witiko komentáře u knih

Je zvláštní, že jsem prošel vzdělávacím procesem, aniž bych v rámci povinné četby četl Babičku. Mohl jsem si ji přečíst čistě ze zájmu v dospělém věku. Přivedlo mě k tomu vydání z roku 2013 s geniálními kolážemi Miroslava Huptycha, upravené do současné češtiny. Mimochodem, nejde o žádné "převyprávění", jak se svého času neadekvátně kritizovalo, hlavně jde o zmodernizovaný slovosled a podobné formální detaily. (Srovnával jsem text s originálem, takže to můžu potvrdit.) Huptychův bohatý výtvarný doprovod dodává textu přesně tu náladu a podtóny, které mu trochu chybí – skoro Breughelovskou pitoresknost, tajemství a šerosvit nebo temnotu. Rovnou musím shrnout, že Babička mě neuchvátila, protože je až příliš patrné, že jde o vysněnou idylu, která není pravdivá – biograficky, sociálně ani etnograficky. Vadila mi schematičnost postav (které nejsou ani tak černobílé, jako spíš "bělobílé"), všichni hovoří a chovají se tak, jak se očekává a jak je zdvořilé, nikdo ničím nepřekvapí a nevyjde ze svého stereotypu. To je zesílené častým používáním přísloví, rčení, úsloví a pořekadel, které tu Němcová shromáždila (zřejmě záměrně až programově) opravdu úctyhodnou sbírku. Ale bez iracionálního příběhu Viktorky by to bylo skoro k nepřečkání. Krásu jazyka určitě nelze popřít – zvlášť při vědomí, že kniha byla napsána v době, kdy jsme se češtinu teprve učili literárně používat. Přesto jsem ale u Němcové narazil na jeden "nešvar", který mi občas ztěžoval orientaci v textu a zejména v dialozích, a to je nejasné až matoucí používání zamlčených podmětů. Jinak má kniha podtitul "Obrázky z venkovského života", ale na to, aby poskytovala skutečný obraz venkova, je v ní málo starostí, konfliktů i bídy. Rozumím tomu, že Němcové nešlo o žádné psychologické drama nebo sociální kritiku, psala to v nejtěžším životním období a chtěla spíš vystihnout zdravé jádro národa, ze kterého lze pořád čerpat a ke kterému se dá vracet. Zahrnula sem výsledky svých bohatých etnografických sběrů z různých koutů Česka i Slovenska, ale spíš metodou navlékání hezkých korálků na dost tenkou nit. Ten náhrdelník je krásný, ale bojím se ho uchopit, aby se mi v ruce nerozpadl nebo nerozplynul v mysli. Je prostě příliš éterický a chybí mu skutečná zemitost.          

10 20.04.2020

Pád Gondolinu je moje opětovné setkání s Tolkienem asi po dvaceti letech. Tím chci říct, že skoro vše důležité ze Silmarillionu i Pána prstenů jsem už zapomněl, a přece mi tento příběh naprosto učaroval. Přestože je fragmentární a nedopracovaný, složením různým verzí působí uceleně, jeho význam je zcela jasný a platný sám o sobě, i když vám chybí genealogický kontext a návaznost na jiná díla. V zásadě je to mýtus o původu (a současně i proroctví o budoucnosti) zla ve světě – krásně napsaný, plný silných obrazů a hlubokých, vícevrstevnatých motivů. Zvlášť si užijete, pokud vás přitahuje téma dobývání/obrana hradů a měst. Pokud nejste a nechcete být tolkienologové a chcete si prostě jen užít příběh, nemusíte se probírat všemi v knize zahrnutými verzemi (v něčem se překrývají, v jiném liší), natož pak komentáři editora (jehož výklad chronologických vztahů mezi různými verzemi není vždy úplně srozumitelný). V tom případě doporučuji jinou návaznost textů, než jak jsou za sebou v knize seřazeny, a to třeba takto: 

1) Prolog od str. 19 od věty "Poté, co bylo Devět Valar vysláno..."; 
2) Příběh vyprávěný v Quentě Noldorinwa od str. 88 ("Zde je třeba vyprávět o Gondolinu...") do str. 91 ("Jeho triumf byl téměř úplný, a přece ne docela"); 
3) Turlin a vyhnanci z Gondolinu od str. 77 do str. 78 ("... jaký důmyslný plán pak vytvořil a co z něj vzešlo."); 
4) Poslední verze; 
5) Pověst o pádu Gondolinu od str. 37 ("Velitel stráže vysvětlil..." s přihlédnutím k předchozímu odstavci o sedmi jménech města); 
6) Závěr Quenty Noldorinwa. 

