V_M V_M komentáře u knih

☰ menu

Vyhoření Vyhoření Petr Šesták

Tahle kniha je doslova jízda. Má tempo, spád a adrenalin překotné jízdy poslíčka velkoměstem, které je vůči všem neautomobilistům v zásadě nepřátelské. Šestákovi se podruhé povedlo napsat hutný a fundovaný (lze-li to tak o próze říct) příběh-reflexi, který je v mnoha ohledech podobenstvím dalece přesahujícím spor auta vs. cyklisté a chodci, respektive tezi, že všeobecný motorismus se pomalu, ale jistě stává neudržitelným přežitkem.

Mou čtenářskou výhodou bezesporu bylo, že tuto v knize poněkud vyhraněnou (avšak ne karikovanou) myšlenku o přebujelém automobilismu jakožto jedné z největších potíží našich měst a země už řadu let sdílím. A na rozdíl od některých Šestákových postav, deformovaných tzv. kariérou a demaskovaných ve svém pokrytectví, se mi to daří i vcelku konsekventně přenášet do praxe. Není pro mě tudíž snadné odhadovat, jak by tuto knihu četl běžný uživatel automobilu, o zarytém motoristovi ani nemluvě. Nicméně nerad bych její kvality redukoval na pouhé téma: Je to literatura dobře promyšlená, suverénně napsaná, nechybí jí nápaditost, trpký humor (ba častěji možná hořký škleb) ani vypointované, kontroverzní finále.

To sice bezesporu může být chápáno jako obraz zhoubnosti radikálního aktivismu (jak – aspoň mám takový pocit – někteří čtenáři níže naznačují), ale pro mě je to mnohem spíš metafora revolty utlačovaných. A tím nemyslím nic levičáckého, nýbrž jen a pouze odhodlanou, tvrdou reakci na upostraňování lidské přirozenosti – její odsouvání na druhou kolej ve prospěch kultu technického výdobytku, zde zastoupeného automobilem, který je v našich podmínkách bez nadsázky fetišem. Šesták v knize, často jen tak mimochodem (však je to rychlá a ostrá jízda!), předkládá podstatné otázky a trefně glosuje danou problematiku. Ukazuje, jak neblaze systém, který klade důraz na nadřazenost techniky coby předmětu sociální a materiální touhy, produktu a v neposlední řadě zboží, ovlivňuje nejen životní praxi, ale i lidské uvažování a morálku (člověk ve velkém a drahém autě se v provozu chová jinak, bezohledněji než řidič menšího vozidla, cyklista či chodec). Nechybí mu přitom povědomí o sociologických, ekonomických a ekologických souvislostech a zdařile to vše přetavuje v myšlenkový tok hlavní postavy, aniž by tím narušoval zběsilé plynutí vyprávění.

Zkrátka kniha skvěle napsaná a s tematikou dnes velice potřebnou. Doporučuju.

05.04.2024 5 z 5


Jedna věta Jedna věta Pavel Zajíček

Je mi trochu trapné psát krátce po smrti Pavla Zajíčka poněkud příkrý odsudek jeho textů. Tohoto tvůrce jsem si nesmírně vážil, jeho formace DG 307 pro mě v době gymnaziálních studií byla nefalšovaným zjevením a silně formativním prvkem, nicméně snad i kritický, nebalzamující přístup ukáže, že je jeho odkaz v jistém smyslu stále živý, a že se z něj tedy nestal sošný monument, jehož narušení je přísně zapovězeno.

Zajíčkova Jedna věta totiž ve vyhraněné podobě dokládá a potvrzuje mé dávné podezření, že autorovy texty fungují především ve vzácném spojení s jeho hlasem a s experimentální hudbou, zvláště pak tou z dob DG 307 v devadesátých a nultých letech. Ostatně měl jsem to štěstí a právě v té fázi – a v dosud skvělé formě – jsem autora několikrát slyšel vystupovat s kapelou i číst naživo. Čte-li se to jako „pouhý“ text, básnicky to myslím obstojí toliko v jednotlivinách. A nemyslím tím často ani celé básně, nýbrž ojedinělé pasáže a verše. To však nic nemění na tom, že recituje-li Zajíček se svým kazatelsky patetickým, temným projevem třeba i verše, které na papíře nepokládám z různých důvodů za zdařilé, je to silný zážitek. Škoda, že už si to poslechneme jen z nahrávek.

Abych byl konkrétnější: Autorova Jedna věta trpí několikerým narušením konceptu (jeho tvůrce Viktor Karlík sice v úvodu poněkud všeobjímajícně tvrdí, že připouští i destrukci tohoto konceptu, tím pádem se ale jaksi vytrácí smysl vydávat tento svazek v rámci dané edice). Jednak totiž nedodržel zásadu zapsat si jednu větu opravdu každý den, například v dubnu končí 24. 4. a pak nic, v prosinci si zapisoval věty všehovšudy sedm dní. A jednak – ale to je patrně širší potíž projektu – v řadě případů nejde o jedinou větu, ale celý odstavec kratších vět, výčtů, „výkřiků“, sice formálně prezentovaný ve formě jediného parataktického souvětí (na začátku velké písmeno, na konci interpunkční znaménko typu tečky, otazníku či vykřičníku) vnitřně segmentovaného čárkami či pomlčkami, fakticky je to ale nakupení rozličných obsahů, vnitřně často nepříliš spojitých.

To by však nebyl největší problém. Dalo by se nad tím vlastně i mávnout rukou, pokud by podobná disparátnost a bezobsažnost neplynula i z toho, co tyto věty (a „věty“) sdělují: Je patrné, že Zajíček zrovna procházel tvůrčí krizí. Jestliže totiž jeho textům pro DG 307 (a obecně tvorbě z dob největší slávy) bylo možné přiznat působivost ne-li zrovna literární, pak dozajista vizionářskou, obrazivou, pro Jednu větu z roku 2014 už to platí jen ve skrovných, dosti vyčpělých zbytcích. Valná část jeho záznamů je pouhým improvizovaným nahozením slov, bez opory v hloubce, vizi či aspoň řemesle. Čtenář si říká, že by pomalu bylo lepší, kdyby Zajíček Jednu větu pojal zkrátka deníkově a zaznamenával tam soustavněji, kde byl a co prožil. Občas tam sice něco takového probleskne, leč zpravidla neurčitě (což by nebyl zásadní problém) a především z toho opět čiší, že se to tam dostalo taky víceméně nahodile. Že zkrátka nevěděl, co psát.

Zamýšlené všeobsažnosti (tato absolutnost, kosmická „totalita“ je koneckonců dobře známá z textů pro DG 307, kde má většinou mocnou působivost) zde tedy přechází v bezobsažnosti a chtěná hlubokomyslnost v banálnost. Viz třeba „Něco se děje! – ale co? – něco se ozývá, zní ozvěny...“ nebo „Vše je úplně jinak!“ či „Cosi končí a cosi jiného právě začíná.“ Anebo „Právě v tuto chvíli se toho mnoho a mnohé rodí a mnoho umírá...“ A jeho „nepřetržitá samomluva pokračuje“ mimo jiné tím, že z nedostatku jiného nápadu (nechce se mi věřit, že by v roce 2014 byl jeho život, byť třeba jen ten vnitřní, tak chudý a triviální) často činí ústředním bodem záznamu to, že je určitý den v týdnu („Pátek, promíchat, probudit se a volat – kam?“; „Pátek, pozpátku a potichu, někdo má přece svátek!“), časové údobí („Je konec února, blíží se jeho konec, divadlo pokračuje!“ a hned pak „Poslední den, říkám si a sním!“), že sedí v kavárně a dává si snídani (velice často v Café Louvre, občas Jericho), jaké je počasí („Sníh, jaro uprostřed zimy... je jaro, nebo zima?“ nebo „Když je zima, nebo rádoby zima.“ popř. „Slunce svítí, je takové roční období, co k tomu dodat?“), že má někdo svátek („Je opět neděle, svátek má Herbert – vše nejlepší přeju, ty, koho neznám...“) či narozeniny, respektive že někdo zemřel.

