústav 2020, Stephen King

Co si budeme povídat, od současného Kinga už nejde čekat příliš originalitu, ale spíš už jen variaci sama na sebe. Ústav je trochu To, trochu Žhářka, trochu Carrie, trochu Mrtvá zóna a našli bychom tu prvky i z jiných děl. Vadí to? Nevadí, protože King je pořád mistr psychologie a na malém prostoru dokáže stvořit tak úžasně propracované postavy a dokáže čtenáři dostat do hlavy hodně zajímavé myšlenky a témata, které jsou leckdy zajímavou alternativou vývoje našeho světa. Nechybí tu ani hutná atmosféra nejistoty, detailní popisy procesů, které se v Ústavu provádí, ani sympatičtí hrdinové, na nichž je znát, že ve své (ne)obyčejnosti jsou předurčeni k velkým věcem. Je pochopitelně nutné přijmout fakt, že dětští hrdinové jsou přemoudřelí a předčasně vyspělí, což ale Kingovým fanouškům nevadí. Je pravda, že tu chybí jeho určitá poetika a záporáci už nejsou tak ultimátně zlí a tak nějak je jasné, že konec bude přece jen optimističtější, opět to ale moc nevadí. O trochu horší je to s již zmiňovaným momentem u plotu, který působí trochu naivně a na Kinga až lacině. Na druhou stranu je evidentní, že román klidně mohl být typicky rozmáchlý a dlouhý, tomu se ale autor naštěstí vyhnul a délku odhadl tak akorát. Ústav asi nebude kniha, k níž se zarytí příznivci Kinga budou často vracet a nejspíš ji přečtou jen jednou, laťku mu ale udržuje pořád hodně vysoko a dokazuje, že tahle legenda má prostě námětů celou řadu a studnice pořád nevysychá. 70 %... celý text

Paul Verhoeven a jeho filmy 2020, Zdeněk Hudec

Je dobře, že v češtině vznikla studie o asi nejslavnějším nizozemském režisérovi současnosti. Zdeněk Hudec se toho chopil se vší parádou a dal si opravdu záležet. Ocenit se musí přístup, kdy v první části rozebere všechny filmy obecně a v těch dalších se pak věnuje jednotlivým tématům, která je prostupují. Určitě nejlepší je v tomhle směru rozbor motivů Ježíše Krista, který jde opravdu do hloubky, odkryje spoustu nového a je vidět, že autor už o této problematice jednu knihu sepsal. Další kapitoly jsou sice o něco slabší, pořád ale nabízejí nový pohled i na ta díla, která jsou hodnocena jako nejhorší (Muž bez stínu, Showgirls) a čtenáře vysloveně nalákají na to si něco z Verhoevena pustit. Pozitivem budiž i to, že až na výjimky se autor vyhýbá extrémně odborným názvům a je stále čtenářsky přístupný, i když pochopitelně vyžaduje po čtenáři alespoň základní znalost filmových pojmů a asi i Verhoevena jako takového. Z čistě estetického hlediska by asi byla lepší silnější tloušťka knihy, protože v tomto podání jsou písmena extrémně nahuštěná a někdy se text čte docela obtížně. Je asi škoda, že filmu Elle se kniha moc nevěnuje, na druhou stranu kvůli studii o něm si ji čtenáři asi úplně nepořizují. I když je někdy text zbytečně odborný a některé kapitoly a pohledy mi přišly trochu navíc, pořád jde o hodně přístupnou studii, která nabídne ucelený pohled na dílo Paula Verhoevena, odhalí něco o jeho inspiraci a motivech, kterými se zabývá, především ale doplní čtenářovi filmy, které natočil ve své vlasti, a které bohužel v našich končinách nelze sehnat, čímž doplňuje komplexní portrét svérázného filmaře, který patří k těm výraznějším a osobitějším. 80 %... celý text

