V_M komentáře u knih

V mnohém objevná a brilantní sociologická reflexe současné české společnosti. Místy jsou sice různé koncepty, studie, experimenty atp. podávány poněkud ad hoc, bezmála jako lavina či záplava nápadů a asociací k danému tématu. Rozhodně tím nechci říct, že by Pospěchova kniha byla nekoncepční, ale jistě by se dalo bavit o tom, zda jsou pro popis daného fenoménu (nebo jeho zasazení do souvislostí) tím nejvhodnějším, neřkuli "jediným správným" interpretačním klíčem. Tyto mé dojmy však mohou být způsobeny např. autorskou či redakční snahou knihu co nejvíc zhutnit, zestručnit či komprimovat texty původních přednášek a diskusí na minimum. Z mého pohledu by tedy neuškodilo ještě víc popisované problémy rozvinout a prohloubit. Každopádně platí, že autorovi se podařilo úvodní premisu ("hledání a pojmenovávání souvislostí je nejen důležité, ale také zábavné") naplnit vrchovatě - jedná se o nesmírně čtivou, přímo strhující knížku. Asi nejobjevnější pro mě byly kapitoly Privatismus, Venkov, Přizpůsobivost, Klimatická změna a Sociologie, ale mnoho nového jsem našel i ve všech ostatních. Navíc mě těší, že se autor nebojí pouštět do třeba i hypotetického ohledávání historických kořenů některých fenoménů a v posledku ani do subtilně naznačovaných hodnotových soudů. To vše je v aktuální situaci velice inspirativní a potřebné.

3 09.05.2022

Zdařilý básnický debut mladého divadelního režiséra je nejsilnější v krátkých a úsporných, maximálně oproštěných textech především z oddílu Místo (ale některé další jsou rozesety i po ostatních částech sbírky). A to zejména v těch z nich, kde za zhutnělou impresí (občas téměř jako v orientální poezii - např. haiku) prosvítá jakýsi děj, útržek příběhu. Jsou to básně vpravdě "bez obrazů navíc", mířící k pročištěnému, ryzímu zachycení:

Podzim

Když bylo nejhůř
popraskaly mu nehty
on sice říkal
že je to z mrazu
ale ti co ho znali dobře věděli
že je teprve
říjen

Jakkoli se na sbírce patrné, že se jedná o pečlivý výběr textů, byl bych klidně ještě přísnější a vyřadil některé zejména delší texty, které jsou jednak slabší, jednak poněkud vybočují z celku, který byl sourodější a - jak se domnívám - i působivější, kdyby byl tvořen pouze výše zmíněnými kratšími, úspornými texty, které pokládám za jádro a největší přednost Malotovy tvorby. Dovedu si představit důvody, proč autor delší kusy v knize ponechal (osobní motivace, možná i snaha o větší formální pestrost knihy), ale ve výsledku četbu a dojem z ní spíše rozmělňují. Naopak potěší zařazení několika lehce odlišných, téměř wolkerovsky něžných - teskných a empatických - básní, jako je Rehek a také následující kus:

Propustný materiál

vpíjí do sebe
kapky na skle

ta malá dole
pláče každý den
dala by se podle ní řídit
lhostejnost

3 09.05.2022

Vyprávění se zpočátku rozjíždělo poněkud klopýtavě, ale postupně přerostlo ve výstižný postapokalyptický příběh nepostrádající nadsázku a zejména dlouhou řadu trefných popíchnutí na adresu českého (zdaleka ne pouze vesnického) buranství a lhostejnosti. Vize strhující, jízlivá a děsivá.

2 06.05.2022

Obratně napsaný román z mých oblíbených pražských čtvrtí zachycující nikoli bez naděje beznadějnou realitu beznadějných dob. Cením si zejména propracované jazykové expresivity, které je někdy snad trochu přespříliš, ale nikdy vysloveně netluče do očí (a ač zahrnuje řadu výrazů, které nikdo z mého okolí nepoužívá - a jeden jsem dokonce ani neznal: cvikýř -, daří se autorce vytvářet vesměs přirozené jazykové a komunikační kontexty, kde se tato expresivita uplatňuje). Příběh je poutavý, místy vysloveně strhující, asi jediné minus vidím v tom, že v podstatě klouže po povrchu, nejde pod kůži doby, nenoří hlouběji do myšlenkových světů ani emocí. A pak ten rozpačitý závěr, nijaký a v podstatě bez rozuzlení, jako by si autorka tvořila prostor pro pokračování... Jenomže takhle se prostě romány ukončovat nemají.

4 18.04.2022

Skvělá sbírka reflexivní lyriky básníka-poutníka Jiřího Červenky. Námětově značně celistvá a spojitá - prostoupená tématy sebezpytné a filozofující reflexe, vztahu ke krajině a paměti, předkům a poutím na silná místa autorových osobních i velkých světových/literárních dějin. Formálně proměnlivá, byť dominují krátké rytmické a rýmované verše (obzvlášť se mi líbí, když Jiří Červenka uplatňuje tento princip - ano, opravdu mám na mysli rytmus a rýmy - ve svých básních v próze!), ale jsou zde zastoupeny delší, litaničtější texty. Za nejpůsobivější oddíly pokládám Zapomenutou minulost a Přibližný čas.