Zpravidla se v tom sice lze dohmátnout určité osobitosti nebo aspoň dokumentární hodnoty, ale pro mě jsou to plusy natolik minimální a marginální (a to mám Pavla Zajíčka rád), že si kladu otázku, zda vůbec stálo za to vydávat knihu v této podobě. Kdyby si ty záznamy přinejmenším vedl pravidelně a vztahovaly se ke každému dni roku 2014, pak by to smysl mělo, ale takto by snad bývalo bylo lepší nechat jej to psát delší dobu a následně pořídit výbor těch nejzajímavějších. Uvědomuju si ale, že jistou roli při snaze to přece jen vydat i v této neuspokojivé podobě mohly hrát faktory osobní – přátelské vazby a v neposlední řadě také to, že v roce 2015, kdy kniha vyšla, prodělal autor mrtvici (bližší časovou souvislost ale neznám), která mu bohužel znemožnila pokračovat v dosavadním uměleckém působení. A to je navzdory všemu výše řečenému obrovská škoda.

04.04.2024 3 z 5


Různá vyprávění o jedné společnosti Různá vyprávění o jedné společnosti Martin Buchtík

Knížka je to stručná, ale bezesporu přínosná a inspirativní. Po dočtení musím konstatovat, že mě dokonce naplnila mírným optimismem, pokud jde o českou společnost a její vyhlídky (snad to teď nezakřiknu).

Nedostatkem publikace je, že ač se Martin Buchtík, jinak bezpochyby skvělý odborník, snaží sebevíc, nedaří se mu psát tak čtivě a poutavě, jako se to povedlo třeba Danielu Prokopovi ve Slepých skvrnách nebo Pavlu Pospěchovi v Neznámé společnosti. Odborné termíny sice opisuje všeobecně srozumitelnými (a poněkud zjednodušujícími) českými výrazy, leč přijde mi, že teoretický či myšlenkový konstrukt skrývající se za nimi je pro čtenáře neobeznámeného s oborem mnohdy beztak vcelku složitý, tudíž se to nečte dobře.

Druhá věc, která mě trochu zaráží, se týká kvalitativního výzkumu, resp. deníkového šetření, z něhož Buchtík vychází ve velké části svého výkladu. Uvádí totiž, že jej prováděl na vzorku 33 osob. To se mi jeví (podotýkám, že z pozice neodborníka) jako počet příliš malý a mám pocit, že úvahy a závěry na základě toho činěné to může v jistém smyslu deformovat. Jinak řečeno, má subjektivní zkušenost je taková, že naše společnost podlehla vyhraněnějšímu rozštěpení a diferenciaci (vnímáno z perspektivy jara 2024), než Buchtík v návaznosti na svá zjištění tvrdí.

Vzdor výše uvedenému ale platí, že mě kniha obohatila o řadu nových souvislostí či perspektiv a ještě jednou vyzdvihuji i její konstruktivní (a opatrně optimistické) poselství.

31.03.2024 4 z 5


Matečník Matečník Małgorzata Lebda

Zas jednou po dlouhé době vzácná, nerozpakuji se říct dokonalá sbírka bez slabých básní a míst. Formálně, obrazností, tematicky, podobou titulů básní i fotografickým doprovodem mi to všecko nesmírně konvenuje. Podhorská ves, příroda, rolničina, zvířata, krev, otec – zároveň ale nearchaicky, byť jaksi nečasově, temně, byť neapokalypticky, surově a syrově, ale ne bez průblesků rozumu a citu. Básnířce se zkrátka všude podařilo najít ideální balanc, dosáhnout disharmonické harmonie. Líp to teď asi popsat nedovedu, a tak nabídnu na ukázku tři básně o krvi (každá trochu jinak), jež je jedním z klíčových slov celé sbírky, a pomineme-li primární včelařský význam toho slova i sekundární, ještě příznačnější význam „méně přístupný les, kde pobývá zvěř“, lze ji jaksi vztáhnout i k titulu celé sbírky, v níž jinak matka zcela chybí!

lesní věci: poznání

ze začátku jsem s vámi mluvil
jako se zvířaty ale od chvíle kdy vaše otázky
začaly být nepohodlné sledoval jsem vás
pozorněji

napadlo mě že té z vás která se jako první
zeptá na lesní věci ukážu všecko
přesně až na krev

---

červen: krev

zastihnu sestru v kuchyni s hlavou nad dřezem
z nosu jí teče hustá krev červená stružka vede
přes prkna podlahy ke gauči rozhrnu jí vlasy na čele
houbičkou utírám ústa

do předsíně vchází otec se zakrváceným zajícem
bere do dlaní tvář mé sestry vidím jak se
mísí krev zvířete s krví mé sestry

---

hlasy: fragment

všechny svoje děti jsem obětoval zemi
nemohl jsem jinak vzpomínám si na den kdy
větev borovice rozsekla tvoji tvář pomyslel jsem si:
od této chvíle patříš lesu

ránu jsem polil propolisem a celá léta pozoroval
hojící se jizvu a když tříska putovala žílou
ve směru srdce zeptala ses: smrt? poprvé
a naposledy jsem tě slyšel pronést to slovo

a když jsem nosil domů na kůži černá klíšťata
viděl jsem v tvých očích dno hluboké studny
nožíkem jsi vytahovala pavoukovce byla jsi u toho
soustředěná

a když mě alkohol předhodil lednové noci
to ty jsi mě vyrvala bělobě chtěl jsem ti dát
jméno planety říkat ti magdalena

(Drobná technická poznámka na závěr: první a třetí citovaná báseň jsou ve sbírce tištěny kurzívou, signalizující zjevně part promluvy otce. Zde užít kurzívu nejde, a tak na to upozorňuju aspoň takto.)

30.03.2024 5 z 5


Osudy říší - Jak zajistit naše přežití Osudy říší - Jak zajistit naše přežití John Bagot Glubb

K četbě mě zlákal na obálce avizovaný „úvod a doslov Václava Cílka“ a bohužel jsem se tak trochu nachytal do pasti. Domníval jsem se, že půjde o práci nějakého současného badatele či myslitele, ve skutečnosti jde však o pozdní eseje britského vojáka a dobrodruha narozeného na sklonku 19. století. Tím bych knížku nerad diskvalifikoval hned zkraje, je vydaná moc pěkně, doznala patřičné redakční péče (našel jsem v ní jediný překlep) a Cílkovy doprovodné texty jsou inspirativním uvedením do problematiky, jakož i jejím doplňkem a rozvinutím.

Nicméně potíž je tu ta, že samotné Glubbovy texty si podle mě zaslouží být čteny spíš jakožto dokumenty dobově a individuálně podmíněného myšlení než jako inspirace relevantní pro současnost. Ne že by nebyly zajímavé a čtivé, ale tím jejich využitelnost končí. Na můj vkus jsou totiž příliš tezovité a pro potřeby dnešní doby příliš málo myšlenkově subtilní a empatické. Trochu se zdá, jako by se v nich odrazila zkušenost stárnoucího člověka, který fakticky udělal kariéru a prožil pozoruhodnou životní dráhu díky britskému kolonialismu. A v reakci na jeho zhroucení (přičemž tato reakce není deklarovaná a nemusela být plně vědomá) a na proměny světa, které se patrně příčily jeho povaze, momentálnímu životnímu nastavení a zkušenosti, sepsal tato dvě zamyšlení o zrodu, vývoji a úpadku impérií ve světových dějinách.

Přitom z pozice nehistorika je patrné, jak výběrové, účelové a v mnoha ohledech povrchní je jeho vnímání a chápání dějin. Příznačná je v tomto ohledu i jistá averze vůči profesionálním historikům, hraničící až s namyšleností, že on je chytřejší než všichni dosavadní badatelé v daném oboru, protože jej jako prvního a jediného napadlo podniknout srovnání vývoje různých historických říší v dlouhodobém měřítku. Coby neodborník si netroufám posoudit, zda takové práce na konci 70. let (kdy Glubb tyto své texty tvořil) opravdu ještě neexistovaly, ale i kdyby tomu nakrásně tak bylo, v dnešní době už to neplatí. Bizarnost některých jeho tezí, například pokud jde o anglo-americkou námořní dominanci jakožto záruku světového míru, neblahou přítomnost žen ve veřejném životě, chápání obratu k intelektuálním činnostem či „obrácení rolí mezi pohlavími“ jako projevů úpadku určité společnosti a říše, nemožnost soužití odlišných kultur v promísené podobě (tj. nikoli jen jako sousedících ghett) či připisování spásné úlohy náboženské oddanosti, tu asi netřeba rozvádět.

