V_M komentáře u knih

Ani nevím, kde a proč jsem před lety pořídil tuto sbírečku, každopádně k tomu zcela jistě došlo nahodile – Pavla Petra jsem pouze vedl v patrnosti spíše coby regionálního básníka (z mně zeměpisně nejvzdálenějšího kraje) a měl jsem vůči jeho tvorbě tedy určité předsudky. Teď jsem na knížku v zadních řadách jedné ze svých „knihoven“ narazil a nutno říci, že četby rozhodně nelituji a že mě dokonce navnadila k tomu, abych si sehnal další autorovy sbírky z příslušného údobí.

Poetika je to výrazná, byť v lecčems snad až příliš inspirovaná Kuběnou (nejsem žádný znalec tohoto tvůrce, ale píše tak vyhraněně, že je každý jeho dopad vcelku patrný hned), ale též expresionismem, českými katolickými básníky dvacátého století, zčásti i barokem a folklorem. Nicméně nevadí mi to, stejně jako mě v posledku nerušilo ani neodbytné podezření, že Petrova exkluzivní a expresivní obraznost a metaforika je občas vypočítána tak trochu na efekt, poskládána jistě dovedně, ale bez patřičné (a dle mého v daném typu lyriky kýžené) autenticity či tvůrčí spontánnosti. Ovšem i tak je to uhrančivé, sugestivní, zapamatovatelné. A to dnes není málo: Ač totiž nerad vyzním jako zapšklý suditel současné naší poezie (kromobyčejně pestré, avšak často značně tápavé), jen máloco z ní ke mně promlouvalo tak koherentně a zřetelně jako tato náhodně se namanuvší Petrova sbírka, a to i přes veškeré výše řečené připomínky k ní. Barvitost, ba až křiklavost, trochu starosvět, spiritualita, jemné náznaky menšinového erotismu, zároveň usazení v krajině, konkrétní názvy a práce se jmény, vesměs dobrá intuice – cit pro metaforu... Vskutku to není málo.

Jistě je to zčásti tím, že jsem na podobných poetikách vyrůstal, a kdybych byl knížku četl jen pár let po jejím vydání, kdy jsem začínal číst poezii (a vlastně obecně začínal číst krásnou literaturu), patrně bych ji přijímal ještě bezvýhradněji než teď. A patrně je to zčásti i tím, že jsem si mezitím ke Zlínsku a východní Moravě vytvořil řadu osobních a intelektuálních vazeb, takže ke mně i písemnictví a duchovní odkaz tohoto – pro mne velmi dlouho zcela neznámého kraje – nyní promlouvá důsažněji.

Jako nejzajímavější básně jsem si (krom níže citovaných) poznačil tyto: Úplněk; Zádušní píseň; Vinice; Peklo živůtků; Louka; Javorůvky; Jako tenkrát jsem byl zasnoubený s jedináčkem… Dodám jen, že jde zejména o texty z prvního oddílu sbírky – byť má totiž Petr zřetelnou tendenci k delším, řekněme litaničtějším útvarům, mnohem silnější je v kratších, střídmějších, zvučnějších kusech. Posuďte sami:

Svatba

Zčernalá znamínka
Boží přítomnosti.
Tenká roucha tanečníků.
Jejich ruměnec v mrazu
jezerní vody.
Bez rouch přelétavé přístrachy
se snoubí.


***

Láska sůvat

Láska sůvat. Seno mokré doutná.
Tesař ztratil svůj omamný hoblík.
Právo mistrovské. Nemá na práci nikoho.
A je tu jeho smrt, jeho v zármutku lidožroutské ostrovy,

ty vysněné o Velikonocích,
jeho peklo, čertův ocásek,
z bílého dřeva pryskyřičné semeno.
Z bílého dřeva trylek narozený,
nebeský, vražedný.

Velmi pěkně vypravená sbírka jednoho z mých nejoblíbenějších našich básníků. Vydání v nakladatelství Baobab jako by chtělo naznačovat, že jde o poezii pro děti, ale to v reálu sugeruje pouze jedna z rovin pohledu na – podotkněme, že pozoruhodné – ilustrace Anny Neumann a pak pár básní, reflektujících dětský pohled na svět jakýmsi „dětským“ výrazivem.

Jinak se ovšem v převážné většina jedná o klasické borkovcovské básnické texty, které ty, kdo znají autorovu poetiku, postupy, motivy a vývoj, prakticky ničím nepřekvapí. Dokonce ani mořské a italské náměty nejsou v jeho tvorbě ničím novým. Nemyslím to nezbytně jako výtku – kdo má autorovo básnění rád (tak jako já), bude spokojen. Jde o sbírku sugestivní a (jakkoli to vyzní paradoxně) nápaditou, tak jak je to autorovi vlastní. Jen se zde nepoodkryje tvář nějakého nového, zas o fous staršího, vyzrálejšího, kamsi dál či jinam vyvinutého Borkovce. Není to zklamání, leč ani bezvýhradné nadšení.

Starý atlas

Mořský krabe, záhybů plný!
Štítovče – ty, co zdržuješ čluny!
Platýsi, který bělostí záříš!
Kněžíku kanáří!

Bázlivý tuňáku v houfu!
Makrelo v průzračných vodách!
Mečoune, který si troufáš!
Mníkovče, podmořský drozde!

Vy nevlídní úhoři mořští!
Muréno, jejíž hřbet hoří!
Jesetere, tak proslulý!
Okoune, nesmírně rychlý!

Znamenitým a originálním způsobem je řešen obsah, který zahrnuje i jakési stručné a hutné bodové „charakteristiky obsahu“ jednotlivých básní, jako by se jednalo o kapitoly kupř. v historické monografii tradičního střihu. Jen škoda, že se tímto vtipným a rafinovaným krokem odhalila drobná formální vada, a sice že básně Delta (reálně na s. 56) a Pláž v zimě (reálně na s. 64) jsou v obsahu prohozeny (snad autor do poslední chvíle váhal, kam kterou z nich zařadí). PS: Zajímalo by mě, jakouže to nejlepší báseň o písku napsala Daisy Mrázková.

Cikády

Zpěv cikád není žádný zpěv:
je to řev, hukot, hřmění.
Plechový vozík s kamením
rachotí po kamení.

Cikády burácejí – víš ty co?
Pojď hledat slovo pro ten rámus!
Japonský básník kdysi napsal:
sbor cikád zurčí na jasanu.

