V_M komentáře u knih

Skvělá autobiografická (nakolik vlastně?) sbírka, jež časově i stylově navazuje na Zápisky z garsonky - a to je dobře. Obdivuju Novotného dovednou civilnost výrazu a schopnost evokace prostředí, atmosféry či vyjadřovacího stylu, aniž by při tom svědectví ztrácelo na autenticitě a báseň na poetické ryzosti. To vše rámováno, ba spíše sevřeno osobností "dědka", jenž leckdy z reálného demiurga osudu tápajícího mladíka přerůstá do roviny abstraktního principu vnitřní limity. A především se knížka skvěle čte alias není mnoho básnických knih, které lze jako celek přelouskat v tramvaji bez pocitu, že by nám něco uniklo a že bychom četbou nebyli naplněni.

2 12.12.2022

Pro pořádek hned zkraje předešlu, že s autorem knihy se známe osobně a k Jablonci mám blízký vztah, sám jsem se s tímto městem před lety - lze snad říci autorsky - vyrovnával. Ale co je podstatnější: Gablonz / Jablonec je hodně povedená próza-koláž, kterou jsem v našem kontextu dlouho postrádal, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval. V lokálních muzejních institucích, infocentrech či knihkupectvích s oblibou kupuju a čítám různé výbory z kronik, denního tisku, písmáckých záznamů apod., ale jsou to většinou práce uspořádané regionálními badateli nebo patrioty s tu větší (to zřídka), tu menší rafinovaností. Štěpánova kniha tento přístup dalece převyšuje, a to přesto, že jejím základem je obdobná, byť náročněji a velkoryseji koncipovaná heuristická práce. Prozřetelně a poučeně při ní nespoléhal pouze na vlastní síly, ale zvolil si několik rádců-průvodců na slovo vzatých, což knížce velice prospělo. To vše by ovšem stále ještě nestačilo k vytvoření díla takových kvalit, jakým Gablonz / Jablonec bezpochyby je - jinak řečeno, nejpozději v této fázi musel nastoupit autorův literární talent. Jeho zásluhou má v knize - jakkoli to snad zazní banálně - slovo skutečně platnost slova, plnokrevného slova. A platí to i pro četné citace, jejichž přečastou žurnalistickou frázovitost či blekotavost druhořadých regionálních prozaiků dokázal Štěpán citlivým a trefným výběrem, promyšlenou kompozicí a mnohdy spíše střídmým, ale vybroušeným průvodním textem povýšit do pozice něčeho, co člověk čte úplně jinak než noviny či amatérský román. Tedy - učinil z toho krásnou literaturu, a to velmi dovednou, vydatnou, působivou. A aby to nevyznělo matoucně: rozhodně nejde o jediný aspekt, který z knihy činí zdařilé dílo především literární - na prostoru celé prózy je dobře patrná autorova jazyková hravost, schopnost bezpečně se pohybovat napříč různými literárními druhy a žánry, experimentovat a ozvláštnit i takové věci, jako jsou nadpisy, vnitrotextové odkazy či překvapivé jazykové a obsahové souvislosti. Pozoruhodná je - snad s autorovou novinářskou zkušeností související - perspektiva jakési objektivity, nestrannosti, která se vine celou knihou a explicitně nekritizuje, neodsuzuje dokonce ani jevy a postavy, které jsou nějak kontroverzní či vysloveně negativní (a když - tak jen náznakovitě nebo mírně). Osobně bych byl při psaní podobné knihy bezpochyby ostřejší, vyhraněnější, nesmlouvavější a v řadě případů bych nedovedl své mínění a postoje ponechat stranou. Ale je možné, že i toto dílčí upozadění subjektu (který jinak v knize rozhodně nechybí) přispívá k obsahové a rozsahové vyváženosti, jejíž narušení by celku nemuselo prospět. Zkrátka doporučuju všem, které zajímá vztah člověka a místa, genius loci v nepovrchním, nepublicistickém smyslu, i když třeba v Jablonci ještě nikdy nebyli.

