V_M komentáře u knih

Předně je třeba říct, že knížka se povedla především graficky. Působivé jsou i ilustrace; jen škoda, že i k nim byla – poněkud rušivě – umístěna čísla stránek. Děj zachycuje sklonek Smetanova života, propukání a rozvoj jeho duševní choroby během pobytu u dcery Žofie v myslivně u Jabkenické obory. V líčení nechybí dramatismus, napětí, zámlky a efektní střídání perspektiv, celé je to podáno zdařile a čtivě. Skvrnkami na kráse jsou bohužel občasné stylistické nedostatky, např. „s kluky k rybníku“ v přímé řeči; „sprintovat“, jež se vůbec nehodí k atmosféře 19. století (čímž samozřejmě nežádám, aby byla kniha psána dobovým jazykem, ale takové slovo a některé prokazatelně dnešní obraty zkrátka jinak sugestivně líčenou atmosféru narušují), hyperkorektní tvary jako „dokáži“ apod. Ruší i překlepy („jsme“ místo „jsem“ v závěru knihy), které na ploše tak útlé knížky a tak skrovného textu, vysazeného do čím dál útlejších sloupců (snad coby symbolika postupu Smetanovy nemoci, zúžení horizontů či narůstající úzkosti) vyniknou ještě zřetelněji, než kdyby se vyskytly v knize obsáhlejší či na stránce hustě pokryté písmeny. Jinak jde ovšem o důstojný literární příspěvek k letošnímu smetanovskému výročí, který má zároveň díky své (dosavadní, uvidíme, jak to bude v budoucnu) distribuci nejspíš jen na festivalu Smetanova Litomyšl parametry sběratelské knižní vzácnosti. Takže tedy doporučuji.

1 06.07.2024

Knížku jsem nedávno pořídil ve svém oblíbeném knihkupectví v Litomyšli na náměstí a rozhodl se ji přečíst příhodně v den výročí této druhé největší bitvy 19. století a historicky největšího vojenského střetu na našem území.

Autoři Kessler a Šrámek téma zpracovali zdatně a přístupně, je zjevné, že jsou velkými nadšenci a angažují se i v komitétu pro údržbu památek na válku 1866, což ovšem textu nijak neškodí (jedině snad, že snad až příliš často zdůrazňují zásluhy této organizace, ale koneckonců právem a třeba některého z čtenářstva navnadí, aby se k nim připojil). Podařilo se jim docílit toho, že je stravitelný i pro laiky, tzn. čtenáře, které vojenské dějiny zajímají jen málo. K těm se totiž počítám i já, byť k válčišti kolem Chlumu mám osobní vztah, několikrát jsem jej navštívil jako pěší turista, nespočetně tamější malebnou krajinou projížděl osobákem či autem po „hořické silnici“, navíc z Královéhradecka pochází jedna větev mých předků, je tedy dost možné, že někteří mí vzdálení příbuzní byli svědky nebo dokonce přímými účastníky oné bitevní vřavy. Mimoto mám už delší dobu rozečten skvělý Rudišův román Winterbergova poslední cesta, v níž hraje tato bitva významnou roli a týká se jí nejeden působivý popis. Nicméně válečná historie mě nikdy příliš nezajímala, proto jsem ocenil, že autoři udrželi relativní čtivost i u líčení průběhu bojů, postupů, strategií a následných půtek. Povedlo se jim to mj. i díky tomu, že se hodně zaměřují na druhý život bitvy a její reflexe v odborné i vzpomínkové literatuře. Přesto vřele doporučuju mít během četby při ruce podrobnou turistickou mapu chlumského bojiště, ideálně papírovou, ať to člověk vidí v detailech i celku.

Jako určité úskalí lze vnímat rozhodnutí pojmout události retrospektivně, tzn. kniha začíná popisem následků bitvy s přesahem do současnosti, pokračuje se ztrátami, ústupem vojsk atp. A až v závěru se dospívá k počátkům bitvy a jejím historicko-politickým prapříčinám. Takový přístup je jistě legitimní a už jsem se s ním v některých publikacích setkal (pro mě osobně měla tu výhodu, že se mi to četlo trochu jako detektivka – až postupně jsem odkrýval zlomové momenty, problémy a příčiny rakouského neúspěchu), nicméně některé čtenáře může mást a autoři vlastně ani uspokojivě nevyargumentovali, proč zvolili právě takovou perspektivu. Škoda, že do závěru nezařadili alespoň nějaký standardně chronologický přehled významných události onoho osudného 3. července (třeba po hodinách) a případně i několika předcházejících a následných dní.

Druhým drobným minusem je, že navzdory pečlivé redakci (objevil jsem jen jeden či dva překlepy) se v textu poměrně často opakují různé přívlastky a charakteristiky např. osobností či míst. To může být výhodou, pokud by si některý zájemce četl jen pár kapitol výběrově. Pro čtenáře, který knihu zhltne od začátku do konce víceméně najednou, to ale spíš než jako vítané připomenutí působí jako stylistická neobratnost či zbytečná vycpávka. Naopak u řady jiných osobností, faktů či reálií by nějaký charakterizační přívlastek či doplňující poznámka nebyly na škodu (kupř. zda měl něco společného hrdinný velitel rakouské „baterie mrtvých“ August von der Groeben a velitel 3. lehké jezdecké brigády pruského vojska generálmajor von der Groeben?). Mimoto je škoda, že u četných vzpomínek obyčejných vojáků není uveden zdroj (kniha coby popularizační dílo nemá poznámkový aparát). Tam si myslím, že by neškodilo uvádět původce důsledně třeba i v textu – „vojín Jan Novotný vzpomínal…“ apod. To vše jsou arciť jenom mírné vady na kráse, obecně vzato jde o počin zdařilý a doporučeníhodný.

1 04.07.2024

Brilantně formulované glosy k uměleckému, kulturnímu a společenskému dění z let 2007 až 2011, což se může z odstupu třinácti až sedmnácti let jevit jako pravěk, Petr A. Bílek je však natolik zdatný stylista a ironik, že se čtenář zasměje, i když už danou kauzu pozapomněl nebo jej úplně minula. V tomto ohledu je trochu škoda, že editorky (v té době studentky FF UK), které jinak odvedly takřka bezchybnou redakční práci, knížku nedoplnily tu a tam vysvětlivkami konkretizujícími, o jaké osobnosti v textech jde, popř. nepřiměly autora, aby to dopsal přímo do textu. Často je tam totiž uvedeno jen např. „ministr kultury“, a člověk aby si po letech dohledal dle data vzniku textu, kdo danou funkci v daném údobí vlastně zastával (a často i širší pozadí určité kauzy, Bílkem v textu pouze naťuknuté). Je zřejmé, že v době vzniku textů se jednalo o žhavou současnost a v době jejich vydání to měla cílová skupina čtenářů ještě v živé paměti, nicméně jako opatření pro budoucnost by to bylo účelné a snad by to tolik práce nedalo.