Cikády zurčí, crčí? Pláčou snad?
Drnčí jak liják? Hromují?
V piniích padá vodopád –
tak to zní. Přesně tak to zní.

Velice zdařilý výbor lidových pověstí z Valašska, čerpající převážně z méně známých a hůře dostupných (dříve vydaných) sbírek a pramenů. Eva Kilianová je v různé míře formálně, strukturně a jazykově upravovala, ovšem činila tak s citem. Co v tomto ohledu obzvlášť oceňuji, je promyšlené zachování prvků původní mluvenosti pověsťových útvarů a místního dialektu v nich, které na jednu stranu dostatečně signalizuje tuto orální podstatu textů a jejich krajové zařazení, na stranu druhou ovšem nijak výrazně neztěžuje jejich četbu a pochopení. Sám sice nepocházím z regionu, ale s mluvou naší části Karpat jsem dobře obeznámen, takže jsem žádný slovníček ani vysvětlivky nepotřeboval, je však pravděpodobné, že běžní čtenáři z jiných krajů nebudou úplně všemu (v daných významech a kontextech) rozumět. Rozhodně pomůže povědomí jisté o slovenštině a polštině anebo zkrátka zkušenost s jinými beletristickými texty s východomoravskými nářečními prvky (zrovna Valašsko totiž počtem a bohatstvím vydaných souborů pohádek a pověstí výrazně předčí všechny ostatní moravské kraje). Zároveň však myslím, že nepůjde o takovou interpretační zátěž, aby nějak výrazně snížila požitek Z textu. Takže i s tímto vědomím myslím, že editorčino naložení s texty bylo šťastné.

Jako zajímavý a cenný vnímám (byť trochu repetitivní) i krátký doslov z pera folkloristy Oldřicha Sirovátky, naopak ilustrace od Karla Zemana se mi příliš nelíbí, ale to jistě může být individuální a je to dáno také tím, že knížka je primárně určena dětským čtenářům. To je podle mě jediná sporná věc, děti z Valašska (zvlášť v roce 1978, kdy knížka vyšla; v této souvislosti je zajímavé – a správné –, že se v textech důsledně drží toponymum Zlín) jazyku i světu pověstí snad budou rozumět dobře a plně, ale v ostatních případech bych četbu dnes doporučil spíš dospělým čtenářům, samozřejmě však záleží na sečtělosti a jazykových kompetencích dítěte. Anebo nejlépe ke společné četbě.

Bravurní jazyk, styl a metaforika, to v prvé řadě. Sugestivní atmosféra a pozoruhodný ponor do dětské i dospělé psychologie jednání, to zadruhé (byť nelze říct, že by autor tu dětskou vždy vnímal i líčil zcela věrně, ale koherenci fikčního světa Postelí bez nebes to nenarušuje). A zatřetí tam probleskují ty Louny, jedno z mých měst milovaných a hojně navštěvovaných, třebaže tam nejsou jmenovány a některé románové reálie příliš neodpovídají (ale to beru jako autorskou licenci).

Člověk si při četbě tohoto Konrádova dílka, paradoxně dnes již pozapomenutého a ani dobově nijak výrazněji rezonujícího, opakovaně uvědomuje, jak lexikálně a stylisticky bídná je dnešní česká próza, jak ubohou a otřepanou obraznost nabízí a jak vinou toho všeho ochuzuje čtenáře a spolu s nimi i jazykové povědomí Češek a Čechů (a ruku v ruce s tím i jejich formulační a myšlenkové schopnosti). Konrádovy Postele bez nebes se nedají, jsme-li poctiví, vysloveně zhltnout, avšak zároveň nelze říci, že by nebyly čtivé. Retardačním prvkem jsou občasné enumerativní výrony všemožných metafor a obrazů opisně zachycujících určitý pocit, impresi, vztah či skutečnost, kdo však tyto pasáže nepřeskočí, dočká se v podstatě malých básní v próze. Rozhodně se jedná o avantgardní, poetisticko-surrealistické dědictví, které ve spojení s psychologizující tendencí celého románu (uplatněné jistě v návaznosti na klíčové české psychologické prozaiky třicátých let) působí velmi neotřele, takřka nesourodě, a přesto (aspoň pro mě) stravitelně.

Každopádně kdo si libuje v nových slovech (nikoli ovšem neologismech – ty tam totiž nenajdeme), významech či obratech, přijde si na své. Při čtení jsem nespěchal a leccos si hledal či ověřoval v Příručním slovníku jazyka českého (ten je totiž nej!), leckdy dokonce v domnění, že jde o tiskovou chybu nebo Konrádovu inovaci. Příslušný výraz ovšem vždy existoval. Namátkou si vybavuji slova jako „srodnost“, „oznobenina“, „pesík“, „jediné“ (v roli částice ve významu „pouze“) či „okončetina“. Opravdu je v češtině máme, ověřte si to taky. Tím bych nerad někoho odradil, tak kniha není nesrozumitelná ani nečitelná, jen je to prostě požitek, jaký bychom od slovesného umělce měli – aspoň občas – dostat naservírovaný i dnes.

Ještě dvě věci mě napadají: Knihu lze číst i jako svébytnou kroniku vyrůstání a života na menším českém městě v předvečer první světové války. V tomto ohledu je cenná i faktograficky a s ohledem na dějiny každodennosti. Zaujalo mě, jak silně tu byly reflektovány a prožívány dnes u nás již zapomenuté konflikty jako osvobozenecké boje Bulharů či Černohorců proti Osmanskému impériu či búrské války. Zároveň je sympatické, jak Konrád demaskuje pokrytectví a vnitřní rozkolísanost dobové české vlastenecké scény, jakkoli to nečiní z týchž pohnutek jako např. Škvorecký ve Zbabělcích, nýbrž mnohem spíš aby nabídl tu správnou, tj. levou alternativu (ač i ta je problematizována v jedné ze závěrečných scén, kdy dochází k neporozumění mezi hlasatelem dělnických idejí strojníkem Lůchou a jím – či jeho étosem – do určité míry zmanipulovaným chlapcem Oldřichem, jenž přese všechno vykonal fatální čin z dosti odlišných pohnutek). Hodnotné je i nahlédnutí do světa tehdejších dětí a výchovy, seznámení se s krutostí tohoto světa, nekompromisností některých her a aktivit.

