V_M komentáře u knih

Autorce a výtvarnici určitě patří dík za nápad, otevřenost a jeho dotažení do konce. Jistotně to je všestranně zdařilý počin na závažné, doposud tabuizované, ba spíše tak porůznu nešikovně a trapně obcházené a ohmatávané téma. Nicméně právě s tím souvisí asi má jediná výtka - dovedu si představit, že i tak to autorku stálo hodně vnitřní síly a duševního odhodlání, ale byl bych mnohem vděčnější, kdyby kniha byla podrobnější, propracovanější, delší, a to jak z hlediska informační zevrubnosti (týkající se možných biologických/lékařských příčin a okolností neplodnosti, možností a rizik reprodukční medicíny, ale též možných přístupů a strategií, jak se s neplodností vyrovnávat psychicky, jaké reakce okolí jsou vhodné a konstruktivní, či alespoň nejméně zraňující), tak i z hlediska otevřenosti, hlubšího (a třeba i trochu drásavějšího, ale o to názornějšího) ponoru do mysli a psychiky obou partnerů, jichž se to týká, konkrétnějšího ohledávání pocitů nenaplněnosti plynoucích z vidiny, že se nedočkají pokrevního potomstva, a niterného ukotvení jejich příčin. Takhle byla ta knížka během půlhodinky za mnou - jistě: jímavá, vkusná, ale zůstává pro mě jen takovým lehkým nakousnutím problematiky, příliš diskrétním a taktním na to, aby se hlouběji vrylo pod kůži. Ovšem jak už jsem řekl - uvědomuju si nesnadnost traktování tohoto tématu, navíc má očekávání asi byla odlišná než u většiny ostatních čtenářek a čtenářů. Koneckonců třeba někdy vyjde její rozšířená verze - nebo pokračování...

4 07.02.2022

Knížka v podstatě dosti podobná jako byl její autor, kterého jsem měl tu čest znát osobně. Skromná, nekřiklavá, existující jakoby na okraji, ale hluboká a moudrá, prožitá, ba doslova vychozená, místy kultivovaná bezmála klasicky, vyzařující niterný smír a harmonii, zatímco jinde probublává nepopiratelné dobrodružství a drásavost... Bezpochyby platí, že jde spíše o marginální texty tohoto mimořádného člověka, tvůrce a překladatele, ale o to větší dík patří ostravskému Protimluvu, že se jich ujal a v graficky velmi zdařilé podobě je vydal. I z těchto povětšinou vzpomínkových a reflexivních črt se totiž dozvíme mnohé nejen o pozoruhodném životě a cestách Jiřího Červenky, ale i o polské, litevské, ukrajinské (huculské), běloruské a ruské kultuře a historii, zpravidla ve vztahu ke kontextu našemu a k autorům, které do něj Jiří coby překladatel a interpret uváděl. Pro mě osobně jsou však nejcennější a nejsilnější závěrečné básně a esej věnovaná putování českou a moravskou krajinou. V pokročilém věku, v posledních letech svého života, totiž Jiří Červenka každoročně podnikal pěší pouť z jihomoravského Znojma, kam na stáří přesídlil, do podkrkonošského městečka Pecky, kde dlouhá léta působil jako kastelán. Vzdálenost přibližně 250 kilometrů zdolal vždy trochu jinou trasou jen tak nalehko, s malým batůžkem, nenosil s sebou telefon (ani jej nevlastnil), přespával u přátel či v levných noclehárnách, vyhýbal se silnicím a nejraději chodil po neznačených cestách nebo úplně mimo ně. Pozoroval krajinu, bavil se s lidmi, naplno vnímal a své dojmy si čas od času (mnohdy jako verše) poznamenal do zápisníčku. Byla to putování v pravém slova smyslu a Jiří byl poutník jako z jiného času, ale - snad právě proto - to celé je nesmírně naléhavé a aktuální. Hodně se poslední dobou mluví o různých digitálních detoxech, hledají se různé způsoby, jak se zklidnit, naučit se znovu pořádně prožívat a prociťovat, vymýšlí se rozličné meditace, aby se člověk dovedl aspoň nakrátko zastavit a usebrat v tom neuvěřitelném životním a pracovním tempu, s nímž máme do činění. Jiří Červenka tohle dovedl, on to žil. A četba jeho básní a esejistických črt nás i v tomto ohledu k lecčemus může inspirovat.

5 06.02.2022

Jak začít? Předně asi poděkováním nakladatelství Kalich, jehož péčí už řadu let vychází graficky nádherně řešená ediční řada Poezie undergroundu, která záslužně zpřístupnila spoustu uhrančivých veršů pozapomenutých autorů a i z dokumentárního hlediska tvoří a oživuje důležitý doplněk k dějinám českého básnictví.

