zuba komentáře u knih

Předně je asi rozdíl, číst tuto knihu ve dvanácti a ve středním věku. Podle mě je už ta kniha pro dnešní pohled na svět úplně mimo a žije jen z vlastní předešlé slávy. Vůbec mi nevadí že se v ní vlastně nic neděje. Je to přeci text z 19. století. Navíc ještě čitelný díky moderním překladům. ALE… ono se tam opravdu nic neděje. Desítky stránek popisů ryb? Proč? Fakticky se objevují čtyři postavy, z nichž jedna (Conseil) je zcela zbytečná. Hrdinové plují mořem, potkávají ryby a savce a jiná mořská zvířata a všechny, i vzácné, bez skrupulí na potkání loví a s prominutím žerou. Navíc se v textu nikde neobjevuje, kam chodí v Nautilu na záchod! Občas se objeví kapitán Nemo s trpící mesiášským komplexem, podle sporadického výskytu a nahodilých akcí i bipolární poruchou a traumatem ze ztráty rodiny. Odbornou pomoc hledá u ryb, které, jak víme, nejsou nejvýřečnějšími psychology. Kontextualitu doby podtrhuje jako červená nit oslava inženýrství ztělesněná v Nemovi, který je zde vyjádřen vedle zadumanosti pramenící z výše popsaných poruch jako nadlidská bytost monstrózního bohatství a spící moci. Chvílemi text při setkání profesora a kapitána připomíná předehru ke gay pornu. Opravdu, už už to (hlavně ke konci) vypadá, že se profesor na kapitána vrhne a zmermomocní ho, ale místo toho si jdou každý do své kajuty. V celé knize není jediné ženské postavy. Čtivý text to je, ich forma je zábavně čtivá a jaksi nás vtahuje, ale ztotožnit s kýmkoli, jsem se nemohl. Asi je to věkem. Ale tuším, že by mě to kvůli těm popisům druhů ryb nebavilo ani v dětství.

6 22.11.2021

Knížka se hezky čte, béčko k vodě, před spaním, na hajzl, v pohodě. Ale je to příběh o syndromu vyhoření ultimátního fašisty s narcistickejma sklonama s notnou dávkou šovinismu, rasismu, militarismu. Já v těch armádách prostě viděl vesmírnej Wehrmacht, jak si tak vesele hajliuje v kasárnách a ve Francii a Československu a Polsku a pak to Rusko no. A všichni jsou krásní a dokonalí. A to byli ti hodní. Ono se to pak asi rozjede v dalších dílech, a asi to o tom bilancování má být, ale tohohle étosu se asi už série nezbaví. A bojím se, že fanouškům se právě ten militarisumus a popis dokonalé války prostě líbí. Tím pádem to není pro mě. Jako je to pak napínavý to jo, ale pro mě, blbá série.

Knížku jsem si koupil spíš proto, že to vydal Baobab, a protože mě zaujal příběh autorky, která se chtěla psaním vypořádat se svým zdravotním problémem. Je to takový holčičí a spíš mi to připomíná nějakou Jane Austenovou než Harryho Pottera a kuluturologické studie, ale bavilo mě to a četlo se to rychle. Jen se tam vlastně toho tolik neděje a čtenář toužebně očekává, kdy se děj posune. Ale je to takový hezký. Ofélie je sympatická a Thorn je idiot.

20.10.2020

Po přečtení mám dojem, že autor sledoval Četnické humoresky, Třicet případů majora Zemana, ví, kdo je Romero a Jiří Kulhánek, občas si zapaří na kompu. Já osobně humoresky pro jejich líbivost rád nemám a nejsem Zemanolog, mezi archiváři a historiky se jich najde dost. Líbí se mi, že historici píšou. Takže jen tak dál. Bude to lepší a lepší.

Historici architektury mají tuto knihu rádi. Ještě, že ji přeložili aspoň do Slovenštiny.
v originále by to byl masakr.

Skvělý přehled. Odečteme-li idologický nános. Ve své době tot asi nemělo konkourenci.

Jako lehký úvod do filosofie je to super. Trochu mě překvapily dlouhé pasáže o funkcích mozku a hormonech a tak podobně. Ale jinak se mi to opravdu líbilo.