Druhá věc: Nově byly editovány jen Konrádovy nejvyhraněnější poetistické prózy (Robinsonáda, Rinaldino, Dinah), jinak ve spolehlivém textovém znění po r. 1989 z autorova díla nic nevyšlo. Postele bez nebes je tedy lepší číst, tak jako jsem to učinil já, v prvním vydání z r. 1939 (navíc s pěkným písmem a typografií). Nikdo totiž neprozkoumal, zda Konrád v poměrně četných poválečných edicích svých děl a ve spisech něco pozměňoval, a pokud ano, tak co a do jaké míry (je ovšem skoro jisté, že dělo-li se to, pak k horšímu). Jeho kariéra upadajícího literáta i člověka, vesměs již zcela služebného komunistickému režimu, by nasvědčovala tomu, že se svého svěžího, odvážného a suverénního uměleckého přístupu, jaký uplatňoval mezi válkami, z neznámých důvodů zřekl.

Postele bez nebes jsou ovšem skrznaskrz opojná záležitost. Rád se k autorově tvorbě vrátím, kéž se to povede co nejdříve.

Nejprve negativa: Příliš nechápu, proč se kolem této novely vytvořila aura čehosi literárně sugestivního, a už vůbec nerozumím tomu, jak mohla proniknout do širších nominací na Literu. Stylisticky, svým uměleckým viděním a volbou módu obraznosti je to kniha veskrze začátečnická, odvozená, navíc mnohdy na hraně – či spíše již za hranou – kýčovitosti, sladkobolného patosu a lacinosti. Zejména zpočátku jsem byl při četbě často v rozpacích, zda nečtu víceméně červenou knihovnu... Nejde jen o to, jak autorka píše, jaké užívá metafory, kam své postavy zavádí, jak líčí jejich pocity, úvahy a hovory, nýbrž i o to, že celý fikční svět knihy je zkonstruován poněkud prapodivně a – dodejme – taktéž poněkud nevěrohodně. Nežil jsem na moravské dědině, leč troufám si říct, že její netolerance a míra bedlivosti sledování osobních životů všech těch, kdo se nějak vymknou, již není tak všudypřítomná a striktní, jak to autorka popisuje. Ta v knize vůbec nastiňuje milieu, které jako by bylo rodem z devatenáctého století. To s sebou nese i některé bizarní detaily (s ohledem na reálný kontext), jako např. to, že se tam objeví standardně obývaný dům s doškovou (!) střechou anebo že spolu hlavní postavy komunikují prostřednictvím lístků. Přitom jde zjevně o prózu ze současnosti, o čemž svědčí třeba jména protagonistů, ale i Flořina zkušenost s výjezdem za prací do Anglie. A samozřejmě by mi nijak nevadilo, kdyby autorka prózu situovala do určitého lehce archaického bezčasí anebo i přímo do dob první republiky či ještě starších, ale nic z toho se zde neděje a vzniká – co se okolností děje týče – podivně nedotažený hybrid. Anebo kdyby ji stylizovala v tomto duchu, jenomže v tom by jí bránily její vyjadřovací schopnosti, v rámci naší současné prózy sice nijak podprůměrné, avšak stále na hony vzdálené našim velikánům venkovské realistické prózy, kteří dovedli tytéž věci popsat a napsat s úplně jinou svrchovaností.

Pokud jde o ilustrace, je to obávám se ještě o level níž: Patrně chtěly (a měly) být subtilní, leč vyšel z toho popisně-dekorativní kýč bez invence a snahy o hlubší výtvarnou interpretaci textu.

Naopak ocenit musím samotný námět dědinské hodové slavnosti a ceremonií s ní spjatých, jakož i tematiku současného živého folkloru, resp. spíš asi folklorismu. Obojí je v naší novější próze unikátní a jako čtenář jsem to uvítal. Další pozitivum je čtivost příběhu, který je vtahující, takže jsem knihu s chutí přečetl na jeden zátah a nenudil se. Proto bych nerad kohokoli od četby odrazoval. Hledáte-li rozptýlení, pobavení a snad i trochu poučení, kniha vrchovatě splní svůj účel, ale žádná literární velkolepost to bohužel není.

Je to opět velmi kvalitní Wernisch, kterému čím dál víc odpouštím, že ty „nové“ sbírky jsou patrně mnohem víc kompiláty či recykláty, přeskupené, nanejvýš nějak mírně upravené cykly starších věcí nežli skutečně nová díla. V Lunojasnu mě bavilo prakticky všechno, je to pestrý mix oddílů servírující různé polohy autorovy poetiky, potažmo poetik, které dovede kreativně imitovat. Vše ovšem dokáže strhnout do patřičné atmosféry.

Proč piju, Melanippe, na to se mě ptáš?
Ty se mě ptáš, proč piju, Melanippe?
Vidíš ten džbán? Je plný, proto piju.

Ty se mě ptáš, proč pláču, Melanippe?
Jsou slané, pálí mě, štípou do očí,
proto pláču

Dosti úporně, ale rozhodně ne bez zájmu jsem se potýkal se závěrečným Ajvazovým rozborem Osmi schematických básní pro Josefa Hiršala, nazvaným Úzkost a smíření. Je to brilantní, bezmála až ekvilibristické, solidní a současně pomrkávající na znalé čtenáře. Připomněly se mi rozporuplné pocity z dávné četby Poeova vlastního výkladu, přesněji vzato popisu vzniku básně Havran. I Ajvazův rozbor tedy vnímám jako něco mezi intelektuální exhibicí (suverénní a přesvědčivou!), mystifikací a snad i jakýmsi výlučným vtipem. Každopádně tento elaborát lze číst i zcela seriózně a spousta pasáží zdárně proniká do jaksi „životně“ působivé hloubky. Jinak řečeno, je cítit, že za nimi je znalost života a světa a tyto pasáže dokážou i u čtenáře vyvolat patřičný záblesk vnímavého vhledu či uvědomění si jakési dílčí podstaty života a reality.

Jen škoda několika velmi pravděpodobných překlepů – to by se v básnických sbírkách stávat nemělo. Mj. na str. 84 (*„Jen slova s modlím.“ místo „Jen slova se modlím.“, což je notabene v téže básni třikrát zopakováno čili chápání onoho „s“ jako předložky je téměř vyloučeno) nebo na str. 91 (*„Poupětů na zahradě“ místo „U Poupětů na zahradě“, což je podpořeno i názvem celé této básně U Poupětů; pokud by šlo o jihočeské přivlastňování, pak by byl jiný slovosled). Tyhle nepečlivosti jsou ostudou redaktorky a nakladatele.