A podotýkám, že je tu neodmítám primárně pro jejich obsah (kupř. z pozic woke kultury, feminismu či multikulturalismu), ale především kvůli naprosto nedostatečné myšlenkové preciznosti. Glubba zkrátka napadne určitá teze a už se nezabývá jejím důkladnějším rozvážením, nahlížením z různých perspektiv, chybí mu intelektuální citlivost a paradoxně i schopnost nazírat svět z perspektiv, které jsou mu cizí (tj. v daném případě slabší, jiné, pro něj nezajímavé).

30.03.2024 3 z 5


Nový letopis Nový letopis Kito Lorenc

Lužici a lužické srbštiny (zvláště tu horní, v níž píše i Kito Lorenc) mám už od dětství v obzvláštní oblibě. Knihy tamních autorů a sorabika však bohužel nečtu tak často, jak bych si přál. O to vzácnější byla možnost strávit tři večery s tímto nerozsáhlým básnickým výborem (notabene dost raritním: vyšlo ho jen 700 výtisků a sem na Databázi jsem knihu nejprve musel přidat).

Kito Lorenc pocházel z vesnice Slepo, která vždy platila za jednu z „nejsrbštějších“ v celé Lužici, navíc má svébytný dialekt a kulturu. Jejich jedinečnost plyne nejen z někdejší izolované polohy uprostřed rozsáhlých borů (to bohužel v dobách NDR změnila povrchová těžba uhlí), ale také z umístění na pomezí mezi Horní a Dolní Lužicí. Přestože je vnukem básníka a vlastence Jakuba Lorence-Zalěského, byl vychováván německy (dokonce i psát básně začal nejdřív německy). Lužická srbština, tradice a kultura jej oslovily až v průběhu mládí, vystudoval v Lipsku sorabistiku (dnes jedinou fungující na světě) a celý život se věnoval rozvoji a popularizaci lužickosrbského písemnictví.

Jeho verše, půvabně přebásněné Josefem Suchý (který byl sám uhrančivým básníkem, dnes neprávem opomíjeným) a Josefem Vláškem, tedy s ohledem na výše uvedené možná vnímám subjektivně příznivěji než jiní čtenáři. Při četbě mi hlavou kolují obrazy (a představy) lužické krajiny, na Slepjansku sice poněkud fádní, ale prostoupené tajemstvím tradic a rituálů i jistou tragikou jejího osudu ve 20. století. Myslím na tuto krásnou a neodvratně zanikající řeč a spolu s ní celý úžasný kulturní a myšlenkový svět. A Kito Lorenc dovede svými nezvyklými metaforami, měňavým básnivým viděním tyto mé reflexe dovedně rozehrát. Snad to sám cítil a vnímal podobně, jakkoli v dobách jeho dětství a mládí šlo lužičtinu v tamějších vesnicích slýchat dost běžně.

Je to tedy poezie tvořivé hry se vzpomínkou, tradicí a lidovostí, poezie silného, hmatatelného, leč zároveň i poeticky nespoutaného prožitku přírody a krajiny, poezie paměti a její ztráty. V menší míře pak i poezie společenské angažovanosti, přičemž tato malá míra je místy ke škodě (v některých básních je cítit vedle nostalgie i jistý ekologický podtón, odpor k endéráckému drancování srbské země uhelnou těžbou a industrializací – je však sotva postřehnutelný, opatrný a rozhodně by ho mohlo být víc), a místy naopak k užitku (to když se vztahuje k civilizaci a socialistickému dnešku, což je naštěstí nejpatrnější až v doslovu, ale vůbec by to tam být nemuselo: je to zjevně dobově podmíněné čtení Lorence).

Nový letopis je výborem ze dvou sbírek: Kluče a puće a Struga. Edičně vzato je to trochu záhada, protože v tiráži se odkazuje na zjevně neexistující (navíc uvedenou jen v češtině) publikaci jménem Struga a jiné básně (jenomže Struga má v originále podtitul „wobrazy našej krajiny“ a je to samostatná sbírka, nikoli výbor). Odkud pocházejí básně z třetího oddílu, jejž Suchý s Vláškem nazvali Znovuzrození krajiny, není zřejmo. Přitom právě ty jsou nejlepší. Struga je název říčky protékající básníkovým rodištěm, která je častým motivem, obrazem a metaforou v jeho tvorbě. Slouží i jako tragická zkratka osudu krajiny a lužickosrbského lidu. Kvůli těžbě totiž byl tento kdysi svěží a čistý tok spoután do umělého koryta. Rozpor mezi tímto leckdy až idylickým, ale bytostným vědomím tradic a znásilněnou současností, mezi ryzostí paměti a jalověním reality, prostupuje řadu Lorencových básní. Uvádím jeden z hezkých příkladů:

Písně ze Slepa

Každou noc se mi zdá,
že jsi v mé náruči spala Už rok
neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil,
judahej.

Umyl jsem tvář a uviděl v hloubce
strom Krásnou růži, viděl
strom Hvozdík a Muškát,
strom Jedovaté jablíčko.
Pod ním tři chlapci holuby pasou.
Kolem nich děvče
šlo travičku žnout.

Rozestři pláštík, k lípě
je přivázaný kůň.

Tam, ve kmeni doubku, jak praví pastýř,
leží pachole, přikryté trním.
A Kito u fůry borových klád
z hole se směje: Dej mi malované vajíčko –
sedm let jsem vandrovat musel,
na formanské silnici ztratil tvou lásku,
z našeho pole je úhor.

Ale každou noc se mi zdá,
že jsi v mé náruči spala Už rok
neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil,
judahej.

Zajímavé v této souvislosti je, že překladatelé užili (v této i několika dalších básních) při své práci slovo „hole“ jako sorabismus, příležitostný a dost možná jediný v češtině. Žádný z českých významů tohoto slova totiž neodpovídá zde evidentnímu významu „les“. Ten je převzat z lužičtiny, v níž „hola“ znamená tolik co německé „Heide“ (jež se do češtiny trochu nešťastně překládává jako „vřesoviště“, ale je to prostě velký les, přesněji to, čemu se říkalo – a v polštině dosud říká – „bor“). Některé čtenáře to možná bude chvilku mást, ale mně to přijde šťastné a hezké řešení.

Závěrem bych tu odcitoval ještě jednu báseň z poslední sekce knihy, jinou a obsahově nekrajinnou, nelužickou, ale přesto lyricky velmi silnou, tesknou a krystalickou jako nějaká zvláštní lidová píseň:

Tak ticho je

Tak ticho je, tak ticho je,
a mně se tolik zpívat chce.
A co já zpívám, slyšíš ty,
ačkoli nevím, kde a kdy.

Tak ticho je a nezebe,
a já tu myslím na tebe,
ačkoli nevím, kdože jsi,
a kdo jsem byl, víš jenom ty.

Tak ticho je, tak ticho je
a všechno dojde pokoje.
A všechno bude znovu vráz:
Ten tichý zpěv, my spolu zas.

27.03.2024 4 z 5


Pracovat Pracovat Kateřina Nedbálková

Hodnocení píšu s určitým odstupem, ale obecně vzato jde o knížku obsahově i graficky velmi zdařilou. Líbil se mi autorčin osobní přístup: angažovanost spojená s poctivostí.