1 07.04.2022

Vratislava Färbra jsem před lety osobně poznal jako citlivého interpreta poezie, badatele a pedagoga zaměřeného především na české básnictví 20. století. Netušil jsem tehdy, že sám vytvořil literární dílo vcelku úctyhodných rozměrů, jehož část napsaná během autorových mladších let (bylo mu tehdy zhruba 23 až 36 roků) vychází až nyní, a to jako jeho vůbec první knižní publikace. Přirozeně tedy vzbudila mou zvědavost. Hned zkraje musím předeslat, že je to knížka překrásně a přepečlivě vydaná, za což nakladatelství Triáda patří obdiv a dík. Dokonce si troufám říct, že kdybych tytéž básně četl časopisecky nebo někde na internetu, dost možná bych se s nimi minul, nezaznamenal jejich kvality v plné míře a nejspíš tak rozsáhlý konvolut nedočetl do konce. Brát Färbrovu triádovskou knihu do ruky oproti tomu byla vyslovená radost. Hodně tomu pomohla citlivá a řekl bych až vidoucí volba písma (včetně jeho velikosti) a sazby, díky níž autorovy básně (povětšinou krátké) působí takřka jako obrazy-imprese/reflexe, jako odněkud z orientální poezie (někdy až jakoby zenové), popřípadě vzhledem k časté tematizaci smrti, zániku, konce, bolesti atp., i jako jisté epitafy, kupř.:

vanitas vanitatis
ta už tu bývá gratis

platíme jenom tím
že jsme tu pobyli

***

podzime
naše tichá smrt
prosvítá
tvými černými větvemi

***

je nám dáno radovat se
na své cestě do tmy
jen pár chvilek se svým jasem
na zemi nás kotví

***

Snažil se a potom stejně plakal,
když zažil, co smrtelná těla mohou.
Krátký je čas, byť žijeme dlouho.

Obecně vzato se v básních odráží především zájem o poezii a její hluboká znalost, zjevných i zastřených odkazů na především českou básnickou tradici je tam nepřeberně, druhým význačným pak je česká krajina, příroda a putování v ní, ale i bolestné prožívání neradostných osudů naší země a jedince v ní. Dovolím si k tomu opět odcitovat několik krátkých veršů:

(v. furchovi)

bez listí
strom oněměl
chceš čísti
čti svou zem

***

prožiji třicet let
ve skromných čechách
a pak za třicet let
to tady nechám

***

jednadvacátého
srpna
město už z temnot
prchá

invaze síly
duch lítost kuje
roky se slily
kdo okupuje?

***

Pohled do dálky

Odešli bozi na této zemi,
jak ji lze zabydlet?
Vrcholky kopců, na znamení
čeká tento svět.

***

co nám může slíbit strom
nesplní nám město

Pokud jde o výběr básní, byl bych přísnější než autor a editoři a klidně bych jej zúžil na polovinu nebo možná třetinu (uznávám ovšem, že kdyby byla knížka o tolik útlejší, nebyla by tak pěkná coby artefakt). Řada textů má totiž spíše příležitostný ráz, v mnoha z nich to všemožně drhne, klopýtá, mnoho je tam nezralého, nedopilovaného, jen tak načrtnutého. V jistém smyslu to celý svazek polidšťuje, souhrn básní tím získává tvář a dynamiku určitého člověka-tvůrce (zvlášť nahlížíme-li při četbě dozadu na roky jejich vzniku a známe-li autora - tak jako já - alespoň trochu osobně), nicméně je patrné, že přístup editorů je vlastně jaksi pietní a klade si za cíl uchovat co nejvíc z autorovy tvorby pro budoucí čtenáře a badatele. Tomu asi nelze nic vytknout, budeme-li brát svazek více jako dokument, jako edici. Nutno ovšem přiznat, že z uměleckého hlediska jej to poněkud rozmělňuje a že nejeden čtenář by uvítal spíše výběr uváženější, krystaličtější. Nic to nemění na tom, že je to počin krásný jaksi v dávném slova smyslu jako dílo i jako kniha a vyplatí se po něm sáhnout třeba už kvůli tak monumentálně melancholickým veršům jako:

jak ve starém čase
světlo v zámečku
ach to není u nás
zde je dvůr

jako za pohádky
tiché zahrady
tiše voní keře
tiše otavy

ach to není u nás
zde je bezpráví

3 03.04.2022

Promyšlená, propracovaná a působivá knížka rozhovorů, která přináší poměrně ucelený, kultivovaný a v mnohém objevný pohled na nejpodstatnější témata spjatá s životem lidí LGBT+. Asi nejvíce mě zaujaly rozhovory s Lenkou Královou, Jaroslavem Lormanem, Petrem Kallou, Františkem Bloudkem, mnoho cenných tipů z oblasti umění a kultury se objevilo v rozhovoru se Šimonem Holým (jehož jsem přednedávnem měl to štěstí poznat na jedné besedě a je to člověk na poli filmu a kultury mimořádně znalý). Jen bych možná nechal některým osobnostem a tématům prostor mnohem větší a šel více do hloubky, kladl bych více důrazu na jejich osobní historii. Chápu však, že motivací Filipa Titlbacha patrně byl ohled na jistou vyváženost (tedy aby rozsahově i obsahově žádný z rozhovorů příliš nevyčníval) a limitou přijatelný celkový rozsah publikace. A věřím, že dosáhnout této vyváženosti (což se podařilo) nebylo snadné, protože ne všechna témata a osobnosti jsou stejně atraktivní - zvláště pro čtenáře s tematikou už trochu obeznámené může být úskalím, že v některých rozhovorech se opakují věci již mnohokrát pronesené a známé (byť ne všeobecně). Ale koneckonců i systematické zopakování těchto faktů a jejich vnímání v bezprostředním kontextu ostatních rozhovorů může být i těmto poučenějším čtenářům přínosem. Vítané jsou i různé vysvětlující, doplňující poznámky a zajímavosti na margináliích (nebál bych se sáhnout k nim ještě častěji, a dostat tak do knížky klidně i víc dat a statistik, zvláště týkajících se české společnosti). Navíc je kniha graficky mimořádně vyvedená a pečlivě zredigovaná (v celém svazku jsem objevil jen asi dva překlepy). Nezbývá než přát si, aby tento po všech stránkách zdařilý počin vyvolal co největší zájem (provázený pochopením a akceptací) a posunul nás zas o kus dál z minulosti do přítomnosti.