Spoje mezi částmi možná ani tak nebudou úplně hladké (v části 4 si např. Tuor obléká Turgonovu zbroj, zatímco v části 5 přichází do Gondolinu oblečen do medvědí kůže), ale věřím, že to může pomoct. Určitě doporučuji používat šikovný Seznam jmen na konci knihy. Ano, je věčná škoda zkázy nejen Gondolinu, ale i skutečnosti, že autor nemohl příběh dopracovat podle svých představ. Na druhou stranu tahle nadčasová a strhující legenda za trochu čtenářské nepohodlnosti rozhodně stojí!   

10 27.12.2019

Z knihy mi zůstal jen silný uhrančivý pocit, který jsem si nedávno před usnutím náhodou vybavil a chvilku mi trvalo, než jsem dohledal, která kniha jej kdysi způsobila. Ano, byla to tahle! Nejsilnější jsou ty knihy, jejichž děj už dávno zapomeneme, ale ten základní pocit, atmosféra a dojem se nám otiskne pod kůži. Tahle kniha je jako horečnatý sen, který uzdravuje.

10 03.01.2018

Není to kniha pro všechny (proto ta nejrůznější "zklamání!") a asi ne všechny kapitoly budou bavit všechny čtenáře. Já jsem například víceméně přeskakoval kapitoly se zpěváky a herci, naopak mě velmi bavilo zákulisí vysoké i nižší politiky a politické reprezentace. Úplně nejlepší je kapitola poslední, náboženský humor autorovi zjevně sedne. Pět hvězdiček dávám za to, že se Žantovskému povedlo vytvořit úplně nový literární žánr jakýchsi humoristických memoárů, kde je úmyslně nezřetelný poměr mezi realitou a fikcí, autenticitou a komickou stylizací. Na poněkud absurdní svět politiky a showbyznysu se to jistě zcela přesně hodí, protože je to často něco mezi Švejkem, Kafkou a Havlovými hrami. Přitom Žantovský používá velmi inteligentní humor, který je svojí všudypřítomnou sebeironií specificky český, ale některé příběhy (třeba ten s kladrubským koněm pro britský následnický pár) jsou jak vystřižené z kanadského humoristy Stephena Leacocka. Autorovy charakteristiky nejrůznějších osobností, ale i prostředí a situací jsou mimořádně trefné. Umí být mile nekorektní, ale nikdy není pomlouvačný a vždy je patrné, co si o dotyčném myslí. Jeho politické, literární, ale i psychologické zkušenosti se tu skvěle zúročují, podle mě by snad nikdo jiný něco tak originálního napsat nemohl.

9 19.10.2023

Tato kniha mi připomněla, že když jsem byl kluk, občas jsem si pohrával s myšlenkou, jak vypadá můj dětský pokoj, a jestli vůbec existuje, když z něj odejdu a zavřu dveře, případně jak rychle bych se musel klíčovou dírkou podívat, abych ho spatřil nespatřený... Pokud si neumíte představit, že lze o fyzice psát srdečně, vroucně a se zápalem, tak tato kniha je toho příkladem. Je výborně napsaná a vyargumentovaná, výklad je postupný, srozumitelný a inteligentně formulovaný. Občas jsem se sice dostal do situace, kdy jsem navzdory plné pozornosti ztratil nit (a měl jsem chuť se přihlásit a zvolat "počkejte, pane profesore, jak to myslíte...?), ale základní myšlenka, kterou je velmi inovativní tzv. relační interpretace kvantové fyziky, je zcela jasná. Srozumitelných a dobře napsaných knih o kvantové fyzice je jistě celá řada, tato je ale výjimečná tím, že se zabývá i tím, "co s tím", neboli co vlastně obraz světa, podaný kvantovou fyzikou, znamená, co z toho vyplývá a jaké je místo našeho vědomí a mysli v něm. Kniha významně přesahuje do filosofie, a to nejen západní (např. Ernst Mach), ale i východní (Nágárdžuna), také ale do kognitivní vědy a neurovědy. A to hlavní - váš obraz světa po přečtení určitě nezůstane stejný, kniha opravdu zásadně mění způsob pohledu, jak se svět (a my v něm) sám sobě vyjevuje. V zásadě je to kniha nejen vědecká, ale i mystická a poetická. Dává klíč k novému porozumění, teď už jen zbývá vstřebat to a naučit se ten klíček používat... Na závěr jedna z nejasností, která mě zarazila (třeba bude někdo vědět a napíše to do Diskuze): Autor formuluje známý paradox Schrödingerovy kočky tak, že tzv. kvantová superpozice znamená, že (s. 54) dokud neotevřeme krabici, je kočka v ní spící i bdící zároveň (nahrazuje původní verzi "mrtvá i živá" touto humánnější variantou), ale o kus dál (s. 76) tuto superpozici formuluje tak, že kočka "není ani spící ani bdící". U všech všudy, je to totéž, nebo ne?! Nebo ano i ne, nebo ani ano ani ne? :-)