*

A teď k Milanu Kochovi samotnému: Tvorba tohoto pozoruhodného, předčasně tragicky zesnulého (a vinou toho z obecného povědomí poněkud zmizelého) básníka je patrně natolik silně prodchnutá duchem šedesátých let, že se s ní jaksi míjím - a je mi to líto. Nesvědčí to nic určitějšího o její kvalitě či nekvalitě, jen jsem zkrátka starší a doby fascinace beatnictvím, surrealismem, tvůrčí spontaneitou a literaturou slabě odrážející bezpochyby silné životní gesto - protože právě taková Kochova poezie je - mám už hezkou řádku let za sebou. Věřím, že kdybych byl knížku četl na konci střední školy či na začátku vysoké, působilo by to na mě jinak a dost možná bych ji zde vítal nadšeněji.

*

Takto je to pro mě spíš nadmíru zajímavý dokument prostoupený tu a tam textem, pasáží či veršem trvalejší síly než kniha veršů, k níž bych se hodlal ještě nějak vracet. Úžasná je - ale to už je dopověď z reálného života - intelektuální determinace a v posledku i fundovanost tehdejších mladých lidí spojených s undergroundem: Koch se vyučil v chemičce a pracoval v dělnických a pomocných profesích, překvapí tedy jeho (sice nesoustavná, ale nemalá) sečtělost, slovní zásoba, schopnost tvořit aluze a parafráze, pohybovat se mezi rejstříky a styly, to vše v textech patrně vychrlených, tvořených na jeden zátah, snad i dost silně improvizovaných. Vím, byla jiná doba, ale představit si dnešního skladníka ze sámošky či dělníka, jak píše takové verše, je pro mě naprostá abstrakce. A když už jsme u té interpretačně nepatřičné empatičnosti, docela rád bych s Kochem tím "vychutnávačem beznaděje", co zahynul v šestadvacíti sražen tramvají, zašel na pivo. "Kdo jednou je sám / je vždycky sám, / visí to na něm".

*

Pár slov k edičním záležitostem: Zdálo by se, že je-li editorem dlouholetý znalec, interpret a popularizátor undergroundové literatury Martin Machovec, bude vše v dokonalém pořádku, ale - v knize je několik evidentních překlepů, což je v případě poezie (která se editorsky zpracovává a korektorsky podchycuje mnohem snáz než próza, zvlášť v tak útlém svazečku) víc než zarážející. Zvlášť uvědomíme-li si, že Kochovy texty přepsala na stroji manželka Mirka (jež spáchala sebevraždu rok po smrti svého manžela) a následně je edičně zpracoval Milan Kozelka. Jelikož jde v případě obou o neprofesionály, přehlédnutí bychom jim jistě prominuli, ale je smutné, že to uniklo i třetímu - tentokrát profesionálnímu - zpracovateli textu. Jmenovitě se mi jedná zejména o verše "mám stach [!] že ses uvolnil" (s. 49; evidentně mělo být "strach") a "a bez prostředků s prořídlou hřívou vlasů / a neupravených [!] plnovousem s dravou chutí k pokrmům života" (s. 76; velmi pravděpodobně mělo být "neupraveným"). U několika dalších míst mám silné podezření, že jde o překlep, ale už méně zjevný. Jestliže Machovec v ediční poznámce píše, že se k arbitrární opravě textu na hypotetickou uchýlil jen v 3-4 případech (nechápu, proč je tam výslovně neuvedl), měl by - nejsou-li dva výše uvedené jevy jeho omyly - explicitně vysvětlit, proč tam tyto pasáže v takto defektní podobě ponechal. Koch totiž obecně se slovy příliš neexperimentuje a s jazykem vesměs nakládá vcelku tradičně (tj. drží se spisovných, leckdy až rozličně exkluzivních forem a výrazů).

*

Nejpůsobivější básně: Automat na lidské tváře; dále pozoruhodné queerové "dvojtextí" Dvě milující se ženy, Dvěma milujícím se mužům (tam by mě zajímalo, zda verš "Vy dvě milující se muži" není náhodou taky překlep; ale líbí se mi to), Podsvětí krevní skupiny (hlavně ten závěr), Podloudník Rybí Kost (skvělá, neb asi jako jediná je komplexněji narativní), Kóta 402 m (jen škoda překlepu v názvu - má tam *m., přičemž ta tečka jistě bude autorova, ale editor ji měl eliminovat) a Seance I. Dobovou podmíněností a s ohledem na básníkovy osudy jsou pozoruhodné i tři výrazné texty Pampelišková gátha, Laborantka a pak finální a titulní Hóra Láv, v níž se potýká láska takřka hippiesovská s komunistickou policií na pozadí silných autobiografických momentů ("Nechal jsem práce před třemi lety, je tomu pět let / co jsem naposledy držel učebnici, je to dva a půl / roku nazpět, co jsem měl víc než dvě kila / v hotovosti").