3 04.12.2022

Na jednu straně musím uznat, že si nesmírně cením rozhodnutí nakladatelství Dybbuk vzkřísit jednu z mých oblíbených edic - Květy poezie -, a to pod lehce (a hezky provokativně) pozměněným názvem a ve skvostné úpravě, oceňuju vesměs i výběr autorů, na druhou stranu mám jisté pochybnosti, pokud jde o ediční zpracování textů. Jen v tomto nerozsáhlém výboru z díla Růženy Jesenské jsem totiž narazil na 5-6 básní, u nichž jsem pocítil nutnost ověřit jejich znění srovnáním s jejich vydáním v autorčiných sbírkách (a ještě lépe např. i s časopiseckým otiskem a rukopisnými verzemi, zachovala-li se pozůstalost). Mé pochybnosti budilo nejen interpunkční řešení a rozličné jeho nedůslednosti, ale i některé lexikální jevy. S ohledem na obtížnou dostupnost sbírek Jesenské (zpravidla vyšly jen jednou, a to ponejvíce v době od konce 19. století do 20.-30. let, a tak je mnohé knihovny nemají kompletní, a pokud ano, tak výhradně do studovny) jsem se k takovému, alespoň zkusmému ověření bohužel nedostal (zatím), ale už teď je zřejmé, že ediční praxe Michala Jareše při práci na tomto výboru byla poněkud nedůsledná a v ediční poznámce naprosto nedostatečně reflektovaná. A to si Růžena Jesenská, ať už kvality jejího básnického díla vnímáme jakkoli (za mě: je to dost rozkolísané, ale jako připomínka, doklad dobového kontextu, za pozornost určitě stojí), určitě nezaslouží...

1 04.12.2022

Putnovy texty čtu bez ohledu na jejich téma vždy s nesmírnou chutí a zájmem. Podobně to mám i u Pavla Kosatíka a do jisté míry i u Václava Cílka. Velice mi totiž konvenuje šíře jejich rozhledu a zájmů. Koneckonců právě propojování rozličných oborů, perspektiv, faktů a přístupů vnímám v dnešním stále specializovanějším světě jako disciplínu vpravdě královskou (jen málokdo je jí takto fundovaně a přesvědčivě mocen) a silně potřebnou. A to i přes pochopitelné riziko, že interpretační zkratka, třebaže brilantní, je tu více, tu méně povrchní. V každém případě platí, že takto interdisciplinární texty a pohledy vnímám jako inspirativní prakticky na každé stránce (na rozdíl od textů úzce specializovaných, které - byť třeba hodnotné a přínosné - zpravidla tonou v úmorné výčtovosti, sebereplikaci a seberecyklaci a kognitivně jako by se točily v kruhu, pro stromy - potažmo detaily detailů jejich kůry - jako by neviděly les).

Podobně tedy i Košíře, zdánlivě marginální a nezajímavé téma - málo známá a rozsahem nevelká pražská čtvrť, kterou většina lidí za život nanejvýš projíždí, se v Putnově podání stává prostorem nejen mýtickým, ale i magickým a zatraceně podnětným. V této dosti útlé knížce totiž autor nejenže prezentuje autory a souvislosti leckdy značně zasuté, zapomenuté, a přesto (či právě proto) překvapivě pozoruhodné a aktuální, a vybrat k nim skvělé a přiléhavé textové ukázky. Ale dovede při té příležitosti jakoby mimochodem nastínit plodné možnosti přístupu k oboru, který bývá zvykem označovat slovy literární místopis (ač Putna používá i pojmosloví jiné), ale i obecněji k úvahám ke krajině ve vztahu k umělecké tvorbě a k zhodnocení odkazu významných osobností v dnešním světě. A dokáže to učinit na malém prostoru natolik vydatně (a stylisticky živě a čtivě), že když jsem přednedávnem knihu využil při organizaci literární vycházky po Košířích pro své přátele, během tří hodin chození v listopadovém podvečeru jsme se dostali sotva do půlky. (V této souvislosti jen na okraj podotýkám, že sám jsem Košíře blíže poznal už v dětství a díky své zálibě v místech, jako jsou Cibulka nebo Buďánka, jsem měl tuto čtvrť již před četbou knihy vcelku solidně prochozenou.)

