zanetkov77 komentáře u knih

Do Dubliňanů jsem se pustila nejdříve anglicky, ale vzhledem k tomu, že pro mě bylo trochu utrpení povídky číst, rozhodla jsem se číst knihu zároveň i v češtině. Což nakonec nějak příliš nepomohlo. Chápu, jaký měl autor těmito povídkami záměr a říkám si, že možná někdy dojdu do stádia, kdy budu na Dubliňany pohlížet z úplně jiného úhlu. Ale teď to pro mě byly povětšinou povídky, které mě ničím nezaujaly a nudily mě svou nedějovostí.

Po tomto rozčarování z Dubliňanů jsem na Joyce však nezanevřela a naopak se hned pustila do jeho dalšího díla - Portrétu umělce v jinošských letech. A musím říct, že jsem byla mnohem příjemněji překvapena. Zůstává faktem, že Joyce je náročný autor a jeho díla rozhodně nepatří do oddechové četby, ba právě naopak. V Portrétu si musíte zvyknout především na volný tok myšlenek, který může být místy trochu zmatečný, a často dlouhé filozofické pasáže zabývající se především církví, vírou nebo uměním. Příběh se zabývá dospíváním Štěpána, u kterého detailně sledujeme především jeho nitro, jeho obrodu a změny myšlení a postojů. V poslední části knihy je čtení trochu namáhavější a únavnější než zpočátku, ale například takové kázání o pekle bylo velmi skvěle (a děsivě detailně) vykreslené. Možná mi Štěpán v něčem trochu připomínal Emila Sinclaira z Hesseho Demiana.

Někdo říká, že je Joyce přeceňovaný spisovatel. Já si to nemyslím. Myslím si, že je to náročný spisovatel, který se soustředí víc než na čtivost, na přesnost myšlenek, které chce vyjádřit, což z jeho psaní činí ne úplně přístupná díla, no rozhodně toho mohou čtenáři spoustu dát, pokud si dá tu námahu s jejich čtením a snahou o pochopení.

2 10.10.2018

Skvělá kniha. O to víc, že to byl takový náhodný objev, od kterého jsem nic velkého ani nečekala. Od samého začátku mě kniha vtáhla do děje a nepustila. Příběh o Nikitovi, který vystupuje na náhodných stanicích vlaku a poslouchá, absorbuje a prožívá společně s nimi příběhy lidí, které potká. Příběhy tragické, smutné a kruté, které Nikita až příliš prociťuje. Přesto se celou knihou prolínají i humorné pasáže a osudy lidí se vzájemně prolínají. Při čtení jsem měla pocit jako by se snad od dob Sovětského svazu pramálo změnilo, jen náhodná zmínka o výdobytkách 21. století připomene, ve kterém časovém období se příběh vlastně odehrává. Příběh o lásce a nenávisti ruských lidí ke své zemi.
Tohle dílo a jeho autorka si určitě zaslouží pozornost!

„Špatných lidí je na světě strašně málo. Většina se prostě bojí nebo se nějak ostýchá být dobrými lidmi.“

5 09.09.2018

Zápisky obviněného jsou zajímavým vhledem do života Václava Havla během jeho prvního (čtyřměsíčního) pobytu ve vězení díky autentickým zápiskům z deníku, který si v té době vedl a především díky komentářům a analýzám Havlovi blízkých lidí, kteří se do zkoumání, přepisování a interpretaci jeho, často nečitelných nebo nesrozumitelných, poznámek pustili. Je super, že jsou zde otisknuté původní stránky tohoto diáře, no velmi mi tu chybí i nějaký přepis Havlova rukopisu, protože sama jsem si kromě několika, náhodou celkem čitelných, úseků (např. o jeho seznamu úkolů, které hodlá udělat po propuštění) dozvěděla tak akorát to, že asi rád maloval sluníčka, která se tam vyskytují celkem často. Nicméně pokud vás Havel a jeho život zajímá, tahle kniha může být zajímavým pohledem na jedno z jeho velmi náročných životních období.

3 04.09.2018

Márquez se v druhé polovině padesátých let rozhodl vydat za „železnou oponu“ sovětských zemí a přinesl skvělé svědectví - reportáže psané s odstupem a porozuměním, neviděl nic černobíle, snažil se nahlédnout pod učesanost SSSR připravenou pro cizince a zaměřil se na obyčejné lidi, všímal si detailů a lidskosti. Tahle poměrně útlá knížka reportáží z NDR, Československa, Polska, Ruska a Maďarska rozhodně stojí za přečtení.