3 03.02.2022

Kniha možná nejtypičtěji hrabalovská, vezmeme-li to na základě jakéhosi stereotypní představy o jeho díle. Kniha plná přívětivosti, laskavosti, zjemňujícího pohledu na život se vší jeho tragikou, plná vřelého humoru, doby, reálií... Ale: byť se na to většina čtenářů kupodivu nezaměřuje (nebo jen velice vágně), vnímám u ní i řadu negativ, která jsou povětšinou příznačná i pro značnou část zbývající Hrabalovy tvorby. Nepochybuji, že Hrabal byl nesmírný znalec češtiny s rozsáhlou slovní zásobou včetně různých slangů, archaismů atp., nicméně při četbě mě mnohdy ruší různé stylistické úlety, o jejichž cílenosti a funkčnosti silně pochybuji. Zvláště u slovosledných kostrbatostí či rozličných hybridních vět mísících obecnou češtinu s bezmála hyperkorektností si nedovedu uspokojivě vysvětlit, proč se autor k takovým konstrukcím uchýlil. (Napadá mě jedině - ale není to hypotéza ničím podložená -, že tyto jevy jsou snad patrné zejména v jeho knihách, které za komunismu vyšly jen samizdatově, a tedy bez řádné redakce v tom původním slova smyslu, a při oficiálních vydáních po roce 1989 se do nich s ohledem na autorovu proslulost už nijak redakčně nezasahovalo, mají tedy podobu strojopisů vzniklých leckdy na jeden zátah a Hrabalem možná příliš nekontrolovaných či nekorigovaných.) Pokud jde o obsahovou stránku, platí v podstatě to, co jsem psal už k Něžnému barbarovi: narativní linka je v podstatě vrstvením příhod a anekdot, které by mohly fungovat i samostatně (což věděl a poněkud z nouze pod tlakem zužitkoval i sám autor), kdybychom knihu o třetinu proškrtali nebo naopak prodloužili, nikdo by to nepoznal, čili kompozice je tam velmi nezřetelná až vysloveně nepřítomná. To samo o sobě nemusí být vadou, oblíbil jsem si i řadu textů na komponovanost programově rezignujících, u Hrabala se však nejedná o proud vědomí či automatický text (leda snad na kompozičně nejvyšší úrovni, ale i tak je tam přítomna chronologičnost), takže je to i v tomto ohledu poněkud hybrid. Jakkoli hybrid, který mám přesto přese všechno rád, stejně jako mám rád Nymburk, Polabí, první republiku, maloměstskou atmosféru, pivo, komíny, štěpnice, staré motorky atp. Tedy podobně jako u Něžného barbara mám asi raději mýtus Postřižin nežli jejich text samotný.

K jeho edičnímu zpracování ještě jedna poznámka na závěr: Prózu jsem četl v rámci mladofrontovních Sebraných spisů Bohumila Hrabala (sv. 3, 2015), stejně jako ostatní Hrabalovy knížky. Editoři odvedli poctivou práci a nakladatelství se za celý tento počin právem náleží chvála, ale proč proboha opatřili texty ciframi v horním indexu odkazujícími k vysvětlivkám a poznámkám v závěru knihy? Při četbě to akorát ruší a plně se ztotožňuji s výhradou M. Špirita, že pro daný typ vydání je to řešení málo vhodné. Co hůř - vysvětlivky leckdy objasňují pojmy či osobnosti notoricky známé (např. sladovna, Vincent van Gogh [v jiné próze]), k těm navíc přidávají zbytečně podrobné biografické (přesný den narození a úmrtí), popřípadě místní údaje, zatímco řada jiných řídkých či raritních výrazů či nejasných aluzí zůstává nevysvětlena. Přičemž to celé nic nemění na tom, že četba Hrabalových děl by byla možná i bez těchto vysvětlivek (alespoň obecný význam čtenář takřka vždy pochopí z kontextu, encyklopedické či biografické údaje si snadno vygoogluje), ale jestliže je tam editoři chtěli umístit (což určitě není chyba), pak stačilo zkrátka zařadit do komentáře ke každému textu seznam pojmů a osobností a uvést, k jakým stránkám se která položka vztahuje. Osobně si vysvětlivky často procházím ještě před četbou samotnou, takže toto řešení vnímám jako nejpraktičtější a k autorským textům nejšetrnější.

7 03.02.2022

Bezpochyby jedna z nejpůsobivějších knih (ba patrně ta nejpůsobivější) z Hrabalovy - jak to nazvat: zralé, vrcholné, pozdní? - tvorby. Snad proto, že je jednou z jeho knih nejelegičtějších, nejsmutnějších, byť nepostrádá humor ani celkovou prostoupenost typicky hrabalovským zjemněním i těch nejtragičtějších momentů a pocitů. Text na rozdíl od řady jiných autorových knih tolik neškobrtá a vcelku koherentně melancholicky plyne až k zběsilému kolážovitému proudu vědomí v závěru, okořeněném absurditou až temně idylického snu o sebevraždě v "presu" a jeho znicotňujícího vyznění do rozhrabaného maceškového záhonu a písku cestiček na Karláku. Právě toto koncové prolínání všeho a všech je pro mě - vedle příběhu o cikánce, která se k vypravěči nastěhovala - jednoznačně nejsilnějším momentem této knihy. Inu, jsme jako olivy: teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.