Co po letech na Bílkových glosách překvapí a zarazí: Bravura, mistrná práce s aluzemi, svěžest a vtipnost (nepamatuju si, že bych se v poslední době při četbě žánrově podobných textů zasmál tak jako u Bílka), kterou si texty podržely, i když už se týkají záležitostí vesměs (snad s výjimkou Kaplického blobu a „rasistického“ kocoura Mikeše) vyvanulých a zapomenutých. To ovšem rozhodně neznamená, že by řada postřehů neměla nadčasovou platnost – např. pokud jde o zoufalý stav kulturní publicistiky v médiích, podfinancování a podceňování humanitních oborů aj. Jakkoli lze říct, že pokud jde o hrozbu privatizace vysokého školství, ohrožení existence literárních časopisů a v posledku snad i tu kulturní publicistiku (alespoň na ČT a v některých novinách), tak došlo kupodivu dokonce k jistému zlepšení. Kéž by to byl stav přinejmenším setrvalý. V neposlední řadě mě pak zaujala spíše pravicová profilace mnoha publikovaných textů. V dávné minulosti jsem měl tu čest absolvovat Bílkovu přednášku a seminář (a to mohu bez ohledu na studovaný obor doporučit každému studentu humanitních věd), kde jsem takovou občanskou pozici nevycítil. Nicméně s ohledem na svou zkušenost s politickou orientací humanitních vědců mladší a střední generace a také na to, že byly texty publikovány v levicovém časopise A2 (dnes asi vyhraněněji než tehdy) bych nečekal tak časté rýpání do ekologů, zelených, ale i levice, různých feministických a jiných woke pokusů obecně, které tehdá ovšem ještě nebyly prosty rozličných „dětských nemocí“. Ne že by nějak zřetelně stranil pravici, ale snad se na tomto postoji (popř. mém dojmu z oněch textů) podepsala i dobová série taktně řečeno nekultivovaných premiérů Grosse a Paroubka za ČSSD (následovaná nepříliš důstojnou náhradou Topolánkem za ODS) i zkrátka to, že to byla éra onoho krátkého a nepříliš slavného angažmá Strany zelených v parlamentu a vládě. Každopádně Bílkovy texty stále stojí za čtení – ať už jako skvostně břitká „stylistická cvičení“, nebo jako svébytný dobový dokument. Zjistil jsem, že po necelých desíti letech (2019) vyšlo určité pokračování pod názvem Generátory národního pohnutí. Seženu si jej a už teď se těším.

PS: Nevím, proč je to zde uvedeno jen jako e-kniha, ale já Mikešovu aféru četl v podobě papírové, v níž to vyšlo primárně a kterou doporučuji.

Obratně napsaná a vymyšlená novelka dokládající Jiráskovu stylistickou vytříbenost i schopnost konstruovat vtahující příběh se zajímavou pointou. Dílo psal autor jako sedmatřicetiletý (roku 1888 pro časopis Lumír), tedy mj. v době, kdy zároveň vznikala husitská trilogie Mezi proudy a kdy začínal tvořit cyklus F. L. Věk, a jedinečné je zejména tím, že se pro Jiráska netypicky vztahuje k době rokoka. Se zvláštním zalíbením a erudicí vykresluje především atmosféru tehdejších panských honů a života na šlechtickém sídle, ale i trudných existenčních podmínek venkovského učitele.

Prózu jsem četl v edici z roku 1937 – Sebrané spisy A. J. XII, dotisk desátého (!) vydání a překvapilo mě, že tam bylo poměrně dost tiskových chyb. Mám totiž zkušenost, že starší vydání jsou na tom z tohoto hlediska lépe než nejeden počin dnešní. Je pro českou literaturu veliká škoda (a z velké části na tom má vinu Zdeněk Nejedlý), že až na několik málo titulů (St. pověsti české, Z mých pamětí...) nemáme spolehlivé a solidní moderní edice Jiráskových děl. Čtenář se tak musí uchylovat buďto k předválečným vydáním proměnlivé úrovně (tak to činím já), anebo k megalomanskému projektu jeho spisů z dob stalinismu, kdy Zdeněk Nejedlý zaplavil československý knižní „trh“ několika miliony výtisků Jiráskových spisů, o jejichž textologické spolehlivosti lze pochybovat mj. proto, že u nich (nekontroloval jsem tedy všechny svazky) chybí i tak elementární věc, jako je ediční poznámka, o nějakém zevrubnějším komentáři či různočteních ani nemluvě.

1 04.07.2024

K hlavním zdrojům tematiky a obraznosti této sbírky patří čundrácká romantika, toulky, vlaky, řeky, táboráky a kempy (podtrhuje to i grafická úprava sbírky a využití fontu imitujícího psací stroj). Dle autorovy fotky na zadní straně obálky a některých aluzí v textu i rocková hudba. To vše je mi sympatické, ale to všechno nebezpečně svádí ke kýči a konvenčnosti – a Šindelář se tomu bohužel neubránil. Koneckonců už samotný titul sbírky, kombinující „psí ohně“ a „odcházení s větrem“ bezpečně naznačuje, že riskujeme přepálenou a vyčpělou poetičnost. Jeho tvůrčí postup v sobě navíc nese zřetelné stopy mechaničnosti a poetika známky tu silnější, tu slabší odvozenosti. Jednou strategií jsou metaforické řetězce, jež snoubí dvě vzájemně málo související oblasti v jednu a s důsledností leckdy až úmornou se táhnou třeba půlkou básně. Např. spojení dopravní techniky a krajiny: „horizont zapne dálkové uhlíky“, „rozsviť v rojnicích koroptví aspoň potkávací“, „ze sonických manýr zimy“ (vše báseň Kira). To samo o sobě není žádný poetický hřích, ale zde to prostě nemá patřičnou opodstatněnost ani eleganci, a působí to tedy násilně, amatérsky. Jistou vinu na tom nejspíš nese tušená (takto ji tedy vnímám) inspirace písňovými texty, snad metalovými či rockovými. Rozpačitý dojem dotvrzují i veršovnická klišé nejhrubšího zrna jako „nebe je rudé. / Tvé rty…“; „v kalných vodách podzimu“ apod. Pozitivem není ani řada formálních nedostatků (chybné psaní *zda-li, časté kladení čárky před „jako“ či „než“ v případě srovnávání).

Za nejzdařilejší básně pokládám Děti spadaného listí a Nikad z prvního oddílu, z druhého pak dva pozoruhodné, v kontextu sbírky v lecčems ojedinělé, kratší a s rýmem pracující texty Racek a Motýli zla, příjemným zpestřením byly i dvě dedikované básně Sonic Youth (rodičům; navzdory názvu se snaží básnicky postihnout klima patrně své domovské dědiny) a Trans.granit (věnovaná manželce a na pozadí putování Jesenickem nastiňující strasti a slasti počátků jejich společné životní cesty). V případě posledních dvou zmíněných nejde ani tak o texty nějak básnicky grandiózní a virtuózní, ale tím, že za nimi stojí konkrétní adresáti, prostředí, zážitky a atmosféra, mají hned výrazně navrch, srovnáme-li je s prožitkovou rozpitostí a výrazovou klišovitostí většiny ostatních čísel.

Racek

V lidech je mnoho míst,
jež si slinami
plotů
pošpinila klín,

a tak za sebou
dál
na provazu táhnou márnici
dětství.

A i když
zapomněli cestu, kterou dál
jít,
jednou doletí.

Vždyť racek je první
člověk – :
zvíře v prokletí.

***

Motýli zla

Larvy
strachu přežily
zimu
ve spodnicích stébel.

Ještě se kuklí
zlomyslnost
trav.

A zatímco ptáci
rozkrajují
nebe,
zítřek ve zdech neví,
kudy kam.

Jak pojmout víc,
ale
nenechat řeku ze žil
vytékat.