9 06.09.2023

Jednotlivé povídky jsou velice čtivé až strhující, ale přeci jen obecné nadšení úplně nesdílím. Jako "román" to totiž moc nedrží pohromadě. První a třetí povídka (a konečně i anotace), která se týká potencionální destruktivnosti vědy a problému etiky, jsou ve skutečnosti o něčem docela jiném než zbývající části, které spíš pojednávají o děsivé zkušenosti, kdy lidské možnosti porozumění narážejí na své limity. Autor se to snaží v epilogu sjednotit v monologu nočního zahradníka a tím nám dost ploše sděluje, o čem že ta kniha vlastně je, ale to je taková neobratná autorská berlička. Celý ten Epilog je dost divný, protože vše ostatní, co obsahuje, s ničím jiným nijak výrazně nesouvisí. A pak mám s knihou problém obecnější, a to je mísení faktů a fabulace, s jakou se tu podávají životní příběhy ještě nedávno žijících (či dokonce dosud žijících) lidí. Vychutnávání si tak intimních detailů, jako kdo kdy v hotelu ejakuloval do ručníku, nadělal si v horečce do kalhot nebo osahal v sanatoriu puberťačku, mi přijde docela neetické. Chápu, že to nejsou jen samoúčelné pomluvy a "střípky ze života slavných", autor tím chce ukázat děsivý rozpor mezi obyčejnou lidskostí a měřítky, jež všechno lidské překračují, ale románové fabulace příběhů skutečných, tím spíše obecně známých lidí by měla dodržovat jisté hranice slušnosti a vkusu. Nebo aspoň předpokládám, že si to do svých deníků nezaznamenávali. Vlastně mě dost rušilo to, že jsem nikdy nevěděl, co z toho je dokument, a co fabulace, takže nemám možnost zjistit, jak moc autor ty vyšinutosti, psychedelické a psychopatologické stavy vědců prestřeluje. Myslím, že to měl autor v doslovu daleko podrobněji upřesnit. Jinak je to bezesporu nezapomenutelná kniha s velice originálním a důležitým námětem, skvěle odvyprávěná. Takže dávám 75%.