6 03.04.2022

Ke sbírce jsem se dostal skrze seznam nominací na letošní Magnesii literu, o autorce jsem sice slyšel už dřív, ale její básnické ani literárněvědné práce jsem neznal (snad s výjimkou nějakých ukázek). Obecně vzato je Falkenfrau kvalitní sbírka, v níž jsem po delší době zas jednou vnímal jakousi mnohohlasou mohutnost dávné poezie. V mnoha básních (či aspoň částech básní) totiž autorka zdatně rozehrává téměř až symfonii těch nejlepších českých básnických tradic od Březiny až po Skácela. Hudební metaforiku nevolím náhodou, všudypřítomné aluze na hudbu a snahy o její básnické uchopení (mnohem spíš než hudebnost sama) jsou totiž asi nejvýraznějším vnějším znakem celé sbírky.

Právě zde pro mě vyvstává první potíž, která mi neumožňuje hodnotit celek výš, jakkoli by si to snad zasloužil a i já k tomu původně vůli měl. Odhlédněme od toho, že ty všemožné motivy a aluze spjaté s vážnou hudbou tam mnohdy působí jako poněkud uměle (dodatečně?) nastrčené, jako by snad měly držet celek pohromadě nebo být charakteristikou této sbírky za každou cenu. Mnohem závažnější pro mě je, že tak silný důraz na něco, co už dnes ani zdaleka není obecně sdílenou znalostí, v básnické tvorbě zavání elitářstvím, poněkud chtěnou exkluzivitou, za nimiž se dost možná skrývá citová i myšlenková vyprázdněnost, jak už jsem to popisoval před nedávnem v recenzi Spádů od Jana M. Hellera. Nemůžu pochopitelně vyloučit, že básnířka cílí hlavně na komunitu klasických hudebníků, muzikologů či melomanů, na něž bez dohledávání zafungují erudovaná pomrknutí typu „con brio“ nebo „třetí věta Brahmsovy třetí“, ale pro mě je zkrátka poeta doctus ve 21. století anachronismem. To, co ještě může zafungovat v esejistice a snad i v próze, jelikož to tam může získat širší prostor (a tím pádem i důvěryhodnost, přesvědčivost, a tedy i působivost), v poezii trčí dost rozpačitě, protože stejně jako jsem si to dovedl vygooglovat já, si to teoreticky mohla googlovat i autorka. A představa tvorby či recepce poezie za doprovodu vydatného googlování mě nijak netěší a jaksi nenaplňuje má očekávání, pokud jde o sílu a poslání básnictví. (A tím teď naprosto nechci zpochybňovat reálnou náklonnost Kláry Goldstein k vážné hudbě a její znalosti. K tomu – neboť se neznáme – nejsem kompetentní.)

Další potíží sbírky Falkenfrau je, že vedle básní, které jsou skvělé a silné (konkrétně: tak dlouho chceš napsat báseň; u kávy ti toho řekne tolik; r. strasse; takto vystupuje z vlaku – netečnost mrazu; vzývání génia; noc otáčí se po brusu; im wunderschönen monat mai; v noci jsme mluvili o Brucknerovi; led vzpomínky trhal), jsem narážel na texty vlastně zbytečné, bez problémů vyřaditelné. Je to odvěký problém sbírek, jemuž se nejde plně vyhnout nikdy (už jen proto, že i kdyby tvůrce předem dlouze a složitě konzultovat kvality svých textů s redaktory, jinými básníky atp., nikdy nedospěje k jednoznačnému stanovení ideálního výběru a pořadí textů), ale přesto existují (asi jako u hudebních alb) výběry promyšlenější a působivější a výběry v podstatě nahodilé, s pár silnými čísly a zbytkem spíš do počtu (často snad z nostalgie autora, jenž se se svými básnickými „dětmi“ nedokázal nekompromisně rozloučit). Sbírka Kláry Goldstein určitě nepatří do té druhé zmiňované kategorie, zároveň si však dovedu představit ještě větší úspornost, rozvážnost při vybírání a cizelování. A docela rád bych se v tomto ohledu zbavil básní a pasáží, z nichž mi ční (a odpusťte mi asi vcelku nepřiléhavou metaforu) jakési postpubertální vidění/veršování, četnější a trvalejší snad v tvorbě (a odpusťte mi asi vcelku stereotypizační myšlenku) žen-básnířek, neboť souvisí s tím, co jsem vždycky (a teď myslím především na tvorbu psanou do šuplíku nebo později na různá internetová básnická fóra) vnímal jako příznačné pro poetické vidění náctiletých dívek. Na tom by samozřejmě nemuselo být nic špatného, nelze ostatně vyloučit, že jde o záměr (a i kdyby ne, tak je to jedno), uvedený kontrast a napětí jím vznikající (poeta doctus rafinovaně čerpající z nejlepších tradic české poezie a erudovaně pracující s odkazy na hudební klasiku vs. místy naivně-konvenční, ale v čemsi čerstvé postpubertální poetické vnímání světa) snad může být plodné a funkční, nicméně na mě působilo rušivě. A celek sbírky tím pádem jako nedotepaný, místy umazaný majstrštyk. Koneckonců trefně, byť úplně jinými obrazy, to vystihla samotná autorka hned v úvodní (kvalitní!) básni:

„Tak dlouho chceš napsat báseň,
která by to ještě zachytila,
v níž by se to vzájemně dotklo
tak bezhlesně a modře
jako v té hloubce na úpatí hory.