1 27.06.2024

Je třeba říct, že Zezulovým básním/textům náramně svědčí hudební doprovod, ať už v podání jakékoli z formací, v nichž autor působí. Samy o sobě, jako ryzí poezie (tj. v tomto případě aniž bychom si představovali, že budou někde figurovat jako písňový text) neobstojí vždy. Koneckonců i sám Zezula se ve své sbírce k současným textařům a zároveň interpretům výslovně hlásí tím, že mottem z tvorby jednoho z nich (Švejdík, König, Fiala) uvádí každý ze tří oddílů knihy. Jistou písňovost jeho básní jako by naznačovalo i důsledné prostupování odsazených pasáží v kurzívě, za nimiž si představuji druhý hlas, promlouvající do základního textu (a neřeším tu, že může jít klidně vnitřní), vzniká tedy určitý duet.

Jako celek je to sbírka dobrá a čtivá, nedovedu se však ubránit dojmu, že je v jistém ohledu svým básnickým nazíráním buďto konvenční, anebo vykalkulovaná, ba epigonská. Omlouvám se autorovi, jestli tato snad až příliš příkrá slova (jinak to teď ovšem asi formulovat nedokážu) volím neprávem a křivdím mu tímto, ale řada pasáží zkrátka působí, jako bych to už stokrát někde slyšel či četl (např. „za řekou / někteří lidé spí dnes sami“; „bolí to víc / než si umíš představit“, „zachraň mě / nechci bejt v týhle kůži“, „je to teď takovej čas / kdy nejde říct nic jinýho“ – podotknu, že všechno jsou to závěry, tj. pointy básní). Jistě, jsou efektní, je v tom dramatičnost, absolutnost, fatálnost, a kdo od útlého věku čte a tvoří poezii, má odjakživa představu, že takhle nějak by báseň měla vyznít, ale kdo poezii nepřestal číst ani po pěti, desíti či patnácti letech a čte ji opravdu hodně, dospěje k tomu, že nic takového zdaleka není podmínkou a že to v tomto případě působí dosti hraně a povrchně. Tedy že za tím není patřičná propast, prožitost. Samozřejmě netuším, kdy Zezula sbírku psal, ale pokud v době krátce před vydáním (2017), bylo mu téměř třicet, zatímco tohle jsou verše dvacátníka. Anebo prostě písňové texty, což není žánr horší, ale jiný, kde v jiném kontextu a jiné konkurenci obstojí a třeba i skvěle rezonuje leccos, co v básnictví působí jako nevyzrálá efektnost. A je vlastně jedno, zda procítěná upřímně, nebo vědomě či podvědomě vykalkulovaná.

Mimoto mi vadilo i to, že ač Zezula řadu básní napsal v polských Katovicích (anebo je k tamnímu prostředí vztáhl), což je samo o sobě jistě zajímavé a osvěžující, nedovede ani přesně přepsat polské názvy (má být: słowackiego, a ne *slowackiego), ani je v češtině skloňovat (má být: na mariacké ulici, resp. ještě lépe: v mariacké ulici, a nikoli *na mariacke ulici). Tato výtka pochopitelně míří i k redaktoru Janu Těsnohlídkovi, který maje rovněž zkušenost s pobytem v Polsku měl tyto nedostatky eliminovat.

Závěrem ukázky dvou básní (kurzívu a odsazení sem bohužel přenést nedokážu). První z nich ilustruje úskalí té efektnosti, která může působit chtěně, ale v daném případě podle mě ještě nepřekračuje hranici a je to báseň dobrá:

francuska

ať se na to dívám jakkoliv
pořád se vidím
na křižovatce
kde na všech směrech svítí červená

proszę czekać

ale jak dlouho

Druhá ukázka je pak příkladem zdařilé básně, kde se autorovi podařilo z oné efektní konvence relativně vymknout a jitřivým, leč zároveň trochu záhadným obrazem posunout báseň trochu jinam, kde opět poněkud fatalistické zakončení už nemá takový formální (vyprázdněný a z hlediska básnické práce surový) ráz jako jinde:

kalendáře

až bude léto
sedneme si
někam

a zatímco nás ostatní budou bavit obvyklou
zásobou historek z
let 2011
až 2016
vyřežeme si do zad
kalendáře

tak aby
těsně nad bedry
v pohraničí

stálo dnešní datum
a další už ne

2 27.06.2024

Tematicky svěží sbírka, čerpající mj. z naší poezií dosud málo ohledávaného (takto napřímo) tématu homosexuálních milostných vztahů (celý oddíl Omega, reflektující v duchu omegy coby symbolu konců známosti a vztahy, jejich podstatou byl konec). Sugestivní jsou ovšem i texty odkazující k prostředí a obyvatelům psychiatrické nemocnice (oddíl Neposeb, odkazující podivnou zkratkou k patrně autobiografickému motivu nedokonané sebevraždy a následné hospitalizaci) a za asi nejlepší pokládám tři atmosférou i jazykem zcela odlišné části z počátku třetího, eponymního oddílu sbírky (Mloci, Známky života, Boží soud).

Přiznávám, že do mého hodnocení se jistě promítají i mé sympatie k hudební a textařské složce Strouhalovy tvorby. Jeho album Discopláň, které vydal pod uměleckým jménem Wheel Cherry, pokládám za nesmírně zdařilé. Ne všechny básně sice obstojí jako celek, ale pointovat autor dokáže a řada veršů či dvoj-/trojverší by mohla figurovat i samostatně, jako nápadité a trefné metafory, postřehy či slovní hry (např. „jsme jedno / já a moje špína“; „říkám ti královno / ale ty / slyšíš jen hovno“; „tahal ji za vlasy / až byla překvapená kolik / jich má […] tahal ji až znejistila / jestli mu je neukradla / jestli nedluží“). Líbí se mi i obálka a výtvarný doprovod Adama Tománka, třebaže k atmosféře básní se podle mě nehodí – sugeruje něco mnohem velkoměstštějšího, ostřejšího a odcizenějšího, izolovanost na sídlišti, kdežto Strouhalův svět je plný vztahů a i jeho samota je jaksi oblejší, figuruje mezi lidmi, a nikoli v odlidštělé technicistní prázdnotě, jaká čiší z prostoru Tománkových ilustrací.

Závěrem odcituji jednu z oněch „jiných“ básní ze závěrečného oddílu Haloklina:

ZNÁMKY ŽIVOTA

Kousek od ivančic
na soutoku tří řek
vypouštěli po pracovní době
z jézédé čerstvou krev

ta voda rozhýbala mlýn
a pekaři té mouce říkali čistá

pozorovali sme hejna bělic
tlamy rozkvetlé k šarlatové trubce
a jelce sme chytali
na rudý třešně

jen maruška nymficky kropila hladinu
a po vocasech
sápala se holejma rukama

kapky cvakaly jako zip jejího spacáku

v kanadě od té doby
porodila čtyři děti
které nikdy nikdo neslyšel plakat

1 26.06.2024

Představuju si to takhle: Kluk kdesi v pustině uprostřed Novohradských hor, v karavanu a se strejdou, možná o prázdninách či zkrátka ve volném čase. Prostor nezkalené fascinace, vidění a úvah, ale již i trochu probublávající tíživosti, náznaků dospělosti (hlavně poslední oddíl: sny o dovolené, ráj jako betonová pláž). Objevuje se Adam, snad bratr, snad kamarád – anebo pouhá představa, jakési alter ego či mýtus? Hravost ve vidění světa i deformacích jazyka, vracející se motivy, vzpomínkovost, vztahovost, vtažení do svébytného světa. A pak taky – což vlastně s ohledem na výše řečené ani tak nepřekvapí – spousta jmenovitých dedikací (mám pocit, že pomalu každá druhá báseň). Poezie jako prostředek definování a utužení vzájemnosti, báseň jako mezilidský poměr.