Putnově knížce o Košířích bych tedy vytkl jen pár drobností - předně je velká škoda, že neobsahuje přesné adresy domů a míst spjatých s popisovanými osobnostmi, a to třeba (pokud byl záměr nerušit tím tok výkladu) formou soupisu v závěru knihy. Na vnitřní straně zadního přebalu je sice mapka, ale nikterak podrobná a částečně zdá se i nepřesná. V textu knihy jsou sice polohy daných domů a míst různým způsobem charakterizovány, mnohdy však vcelku vágně, čtenář tudíž místo, kde stávalo kupř. developery (jak Putna trefně píše: "develupiči") nedávno zbořené bydliště Jaroslava Haška (a sídlo redakce proslulého Světa zvířat), bude hledat jen s velkými obtížemi. A ještě jedna obsahová drobnost - Václav Brožík je rodák z Třemošné u Plzně, nikoli z košířské Mlynářky (v ní prožil své dětství). Ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak skvělé publikace, jejíž obrovskou záslužnost ještě podtrhává smutný fakt, že ke Košířům zatím žádné zásadnější publikace - a to ani pokud jde o jejich historii či stavební a architektonický vývoj - pohříchu nevyšly.

4 28.11.2022

Nesmírně inspirativní a podnětný knižní rozhovor s jedním z našich nejobdivuhodnějších vzdělanců. Mám Putnovy knihy - i při vědomí jejich jistých kontroverzí - ve velké oblibě. Četba tohoto interview pro mě tudíž byla vyslovenou intelektuální rozkoší: šíře témat je zde udivující, stejně jako poutavost a sdělnost výkladu, jakož i dovednost propojovat tato témata a aktualizovat je, vztahovat k dnešku či k obecné zkušenosti či vědění. Je v tom pochopitelně hodně Putny, hodně jeho vlastního ega, což je ovšem rys příznačný pro všecky jeho knihy, jenž se otiskuje do jejich stylistiky (v případě tohoto rozhovoru poněkud méně výrazně, patrně vlivem Martina Bedřicha, který si Putnovy výpovědi - alespoň tak si to představuji - nahrával a následně je zpracovával primárně on), formuje a vyhraňuje jejich perspektivy a utváří jejich dikci. Vřele doporučuju číst se zápisníkem při ruce a poznamenávat si zajímavé knižní, kulturní a intelektuální tipy, jimiž se to v tomto rozhovoru jen hemží.

3 08.11.2022

Miloslav Nevrlý je patrně náš nejlepší žijící jazykový stylista, pokud jde o popisy krajiny a přírody, jejich nálad a jejich genia loci. Zašlá chuť morušek je naprosto mimořádný obraz Krkonoš, které už nejsou a nebudou. A Cestovní zpráva je text takřka iniciační, popisovaný Marcel Safír dorůstá podoby kohosi téměř mytického. A celkem knihy prostupuje pro Nevrlého tak charakteristická empatie a pokora vůči všemu živému a přirozenému, upřímný zájem o přírodu a svět kolem nás, to vše dohromady tvořící výsostný a bytostný humanismus. Je to - podobně jako ostatní jeho knihy - jedinečné propojení pohledu přírodovědného a duchovního (které - jak nám autor ukazuje - zdaleka nestojí v tak příkrém rozporu, do něhož bývají mnohdy stavěny).

9 01.11.2022

Knihu jsem začal číst shodou okolností v den Putinovy pseudomobilizace a je to barvité, ač věru neradostné čtení. Mitrofanov je znalec ruské mentality a duše, v Rusku vyrůstal a jeho vzpomínky na život tam v dobách socialismu (a jejich konfrontace s dnešním stavem, který se v podstatě nijak zvlášť neliší) podle mě patří k tomu nejcennějšímu, co se lze v této všestranně pozoruhodné publikaci dočíst. Jen je poněkud skličující, že pro Rusy a Rusko, jejich možnou obrodu a alespoň elementární demokratizaci neshledává příliš naděje (viz mj. pasáže o Navalném). Velkého a těžko snesitelného imperiálního bratra v nedalekém sousedství se tedy hned tak nezbavíme, alespoň tak mi vyznívá jedno z ústředních sdělení celé knížky...