Ale mezitím zjišťuješ,
že synonyma toho, co se děje,
neexistují
a každá metafora připomíná popraskaný lak.
Co zaslechneš, nutí do kašle.
[…]“

3 29.03.2022

Vkusně vypravená a ilustrovaná knížka, jejíž žánr sice nepatří vysloveně k těm, které bych systematicky sledoval, ale jelikož se s autorkou osobně známe (a zde si dovolím poznamenat, že nikoli z rande), s chutí jsem si ji přečetl. Jedná se o promyšlené a propracované vzájemné zkomponování jednotlivých příběhů, z nichž většina pokud vím zprvu vycházela formou příspěvků na blogu, ve funkční narativní celek. Cením si na ní především humorných pasáží: osobně bych se klidně ubíral ještě více směrem naznačeným např. mou oblíbenou kapitolou Rande na Řípu, jejíž absurdní atmosféra (čímž nijak nepopírám reálnost možného předobrazu tohoto příběhu, jejž si dovedu živě představit) mě vícekrát upřímně rozesmála. I jinde mě potěšilo, že jsem narazil na situace a pocity důvěrně známé (byť třeba z perspektivy opačného pohlaví, ale to je zpravidla jedno). V řadě kapitol pak převažuje akcent lifestylový či psychologizující, což je z mého pohledu trochu škoda. Chápu nicméně, že nejsem primární cílovou skupinou knihy, a oceňuju nebanálnost tu více, tu méně explicitně protežovaných hodnot, jako je ekologická zodpovědnost, veganství, empatie a solidarita či důraz na duševní a citovou vyrovnanost (a především jejich nezlehčování). Říkám si, kéž by to na (asi především) čtenářky Styků s Emou co nejvíc zapůsobilo, protože se nepokrytě těším na časy, kdy se zmíněné hodnoty stanou novým mainstreamem. I proto díky za tuhle snad nenáročnou, leč v rámci svého žánru velice zdařilou a netriviální prózu.

1 24.03.2022

Hned zkraje musím předeslat, že autora sbírky mám tu čest znát osobně. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, myslím, že bych na svém hodnocení této skvělé knihy měnil jen pramálo (a to nikoli proto, že by básně v takové situace byly básně náhle nějak slabší, nýbrž jedině proto, že v textech psaných někým, koho člověk zná osobně, lze vždycky postřehnout ještě nějaké životní a zkušenostní linky, které zůstávají čtenářům čtoucím autora pro ně "anonymního" pochopitelně skryty). Tak tedy: tuto knížku pokládám za nejsilnější a nejlepší ze všech tří autorových sbírek. Cením si na ní zejména ještě silnějšího příklonu k narativnosti, příběhovosti (jakkoli často útržkovité), než jaký jsem u v básníkově tvorbě zaznamenal v minulosti, k poetice klidné výrazové prostoty a civilnosti (jakkoli to nemá znamenat zúžení výrazového rejstříku). Cením si taky schopnosti uchopit zastřené děje, zasuté vzpomínky, záblesky a okamžiky zpravidla jaksi melancholické, ale mužně, bez sentimentality a zbytečně rozmáchlých gest, byť zároveň s pevnou přítomností sebevědomé a zralé osobnosti básníka-subjektu i básníka-tvůrce. Zvlášť působivý je v těchto ohledech prakticky celý první oddíl knihy nazvaný Někam pryč. Nicméně není to ani zdaleka úplný výčet kvalit této sbírky, po jejímž přečtení jsem si po delší době mohl říct: konečně zas jednou sbírka solidní a silná jako celek.

2 21.03.2022

Vzpomínková knížka poněkud podivně komponovaná, neb vybavená aparátem poznámek a poznámek k poznámkám výrazně rozsáhlejším než hlavní text, ale musím podotknout, že jsem tomuto autorskému experimentu záhy vcelku přišel na chuť. Nořit se do Hiršalovy minulosti, dětství v Chomutičkách a Chomuticích a středoškolských studií v Jičíně, prostoupené řadou odboček a postupných upřesnění vlastně dobře vystihuje obecný způsob vzpomínání, kdy si zpravidla nejprve vybavíme hrubší kontury určitého příběhu či zážitku a až posléze, při větším soustředění nebo poté, co se do hovoru zapojí jiný pamětník, si začneme vzpomínat i na podrobnosti a různé více či méně související okolnosti, postavy, fakta. Především je Píseň mládí plastickým obrazem (jakkoli to zní jako klišé, ale zde se to opravdu povedlo) života na Jičínsku a Hořicku během první poloviny 20. století, zejména za první republiky, a to nejen jednoho člověka-autora, ale i široké rodiny, sousedů, rodné vsi i obcí okolních. Hiršal umí vypíchnout řadu překvapivých a jinými autobiografy nepříliš zdůrazňovaných detailů, jako je např. vnímání jazyka a poezie malým venkovským chlapcem, dobová a regionální dětská a lidová tvořivost ve formě lascivních písní, vulgárních pokřiků či nápisů, nepřikrášlený vhled do fungování obecní politiky (skoro všichni tamější starostové se tehdy dopouštěli zpronevěr obecních peněz!) a fungování spolků a organizací (to, co se nám dnes jeví jako idyla dávné pospolitosti, bylo samozřejmě prostoupeno širokým spektrem projevů vzájemné nevraživosti), různé venkovské skandály a tragédie, ale i např. pozoruhodné svědectví o tom, jak pronikaly surrealismus, psychoanalýza a jiné avantgardní výdobytky i do malých vesniček v pěkném kraji mezi Vysokým Veselím a Ostroměří...