09.10.2018

Knihu jsem si přečetl už před lety a měl jsem z ní takový ten zvláštní hřejivý pocit. Přinesla miho poslední věta knihy. A i po letech mi její poslední věta ten pocit vrací.

3 29.09.2017

Není to jenkomix na jedno přečtení. Vincentovy obrazy jsou tak nějak zakomponovány do děje. Hezky se prolínají dopisy s bratrem a příběh malíře v Provence. Prostě je to taková pěkná, poučná oddychovka s parádním grafickým provedením. A jednoduché linky a spousta barev. Autorka by takhle mohla vytvořit ještě někoho. To by bylo fajn.

4 20.06.2017

Kniha je báječná, útlá a veselá. Fekální humor je skoro jako onanie, je u dětí velmi oblíbený a u dospělých taky a když to popírají, buď něco tají nebo jsou to jedinci, kterým někdo chirurgicky odstranil smysl pro humor a nadsázku. Skoro bych řekl, že kdo se u této knihy, nebo i animovaného filmu na youtube, baví, má naději na veselý život. A navíc, s touto knížkou se nespletu, když uvidím na louce šrapnel. Hned budu vědět, od koho je.

2 23.05.2017

Kniha, během jejíhož čtení jsem měl neustále hlad, chuť na pivko a stal jsem se ještě větším fanouškem falistiky. Dost mě mrzí, že už nestojí Krennův dům. Přelití do fikce mi úplně nesedlo, ale jjinak je to festival, úplná Boshova Zahrada pozemských rozkoší.

3 04.03.2016

Kniha Dva životy pana Perla je krásné umělecké dílo. Už během čtení jsem se těšil, až si ji brzy přečtu znovu. To se mi snad ještě nestalo. Ten příběh je celou dobu tak smutný a silný a návykový. A nemohu se ubránit pocitu, že to je přesně to, co každý chce prožít. Něco tak silného i za cenu smutku a prchavosti. Příběhy o lásce a obětování nalezneme v mnoha knihách a pohádkách a jsou a budou návykové. Ale tohle podání je naprosto ojedinělé. Hluboký cit prochází každou větou, kterou nám autor předkládá ke čtení. A díky nám čtenářům Alian a Olia neustále ožívají někde v dalekém království, kde se vypráví o vanilkovém žužu. Pan de Fombelle umí chytit za srdce vždycky. I mě a to jsem chlap s vousama a táhne mi na čtyřicet. Teď mám pocit, že bych chtěl číst už jenom jeho knížky.

17 16.02.2016

Ta kniha je jako lišejník. Symbióza rostliny a houby. Kresby a příběhu. Jeden bez druhého? To by nešlo. Takhle je to parádní práce se známou pohádkou. Dějové zkratky, které každý pochopí. A vlastně mě to nutí si to přečíst znovu a znovu a nebo jen koukat na obrázky. Prostě kniha napořád. Chtěl bych se tam někdy do toho království podívat. Pozdravit královnu a dát si s trpaslíky pivo.

4 31.12.2015

Rychlopalba Štěpána Kopřivy je moc dobrá kniha. Na každou jeho novou věc se vždycky těším a nenechám si ji ujít. Tohle dílko je ale jiné. Policejní detektivka se vším všudy, jak se píše v doslovu neo-noir. Přesto je podle mě autorův rukopis krásně čitelný. Rychlopalbou bych nenazval jen tuto knihu, přijde mi, že je to vlastně jednoslovné shrnutí stylu, jakým Štěpán Kopřiva píše. Rozjede velkolepě svou hru, svůj svět, a čtenář se jen baví a vlastně se od díla nemůže odtrhnout. Z čeho jsem trošku na rozpacích je závěr, respektive rozuzlení případu. Napadá mě, že u všech jeho knih je to vždy nejdiskutovanější část. Snadno by se řeklo, že ho autor prostě neumí napsat, neví jak dílo dokončit. Ale jak o tom tak přemýšlím, přijde mi, že je to tak schválně. Kniha je plná zvratů, jako všechny jeho knihy, hrdinovi se tam vždycky stane to nejhorší při cestě dějem, jako ve všech jeho knihách a pak se to má celé rozuzlit a najednou je tam po dočtení takové: Cože? Jak to vlastně myslel? Nebo: Jak to teda vlastně bylo? Ale asi to tak prostě má být, mindfuck na závěr. Prostě Štěpáne piš dál Těším se na další kousek, ať už to bude cokoli.