Naplánovaná kinematografie 2012, Pavel Skopal

Jak už to u podobných výborů ze studií bývá, některé jsou zajímavé, některé méně, některé jsou odbornější, jiné méně. Jako člověk, který se o film zajímá poměrně do hloubky, ale zároveň není filmový vědec, považuji za nejlepší práce o dětském filmu, proměnách festivalu v Karlových Varech, festivalu pracujících a dějinách putovního kina. Zajímavé jsou i počátky armádního filmu, na nichž je vidět, že vojenská a filmová propaganda leckdy nejdou dohromady. Nejzajímavější je určitě motiv, který se prolíná všemi články - snaha komunistů využít film jako propagandu a promýšlení cest, jak k tomu dojít co nejsofistikovaněji a nejlevněji. Přínos spočívá také v tom, že mnohým autoři odkryjí existenci putovních kin, o nichž se dnes moc nemluví a také o tom, jak zoufalá byla snaha strany dostat propagandu i do těch nejmenších vesnic. Oceňuji, že všichni autoři jsou odborní jen v těch nejnutnějších případech a jinak se snaží psát srozumitelně a ani poznámek pod čarou není až tolik. Spíše pro fajnšmekry a znalce jsou určeny studie o vývoji technického zázemí kin a souboje mezi kinaři a televizí. Tyto už jsou opravdu extrémně odborné, pracují s hodně odbornými pojmy, mnoha čísly a pro neznalého člověka jsou nestravitelné a nic moc mu nedají. Na druhou stranu se dá pochopit, že v rámci pojetí tematiky a náhledu na ni ze všech stran tu něco podobného být musí. Naplánovaná kinematografie už není tak čtivá jako třeba podobná Kinematografie zapomnění a je o dost odbornější a náročnější, pro zájemce o vývoj československé kinematografie za dob tuhé a nastupující totality ale určitě za přečtení stojí, protože se jim osvětlí některé věci a získají i několik tipů na zapomenuté filmy, i když jich bohužel není tolik. 70 %... celý text

Idiot 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Dostojevskij byl za svého života placen od slova, což znamená, že jeho romány jsou ukrutně dlouhé, je v nich plno postav a prokousat se jimi není jednoduché. A Idiot není jiný. Objektivně se asi dá říct, že příběh knížete Myškina by mohl být odvyprávěn mnohem úsporněji a o takových dvě stě stránek méně by mu vůbec neublížilo, na druhou stranu je ale třeba uznat, že autor si může užít do nejmenšího detailu propracovanou psychologii postav a znalost ruské společnosti. Je až fascinující, jak se lidstvo za těch necelých dvě stě let vůbec nikam neposunulo, a i když je obklopeno technickými vymoženostmi, nemusí se vůbec osobně potkávat a všechno se zrychluje, uvnitř zůstává stejné. Pořád platí, že ten, kdo je brutálně upřímný a otevřeně říká vše, co si myslí, je idiot a přátelé si získává hrozně těžko. Kníže Myškin je pochopitelně trochu karikatura a neexistující typ člověka, společenské vztahy ale díky němu Dostojevskij popisuje bravurně. Kniha má plno silných scén (momenty s odpuštěnou popravou, záchvat epilepsie, konec první části, kdy kněžna bez milosti spálí peníze, protože chce ozkoušet charakter svého nápadníka), zároveň se v ní ale objevuje spousta postav, v nichž není jednoduché se orientovat, což je ale asi spíš problém dlouhých a velmi podobných ruských jmen, na něž nejsme zvyklí. Idiot ale rozhodně za přečtení stojí, protože takhle pregnantně propracovaná psychologie postav, dokonalá znalost lidské společnosti a prostředí se hned tak někde nevidí. Všechno korunuje samotný závěr, který je realistický a nemůže být nijak zvlášť veselý, protože by to zničilo vše, co se na předchozích mnoha stránkách budovalo. Idiot se hrozně těžko jakkoli popisuje, protože je o dojmech, momentálním čtenářském rozpoložení, znalosti společenských vztahů, přetvářky a samozřejmě i literární historie. Zároveň platí i to, že jde o román, který by neměl být povinnou četbou, protože začínající čtenářskou generaci spíš odradí svým rozsahem, rozmáchlostí, pomalostí a leckdy i absencí děje a častým filozofováním. Číst by ho měli až ti, kteří mají životní i literární zkušenosti a dokážou si vychutnat a užít právě onu pomalost, rozmáchlost a detailnost se vším všudy, i když samozřejmě i oni budou mít někdy problémy. 80 %... celý text

Patrick Melrose I. 2019, Edward St. Aubyn

Za nejoriginálnější na celé knize považuji nápad odvyprávět děj většiny příběhů během jediného dne. Zdá se to sice málo, i to je ale prostor na to ukázat, jaké pokrytectví, úchylky a nadřazenost panují v britské vyšší společnosti. St Aubyn brilantně pracuje s náznaky a i ta nejděsivější scéna znásilnění je popsána tak, že až na jejím konci se čtenáři dozví, čeho vlastně byli svědky. Ocenit se musí také hodně černý a cynický humor, který se táhne celou knihou a dodává jí úplně jiný ráz. Povedlo se také vykreslení jakési aristokratické atmosféry a snobství rádoby nadřazené společnosti. V neposlední řadě tu autor skvěle ukázal, jaký vliv má rodinné prostředí na vývoj jedince, který potřebuje pozitivní vzory, protože jinak se i přes veškerou snahu propadá do morálního bahna a bojuje sám se sebou. Jinak ale čtení není úplně jednoduché, protože se v románu objeví až příliš mnoho postav, z nichž navíc žádná není moc sympatická, někdy ani není jasné, co je realita a co drogový trip. Možná to mohlo být o něco kratší, čtivější a metafor mohlo být o něco méně, to je ale na druhou stranu asi autorův styl, na který je potřeba si zvyknout. Patrick Melrose určitě není kniha, k níž bych se chtěl někdy vrátit, ale její přečtení není ztrátou času. 70 %... celý text