9 16.03.2023

(SPOILER) Při četbě touto knihou jsem si prošel dost divným vývojem. Zpočátku (život v Indii, zoologická zahrada a duchovní hledání) to bylo ryzí nadšení, potom (při ztroskotání a během prvních dnů na člunu) velké napětí, poté (dlouhé přežívání na moři) čím dál tím sílící čtenářská únava až vyčerpání chvilku vystřídané zaujetím (pobyt na liánovém ostrově) a nakonec (vyšetřování) obrovské zklamání až naštvání. Pod dojmem toho závěru mám dojem, že mě ta kniha obelhala. Čekal jsem, že všechno to utrpení a brutalita bude vykoupené nějakým dechberoucím duchovním prozřením a osvícením, ale nic takového se tu nekoná. Pokud je poselstvím knihy závěr, že věřit v Boha je přece krásnější a smysluplnější než hledat pravdu, tak to mi za to opravdu nestálo. Kniha má navíc divně nevyváženou kompozici (autor/vypravěč se v závěru úplně vytratí ve prospěch úředního protokolu, zbytečně natahované dialogy...) a především obě hlavní části knihy nejsou dost dobře navázané a propojené, takže hrdinovo duchovní hledání a zaujetí pro vše náboženské se na moři jaksi vytratí. Snad se jen párkrát pomodlí, ale že by svoji dosavadní víru a náboženské představy nějak konfrontoval tváří tvář základním otázkám přežití a nesmírnosti moře, tak to tu prakticky nenastává (snad jen s výjimkou pěkného mystického zážitku mořské bouře). Hlavní hrdina tu vlastně navzdory krajním zážitkům vůbec neprodělává nějaký vývoj a duchovní zrání. Kniha má ambici skloubit teologii se zoologií, ale to se bohužel moc nedaří. Takže jako teologický román je to příliš povrchní až nicneříkající a jako robinzonáda je to málo dobrodružné, ani trochu romantické a příliš brutální (aniž by to tu mělo nějaký další smysl). A jako dokument (třeba jak přežít na moři ve člunu spolu s tygrem) si to hraje na schovávanou s výmluvou, že není pravda jako pravda, a že to všechno třeba byla jen nějaká alegorie. I to moře samotné je tu zdrojem utrpení a naprostého zmaru, nikoli krásy nebo povznesení. Takže co je tu vlastně tématem? A proč jsem to vůbec četl..? Podle mě jde o přeceněnou knihu, která si (i přes své světlé stránky) trochu hraje na něco, čím není. A nebo sama neví, o čem vlastně chce být.    

9 19.11.2022

Kniha je výborná velice širokým tematickým záběrem od dějin každodennosti obyčejných lidí až po přiblížení panovníků a jejich lidských rysů i politických motivací. Někdo tu v předchozím komentáři psal, že ji přečetl za večer, já se tím naopak dost dlouho prokousával. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale asi mi scházela pevnější koncepce v rámci jednotlivých kapitol, takže mi dávalo práci udržet pozornost. Často se tu skáče podle toho, jakou otázku slina na jazyk právě přinese a dialogu schází vývoj. Kniha přímo vybízí ke srovnání s rozhovorem Vladimíra Kučery s Janem Rychlíkem "Historie, mýty, jízdní řády", který vyšel ve stejné edici. U Kučerova rozhovoru s Rychlíkem má čtenář pocit rovnocenné a plnohodnotné diskuze (aniž by tu tazatel překážel a zacláněl), zatímco v této knize má Lukáš Kašpar spíš jen funkci "nahrávače", který se ptá asi na tak to, co ho právě napadne a co by se zeptal kdokoli z nás. Přestože je sám vystudovaným historikem (jak na několika místech připomíná), kupodivu se tu neprojevuje nápadnější vhled, který by zpovídaného Jaroslava Čechuru nutil do větší argumentační hloubky. Přitom tu sympaticky neformální Jan Čechura často vyslovuje nekonvenční pojetí, u kterých by se námitky typu "ale vždyť přece..." nebo "na druhou stranu..." velmi hodily a nabízely. Čtenář by měl pocit zasvěceného rozhovoru, který odněkud někam vede, kde tazatel třímá otěže a sleduje jasnou linii, kam se chce dobrat. Ale dost těch připomínek. Tím se jen pokouším vysvětlit si, proč jsem u toho tak rychle ztrácel pozornost. Jinak je to výborná kniha, která určitě stojí za přečtení.