10 01.11.2022

Útlá a čtivá vztahová, potažmo (a mnohem spíš) sebezpytná analytická próza, kterou mě autorka jinak především básnických sbírek (pokud si dobře pamatuju, tak pozoruhodných) dost překvapila. V pozitivním smyslu to bylo zejména zaujetím, které ve mně coby čtenáři tato kniha jako celek vyvolala, jakkoli by se svým pojetím (ale i obálkou, nakladatelem) a mnoha konkrétními pasážemi (pokud by byly – i ve vcelku velkých celcích – zbaveny kontextu) mohla jevit jako zástupce ženské literatury, ba vkusnější červené knihovny, zkrátka amatérsky psychologizujícího vztahového psaní (a omlouvám se nyní všem citlivějším za takovéto hrubiánské nálepkování, ale asi všichni víme, o čem je řeč). Pokud měly být tyto pasáže a obecně volba této dikce, tohoto pohledu a úzu nějakou ironií, rafinovanou narážkou či polemikou s výše uvedenými „žánry“ a postupy, pak jsem to z textu nevycítil: přistupoval jsem ke knize vesměs vážně. Přesto – a to právě vnímám za pozitivum – mě zaujala jednak čím dál častějšími hlubšími průniky do lidského nitra, pohnutek, motivací a jejich relativity, jednak některými formálními prvky jako slovní hry, práce s nadpisy a (pseudo?)citáty, rozdělení textu do kratších samostatných odstavců někdy připomínajících separátní celky-jakési básně v próze. Naopak v negativním smyslu mě překvapily závěrečné pasáže o experimentech s psychotropními látkami, lysohlávkami atp. Téma bezesporu zajímavé a lákavé (ač už dost profláklé), které ovšem v knize poněkud nekoncepčně ční a trčí z jinak vcelku kompaktního zbytku. Podobně, i když méně výraznou rušivou úlohu mají i kapitoly o cestách do Japonska, ale u nich jsem si ještě říkal budiž, mrknout se tam stále není běžná věc, je to poslední dobou módní, tak chápu, že to hlavní hrdinku, respektive autorku nadchlo a chce se o to podělit. Nicméně lysohlávky se kdesi v předposlední kapitole znenadání vynoří, jako deus ex machina blahodárně zasahují do hrdinčina nitra a života, přičiňují se o to, že v sobě nalézá jakési všeobjímající vysvětlení, pochopení a uchopení světa, a léčí tak její nehybnost, která se sice nemění, ale jaksi ospravedlňuje. Opět nevím, zda to všecko nebalancuje na hraně ironie, ale mnohem radši bych, aby Amálie zůstala v nahořklé, zmatečné a plodné nehybnosti, než aby ji v posledním dějství zavalil psychedelický balvan této osvobozující – nerozpakuji se říci – sentimentality.

2 11.10.2022

Silná, mimořádně empatická a přesvědčivě angažovaná drobná autobiografická próza o autorově dětství a matce, která po dlouhou a nešťastnou dobu směřovala k úniku z tísnivé reality patriarchálního a primitivního prostředí dělnické rodiny v jisté severofrancouzské vesnici, což se jí - a nebylo to zdaleka samozřejmé ani snadné - po dvaceti letech úspěšně podařilo. A jakkoli toto shrnutí zní jako nějaká šílená socialistická agitka, není tomu tak: kniha je málomluvná, střídmá, rafinovaně komponovaná, autor dovedně pracuje s odbočkami, návraty, opakováním, ale nikoli za cenu čtenářské náročnosti a zásadnějšího narušení linearity příběhu. Překlad je kultivovaný. A řada pasáží natolik působivých až dojemných, že člověka přivádí k sebezpytu vlastního života, minulosti a vztahů k blízkým.

2 27.09.2022

Mimořádně zábavná a objevná četba, kterou vřele doporučuju každému zanícenému a stylově otevřenému posluchači hudby, jakož i všem zájemcům o absurdno, paradoxno a mystifikaci v umění a kultuře obecně!

(Mimochodem: díky čtenáři lubtichovi níže za sestavený playlist! Klusákova kniha je totiž natolik čtivá a popisy pro aspoň trochu zkušenější a znalejší posluchače hudby natolik výstižné, respektive spíš barvité, že jsem se při četbě ani nechtěl zdržovat dohledáváním skladeb a písní, protože jsem spěšně mířil k dalším a dalším pozoruhodným kapitolkám a s napětím čekal, s jakým bizárem [ano, nazvěme to tak, byť se vůči tomu autor v úvodu vymezuje] Klusák opět vyrukuje.)