Americká tragédie 1965, Theodore Dreiser

Americká tragédie je poměrně unikátní v tom, jak velký žánrový rozptyl má. Nejprve se pohybuje v sociálním románu, kdy popisuje život silně věřící křesťanské rodiny, posléze se posune do milostného románu, kde sleduje romantickou linii mezi dvěma lidmi, aby později přešla do psychologické roviny a skončila jako soudní drama. Theodore Dreiser nikam nespěchá a na popisech prostředí, života ve vyšší společnosti a psychologizaci postav si dává extrémně záležet, a i když zápletka není na první pohled nijak složitá, na opravdu velké ploše je zpracována do nejmenšího detailu a s hlavním hrdinou čtenář projde celý jeho život. Na knize je znát, že Dreiser byl společensky dost rozpolcený, neboť vyšší společností částečně pohrdal a její bezstarostný život plný peněz odsuzoval, na druhou stranu ho ale zároveň všechno kolem ní přitahovalo a neměl by problém stát se jejím členem, i proto není morální kritika tak ostrá a je svým způsobem smířlivá. I když měl autor blízko ke komunistickému hnutí, nějaký ostrý apel a opěvování hlavního hrdiny tu zcela chybí a vše je popsáno věcně a takřka bez emocí, čímž kniha působí jako trochu chladná kronika jednoho života, na který může každý mít jiný názor. Objektivně je samozřejmě nutné uznat, že délka je přepálená a kdyby měl román o takových sto až sto padesát stránek méně, nic by se nestalo, protože někdy je psychologie vskutku extrémně hluboká a děj kvůli ní ustupuje do pozadí. Právě rozsah románu ale mnoho čtenářů odradí, což je škoda, protože Americká tragédie je naprostá klasika, o které se bohužel moc nemluví a moc lidí ji ani nezná, přitom pozornost rozhodně zaslouží. Jen je potřeba čtenářská tolerance a zkušenost. 80 %... celý text

Mor 2007, Albert Camus

Číst Mor v době pandemie dodává této knize úplně jiný rozměr, a kdyby se v ní upravily reálie a archaismy, mohla by se odehrávat v roce 2020. Albert Camus úplně přesně popsal chování lidí v době podobné epidemie - nejprve zděšení z neznámého, posléze přizpůsobení situaci a později už totální nezájem o rostoucí čísla mrtvých, určitý cynismus, nedůvěra v nejvyšší činitele a samozřejmě i určité sobectví, kdy každý hraje sám na sebe. Camus byl částečně filozof, takže Mor je plný určitých filozofických úvah, které jsou někdy zdlouhavé a děj trochu zdržují, na druhou stranu mají něco do sebe a nabízí čtenáři trochu jiný pohled. Velmi dobře je zachycen jakýsi náboženský fanatismus, kterého se dopouští v podobných dobách církev a hřímá o božích trestech. Kniha je v některých částech záznamem městské kroniky, což přispívá k záměrně odosobněnosti a k tomu, že čtenář tím pádem celé dění prožívá úplně jinak a spíše jako nezaujatý pozorovatel. Je pravda, že současná situace hodně přispívá k intenzitě vnímání románu a tak je těžké říct, zda je hodnocení úplně objektivní. Každopádně se až na ony filozofické pasáže čte dobře, děj poměrně odsýpá, jen v něm chybí nějaké překvapení, protože to, že se v karanténě umí nejlépe pohybovat člověk, který byl ve vězení, není nic objevného. Klasik se nicméně pozná podle určité míry vizionářství, což můžeme v této chvíli o Camusovi nepochybně tvrdit. 70 %... celý text