Jedinou zásadnější výtkou je přílišná stručnost a tím i malá komplexnost rozhovorů do knihy zahrnutých. Mnozí zpovídaní (např. dělník v důchodu bez domova, toaletářka, dělník ve vězení, vrchní v jídelním voze) by si bez nadsázky zasloužili samostatnou knihu, kde by jejich životní i profesní peripetie byly zachyceny zevrubně a komplexně. Ve stávající podobě mi to přijde často příliš povrchní, a tím pádem obsahově poněkud nahodilé a nesystematické. To by v principu nemusel být problém, pokud by se jednalo o nějaké méně složité téma, nicméně potíž s tematikou práce je ten, že je de facto všeobsažná a silně souvisí s mnoha dalšími aspekty biografie daného jedince. Jedno či několik málo setkání s respondenty a výsledných 10 či 14 stráneček malého formátu prostě nestačí. Čtenář se pak nedovede zbavit dojmu, že leccos závažného a zajímavého zůstalo jen tak naťuknuto, že se nenačetl ani dopolosyta.

25.03.2024 4 z 5


Krajiny typu dandžia Krajiny typu dandžia Radek Mikuláš

Vynikající knížka drobných textů o rozličných otázkách spjatých s přírodními vědami. Částečně jde skutečně o eseje o vědě, jak praví podtitul, částečně jsou to spíše takové zajímavosti, postřehy a nápady, ale tím rozhodně nechci říct, že by jejich přečtení nestálo za to.

Radka Mikuláše si vysoko cením už od dob vydání Ledových Čech a Divoké přírody Prahy jako člověka, který dovede objevně uvažovat, psát a primárně především konat. A potvrdilo se to v knížce přítomné, jíž bych snad jedině drobně vytknul, že lehce klame svým titulem a obálkou. Myslím, že trochu ke své škodě. Krajiny typu dandžia (jakýsi čínský poněkud záhadný geologický koncept) je totiž název prvního textu s knihy, ve spojení s obálkou to ovšem při letmém seznámení působí, jako by celá kniha byla věnována právě tomuto jinak neznámému fenoménu. Jistě, ta exotičnost může působit lákavě, ale také příliš odbornicky, takže čtenáře, kteří dosud dílo Radka Mikuláše neznají (a upřímně nevím, kolik čtenářů si jeho texty našly v sobotní příloze donedávna babišovských Lidových novin, pro něž byly původně psány), může spíše odradit. A to je škoda. Radek Mikuláš totiž zpravidla dovede vytvořit skvělý mix odborné erudice, slohové poutavosti, svěžesti nápadu, překvapivosti úhlu pohledu, špetky humoru a osobní vzpomínky či zkušenosti.

25.03.2024 5 z 5


Akvárium Akvárium Jaroslav Havlíček

Jde bezpochyby o cenný počin, jakkoli hodnota básní je spíše dokumentární. Jaroslav Havlíček byl dlouho mým nejoblíbenějším českým prozaikem (vlastně je tomu tak v jistém smyslu dodnes, byť už ho čtu pohříchu málo). Společně se synem Zbyňkem a synovcem Karlem Šebkem tvořil uhrančivý literární trojúhelník spjatý s Jilemnicí (mimo příbuzenstvo bych jej obohatil i o Jana Weisse). Téměř před dvaceti lety jsem k těmto autorům sepsal drobný příspěvek-referát a byla to fascinující četba. Básně Jaroslava Havlíčka v sobě mají především hodně opožděnou dekadenci, temný podkrkonošský symbolismus, trochu upomínající na Opolského, Kavána, ale i Šlejhara (byť ten básně pokud vím nepsal). V rámci tohoto žánru je to vlastně místy i dobré, třebaže výrazově těžkopádné, hřmotné, ba neumělé. Jak říkám: je to hlavně svědectví a dokument, čím se tento velký český prozaik literárně zabýval jaksi bokem.

O to víc zamrzí, že ediční zpracování opět na řadě míst budí pochybnosti. Je to veliká škoda a nakladatelství Dybbuk výběrem nepečlivých editorů a redaktorů (jsou-li tam vůbec) zbytečně kazí a snižuje úroveň jinak záslužné a krásné edice Opium poezie. Navíc si říkám, že rovnou mohli vydat všechny Havlíčkovy dochované básně. Z doslovu jsem pochopil, že jich nějak závratně mnoho není, takže by svazek jistě nenabobtnal nad míru neúnosnou a ani beztak kolísavé básnické úrovni by to v ničem neuškodilo. Tím, že je to jen výbor, navíc textologicky problematický, je to bohužel tak trochu promarněná příležitost.

23.02.2024 3 z 5


Drolení Drolení Libor Staněk

Píšu to už s jistým odstupem po přečtení sbírky, takže to bude stručnější a obecnější: Oslovila mě víc než Světelné básně, protože ač nechyběl jistý koncept a usebranost, je pestřejší a propracovanější, čtenář tedy nezůstává na pochybách, zda daný koncept nemá skrýt nedostatek nápadu a umu. Atmosférou, tempem a tónem některých textů z prvního oddílu mi připomněla A. S. Robaynu, jehož jsem četl nedávno. Je tam vítr, slunce, světlo – a hluboce reflexivní vjemovost. Zdálo se, že druhý oddíl sbírky (Dvůr, střed srdce) bude sevřenější, intimnější, kompaktnější prostorově a v konkrétnosti (vzpomínky, prožitku), ale nakonec se od toho prvního vlastně až tak moc neliší. Výtky mám spíše formálního charakteru: 1) místy bych jinak řešil interpunkci (čárek je tam moc – předěl veršů jejich funkci mnohdy dostatečně zastoupí); 2) občas jsem si nebyl jist, zda autor použil určité slovo šťastně a trefně (opravdu mělo být „nesouměrnost světla / obepíná vše viditelné“, a ne např. „nesouměřitelnost“?); 3) proč tam proboha nejsou číslovány stránky a chybí i obsah? (zjevně záměr – ale na můj vkus málo nosný a zbytečný).

Shrnuto: Je to velice dobrá sbírka, která si zaslouží poctivější reflexi. Ještě tři ukázky (tematicky navzájem spjaté, ale jinak spíš vymykající se z celosbírkového kontextu):

Dva chlapci
na horkém chodníku:
ruce opřené o bílý kámen.

---

V jemném dešti loupeš mandarinku
a je to překrásné
jako smích mladých chlapců pod žhnoucími hvězdami,
které brzy snesou do jejich srdcí lítost.

---

Vstoupím do té vody
a budu stejně čistý,
jako děti pod sluncem,
hrající si s barevným míčem,
který létá vzduchem.

17.02.2024 5 z 5


Zamrzlá studánka Zamrzlá studánka Josef Strnadel

Knížka pověstí a pohádek od Josefa Strnadla sepsaná na základě vyprávění jeho dědečka, babičky a pěti dalších lidových vypravěčů z Trojanovic a Rožnovska, za nimiž autor chodil v meziválečném období jako student při sběru materiálu pro Národopisné oddělení NM, jak se píše z autorské ediční poznámce z roku 1958 (Pozoruhodné je, že první vydání Zamrzlé studánky pak vyšlo až roku 1969 – a takovéto poznámky se zpravidla píšou až jako poslední: To následně rukopis ležel v Albatrosu 11 let?!!)

Pro účely knížky látky a znění textů autor zpracoval po svém, což je z mého pohledu škoda. Jednak totiž zmizel dialekt, v němž příběhy od lidových vypravěčů zaznamenával. Respektive nezmizel zcela, ale dochoval se tu a tam v podobě ojedinělých výrazů, jejichž vysvětlení de facto kompletně ošetřuje slovníček v závěru. Přitom právě nářeční podoba mohla být na řadě textů tím nejzajímavějším. Rozumím samozřejmě motivaci dosáhnout co nejobecnější srozumitelnosti, zvláště když první vydání vycházelo u celostátního nakladatelství, nicméně je škoda, že pro druhé vydání v ostravském Profilu autor neměl příležitost nebo sílu upravit to více v krajovém duchu.