1 15.03.2022

Autora jsem znal jako kvalitního a plodného recenzenta a literárního badatele, takže ve mně jeho básnický debut vyvolal přirozenou zvědavost a značná očekávání. Bezprostředním dojmem po četbě je však hluboké zklamání. Kdo si chce přečíst jazykově kultivované verše, jež poeta doctus propletl rozličnými aluzemi a reflexemi, snad bude vcelku spokojen. Pro mě je ta knížka ovšem jeden velký literární přežitek, nemastné neslané epigonství, literáckost a papírovost, sterilní, jakkoli zdatná ekvilibristika, za níž skrývá-li se vůbec nějaký hlubší prožitek, vjem či citový záchvěv, tak jsou skryty opravdu dokonale… Snad to vyzní až příliš příkře a snad je to jen tím, že se s autorem naprosto míjím, ale tahle poezie zkrátka nefunguje, v detailech ani jako celek: V rýmovaných, rytmicky vybroušených číslech to je směsice poetiky zlatých dob moderní neavatngardní poezie (přelomu 19./20. století, pak 30.-40. léta a 60. léta – do nich mj. i vlivy překladů např. ruských akméistů), nicméně směsice bezzubá a neoriginální; kusy psané volným veršem – to je pak úplná nuda, myšlenková i emocionální vyprahlost. Chce-li básník navodit impresi, nefunguje to, snaží-li se o kontrast či pointu, nepůsobí to, pokouší-li se o reflexi, vyjde mu z toho upachtěná zašmodrchanost. No a pak ta cizojazyčná motta k básním: to už je dneska tak pustý pokus o elitářství (jo, sám jsem si touhle stylizací taky prošel… před desíti lety), že to snad ani nemá smysl komentovat. Z celé této – rejstříkem „nálad“ vcelku pestré (už to je mi zpravidla podezřelé) – sbírky podle mě stojí za pozornost jen několik málo básní. Dvě z nich si dovolím odcitovat:

Bílá sobota

Město horkem vypálené unavené do mdlob
z bezčasí hliněného
Nenašel se nikdo kdo by prodal místo na hrob
pro ukřižovaného

Včera jsi jim zatančila s penízky na ňadrech
což prý hodno dámy je
Za úsvitu odvedli tě zahalenou v hadrech
do Mezopotámie

Prachem štěrkem kamením a strkancem a ranou
hořké slzy drsný smích
Rozhrabané zbytky ohnišť pod Šekemskou branou
ticho zvonů rozpuklých

*

Jihočeské rybníky

Nezacházel slunce nezacházej ještě
vlhkou vůni hladin nesou letní deště

Samota jež mizí avšak nenachází
aspoň kousek tůně pod zborcenou hrází

Dva zhroucené kmeny co se podpírají
polomrtví ptáci v polomrtvém kraji
 

3 23.02.2022

Svou koncepcí a zpracováním jde o román velice svěží, promyšlený a zdatně napsaný, jakkoli příběh je ve své podstatě banální a obsahuje mnohá klišé, pokud jde o tzv. sociální vyloučení. Navíc působivě a nápaditě ilustrovaný a skvěle graficky vypravený. (A živě mi připomněl předloňský náhodný rozhovor s mladíkem nejspíš dost podobným hlavnímu protagonistovi po výstupu z linkového autobusu v jedné obci poblíž Krumlova...) Takových hlasů a počinů si v naší literatuře cením a hodnotil bych plným počtem hvězd, kdyby nebylo stylistického a narativního poklesnutí v jistou zaumnost v poslední zhruba třetině knihy. Obecně vzato nerad čtu prozaické/úvahové texty bez interpunkce, respektive s interpunkcí výrazně šetřící (a platí to i pro slavná díla Hrabalova), zde však navíc přichází ke slovu jistý rozpad, zprvu na dva (typograficky odlišené) party a posléze do více různých „hlasů“ či „vizí“, jež se ve „svaté hlavě“ autorčině rodí. Zvláště v závěrečných kapitolách knihy to pak znesnadňuje nejen četbu, ale orientaci v ději. Jedná se patrně o autorčin záměr s cílem naznačit rozkol vnitřních perspektiv a světů hlavního hrdiny. Nicméně mělo by myslím (a to nejen pro knihu Lehečkové) platit, že volíme-li v próze přístup, který působí čtenářům diskomfort (a tedy jistým způsobem narušuje jejich požitek z vyprávění, radost z příběhu), měli bychom to vykompenzovat nějakým exkluzivním estetickým účinkem výsledné textové (de)kompozice. A to se myslím ve Svaté hlavě úplně nezdařilo. Různé jazykové a grafické experimenty mající naznačit „svéráznost“ („pomatenost“, „jinakost“) hlavního hrdiny na mě často působí spíš jako nevyzrálé, školácké hříčky s textem, které jen retardují vývoj událostí, a kdyby v knize nebyly, nic moc se nestane. Jistě, někdy jsou dovedné, vtipné, někdy nesou i dodatečnou sémantiku, pulsuje z nich hloubka, ale – ač je jejich míra přiměřená – dovedu si představit, že by se tento účel dal naplnit stylisticky efektněji a efektivněji. To vše ale nic nemění na tom, že knihu jako celek pokládám za slibný a silný debut, pokud jde o tvorbu Hany Lehečkové pro dospělé. A určitě se v budoucnu pustím do některé další její knihy (a teď mám na mysli především hojně propíraná Poupátka).