6 03.02.2022

Jedna z nejkultovnějších Hrabalových knih, ovšem jak jsem se k ní po letech konečně dostal, nutkavě kolem mě krouží pocit, že vlastně silnější a lákavější je její legenda (potažmo legenda Boudníka, Bondyho, Libně a Hrabala z padesátých let) nežli text knihy samotný. Sled historek pochopitelně skvostný, podobně jako řada metafor a stylistických postupů - ale právě v tom spatřuju i dílčí slabinu: jde totiž tolik o sled a z těch metafor a slohových řešení nemá patřičnou sílu, působivost a kvalitu zdaleka vše... Kompozičně, narativní linkou celek knihy nijak neoslní. To je samozřejmě u Hrabala spíš pravidlem než výjimkou a člověk si říká, zda má vůbec smysl mu to vytýkat, nicméně při četbě se nedovedu zbavit kacířské otázky "kolik takového psaní se dá vydržet?" Dvě tři knížky jistě, ale pokud bych měl krátce po sobě zhltnout tohoto sice vybroušeného, ale v podstatě hospodského skazu třeba pět svazků, tak by to asi byla vcelku otrava. Snad to čtu jen málo subtilně (a s dost chabou - nedostatečnou či pozapomenutou - znalostí ostatních Hrabalových knih), ale i když připustím tuhle možnost, stále to prostě není dílo "největšího českého spisovatele" (jak píše A. Kaczorowski, autor obšírné hrabalovské biografie), ale knížka sice barvitá, poetická, nicméně jen tak "hozená" na papír, možná ne lehce (a asi tím hůř), nepochybně po dlouhých letech vývoje a dřiny, nicméně stále "hozená" - nekoncepčně a nekomplexně. Dobře se to ukazuje i na neprávem opomíjeném filmu Něžný barbar z roku 1989, jenž je navzdory svému hvězdnému obsazení a vizuální pozoruhodnosti také spíše pouhým sledem zajímavých, dílem komických, dílem tragických (většinou ve vzájemné kombinaci) scének a výroků, ale pohromadě vlastně moc nedrží, nepůsobí dojmem celistvosti, v díle filmovém i literárním podle mě žádoucím. Boudníka, Bondyho (má oblíbená postava v knize i filmu), Hrabala a Libeň nejen let padesátých samozřejmě nepřestávám mít rád, ale zjišťuju, že je preferuju spíš jako jistý mýtus "něžného barbarství" než coby zdroj, jenž tento mýtus zrodil.

5 26.01.2022

Především je to knížka krásně udělaná - graficky, typograficky a z hlediska ilustrací, za což se náleží nakladatelství Take Take Take velká chvála. Obsahově je nutno brát ji spíše jako dobově a individuálně silně podmíněný příspěvek k dějinám, legendám a vnímání Vyšehradu než jako spolehlivý historických pramen. Tak jako i v jiných textech je zde Popelka Biliánová nezřídka poněkud zmatečná a opakující se, stylisticky zbytečně zapeklitá (a archaizující, což ale může mít pro leckoho své kouzlo), snad až přehnaně zaměřená na údajné pohanské, staroslovanské počátky (se všemi těmi svatoháji a modlami na slupích, ale zrovna tohle mě dost baví - arci jako poetický obraz). Přínosem knížky je, že některá v ní pojednávaná témata ovšem, mám dojem, nikdo jiný neotevřel (popř. ne dříve než ona, potažmo ne v takové míře) - kupř. vyšehradské studně a prameny, vinice, přívoz a převoznický domek, sklípky a podzemní prostory - a pak samozřejmě ty všemožné "sousedské" motivy: historky a legendy od místních atp. Nicméně i v tomto ohledu platí, že je to publikace vhodná pro čtenáře, kteří Vyšehrad a jeho minulost dokonale znají, aby se v líčeném prostoru dovedli aspoň trochu zorientovat. Tím narážíme na jisté úskalí: editor skrývající se pod pseudonymem Vyšehradskej jezdec (podle mě poněkud nesmyslně: že takto vede skvělé tematické internetové stránky, na které často chodím, nevnímám jako kontroverzi, ale v úloze editora měl figurovat pod vlastním jménem) měl totiž knihu jednak opatřit vysvětlivkami, v nichž by jednak přesně lokalizoval alespoň ta Popelkou Biliánovou často zmiňovaná místa, jejichž označení dnes upadla v zapomnění - např. dům Polsko, Dubovic dům, všecky ty údajné příbytky katovy atp. (tedy jde-li je vůbec jednoznačně identifikovat), v ideálním případě pak připojit ke knížce (třeba i volně vložený) plánek Vyšehradu a okolí s těmito místy vyznačenými. A jednak měl knihu vybavit zevrubným edičním komentářem, kde by vysvětlil, jaké textové podklady měl k dispozici a co a proč s nimi podnikal. Je-li totiž třeba jen zčásti pravda to, co píše zde níže uživatel los (a asi nemáme důvod mu nevěřit), pak je tu z textologického hlediska řada problémů (dovedu si představit, že editor koriguje nějaké datum či jméno, ale musí o tom čtenáře informovat). Přitom pokud jde o vyslovené překlepy, je jich v knížce jen opravdu nepatrně. Shrnuto a podtrženo: počin bezpochyby záslužný a nádherně vydaný, z obsahového hlediska však spíše zajímavý než spolehlivý a z textového hlediska nejspíš poněkud problematický.