9 30.05.2022

Velice čtivě, čtenářsky vlídně až laskavě a přitom hluboce napsaná kniha. Je radost sledovat autorův tok myšlenek a argumentů, a to dokonce i tehdy, když nesouhlasíte a máte pocit, že občas vám autor posouvá oblíbeného Tolkiena někam jinam, než ho sami máte a chcete mít. Já jsem ten pocit měl na několika místech. Tak třeba nemohu souhlasit s tím, že metafory slova a světla při stvoření Ardy jednoznačně odkazují na křesťanskou biblickou tradici, protože ve skutečnosti jde o vcelku univerzálně rozšířený kosmogonický motiv. Stejně tak nesouhlasím, že v Tolkienově legendáriu není nikde uvedeno, že vše dobře skončí a zlo bude nakonec poraženo. Tady autor vůbec nezohlednil Mandosovo proroctví v Quentě Noldorinwa (obsažené v Pádu Gondolinu), že Morgoth bude poražen černým mečem Túrina Turambara a všichni lidé budou pomstěni. Tentýž motiv Tolkien využil i v nepublikovaném fragmentu koncem svého života, jak Christopher Tolkien uvádí v komentáři k Legendě o Sigurdovi a Gudrún, takže je zjevné, jak moc bylo toto nadějeplné proroctví pro Tolkiena důležité. Dále když autor píše o tom, že smrt je pro lidský rod v Tolkienově pojetí návratem do ztraceného ráje, v Silmarillionu se naopak výslovně píše, že to, kam lidé po smrti odcházejí, je veliká záhada, kterou neznají nejen elfové, ale možná ani Valar. S tím souvisí i to, že autor vůbec nezmiňuje, že podle Silmarillionu byla smrt pro lidský rod Ilúvatarovým darem, který měl člověku přinést možnost osvobození, ale Morgoth tento dar smrtelnosti změnil na břímě a bolest. Jinak se ale autor velice dobře vyrovnává s příliš jednoduchými, symbolickými až alegorickými výklady a dobře dokáže proplouvat všemi rozpory a nejednoznačnostmi Tolkienova díla. Zatímco v Garthově knize Světy J. R. R. Tolkiena mi zcela chyběly křesťanské inspirační zdroje, tady mi občas až přebývaly, ale velmi si cením autorova silně formulovaného přesvědčení, že jakékoli dokladování "křesťanskosti" dělá Tolkienově dílu medvědí službu a ničí svébytné kouzlo Středozemě. Pro mě je právě zajímavé to napětí mezi prvotní Tolkienovou snahou navrátit Anglii ztracenou mytologii a současně své dílo v průběhu života kormidlovat do vod křesťanské teologické tradice. To s sebou přineslo spousty koncepčních a ideových komplikací, se kterými se musel Tolkien jako tvůrce vyrovnávat, ale také nevyčerpatelnou hloubku, která nikdy nebude moci být definitivně zastřešena. Závěrem jedna trefná citace, které mnou pohnula. Tolkienova tzv. úniková literatura není "útěk od skutečnosti do oblasti chimér a přeludů. Je to únik ze žaláře nepravé pseudo-skutečnosti (moderního, vědecko-technického světa užitku, účelovosti a prospěchu, zbaveného smyslu a kouzla) ke skutečnosti, jaká vpravdě jest". Neboli pro Tolkiena nebyla fantazie únikem od reality, ale nástrojem jejího hlubšího poznání a metodou, jak se dobrat její skryté podstaty. Takže, jak je patrné, mám ke knize pár zásadních výhrad a přitom ji obdivuji a vřele doporučuji... To už svědčí za vše.

9 09.05.2022

Vynikající, geniálně promyšlené a zručně napsané povídky. Autorova strategie spočívá v tom, že vytvoří určitý momentálně nereálný (ale teoreticky možný) rámec a začne prozkoumávat možnosti, které z něj vyplývají. Kupodivu ale všechno to, co z takto uměle vytvořených kontextů plyne, je až znepokojivě reálné. V tomto smyslu jde skutečně o "příběhy našeho života". Z každého nápadu dokáže vytěžit maximum a neopomine žádný dílčí aspekt, možnost nebo otázku. (V této své schopnosti mikroanalýzy mi občas připomíná Franze Kafku). Přitom ale vůbec nejde jen o jakási intelektuální cvičení nebo vědecko-technologické etudy, autor je současně i skvělý pozorovatel a psycholog. Často jde až na samotnou existenciální dřeň. Každá povídka využívá jiných literárních prostředků, má odlišnou strukturu, kompozici a vyprávěcí postup a tato forma se vždy prolíná s vlastním nápadem a tématem povídky natolik, že ji nejen umocňuje, ale tvoří i novou kvalitu a další podtexty. Příběh je vždy tak poutavý, že vtáhne do děje ještě předtím, než na uměle vytvořený kontext vůbec přistoupíte, a pak už v tom jedete až do konce. (Jedinou výjimkou je pro mě Dvaasedmdesát písmen, do které jsem se nedokázal začíst a přeskočil jsem ji). Naopak třeba povídka Peklo je nepřítomnost Boha je snad nejlepší literární text o podstatě náboženské víry, který jsem kdy četl – s laboratorně vyváženou tragikomičností ukazuje celé rozpětí mezi totální trýzní i absolutní blažeností, jež sebou toto hledání smyslu ve světě, který je nepochopitelný, nezbytně nese. Poslední povídka o technologii umožňující odstranit vnímání/odlišování krásy a ošklivosti zase natolik přesně vystihuje současné trendy politické hyperkorektnosti a diskuze s tím spojené, že se až reálně bojím, že se tak jednou doopravdy stane. Zkrátka jsem nadšen a těším se na druhou sbírku Výdech.    