Obecně tedy zajímavý koncept, který však – musím s politováním konstatovat – nemá kýženou básnickou působivost jako celek ani v jednotlivinách. To se odrazilo i v tom, že jsem měl kapánek potíž vybrat jedinou báseň coby nejsilnější, na ukázku. Ale nakonec jsem se rozhodl:

NEBE

/pro Jiříka/

adam říká
že nebe neexistuje
říká
že sme si ho vymysleli
protože umřem

netuším
jak to myslí

přemejšlím
jaký je to nebejt

/

zhasíná

„je to tak
když umřeš?“
ptám se

„co?“
ptá se

„jako ve tmě?“

„když umřeš
je to jinak“

1 26.06.2024

Poezie i básnická osobnost Josefa Suchého jsou mi sympatické. Byť hodnocení tohoto výboru píšu s jistým odstupem, přetrvává ve mně dojem, že výběr básní není úplně šťastný.

Na Suchého tvorbě mne nejvíce oslovuje lyrická rurální poloha, plná nostalgie, ryzosti, barvité přírodní a venkovské obrazivosti, zčásti možná blízké idyle málem sentimentální, ale i právě tím útěšné a konejšivé, což je ne snad primární, ale nikoliv nepodstatná funkce poezie. A právě tato poloha dostala ve stávající výboru vcelku málo prostoru. Přitom básně jako Chalupy, U Popovic, Ten čas či Dva tucty chalup patří k tomu nejlepšímu a nejsvébytnějšímu. Vnímám je jako příklad jeho bytostného hájemství, kde je literárně nejsuverénnější. Abych byl konkrétnější:

Dva tucty chalup

Dva tucty chalup hluboko v lesích
na křižovatce zaječích cest.

S hladinou rybníka letmo
se líbá vlaštovka.

Z návsi pár kroků k hospůdce něžné,
říkalo se tam U čtyřlístku.

Tady jsem o poutích tančil s dívkami motýlích údů.

Tady jsem pil s ostrými hochy čistou
a výskal.

Jednou,
zatímco kapela večeřela,
natrhal jsem si v aleji průsvitných třešní –
chutnaly nádherně –
pak třeskl výstřel
a ozvěna kácela v dálkách staleté smrky.

Se zatajeným dechem
Sním nad zjevením vstavače…

Méně zdařilé jsou pak pozdější, v níž jako by zvážněl, dozrál a snaží se řešit otázky velkého světa. Jenomže Suchý není básnickým rodem ani rodokmenem tvůrce-myslitel, filozofující reflexivní lyrik. Výrazivo, poetická či myšlenková strategie nebo poslání řady takových čísel jsou tím pádem naivní, působí, jako by si navlékl háv, který mu nesedí a nesluší a navzdory veškerým snahám se do něj nedokázal ideálně napasovat. Před nedávnem jsem četl jeho novější sbírku Tváří v tvář, ale zpětně ji (mj. i díky básním vřelého rodinného ladění a vyznáním Lužici, přičemž všechno to je samozřejmě z hlediska doby a vývoje poetik anachronismus) hodnotím výš než právě popisovanou jeho etapu. Budu se po letech muset vrátit k jeho sbírce Okov, tu jsem si zapamatoval jako zdařilou, ale možná to zpětně přehodnotím a napříště u mě jednoznačně převáží tónina Žernovu a dalších rurálních sbírek jako Suchého trvaleji platný odkaz české lyrice. Anebo se ukáže, že z nějakého důvodu (a ten mohl být v druhé půli sedmdesátých let zčásti i vnější) prostě jen do tohoto výboru zařadil básně, které mě neoslovují.

Závěrem odcituji jednu, která z těch reflexivních patří k asi nejlepším:

Kruté tajemství

Země tak dokonalá a krásná, že se ostýcháš
vydechnout příměr,
protože by kulhal.

Jabloně mlčí na zahradách,
jen tu a tam
udeří do trávy plod,
v kterém se zaoblilo proměněné slunce.

Vzduch čistý jako mysl
svatého Františka.

A kdesi tělo hada překapává jed.
A kdesi cvakají čelisti vlka.
A kdesi pracují ruce navyklé rdoušení.
A všude jak výheň jiskrami srší
boj na život a na smrt.

Jak snést to kruté tajemství?

1 26.06.2024

Půvabná knížka veršů, říkadel, hádanek a her pro děti z pera slezského básníka Františka Lazeckého, jehož jsem doposud znal jen jako autora pozoruhodné spirituální poezie, laděné zprvu katolicky, v závěrečné fázi – pamatuju-li se správně – univerzálněji.

Poezii určenou primárně dětem běžně nečtu, proto se necítím kompetentní k objektivnějšímu srovnávání, dovolím si tedy jen pár postřehů. Jako plus Malinového chodníčku vnímám krajové zaměření, dle předmluvy se zdá, že Lazecký hodně čerpal z vlastního dětství a zaznamenal, popř. adaptoval texty, které coby synek vyrůstající v tehdy ještě nevelké dědině Tísek severně od Bílovce, v kopcovitém kraji na pomezí Slezska a Moravského Kravařska (navíc poblíž hned několika jazykových hranic), slýchal a sám odříkával či zpíval.

Minusem je, že texty mají jen tu a tam nářeční prvky, a to spíše v rovině lexikální než hláskové. To jim podle mého názoru jednak ubírá na ryzosti, jednak na půvabu, ale i dokumentární hodnotě (tu samozřejmě děti nedocení, ale vydal-li knížku ostravský Profil primárně pro děti z regionu, pak by jim asi až tak nevadila a nedětští čtenáři by to docenili). Občas kvůli tomuto „pospisovnění“ dokonce haprují rýmy či rytmus, což je už je nedostatek závažný z hlediska každého čtenáře. Mimoto bych uvítal nějakou krátkou závěrečnou poznámku, kde by Lazecký vysvětlil, nakolik jde o autentickou lidovou slovesnost, třebas jím lehce upravenou (myslím, že většinově), a nakolik o jeho vlastní tvorbu, slovesností jen zčásti inspirovanou.

Velkým plusem pak jsou – jakkoli nedovedu posoudit, zda se líbí dětem – ilustrace Lumíra Ševčíka, který z kraje pocházel a nádherně ilustroval i třeba knížky Josefa Strnadla. V Malinovém chodníčku mají některé z těchto ilustrací rozvernost (či jak to nazvat) bezmála surrealistickou. Zkrátka výtvarná úprava knihy se mi líbí jako celek i v detailech.

A ještě poznámka na závěr: při četbě veršovánek o řemeslnících, ale i obecném životě na vsi, zvířatech nebo třeba jídle (pečení chleba v každé chalupě!) si člověk uvědomí, jak vzdálený je nám svět moravskoslezského venkova první čtvrtiny 20. století. A platí to i pro dobu vydání knihy (1979), kdy už to tam bylo v zásadě jako dnes. Ty dědiny už nejsou jinde jen vizuálně (k jejich nesmírné škodě a estetické újmě), ale radikálně se proměnil i způsob života. To samozřejmě není žádná nová ani objevná myšlenka, ale nečekal bych, jak důtklivě ji pocítím při četbě knížky básní pro děti, získané z jedné východočeské knihobudky.