3 14.01.2022

Mám doma třetí, aktualizované vydání z roku 2021, na kterém spolupracoval i ornitolog Karel Šťastný, a knihu rozhodně doporučuju všem zájemcům o živou přírodu, a to nejen k listování, ale i (byť k tomu formát atlasu většinou nesvádí) k zevrubnému přečtení a studiu od začátku až do konce. Přesně to jsem totiž u příležitosti letošní ptačí hodinky udělal - tedy ne, že bych potřeboval kvůli těm několika ptáčkům u krmítka znát všech 400 v tomto atlase popsaných a nádherně zobrazených (často včetně vajec, mláďat, různých variací barevnosti a vypodobení v letu) ptačích druhů, ale člověk se - ve zhutnělé, ale precizní formě - dozví spoustu zajímavostí nejednou dost překvapivých. Věděli jste, že u nás mohou hnízdit papoušci, že sem vzácně zalétá ibis, plameňák i sup mrchožravý, anebo že jsme vlivem vlastní nešetrnosti a neschopnosti ochránit zejména nížinné oblasti přišli v době poměrně nedávné o spoustu pozoruhodných ptáků - např. nádherného mandelíka hajního, dropa velkého či několik druhů slavíků a ťuhýků? Obecně je smutné a alarmující, že u mnoha druhů je, pokud jde o početnost, uvedeno "silně se snižuje", ba co hůř - těch, jejich početnost stoupá anebo je alespoň stabilní, je v knížce minimum. Právě s početností a rozšířením souvisí má jediná výtka, potažmo pochybnost: vlevo na okraji stránky jsou u všech druhů, které se u nás nevyskytují jen raritně, připojeny mapky výskytu (hnízdění, zimování apod.) - domnívám se, že je nikdo nekontroloval a neredigoval, protože v mnoha případech jsou naprosto identické třeba pro deset druhů za sebou, i když se habitat příslušných ptáků poněkud liší, jindy kupříkladu u druhů horských nebo u druhů s nepatrnou početností zahrnují celé naše území, ač je zřejmé z podstaty věci, že se nemohou vyskytovat všude. Snad by mi autoři, jinak samozřejmě přední znalci našeho ptactva, nějak oponovali, ale podle mě je zkrátka jistější tyto mapky vnímat jen velmi orientačně a relevantnější informace získat třeba v nedávno (2021) vydaném novém hnízdním atlase nebo jiných podobných specializovanějších příručkách.

6 13.01.2022

Knížku pověstí Marie Popelkové alias Popelky Biliánové jsem četl ve vydání z roku 2013 (nakladatelství Dobrovský) a mj. právě nepříliš pečlivému edičnímu zpracování hodnotím níže, než bych asi učinil za jiných okolností. Ediční poznámka je dosti vágní, není zřejmé, co všechno se s texty dělalo, snad mnoho ne, nicméně už jen četné interpunkční nedostatky, chybná velká písmena a různé nejednotnosti svědčí o tom, že se vydání nedostalo patřičné péče. Sloh Popelky Biliánové je obecně dosti rozkolísaný, což u dlouhé řady prezentovaných pověstí platí i o obsahu, kdy do jediného textu soustředí hned několik variant jednoho příběhu či motivu a oblepí to ještě historkami z doby ze svého hlediska nedávné. To by v principu nemuselo vadit, ba naopak, jenomže u Biliánové je to často zkrátka poněkud zmatené. Obdobně platí, že ani řazení pověstí v sobě nemá aspoň pokus o nějakou systematizaci či logiku. Obrovskou předností knihy - a důvodem, proč ji přese všechno výše řečené otevřít a číst - je to, že takové množství pověstí, zkazek a historek týkajících se Vyšehradu a jeho nejbližšího okolí nikdo jiný než tato jeho svérázná (a v mnoha ohledech zasloužilá) obyvatelka neshromáždil a už ani neshromáždí. A cennější a zajímavější jsou - alespoň z mého pohledu - nikoli pověsti více či méně známé, nýbrž právě ty všemožné historky, z hlediska autorčina života soudobé nebo časově nepříliš vzdálené. A pak rozličné varianty známějších látek, ale i autorčiny osobní úvahy, spekulace, hypotézy, dobové vstupy a aktualizace, nezřídka s ironickým (popř. nostalgicko-ironickým) ostnem, neochuzené o humor. Tím vším tato hrdá a oddaná příznivkyně Vyšehradu toto staroslavné a památné místo našich dějin (a ještě víc naší mytologie a národního cítění) zlidšťuje, "posousedšťuje" (což paradoxně mnohdy vůbec nemuselo být jejím záměrem). To se pak člověku po všech těch místech (potažmo místech těch míst) hned chodí úplně jinak.

