AuroN přečtené 68

Anihilace 2021, Catherynne M. Valente

Triumvirát 2017, Matt Wagner

Tentokrát jde o komiks, který neurazí, ale asi ani nenadchne. Já vím, je to klišoidní jako prase, ale mě tentokrát prostě lepší popis nenapadá. Postavy potkáváme v době, kdy se teprve seznamují a pomalu se učí, jak společně pracovat a operovat. Vzhledem k tomu, že všichni tři hrdinové jsou naprosto odlišní, jde o celkem zábavný počin. Rozhodně zde musím autorovi pochválit pečlivý výběr nepřátel, které rozestavěl na pomyslnou šachovnici proti klaďasům. Námět totiž nepůsobí vůbec špatně. Ra´s al Ghul opět zahajuje jeden ze svých megalomanských plánů a je na Batmanovi a Supermanovi, aby mu zatnuli tipec. Pomáhat jim v tom bude Wonder Woman, která ještě tak úplně neví, do čeho jde, ale nedostatek zkušeností vyvažuje odvahou, se kterou se do celé věci pouští. Problém nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jde o prachobyčejnou šablonkovitou epizodní záležitost, kde již v první polovině čtení dokážete přesně odhadnout, jak celá skončí a tím pádem jakékoli pokusy o překvapení či zvrat se tak zcela míjí účinkem. Občasná nelogika v chování postav mě tak nechávala celkem chladným, i když je mi trochu líto, že si s tím autor ještě malinko nepohrál, protože prostor tu byl. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to táké akési odfláklé. Esteticky to taky není žádná sláva, ale vyloženě hnus to není. Někdy se mi kresba líbila, jindy postavy vypadaly fakt divně, až mě to zaráželo. Za to prostředí ale fungovalo dobře, hezky se střídalo podle potřeb příběhu a přišlo mi, že jako kulisa funguje obstojně. Zvláštní kniha, jednoznačně ovšem kvalitativní sešup směrem dolů. Superman a Batman v předchozí knize mi celkem utkvěli v paměti a to už je doba, co jsem to četl. Tento komentář píšu po dvou dnech od přečtení a pamatuju si z toho prd. Takovou možná jedinou perličkou v této knize jsou Supermanovi komentáře k Batmanovi, které si však nechává ze zdvořilosti a úcty k příteli pro sebe. Přiznávám, že jsem se u nich občas pousmál, což bych nečekal od tohoto na nic aspirujícího díla. Nu, takže tak. Je to průměrně odvedená práce. Podle toho dávám odpovídající hodnocení.... celý text

Iniciace 2020, N. K. Jemisin (p)

Superman/Batman: Supergirl 2017, Jeph Loeb

Po Zázračném chlapci zde máme zase jednou takový mainstream, což vůbec nemyslím špatně. Duo Superman/Batman je z mého pohledu sázka na jistotu. Potvrdilo se mi to jak u Nepřátel státu, tak i u této knihy, která se kvalitami s přehledem rovná svému předchůdci. Jsou zde podobnosti: opět máme dvě naprosto odlišené hlavní postavy, které společně proplouvají velmi dobře uchopenou hlavní zápletkou. Sekunduje je jim několik vedlejších charakterů - je jich méně, než minule, což je zatraceně dobře - a máme tu jasně daného záporáka, plus nějaký ten zvrat v ději. A to ve velmi zajímavém (obzvlášť pro pány), líbivém kabátku, který si drží kvalitu od začátku do konce. Abych z toho vybral jednu věc, která komiks staví na výši, bude to právě chemie mezi hlavními hrdiny, která je výborná a mě prostě asi nikdy neomrzí. Superman a Batman mají podle mě velmi zajímavý vztah, založený na vzájemném respektu a obdivu, tvořící jakési opatrné, ale přesto pevné přátelství, kterým děj sice tak úplně neotřásá, ale předkládá mu zkoušku, ke které se postoj obou hrdinů zásadně liší, což je zajímavé. To vše ještě osvěžují okna s myšlenkovými pochody hlavních postav, které se objevují souběžně a tvoří tak dokonalý most mezi dvěma světy, které si nelze neoblíbit, takže opět bomba. Scénář staví hlavně na Supergirl, která je středobodem celého vyprávěni, stejně jako výše popsaný vztah hlavních hrdinů jeho kostrou a dialogy jsou taktéž na vysoké úrovni. Pokud si dobře vzpomínám, ani u jednoho jsem se nijak nepozastavil, takže tam vše také funguje. Mainstreamová kresba k tomu taky sedí jak prdel na hrnec (což mi opět připomíná, že krásných dívčích tvarů je v téhle knize fakt hodně) a je oku lahodící. O příběhu moc mluvit nechci, v tomto případě lepší projít asi samostatně. Za mě to funguje, snad jen závěr malinko dřel, ale nešlo o nic strašného. Tou dobou jsem byl ještě pořád ohromen fightem Batman Vs. Darkseid, který je prostě perfektní a má skvělé vyvrcholení. Asi to dost chválím, že? No, jako jo, ale co mám dělat? Mně to přišlo jako poctivá superhrdinská rubačka, která se dobře čte a parádně se na ní kouká. Má spád, stojí sama o sobě a nepotřebuje si na nic hrát, protože to je kvalitně odvedená práce. Proto dnes (konečně!) zase jednou plná palba! Bum! Prásk! Pět!... celý text