Mimo to je to ovšem i kniha o mezích a vymezení umění, o nutkavosti tvořit (a analogiích v jejím rámci, jichž lze navzdory pestrosti popisovaných interpretů a projektů postřehnout dost), rozličných podobách poměru k popularitě a finančním aspektům hudby a v neposlední řadě o tenkých hranicích fakticity a fikce.

A závěrem malý tip: Určitě stojí za to zajít na nějakou besedu, bude-li ještě, a poslechnout si autora, jak z knížky čte naživo. Měl jsem to štěstí slyšet jej v létě na jednom komorním festivalu v Prachaticích a objasnil v následné diskusi i leccos z pozadí jejího vzniku.

2 27.09.2022

Inspirativní kniha rozhovorů s významnou osobností české archeologie skýtá vhled nejen do titulní problematiky archeologického poznávání krajiny (a obecněji vztahu krajiny a času), ale ještě mnohem výrazněji do života a profesní minulosti hlavního protagonisty. V nechronologickém sledu líčí své rodinné kořeny na Turnovsku a Semilsku (včetně osudů několika pozoruhodných příbuzných - otce a strýce, kteří byli proslulými výtvarníky), dějiny a vývoj archeologického poznávání Mostecka (a v menší míře i dalších míst: Turnova, Černokostelecka, Prahy a Pražského hradu) a na rozsáhlém prostoru také rozvoj české a evropské archeologie 20. století, zejména té její části zaměřující se na středověk, včetně kariérních peripetií významných představitelů tohoto oboru se zvláštním důrazem na Klápšťovy nestory, kolegy a přátele. Četba jednoznačně přínosná a zajímavá, jen místy poněkud změťovitá. Troufám si říct, že by si text zasloužil zevrubnější redakční zásahy (jakkoli z hlediska jazykové správnosti neobsahuje žádné zásadní lapsy) a některé věty či celé pasáže přestrukturování do průzračnější, intuitivnější a čtivější podoby.

1 15.08.2022

Sympatická knížka sestavená týmem převážně lokálních badatelů, archivářů a vlastivědných nadšenců včetně řady bývalých i současných zaměstnanců nejvýznamnějšího až téměř ikonického nýrského podniku. Grafické i redakční zpracování je kvalitní, což u podobných publikací bohužel zdaleka nebývá standardem. Osobně by mě potěšilo zevrubnější zaměření na dějiny nejen závodu, ale především města Nýrska (jemuž pokud vím obšírnější historicko-vlastivědná monografie i přes obstojné badatelské zázemí v dobách minulých i dnes stále ještě chybí: asi nejvýznačnější česky psanou prací je už nedostupná brožura Martina Kříže z roku 2003, jinak byly zpracovány, a to v dosti kolísavé kvalitě, jen dějiny hradu Pajrek a válečné a těsně poválečné události) a pak také ještě bohatší obrazový doprovod. Ten sice i tak obsahuje značné množství unikátních snímků, věřím však, že podnikový archiv, kroniky a sbírky lidí kolem Muzea Královského hvozdu obsahují řadu dalších dosud nepublikovaných jedinečností, jež by si otištění zasloužily. Zajímavé by bylo i pracovat se vzpomínkami pamětníků. Knížku lze v každém případě všem zájemcům o osudy tohoto těžce zkoušeného městečka a obecně vlastivědu Pošumaví doporučit.

1 20.07.2022

Brilantní sociologická popularizační knížka, pro mne v řadě ohledů nesmírně objevná a poukazující na překvapivé souvislosti jevů, které jsem si v naší i světové politice dosud buďto nedokázal uspokojivě vysvětlit, nebo vyjasňoval spíš intuitivně a až teď se mi k tomu díky práci Daniela Prokopa dostalo solidní opory v průzkumech a datech. Oceňuju i metodologickou otevřenost a setrvačný důraz na výzkumnickou, potažmo obecně noetickou pokoru. Navíc jde o knihu čtivou, kterou lze zvládnout na jeden dva zátahy.