Sbírka Nely Bártové je podle mě nejlepší ve chvílích, kdy se autorka nechává unášet jakýmsi proudem vědomí, tam mě to na několika místech poněkud upomnělo na Z. Havlíčka či K. Šebka. Anebo pak v pasážích vcelku poučené angažované poezie. Povětšinou slušné jsou i koláže či jakési variace z odposlechnutých textů („štěnice“). Výrazně horší je to bohužel u milostných (či milostně cynických) poloh, ty působí nevyzrále a amatérsky. Obecně vzato je to ovšem hodně změťovitý pelmel, jakkoli mnohdy opojný a zahrnující ovšem třeba i takto ryzí nostalgii:

stýská se mi po zlatých časech
kdy jsem nic necítila
kdy jsem nic nečekala
a vše dostala

Anebo takto drtivou, nekompromisní deziluzi:

opadalo ze mě listí
větve
plody dávno sežrané
někdo vyblil
zbyl vítr a déšť
a zašedlá ledová kra
dny se zkracují rychleji
než chuť
byl to úspěch
trefit se do zámku
natož do dveří
kluci se ptají
na ráno
já pátrám po chodbě
ale nacházím jen další
a další
konce

Sugestivní a subtilní skladba, resp. cyklus, zdařile pracující s náznaky, magií slova i atmosféry, to vše ale ve vskutku jemném předivu vztahů vnitrotextových i těch směřujících vně, k reálným předobrazům a „prapředstavám“ básnického dění, jakož i ke čtenářově imaginativnímu světu.

Zvláštní přitom je, že čte-li člověk jednotlivé básně izolovaně, působí mnohem slaběji, vratčeji (nechci říct vysloveně nahodileji, nedodělaněji či rozpitěji, ač i tyto přívlastky mě napadají) než jsou-li čteny v rámci celku knihy, jakkoliv nelze říci, že by byly provázány nějakou výraznější dějovou, osobní, a dokonce ani motivickou linkou (motivy, slova a obraty či verše se samozřejmě tu a tam vracejí, ale není to zásadní pilíř fungování této sbírky). I proto jsem měl trochu potíž s výběrem nejlepšího, potažmo alespoň nejreprezentativnějšího textu na ukázku. Nakonec jsem dospěl k trojici textů: My čtyři. Řeč; Onde. Leden. Neapol; Tu. Únor. A opisuji sem tu třetí jmenovanou, která je zároveň poslední básní celé knihy:

Tu. Únor.

Únor je měsíc,
kterým nelze projít bez zranění,
a může nastat kdykoli během roku,
taková už je jeho povaha.

Pokušitel v košili ze lnu.
Nula jako výchozí bod.

Při pečení ryby vzplál oheň.

Dny byly jako síto,
jímž do noci propadávají okamžiky,
které vznikly podobně
jako skvrny vypálené
skrze zvětšovací sklo –
tedy zesílením světla.

Nahoře v sítu
se vždycky zachytí kameny a souvětí.
Nevěsta síto rozhodným pohybem vysype
za vrata, za dům.

Od setmění do setmění se tu toulají kočky,
vyspalé a podrážděné.
Dny jsou nezbavené ostrých hran.

Cesta, kterou se prodere báseň,
nebývá schůdná pro člověka.

Po všech stránkách kvalitní studie, která na příkladu zapomenuté, leč nesmírně pozoruhodné osobnosti kontroverzního jičínského katechety, veřejného činitele a krátce i poslance rozebere řadu cenných fenoménů, jako je politicko-vlastenecké ovzduší jednoho malého, avšak vcelku významného regionálního střediska českého života, dobové okolnosti a metody volební agitace, jakož i průběh voleb na zcela konkrétním příkladě, souboj frakcí a idejí na kroměřížském sněmu i mimo něj, ale kupříkladu též i ranou podobu tiskového teroru, kdy se ve vztahu k Sidonovi jeví přístup slovutných českých osobností jako Havlíček, Tyl či Erben jako přinejmenším neférový.

Je ovšem nesmírná škoda, že se k Sidonovi dochovalo poměrně málo pramenů, zejména co se jeho života týče (o kazatelském, pedagogickém a politickém působení máme zpráv více). Neexistuje dokonce ani jeho podobizna. O to obdivuhodnější je, jak elegantně se s těmito hendikepy autor knihy Luboš Velek popasoval. Zamrzí jen občasné překlepy, jichž sice celkově není mnoho, ale redakce je mohla vychytat. Ani to však nic nemění na faktu, že jsem se při čtení rád přenášel do Jičína kolem poloviny devatenáctého století (resp. své představy tehdejší tváře tohoto města), kdy tam dost možná pravidelně jezdívali i mí předkové, Sidona snad mohli dokonce znát a v onom osudném roce 1848 jej nepřímo i volit. A při té příležitosti jsem si uvědomil řadu nových souvislostí, takže jsem tuto kompaktní a vyváženou studii dočetl s velkým uspokojením.

Objektivně vzato jde o výbor kvalitní – jazykově vynikající, barvitý a svěží překlad Jana Zábrany, poutavá, skvěle vystavěná předmluva Josefa Škvoreckého –, jen mám zkrátka pocit, že svět Biercových povídek je mi z řady důvodů vzdálený. Těmi z americké občanské války jsem se tedy prokousával spíše z jakési zvídavě-studijní sveřeposti, ač i tak jsem se pro naprostou neznalost historického kontextu a reálií občas ztrácel, těmi „hororovými“ jsem pak byl spíše zklamán, protože jejich výstavba, podání a především účinek zdaleka nedosahovaly toho, jak na mě před lety zapůsobila četba E. A. Poea (s nímž bývá Bierce v tomto ohledu srovnáván, arciť jako ten menší z autorů) a vlastně i našeho J. Arbese. Za nejzajímavější a pro mě nejsvěžejší tedy pokládám něco, co do větší části vybraných „příběhů hrůzy“ také proniklo, a to je komická vypravěčská stylizace (či rámec), jež z nich činí podle mě spíše jakési absurdní a morbidní „pábitelské“ výrony, jimž se z naší literatury asi nejvíc blíží část povídek Jar. Haška. Tuto bizarní „humoristickou“ notu vnímám na Biercových prózách jako to nejživější, ale že bych jim přiřkl závažnost něčeho, co předpovědělo koncentráky (jak naznačuje Škvorecký o Městě zesnulých), to jistě ne. Jde zkrátka o drsnou satiru divoce kapitalistické společnosti vyšponovanou až do krajnosti, ale jako celek to – právě zásluhou/vinou oné komické stylizace – nijak temně nepůsobí.