9 20.11.2021

Jako kluk jsem někdy míval zvláštní kosmické sny, ve kterých jsem nad sebou viděl kroužit celý vesmír. Ten mystický zážitek mě ochromoval a zároveň do sebe vtahoval a naplňoval úžasem. Tato skvělá kniha mi tyto dětské sny připomněla. Autor je empatický a entuziastický průvodce, který vás doslova bere za ruku a vede vás až k hranicím představivosti, v závěru až za její pomezí. Je to kniha psaná nejen hlavou, ale i srdcem. Je to oslava lidského ducha nejen na úrovni intelektu, ale také fantazie. Vlastně tak trochu i báseň o vesmíru. Pokud se na ni chystáte, doporučuji přečíst co nejdřív, protože bude nevyhnutelně rychle stárnout. Ale už teď zcela zásadně promění váš pohled na realitu. Jsem nadšený a poděkováním v závěru až dojatý...

9 19.02.2020

Knihu jsem četl už dávno, ale základní dojem zůstal. Vlastně je to dodnes experimentální próza, kde se mísí řada žánrů – dobrodružný příběh, encyklopedie námořnictví a velrybářství, drobné úvahy a reflexe a současně hluboká filosofická alegorie. Tak je třeba knihu číst, protože kdo čeká a hledá jen jednu z těchto rovin, bude se muset nutně prokousávat tím, co ho až tak nezajímá. Mně osobně se nejvíc líbily úvahy (např. o bílé barvě nebo pohledu na moře z hlídkového koše na stěžni...). Díky nim se ke knize mám pořád chuť vracet. Jako celek ale kniha drží velmi hutně pohromadě a kdybychom z ní vypreparovali jen něco, úplně by ztratila. Svým konceptem, záběrem i hloubkou je to jeden z majstrštyků světové literatury.

9 06.06.2019

Eduard Petiška je dodnes nepřekonaný klasik dětské literatury a tato knížka patří spolu s Alenčinou čítankou mezi jeho nejlepší. Měl úžasný dar vidět svět dětskýma očima a když tuto knihu čtete svým dětem, sami se vrátíte zpátky do dětství. Jedna z nejhřejivějších knih, kde všechno je tak, jak má být a vše je v pořádku. Pohlazení pro dětské i dospělé duše.

9 22.03.2017

Skvělá publikace na velmi zajímavé téma, poutavě, srozumitelně a přehledně napsaná (jak pro širokou, tak i odbornou veřejnost), obrazově bohatě vybavená a názorná. Zdaleka ne všichni archeologové umí psát tak, aby to nebyla suchařina. Současně autor píše velmi opatrně a pečlivě zvažuje míru jistoty všech tvrzení. Líbí se mi i střídání regionální (východočeské), české a celoevropské perspektivy a schopnost vypíchnout hlavní trendy a specifika. Uvítal bych podstatně bohatší zapracování výsledků nejnovějších výzkumů z oblasti archeogenetiky a populační genetiky. Různé formy interakce obou populací jsou archeogeneticky dobře sledovatelné a už se jim věnovala řada zahraničních studií. Některé jsou dobře shrnuté i v populárně odborných publikacích (v češtině např. Zrození Evropanů). Stejně tak nejnovější genetické poznatky o schopnosti trávit mléko v dospělosti jsou podstatně jiné, něž kniha předkládá, a posouvají tzv. laktázovou perzistenci u většiny evropské populace do daleko pozdějších období. Archeogenetika je nicméně prozatím dluhem celé české archeologie. Jinak jsem se ale spoustu věcí dozvěděl a v tom kniha určitě naplnila moje očekávání i svůj účel.