Totéž platí i pro výběr látek: Určitě mohly být konkrétněji umístěné (jako je to třeba ve svazku O Stodolovém mistru). Snad šlo opět o nějaký zásah související s Albatrosem a snahou o jejich větší univerzalitu. Kupříkladu poslední dvě pohádky (Jak Janek uhlídal královnu a O dvou bratřích) jsou sice bezesporu zajímavé a půvabné, ale do knížky bych je vůbec nezařazoval – s krajinou kolem Radhoště totiž nemají společného vůbec nic. Dovedu si představit, že zrovna to mohou být ty, jež Strnadel slýchal od prarodičů (k procesu poslouchání pohádek se vztahuje krásný lyrický úvod: škoda, že takový nemá více pohádkových knížek), ale v takovém případě by jim velmi prospělo aspoň to zachování nářečí. Takhle ze zbylého celku tematicky, motivicky a svým ukotvením nepatřičně vyčnívají.

Jinak ovšem bez výhrad krásné, duši i ucho lahodící čtení!

17.02.2024 4 z 5


Jak vrabec na šlahounu svlačce Jak vrabec na šlahounu svlačce Anna Gažiová

Není to špatná sbírka, coby celistvé autorské gesto je mi určitým způsobem blízká, ale má bohužel několik slabin:

1) Myslím, že autorka mohla s jejím vydáním klidně ještě pár let počkat, respektive nemusela do ní začleňovat básně z doby, kdy jí bylo sedmnáct osmnáct roků. Je to na nich znát, a jelikož Gažiová není zrovna Rimbaud, je to tvorba juvenilní. Ta má jistě smysl pro básnířku samotnou, pro její blízké, možná pro internauty sledující on-line básnění nebo důkladné čtenáře literárních periodik, ale pro „svět“ leda někdy v budoucnu jakožto dokument životní fáze a doby v rámci sebraných spisů. Týká se to značné části sbírky, nejen nejranějšího oddílu Jih (tam je toho asi o fous víc, ale zároveň obsahuje i texty z mého pohledu nejzajímavější). A nejde zpravidla o celé básně, ale třebas jen o dva tři verše či obrazy, které to svou „trapností“ pokazí. Těžko říct, co ji motivovalo k jejich knižnímu zveřejnění – snad ocenění v různých soutěžích, která posbírala během gymnaziálních let, snad jakési vnitřní puzení pojmout sbírku i tak trochu jako osobní kroniku, nevím... Každopádně by mi tam řada básní ani tak nechyběla.

2) Autorčino okouzlené vidění, libování si v motivech, detailech a dojmech téměř až stereotypně poetických, se podle mě často dostává na hranici kýče. To, co bylo dobré a krásné řekněme u Tomana, Hrubína či Skácela, prostě neobstojí roku 2023, po celé té zkušenosti, která je mezitím. A tím nechci tvrdit, že by se nemohl zrodit dobrý básník mimo tradici, neznalý a nesečtělý, ale jestliže se do té tradice nějak vřazujeme (a opět: nechci tvrdit, že reálným základním východiskem Gažiové poetiky je zrovna linie reprezentovaná výše jmenovanými, jakkoli k Hrubínovi se v medailonku výslovně hlásí), musíme s ní pracovat nějak tvořivě. A do třetice: nechci tvrdit, že Gažiová je v tomto ohledu epigonkou, jen už jsou ty všecky lyrické obrazy – obávám se – poněkud vyčpělé a bezobsažné. Zároveň až na výjimky postrádají méličnost a bravuru, kterou v ně třeba takový Hrubín dokázal vtělit. Bezpochyby to souvisí s tím, co jsem psal v bodě 1 – tj. s určitou nezralostí té tvorby.

3) I z hlediska emotivity (a nehovořím teď o reálných autorčiných emocích, jež mohly být pohnutkami ke vzniku té či oné básně) a reflexivity je to podobné: nic převratného ani hlubokého. Opět povětšinou jen poetické náznaky, tak nějak, jak si to běžný, literaturou příliš nepolíbený člověk představuje, že by to asi v poezii mělo být. Není tam ani drásavost a šok, ani zpytavá analytičnost, ani rafinovanost výrazu (těch pár novotvarů neurazí, ale občas budí spíše rozpaky), ani strhující zpěvnost.

Je to zkrátka celé v podstatě konzervativní a konvenční. Vysloveně špatné to není, o tom žádná, své čtenáře, které toto pojetí poezie v zásadě uspokojí, si to najde, koneckonců určitý ohlas to už vyvolalo (jinak bych si této téměř nesehnatelné knížečky neměl jak všimnout) – a to je dobře. O autorčině nadání nepochybuji, když si k tomu dopočítám i její osobnost (z toho, co ze sbírky a medailonku prosakuje mimoliterárního), je to jako celek počin vlastně dost sympatický, nicméně jak jsem psal – klidně bych na jejím místě s vydáním knížky ještě pár let posečkal. A na závěr ukázka:

Mařský vrch

prošli jsme vrátky z jívových větví
na rozhled pole pořád ležel sníh
na dohled cesty třísky bříz

třináctero křížů bez ramen
všechny barvy moře balvanů
(krajina se o křik lámala)

když jsme potom vyšli ze hřbitova
kolem prosmýkala se svatá Máří
nesla narcisky a osení

09.02.2024 3 z 5


Prarady a jiné písně Prarady a jiné písně Pavel Novotný

Útlá sbírka, jejíž nedílnou (byť – jak jsem zklamaně seznal – fyzicky nepřítomnou) součástí jsou i dvě hudební, přesněji řečeno zvuková alba s písněmi nahraná s příležitostným a člensky nestálým tělesem Voni: Svět očima Monkikiho, které autor natočil profesionálněji, ve studiu Ivana Achera v Hrádku nad Nisou, a Dvanáctky na šestnáctce, nahrané u něj doma v bytě. Je škoda, že nejsou jako CD přiloženy ke sbírce standardně, což jsem si původně myslel, ale pouze v jakési limitované edici (tu ovšem těžko říct, kde koupit). Na stránkách nakladatele sice je odkaz na autorovy stránky, kde měly být obě desky ke stažení, ale ten zájemce přesměruje na server Ulož.to, který už nějakou dobu není funkční. Zbývá tedy Youtube, kde sice obě alba kompletně najdete, avšak jaksi není to ono Pokud jde o jejich poslech, doporučil bych jej spíše až po četbě (tak jsem to z větší části udělal já a osvědčilo se mi to víc, než si nejprve pustit skladbu a pak až číst text v knížce: vytváří se tím totiž poněkud nežádoucí zúžené vnímání a předporozumění). Jsou to výtvory dozajista zajímavé, ale texty naštěstí plně obstojí i bez nich.

Lze říci, že Pavel Novotný opět nezklamal, a byť jde o záležitosti mnohdy více než dvacet let staré (první pocházejí z roku 2002), obsahují většinu toho, co pro tohoto libereckého básníka vnímám jako typické: textové experimentování, výborný sluch, co se běžně mluveného jazyka, frází a hovorů týče, silné sepětí s „obyčejným životem“, povědomí o něm a jeho kódech a formách (nejen jazykových), ale také návaznost na ty nejlepší tradice německy i česky psané konkrétní, kombinatorické, vizuální, nonsensové či jinak experimentální poezie s asi největším důrazem na manipulaci s jazykovými fragmenty a útržky textu, jejich přeskupování, rozrušování atp. A současně občas bravurní práce s nimi: Novotný dovede napsat rytmizovaný a rýmovaný text ze zcela přirozených, všedních až banálních výpovědí, slovosledně nijak nedeformovaných. To každý básník nedovede.

Jen škoda, že je to sbírka tak útlá. V autorské poznámce Novotný píše, že vybíral z „nepřeberného množství“, podle mě jich mohl zařadit klidně o dvacet třicet víc a zároveň nemusely být všechny vázány pouze na zvukové nahrávky (tj. klidně tam mohl dát i písňové texty, k nimž by nahrávky na žádném z dvou alb nebyly). Předností je i to, že jsou v knížce řazeny jinak než na albech – podle mě šťastněji. Jako ukázku uvádím jednu z těch, co mi připomněly tvorbu Milana Nápravníka (ač bych se k němu po letech musel vrátit, abych mohl s určitostí říct, že tu teď nešířím pouhopouhý bludný dojem), jakkoli v ní samozřejmě nechybí Novotného „odposlechovost“ a svébytné tiché účastenství na marginalizovaném životě.