2 11.01.2022

Ztišené a ryzí, hlubokou zkušeností, erudicí, duchovnem a - - pokorou tepané verše neprávem opomíjeného básníka a skvělého člověka, jenž bohužel nedávno (30. 5. 2021) nečekaně opustil své blízké, milovanou Pecku a Znojmo a v neposlední řadě i českou a polskou literaturu, které skromně a nenápadně, ale o to kvalitněji obohacoval svou původní tvorbou i rozsáhlým překladatelským dílem. Přikládám jednu z řady jeho skvostných meditativních básní, v tomto případě s reynkovským nádechem, coby vzpomínku na tohoto nefalšovaného "kulhavého poutníka" české a polské kultury:

V hostinci U Mikšů

Ještě je slyšet měkké nářečí
ke konci století pod horami.
Pivo nás ze chmur vyléčí,
každý sám, a přece ne tak sami.

Co řekli jsme a co jsme říci chtěli?
Hodiny pozpátku, čas zvolna plyne
k počátku věcí, jež se uzavřely:
ticho je, teplo, kočka se choulí v klíně.

2 09.01.2022

Silná kniha na silné téma se silnou - neboť (a není to paradox) obnažující a demaskující svou slabost - hlavní protagonistkou. Nadto stylisticky a poeticky působivě psaná (a přeložená). Při četbě jsem v řadě pasáží a situací pociťoval obrovské blíženectví, které jako by mě pojilo s hrdinkou i některými dalšími postavami, což ještě umocnila reflexe nad výstižně vybranými a patřičně interpretovanými díly moderního konceptuálního umění. Jako celek - i s autorskými fotografiemi - je to román tíživě vzácný a (jakkoli si dovedu představit čtenáře, který vůči němu zůstane zcela imunní) rozhodně stojí za přečtení.

11 09.01.2022

Dosti jedinečné, zvláště v našich - česko-slovenských - podmínkách, propojení tematiky sportu a reflexe, zejména filozofické, společenské a historické. Podáno sugestivně, vcelku vyváženě, přestože s jistou supivou těžkopádností, ale ta se k tomu paradoxně přímo hodí, jako by autor psal vybíhaje do vrchu - a my společně s ním čteme jedním, byť přerývaným (a soustředěným) dechem. Sám nejsem žádný aktivní sportovec, tenis už asi nikdy hrát nebudu a do jízdy na koni se taky nehrnu (třebaže k prostředí amatérského klubového sportu jsem měl v dětství a raném mládí blízko), ale i tak pro mě Šimečkova kniha byla obohacující - a to i v příslušných pasážích. Dokonce i zcela konkrétní rady a doporučení týkající se výše uvedených sportů totiž lze vnímat obecněji, metaforicky. Četl jsem ji v českém překladu, řekl bych, že kvalitním. Narazil jsem myslím na jediný kiks (co je to "ložisko těla"? - patrně tam mělo být "těžiště"), ale slovenský originál jsem neviděl. A je to vlastně škoda: od ostudného momentu, kdy pro finanční neudržitelnost muselo skončit výtečné slovenské knihkupectví v pražské Jilské ulici, u nás nemáme možnost prolistovat a zakoupit si knihy v jazyce národa, který je s námi už více než sto let úzce spjatý, a jsme odkázáni na překlady, což je snad pohodlné, ale leckdy absurdní a vždy odcizující.

4 06.01.2022

Nad pozdními, resp. posledními Šiktancovými sbírkami nedokážu skrýt určité rozpaky: snad jsem jen dostatečně nepronikl do jeho enigmatického, málo srozumitelného světa slovních hříček, nicméně nedovedu se pozbýt pocitu, že mě to ani příliš neláká, že je to vlastně poněkud zaběhlé, vyčpělé, samoúčelné. Jistě, našel si svůj styl, nějak jej rozvíjel a setrvával v něm; nelze jej ani osočovat z nadprodukce, ale přesto mě navzdory invenčnosti (ovšem invenčnosti až úmorné) svých básní nepřekvapuje ničím novým. Jistě, je to kvalitní sbírka kvalitního básníka, netvrdím, že se k ní ještě nevrátím, ale pronásleduje mě kacířská myšlenka, že kdyby ji nebyl napsal, velikosti jeho díla by to neubralo. Tzn. že už spíš jen doplnil, varioval, než aby rozvíjel a rozvinul.