8 20.07.2022

Graficky povedená knížka (tak jako všechny od Take Take Take) mně doposud neznámého autora příjemně překvapila: jde o čtivý prozaický hold staré Praze a těm, kdo vnímavě zachycovali její kouzlo a tajemno od symbolismu a modernu až po Michala Ajvaze, kunsthistoriky, dějepisce a autory pragensií (Zmizelá Praha apod.) nevyjímaje. Stylisticky je kniha sice občas toporná (jde o prvotinu publicisty, redakce tedy mohla a měla být přísnější a pečlivější), ale bohatě to kompenzuje dějový spád a různé fantaskní momenty a exkurzy, nezřídka značně originální až výstřední (aspoň pro mě, který jinak tento žánr nečtu) a téměř vždy poutavé, barvité a náležitě rozehrávající struny čtenářovy obrazotvornosti. Coby milovníka staré Prahy, literatury, výtvarného umění, antikvariátů atp. mě potěšila hojnost erudovaných spřízněneckých pomrknutí - odkazů na osobnosti, události a díla dnes už nezainteresovaným málo známé až neznámé. V každém případě se jedná o počin, který si určitě zaslouží pozornost, a to nejen příznivců fantastiky a staropražských legend.

2 10.07.2022

Užitečná a pěkně vypravená přehledová práce o dějinách Českých zemí (zasazených do patřičného kontextu) v dobách barokního "temna" sepsaná jednou z našich předních odbornic. Text je čtivý a srozumitelný, obrazový doprovod i seznam doporučené literatury vyvážený a reprezentativní, jen škoda různých drobných nepřesností a překlepů v textu: např. protestantský kostel byl roku 1617 zbořen v severočeském Hrobu, nikoli v Hrobech - to je vesnice a leží jinde; klášter na okraji Olomouce je Hradisko, nikoli Hradiště (ač jsem našel, že obě místa se vzácně označují i takto, ale proč volit - navíc u pouhé zmínky bez patřičného širšího kontextu - řídce používaný a dvojznačný název?); rijswijská smlouva byla uzavřena o sto let dříve - roku 1697; Jankov leží spíš u Benešova, kam patří i okresně, nikoli u Tábora; město Sárospatak je v češtině v souvislosti s Komenským tradičně známější jako Blatný Potok, nikoli Šarišský potok, což navíc matoucně odkazuje k regionu Šariš nad Prešovem atp. Pečlivější odborná nebo i jazyková redakce tyto drobnosti mohla odstranit.

5 10.07.2022

Precizně zpracovaná monografie významné, leč bohužel pozapomenuté osobnosti pražské a české archeologie (zajímavé je, že i Jíra, tak jako předlouhá řada významných českých postav české kultury a vědy, vzešel z východočeské Litomyšle, která jako by měla auru formovat mimořádnou osobnost téměř z každého). Knížku jsem četl dlouho a po kouscích, většinou v tramvajích a autobusech, navíc velmi zevrubně včetně poznámek pod čarou, procházel jsem obšírnou bibliografii. Pro jiné knihy a kontexty asi nezvyklý způsob čtení zde nijak zvlášť nevadil - užíval jsem si minucióznost zpracování a při té příležitosti získal plastický vhled do období počátků české profesionální archeologie. Nebylo ani tolik překvapivé, že různé osobní roztržky, závist, a zejména silné, bez nadsázky sebestředné zaujetí budováním vlastní sbírky a prosazováním vlastního pojetí archeologie, vládly v tomto oboru (podobně jako bezpochyby i ve všech ostatních) už tenkrát. Jen těch osobností bylo o poznání méně než dnes (a většina z nich neměla profesionální vzdělání a archeologie je živila jen zčásti nebo vůbec). Miloš Hlava i redakce si za toto drobnější, ale plnohodnotné a kvalitně zpracované dílko zaslouží uznání.