Robin: Rok jedna 2017, Charles Dixon

O můj bože.... celá jedna kniha o Robinovi. Tohle jestli přečtu a přežiju to ve zdraví, tak ale budu muset přejít z alkoholu asi na benzín... To byla jedna z mých prvotních myšlenek, když jsem zjistil, co mě čeká. JENŽE! To jsem netušil, že zrovna v tomhle nenápadném a na první pohled naivním dětském díle se budu tak strašně mýlit. Povím vám proč. Na rozdíl od mých očekávání, neřešíme zde několikrát omílanou tragickou smrt rodičů Graysonových, ale ocitáme se již v době, kdy je Dick celkem zaběhnutý plnohodnotný parťák Batmana. Ten v příběhu figuruje jako mentor, jeho přítomnost není nadužívána, ale je ho tam tolik, aby mohl působit jako plnohodnotná postava. Než Robinovi eskapády, sledujeme spíše jeho vliv na pomalu rozrůstající se Batmanovu rodinu (což velmi oceňuji) a to především z pohledu Alfréda, jež si mě okamžitě a získal a nekompromisně ho považuji za nejlepší postavu celé knihy. Atmosféra a děj jsou adekvátně temné Batmanovským příběhům, ale vše sledujeme svěžím pohledem malého chlapce, který i přes tragédii, jež ho postihla, má k věcem zcela odlišný přístup než Bruce Wayne a člověk, převážně tedy mladší čtenář se do něj dokáže lépe promítnout. Jako příklad bych uvedl příběh o Mad Hatterovi, který unáší malé holčičky pro obchodníka s bílým masem, kde mi až přebíhal mráz po zádech, jak dobře zpracované to bylo, což mě vede k technickému provedení! Dovedu si představit, že použitá - jednoduchá kresba nebude úplně každému po chuti, ale mně sedla příjemně. Co se barev týče, připomnělo mi to trochu Dlouhý Halloween, ale zde se mě může paměť klamat, neboť už je to delší doba, co jsem ten komiks držel v ruce. Celé provedení je, dá se říct přizpůsobeno hlavní postavě a musím říct, že výsledná kombinace je dobrá. Robin: Rok jedna za mě (až neuvěřitelně) příjemné překvapení, kde snad poprvé v životě nemám chuť zázračného chlapce rozšlápnout botou, ale docela mu i fandím a to se mi přátelé, ještě nestalo. Je to koukatelné, hravé a má to dostatečnou hloubku, aby to dokázalo upoutat pozornost po celou dobu čtení, takže co víc bychom mohli chtít? Na plný počet to jistě není, ale méně než čtyři by bylo v tomhle případě nespravedlivé. PS: Asi jsem to už psal výše, ale Alfréd je v téhle knize boží. Budete mu chtít koupit čokoládu.... celý text

Flash: Zrozen k běhu 2017, Mark Waid

A máme tu zase jednou jeden přešlap. Nebo možná ani ne přešlap, jako prostě krok vedle. Flash: Zrozen k běhu je příběh - a origin - Wallyho Westa... a mě přátelé, Wally West absolutně netankuje. Nehledě na to, že jestli mi někdo v DC světě jde na nervy, jsou to tihle "pomocníci" hlavních hrdinů. Nicméně šanci jsem tomu dal a snažil se k tomu přistoupit nezaujatě. Zážitek z knihy mám ale i tak spíše nešťastný. Co se hlavního příběhu týče, má celkem zajímavý koncept retrospektivního vyprávění a i přes slabší děj se jedná o víceméně průměrnou superhrdinskou záležitost s ujdoucí kresbou, která neurazí, ale ani nenadchne. V několika momentech se komiks snaží vzbudit i nějakou emoci, což na mě moc nefungovalo, ale to je mými antipatiemi k hlavnímu hrdinovi a s tím bohužel nic nenadělám. Dále je tam několik zajímavých momentů, které tomu dodávají celkem i úroveň, ale je to zase z mého pohledu zabito výběrem ostatních příběhů (hlavní příběh je cca do třech čtvrtin knihy). Kniha totiž čtenáře nešetří a naděluje hned tři story arcy. Druhý příběh je opravdu nepěkná, nicneříkající a nudná zbytečnost, bez které by váš život byl lepší a poslední z hlavních příběhů je zase moc krátký na to, abyste si z něj odnesli nějaký významný zážitek. Celkově se jedná o velmi nesourodou knihu, která je kvalitativně dost průměrná a nemá na to, aby vůbec mohla nějakého nového (i starého) fanouška zaujmout. I přes její neduhy jsem jí však chtěl udělit tři hvězdy, které by nejspíš byly pro průměrnou knihu spravedlivé, ale ta nesourodost a celková pachuť ze čtení mi to nedovoluje. Na pomezí dvou a třech hvězd volím tedy tu zlejší variantu. Pryč s tím a dejte mi Barryho Allena a Flashpoint, nebo kterýkoli jiný příběh, kde Flash může ukázat, čím exceluje.... celý text