Zase sem to rozkoukala

a zase sem to rozkoukala
kus sem toho viděla
a měla sem to rozkoukaný
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a potom sem se probudila
a chvilku zase koukala
a skoro sem to dokoukala
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou
furt furt
stejně to furt vopakujou
furt furt
všecko to furt vopakujou
furt furt

a já bych a já bych spala
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou...

08.02.2024 5 z 5


Prosil jsem a přiletěla moucha Prosil jsem a přiletěla moucha Miloš Doležal

Výborná knížečka rozhovorů vedených známým básníkem, prozaikem, publicistou a vysočinským patriotem Milošem Doležalem s osobnostmi, které musely vzdorovat nacistické a komunistické totalitě. Důležitou úlohu v jejich životě sehrály dva aspekty: náboženská víra (ať už v podobě hluboce vštípené rodinou, tradicí a komunitou, anebo nalézanou a nalezenou v těžkým životních okamžicích) a ve většině případů i silné, ryzí vlastenectví, vnímané nikoli jako nenávist k jiným (je vůbec zajímavé, jak smířlivě, bez hněvu a s nadhledem zpovídaní reflektují často drsná příkoří z minulosti), ale jako zodpovědnost za zemi a společenství, do něhož jsme se narodili a/nebo vrostli. V dnešní situaci, kdy půlka našich občanů skáče na špek populistům a fašistům, kteří se ohánějí „vlasteneckými“ žvásty a fanglemi, ale reálně kopou za v lepším případě materialistickou, v horším nepokrytě totalitní „reálpolitiku“, je to vlastně čtení dosti smutné. Velká část z nás zjevně trpí ztrátou paměti (a tuto ztrátu si sama a dobrovolně přivodila).

Jedinou výhradou k této knížce je tudíž to, že je příliš krátká: každý ze zpovídaných by si byl zasloužil samostatný knižní rozhovor. V rámci formátu a příslušného rozsahu si s tím ovšem Doležal poradil velmi dobře. I redakce byla vcelku pečlivá (našel jsem pouze jediný překlep a na straně 82 je namísto Jiříkovic chybně uveden Jiříkov). Knihu tedy můžu každému vřele doporučit.

07.02.2024 5 z 5


Čí je ta tvář & jiné básně Čí je ta tvář & jiné básně Gábor Gyukics

Verše Gábora Gyukicse v přebásnění vynikajícího Roberta Svobody jsou kvalitní poezií, kterou bych zařadil k typu básnivého zachycení okamžiku, vidění věcí, uchopení chvíle. Není to tedy ani lyrika angažovaná, ani reflexivní, citová či přírodní, ač podobné momenty tu pochopitelně najdeme. Pro mě je to takový nový, specifický impresionismus, chápaný ovšem nikoli malířsky a ornamentálně, ale spíše jako spatřovaní a pronikání světa skrze dojmy. V rozporu s textem na záložce a krátkým doslovem z pera nedávno zesnulého hungaristy Evžena Gála nevnímám Gyukicsovu tvorbu prizmatem jazzu, improvizace, performativnosti, ba jakéhosi průkopnictví „slam poetry“. Možná kdybych to měl možnost číst či slyšet v maďarštině, změnil bych názor, ale v přítomném českém vydání je to těmto polohám vzdáleno (tedy ani Škvorecký, ani Hrabě, ani Jirous, ale ani indiáni či beatnici, jak se uvádí v doslovu). Těžko říct, proč Gál a vydavatelé tyto aspekty zdůrazňují, ale mám pocit, že to vychází z mimoliterárních aktivit autora a jeho životních osudů (strávil řadu let v USA, píše i anglicky a překládá do obou jazyků, v Maďarsku pořádá „open readings“ a večery jazzové poezie).

Jako celek je to sbírka kvalitní, nižší hodnocení dávám proto, že to poeticky není můj šálek kávy. Leč několik básní jsem si přesto oblíbil, řadu z nich četl opakovaně a myslím, že se ke knížce v budoucnu ještě vrátím. Navíc je překrásně vydána (využít obrazu Daniela Bednáře na přebal i předělové stránky uvnitř sbírky byl skvělý nápad!) a precizně zredigována. Dvě ukázky zde:

Kolotoč

kde je konec
tam časem dorazí i začátek
mezitím toho mnoho ubude
ani si nevšimneš a zmizí
majitel střelnice
prodavač tureckého medu dříví na otop
a melounů se žlutým vnitřkem
a ten
kohos nechtěl
ztratit

---

Houbovitá

oblak se valí
nebe beze světla zahřmí
horko se rozštěpí
dnes prší jinak
promokneš na straně srdce
je hezké nebe bez slunce

07.02.2024 3 z 5


Praskliny Praskliny Klára Vlasáková

Čerstvý a suverénní hlas nejnovější české prózy. Román Praskliny je mnohdy až mrazivě dystopické dílo, jakkoli vlastně – a to je na tom asi nejmrazivější – často ani nejde o dystopii, jakési sci-fi o budoucnu, nýbrž o fenomény, které už tu s námi jsou. Možná ne tak plošně a vyhraněně, ale v těchto ohledech se jedná bezmála o realistickou prózu ze současnosti. Celé se to nese v duchu napjaté, nervní nejistoty, letargie plné marnosti a očekávání, jehož jádrem je podvědomí velikého klamu. Próza tísnivá jako prožitek uzavření, uvězněnosti v kouli, kdy se nejsme schopni zmátořit k rozhodnému úderu (jež by vytvořil jednu, dvě, tři praskliny), a tedy úniku.

Má sice své potíže: narativně je to trochu rozklížené, místy připomíná spíše sled epizod, ba výjevů, provázaných mezi sebou poněkud násilně, než sevřeně komponovaný prozaický útvar. Některé motivy (pocity, ideje, obrazy) by mohly být promyšleny a rozpracovány důkladněji, takhle to až příliš zavání črtou, jež má nakročeno k analytičnosti, leč nedotáhne to k ní. Nicméně jako celek je to zdařilé, čtivé a plodně zneklidňující.

05.02.2024 5 z 5


V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka Miroslav Ptáček

Za nejlepší báseň pokládám Zdůvodnění slova (s. 60–62), obsahující mj. proslulé a skvostné dvojverší „už na to seru / protože to mám za pár“, ale ta je příliš dlouhá, a tak zde jako ukázky opíšu dvě kratší, pěkně pracující s jakousi absurdní a absolutní negací, respektive neurčitostí:

Holka jsi žádná,
ale jsi moje.
Nikdo tě nechce,
protože nejsi.
Ach to mám štěstí.
Kdo by to byl řek?



---

Všechno

Chtěl bych odjet něčím někam,
jet s někým, udělat tam něco,
a nějakým způsobem se někdy vrátit.
V případě němoty tam někomu říct,
aby nás do něčeho zapojil.