1 06.01.2022

Tři kvalitní sbírky z vrcholného období Šiktancovy básnické tvorby. Vrátil jsem se k nim hned po přečtení zprávy o básníkově úmrtí. Nejsilněji bezpochyby působí sbírka Zaříkávání živých, zejména básně Zaříkávání dospělosti, Z. synů, Z. závisti, Z. mužů a Z. lítosti. Pro tuto sbírku, ale i pro obě zbývající (z nichž výše stavím svazek Jak se trhá srdce) platí v podstatě všecky nejcharakterističtější rysy pro Šiktancovo dílo (nejen) tohoto údobí: trhavá, leč propracovaná rytmičnost až melodičnost, velký spád, prvky dialogičnosti a narativity, lidové zemitosti i písňovosti, Halas i Orten (i jiní), spousta raritních a vzácných slov a forem (čtěte to s Příručním slovníkem jazyka českého u ruky [nebo v telefonu] - leccos se naučíte), čas od času neologismy... Prostě to, co máme na Šiktancovi rádi (a co zároveň občas bývá jeho limitou/limitem).

1 06.01.2022

Obsahuje silné pasáže, k nimž se člověk vrací a vrací. A jako celek uzavřenější, celistvější, komplexnější než mnohé jiné Šiktancovy věci. Ale v některých místech pro ni bohužel platí to, co jsem psal k Vážné známosti.

4 31.12.2021

Pozoruhodná - jak to vlastně definovat? - esejisticko-reflexivní novela o výrobě lidového čepce v zapadlé dědině v Horehroní coby cestě k sobě, vlastním kořenům a k "duši" Slovenska a slovenskosti... To vše bez kýče, bez otřepaností a bez iluzí. A ani při tom moc nevadí, že člověk není znalec krojů ani ručních prací. Návraty různých témat a motivů (Romové/Cigáni, Gizela, venkovský obchůdek, padesátá léta aj.) udávají próze svébytný rytmus. Asi nejvíc na mě zapůsobily sociologické vhledy (nenásilné, v podstatě ze života) do mentality obyvatel středního Slovenska dříve a nyní, což se v knize mnohdy prolíná takřka nerozlišitelně. Občasné pochybnosti ve mně budila pouze některá překladatelská řešení - slovenský originál jsem v ruce sice nedržel, ale proč Lubomír Machala (zdálo by se, že v daném oboru zkušený) v textu někde ponechával zjevné slovakismy (podle mě se jedná o opomenutí a pečlivější redakce by je mohla eliminovat), jinde zase poněkud kontroverzně bohemizoval? Těžko říct, snad by to dovedl vysvětlit a obhájit (v poznámce překladatele na konci knihy tak nečiní), každopádně celku knihy to naštěstí neškodí. Krátce: Inspirativní četba - nejen před cestou na Kráľovu hoľu.

4 25.12.2021

Pokud bych měl tento román charakterizovat jedním slovem, pak by to asi bylo adjektivum "bizarní". Je to vskutku příběh, respektive konvolut příběhů bizarní v tom lepším slova smyslu - výběrem jmen postav a míst počínaje a způsoby jejich smrtí konče. Mrazivě pitoreskní atmosféra imaginárního (ale nakolik vlastně? - vždyť je to Rusko...) městečka Čudova zmítaného absurdními ozvuky leckdy neméně absurdních velkých dějin se proplétá osudy četných postav, z nichž snad o žádné nelze prohlásit, že by nebyla poněkud svérázná. Má zpočátku váhavá četba se brzy přerodila v autentické zaujetí autorovou nápaditostí, doprovázené přemítáním, jak moc lze knížku vnímat jako jistou metaforu Ruska v kostce, ruského myšlení a vidění světa. Rozhodně pozoruhodná záležitost, mj. i díky jazykovému bohatství, patrnému díky kvalitnímu překladu i v češtině. Navíc se po četbě zatoužíte vrátit k Čechovovi a vnímat ho dost možná jinak než doposud...