Zatím dobrý 2004, Jan Novák

Klíčová pro pochopení této knihy je fráze, která je v ní několikrát použita - jsou zkrátka vojáci do války a vojáci do míru. Mašínovi byli jednoznačně těmi do války, a když oficiální válka neprobíhala, museli si nějakou vytvořit. Ať už Jan Novák chtěl, nebo ne, v knize na ně nenahlíží jednoznačně a snaží se podat pokud možno co nejobjektivnější obraz celé jejich akce, což se mu poměrně daří. Opravdu komplexně popisuje vše, co se dělo a z jeho vyprávění si lze domyslet, že Mašínové byli tzv. horké hlavy a ke svému životu bohužel potřebovali válku, konflikt a akci. Největším přínosem knihy je rozhodně to, že ani po přečtení čtenář nevyřeší otázku, zda byli hrdinové, protože autor nechává mínění jen a jen na nich. Jednoznačně ale pochopí to, proč se rozhodli k podobně nekompromisnímu řešení a že vzhledem k povaze a rodinným dispozicím zkrátka nedovedli rozlišit lidi jinak než na dobré a zlé. Pravdou je, že jejich příběh je fascinující a to, co dokázali překonat, je obdivuhodné, nicméně celou jejich anabázi do značné míry narušuje to, že po nich zbylo opravdu až moc mrtvých de facto nevinných lidí, kteří se ničím neprovinili, ale byli jen ve špatný čas na špatném místě. Na druhou stranu lze jen těžko předpokládat, že ani jednomu z nich nedošlo, jaké budou následky na všech jejich příbuzných a známých. Hodně zvláštní je nicméně autorův styl, protože extrémně dlouhá souvětí, která spojují věty, které bychom nikdy nespojili, trošku ubírají na pozornosti a možná kvůli nim nechtěně čtenářům unikne některý drobný detail. Navíc může mít někdo pocit, že i kvůli nim děj plyne vpřed opravdu extrémně rychle, což je místy trochu kontraproduktivní. Vzhledem k tomu, že kniha byla primárně psána pro zahraniční trh, se dá pochopit, že příběh Mašínů je přerušován pasážemi ze života Josifa Stalina nebo Emila Zátopka, pro tuzemského čtenáře to ale působí zbytečně a nadbytečně. Magnesia Litera je asi oprávněná, protože takhle komplexně a relativně nezaujatě pojatý příběh z naší historie se tu objeví jen málokdy, navíc je psaný opravdu čtivě, pochopitelně a napínavě. Jen se nelze ubránit dojmu, že paradoxně největší hrdinkou celé téhle ságy je Zdena Mašínová, která tiše a útrpně vše snášela, aniž by kohokoli poškodila. Jestli to takhle autor chtěl, klobouk dolů. 85 %... celý text

Krev hrdinů 2020, Francis Manapul

Co si budeme povídat, když Batman není Bruce Wayne, není to ono. Autoři sice vycházejí z "civilní" podstaty Jamese Gordona, který je Batmanem jen kvůli tomu, aby tento symbol nezanikl a sám ví, že na tu úlohu nemá, jenže se to podepisuje na kvalitě komiksu. Vychytávky typu robotického obleku už celou mytologii posouvají spíše do sci-fi, což trochu ubírá batmanovskému kouzlu. Výtvarná stránka je ale pořád dobrá a dají se v ní zkoumat veškeré detaily, zároveň není nijak přehnaně barevná a výrazná a atmosféru temného Gothamu sympaticky zachovává. Trochu tu chybí výraznější protivníci, protože ani Jokerova dcera není tak démonická, jak bychom asi čekali. Nejlepší částí se tak zdá být Volání krve, kde se sejde Liga spravedlnosti a najednou má vše potřebný náboj a spád. Škoda nevyužitého potenciálu motivu několika Robinů a jejich postavení mimo zákon, kterým kniha končí a evidentně vyžaduje pokračování. Krev hrdinů je tak solidní komiks, který ale nejvíc trpí neúčastí Bruce Wayna a silnějších záporáků. 70 %... celý text

Outsider 2019, Stephen King

U Outsidera je nutné mít Kinga trochu načteného, protože jedině pak čtenář ocení několik narážek na jeho předchozí díla. Na druhou stranu ale poté musí uznat, že Outsider se zařadí k těm slabším románům, protože v něm není nic originálního a King nabízí variace na svá vlastní díla. U většiny spisovatelů by to byl problém, u něj ale tolik ne, protože atmosféru naprosté bezmoci a úplného zla umí vytvořit jako málokdo a pořád to funguje. První část knihy byla výborná, protože tu pracuje s určitým tajemstvím, kdy je jasné, že je něco špatně, protože člověk nemůže být na dvou místech najednou, tady to ale vypadá, že ano. Tím pádem vysloveně láká na další čtení. Zbylé dvě třetiny pak trochu upadnou, protože na řadu přichází všudypřítomné zlo, s nímž je třeba se utkat, což pochopitelně pro Kinga není nic nového a toto téma už nabídl v mnoha svých knihách a mnohdy atraktivněji zpracované. Fanoušky pak určitě potěší návrat jedné z postav trilogie Mr. Mercedes, která do případu vnese nové světlo a hraje v něm důležitou vedlejší roli a klidně by tu mohlo být našlápnuto na další podobnou sérii. O tom, že King píše čtivě, děj má spád a charaktery jsou propracované i na menší ploše, nemá smysl se zmiňovat, protože to je naprostá samozřejmost. I když se Outsider nezařadí k tomu nejlepšímu, co kdy King napsal a na opakované přečtení to zatím nevidím, pro všechny jeho příznivce jde samozřejmě o povinnost, která naštěstí nezklame, jen možná tak úplně neuspokojí. 70 %... celý text