2 23.02.2022

Pozoruhodný románový počin, který mě příjemně překvapil. Autora jsem neznal a po knize sáhl díky jisté recenzi, tuším v Respektu. Na Kontinuitě parku (název je teda podle mě nevýstižná podivnost; ostatně úloha městského parku je v textu zdůrazňována trochu na sílu) si cením především stylisticky velice nápadité a obratné reflexe řady problémů dnešního češství, resp. středovýchodoevropanství, a to zdaleka ne pouze v maloměstě. Koneckonců Znojmo, které bylo jednoznačným předobrazem v knize popisovaného města, není tak docela malé a bezvýznamné. Jde mnohem spíš o střet s buranstvím a mentalitou, pro naši zemi tak příznačnými (a v posledních letech opět porůznu kralujícími) tu méně, tu více, ale v podstatě bez ohledu na region a místo. Čas od času jde bezpochyby o klišé, témata v publicistice i beletrii natisíckrát omílaná, nicméně autor je ozvláštňuje právě svou stylistikou, jazykovou vynalézavostí neprostou humoru a jízlivosti. Ty jsou vesměs hořké - podobně jako pocity dvojsečné osobnosti hlavního protagonisty Josefa, člověka na jedné straně inteligentního, citlivého a tolerantního, který překypuje skvělými nápady, na druhé straně poněkud samolibého a zbabělého, jemuž dělá potíže zbavit se pasivity leckdy až oblomovské a přestat se vyhýbat mezilidské zodpovědnosti. Opakované střety s větrnými mlýny maloměšťácké nedovzdělanosti a sveřepého humpoláctví pro něj nedopadají dobře, až je ho čtenáři vysloveně líto. S těmito situacemi, pocity i analýzou jejich hlubších příčin jsem se přečasto - a podotýkám, že bohužel - plně ztotožňoval, leccos z toho znám velice dobře z vlastní zkušenosti. Snad i proto knihu hodnotím vysoko, byť jsi jsem vědom určitých kompozičních, narativních a jiných nedostatků (resp. postupů, k nimž bych se být autorem asi neuchýlil).

7 21.02.2022

První knížka, kterou jsem od Édouarda Louise četl. Poněkud mě překvapil její nevelký rozsah, u prózy vydávané v samostatném svazku neobvyklý. Zhutnělé, intenzivní podání protagonistova (zdá se, že jde o dílo silně autobiografické) dětství a mládí, příběhu jeho otce a konfrontací s ním ovšem přesto dává tušit velký a silný příběh. Určitě si dovedu představit jej rozvedený a důkladněji rozepsaný, ale autorem zvolený střídmý, náznakovitý a útržkovitý přístup k tématu má jistojistě své kouzlo. Navíc nechává vyniknout poněkud překvapivému sociálně a politicky angažovanému vystupňování v závěru, kdy autor s poukazy na konkrétní rozhodnutí a kroky čelných představitelů Francie (ale zároveň poněkud - a je to bezpochyby záměr - jednostranně a rozechvěle až hystericky) viní systém z neodvratného fyzického zchátrání svého otce a vyzývá k jakési velké revoluci. Překlad Sáry Vybíralové je kultivovaný, jen škoda nepečlivé redakce knížky, v níž (ač je takto krátká) zůstalo na můj vkus až příliš nehezkých chyb (včetně pravopisných!) a překlepů.

3 17.02.2022

Precizně zpracovaný průvodce fundovaného znalce a blízkého přítele Bohumila Hrabala. Což vlastně ani nepřekvapí, jelikož autor - Tomáš Mazal - svými aktivitami a texty už řadu let oddaně prokazuje Hrabalovi skvělou službu a popularizuje jeho dílo jako dosud patrně nikdo jiný. Knize prakticky není co vytknout - výběr míst je relevantní a vyvážený, fotografie a dokumenty představují mnohdy unikáty z autorova archivu, jež dosud nebyly nikde jinde publikovány. Perfektní - tedy znalecký a zcela případný - je rovněž výběr použitých citátů z Hrabalova díla, rozhovorů, dopisů atp. Nepatrné vady na kráse jsem v knížce zaznamenal jen vzácně: jednou zjevný omyl (místo Občanských listů jsou Nymburské listy - do obou Hrabal v mládí přispíval), párkrát chyba sazby (rozdělená slova uprostřed textu); poslední vada pak vlastně ani tak nevadí a jedná se nejspíš o autorský záměr - v řadě hesel se opakují, někdy takřka doslovně, fakta z hesel jiných, což je zřejmě ohled na ty, kdo budou číst knihu jen výběrově (a vyhledají si jen hesla míst, kde byli nebo kam se chystají). Při soustavné četbě od začátku do konce je to trochu rušivé, na druhou stranu - opakování je matka moudrosti, že ano... Knihu vřele doporučuju všem milovníkům Hrabala a literárního místopisu (ale i poučeného cestování po místech a hospůdkách s geniem loci): jedná se o velice zdařilý praktický "pandán" - jak sám autor píše - k jeho velké hrabalovské monografii.

2 16.02.2022

Už dlouho jsem u nás nepotkal knihu tak dovedně operující s běžně mluveným jazykem (byť i zde najdeme několik málo lapsů, ale koneckonců "čistá" obecná čeština neexistuje) a vulgarismy (i tady jsem sice narazil na podivnosti, ale jejich autenticitu bych nezpochybňoval, bude za tím asi regionální/generační rozdíl). Navíc psanou citlivě a nepostrádající kvalitní humor. Mimořádně si cením jejího zasazení jednak do Tábora a okolí (to město mě už od dětství fascinuje a na rozdíl od protagonistů knihy jsem se tam teda nikdy nenudil, ale tak pravda je, že jsem tam nebydlel v šestnácti a na sídlišti), jednak do prostředí maloměstské blackmetalové komunity (metal jsem poslouchával, sice jen ten "bez přívlastku", ale znal jsem i temnější hochy). Líbí se mi i autorčin smysl pro poetično, empatie i podle mého nenásilně zakomponovaná didaktičnost (přeci jen: jsem asi zcela mimo cílovku, protože kniha je zdá se primárně pro dospívající mládež, resp. je tak prezentována), nedrakonicky sugerující čtenářům hodnoty jako tolerance, odpor ke xenofobii, neonacismu, homofobii, ale v podstatě i povzbuzující důležitost vlastní nezávislosti, včetně odmítnutí drog, sekt a podlézavé konformity. Jen tedy doufám, že by to podobně vnímal i řekněme sedmnáctiletý kluk a že by to na něj patřičně zafungovalo...