8 04.01.2024

Číst Pastoureaua znamená vydat se s průvodcem do hlubin kulturní paměti. Je to průvodce s neuvěřitelným rozhledem, všímavostí, hloubkou a mimořádným citem pro nejrůznější souvislosti, asociace a synchronicity. Je neuvěřitelné, jak čtivě, komplexně a ze všech možných stran (nejen symbolických, historických, ale i zoologických) dokázal v této knize uplést kolem medvěda tak hustou síť významových vztahů a souvislostí. Ale přitom je to síť, která medvěda nespoutává a neomezuje, ale naopak mu vrací jeho původní sílu a hloubku významů. Přitom nic z toho nejsou únavné nebo podružné detaily, medvěd je zde zrcadlem obecného vývoje evropských hodnot od pravěku přes středověk až po 20. století. Myslím, že každý, kdo si knihu přečte, už bude na medvěda nahlížet úplně jiným způsobem a pocítí i jistou posvátnost, které se dříve tento někdejší král zvířat v našem vědomí i podvědomí těšil. A také velký smutek a lítost: "Zabíjením medvěda, svého příbuzného, svého obrazu, svého prvního boha, člověk již dlouhou dobu zabíjí vlastní paměť a více či méně symbolicky i sám sebe. Na to, abychom mohli doufat v nějaký zvrat, už je příliš pozdě." Tato kniha je v jistém smyslu krásným, ale o to bolestnějším náhrobním pomníkem tohoto zvířete... Jediné, co by bylo možné vytknout, je, že ačkoli autor zapracovává celoevropský kontext (např. je tu i zmínka o českém "tabuovém" jménu "medvěd"), přeci jen primárně a především vychází z francouzského prostředí, až se zdá, že Francie byla vždy kulturním pupkem Evropy. Nicméně, ono to tak nejspíš opravdu bylo... 110%  

8 04.12.2022

Klostermannovy povídky nestárnou a nezastárnou. Díky své opravdovosti, úžasné dokumentární hodnotě, vypravěčskému talentu a touze vyprávět, lidským charakterům z masa a kostí, nadčasovým lidským situacím, barvitým popisům krajiny a přírody v proměnách ročních dob i dějin, soucitu a lidskosti, moudrému nadhledu a hodnotám, které teprve v drsném zápolení člověka s přírodou oživují a stále zůstávají živé.

8 20.02.2022

Kniha je důležitá především tím, že tak naléhavá témata podává srozumitelnou formou, přístupnou všem aspoň trochu přemýšlivých čtenářům. Je plná velmi zajímavých a poučných příkladů (třeba proč v dosavadní historii automobilového průmyslu vítězila benzínová auta nad elektrickými), trefných analýz, které se nebojí pojmenovávat věci správnými slovy (třeba neutěšený, skoro až neudržitelný stav zákonodárství a soudnictví), i když občas se najde i nějaké to slabší, banálnější místo (třeba, že bychom měli častěji vzhlížet k nebi, abychom si uvědomovali širší rozměr). Výborné a velmi názorné jsou i fotografie a grafy.  Musím přiznat, že mě trochu naštvala poněkud laciná kapitola o nezvládání pandemie covidu v Česku. V obecných závěrech s autorem naprosto souhlasím, ale jeho kritika vládních opatření se mi zdá stejně zmatená, nelogická a nedůsledná jako byla ta opatření samotná. Z kapitoly mám dojem, že byla sepsána narychlo těsně před vydáním bez možnosti nějaké opravdu hlubší analýzy. Jinak se mi zdá, že koncepce knihy nedrží úplně pohromadě, protože v jednotlivých kapitolách autor utíká k velmi vzdáleným souvislostem, které se samotného tématu kapitoly dotýkají už spíš vzdáleně. Vlastně mi ani těch 7 zákonů nepřijde zcela srovnatelných na to, abychom je brali jako nějaké ucelené "zlaté sedmero". Spíš těch sedm kapitol beru jako pokus dát strukturu velmi širokým úvahám a souvislostem. Ale s chutí a s velkým zájmem jsem si přečetl a vřele knihu doporučuji. Akorát to netesejme do kamene a mysleme u toho!