1 25.06.2024

Je to jízda: poněkud zběsilá a překotná, zmatečná, místy rozplizlá, ale líbilo se mi to hned ze dvou významných důvodů. Jednak to ve mně vyvolává nostalgii po časech bezmála nezkrotné svobody coby stavu mysli, kdy bylo na vrcholu explozivní „pikareskní“, nadsázek, mystifikací a divokosti plné psaní Topolovo, Andruchovyčovo, ale i novější pokračovatelé téhle linie jako třeba Masłowská v Polsku, a zároveň vycházely starší, naprosto kultovní jako Venedikt Jerofejev a jeho Moskva - Petušky. A zároveň upomíná na léta, kdy jsem to četl (jistý odstup tam byl).

A jednak se Žadanovou románovou prvotinou nese jakýsi melancholický pocit (což ho myslím odlišuje od výše jmenovaných) marnosti, nedotaženosti, neúplnosti takové existence. Takové to: něco jsme chtěli, třeba jen ve skrytu duše, ale přesto, měli jsme sny, iluze, ale vyšumělo to do prázdna, utlouklo se to v bezmoci, v přízemním přežívání zbaveném opodstatněnosti, motivace, vůle. Dobře je to patrné především v úplném závěru knihy, ostatně i z explicitní a poněkud nihilistické úvahy těsně před ním zřetelně proniká vědomí nemožnosti uplatnit jakoukoli závažnější vlastní vůli. Jistě je to umocněno tím, že vypravěč a jeden z hlavních hrdinů je v jistém smyslu autorovo alter ego (odpovídá mu věkově, místně a v jedné pasáži jej osloví jeho jménem). A pro mě osobně je to tím působivější, že podobné pocity a postoje dokonale znám. Proto je pro mě Žadanova próza, ač to není lineární čtení s ryzím a jasným narativem, nýbrž spíš rozběsněná kaskáda historek a bizarností (zpravidla vtipných a jadrných), důležitá v hlubší rovině. Navíc skvěle přeložená.

2 19.06.2024

Hejnice jsou patrně nejkrásnějším poutním místem v Čechách (já vím: je to subjektivní), pokud jde o celkové zasazení do krajinné scenérie. Mohutná hradba strmých severních svahů Jizerských hor dodává tomuto chrámu téměř alpskou atmosféru. Od dětství jsem tam jezdil a postupně si k tomu místu vytvořil vazbu bez nadsázky láskyplnou. I proto jsem uvítal nový knižní počin rýnovického Domu česko-německého porozumění, nesmírně to zasloužilé organizace nejen v regionálním měřítku.

Knížka je velmi vkusně vypravená a poslouží jako ideální suvenýr pro poutníky, turisty i jako důstojný doplněk knihovničky všech milovníků Hejnic a Jizerek. Je vpravdě útlá a vzhledem ke své dvojjazyčnosti i hojným ilustracím a reprodukcím historického ikonografického materiálu je vlastního českého textu poskrovnu. Tvoří jej miniúvod, následně převyprávění legendy o vzniku poutního místa a návazná kapitolka o jeho dějinném vývoji od počátků po nejaktuálnější současnost (v roce 2022 se jim povedl obdivuhodný čin: ubytovali v klášteře neuvěřitelných 180 válečných uprchlic a uprchlíků z Ukrajiny!), obojí z pera Petry Laurin. Vše je podáno stručně, hutně, ale čtivě a kultivovaným jazykem. Pro zevrubnější poznání je vhodné sáhnout po některé z položek stručné bibliografie na konci knížky (obzvlášť doporučuji skvělou knihu Jan Heinzla a Milana Svobody). I výběr obrazového materiálu (různé veduty a staré fotografie Hejnic) je reprezentativní a kvalitně reprodukovaný.

Posouzení estetických kvalit a vhodnosti ilustrací Moniky Haniky je asi na každém čtenáři (osobně je pokládám za vcelku zdařilé, naivistické, leč nepřekračující meze kýče, ale mnohem spíš by se hodily do nějaké dětské knížky), nicméně zásluhou této ilustrátorky, která je potomkyní českých Němců z regionu (nar. 1947 již v Hesensku), obsahuje hejnická knížka ještě jednu zajímavost – převod legendy o poutním místě do jizerskohorského nářečí němčiny („paurisch“). To je bezesporu zajímavé nejen pro naše německojazyčné krajany (resp. jejich potomky), ale i pro všechny s němčinou alespoň trochu obeznámené čtenáře nejen z regionu. Jen škoda, že se – alespoň tak mi to přijde – jedná o převod poněkud mechanický. K nářečí totiž zpravidla patří i specifický styl vyprávění, jak vidíme třeba na výkonech lidových vypravěčů z Moravy, od padesátých let publikovaných i knižně, anebo na souborech nářečních textů. A ještě dva drobné minusy tato jinak moc pěkná knížka má: Zaprvé je to cena – pohybuje se kolem 200 Kč, přitom je to opravdu miniaturní dílko. A zadruhé několik stylistických neobratností, které v českém textu navzdory tomu, že je v tiráži uvedeno několik zkušených redaktorů, bohužel zůstaly, srov. „prostory kláštera využívala místní škola pro školní jídelnu, družinu a školní zahradu“ (s. 38) či „v Hejnicích, v zeleném údolí řeky Smědé a v obklíčení bukovými přírodními rezervacemi“ (zadní str. obálky).

Přesto knížku všem jizerkomilům i občanům a návštěvníkům kraje vřele doporučuju.

1 07.06.2024

Tvorbu Petra Borkovce mám nesmírně rád, a byť jsem od něj zatím nečetl úplně všechno, k některým jeho dílům se opakovaně vracím. S radostí jsem si tedy pořídil a přečetl tuto jeho nejnovější, raritní knížečku (pouhých 150 výtisků, navíc zjevně zatím nešla do běžné distribuce). Troufám si říct, že jsem jedním z ideálních cílových čtenářů, jelikož i u mě se snoubí zájem o entomologii (byť mnohem poučený a zapálený než u Petra Borkovce) s vášní pro poezii. Tím nechci říct, že by si četbu nemohli užít i jiní, ale koho hmyz nechává chladným, nebo se mu dokonce hnusí, možná tyto Borkovcovy texty tolik nedocení. Napadá mě přirovnání k půvabné knížce Miloslava Nevrlého Moje ptačí roky, ovšem s tím, že Borkovcovy texty jsou vycizelovanější, jemnější (třebaže Nevrlý je zdatný stylista) a platí to i pro vypravení celého svazku.

Nesnadno se to formuluje, ale základním rysem veškeré Borkovcovy tvorby pro mě byl vždycky ostře tesaný (což neznamená, že by byl prostý subtilnosti), vyzrálý a suverénní výraz, který je výslednicí obdobného nahlížení, vidění. I v přítomné knížce autor v jednom z textů líčí, kterak především pozoruje to, co je („jsem tak ustrojen, že nevidím dobře pod povrch“), a nikoli primárně to, co jest (ač to v té jeho zrakovosti, ornamentice v nejlepším slova smyslu, samozřejmě také je, avšak nikoli coby výsledek plánovité reflexe, nýbrž spíš jako jakýsi smysl výtvarna). Touží vnímat a pojímat, aniž by ho to nutilo „v hlavě srovnávat, porovnávat a přirovnávat na všechny strany“, touží se vzepřít metafoře coby výsledku lidského rozumování, „zůstat ohromený, a mlčet!“ Byť si samozřejmě uvědomuje limity, potažmo nemožnost takového usilování. Na každý pád jsem si teprve při četbě Křehké knížky uvědomil, nakolik má Borkovcova tvůrčí metoda (tak jak si ji představuju – rekonostruuju při četbě) blízko k čisté, precizní, „křehké“ práci sběratele a preparátora drobounkého hmyzu.