Z literárního hlediska bych knize vytknul především poněkud nedopracovanou narativní strukturu, která se určitě dala ještě rozvést, obohatit, pojmout obšírněji, zejména v závěru knihy. Ten vyzněl poněkud do neurčita, ale i za zevrubnější uchopení určitě stály i některé vedlejší dějové linie příběhu, zejména kolem Anny Strnadové a postavy Sorata. Pokud jde o schopnost vyprávět, pak by na to autorka podle mého stačila. Byl-li tedy záměr ponechat to nedovysvětlené, aby to působilo co nejvíc záhadně a tajuplně, pak je to myslím chyba. Čtenář má totiž na konci pocit jakési žízně, nenasycení, že nebylo osvětleno vše, co by i v rámci žánru "příběhu s tajemstvím" vysvětleno býti mělo. Až by si skoro zašel na gambáče k Duchovi a doptal se a doposlechl si to.

No, každopádně je to próza, co osvěží i pobaví, a můžu ji směle doporučit nejen všem jihočeským blackmetalistům.

6 10.02.2022

Graficky mimořádně povedená knížka - pěkná a nápaditá, jak již ostatně uvedl můj hodnotitelský předchůdce níže. Obsahově hodnotím vysoko především celkový koncept této sbírky důsledně ukotvené v Jizerských horách. Činím tak nejen jako jejich velký příznivec, rodák a patriot, dlouhá léta (podobně jako autor sbírky) podnikající toulky skrz naskrz tímto pohořím, ale i jako vděčný čtenář tamějších autorů, jako jsou zejména Miloslav Nevrlý a Marek Řeháček, ze starších třeba Gustav Leutelt a řada dalších, menších. Pokud jde o jednotliviny, leccos pokulhává a asi bych při výběru básní byl poněkud přísnější a sbírku tak o čtvrtinu zeštíhlil. Ze čtyř oddílů mě oslovují především dva: ten prvý (I na tento příběh se jednou zapomene), psaný silně prozaizovaným volným veršem, v podstatě formou jakýchsi kronikářských záznamů přepsaných do básní, vypointovaných tu účinněji, tu hůře s cílem dodat daným příběhům, událostem patřičnou hloubku a přesah. Většinou se to autorovi daří a leckdy je to až překvapivě působivé (např. Starý Harcov, Historie výzkumu mechů, Napoleonské války 1813); a pak mne oslovuje oddíl poslední (Jizerské ticho), v němž velká část básní nějakým způsobem pojednává střet civilizace a (jizerskohorské) přírody, tu konkrétněji, tu obecněji, a implicitní hodnocení výsledného stavu tu pochopitelně většinou vyznívá pro lidské zásahy nepříznivě (s čímž se s autorem plně ztotožňuju a díky mu za tuhle vkusnou, nenápadnou, nijak křiklavou, ale o to výmluvnější "angažovanost"). Jinak řečeno, Jizerky jsou zde škrceny asfaltem, káceny, vysbírávány, a především zašlapávány a drceny houfy cyklistů, běžců, turistů, kteří si z nich udělali jednu velkou venkovní posilovnu, a schází jim nejen pokora a ohleduplnost, ale i (což je nedílně spjato) schopnost vnímat jejich genia loci, krásu a hodnotu. Není to tedy úplně ve všech básních tohoto oddílu, ale těch textů, co se tohoto střetu nějak dotýkají, si u Miroslava Stuchlého vážím asi nejvíc (např. Smědava, Cyklista, který přejel motýla, Jizerské ticho, Pýchavka, Asfalt). Prostřední dva oddíly (Nad hladinou visí dvě modré vážky, Prach na mých botách) mě zaujaly o poznání méně a vyzdvihl bych z nich jen několik jednotlivých básní (např. Čihadla, Přešel jsem pohoří, ale především skladbu Poutník - uhrančivé vyznání o síle a kouzlu pěšího procházení našimi krajinami). Ostatní jistě nejsou vysloveně špatné a nezajímavé, leč asi by mi nevadilo, kdyby v knížce nebyly. Oba oddíly (přičemž ten druhý - Prach... - pokládám za lepší) jsou lyričtější, impresivnější, ale právě tato poloha autorovi podle sedí nejmíň. Je to myslím tím, že byť je dobrý pozorovatel, dovede vybrat, komponovat a vypíchnout, hůře se mu daří při jemnocitné práci s jazykem, s jednotlivými slovy, zvuky, detaily. Výsledkem jsou pak imprese snad leckdy bystré a překvapivé, ale svým zpracováním jaksi toporné, nepřiléhavé, ba leckdy až zbanalizované.

*

Sbírku bych určitě doporučil všem milovníkům Jizerských hor a Liberecka, ač třeba zatím poezii moc nečetli nebo nemusejí (nebojte!), jakož i všem, kdo rádi obcují s reflexemi vztahu krajiny a duše, kdo putují a čtou, čtou a putují a při tom zkoumají a ohledávají genia loci míst, spojitosti mezi jejich pamětí a krásou a tak dál. A v neposlední řadě i všem, kdo by se podepsali pod devízu z autorovy básně Jizerka v červnu: "konečně začínám / rozumět: byl jsem okraden / o všechen čas, který / jsem neprožil v horách".