3 23.12.2021

Nejsem pravidelný čtenář a už vůbec ne znalec detektivních knih, filmů a seriálů, ale próza Kláry Aycox se mi jeví - v rámci svého žánru - jako povedený debut. Sáhl jsem po ní zejména s ohledem na liberecko-jablonecké a turnovské dějiště dvou z obsažených příběhů, protože popisovaná místa velice dobře znám (a to bezpochyby přispělo i k tomu, že celek knihy hodnotím shovívavěji). Obecně lze říct, že kniha překypuje dějem, nepostrádá napětí, nechybí snaha o stylistické ozvláštnění, humor, reálie a promluvy jsou odpozorované a odposlouchané solidně... Řada z výše uvedených rysů - jakkoli by se samy o sobě a bez bližšího určení mohly jevit jako přednosti - však není neproblematická: dějová linka mi ve všech třech příbězích přišla natolik "překombinovaná", že to dalece přesahovalo hranice věrohodnosti (chápu ale, že to je patrně zkrátka jedna z konvencí kriminálního žánru: realisticky konstruovanou a líčenou detektivku by asi četl jen málokdo), jinak řečeno, tak nějak se ukázalo, že všichni se všemi nakonec jaksi souvisí, ať už vědomky či nevědomky, a série okolností, či spíše náhod (často bez pokusu o bližší vysvětlení, a tudíž bez snahy o navození dojmu uvěřitelnosti) je jednoduše nějak svede dohromady. Nebo ta stylistická stránka: cením si autorčiných záměrů zužitkovat v co největší míře obecnou češtinu, ale leckdy se tak děje v kontextech a situacích, kde by to současný mluvčí tohoto jazykového útvaru (za jehož hrdého uživatele se taky pokládám) takhle prostě nepoužil. Čili autorka obecnou češtinu aplikuje snad s velkým gustem, ale poněkud mechanicky. Ještě víc to platí o té "plzeňštině", tedy o té řekl bych až zvulgarizované formě daného podtypu nivelizovaných jihozápadočeských nářečí. Znám řadu lidí z Plzně, poměrně často tam jezdím, ale takhle vyhraněně tam lidi mladší a střední generace nehovoří (a už vůbec ne ve styku s někým, kdo z Plzně, resp. z okruhu jejich blízkých není). Jinak řečeno, naseká-li se do každé věty "tuten" a "copa", zní to spíš jako karikatura mluvy dnešních Plzeňáků, v reálu pochopitelně mnohem diferenciovanější. Neříkám, že se tam podobné prvky nemohly objevit - naopak: obdobné pokusy zpravidla vítám -, ale jejich uplatnění zde postrádá přiměřenost a cit (je škoda, že redakce knihy v tomto ohledu nezasáhla). No a pak ta jména postav - to je místy takový bizár, že to nerealističnost dějových linek a jazyka ještě podtrhuje... Své čtenáře a fanoušky si ovšem knížka určitě najde a já jí to přeju (nejen kvůli tomu Liberci, Jablonci a Turnovu).

2 21.12.2021

Překvapivě zdatný a napínavý prozaický debut. Autora jsem znal jen díky jeho článkům psaným pro Respekt a na román jsem narazil na základě doporučení jeho kolegů z redakce, nepochybně upřímnému, ale i tak jsem si velké naděje nedělal. A kniha pak velice příjemně překvapila. Vznáší se v jakémsi abstraktním, neurčitém kontextu ("časoprostoru"), což mně osobně sice trochu vadilo, nicméně uvědomuju si, že za tímto nekonkrétním zakotvením stojí patrně autorská snaha o obecnější platnost. Především jsem však jako její hlavní témata vnímal váhavost, zbabělost a ješitnost (převážně mužskou, ale částečně i ženskou), což jsou motivy, na které v takto ústřední úloze nenarazíme hned tak někde. Přitom zvláště u nás, mužů, je to něco, kde je hlubší sebereflexe přečasto potřeba jako sůl. Jenomže my je vytěsňujeme, zapíráme, nedovedeme přiznat... A mimo jiné o tom je Uhlířův román a díky mu za to.

9 16.12.2021

Pro jiné čtenáře bezpochyby skvělá kniha, ale pro mě poněkud zklamání: celé to je snad až příliš ukotvené v japonské realitě, reáliích, mentalitě a stylistice, což zejména v první polovině - podotýkám, že z mého pohledu - nežádoucně retarduje četbu, rozptyluje pozornost a zahlcuje recipienta pro finální vyřešení záhadné série vražd nepotřebnými detaily, respektive detaily, které snad nejsou úplně zbytečné, ale měly být podány jinak. Jistojistě je to alespoň zčásti cílená autorova hra, snaha všemožnými způsoby svést čtenáře, jenž je výslovně a opakovaně vyzván k interaktivitě (tedy k tomu, aby se společně s hlavními protagonisty podílel na pátrání a objevil pachatele sám), na scestí, ale u mě to zkrátka nejednou přesáhlo únosnou míru kotvení v japonském kontextu a stalo se to nepříjemným balastem. Připouštím ovšem, že lidé znalejší Japonska, japonské kultury a v tomto ohledu zapálenější to naopak mohou pokládat za vítané zpestření. Ambivalentně vnímám i překlad Anny a Igora Cimových (mimochodem právě kvůli Annině slibné prozaické prvotině s japonskou tematikou a několika pochvalným recenzím jsem po Šimadově románu sáhl) - těžko se mi posuzuje, jaká je praxe a možnosti překládání z japonštiny, ale přijde mi, že jazyk českého překladu je v řadě pasáží zbytečně zašmodrchaný, což komplikuje mnohdy i elementární pochopení pasáží, které patrně neměly být nijak jazykově šifrovány či zatemňovány. A platí to bohužel navzdory tomu, že lexikálně a zpravidla i stylisticky je překlad svěží a dokládá nepochybný talent svých původců. Druhá půlka knihy je živější, působivější, a snad i díky tomu je celkový dojem většiny čtenářů, jak tady čtu v jiných ohlasech, veskrze příznivý.

3 14.12.2021