Superman: Supermanova smrt 2017, Roger Stern

Jedním slovem tragédie. Z této knihy jsem extrémně smutný, ovšem rozhodně ne kvůli tomu, že by na mě tak zapůsobil onen slavný "konec" největšího ze superhrdinů, ale spíše nešťastný a naprosto primitivní scénář s ještě nešťastnější omáčkou kolem, nechutná délka celé knihy, naprosto tupé monology a celkové vyšumění hrdinovi smrti do prázdna, které je za mě mnohem lépe zvládnuto ve dvou animovaných filmech a nebo ve hraném pojetí z rukou Zacka Snydera (což říkám s velkou opatrností). Nicméně, asi tu byly i horší věci, takže jakkoliv to může znít jako strašný komiks, není to tak úplně pravda. Prostě jsem si jen představoval takovou událost trochu zajímavěji pojatou. Jak jsem už uvedl, největší problém je scénář, u kterého se mi prostě nechce věřit, že to dělala skupina talentovaných scénáristů, protože to je jak když by to vymyslelo dítě. Je to v podstatě jen tupá akce bez jakýchkoli aspirací na cokoli jiného. Bohužel ta akce je nemastná, neslaná a než přijde na ten osudný moment, který by vás měl emočně vyždímat, jste tak otrávení z celého čtení, že už to jen rychle prolustrujete a pomalu si ani neužijete celkem pěknou kresbu, kterou poslední část příběhu disponuje. A v čem přesně tam je problém? Superman se několik sešitů jebe hlava nehlava s nepřítelem bez jakéhokoliv logického uvažování. Doomsday, o kterém prakticky nic nevíte, během chvilky zrušil značnou část Ligy spravedlnosti, prakticky sfoukl místní policejní sbor a vojenské složky, zničil laboratoř Cadmusu, zdevastoval půl města, do kterého než se dostal, tak ještě zoral půl kontinetu tak rychle, že by i Přemysl Oráč záviděl. Superman se ho během těchto eskapád snaží marně zastavit, ale konstantně s překvapením selhává. Kdyby to třeba po druhé bitvě vzdal a letěl se s někým poradit, nebo se snažil vymyslet nějakou formu pasti nebo alespoň trochu o té situaci přemýšlel.... Ne, on se s ním prostě bude řezat, při čemž pokaždé, když jej hipne svou mocnou ocelovou pěstí, tak se podiví, že mu to nic neudělalo. A tohle tam je pořád! Celou knihu! No a když vás nedorazí tohle, tak přibližně v půlce přijde děsivá část s drzým mladíkem, jež je pravděpodobně posedlý limonádou, kde sledujeme, jak za její těžký nedostatek v domácí chladničce krutě ztrestá vlastní matku, starající se o batole a nezdráhá se u toho nahlas vznést pochopení pro odchod vlastního otce od rodiny. Zde už je pak lepší úplně vypnout mozek a soustředit se na devadesátkovou kresbu, která neurazí, ale ani nenadchne, takže když o tom tak přemýšlím, tak to vlastně taky žádná záchrana není. Nevím, co dál o tom říct. Asi raději už nic. Za víc jak dvě hvězdy to nestojí a to mám pocit, že jsem ještě mírnej.... celý text

The Brave and the Bold: Vládci štěstí 2017, Mark Waid

Tak takhle kniha mě děsila od chvíle, kdy jsem ji poprvé podržel v ruce a přečetl si jméno scénáristy. Mark Waid stojí totiž za poněkud průměrnou Babylonskou věží a naprosto příšernou JLA: Rok jedna, kterou jsme tu měli o pár čísel zpět a já ji ještě do teď nedostal z hlavy. Anotace knihy upřímně také nevzbuzuje přílišná očekávání a nelze se tak divit, že můj přístup k ní byl velmi obezřetný. Naštěstí, přátelé, Vládci štěstí jsou dobrou knihou! Jejím největším kladem je velmi dobře zvládnutá výprava, pěkně zpracovaný scénář a na pohled příjemná kresba, která by nikoho neměla urazit. Příběh dokáže zaujmout hned ze začátku a jestliže se v něm zvládnete orientovat, odmění vás pěknou večerní zábavou. Nelze zde však rozporovat fakt, že kniha není určena čtenáři začátečníkovi. Ten se v ní může velmi lehce ztratit a množství postav a rozdělené příběhové linky mohou celé čtení lehce znechutit. Já s dějem určitě problém nemám a až na jeho konec - a tedy vyřešení celého problému - se mi velmi líbil. Co se závěru týče, nejsem spokojen s tím, že celý konec prakticky závisí na tom, že se z nebe snesou bratři v triku a celou situaci vyřeší během pár chvil. Nemyslím to sice úplně kriticky, ono to má své opodstatnění, proč to tak je, ale stejně, nemohu se ubránit jakémusi zvláštnímu přiotrávenému pocitu. Nicméně, komiks obsahuje hodně akce, která je velmi přehledná a stejně tak i mnoho panelů s dialogy, takže obrázek na celou stránku se naskytne jen zřídka. Vše je prezentováno velmi pěknou mainstreamovou kresbou, která mně osobně dost vyhovuje, takže tady problém taky nemám. Tak, toť vše. Normálně bych se spokojil asi s lepším průměrem, kvůli závěru, lehké překombinovanosti a Bože můj, kvůli Lize superhrdinů, kterou poslední dobou fakt nemůžu vystát. Nicméně, pak si vzpomenu na část, přibližně někde v půlce vyprávění, kde se potkává Supergirl s Lobem a tam jsem se přátelé nařechtal jak starej kůň, což se mi dlouho u DCKK nestalo. S tímto přihlédnutím se pak s nicneříkajícím průměrem spokojit nemohu, takže tam dávám o hvězdu navíc. 3 + 1 = 4.... celý text

JLA: Země 2 2017, Grant Morrison

Dobrá, tak tedy Země 2. No abych byl upřímný, nijak zvlášť mě to neoslovilo, čímž to ale nechci nijak házet do koše, jen prostě už asi nejsem materiál na zápletky s alternativními realitami a podobnými šílenostmi. Jako dobře, nedá se tomu určitě odepřít zajímavý námět a poměrně dobře zvládnutá výprava se zajímavým vyústěním. Též mě velmi potěšilo vyobrazení bandy záporáků ze Země 2. Jako Ultraman alias Big Brother, Flash jako feťák a nebo Owlman je fakt banda takových pervezních, pokřivených odrazů celé Ligy spravedlnosti a možná bych to hodnotil i lépe, kdyby celá kniha byla jen o nich bez vměšování původních hrdinů. Příběh jako takový se mi docela i líbil a ještě jednou vyzdvihuju zajímavý závěrečný zvrat, kdy se ukázal skutečný nepřítel, protože to bylo fakt dobrý. Na druhou stranu by se tu však dala vypsat fakt velké množství věcí, které mě štvali, ať už to byly nelogičnosti (jako například teze, že když uděláte něco dobrého na té špatné Zemi, tak to zákonitě musí stejně skončit špatně...meh.... jako vážně?). Nebo třeba i dokonce fyziologicko-biologické změny, to mě taky praštilo do očí. Nebo to, jak celá Liga okamžitě začala odzbrojovat celej svět v rámci vyššího dobra, ale když to udělal Superman na "naší" zemi v některé z předchozích knihách, tak ho za to vypráskali jak malý děcko, že takový věci by dělat neměli a nebudou. Je toho prostě moc na to, abych to hodnotil lepším, než průměrným hodnocením. A i když bych chtěl a přál si to, stačí mi se podívat na kresbu. A tam si stojím za tím, že není o čem jednat. Uznejme, že obličeje jsme už viděli jinde mnohem mnohem hezčí.... Takže jak říkám, za mě průměr. Tedy za tři.... celý text