5 10.02.2022

U příležitosti stého výročí narození jsem se po dlouhých letech vrátil ke Skácelovu básnickému dílu, hlavně abych si ozkoušel, nakolik jeho dávná působivost (ne)vyvanula. Jeho poezii jsem si objevil už kdysi dávno na gymnáziu - a to je dobře, protože u mě jaksi formovala vědomí toho, co je poetično: kvalitní, silné a kultivované poetično. Později jsem si sehnal jeho básnické spisy, Kožmínovu monografii, ale vlastně už jsem ho tolik nečetl. Dokonce jsem postupem doby nabyl dojmu, že v dějinách literatury (i těch živých) mnohem víc rezonují úplně jiní básníci a že na Skácela se ti opravdu znalí čtenáři poezie (a literární vědci) dívají tak trochu skrz prsty. Že je to tak trochu kýč (potěšilo mě, když jsem totožnou myšlenku včera zaznamenal i v úvaze Jonáše Zbořila), nebo v lepším případě nijak výbojný a vzrušující tradicionalista, populární klasik, hojně čtený a velebený lidem, ale nic pro fajnšmekry. Něco jako Ota Pavel v próze nebo třeba Verdi v klasice. A o to víc jsem se zaradoval, když jsem se k jeho dílu po tolika letech vrátil (a začal jsem právě jeho "Růží") a zjistil, že to tak není. Nebo vlastně možná i je, ale že i přesto dokážu ve Skácelovi - ještě teď - najít a číst mnohem víc.

*

A co všechno tedy v té sbírce je? - Především silné, řekl bych až klasické poetické vidění všednosti rodem z Wolkra, Hrubína, ale i Halase (a katalyzátorem tu byl asi Mikulášek). Onen civilismus asi souzní s poezií všedního dne druhé poloviny padesátých let, zatímco ta poetičnost má i důležitý zdroj folklórní, písňový. Jižní Morava a jihomoravská krajina je v této Skácelově knize přítomna ještě relativně slaběji než v knihách pozdějších (co se pamatuju), ale je to pro mě asi nejsilnější (a ke zprofanovanosti a kýčovitosti, např. skrze různá zhudebnění, asi nejnáchylnější) linka. Teď při posledním čtení ovšem tuto linku - u Skácela příjemně, nekonfliktně a "krásně" nostalgickou - vnímám se zřetelnou příměsí tragiky, protože při svých cestách jsem viděl, jak zohavený, ba vymiškovaný moravský venkov a krajina v současnosti jsou. Nedělám si iluze, že to v dobách sklonku Skácelova života bylo nějak výrazně lepší, ale i tak tam ještě bylo hmatatelných zdrojnic pro ponor do jakéhosi dávného, starého ne snad času, ale harmonického bezčasí (což je skácelovský časoprostor par excellence) vcelku dost. Navíc Skácel dobře pamatoval to dědinské prostředí hlavně z prvních dvou dekád svého života, kdy to bylo tuplem archaické (pak už myslím žil jen v Brně). Dnes už je to - mimo skanzeny a pár rezervací (to ale není krajinný celek) - bída. A obávám se, že při četbě dalších jeho sbírek, k nimž se taky chystám vrátit, bude tahle emoce ještě narůstat, přestože Skácel sám s pocity nenávratné ztráty a s kontrasty minulého (a jaksi trvalejšího až věčného) a současného (efemérnějšího, leč leckdy fascinujícího) pracoval poněkud jinak.

*

Nejsilnější básně: Halali, Déšť, Čas zabijaček, Vesnická pieta, Kde máme doma sůl, Kohouti, Strach

(Myslím, že dnes vybírám úplně jiné, než když mě Skácel fascinoval před více než patnácti lety, kdy bych asi vyzdvihoval třeba skladby Babí léto, Betonáře na procházce, Kresba, Rozhovor, Dům, Kolik příležitostí má růže či Modrý pták.)

5 08.02.2022

Silná, velice osobní narativní sbírka, která je nadto - což v případě básnické knihy může znít dost překvapivě - tematicky nesmírně zajímavá. Samozřejmě lze spekulovat, co všechno z těch příběhů a momentů básník (a nyní nemám na mysli lyrický subjekt, ale reálného Pavla Novotného) skutečně prožil a co už je nějak konstruovaný básnický obraz, či dokonce hledaná metafora. Nicméně reálie prostoru kolem libereckého Wolkeráku, mezi Lidovými sady, Březovou alejí a Výšinou, jsou zcela autentické - - a samozřejmě i to je mi na knize nesmírně sympatické, že jsou to skladby z míst mně důvěrně známých. Co naopak osobně neznám a vnímám jako obohacující, je situace dítěte a dospívajícího v atmosféře sklonku komunismu a doby těsně porevoluční, vyrůstání v malém bytečku, dětské hry kolem paneláku, ale i pozoruhodné půl štěstí, půl neštěstí maloměstského nonkonformismu, vylíčené na životních peripetiích matky a jejích přátel. Ale aby to nevyznělo matoucně: nejsou to žádné žánrové výjevy, nostalgie, byť silně zastoupená, přečasto není hřejivě konejšivá, nýbrž mrazivě znepokojivá, v lepším případě zarážející, v horším drásavá. To vše plyne v linii časově zřetelné, ale jinak nijak zvlášť prokomponované, některé výjevy a postavy (nepočítaje ty hlavní) se sice vynořují opakovaně, ale celé je to spíše živelné a byť nemáme pocit, že by celku něco chybělo, zároveň nelze prohlásit, že by se nemohlo škrtat (anebo klidně i něco doplnit), aniž by to do celkové koncepce výrazněji zasáhlo. I tento nepříliš regulovaný tok vzpomínek, jež jsou současně (jak to obzvlášť zřetelně vytane v působivém závěru) katarzí, očistným smírem, dodává dílu punc autenticity. Zkrátka a dobře: Novotného sbírce věřím a dovedu se do ní - i přes odlišné zkušenosti a dětství v jiných kulisách - ponořit a rozumět.

3 07.02.2022