2 07.07.2022

Pozoruhodný počin z novátorské ediční řady Filozofie pro děti je knížkou především výtvarně a graficky velmi vydařenou. Do dětské perspektivy se ponořit asi už příliš nedovedu, tudíž můžu jen těžko posoudit, nakolik má text opravdu potenciál promluvit k dětskému čtenáři (navíc je otázka, k jak starému a jak vzdělanému dětskému čtenáři - pokud jsem si všiml, tak to v knize nikde není upřesněno, snad proto, že autoři či editoři zamýšlejí možný záběr jakožto co nejširší). Odhadoval bych, že nejvhodnějším modem čtení by asi bylo procházet knížku postupně za asistence dospělého, který je s Nietzscheho filozofickým myšlením alespoň v hrubých rysech obeznámen. Text samozřejmě může (nejen) na dětského čtenáře zapůsobit i bez toho, ale má parametry jakési mytické pohádky, ba místy alegorie, bajky, v níž děje plynou, aniž by se obtěžovaly logikou, přirozeností a věrohodností, pokud jde o jejich souvislost a návaznost. Právě takový pocit jsem měl ostatně vždy při obcování se starověkými mýty a díly. Otázkou je, zda něco takového dětskou (s danou konvencí neobeznámenou) fantazii dokáže zaujmout a uspokojit, a zejména co z Nietzscheho myšlení, v jakém množství a podobě, si z toho dětský čtenář vůbec odnese. Jinak řečeno - ač Nietzscheho základní práce a teze víceméně znám, nevím, zda bych je bez této znalosti byl z knížky schopen vydestilovat (ač obsaženy tam v jisté podobě jsou, a to v zásadě kompletně). Ale dost možná si knížka klade za cíl prostě podnítit u dětí zájem, fantazii, přemýšlivost a postrčit je směrem k filozofování v nietzschovském duchu. A to se asi zdařit může.

2 20.06.2022

Knihu jsem četl v graficky povedeném vydání z roku 2017, opatřeném navíc i edičním poznámkou (té bych jen vytkl nedostatečné vysvětlení toho, proč a kontaminací jakých přesně verzí je výsledná verze textu), medailonkem autorem a užitečným doslovem od literárního vědce Pavla Janáčka. Próza samotná je podle mě trochu mylně prezentována jako humoristická. První část, které vévodí dospívání a pohlavní dozrávání hrdiny v rodině s tyranským otcem, zaníceným a nesnesitelným, arci trochu pokryteckým komunistou, je v podstatě spíš smutná. Náznaky poláčkovsky naivní stylizace vypravěčova líčení příběhu nebo některé scény, které sice někteří interpreti (včetně autora zde na Databázi knih uvedené charakteristiky knihy) vnímají jako hyperbolizované, ale já si dost dobře dovedu představit reálnost jejich předobrazu, zkrátka nejsou něčím, co by mě rozesmávalo k popukání. Beru to tedy spíš jako - místy snad nadsazené a slohově porůznu přibarvované, ale přesto v jádře pravdivé - svědectví o krutosti nejen vůči chlapci, který byl od dětství jiný, ale i o mezilidské krutosti vůbec. Druhá část, kterou Janáček trefně označuje jako "hrabalovskou", v sobě skutečně má hodně z hrabalovské smířlivosti, laskavosti a nezlomného zaujetí při nahlížení světa včetně všech jeho špatností a nespravedlností. Trochu je to patrné i v první části, ale tam to přebíjí bezmála fyzická všudypřítomnost otce-trýznitele. I přes různé více či méně oprávněné výtky, které na adresu knihy z různých stran padají (kompoziční nevyváženost, narativní nedostatky, nedostatečná jazyková propracovanost aj.) se podle mě jedná o svědectví svou dobou vzniku a otevřeností v našem kontextu jedinečné. Navíc poutavé, čtivé a vkusně vypravené.