První z próz – Dáma v lišku – je pozoruhodným existenciálním příběhem s absurdní zápletkou, při jehož četbě si čtenář dost možná vybaví jen o sedm let starší Kafkovu Proměnu (tu však Garnett velmi pravděpodobně znát nemohl). Příznačné je, že v obou příbězích – Kafkově i Garnettově – máme co do činění se specifickou vyrovnaností protagonistů (u Kafky přímo Samsy, u Garnetta pana Tebricka, který je milujícím životním druhem oné dáme znenadání proměněné v lišku), resp. s jejich neutuchajícím odhodláním se s vyvstalou nepochopitelnou a vpravdě neřešitelnou situací nějak vyrovnávat, nesmířit se s její absolutností a tragikou. U Kafky ovšem přeci jen celou povídkou provívá jakási znepokojivost výraznější než v méně koncentrované a odlehčenější Garnettově novele (což je jistě dáno tím, že lištička je příjemnější a roztomilejší zvíře než brouk, navíc tato neblahá proměna nepostihuje ústřední postavu, z jejíž perspektivy, byť ve třetí osobě, je příběh líčen). U Kafky také silněji vystupuje tísnivost okolí, u Garnetta sice také okolí představuje nebezpečí (v závěru dokonce osudné), ale není zde tak silná míra odcizení jako v Proměně a především bezprostřednosti dané hrozby. Prózu samozřejmě není třeba číst prizmatem srovnání s Kafkovou Proměnou, ale s ohledem na časovou blízkost prvního vydání obou knih a jejich tematickou spřízněnost se mi to jeví jako plodné a jejich důkladnější konfrontační rozbor a výklad by vydal na pěknou esej.

Druhá novela – Člověk v zoologické zahradě – je založena na originálním a zdařilém nápadu, zrovna tak jako Dáma v lišku, leč poněkud mě zklamává oním milostně-vztahovým rámcem vztahu protagonisty a jeho milé Josefíny, z jehož popudu se začne odvíjet a v závěru je poněkud překotně a nepropracovaně ukončen. Myslím, že mnohem pozoruhodnější by bylo zaměřit se víc na reflexi člověka osamoceného uprostřed davu (diváků-návštěvníků), člověka jakožto objektu, člověka a zvířete a třeba i jakési moderně poustevnické dimenze takového typu bytí. Vše tam je místy slibněji, místy jen povrchně naťuknuto, ale je veliká škoda, že to autor hlouběji nerozpracoval.

Obě prózy kniha předkládá ve skvělém překladu Josefa Schwarze s krátkou, jakkoli přínosnou (srovnání s Vercorsem) předmluvou Radoslava Nenadála. Sice jako čtenář nemohu souhlasit s tím, že oba texty primárně označuje za literární vtip a interpretuje je skrze renomé autora jako ironika a satirika, neboť jsem to sám četl zcela jinak, mnohem víc existenciálně a reflexivně (rozhodně jsem se u toho nesmál, což bych jaksi u textu opatřeného nálepkou vtipu či anekdoty očekával), ale i takovýto výklad má jistě svou relevanci a přivodil mi zajímavé zaskočení, kdy jsem čekal humoresku a dočkal se jakési anglické kafkoviny.

Sbírku jsem četl ve druhém vydání z roku 2025. Jedná se o velmi dobrý koncept a překrásnou knížku coby fyzický artefakt (včetně básnířčiných ilustrací-linorytů a fotografie jejího dědečka, který je protagonistou této sbírky).

Záměr vyzpovídat pamětníky i „nepamětníky“ a z útržků jejich výpovědí koncipovat drobné básnické cykly, nazvané podle rodinného vztahu těchto zpovídaných-vzpomínajících k protagonistovi, je skvělý, plodný a funkční. Jen mi ve sbírce chyběla určitá gradace, patřičné vypointování. Výpovědi byly vcelku podobné a dohromady sice snovají pozoruhodný, náznakovitě tajuplný, v lecčems spojitý, bytostně provázaný, v lecčems naopak tříštivě povrchní a banální, tu hluboký, tu črtaný jen letmo, vágně, ba vysloveně vařený z vody, krátce: relativní a relativizující obraz „pana Bíny“, který vlastně poslouží jako výstižná metafora každého osudu obyčejného člověka (třebaže jistě nebanálního a pozoruhodného), který za života nepodnikl náležitou „sebeprezentaci“ ani svůj osud nijak nefixoval (např. deníkovými zápisky či nějakou jinou trvalejší tvůrčí nebo dokumentární činností) a nyní se již pozvolna vytrácí z paměti současníků i jejich následníků. V tom myslím tkví hlavní přínos a přednost Bínové knížky a konceptu.

Druhou mou drobnou výtkou je, že z textu samotného zcela jednoznačně neplyne, že se jedná o autorčina dědečka. To jsem se dočetl až následně v anotaci sbírky na internetu, v knize samotné o tom nepadne – pokud jsem nic nepřehlédl – ani slovo. Po celou dobu četby jsem se tedy zaměstnával domněnkami, zda jde o jejího dědečka, pradědečka či nějakého strýce, přičemž jsem odhadoval spíše to druhé či třetí. Přeci jen není úplně obvyklé, aby dědečkové umírali (v nijak mladém věku) celých 18 let před narozením vnučky. Je dost možné, že rozmlžit tuto přímou vazbu protagonisty na sebe sama bylo básnířčiným záměrem (např. ve snaze zdůraznit univerzálnost svého přístupu či daného lidského osudu), ale proč to tedy nezamlčela i v internetové anotaci?

Další otázka souvisí s poznámkou na klopě, kde je uvedeno, že „kniha byla sestavena z vyprávění o panu Bínovi, posbíraných během let 2015 a 2025…“ Z toho plyne, že druhé vydání (z roku 2025) se liší od prvního (z roku 2016). Myslím, že autorka mohla trochu obšírněji naznačit, jak a v čem a také proč se uchýlila k takovémuto – v kontextu básnických sbírek dnes spíše neobvyklému (na druhou stranu: málokterá sbírka dnes vychází ve více vydáních) – postupu. Ne každý totiž má možnost vypůjčit si obě vydání této poměrně těžko sehnatelné knížečky.