Lex Luthor: Muž z oceli 2017, Brian Azzarello

Tak tohle je těžká lahůdka přátelé. A pak že komiks nemůže být ničím víc, než jen knihou s obrázky... Nuže, po několika kvalitativně kolísavých knihách tu máme takzvaný "otvírač huby", protože přesně takový efekt Muž z oceli má, když ho necháte. Chybí tomu sice trochu přehlednější akce a takový ten "wow" efekt, který by to posunul k první příčce, ale aspirace tam jsou a to silné. Budu to sice opakovat, ale opravdu je třeba ocenit, že zvoleným protagonistou je právě Lex Luthor a jeho perfektní záporácká mysl, kde prakticky strávíme většinu celého příběhu. Po celou dobu sledujeme přípravy na Luthorův důmyslný plán, při čemž vám Lex postupně vysvětluje, proč je vlastně Superman pro něj takovým trnem v oku... a vy jeho argumentům rozumíte a chápete ho, protože Lex není jen plochý epizodní záporák. Je to člověk jako vy nebo já a když vidí, že mu před oknem poletuje neporazitelné monstrum se žhnoucíma očima, kterýma by dokázal ukončit vaši existenci, důvod pro obavy je zde více než zřejmý. Jenže co dělat, když proti vám stojí samotný mýtus? Ano, tyto a další otázky kniha velmi důkladně prozkoumává. No a když potom v závěru dojde na provedení onoho pečlivě připravovaného plánu - a jeho následky - nechává kniha v podstatě otevřený konec, jehož interpretaci nechává pouze na čtenáři samotném. Tedy žádné vysvětlování, nebo pokračování, prostě nic... a za mě je to tak naprosto v pořádku. Komiks tedy sice pracuje s velmi tradiční zápletkou, ale její provedení je v tomto směru naprosto brilantní a já mu nedokážu nic vytknout. Za jednu ze slabších, poněkud neukotvených a nepřehledných částí však považuji bitvu Supermana s Batmanem, kterou jsem zde jednoduše nepotřeboval, byť přítomnost Bruce Wayna mi nevadila, jelikož dávala z příběhového hlediska smysl. Vše potom podtrhuje výborná, depresivní, temná kresba se skvělým kolorováním, kvůli kterým jsem si čtení prodlužoval, abych si mohl jednotlivé stránky náležitě vychutnávat. Pro mě se tedy Lex Luthor: Muž z oceli stává velmi výjimečnou záležitostí a pevně doufám, že takovýchto kusů bude v DCKK víc, protože přesně toto od toho chci. Abych to pak uzavřel, dávám silné čtyři. PS: čtení doporučuji ve večerních hodinách se sklenkou dobrého pití (s ledem) a za světla stolní lampy (protože kdo z nás má doma krb, že jo?).... celý text

Batman: Smrt v rodině 2017, Doug Moench

Smrt v rodině se mi velmi těžko popisuje. Na jednu stranu se jedná o důležitý story arc, kde je nejzajímavější právě konec, který dnes zná do jisté míry asi každý Batmanův fanda. Však si vzpomeňte... skladiště v pustině, svázanej, na nervy lezoucí klučina, Joker a páčidlo.... Už víte? Určitě ano. Je to velmi chladný, až mrazivý moment, který Batmanovým světem otřásl do základů a na čtenáře dokáže zapůsobit. Nicméně, jak jsem uvedl výše, zde se dostáváme k největšímu problému celé této záležitosti. To je totiž všechno. Jo, fakt. Zbytek - ač tam jsou zajímavé momenty a nápady - je prostě nuda. Naštěstí zde funguje výprava, takže se to dá zdárně dotáhnout do konce a z přečtení pak nemáte takový ten otrávený pocit, jakože jste četli úplnou kravinu a ztratili dvě hodiny života. Já od toho ale prostě asi čekal něco víc, nebo nevím. Kresba mi to v žádném případě neusnadňovala, ten Aparův - osmdesátkový - styl mi nesedl. Navíc jsou tam taková divná scenáristická rozhodnutí, u kterých jsem kroutil hlavou, jako například, když vidíte chlapa s maskou v plášti, jak se krčí v písku někde v poušti a ve čtyřiceti stupních to tam bez problémů dává... nebo, že Joker nedokázal před úřady ukrýt nic, krom jaderné hlavice... atd. Jako vážně? Co pak teprve ten zvrat, který předcházel Jasonovu ikonickému výprasku páčidlem.... Hele, já vím, možná to jsou hlouposti, ale mně to prostě u tohohle díla vadilo, protože jinak se to jevilo celkem fajn. Překvapivě ke konci mě potěšil Superman, jehož přítomnost mi absolutně nepřišla rušivá a odůvodnění jeho přítomnosti dávalo celkem i smysl, což mi i docela spravilo chuť a tak to zde nezakončím negativně. Shrnovat to ale nijak nebudu, jednoduše vpálím tři hvězdy, což je sice průměrné, ale dobře míněné ohodnocení.... celý text