04.02.2024 3 z 5


V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka Miroslav Ptáček

Přínosný a cenný vydavatelský počin, ovšem z mého pohledu především literárně- a kulturněhistoricky, méně už, co se ryze básnické – a bohužel i ediční – kvality týče. Asi nejzajímavější na celé knížce je záhadami opředená postava samotného autora a spletité osudy vydání jeho tvorby. Miroslav Ptáček pocházel z Broumovska, celý svůj krátký život, až do své předčasné smrti v nedožitých 31 letech, strávil v Polici nad Metují a posléze v chalupě po babičce ve vsi Bukovice. Absolvoval textilní průmyslovku a živil se jako dělník v továrně Veba, později u něj propuklo duševní onemocnění a pobíral invalidní důchod. Donedávna se o něm nevědělo nic bližšího, v hudebních a knižních edicích písně Sbohem a řetěz, jejíž text pro Psí vojáky na základě autorových básní zkomponoval Jáchym Topol, je setrvale uváděn mylně jako Jan Ptáček. Chybné byly též informace ve dvou neoficiálních antologiích z osmdesátých let, v níž byl zastoupen. Strojopis sbírky V říši snů od něj nějak získal Václav Havel a zaslal jej Janu Lopatkovi, který jej vydal v samizdatové edici. Podle jedné z verzí vzal Ptáčka do auta jako stopaře cestou z Prahy na Hrádeček. Poté se s ním měl ještě dvakrát kdesi sejít Petr Placák. Příznačné je, že když na to byli Havel ani Placák dotázáni, tak si Ptáčka nevybavovali. V pozůstalosti Jana Lopatky se nedochoval ani Havlův průvodní a doporučující list přiložený k rukopisu, ani odpověď Lopatkova, které tudíž známe jen z jejich úryvků zařazených k samizdatové edici místo doslovu. Andrej Stankovič, který se vydávání Ptáčkova díla ujal později, autora také nepoznal. Jaromír Hořec, editor jedné z neoficiálních antologií, odkudsi věděl o tom, že Ptáček roku 1987 zemřel, leč ostatní údaje o něm v medailonu měl hrubě zkreslené. Kdyby Eva Hrubá, autorka stručné životopisné kapitolky v nynějším, torstovském vydání nevypátrala teprve roku 2014 Ptáčkovy příbuzné (ti však to, že by jakkoli básnicky tvořil, kategoricky popírali!) a jeho hrob, skoro by se až zdálo, že Miroslav Ptáček je pouhou legendou, ba možná mystifikací některého z tehdejších básníků (Stankoviče?).

Jak už jsem naznačil, hodně mě mrzí, že aktuální vydání – zahrnující veškerou známou Ptáčkovu tvorbu, bohatou a zajímavou fotografickou přílohu, stručné biografické pojednání a obšírnější zprávu o osudech a vydavatelských peripetiích básníkova díla –, navíc vypravené v podobě graficky se blížící autorovu strojopisu z roku 1978, je editorsky vzato velmi rozpačité. Obsahuje totiž celou řadu chyb – a tím nemyslím autorem záměrně deformované slovní tvary a neologismy. Týká se to především chybného psaní mě/mně, což není pouze ortografický, ale i gramatický nedostatek. Je nasnadě, že v tomto případě nelze argumentovat autorským záměrem, Ptáček byl textilák, nepohyboval se v intelektuálním prostředí, patrně nebyl, jak se říká, „vypsaný“, proto možná na podobné věci zkrátka nedbal. Opravit to měl editor Jan Šulc (kniha – což je trestuhodná, ale poslední dobou zdá se častá praxe nakladatelství Torst – evidentně neprošla redakcí ani korekturou!), a pakliže tak neučinil, měl v ediční poznámce vysvětlit proč.

Těch chyb přitom není málo, srov. např.: „Proč *mě na tobě teď tolik záleží?“ (s. 11, hned první báseň!); „opuchnutou *drškou“ (s. 12); „Když přilétají *supy“ (s. 34, zde toto hned dvakrát); „Mám teď jedno pomyšlení / že *mě něco život změní.“ (s. 40); „Snad jednou v aleji *stromový“ (s. 40); „a chybí ti strom [...] *Mě snad velký les.“ (s. 48); „*Mně neptej se“ (s. 48); „Ne – i *mně to dojalo“ (s. 129). Dále jsou tu chyby víceméně evidentní, které snad byly už v autorově strojopise, ale Jan Šulce je měl opravit (a upozornit na to v komentáři), kupř. „Autobus byl totiž obráncem ne vodorovně“ (s. 33; téměř jistě mělo být „obrácen“, tatáž chyba se pak opakuje, ale pochybuji, že by šlo o záměr).

Jestliže se editor Šulc rozhodl zprostředkovat strojopis co nejvěrněji a nejautentičtěji (i za cenu toho, že vyvolává zbytečné pochybnosti čtenářů výše uvedenými chybami), pak je otázkou, proč v ediční poznámce (v pasáži naprosto neadekvátně stručné) uvádí toto (závorky jsou mé): „Texty básní v přítomném vydání [...] přebíráme z exempláře Andreje Stankoviče, a to včetně drobných rukopisných oprav (jakých?!). Na několika ojedinělých místech opravujeme zjevné překlepy a interpunkci (kde přesně?! a proč zrovna tam a jinde ne?). Přihlížíme při tom (jak?!) k původnímu Ptáčkovu strojopisu.“ (s. 175) Navíc se v této souvislosti nabízí druhá otázka, proč v básni Škaredák (s. 12) sice ponechává zjevně chybné „drškou“ (a všudemožně jinde ty mě/mně a další věci), ale opravuje „vyssává“ na „vysává“ (celé tedy nově takto: „opuchnutou drškou vysává plivátka“), když různé archaismy včetně zastaralého pravopisu jsou integrální součástí Ptáčkovy poezie a zdá se dokonce, že s nimi autor cíleně pracuje (as, se stolu atp.). Zásah tedy nebyl na místě, a když už, Šulc na něj měl aspoň upozornit (já si to mohl srovnat jen díky tomu, že ve fotopříloze je reprodukce strojopisu zrovna této básně – čili podobných problémů v celé sbírce mohou být desítky, ale čtenář to nemá jak zjistit). Chápu, že nepořizuje kritickou edici, ale ani vydání čtenářské nesmí obsahovat takováto nedopatření a budit pochybnosti.

Pokud jde o Ptáčkovu poezii samu, je to pro mě spíš zajímavý dobový dokument. Část básní je naivní, jiné hravé, absurdně humorné, taková „blbecká poezie“. U řady z nich lze vystopovat průniky do autorova reálného života (nakolik je nám útržkovitě znám). Je v tom hodně improvizace, imaginace blízké surrealismu a poetismu, a zejména pak neotesanosti (asi jen menším dílem záměrné). Často pracuje s paradoxy, mnohdy je vrší bezmála mechanicky, zajímavá je jeho posedlost tvary, materiály, technickými součástkami. Jakýsi talent a citlivost tam jsou, ale neměly šanci se plně zúročit. Důvodem asi byla Ptáčkova odříznutost od literárních a intelektuálních kruhů – neměl s kým své básně probrat, postrádal redaktora, který by mu poradil. Byl to solitér v dobrém i špatném slova smyslu.

04.02.2024 3 z 5


Umřel Brežněv Umřel Brežněv Dagmar Urbánková

Krásně vydaná knížka, jejíž název je skutečně – jak zde poukázala už jiná čtenářka – poněkud zavádějící a upřímně řečeno nevím, proč byl zvolen zrovna v této podobě (zavání to laciným lákadlem na čtenáře chtivé pelíškovské „nostalgie“). Nejde v ní totiž o Brežněva (jeho pohřeb je motivem prvního textu, který ovšem mimoto nikterak nevyčnívá), ba ani tolik o normalizaci samotnou, bráno pohledem velkých dějin či toho, co je obecně přijímáno jako její obraz. Kniha nabízí poetický a fragmentární záznam dětství na dědině poblíž Valašského Meziříčí v osmdesátých letech. Dobová politika se tam prakticky nepropisuje, její stereotypní obraz je dokonce deformován. Značný prostor je totiž věnován kostelu, náboženství, postavě faráře a kostelnice. To bezpochyby k běžnému obrazu této neblahé doby nepatří. Z rodinné zkušenosti vím, že ředitel jisté střední školy za normalizace osobně prověřoval žactvo, zda nechodí do kostela, a když jednoho takového věřícího nešťastníka odhalil, začal mu systematicky ztrpčovat studium.