Svým způsobem byl určitě šťastnej člověk,
proč by nebyl.

Měl dvě děti,
dožil se vnuka,
žil ve spokojeným manželství, bábí byla hodná.

Každej máme nějakou cestu,
že jo.

Angažovaná poezie v tom nejlepším slova smyslu. Právem oceněno Cenou literární kritiky. Velice pěkná knížka i jako artefakt, ostatně jako většina počinů nakladatelství Adolescent. Jen škoda nepečlivé korektury: Na s. 17 je nenáležitý tvar vztažného zájmena („tisíce dalších jmen, / *jenž vyhasla dřív“ místo „jež“ – zarážející je, že to zůstalo i v audioverzi básně), na s. 13 je zase jméno Mychajlo neopodstatněně a v češtině nenáležitě transkribováno jako „Mykhailo“, což je o to absurdnější, že autor k výčtu, jehož je toto jméno součástí, přidává hvězdičku s poznámkou pod čarou a v ní původní ukrajinské podoby jmen v cyrilici. Jde však naštěstí jen o drobnosti.

Asi největší pecka je Kapitola o Kapitole, napsaná z ne zcela jasných důvodů (avšak šťastně: je díky tomu mnohem lepší, než kdyby byla v naší mateřštině!) ve slovenštině. Vynikající je i její audioverze načtená Richardem L. Kramárem, ze všech zvukových podob básní (které lze díky QR kódu v knize snadno spustit z YouTubu) jednoznačně nejpůsobivější. Znamenité jsou ovšem i básně, resp. cykly Lament, Mužstvo a Bezvýslovnost. Celkově však jde o sbírku, kde je jen minimum hluchých a jalových míst (což je dnes takřka zázrak!) a s pozoruhodnou přímostí tne mnohokrát do živého, ač nezbavena básnivé síly a švihu.

Jde nesporně o kvalitní a svébytnou básnickou tvorbu s vcelku originálním konceptem a vnitřním světem. Můj problém s touto sbírkou je dvojí:

Jednak se – a tuším, že značnou měrou je to zapříčiněno zvolenou formou „básní v próze“ – v jednotlivých textech ztrácím a je pro mě nesmírně těžké koncentrovat se na ně jako na celek, ale i zaměřovat se na jednotlivá slova a „verše“ (tj. věty či jejich úseky), vinou čehož mé zaujetí ochabuje a s básnířčinou tvorbou se často míjím. Což je škoda.

Zadruhé pak její tvorbě chybí jakási ladnost jazyka, mnohé věty jsou toporné, řada konstrukcí i jednotlivých slovních tvarů podivná, zkrátka jaksi disharmonická (což záměr podle mě nebyl, a pokud ano, tak nešťastný). To – ač nerad (a snažil jsem se číst skutečně bez tohoto předsudku) – přičítám zčásti i tomu, že Gordova není rodilá mluvčí. Její znalosti češtiny a tvůrčí invence jsou obdivuhodné, o tom naprosto nepochybuji, ale snad právě i faktor, že v českém jazyce nežila a nečetla od narození či aspoň dětství způsobil, že se zařadila k onomu typu analytických, úvahových básníků, kteří dovedou tvořit mnohdy hluboký a působivý obsah, avšak bez patřičné „elegance“ slova, „pádnosti“ fráze. Navíc tam zůstalo několik míst, kde bych z pozice redaktora požadoval úpravu, neboť je pokládám za nezáměrně defektní (až agramatické) a vinou toho nefunkční.

Tím bych ovšem nerad kohokoli odrazoval: Jde o pozoruhodný a vyhraněný počin, který si plným právem zaslouží proniknout alespoň do širších nominací literárních cen, jak se to stalo v případě Magnesie litery v kategorii Debut roku. Sám budu autorčinu tvorbu určitě dál sledovat. Za nejlepší básně pokládám tyto: Devět, Ataka, Srdce, Formaldehyd, Poraněné prsty, Příběh táhnoucí se z dětství, Věčně neprozkoumané.

Čekání

Vůně kůže, převázaná modrou stuhou, završuje plíce. Pokaždé, když se ji moje orgány pokouší obejmout, v hlavě se ozývá: „Ještě nenastal čas.“ Proto jsem tady, ochromena, hrdlo příliš otevřené pro dýchání, svaly napjaté jako u kulturisty, přes prsty pozoruju vzduch. Čekám na čas.

Vynikající, zatím nejlepší kniha od Hradeckého, jakou jsem četl. A zároveň, troufám si říct, pro mě patrně i básnická kniha roku. Teď jen kterého? – V tiráži stojí 2025, ale reálně se myslím knížka objevila v knihkupectvích až v roce 2026 (tak je ostatně datována i zde). Tak možná obou.

A proč ty superlativy? Inu, je tam ta Hradeckého vehemence, nekompromisnost, jazyková brilance, ostrost zoufalství, vidění i řezu. Výborné závěry i pointy i (jakési) refrény. To vše v nejkrystaličtější podobě, pokud jde o korpus jeho díla a světa. Ano, je to mj. bernhardovské, jak zde podotkl jeden čtenář níže, ale určitě ne otrocky. Tato poetická metoda a poloha je zde rozvinuta plodně a v plné, integrální návaznosti na Hradeckého předchozí díla, jeho způsob psaní, vnímání světa a (asi i) bytí.

Velmi dobrá a silná básnická sbírka u nás usazené ukrajinské básnířky. U knihy je nutno – podobně jako u valné většiny produkce nakladatelství Adolescent – vyzdvihnout její povedenou vizuální stránku, obálkou a ilustracemi (jakýmisi „komiksovými plakátky“) počínaje a volbou písma a několika experimenty s textem konče (mj. škrtnutí a oprava, ale i výborně pojatá upoutávka na zadní straně obalu).