„Netoužil jsem vidět Sovětský svaz hezky učesaný, aby přijal návštěvu. Země, stejně jako ženy, je třeba poznat tak, jak ráno vstanou.“

5 26.08.2018

Vlastně jsem původně ani nevěděla, co od téhle knížky očekávat, nicméně jsem z ní nadšená. A taky jsem si znovu uvědomila, jak moc špatně se učí dějepis. Tahle knížka (která rozhodně není jen pro ženy) mi dala krásně ucelený obraz na české dějiny 20. století. Všechny ty souvislosti, které mi chyběly, mi Tigrid pomohl dát dohromady, celý ten řetězec na sebe navazujících a vzájemně se ovlivňujících událostí. Celým vyprávěním neustále vyvstávala také ošemetná otázka týkající se nás Čechů, charakteru našeho národa a míry naší mravní zkaženosti a lhostejnosti, a ovšem i její oprávněnosti či neoprávněnosti. A k tomu dostanete hromadu odkazů na další doporučenou četbu, na kterou se už moc těším.

8 09.08.2018

Něco takovýho jsme tu potřebovali. Tuhle knížku jsem přečetla pomalu jedním dechem a postupně si z vlastních (byť chabých brigádnických) zkušeností připomínala náročnost manuálních prací, jejich slabé ohodnocení (chvíle, kdy jsem zjistila, že beru víc než lidi, co tam pracují několik let na plný úvazek) a hlavně všechny ty lidi - stěžující si, smířené i relativně spokojené. Knížka vyvrací některá jednoduchá odsouzení typu "tak proč si nenajdou jinou práci?" a my zjistíme, že to pro všechny není úplně tak jednoduchý anebo že by to dokonce jejich situaci ani moc nevyřešilo, ne-li dokonce ztížilo. Saša Uhlová zachycuje skvělými reportážemi smutné osudy lidí - lidí opuštěných, zadlužených a unavených. Lidí akceptujících špatné pracovní podmínky ze strachu, že kdyby se ozvali, přišli by o práci nebo i jen z nevědomosti, že se zákony porušují. Lidí i dobrovolně pracujících neustále přesčas, na nočních směnách nebo o víkendech, protože jsou za to příplatky a dostanou víc peněz a díky tomu vyžijí.

Hrdinové kapitalistické práce je opravdovým svědectvím o zločinech proti lidskosti. Jsem ráda, že se něco takového dostalo mezi veřejnost a pevně doufám, že i samotní zaměstnanci těchto pozic jednou dostanou víc odvahy se postavit za svoje práva, vyšší mzdu a lepší pracovní podmínky, protože díky tomu (jak nám už i dějiny ukázaly) se může opravdu nasměrovat současná situace k lepšímu.

Jo, a taky už si nebudete stěžovat až budou fronty v supermarketu.

„Bez ohledu na to, jestli jsou zákazníci bohatí (velké marnotratné nákupy), nebo chudí (nákupy za pár korun, přesně vypočítané), alkoholici (krabičáky, tvrdej a houska) nebo vyznavači zdravého životního stylu, čtenáři Lidovek, MF DNES, Blesku, Sportu, Aha, Práva, cizinci, Češi, staří, mladí, ženy, muži, prostě všichni jsou strašně milí a ohleduplní. Kromě malého procenta hulvátů, samozřejmě.” Pod to se podepisuju.

18 08.08.2018

Zbytečná kniha. Nechápu, proč se začíná rozmáhat trend cpát do knih pomalu úplně všechno, copak aspoň tam nemůže zůstat nějaká kvalita? Možná je to v základu fajn nápad, ale tak akorát pro ty sociální sítě, kde by to mělo i zůstat. V knize mi to přijde naprosto zbytečný a ta cena absurdně vysoká. Tohle vážně někdo koupí?

Nečetla jsem. K šoku mi stačilo zběžný prolistování v knihkupectví. Jako vážně, něco takovýho někdo vydá? A nejhorší na tom je, že to ani není žádnej výjimečnej případ, v poslední době takových podobných useless knih vychází dost. Třeba taková Terapie sdílením, i když tenhle brak asi opravdu nemá konkurenci. A ještě to vydá nakladatelství Naše vojsko, nechápu.

Zola mě jen utvrdil v tom, jak mistrně zvládá naturalistickou psychologii postav a Tereza Raquinová ve mně vyvolávala podobné pocity jako kdysi Zabiják. Od začátku ponurá atmosféra a postupně gradující děj, který ve čtenáři zanechává směsici pocitů od šoku, přes znechucení po zlost a smutek. Na dvou set stránkách se odehrává urputný boj Terezy a Laurenta, které straší v myslích jejich zločin, kterým si chtěli přivodit vlastní štěstí a spokojenost. Byť si zpočátku myslí, jak jsou chytří, že unikli bez nejmenšího podezření komisařům a gilotině, jejich trest na sebe nenechá dlouho čekat, nakonec snad v mnohem horší podobě, která je postupně dovádí k šílenství a příběh nemůže skončit jak jinak než tragicky.
V příbězích E. Zoly nemůžu hledat oblíbené postavy, ale přesto jeho romány přitahují právě svou surovostí a bezostyšným líčením utrpení, nízkosti a sobectví lidí. Právě sobectví je tu jedním z ústředních motivů, které zasahuje snad každou vystupující postavu.
Kromě toho mi společně s G. Orwellem nabízí pohled na Francii a Paříž z pohledu chudých lidí, zločinu a utrpení, která nadobro zadusí představu Francie tak, jak ji známe dnes, tolik turisticky atraktivní.