Na východní Moravě (a Slovensku) to bezesporu nebylo takto drsné (popisovaná vzpomínka je z Čech), vliv mohla mít i svobodnější atmosféra půlky osmdesátých let, nicméně vlivem těchto místních specifik tu zkrátka nestojí na prvním místě Brežněv ani normalizace. Naopak – všemožné dětské hry, sepětí s přírodou, venkovská pospolitost, nářečí (jen proč tedy proboha redaktoři neopravili -ů ve dvou dialektických výrazech, kde má být -ú?) tomuto světu dodávají kořeny, kontinuitu a hloubku, tedy něco, proti čemuž normalizace pracovala a co rozhodně nevnímáme jako její příznak. Samozřejmě doba i tak do knihy pronikla výrazně – třebas ve formě silně akcentovaných motivů povinného plaveckého a lyžařského kurzu, postoj (ba až odpor) hlavní protagonistky k nim ovšem naznačuje, že jde o cosi cizorodého. Podobně jako další „civilizační“ zmínky typu návštěva Valmezu s tatínkem (sportka, mlíčňák), provizorní filiálka pošty v plechovém kontejneru, různé, byť nepříliš časté konkrétní reálie, zřetelně ovšem pronikající zvnějšku (Sandokan, Poupata, lepidlo Drago, pohlednice z olympiády v SSSR) či nedorozumění ohledně vstupu do Předjisker. Někdy tam probleskne i vymezení se či komentování ex post, ale obecně vzato by ta kniha mohla být klidně psaná v devadesátých letech, dobu vzniku naznačuje jen málo co (asi jen to „bio“ a snad i poznámka o tom, že nákupu obstarávají manželky). Obojí úlohu – tedy signalizovat a zpětně hodnotit éru normalizace – má patrně plnit i opakovaně variované „mít to za sebou“ (dokonce i na záložce!), to mi však přijde trochu příliš nucené, skoro jako by to tam autorka dodala až zpětně, coby jakousi celkovou pointu a charakteristiku.

Podstatné je, že forma záznamu – jakési básně v próze či básnivá próza – je účinná a působivější jsou podle mě ty kratší, zpravidla lépe vypointované celky. Obsahují asi nejšťastnější způsob tematizace doby skrze jemné náznaky, u nichž si vlastně nejsem jist, nakolik budou pro příští generace čitelné, ale literárně jsou nosnější než tlačit tam poněkud na sílu spartakiádu a korespondenční družbu. Dva z nich zde uvádím pro představu, třetí pak je ryzí valašská příroda:

Školnice je „paní z kostela“. Nebo je „paní
z kostela“ „paní ze školy“. Dumám o tom,
že uklízí ve škole a má taky nějakou
šéfovskou funkci v kostele.

Myslím, že si myslím,
že je tu ve vesnici
nějak hlavní.

Taky velmi nahlas zdraví, toho by se tady
nikdo jiný neodvážil.

(s. 19)

---

Hraju tenis. Nejraději o zeď. Nekonečně
dlouho lepím šedé tenisáky na modré
pozadí. Když se projedou louží, dělám to
ještě radši – těžký míček nechává otisky,
každý je jiný.
Hřiště je pod naším lesem,
který není náš.

(s. 48)

---

Jaro je tu husté, vlhké a prýštící.
Devětsily to zahajují.
Jaterník a podběl.
Louky jsou podmáčené, když došlápnu –
bublá to.
Zrod.

(s. 91)

01.02.2024 4 z 5


Jedna věta Jedna věta Vratislav Färber

Färbrova knížka pro mě byla prvním setkáním s ediční řadou Jedna věta, v jejímž rámci mají autoři za úkol po dobu jednoho kalendářního roku zaznamenávat každý den jednu (široce chápanou) větu. Svazek tedy zatím nedokážu posoudit v kontextu toho, jak se s tím vyrovnali jiní zapojení slovesní i (primárně) neslovesní umělci.

V Jedné větě Vratislava Färbra shledávám několik potíží, z nichž některé mohou mít obecnější povahu a poukazovat na slabiny celého „jednovětného“ projektu či jeho zadání. Zaprvé to je značná (pro autora myšlenky a zadavatele celého projektu Viktora Karlíka přípustná) rozkolísanost: Věta se zde nerozumí jednoduchá věta či souvětí v základním a nejobvyklejším slova smyslu, ale často mívá podobu pouhého sousloví, z něhož větu činí jen a pouze velké písmeno na začátku a tečka na konci (kupř. „Zborcený kyborg.“, „Parnas z alkovny.“, „Marinovaný Pegas.“, „Celebrity peněz.“, „Klipsny Satanovy.“). Jindy ona „věta“ nabobtná v mnohařádkový odstavec, který je do formy jednověté převeden trikem v podobě středníků, trojteček a malých písmen uvnitř všude tam, kde by běžný pisatel kladl tečku a začínal novou větu. Čili není to ani obvyklé souvětí, ale paratakticky přiřazované dodatky. Jistě, stricte lingvisticky to problém není (v tomto ohledu může být věta leccos), ale být autorem takového svazku (a věru mě láká myšlenka, že bych si napřesrok takové každodenní záznamy vyzkoušel), držel bych se oné tradiční věty/souvětí.

Zadruhé pak – závažnější věc – je to tak trochu „život fingovaný literaturou“ (řečeno s autorem, srov. 8. 1.). Sice ne vždy nutně špatnou (to je autorův dodatek k citovanému záznamu), jenomže často pramálo vypovídající jako dokument, ale zároveň ne dost silnou o sobě (jsou to spíš takové hříčky a veršíky nahozené možná občas slibně, ale nedotažené do valnější podoby). Autora jsem v minulosti měl tu čest poznat osobně, i proto jsem si pořídil právě jeho Jednu větu, ale i přes to, že víceméně vím, kdo to je, maličko jej znám, mám alespoň částečné povědomí o tom, čím se zabývá a v jakých kruzích se pohybuje, připadají mi záznamy často bezmála šifrované, bez hlubší znalosti kontextu a autorova reálného života nesrozumitelné. A to jistě není dobře. Kdyby tam aspoň neskrýval osoby a města za iniciály, mohlo to nabýt druhotnou funkci dokumentu (i pro budoucnost), ale ani to ne. Aktuální politické a společenské události (např. dosti významné, ba přelomové podzimní volby do poslanecké sněmovny) jsou v knize reflektovány jen letmo, útržkovitě, nenápadně, což je zvláštní, neboť z jiných míst textu plyne, že autor situaci čile sleduje a občanské angažmá mu není cizí. Každou chvíli se tam reaguje na to, že někdo z okolí zemřel, měl pohřeb nebo má k smrti již blízko, člověk se v tom ztrácí. Pokud bylo záměrem autora vyjádřit, že se dostal do věku, kdy „náruč věčnosti se nějak víc otevřela do řad našich přátel“, v pořádku, ale není to málo? Nebo pozice autorského subjektu – většinou se (pochopil-li jsem správně) prezentuje ve třetí osobě, ale občas (jen v závorkách?) figuruje i v osobě první. Opět matoucí, asi záměrně, ale ten úmysl těžko uchopit. V případě svazku z takového projektu, jehož základní vlastností (jak se ukazuje, dokonce mnohem základnější než ta forma jedné věty) je časová podmíněnost, ona každodennost pořizování (popř. zpětného přiřazování, to krom autora už posoudit nikdo nedovede) záznamů, bych očekával, že bude osobnější a dokumentárnější (anebo naopak cíleně odtržený od veškerého dění a plně zanoření v „literárnosti“). Pro Färbra samotného a nejspíš i jeho blízké a přátele snad tento svazek tuto funkci plní, ale pro jiné čtenáře nikoli. Zároveň jim ale nenabízí dostatečné a plné uspokojení ani kognitivní, ani poetické. Je to hybrid na více rovinách a jako celek to není funkční.

Asi nejzdařilejší jsou tak záznamy přerůzných paradoxních všednodenních situací, vzpomínek a pro mě osobně i postřehy z procházek a výletů, místně bohužel občas také anonymizované. V knize jich najdeme dost a vyplatí se ji přečíst. Zvlášť dokud máme v živé paměti pandemický, leč zároveň nadějeplný rok 2021.

24. 7. Dvě sestry, podle motiviky patrně obě učitelky, ve stejných, poněkud ordinérních a poloarchaických tričkách, stejné skleněné náramky i tříčtvrťáky, obě malá pitíčka s brčkem, kufry na kolečkách – cestují vlakem na dovolenou, patrně do penzionu v Hřensku; pak že staré časy zcela minuly

01.02.2024 3 z 5