O to působivější je tragická tónina, kterou determinuje hned první text knihy, v němž se dočítáme: „Jak moji entomologičtí přátelé vědí, ztratil jsem před rokem, ve svých téměř čtyřiapadesáti letech náhle zrak a byl nucen s aktivním sběrem brouků úplně přestat. Ale zbytky zraku (jsou to bohužel jen jednotky procent a moje vidění připomíná průhled přes zažloutlý velice tlustý achát) mi stále přinášejí, jak rád poznamenávám, nezvyklé entomologické zážitky. Barevné a lesknoucí se stíny s jakoby tlustým lemováním na pravém oku silně připomínají krovky krasce Chrysochroa Ocellata a stojaté bílé mžitky na černém pozadí, které tak zřetelně vidím levým okem, mají už navždy hranatý a s ničím nezaměnitelný obrys vzteklého a dravého krajníka pižmového (Calosoma sycophanta).“ Tímto prizmatem vnímáme i jeho texty o sběratelských začátcích, noční svícení, vzpomínky na burzy, nigerijské zlatohlávky-goliáše s notnou dávkou nostalgické melancholie.

Jediné, co mě na této jinak půvabně vypravené knížečce zamrzelo, bylo několik textových chyb (*ke břehu zarostlého vodními travami – s. 27; *Hřmot se blížil se a sílil – s. 59; na zadní straně obálky je reprodukce textu ze Lhotského Křehké krásy přerušena v půlce slova, což byl patrně záměr, resp. to vydavateli či autorovi nevadilo, leč působí to divně, také jako omyl). Ty lze přičítat nejspíš poněkud nadšeneckému rázu celé edice, kdy v podstatě celou výrobu knihy měly na starosti pouhé dvě osoby. Škoda. Nicméně i tak je to krásný a vzácný počin.

1 04.06.2024

Svěží, kvalitní a vyzrálý debut hned z několika důvodů: Prvním z nich je bezesporu prolínání kultur v pozadí a tematice sbírky. Jablonecko, Praha, Irák, Blízký východ – místa, kultury, mentality, horizonty spolu sousedí třebas i na ploše jediné básně, jediného verše a vyjevují tu více, tu méně samozřejmé „možnosti přehlíženého“.

Blízko k čemu na východ od čeho?

přestože rozkvetl šafrán
život působil pustě

to ráno lidé vypadající jako já
vraždili lidi vypadající jako já

smečka psů vycenila své tesáky
a intimita se stala lhostejnou
k dotekům

Ale abych sbírku neredukoval jen na tento exotismus (byť je to zkrátka její nápadný rys a autor s ním – i jazykově – pracuje zcela záměrně), jde podle mě – a v tom tkví druhá velká přednost – o sbírku ve svém jádře hluboce humanistickou, empatickou. A toto přesvědčení není podáno prvoplánově, agitačně, ale tak nějak vyplývá – navzdory všemu – zpod veršů, nezřídka skeptických, pochybovačných, zklamaných, tklivých, ba snad i jemně ironizujících.

Fotbal na umělce

kluci pískají fauly na stonky pampelišek

prodavačka v krámku naproti
určuje ceny podle toho
kdo zrovna nakupuje

občas hrajem zápasy bílí s tmavými
a tak jsme s bráchou v týmu s Romy
občas hrajem zápasy se smíšenými týmy
a tak jsme s bráchou sami

***

Být Čechem

připadal jsem si
jako Čech
až do doby
než jsem si tak
připadat přestal

4 31.05.2024

Pozoruhodný debut severočeského básníka – výrazově, tematicky a náladou vlastně docela monotónní, leč koherentní. Určitě stojí za přečtení.

Tománek ve své sbírce jako by utkvěl v nějakém dávnověkém bezčasí (špetku civilizace prozrazují jen ojedinělé motivy, např. nemocnice či remorkér na řece). Jeho jazyk a vidění je oproštěné od aktuálního, prosté jakékoli časovosti. Jako by to byl prostor mýtu, potažmo spíš jakési fantasy kulisy (pokoušel se už někdo o fantasy básnictví?). Ústřední postavení v něm má příroda a krajina, nezřídka více či méně nápaditě oživovaná a personifikovaná:

Čertova voda

vyhledej srdce vody
zvaž její slabiny
obětuj stáda lodí
hladovým ústům jezu

sleduj
jak rostou skály
drancují srdce lesa
jak z jejích boků
prýští krev

to voda
zvrácená nazad
žere svůj vlastní proud

Velice často je přitom bezprostředně propojována s člověkem, ať už lyrickým subjektem, anebo adresáty jeho básní (a to i konkrétními – např. v textech dedikovaných tátovi či Áje). Srůstá s ním a stává se jeho součástí (anebo se on stává její součástí), tvoříc pak cosi nedílného, leckdy bezmála monstrózního. A katalyzátorem (to už není fantasy, ale přímo sci-fi básnění!) jako by byla třeba bouřka, jako to cítíme z některých čísel z cyklu Anatomie bouřky. Je tam ovšem stále i to ztotožnění subjektu a krajiny.

Anatomie bouřky III.

prý nejsi řeka
ale krajina
se v tobě odráží

klesá jak kámen
hluboko
do spodních proudů

probleskává řečí
gesty, ústy
i po letech
prší z tvých očí

Zčásti je to asi do krajnosti dovedený romantismus a jeho koncept „krajiny jako stavu duše“, třebaže u Tománka jde často spíš o jeho inverzi – „duše (zde zvnějšněná niternou poezií) jako stav krajiny“. Lze se ovšem tomuto vpravdě romantickému lyričku divit poté, co si na zadní straně obálky přečteme, že Tománek pochází z Ústí nad Labem a většinu života žije na Děčínsku? Nedokázal jsem se té sugesce zbavit – v monumentalitě, mytičnosti a síle básníkových krajinných vizí zkrátka vidím Středohoří, Labské pískovce a asi náš nejúchvatnější říční kaňon od Ústí k Děčínu a Hřensku. Koneckonců motivy řeky, vody, lodí, plavby atp. jsou ve sbírce nesmírně hojné. Říkám si – to je prostě Děčín, jediné stále ještě trochu námořnické město u nás... Závěrem bych si ovšem dovolil odcitovat jednu tlumenou „rurální“ báseň, jejíž romantičnost se zbytku vymyká. Vědomě či podvědomě odkazuje kamsi k linii českého básnictví, jejímž vyvrcholením je asi Reynek nebo Hejda:

Boží hod

kdo hodil bohem
rozčísl polím
pěšinku
a přišel…

v zahradách
vzrostlé samoty
už obrážejí plodem

sousedé zhasli

v kamnech hoří
sníh

praskliny nebe
stromy zrcadlí

1 31.05.2024

Na knihu jsem se nesmírně těšil, téma i kontroverzní nádech s ní spjatý mě už delší dobu velice lákalo. Využil jsem tedy letošního Světa knihy a na slovenském stánku (jsem rád, že tam ještě cenzurní praktiky ministryně Šimkovičové nedosáhly) si ji pořídil ve slovenštině. Knížku jsem tedy četl v originále, ale nedaří se mi jej tady na Databázi najít (to se to tu automaticky nějak spojuje?), a tak své hodnocení píšu sem, pod české vydání z Hosta, ač o hodnocení překladu nejde (ani jsem jím nelistoval).