„Výstaviště mrtvol v Morgue je divadlem, které si může dovolit každá peněženka, je zadarmo pro chudáky i pro boháče. Dveře jsou otevřené, kdo chce, přijde. Jsou nadšenci, kteří si klidně zajdou, jen aby nezmeškali žádné z představení smrti. Když je dlažba márnice prázdná, odcházejí lidé zklamaní, jako by je někdo ošidil, cedí mezi zuby nespokojená slova. Když je ovšem dlažba dobře vybavená, když je tu pěkná výstavka lidského masa, tísní se tady návštěvníci, dopřávají si laciné emoce, děsí se, žertují, tleskají nebo pískají jako na divadle a pak odcházejí uspokojení a prohlašují, že dneska to v márnici stálo za to.”

9 29.07.2018

Předchozí díly byly docela milé a zajímavé, i když mě tahle série celkově zase tolik nechytila, ale tento díl mě značně nudil, připadal mi docela o ničem a prostě tomu příběhu chybělo nějaké kouzlo. Doufám, že další budou zase o něco lepší.

11.07.2018

„Ač se lží ještě nežijem,
jsme s pravdou rozvedeni...“

Krylovy komentáře k soudobým dějinám v předrevolučním až porevolučním období jsou skvělým úkazem jak samotných situací, tak jeho vlatních názorů a postojů v tomto období plném nadějí a velkých plánů, kdy jako jeden z mála zůstal kritický. A přestože mám ráda Havla právě pro jeho jisté snílkovství (které však šlo ruku v ruce s pokorou a rozvahou) a demokratické ideály, tak stejně tak mám ráda Kryla pro jeho kritický pohled a pragmatismus, který bohužel události předvídal mnohem lépe. Básně i písně jsou skvělé a úplně nejlepší je, když si potom všechny zhudebněné kousky zároveň i poslechnete, protože on sám, jeho styl a jeho hlas, tomu teprve dodá ten pravý zážitek z jeho tvorby.

Díky za Krylova slova, která nám stále mají co říct.

„Městem zní hymna. Národ místo nářku
v zástupu zpívá, jda si pro bolestné,
a v rohu zbrojnoš tluče květinářku:
neb v této zemi - jsou i květy trestné...“

10 25.06.2018

„...protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.“

Těžko hledám pro tohle dílo slova, přestože mě tak pohltilo. Anebo právě proto? Příliš hlučná samota je plná mezních „nešťastně šťastných“ pocitů a právě takové jsem prožívala i já během čtení. Hrabal ve mně vyvolal smutek nad lidmi, zvířaty a samozřejmě knihami, a zároveň svým způsobem nadšení pro jeho práci, jako jakési zachraňování všech krásných a kvalitních knih před zkázou, čtení všech těch velkých spisovatelů a filozofů a obohacování sama sebe. Kniha je dynamická nejen díky dlouhým souvětím, která na sebe však jednoduše navazují, ale také dějově, a rozhodně se zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy a má úcta k Hrabalovi jako Spisovateli je ještě větší.

10 13.06.2018

„Duše se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.“

Velmi příjemný román o lásce a stárnutí. Márquezův styl psaní mi sedl, jeho smysl pro detailní popisy jsou dechberoucí, přesto si jednu hvězdičku nechám ještě v záloze a věřím, že mě dokáže jiným dílem obohatit ještě o kapku víc.

Pozn. Netušila jsem, jaká jsou kapustňáci (v knize hojně zmiňovaní) neuvěřitelně rozkošná zvířata.

6 13.06.2018

Kniha Probouzení je směsí různých úvah nad lidským životem i životem všeho kolem nás. Jeho postoje mě mnohokrát zaujaly, přiměly k zamyšlení nad životem i nad vírou a Bohem. Některé z nich by si zasloužily mnohem větší prostor k vyjádření než pár stránek a opravdu ráda bych si o nich přečetla více obšírně. Byly tu také takové, které se mě hluboce dotkly a připomněly mi mě samotnou. Marek Vácha mě velmi zaujal a Probouzení určitě není poslední kniha, kterou jsem si od něho přečetla ani kniha, ke které bych se už znovu nevrátila.