3 07.06.2022

Stručná, leč sympatická monografie turnovského badatele Jaroslava Kříže o pozapomenuté postavě českého cestovatelství. Čeněk Paclt - jak jej knížka líčí - působí jako ryzí, prostý, ale v zásadě moderní a tolerantní člověk schopný empatického, neinvazivního poznávání cizích, exotických kultur, což byl v době jeho cest přístup vzácný a výjimečný. Navíc jako průkopník slow tourismu, srdcař, pokud jde o lásku k domovině (ale třeba i sympatie k domorodým kulturám a dobrým lidem bez rozdílu obecně), zkrátka mimořádně pozoruhodná a inspirativní osobnost, zejména vezmeme-li v potaz možnosti a meze českého rybníčku dlouhého devatenáctého století... O to víc je škoda, že - jak již tu naznačil čtenář IHT přede mnou - Křížova monografie není v některých aspektech zevrubnější, že více necituje z Pacltových cestopisů a korespondence (zvlášť když měl autor přístup k jeho fondu v turnovském muzeu), které už jsou dnes obtížněji dostupné, zejména ve starších a autentičtějších vydáních. Hodnotné je zasazení Pacltova příběhu do obecnějších dějin cestovatelství ve světě i v našich zemích, ale rovněž zde - v otázkách kontextu - bych místy ocenil podrobnější a trefnější sondy (asi není třeba vypisovat, že dějiny Turnova sahají do pravěku, to se tak nějak dá čekat, ale např. podrobnější charakteristiky osobností kolem Čeňka Paclta, zvláště jeho českých přátel, kde je to pro našeho badatele snáze dohledatelné, by knížku velmi obohatily). Publikaci by také - navzdory tomu, že jazyková redakce je bezesporu kvalitní (překlep jsem v celé knížce nalezl pouze jediný!) - prospěla důslednější redakce obsahová: na několika místech je na ní totiž bohužel patrné, že vznikla adaptací autorovy diplomové práce, a řada fakt a formulací se v ní opakuje, leckdy téměř doslova, což na prostoru útlé monografie (obzvlášť čteme-li ji na jeden zátah) působí poněkud rušivě.

Tyto drobné výhrady ovšem nic nemění na tom, že jde o zdařilou práci o neprávem zapomenutém českém člověku, plnou erudovaných postřehů a překvapivých souvislostí. Myslím, že má potenciál zaujmout nejen čtenáře se zájmem o dějiny cestovatelství či regionální osobnosti z Turnovska, ale každého milovníka knih s historickou tematikou: její četba nás do Pacltova příběhu doslova vtáhne a je to nefalšované dobrodružství. Nejednoho čtenáře jistě podnítí k tomu, aby následně sáhl přímo po knize Čeňka Paclta Cesty po světě: příhody a zkušenosti jeho na cestách po Americe, Australii, Novém Zealandě a jižní Africe, kterou zpracoval Pacltův turnovský přítel dr. Jaroslav Svoboda. Osobnost Čeňka Paclta si rozhodně zaslouží ještě širší publicitu a popularizaci a Jaroslavu Křížovi patří velký dík za to, že svým dílem zájem o ni výrazně oživil.

4 31.05.2022

Bezpochyby záslužný počin editora Petra Ference (jemuž bych vytkl snad jen jeden nepěkný překlep v jednom z Topolových textů/básní), který mne coby příznivce Psích vojáků a Načevy velice potěšil. U obou interpretů totiž pokládám textovou složku za integrální součást výsledné působivosti jejich písní. Bylo zvláštní číst je na papíře, ta hudba mi stále zněla kdesi v pozadí. Těžko si představit, jak by knihu hodnotil čtenář, který jejich zhudebněnou podobu vůbec nezná (příliš takových zájemců o knihu ovšem patrně nebude). Troufám si říct, že by to vnímal podobně, jako když se přese všechno snažím nahlédnout otištěné texty objektivněji, jako artefakty literární. Tedy asi by stavěl nejvýš některé Načeviny texty a od Psích vojáků ambicióznější celky jako Sestra nebo Baroko v Čechách, jako méně zdařilé, dosti improvizované a nezřídka vysloveně juvenilní (navzdory tomu, co píše editor) by dost možná vnímal ranější texty Psích vojáků, texty Národní třídy a některé další. Ostatně velkou část z nich psal Jáchym ještě jako náctiletý kluk. Svou zajímavost si pro mě však uchovávají coby dokumenty, což podtrhují i bezprostředně za texty doplněné (a nesmírně zajímavé a cenné) vzpomínky autora a hudebníků na okolnosti jejich vzniku či inspirační zdroje. A v řadě případů i z důvodu umělecké práce (ať už záměrné, či nezáměrné) s nesrozumitelností (překotná recitace, křik, různé šumy, šepot) při performanci písní, jak to známe z podání Filipa Topola, ale někdy i Moniky Načevy. To si pak člověk rád přečte, co v těch písničkách vlastně (ne)slyší.

2 22.05.2022