3 17.12.2015

Inspirativní v mnoha ohledech. Už asi nikdy nebudu v galerii koukat na moderní umění stejně. A díla primitivních národů mi taky budou asi říkat něco jiného. Díky Herberte.

21.11.2015

Komentovanému dílu nelze upřít čtivost, jeden to snadno přečte během delší cesty vlakem někam a zase zpátky. Ale! To si autor vážně myslí, že kdyby byl TGM synem Františka Josefa a byl takhle pod kontrolou a v přízni tolika státních úředníků, že by si to ani jeden z nich nikam nezapsal? Aby to lidově řečeno někde neprásk? Že by se to neobjevilo v žádném deníku? Prostě, že by se o tom už nevědělo? Úplně alergický jsem byl na autorovy soudy a věty, kde domýšlel, jak je císař šťasten (nebo naopak) ze svého prvního levobočka, nebo jak mohl autor vědět, že si císař tu či onu zprávu o Masarykovi přečetl? Z čeho to vzal? Prostě celá kniha je postavena na jediné hypotéze, že synem Františka Josefa I. je Tomáš Masaryk. To by nevadilo, ale autor nejdřív nastíní, že se touto hypotézou bude zabývat. Doloží to jedním a ne jednoznačným zápisem v císařově deníku. Tím je s dokazováním konec a pak je tento postulát brán jako hotová věc. Jako fakt, na kterém staví celý příběh knihy. To přece nejde. Tohle by neobstálo ani jako solidní žurnalistika, notabene knihu nelze považovat za historickou práci. Nicméně až do konce je čtenář před tuto pravdu stavěn.
V poslední kapitole si autor trochu polepšil a naznačil, že to otcovství vlastně není jisté a že by pomohly testy DNA. K čemu pak těch předchozích 280 stran dohadů? Jako příklad aplikace kognitivních dějin? Jedině! Skoro mi přišlo, že tou poslední kapitolou autor naznačuje, že tu knihu napsal z recese. Pokud jsem to takto pochopil správně, je to vlastně sympatický jev. Faktograficky je kniha nejsilnější ve svých vedlejších příběhových liniích (život Františka Josefa I., jeho rodiny, osudy Masarykových, každodennost pozdní habsburské monarchie). Tyto pasáže jsou svědomitě provedené výpisky z literatury faktu, včetně děl odborných. Dá se předpokládat, že samotnému psaní předcházelo pečlivé studium. Jaká škoda, že toto nastudování literatury mělo vlastně jen sloužit jako umě nastavená omáčka k prvotní hypotéze.

4 11.09.2015

Moc pěkná, přehledná a krásně grficky vyvedená publikace se spoustou zajímavostí. Vřele doporučuji všem, co se o sociální otázku zajímají i milovníkům dějin architektury.

31.08.2015

Mám rád architekturu. Mám rád Miese. Mám rád Tugendhat. Kniha mi dějově přišla celkem běžná. Životní příběhy v těžké době, křehcí lidé, křehké vztahy.. Co Mawer popisuje hezky je prostor a myslím, že plně pochopil, co Mies od architektury očekával. Ostatně architekta považuji za nejlepší postavu knihy. Další hrdinové se tak nějak mísí v tom skleněném pokoji a buď tam tančí, čtou noviny, souloží nebo mluví. A na konci mi řišlo, že to tak mělo asi být. Tedy, že lidé žijí a ten dům a speciálně ten pokoj se stahovacími okny zůstal. Prostor navždy spoutaný architektem kosti a kůže. Životní osudy jsou pak vlastně podružné. No a proč ne? Dobrá letní kniha.

1 17.08.2015

Prostě je to kus knihy. Bych chtěl mít taky vzducholoď. Mohlo to být mnohem delší a vůbec by to nevadilo.

3 14.07.2015

Protože Knuta máme všichni rádi. Vše nejlepší Vladimíre.

2 09.02.2015