2 05.06.2018

Kniha zabývající se (nejen) vztahem lásky a revoluce je rozhodně zajímavým a podnětným čtením pro každého z nás. Proč totalitní režimy potlačují naši sexualitu a touhu? Jak se zbavit zažitého stavění lásky a revoluce do kontradikce a je vůbec možné spojení láska A revoluce? Na tyto a mnohé další otázky v této knize najdete spoustu podnětných myšlenek a možná se sami zamyslíte nad něčím, na co vás do té doby ani nenapadlo pohlížet z jiné strany.

Dozvěděla jsem se více o tom, jak v ohledu lásky a sexuality postupovaly různé totalitní režimy, což mi zase nepříjemně připomenulo trefnost Orwellova 1984. Proč potlačovat u lidí tyto touhy? Aby se veškerá jejich energie soustředila na revoluci. Protože když jsme zamilovaní a sexuálně uspokojení, tak co je nám po válce a revoluci?

Kromě toho zde najdete hned několik odkazů na další literární počiny, které se vyplatí přečíst.

4 04.06.2018

Ač jsem ze začátku byla lehce rozpačitá a nijak zvlášť mě příběh nezaujal, postupem času (byť až někdy v polovině) jsem začínala názor měnit a po přečtení mi bylo jasné, že si to nakonec minimálně ty čtyři hvězdičky ode mě zaslouží.

Přízrak Alexandra Wolfa je, spíše než dějově zaměřeným, kontemplativním dílem tíhnoucím k existencialismu a zabývající se především smrtí a různými postojy k ní, které vidíme z pohledu "ztracené generace", umocněné ještě tím, že autor patří mezi ruskou emigraci. V knize se vyskytuje spousta zajímavých myšlenek a úvah, stejně tak samotná charakteristika hlavních postav (Alexandr Wolf, Jelena Nikolajevna) na mě působila dosti netypicky a zajímavě. Chladný fatalismus jako následek války, kterému hlavní hrdina podléhá, se nakonec narušuje láskou a Alexandr tak opětovně nalézá jakousi vnitřní harmonii. Příběh lásky jde tak ruku v ruce s tajemným příběhem jeho přízraku.

2 04.06.2018

Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?

Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.

Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.

„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”

12 30.05.2018

Havlovy projevy z první poloviny roku jeho funkčního období, z prvních měsíců naší porevoluční doby a pomalu se rodící demokracie, jejíž postup můžeme díky těmto projevům docela dobře sledovat. Havel byl trochu snílek, ale možná právě proto toho tolik dokázal a zároveň nikdy nebojoval jen sám za sebe a za svoje vlastní zájmy, byť samozřejmě ani on nebyl neomylný.

Opět jsem se utvrdila v tom, že Havlova díla bychom neměli považovat za dobu minulou, ale brát si z nich příklad i právě teď, kdy se naše demokracie opět dostává do ohrožení.

"Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu vždycky jen ideál, k němuž se lze - jako k obzoru - lépe či hůř přibližovat, kterého však nikdy nelze úplně dosáhnout."

5 30.05.2018

Sci-fi nepatří mezi žánry, které bych obvykle vyhledávala, nicméně z Bradburyho jsem nadšená. Jeho dystopické příběhy mají hloubku, zabývají se psychologií a společností, fantastické prvky tam jsou skoro mimochodem, ale zároveň dodávají celému příběhu skvělou atmosféru, která je v dnešní době zase mnohem méně budoucí než tomu bylo v době vzniku těchto děl.

Marťanská kronika je skvělou charakteristikou nás - lidí, kteří chtějí mít všechno pro sebe a všechno podle sebe, a zatímco dovedli ke zkáze vlastní planetu, přesouvají se na jinou, zabírají ji a začínají devastovat nanovo.
Moc se mi líbila kapitola o muži, co si nechal postavit na Marsu dům Usherů. Dokonalost.

451° stupňů Fahrenheita mi zase v mnohém připomněl Orwellův román 1984.

12 30.05.2018

Velmi milé čtení, které mnohdy zahřeje u srdce a dojme, mnohdy přiměje k úsměvu a hlavně k zamyšlení. Jedna krátká úvaha nebo příběh vám dá podnět k přemýšlení, k jinému pohledu na spoustu věcí. A kromě toho mám neskutečně ráda přístup k víře a Bohu právě takový, jako má Fulghum sám. Tak neskutečně milý, upřímný a hlavně tak přirozený, že i nevěřícímu připadá v každém jednom příběhu víra tak jasná a prostá, že by to bez ní ani nešlo.

Myslím, že je to knížka, ke které se ještě mnohokrát vrátím a nad kterou se ještě mnohokrát zamyslím.

8 30.05.2018