Obsahově vzato mě více oslovuje první, angažovaná část než druhá, intimnější a tělesnější „milostná“ část sbírky, jež je myslím poněkud rozmělněnější. Ale v obou je řada působivých textů, jistě i zčásti díky průnikům do mimotextové reality, tj. do básnířkou i námi, českými čtenáři žité dnešní české reality, s nimiž zejména „politické“ básně vědomě pracují. Je to občas agitka, zcela bez okolků a zpravidla i bez patosu, agitka v tom nejlepším slova smyslu, navíc podepřená bojem za slabší, podepřená hlubokým smyslem pro spravedlivou rovnost mezi lidmi, jež je a zůstane bezesporu pouhým ideálem, ale – zejména v aktuálních poměrech – je nesmírně důležité nepřestat se o ni zasazovat.

Svatý Juraj a svatý Matúš –
strážci na prahu ráje.

V kapsách úzkých kalhot –
klíče od nebeského království.

Přijde za nimi.
Zase, i sem.
Propouštějí ho.

Jako jediné minus knížky vnímám nepečlivou redakci (tu měl dle tiráže na starosti jistý Jan Spěváček) a korekturu (ta dle tiráže patrně neproběhla), což je v případě takto útlounké sbírky škoda. Iryna Zahladko totiž ovládla češtinu na obdivuhodné úrovni a z trojice tří skvělých básnířek-cizinek „domestikovaných“ v naší literatuře (tzn. Bałdyga, Zahladko a Gordova) je mi její tvorba rozhodně nejbližší, byť jsou vzájemně dost odlišné a do značné míry nesrovnatelné. Nicméně i tak se v řadě básní sbírky objevují polonismy (kalky sémantické i syntaktické, jednou dokonce polský pravopis), zčásti jsou to možná i ukranianismy. Pokud je mi známo, autorka umí polsky velmi dobře a v Polsku pobývala před tím, než se usadila v ČR, takže by spíš sázel na ty polonismy (jednak na ně mám díky znalosti příslušného jazyka dobrý cit a jednak je častým jevem, že učí-li se někdo dva slovanské jazyky z téže skupiny – zde tedy západoslovanské –, tak se to zkrátka plete). Tahle má výhrada pochopitelně nemíří na autorku, nýbrž právě na jazykového redaktora, který samozřejmě nemusí umět polsky, ale má to být bohemista či prostě někdo s naší mateřštinou natolik sžitý, že jakékoli takto cizorodé konstrukce podchytí a autorku na ně upozorní, popř. jí i nabídne možná řešení. Uvědomuju si, že některé z nich mohly být použity či v textu ponechány záměrně, vždyť autorka pracuje s vícejazyčností, různými xenismy a makaronismy i jinde (je zde např. báseň celá v angličtině, pasáže ve slovenštině a zejména skvělý text Má dirty čeština, tematizující její učení se našemu jazyku a vztah k němu), nicméně takovéto autorsko-redaktorské rozhodnutí musí být dobře vyargumentované a především v kontextu básně funkční. Což myslím v téměř žádném z těchto případů není. Jinak řečeno, proč je např. užit polonismus atrament, velmi pravděpodobně i plně polský výraz garnitur ve smyslu „oblek“ (jde ovšem o plurál, který by tedy šlo číst i jako tvar slova „garnitura“, ale to v dané situaci sedí ještě míň) anebo polský pravopis u genitivu substantiva „gramatyki“, zkrátka není z příslušných básní zřejmé. Ještě jednou zdůrazním, že toto není chyba autorky, nýbrž jazykového redaktora (který tam nechal i pár klasických chyb jako ji/jí nebo „Knofliky“ v titulu básně, která však v textu pracuje se standardní formou „knoflíky“), který se svou nekompetencí prohřešil na básních, které by jinak mohly být prosty těchto pochybných momentů (anebo by je třeba i obsahovaly, avšak opravdu jen tam, kde má tato formální pochybenost nést specifickou sémantiku a spoluutvářet tak celkové vyznění dané básně). A pak taky chybí obsah, ale to jde na vrub vydavatele.

Vynikající eseje, které – troufám si říct – v současné české literatuře svou všestrannou vycizelovaností předčí většinu srovnatelné produkce. O Vratislavu Maňákovi jsem doposud četl především v souvislosti s jeho odbornou činností (a recenze mě k četbě jeho studie Orchestrace jedné denunciace úplně nezlákaly), zaznamenal jsem i to, že je ceněným prozaikem (na tyto knihy se – zvlášť teď po téhle četbě – určitě chystám), nicméně právě jeho esejistika je pro mě zjevení.

A nemusí jít ani tak o téma, které je samozřejmě lákavé a v našem kontextu originální až přelomové, jako spíš o celkové pojetí knihy – precizně promyšlené a vytvořené od celkové orchestrace (vypůjčím-li si kus názvu knihy předchozí) přes interpretaci a argumentaci, přesvědčivou (byť jistě ne jedinou možnou) a podepřenou skvostným a pestrým, leč do textu integrálně začleněným výběrem autorit, až po minuciézní stylistické zpracování.

Primárním tématem je specifičnost homosexuální zkušenosti a střední Evropa, ale skrze ně – jejich ohledáváním z různých stran a v rozličných projevech či aspektech – se v knize realizují i svěží a cenné reflexe sociologické, filozofické, psychologické, historické, politické a pochopitelně i estetické. Všechny kapitoly byly výborně propracované, není tedy pro mě snadné nějakou vypíchnout a jinou naopak strhat, ale asi nejvíc mi daly ta berlínská, brněnská (operní) a pak meditace nad povahou středoevropského prostoru v doslovu.

Předně musím zdůraznit, že jde o román velice čtivý, sice místy poněkud návodný až didaktizující, ale zároveň nesmírně citlivý a empatický. A jelikož jsem plně ztotožněn s humanistickým autorským postojem a posláním této prózy, jsem i jako čtenář bez výhrad ochoten tento edukativní rozměr přijmout, třebaže se v knize čas od času projeví nepřirozenými promluvami, dialogy či situacemi. Je nicméně nesmírně potřebné čtenáře k tomuto typu citlivosti a empatie přesvědčivě vést a Mikita Franko to umí.

V této souvislosti mě napadá ještě jedna věc: Kniha sice není nikde (tj. na přebalu ani stránkách nakladatele) označována jako young adult, ale v podstatě by bez problémů mohla být čtena i prizmatem tohoto žánru. Pak by to jednak byla perla mezi vší tou hlušinou, všemi těmi stylisticky a konstrukčně rozpačitými výpotky, jimiž knihy označované touto nálepkou – hojně čtené částí mladých lidí i u nás – vesměs překypují. A jednak by to pro mnohé mladé čtenáře, kteří po knize sáhnou, a tápou v otázkách vlastní (nejen) sexuální identity či již o své queer identitě vědí, ale necítí přijetí ze strany rodiny či okolí, mohl Frankův román posloužit jako významná podpůrná pomůcka, takřka jako jakýsi rádce či průvodce. Zároveň však poutavý, literárně i překladatelsky na slušné úrovni a díky tomu nenásilný, přirozený.