Superman: Muž z oceli 2017, John Byrne

Další DCKK a další Supermanův origin. Co k tomu říct? Já bych se celkem ztotožnil s komentářem od kolegy Yokolobuna o pár řádků níže, protože víceméně tak nějak vystihl moje myšlenky o této knize. Muž z oceli je v rámci restartu DC vesmíru po Krizi velice důležitým milníkem a určitě by neměl zůstat zapomenut. Přeci jen (pro mě) o několik řádů lepší Utajený počátek z něj dá se říct vychází, takže ho nelze úplně spláchnout, avšak jeho zařazení shledávám nesmírně nešťastným. Po tolika Supermanech prostě další takový origin jednoduše unavuje a není to nic proti knize samotné. Nevím, kdo má číslování knih na starost, ale zde udělal podle mě kritickou chybu, protože to mohl klidně o pár desítek čísel dál posunout. Vůbec nic by se nestalo a čtenáři by tím alespoň nebyli přesyceni. Ve zkratce už pak jen zmíním, že i když komiks dělá spoustu věcí dobře, je tam nesporné množství přešlapů, u kterých jeden musí kroutit hlavou a ty to velmi srážejí. Já osobně sázel na závěr, kde jsem čekal nějaké nadčasové poselství, ale místo toho jsem dostal nezajímavé, nicneříkající a velmi zapomenutelné nic. V konečném výsledku ale zohledňuji, že v době vydání muselo jít o pecku peckózní. Od toho taky plus jedna hvězda, za víc to ale nestojí.... celý text

Hrůza za závojem 2019, Adam Christopher

Tak jsem se nemýlil. I když vlastně ano, protože ve skutečnosti to je ještě horší, než jsem si myslel. A to jako doopravdy. Ale dobrá, zkusím to ještě jednou naposled aspoň trochu konstruktivně. Třetí díl Dishonored je de facto "pokračováním" Death of the Outsider, takže pakliže jste zvědaví, co vaše činy způsobily (ať už byl u vás konec hry jakýkoliv), zde se to dozvíte. Tedy alespoň na to Hrůza za závojem čtenáře láká a do jisté míry tuto zvědavost i uspokojí, ale cena za to je na můj vkus příliš vysoká. Opravdová hrůza je totiž tenhle počin číst. Nevím, co je Adam Christpoher zač, ale dost mi to připomíná situaci, kdy máte materiál na dobrý videoherní film - třeba takový Assassin´s Creed a dáte to do ruky VELMI průměrnému režisérovi. Výsledek je pak přesně takový, jaký byste čekali, tedy jakési užmoulané, jednoduchoučké, nic neříkající, průhledné.... něco. Námět totiž opět není špatný: svět se rozpadá, lidé pomalu přicházejí o rozum a na pozadí toho všeho se děje něco nekalého. Zde už je nějaká hrací plocha, kde lze rozehrát zajímavou partii s více hráči. Jenže zápletka je využitá jen lehce a většinu toho dobrého nabídne až v úplném závěru. Nelze ocenit ani práci s postavami, protože tam nikde není žádná hloubka, se kterou by autor pracoval. Zde nejspíš musím přiznat, že Billie Lurk je mi už od prvního Dishonored těžce nesympatická, takže jako s hlavním charakterem se s ní mohu spojit jen velmi těžko. Čekal bych nějaký výraznější posun, nebo aspoň malinkatý vývoj, jenže tam není lautr nic. Vše je velmi koordinovaně servírováno, Billie působí jako drsňák, ale nemá moc proč a kniha to jen pramálo podpoří. V konečném výsledku to pak nevzbuzuje absolutně žádné emoce a charakter je vám zcela ukradený. Staří známí jako Corvo, Emily nebo Daud jsou těžce nevyužití a hlavní záporáci stojí za starou bačkoru. Co mě pak úplně odrovnalo je závěrečný bossfight (?!), kde už si autor asi nevěděl rady, tak to ukončil tím asi nejjednodušším způsobem, který ho napadl. O videoherních prvcích, které nás provází napříč všemi knihami už se raději nezmiňuji, protože už bych asi ztratil chuť se k tomu dál vyjadřovat. V konečném souhrnu tak odvážně tvrdím, že Dishonored knihy se moc nepovedly a třetí díl je z nich vyloženě nejhorší. Vše co zbývá jsou tak myšlenky, jak moc promrhaná příležitost to doopravdy je. + námět + nádech na poslední chvíli v závěrečných kapitolách - velmi nešťastně zpracovaný a nevyužitý námět - ploché charaktery bez hloubky - typické "herní prvky" - nepůsobí ani trochu jako Dishonored - trapný závěrečný bossfight celkové hodnocení: 35%... celý text

