Píseň mládí
Josef Hiršal
Vzpomínková kniha s novátorským rozvržením tří významových rovin, v níž autor využívá formy vrstvených poznámek – poznámky k předchozímu textu a poznámky k poznámkám. 32 s. obr. příl., kterou vybral autor.
Přidat komentář
Vzpomínková knížka poněkud podivně komponovaná, neb vybavená aparátem poznámek a poznámek k poznámkám výrazně rozsáhlejším než hlavní text, ale musím podotknout, že jsem tomuto autorskému experimentu záhy vcelku přišel na chuť. Nořit se do Hiršalovy minulosti, dětství v Chomutičkách a Chomuticích a středoškolských studií v Jičíně, prostoupené řadou odboček a postupných upřesnění vlastně dobře vystihuje obecný způsob vzpomínání, kdy si zpravidla nejprve vybavíme hrubší kontury určitého příběhu či zážitku a až posléze, při větším soustředění nebo poté, co se do hovoru zapojí jiný pamětník, si začneme vzpomínat i na podrobnosti a různé více či méně související okolnosti, postavy, fakta. Především je Píseň mládí plastickým obrazem (jakkoli to zní jako klišé, ale zde se to opravdu povedlo) života na Jičínsku a Hořicku během první poloviny 20. století, zejména za první republiky, a to nejen jednoho člověka-autora, ale i široké rodiny, sousedů, rodné vsi i obcí okolních. Hiršal umí vypíchnout řadu překvapivých a jinými autobiografy nepříliš zdůrazňovaných detailů, jako je např. vnímání jazyka a poezie malým venkovským chlapcem, dobová a regionální dětská a lidová tvořivost ve formě lascivních písní, vulgárních pokřiků či nápisů, nepřikrášlený vhled do fungování obecní politiky (skoro všichni tamější starostové se tehdy dopouštěli zpronevěr obecních peněz!) a fungování spolků a organizací (to, co se nám dnes jeví jako idyla dávné pospolitosti, bylo samozřejmě prostoupeno širokým spektrem projevů vzájemné nevraživosti), různé venkovské skandály a tragédie, ale i např. pozoruhodné svědectví o tom, jak pronikaly surrealismus, psychoanalýza a jiné avantgardní výdobytky i do malých vesniček v pěkném kraji mezi Vysokým Veselím a Ostroměří...
Autorovy další knížky
| 1992 |  Enšpígl |
| 2007 | Let let |
| 1959 | Kocourkov |
| 1968 | JOB-BOJ |
| 1957 |  Básnický almanach 1956 |
Kniha Píseň mládí je v
| Přečtených | 4x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 5x |
Ono členění včetně dodané cody sice budí dojem spíše klasické skladby, ale myslím, že označení "banger" Píseň mládí taky snese, protože se vymyká tradičnímu schématu pění idyličnosti vzpomínaných časů, ale jde tvrdě a nekompromisně i do trapnosti a upachtěnosti. Několikastránkový základní text se větví do poznámek, které se opět asociacemi přehoupávají k čím dál titěrnějším detailům a rozplétají tak nejen Hiršalova útlá léta, jeho rodinu a spoluobyvatele východočeské vísky, ale i obecně podobu vesnické atmosféry meziválečného období a skrz různé návaznosti známých osobností na lokální kontext i charakter první republiky vůbec. Koláž se nevyskytuje jen na obálce, ale i uvnitř - Hiršal do ústředního vzpomínacího proudu vkládá různé dokumenty, od plebejských deníků a dopisů jeho rodičů až po úryvky světové literatury z všemožných koutů Evropy.
Fascinující mi připadá ono napětí, které při čtení zažívám - na jednu stranu úzkost a klaustrofobie z vesnického panoptika, které prorůstá mohutným alkoholismem, perverzními patáliemi s podplácením, patriarchální zkostnatělostí a nelítostnými relikty feudálního řádu s bídáky z pastoušky, na stranu druhou se jedná o nebývale živelné univerzum, kde se to hemží různorodými spolky (Sokol, Volná myšlenka, hasiči), lidovými intelektuály, svéráznou paletou koloniálů či ochotnickými i sakrálními událostmi (např. půvabná inscenace melodramatu na vesnickém rybníku!). Pohled na současnou podobu území mezi Vysokým Veselím a Jičínem je v podstatně unylejší - chátrá jeden obchod za druhým, největší akce jsou náhodná setkání u ranního autobusu směrem tam, kde je práce. "Starý svět" se mi rázem jeví - byť je to vzhledem ke všem výše zmíněným zpropadeným rysům bizarně paradoxní - jako nesmírně vzrušující podívaná (i když právě, jen "podívaná", třeba pozoruhodné pasáže o stíhání homosexuality způsobují svižné vystřízlivění).
Nejedná se pouze o dokument určité doby a místa, ale rovněž o záznam samotného procesu vzpomínání - připadá mi třeba fascinující, jak se Hiršalovi onen poznámkový princip, prostřednictvím nějž se noří do čím dál drobnějších zdánlivých malicherností, trochu vymyká z rukou a asociačně přeskakuje i v jednotlivých poznámkách. Nebo třeba všechny ony zaklesnuté popěvky, slogany, regionální i rodinné výrazy či iritování chybně nadepsaných výloh - tato upřenost ke slovu už v raných letech jako by signalizovala i pozdější Hiršalovo potýkání se slovem (vlastně i ona rodová příslušnost - otec muzikant, dědeček kameník tesající nápisy na pomnících - mi připadá příznačná). To vědomí, že "pohnu-li se všechno se vždycky zároveň pohne takřka celé okruhy toho co s sebou vleču se dostanou do pohybu", jak je citován Helmut Heissenbüttel v obstarožním Předznamenáním, je myslím všudypřítomné. Přestože (nebo spíš: i proto když) autor popisuje své milostné oplétání s tím, že dívce kvůli korespondenci nakukal adresu Jičína, aby skryl svůj "buranský" původ, je to docela jasné – celé dílo vyrůstá v Chomutičkách.
41. 2. Na obícku jsem chodíval velmi rád, hrávali jsme si tu na půdě a na špejchárku s bratranci a sestřenicí. Častokrát mě tu strýc Václav s chutí přetáhl řemenem, jemuž říkal člověčina - podle jedné Říhovy pohádky, z níž jsem rád nahlas vykřikoval: "Čichám, čichám človečinu..." Mnohdy měl k výprasku i důvod. Tak jsem jednou při zabíjačce lačně bral z mísy jitrnice a jelita. Protože však jsem už byl přejeden - jak říkávala babička "oči by jedly, ale huba nemůže" - házel jsem je nakousnuté pod stůl za kufr. Našli jich tam osm a já byl bit. Strýci jsem však vyhrožoval: "Počkejte, až budu velkej! Vyučím se četníkem a zavřu vás!"
(s. 86)