Samozřejmě lze román číst i obecněji, jako drama hledání a ustalování jakékoli identity, jako boj sváděný s vlastní existencí i existencemi druhých o rovnoprávnost a férovost, tedy o uznání a přijetí do souručenství bez ponižujících výhrad a podmínek. Dost mě udivuje, že kniha – ovšem již v roce 2020 – mohla (patrně) normálně vyjít i v Rusku, být tam distribuována a zaznamenala dle textu na záložce i jakýsi ohlas (byť se píše, že tedy zejména v opozičních médiích). Právě Rusko je totiž zemí, kde je takovýto počin ještě tisíckrát potřebnější než u nás, zejména v dnešní situaci, kdy princip barbarství a násilí již v tamní společnosti zcela převládl a humanistická linie ruského písemnictví a myšlení, která – vzdor tomu, jak by se to teď mohlo jevit – existuje a nebývala marginální, tam byla zcela potlačena, zadupána či dezinterpretována.

Předností této knížky jsou bezesporu ilustrace Kláry Zahrádkové, pojaté specifickým, pseudodětským „vodovkovým“ stylem, nejednou důvtipné, pomrkávající – spíše ovšem na dospělého – čtenáře. Totéž ovšem platí o perspektivě, z níž je posuzuji – tzn. je ryze dospělá. Zda a jak se líbí dětem, to zatím nedokážu reflektovat, syn je na ni ještě příliš malý.

Naopak obsahová koncepce a narativní linka mne zklamaly: Vystavět dva příběhy, líčené od začátku a od konce knihy, tak aby se vprostřed knížky střetly, je jistě nápad dobrý a vcelku neotřelý. Ale samotná narace byla v obou případech v podstatě nahodilá, asociativní, v mnohém nekoherentní a nedůsledná (a přitom tak nějak tušíme, že právě nedotaženosti a nedomyšlenosti tohoto typu dětem vadívají, nemají rády tento typ nedourčenosti či opomíjení). Čili jestliže si ilustrátorka Zahrádková leckdy vyhrála i drobnými detaily, spisovatelka Horváthová jako by příběh splácala poněkud horkou jehlou. Nevím, zda vinou časového presu, anebo nedostatku náležité inspirace, která by ji umožnila zajímavý koncept naplnit lépe, ale ve výsledku je to jedno. Značně paradoxně tedy vyzní text z „přebalu“ knížky, kde se v poslední, jaksi pointující větě tvrdí, že „nic v životě není úplná náhoda“. Příběh totiž svědčí o pravém opaku – život a jeho zákruty a plynutí líčí jako čiré zřetězení všemožných náhod, svou věrohodností a pravděpodobností leckdy pokulhávajících.

Možná se začas ukáže, že jsem knížce křivdil a že si ji syn oblíbí, ale prozatím musím vyjádřit rozčarování, že něco takového se objevilo mezi doporučeními poroty letošní Magnesie litery (tedy v jakémsi longlistu), a její koupě nelituji asi jen proto, že jsem tím podpořil chod nakladatelství, jež vydává řadu jiných, o poznání zdařilejších věcí.

Další velice povedená sbírka Ewalda Murrera, jež se obecně vzato ničím nevymyká parametrům a charakteristikám jeho básnické tvorby, jež jsem popisoval už u jiných sbírek. Příznivce jeho díla tedy ničím nezklame a kritiky ničím nepřekvapí. Osobně tedy obdivuju mj. to, jak je Murrer schopen při tak intenzivní produkci (kdyby to nebylo tak dobré, řeklo by se až nadprodukci) nových básnických knih, které vydává každým rokem, leckdy i víc než jednu, a nezřídka v mnohem objemnějším formátu než útlounké/ý Silvuple, setrvale si držet tak vysokou laťku. Ty básně totiž sice vycházejí ze stále stejných tvůrčích principů a poetických světů, které se v jeho tvorbě konstituovaly už dávno (a zčásti do ní přešly již z tvorby jeho otce Ivana Wernische, byť je Murrer po svém modifikoval a obohatil), nicméně ve svém konkrétním obsahu, znění a bravuře jazyka a stylu jde pochopitelně o nové texty, z nichž každý si musel žádat značnou invenci. Však je taky jedním z hlavních rysů fantaskno, nastiňování a utváření nových, jiskrně osvěživých realit. A pak ta hravost, v dílčích, jemných aspektech stále překvapivá. A nostalgie, jakási subtilní tesknota, zde – v Silvuple – možná o fous silnější než v jiných sbírkách.

Jen škoda drobného překlepu na s. 30, kde je ve čtvrtém verši básně Příběh slovní spojení „tišší muži“ namísto pravděpodobnějšího „tiší muži“ (teoreticky by tam samozřejmě mohla být i první forma, ale v rámci celé básně by postrádala logiku, není tam žádné srovnávání).

Za nejzajímavější básně pokládám tyto: Tam cukr je sladší; Za dveřmi; Smrt; Všechno změnit; Procesí; Návrat z cest; Ranní lov; Obzor je šálivý; Nikdo na mě nevzpomíná; Stesk; Ty krásné časy. Ale pěkných a povedených básní je v knížce mnohem víc.

Všechno změnit

Jsem cizí v cizím světě,
cizí jiným, sobě cizí.
Pohledy lidí mnou pronikají,
jsem jim nehmotný.

Jak to změnit?
Do jiné půjdu kavárny.
V mlází zvíře chytím si statného hřbetu,
ujedu k zítřkům, vjedu do dnů budoucích.
Vstříc novým studním,
vstříc hadům v pramenech stočeným.
Sejmu z ramen šedý plášť,
z očí závoj sejmu.

***

Za dveřmi

Tyto dveře nech zavřené,
v pokoji za nimi je papírová hlava.
Jejími ústy vane průvan,
zní to, jako by něco říkala.

Zatímco hlava mluví,
ruce podobné malým zvířatům
nepokojně pobíhají
z rohu do rohu, tam a sem.
Nohy do stěn kopou.