8 15.06.2021

Kniha je výborně napsaná, ale přesto jsem se nemohl dočkat, až ji budu mít za sebou. Raději přečíst na posezení než s ní trávit pár týdnů... Proč? Napětí je tak dusivé, že by se dalo krájet jak ta mlha nad Jakubem v první povídce. Zkrátka nepříjemné, stísňující čtení. Za vším tušíte, že to nemůže dopadnout dobře. Autor je skvělý psycholog, umí výborně líčit psychologii postav z drobných detailů a odvozovat jejich pocity ze sotva znatelných gest nebo záchvěvů ve tváři, ale také zapůsobit na čtenáře tak, že ani nedutá. I popisy (krajiny, prostředí, pracovních činností...) jsou skvělé a výborně evokují atmosféru. Přesto mě ale kniha zklamala tím, co jsem si od ní sliboval a co se nenaplnilo – a to je spjatost lidských osudů s místem. Kolem rybníka Jakuba se ve skutečnosti odehrávají jen dvě povídky, jen v nich samo místo nějak výrazněji vstupuje do děje. Ve skutečnosti tématem povídkové knihy jsou spíš lidé, kteří prožívají vypjaté existenciální situace. (Do těchto téměř baladicky laděných příběhů mi navíc nezapadala poslední povídka, která sice docela výstižně líčí kvintesenci porevoluční doby 90. let, ale svojí strukturou ani laděním k ostatním příliš nejde.) Zkrátka bych si dovedl představit, že samo místo a krajina kolem Jakuba bude zřetelnějším hybatelem malých lidských příběhů ve velkých dějinách. Třeba tím, že jim dává kontinuitu, východisko, smysl nebo naději? Nebo jen tím, že zůstává hluché a netečné a nabízí torza předchozích, už dávno zapomenutých příběhů beze smyslu, jejichž souvislosti může odhalit až čtenář? Nevím, ale nejsem autor, abych to vymýšlel. Myslel jsem, že právě tím mě autor osloví, což se bohužel nestalo.

8 16.02.2020

Knížku čte dceři manželka, ale přistihl jsem se, že si občas přisednu a rád poslouchám. Je opravdu skvěle napsaná. Psychologie holčičího světa je tu podána úplně přesně, zajímavě a vtipně. Dokonce i tatínkové a bráchové tomu budou rozumět :-) Jdu do knihovny půjčit celou sérii.

8 22.01.2018

Nepříliš nápaditá, zato však o to křiklavější obálka spolu s podivně všeobjasňujícícm názvem a především bombastická reklama ve stylu "Ve škole vás to učili špatně a vše je úplně jinak" může odrazovat nebo aspoň svádět k nedůvěře. Tak to bylo v mém případě. Teď jsem se však do knihy zakousnul a nemohu se pustit, ačkoli mi občas padá čelist údivem a mysl se plní nadšením z poznání i radostí při sledování argumentů. Abych to zkrátil, tuto knihu je jen obtížné přecenit a skutečně způsobuje přesně to zásadní kognitivní zemětřesení, kterou slibuje. Kromě inovativního přístupu, postupně se rozvíjející argumentační linie podložené příklady také přináší celou řadu zajímavostí a případových studií z historie i prehistorie, u kterých se prostě nedá nudit. Propojení nejaktuálnějších poznatků z archeologie, antropologie, historie a dějin politického myšlení a nezpochybnitelná erudice obou autorů spolu se svěžím a čtivým stylem dělá z této knižní cihly povinnou literaturu pro každého, kdo má o tyto obory zájem. Je to další cihla do porozumění světu, který žijeme. Knihu je třeba číst velmi pomalu – ne proto, že by nebyla čtivá, ale proto, cihličky našeho porozumění je třeba nově přeskládat postupně jednu po druhé, aby se nám to naráz úplně nezřítilo. Základní myšlenkou je, že lidským dějinám je třeba vrátit jejich lidský a tedy bytostně tvořivý a improvizovaný rozměr, který se mnohdy zcela vymyká zažitým teoretickým šablonám a učebnicovým modelům. Na první pohled se může jevit zaměření autorů na otázku dějinného vývoje ne/rovnosti a ne/svobody jako dost úzké, ve skutečnosti se ale otevírá do celé řady podstatně širších souvislostí. Zvlášť bych ocenil i zajímavý nápad, kdy názvy kapitol vlastně shrnují to, co v nich bude probíráno, což velice napomáhá sledování široce, přes několik set stran rozklenuté myšlenkové linie. Takže ačkoli jsem se ještě ani zdaleka nedobral závěrečné kapitoly, která vysvětluje, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, zakončím zvoláním "Lidé čtěte (to)!" a jdu si zase číst. Dávám 120 % nejen knize samotné, ale i nakladatelství za to, že přináší českým čtenářům právě takto zásadní knihy (jako je Diamond, Krause nebo právě Graeber s Wengrowem) v perfektním redakčním zpracování.

7 26.03.2024