Daudův návrat 2018, Adam Christopher

Svět Dishonored je geniální. Je krásně špinavý, drsný a vizuálně úžasný. Nemluvě o stylizaci, která zde sedla, jak prdel na hrnec. Máte-li k tomu výpravný příběh a silné, zajímavé charaktery, je v podstatě vyhráno a tím pádem je zde základ pro solidní dílo. Nezbytné je však rozlišit, jaké dílo to má přesně být. Bavíme se zde o hře? V pořádku. Pohybovat se, přijít do kontaktu s takovým světem a prožít v něm příběh je jedna intenzivní radost. Již jsme se přesvědčili, že to funguje. Co se knih týče, je situace poněkud složitější. Kniha, potažmo třeba film je mnohem pasivnější zážitek a je třeba k tomu tak přistupovat. To se zde, ani předtím - a předpokládám, že i potom - moc nedaří. Onen avízovaný Daudův návrat má tak velice hořkou pachuť a trávení není o moc lepší. Což jak jistě uznáte, je škoda, protože Daud, na to kolik má v původním příběhu prostoru, je dost možná jeden z nejzajímavějších postav vůbec. Ale hezky popořadě. Příběh se odehrává víceméně současně s druhým herním dílem. Jak moc se prolíná úplně prozrazovat nebudu, ale asi není žádná zrada říct, že Daud si jede především po své vlastní cestě a tomu, co se kolem děje věnuje pramalou pozornost. Zápletka sama o sobě není nejhorší a má dokonce několik světlých chvilek, ale autor nijak zvlášť neexperimentuje a jede na jistotu s velkým množstvím nešťastných a velmi nudných odboček. Mimo jiné opět čteme, jak při používání znamení Cizince pálí ruka, z čehož následně čtenáře začnou pálit oči, protože tolikrát opakující se replika je otravná a onen fakt je hlavně každému jasný už z předchozí knihy. Příběh je uměle natahován nešťastnými "herními" prvky a jeho schopnost zaujmout je velmi malá. Zajímavý nádech dostává až ke konci, jenže to už jste ze čtení tak otrávení, že vám to nijak pohled na knihu nezmění. Jsem nasrán, protože je to škoda. Daud je super postava a jeho příběh si zasloužil lepší převyprávění. Nebo z toho měli udělat DLC. To by fungovalo krásně. + hlavní postava + ke konci příjemně rozšiřuje universum Dishonored - děsivě nevyužitý potenciál - nudné nicneříkající odbočky a pasáže - "herní prvky" - opět psáno jak návod na hraní celkové hodnocení: 45%... celý text

Zkorodovaný muž 2017, Adam Christopher

Ani nevím, jak mám tenhle komentář začít. S vyjádřením k první knize ze světa Dishonored jsem doposud otálel, protože stále nedokážu rozumně sesumírovat dojmy, které jsem si ze čtení odnesl. Kdyby to šlo, použil bych obrázek s dvouslovným komentářem, či GIF, který by hovořil za mě. Nicméně, tuto možnost nemám, tak to ze sebe prostě vysypu: Zkorodovaný muž je přesně tím, čím knihy ze světa video her být nemají. Pokud vás Dishonored bavil a rádi byste se do špinavého a velrybím olejem nasáklého světa chtěli vrátit, mohu spravedlivě napsat, že tudy cesta nevede. Autor sice pracuje s totožnými reáliemi, které po dohrání již dobře znáte, ale nevyužívá jejich potenciálu a ze zajímavého námětu se tak stává plytký příběh, jež ničím nepřekvapí a který se odehrává ve světě, který máte rádi, z něhož si ale nic nového neodnesete. Výsledek je pak přesně takový, jaký byste čekali: nuda, průměr, nuda a zase průměr. Co mě neskutečně rozčilovalo, byly právě ty herní pasáže jako "vypil elixír, který mu doplnil manu" nebo "skočil a málem se nechytil" a podobné úchylárny. Jako dobře, já chápu, že přesně tyto záležitosti v těch hrách jsou, ale tam mají svou roli v rámci hratelnosti. Tady to je mimo mísu a osobně mi to narušuje už tak slabě vystavěnou atmosféru. Je to prostě jak kdyby vám ve hře pořád skákaly tutorialové hlášky, při čemž tam samozřejmě máte možnost je vypnout. Počínání postav je taky věc, nad kterou zůstává rozum stát, ale to už zde popsali jiní. Suma sumárum, kniha toho moc nenabízí. Je sice věrná reáliím ze hry a nijak nenabourává zavedená a vystavěná pravidla (což velmi oceňuji), ale působí prázdně, i když se snaží vyprávět rádoby epický příběh, který by dle mého názoru byl kvalitně uplatněn jako DLC do hry. Takhle to je prostě jen šedý průměr u kterého zkoroduje hlavně čtenář. Jako oddechovka na jedno použití se to dá, ale to je tak všechno, což je škoda. + čte se rychle + námět - nevyužitý potenciál - práce s charaktery - "herní prvky" - celé je to napsané jak návod na hru celkové hodnocení: 50%... celý text

Thrawn: Spojenectví 2019, Timothy Zahn

Druhý díl druhé Thrawnovi trilogie - asi nemá smysl jí říkat "nová", když víme, že zanedlouho nás čeká opět další - je knihou, která z mého pohledu není nejlepším románem s naším oblíbeným admirálem, nemá nikterak kulervoucí příběh - což je ostatně problém většiny kanonických románů - a rozhodně nedosahuje kvalit prvního dílu. Přesto, nemohu se ubránit jistým sympatiím, které jsem si v průběhu čtení ke knize vytvořil. Tak prvně je to především zvolený koncept. V rychlosti si teď nevybavuji žádnou Star Wars knihu, kde by se přeskakovalo mezi dvěma časovými liniemi a i když vím, že mnohým čtenářům tato novinka nesedla, za mě se rozhodně jedná o příjemné oživení a automaticky tedy i palec nahoru - čímž nerozporuji, že linka z Klonových válek je o několik řádů slabší, než ta z doby Impéria. Což mě dostává k jiné věci, která se mi na knize hodně líbila a to je vztah Thrawn / Anakin Skywalker - Darth Vader. Rozvíjení tohoto vztahu v obou linkách jsem sledoval s velkým zájmem a v té pozdější se mi pak též hodně líbilo rozuzlení problému s Thrawnovou loajalitou. Spojenectví těchto dvou charakterů je tedy rozhodně největším plusem. S příběhem jako takovým problém nemám (viděli jsme lepší, ale i horší), byť - jak již bylo několikrát řečeno - linka s Padmé je zdlouhavá a nezajímavá a celkem razantně sráží kvalitu celého románu. Bohužel mi to párkrát vadilo až tak, že jsem knihu klidně i na týden odložil, protože prostě nechci nic vědět o Padmé a jejích eskapádách. Na to to jednoduše není tolik zajímavá postava. Ještě pár věcí bych k tomu měl, ale už takhle je komentář rozsáhlý, tak to raději nějak slušně ukončím a nebudu do toho dále rýpat, protože se bojím, že bych tomu pak hvězdu ubral. Vzhledem k tomu, že Thrawnova linka zdaleka neskončila, obrací se můj zrak k dalšímu pokračování s úderným názvem "Treason", kde patrně admirálova linka vyvrcholí (finále Rebels jako vrchol nepovažuji), než se Zahn definitivně přesune k jakési "prequelové Thrawnově trilogii". Já říkám: sem s tím. V této době, kdy klasické romány ustupují komiksovým knihám je nutné brát, co je. Jinak se taky může stát, že tady u nás nebude vycházet vůbec nic. + dvě časové linie + kombo Vader X Thrawn + zajímavé vedlejší postavy - příliš mnoho prostoru pro Padmé - pouze lokální příběh a žádná důležitá událost - malinko useknutý konec celkové hodnocení: 70%... celý text