Musím říct, že jsem byl překvapen hned v několika ohledech. Jednak je to debut skutečně kvalitní a působivý. Čekal jsem spíš, že půjde hlavně o kontroverzní téma-tabu, a že umělecky (koncepčně, stylisticky) to nebude žádný zázrak, ale Hochholczerová nabídla suverénní styl (nakolik jsem schopen posoudit jej coby nerodilý mluvčí slovenštiny), přerývavou, trhanou perspektivu, zdatnou práci se zámlkou, nevyslovením a nevýslovným, putováním motivů aj. Takže překvapen jsem byl velmi příznivě.

Zároveň mě překvapilo, že věkově a mocensky nerovný poměr je líčen vlastně dost cudně, bez expresivity, skandální drásavosti. Čekal jsem, že bude mnohem jednoznačněji vykreslen jako manipulace působící nezhojitelné jizvy, ale reálně (alespoň tak jsem to jako čtenář vnímal) se to skrývalo hluboko mezi řádky, v pozadí, a vlastně to v sobě nemělo ani tu nezhojitelnost. Právě to mě na ději zaskočilo asi nejvíc: postava Terezy jako by onen vztah ani nevnímala jako něco zásadně anomálního a postupně se z jejího srdce/života vytratil jako jakákoli jiná silná zamilovanost či láska. Jistě, přinesl nezdravou fixaci, s ní spojené následné zmatky, tápání, neschopnost navázání trvalejšího, zdravého vztahu posléze. Ale nebývá toto důsledkem téměř každého raného dlouhodobějšího vztahu, i když jsou partneři věkově souměřitelní a mocensky na rovni? A tím naprosto nechci bagatelizovat zneužívání pozice ze strany učitele, trenéra, sbormistra či kohokoli staršího v podobném postavení, přijde mi však, že zrovna tady k tomu hlavní postava přistupovala s vyzrálostí větší než v leckterém dospělém vztahu. Terezou nebylo jen manipulováno, ale sama občas měla prostor rozhodovat a nasměrovávat dění dle svých představ – a využívala toho. Nelze v tomto ohledu vyloučit, že k tomuto zachycení nerovného vztahu přispělo psaní knihy z odstupu let. Návazných – a závažných – témat je v knize samozřejmě řada (nezájem rodičů, šikana a vyloučení kvůli jinakosti, bezútěšnost slovenského maloměsta a obecně hodnotové a mravní potácení tamní společnosti), ale právě hlavní motiv mě překvapil tím, že vůbec nenaplnil mou představu o prožívání, rozuzlení a reflexi takového citu a poměru.

Otázkou, kterou si kladu nejen u Hochholczerové, ale u mladé víceméně autofikční literatury vůbec, ovšem je, kam se tito tvůrci budou dále vyvíjet? V daném tématu a způsobu (resp. jednom ze způsobů) jeho zachycení totiž Hochholczerová dosáhla v podstatě svrchovanosti. Troufám si říct, že lépe se to napsat nedalo (jinak – a srovnatelně dobře – bezesporu ano, ale ve zvoleném pohledu a modu to bylo perfektní). Nicméně je-li pravda, že téma pohlcuje autorku podobnou měrou jako hrdinku její knihy, o čem bude psát příště? A podaří se jí dosáhnout obdobné sugestivity?

5 31.05.2024

Už dlouho jsem nečetl žádnou poemu – a tahle byla nesmírně působivá až uhrančivá. Vtáhlo mě to a přeneslo do Podskalí, na Vyšehrad, k železničnímu mostu (v současnosti ohroženému barbarským přístupem SŽ, což při četbě ještě prohlubuje vědomí hořké melancholie), tedy do míst, která mám i já nesmírně rád. Byť jsem tam nevyrostl, znám to tam vcelku obstojně, proto jsem si vše konkretizoval vlastně automaticky a ani skrytější narážky mi většinou nezůstaly záhadou. Je nicméně otázka, jak se s touto vrstvou textu vyrovnává čtenář s Podskalím neobeznámený.

Celé se to nese na vlně sugestivní nostalgie, vzpomínek, jež se porůznu vracejí a vytanou tu v jednom, tu v jiném kontextu. Někdo se možná zprvu bude v postavách a časových rovinách ztrácet, ale i to má svůj účinek a při pozorné četbě se to postupně projasní. Koneckonců poema je rozprostřena v jakémsi těžko definovatelném bezčasí konce 80. a průběhu 90. let, prolnutém s pohledem z odstupu nějakých pětadvaceti třiceti let, tedy nejspíš víceméně současností. Avšak příliš dobových vodítek v podobě reálií, popkulturních odkazů tam nenajdeme – leda snad v podobě úryvků písňových textů, z nichž ovšem jen některé mají zřetelnější časovou podmíněnost (HNF, Minutemen), jiné jsou méně dobově vázané, univerzálnější (Nick Cave a Hugo Race, Einstürzende Neubauten, Crosby, Still & Nash).

Jedinou potíž mám s jazykem, stylem a poetikou Berného poemy. Je totiž jednoznačně silnější ve své epické složce než v lyrickém vidění a matérii. Nemůžu se zbavit dojmu, že slova nebyla volena dostatečně promyšleně, resp. s patřičným básnickým citem. Mnohdy se zdá, jako by Berný napsal prostě vzpomínkovou lyrizovanou prózu, rozsekal to pak do veršů a okořenil určitými poetickými postupy typu proházení kompozice, opakování a navracení či doplnění o jakési písňové pasáže (ty však nemají takovou sílu jako narativní linka, viz i nepovedený závěr poemy). Kupříkladu výše zmíněná repetitivnost je osvědčeným poetickým prostředkem, který mám rád, ale u Berného se v tomto ohledu vytratil cit pro míru, tzn. vlastně vyzrálý cit básnický. Třeba ona titulní fráze „k Helmovskému jezu“ (mimochodem zvolená poněkud nesmyslně, vždyť Helmovský jez je až u Štvanice, s Podskalím nemá nic společného a četl-li jsem dostatečně pozorně, v příbězích tvořících jádro poemy nemá žádné postavení osudového místa) se tam asi měla vracet coby refrén, ale působí to spíš jako umanutost – anebo zoufalá snaha o zvýšení literárního účinku, když zrovna nevím, jak pokračovat. Návrat motivů i celých frází je bezesporu legitimním postupem, ale čtenář by od něj očekával buď to, že díky tomu pokaždé dojde k nasvětlení původního významu, vyznění či znění z trochu jiného, nového úhlu, anebo že bude dosaženo magického účinku, kdy se z jazyka stává hudba, jako v zaříkávadlech, jako když směřuje k transu. Ani jedno se však Bernému tím opakováním docílit nedaří, takže to na čtenáře může působit úmorně (samozřejmě každý má míru trpělivosti jinde). Autor je zkrátka víc prozaik než básník, v lyrické rovině je nanejvýš písničkář (ostatně odpovídá tomu i jeho dosavadní činnost, jak jsem si posléze přečetl na zadní straně obálky).