Vzpoura na Nexu 2017, Jason Hough

Všichni víme, jak to s Andromedou je. Herní titul měl velmi obtížný úkol, vyšlapat cestičku novému dobrodružství tak, aby nemusel nijak navazovat na rozporuplný konec Shepardovi trilogie, ale aby si zachoval její identitu, věrnost a výpravnost. Až na nešťastný technický stav při vydání, je dle mého Andromeda důstojným pokračováním a jak se dalo očekávat, provázejí ji doplňkové příběhy ve formě komiksů a knih. Co se týká Vzpoury na Nexu, jedná se o přímý prequel ke hře a jako taková nás seznamuje s událostí, jež byla ve hrách pouze zmíněna a její dopad jsme tedy až tak nepocítili. Na rovinu říkám, že kniha je dlouhá. Tedy, 320 stran není zase tolik, ale musíte na nich mít zajímavý obsah, aby vás to nutilo číst dál. To se Vzpouře tak úplně nedaří. Má sice celkem zajímavý, přízemnější příběh, nesoucí se v duchu následků katastrofy a boje o přežití, ale na rozdíl třeba od původních románů (ano, počítám i příšerný Klam) zde chybí akce a ta je pro příběh tohoto rázu nezbytná. Ono na ni dojde a díky tomu poslední třetina knihy uteče jako voda, ale než se tam dostanete, nabudete dojmu, že utrhnout tomu 50 - 70 stran by vůbec nebylo na škodu. Děj není nijak zvlášť složitý a jistě si najde jak příznivce, tak i odpůrce. Záleží, co od románu tohoto typu čekáte. Co se charakterů týče, sledujeme cholerickou Sloane Kelly, šéfku bezpečnosti, která srší jednu nadávku za druhou a je asi tou nepropracovanější postavou ze všech. Jako hlavní protagonista mi nevadila, byť se nemohu zbavit dojmu takové té "epizodní" důležitosti její postavy. Ostatní charaktery už známe z her a ti jsou si víceméně věrní, tedy z mého pohledu napřesdržku, ale to je čistě osobní pocit. Nijak do hloubky se s nimi nepracuje - osobně si myslím, že je to tím, že s nimi chtějí kouzlit ještě ve hrách, což chápu. Co je určitě nutné znát před čtením, je hra samotná. Nedovedu si představit, že by kniha někomu něco řekla, aniž by jedinec nebyl obeznámen s reáliemi alespoň původních her. Hráči, kteří už mají za sebou Andromedu na tom pak budou ještě o poznání lépe. Takhle nějak se to tedy má se Vzpourou na Nexu. Trvalo mi dlouho, než jsem ji přelouskal, několikrát jsem se do toho musel trochu nutit. I přesto si však myslím, že se jedná o kvalitní kousek do sbírky a fanouškům jistě udělá radost. Když už nic jiného, je to zajímavý sci-fi příběh. A teď mi sem v rychlosti dovalte další díl, ta korektura se totiž strašně táhne. + dokáže s mínusy fungovat samostatně + zajímavý "Star Trekovský" námět + hezky napsaná akce - zdlouhavé - jedna pořádná akce za celou knihu - příliš "svázané" celkové hodnocení: 65%... celý text

Mučedník 2011, Brian K. Evenson (p)

Asi stejně jako většina lidí zde, i já jsem fanouškem literárních herních počinů a tak samozřejmě ihned, jakmile jsem zjistil, že existují romány navazující na Dead Space (což nechápu, že mi nedošlo dříve), jsem si ten jeden jediný, který u nás vyšel, pořídil. No a teď, několik dní po přečtení mohu s radostí říct, že po zklamání z poslední knihy ze série Mass Effect je Dead Space: Mučedník jak balzám pro mou duši. Trochu morbidní možná, ale což. Vážení čtenáři, Mučedník je výborná kniha. Čte se skvěle, od začátku vás uhrane svou temnou, depresivní atmosférou (přesně jako ve hře) a tu si drží víceméně do závěru, kde to pak začne malinko kolísat, ale čert (nebo Necromorph) to vem. Román drží vaší pozornost a po malých porcích vám odhaluje temné tajemství, skryté v hluboko pod hladinou oceánu. Situace je v knize skvěle vykreslená a tak jen vnímáte drastické a hrůzné události, dějící se okolo hlavního hrdiny, Michaela Altamana. Postavy jako takové jsou celkem šablonkovité, ale musím říct, že mi to ani trochu nevadilo, hlavní charakter mi přišel vyhovující, i když věřím, že by s ním šlo ještě trochu lépe pracovat, no a ti ostatní pak posloužili přesně tak, jak by do takové knihy měli. Halucinace tomu dodávají správnou dávku šílenosti a nebyl by to Dead Space bez zrůd a příšer, které si taky řeknou své. Škoda jen, že k závěru knihy je to docela řezničina a hororový prvek je celkem upozaděn, nicméně v tom opět vidím paralelu se hrou, protože nevím jak vy, ale já jsem tedy někdy v posledních dvou kapitolách už taky kosil vše, co se hnulo hlava nehlava (končetina nekončetina). Ale chápu, do knihy by to šlo řešit asi trochu lépe. Co ale román činí velice dobře, je práce s reáliemi z her, vysvětlení unitologické církve a osudu Michaela Altmana, který byl naznačen ve hrách. Autor zjevně ctí předlohu a s reáliemi universa se mu daří pěkně pracovat. Co víc chtít od knihy podle hry? Za mě tedy spokojenost. Velká. Román má ještě dvě "pokračování", které u nás nevyšly, což je škoda. Určitě do vydavatelství budu psát, jestli by to nechtěli zvážit, protože tohle je dost možná jedna z nejlepších knih na motivy her, které jsem kdy četl. A to jako beze srandy. + skvěle vystavěná hororová atmosféra + velice jednoduché na čtení + v pohodě zvládne i člověk neznalý her + zajímavý závěr - ke konci vyprávění se vytrácí atmosféra - místy matoucí části s halucinacemi celkové hodnocení: 80%... celý text

Odhalení 2018, Jeremy Barlow

No, co k tomu říct? Jestli jsou romány z vesmíru Mass Effectu určené fanouškům (jakože jsou), tady to platí tuplem. Komiks se s ničím moc nemaže, představováním jednotlivých aspektů se nezabývá a přirozeně počítá s tím, že už za sebou máte minimálně Andromedu. A právě hráčům a fanouškům Andromedy je dle mého Odhalení určeno. Jedná se o strohý, leč velmi líbivě vypracovaný prequel z pohledu... zbytečné NPC postavy. No ano, co si budeme povídat, jméno hlavního hrdiny budete lovit v paměti celkem těžko, hráli jste-li Andromedu před delší dobou a po přečtení to jméno a vlastně i celý děj tak do dvou dnů poměrně určitě zapomenete, v čemž tkví hlavní problém tohoto počinu: je to nuda. Příběh určitě není k zahození, vnitřní pohled do politiky Turianů a do projektu Andromeda je dost fajn, ale nic zásadního se absolutně nestane, což je v přímém rozporu s tím, co si z her pamatuji. Jistě, je to prequel a ještě celkem nepřímý, ale i tak, potenciál pro něco zajímavého zde byl a zůstal nevyužit. Co se komiksu musí nechat a co bych chtěl zde rozhodně vyzdvihnout, je nádherná kresba. Někdo by ji asi označil za mainstream... s čímž asi úplně nemám problém, ale do souhlasu s takovým tvrzením asi úplně zabíhat nebudu. Mně se jednoduše líbí a přijde mi, že je přesně taková, jaká by měla být a že je v souhře s konceptem celého sešitu (sešitů, chcete-li). Takže asi tedy takhle: jste-li "žrouti" Mass Effectu jako já, dostane se vám příjemného pokoukání, ucházejícího počtení a výborného kousku do výstavky. Pokud jste casual čtenář a nevíte, která bije, vyhněte se tomu obloukem.... celý text

Klam 2012, William Dietz

Čtvrtý díl knižního Mass Effectu je skutečně opravdu takový Klam, protože těšíte-li se na dovyprávění příběhu rozehraného ve Vzestupu, tak vězte, že se jedná o konec neslavný. Věřím, že člověk, který na to není připraven, zažije opravdu obrovské zklamání. Ani nevím, kde bych začal... no, asi tím zjevným. William C. Dietz není Drew Karpyshyn a je to setsakramentsky poznat. Svižné tempo předchozích románů je nahrazeno plytkou, až trabantovou rychlostí, která přirozeně unavuje a nudí. Námět jako takový, asi není úplně k zahození, ale provedení je mizerné a stojí za starou bačkoru. Dokonce i závěr, který měl za cíl vyvolat nějakou emoci, je tak mizerný, že jediné co vyvolává, je tak maximálně mikrospánek. Dále - a teď vězte, že jako zarytý fanda Mass Effectu si jednou rukou suším oči od slz - AUTOR NEMÁ NEJMENŠÍ PONĚTÍ, O ČEM PÍŠE! Pro mě je naprosto nepochopitelné, jak tenhle paskvil mohl projít korekturou. Na internetu je k dohledání celý seznam faktů a informací, které absolutně nesouhlasí s reáliemi ve hrách nebo ostatních knihách, ať už se jedná o sebemenší maličkost nebo celkem důležitou věc, jako je třeba věk postav. Nevím, jestli se zde tlačilo na pilu, aby mohla kniha vyjít ještě před vydáním Mass Effectu 3, což by bylo tak jediné logické vysvětlení, jak se taková příšernost mohla zrodit, ale i tak je to neodpustitelné. Koupeno z touhy podpořit vydávání herních knih a přečteno z povinnosti. Jinak za tím dělám smutnou tečku a vkládám do poličky mezi ostatní díly. Tam alespoň bude sloužit do počtu a výstavka bude vypadat hezky. + námět + český překlad, který toho hodně zachránil (proto druhá hvězda) - velké množství chyb - vyprávění nemá žádné tempo - nemastné neslané ukončení - nezajímavé a nudné charaktery - i samostatná písmenka nudí celkové hodnocení: 30% PS: kniha je tak blbá, že i BioWare vydal oficiální omluvu!... celý text