Tím vším ale nechci snižovat působivost celku, jen je zkrátka silnější v příběhu a kompozičním pojetí než ve výrazu a poetice. Ale to nevadí – kdo má rád nostalgii, Podskalí a Prahu, tragiku a určitou syrovou bluesovou (té je tam víc než onoho párkrát deklarovaného punku) zjizvenost, tragiku (post)normalizační prázdnoty, myslím, že bude spokojen, ba nadšen. Tak jako já.

1 30.05.2024

Jakožto milovník Žižkova a částí své osobnosti i hrdý Žižkovák jsem si knížku pořídil hned po jejím vydání. K četbě jsem se dostal až nyní a byl jsem nadšen.

Zprvu jsem k ní sice přistupoval s určitými obavami. Podobné antologie, zahrnující texty sepsané na objednávku, navíc na předem daná témata, často mívají úroveň dosti kolísavou. O to příjemněji mě však Krvavý Žižkov překvapil.

Editoru Martinu Reinerovi se myslím podařil malý zázrak. Nejenže totiž shromáždil a ke spolupráci přiměl skutečný výkvět našich prozaiček a prozaiků. Ale navíc od každého z nich dostal povídku kvalitní, neodbytou a promyšlenou, na nichž není patrná účelovost jejich vzniku. Někteří si přitom vyhraněně, leč šťastně uchovávají svou stylovou svébytnost (kupř. působivé texty A. Bolavé nebo S. Bilera), jiným se podařilo docílit překvapivé pointy rodem z alternativní historie (A. Palán, J. Padevět), mnozí se pustili do pečlivých rešerší a povedlo se jim barvitě vykreslit dobovou atmosféru, jiní nápaditě přenesli dávný motiv do současnosti (P. Hůlová, M. Pilátová, J. Rudiš). Zkrátka povedlo se – dle mého názoru ve všech ohledech.

Mimoto je kniha pečlivě zredigovaná a vkusně vypravená, na předsádkách je historický plán Žižkova, umožňující orientaci v dobových uličních názvech. Publikaci tedy vřele doporučuji nejen všem obyvatelům a příznivcům Žižkova (pro ně by to měla být položka povinná), ale i milovníkům historických kriminálek a c. k. a prvorepublikové nostalgie vůbec.

3 29.05.2024

Zdařilá obrazová publikace ze záslužné vlastivědné produkce MČ Praha 3 poskytuje srovnávací fotografie z části Vinohrad (té na území P3) a z celého Žižkova. Ty historické pocházejí dílem z první republiky, dílem i z poválečných dob, zejména normalizačních let (mj. od Janovského či Kocourka), když se některé oblasti Žižkova staly obětí barbarských zásahů komunistických technokratů.

Výběr je poměrně vyvážený, kvalita reprodukce zpravidla (v rámci možností) vcelku obstojná. Myslím ovšem, že publikace mohla být rozsáhlejší, třeba i dvojnásobná. Ještě víc bych se zaměřil na proměněné části Žižkova. Zničené okolí Komenského náměstí a Olšany je už taková klasika a kvituju, že jim knížka věnuje hodně prostoru. Máme tu ovšem i menší jizvy na tváři Žižkova, které by si svou srovnávací fotku zasloužily. Mj. proluka na rohu Milíčovy a Štítného (u Arga), roh Prokopovy a Havlíčkova nám., roh Husitské a uličky Pod Vítkovem, řada míst ve spodní části Hartigovy (např. ohavný panelák proti sokolovně, novostavby na severní straně ulice v úseku cca mezi Lukášovou a Černínovou) aj. Samotného by mě zajímalo, co na těch místech – dnes buďto prázdných, anebo zastavěných čímsi kulantně řečeno architektonicky rozpačitým – stávalo, kdy a proč to bylo zbořeno. Není to velká výtka a vím, že Žižkov má i jiné kvalitní publikace, kde snad něco z toho lze dohledat (zejm. Žižkov. Svéráz pavlačí a strmých ulic od Tomáše Dvořáka), ale myslím, že přítomná knížka mohla být klidně o několika desítek snímků rozšířena.

2 29.05.2024

Překladatelka Zlata Kufnerová přichystala reprezentativní výbor z jednoho z nejvýznamnějších makedonských básníků a doprovodila jej stručným doslovem, mapujícím tvůrčí vývoj autora zhruba do poloviny osmdesátých let. Za to jí náleží velký dík. Knížka je zároveň tak trochu raritkou (pouhých 750 výtisků), takže mě potěšilo, když jsem na ni náhodou narazil v jednom mimopražském antikvariátě. Škoda, že na překladatelku nikdo nenavázal a nepořídil výbor z Matevského pozdní tvorby, kdy jeho básnická produkce, zprvu sporadická (první tři sbírky vydal s odstupem sedmi a desíti let), nabyla na intenzitě. Můžeme jedině závidět Slovákům – ti totiž ve své mateřštině novější výbor mají.

Matevského poezie je závažná a vyspělá. Dlužno dodat, že se nečte snadno, přestože její obraznost často vychází z prostých zdrojů jako příroda, počasí či běžné věci. Většina básní nepracuje vyhraněněji s melodikou jazyka ani rýmem. První zhruba třetina výboru obsahuje básně recipientsky nejobtížnější, ve své reflexi a metaforice značně komplexní a komplikované, jež vyžadují značně soustředěné čtení. Nemám možnost srovnání s originálem, ale zdá se, že překladatelka odvedla nesmírně pečlivou práci, potrápila se i s působivými aliteracemi a operovala s nadobyčejně širokým lexikálním repertoárem (aneb kdo znáte „čiv“ a „rozhu“?). Za nejsilnější pokládám projasněnější básně zhruba uprostřed knihy (od Kamenů na s. 28 až po Výšku na s. 42, obzvlášť vyikající jsou mj. Hodokvas, Iluze, Daleké hlasy a dvě níže citované), pocházející patrně ze sbírky Kosatec (Perunika, 1973). Matevski v nich navazuje na makedonskou lidovou poezii a úžasným způsobem jí posouvá do takřka metafyzických zaklínadel. Prakticky všechny jsou V poslední části výboru se objevují delší, výpravnější básně, snující konkrétnější úvahy inspirované cestami (Osvětim; Antropologické muzeum; Aztécký kalendář) a kroužící kolem problematiky civilizace, jejích dějin, vývoje, zániku, postavení jedince v ní (Na břehu), přílišné technologizace (Osamělost) a odklonu od přirozenosti (Lípa). Jako příklad opíšu dvě z oněch Matevského propastných variací na lidovou notu:

Jarní

Listí v lese pospíšilo
ptáky všude probudilo
po lukách i kolem plotů

Sníh se vzdouvá nafukuje
ve mně smutek ustupuje
po širokých cestách
ozývá se dálka

Koník řehtá vázán k plotu
rozběhne se ke třem kopcům
a pak dál až k nenávratnu

Kukačka si kuká
z výšina na nás kouká
ach ty jaro zrádné

Sníh se vzdouvá nafukuje
koník řehtá vázán k plotu
cesta hledí do daleka
do daleka k nenávratnu

***

Osamění

Čas zhltl čas
voda svůj pramen
úl spolkl oblohu
slavík zas klid

Les prchl do lesa
zavalen kámen
jabloňka odešla
pýr zničil květ

Po stopách mlčení
jen vlčí plížení
stín dýmu nelehá
na bílý sníh

Čas rozsel v prostoru
zasutá slovíčka
dolina zaznívá
po tesknicích

Jsem v dáli od tebe
hroudu mám na prsou
z našeho nespaní
vrší se vrch

2 27.05.2024