V_M komentáře u knih

Je to výborné, ale – jak už zde zaznělo – není to ani tolik román, jako spíš freska, obraz doby, sonda do života, jednání a myšlení pozdní normalizace, respektive jakéhosi „konzumního socialismu“. Já tu dobu zažil jako velmi malé dítě, takže mám v paměti spíše její dozvuky. Ne všechny z těch stovek a tisíců dobových reálií jsem tedy znal (ať už z vlastní zkušenosti, nebo doslechu), každopádně autorčina schopnost je nashromáždit je bez nadsázky velkolepá. Jistě nespoléhala jen na vlastní paměť – ač to by bylo snad ještě obdivuhodnější –, ale podnikla patrně velké množství rešerší. Výsledek je – ještě jednou zdůrazňuji – oslnivý. Oslabená dějová linka, na niž tu řada čtenářů žehrá, podle mě vůbec nevadí, ba naopak. Právě díky extrémní koncentraci oněch dobových reálií získává kniha na originalitě a jedinečnosti – jako svébytná živá a velmi čtivá encyklopedie (spíše než kronika) let 1987–1989. Obdobný počin troufám si říct k jinému období zatím nemáme.

Hodnotné, byť značně bezútěšné, je i zjištění, které z tohoto kaleidoskopu plyne: Veškeré nešvary, strasti a bolístky porevoluční éry mají své kořeny v morálním úpadku a duchovní vyprázdněnosti normalizace (a ty vzorce se pochopitelně a bohužel zčásti přenášejí na další generace a replikují dodnes). To je teze a přesvědčení, jež zastávám už nějaký ten rok, ale kniha Horákové mi to neplánovaně potvrdila a rozšířila na některé další dílčí aspekty. Pohrdání široké části naší společnosti čímkoli hlubším a vyšším, odpor k čemukoli, co přesahuje zájmy jedince či úzké skupiny, povrchnost vědění a poznání, nedostatek občanského angažmá a slabá empatie, soukromníčkovství, egocentrismus, ale především materialismus přerůstající v řadě oblastí až ve fetišismus (viz český vztah k automobilům, posedlost vlastnickým bydlením, včetně toho druhého, téměř nábožný poměr k vybavení domácnosti, televizorům obzvlášť, a nábytku atp. atp.) – to vše jsou jen některé z neblahých rysů našeho národa, které se tehdy vyprofilovaly a dodnes nevymizely. Je jasné, že to neplatí jen pro naši společnost, větší díl těchto charakteristiky platí obecně pro postkomunistickou středovýchodní Evropu, ale vyrovnat se s tím u nás je jen a pouze úkol náš. A Horákové kniha v tom může být velmi nápomocná.

PS: Příznačné jsou i letmé reflexe úvodních a závěrečných kapitol o vnitřním a „profesním“ vývoji obou hlavních protagonistů v době po roce 1989. Myslím, že ani v tomto autorku jakási sociologicko-psychologická intuice nezklamala, zejména v pasáži o přerodu Marty z uťápnuté a přehlížené mladé ženy v ezoteričku a ve finále dezinformátorku hrubého zrna.

5 01.05.2025

Autorka napsala pozoruhodnou novelu v duchu jakéhosi inovovaného expresionismu, jímž se mimo jiné zabývá i odborně. Je tam řada typických rysů tohoto druhdy tak působivého literárního žánru: přepjatost a vypjatost situací, důraz na tělesnost, smyslové vjemy, barevnost, estetika ošklivosti, osamělost v davu a odcizení jedince, mátožné potácení se mezi realitou a halucinací/snem, určitá apokalyptičnost a jistě i další věci, na které si v tuto chvíli nevzpomenu. Já osobně teda radši expresionistickou poezii než prózu, ovšem taky jsem kdysi četl Chalupeckého Expresionisty, takže beru, že pojmout Kafku takhle je legitimní a může to být nosné.

Potíže s knížkou Zuzany Říhové mám dvě, respektive tři:
1) Svým titulem mě přiměla k tomu, abych si před četbou osvěžil po dlouhých letech Kafkovu povídku Proměna. A na základě toho si připomněl, že Kafka – ať si říká kdo chce co chce – prostě není expresionista. Jako základní metaforu Proměny vnímám střet racionálna a metodična s iracionálním (a jaksi absurdním) absolutnem, jež nás naprosto přesahuje a zcela se vymyká jakýmkoli našim postupům a pokusům vyrovnat se s tím. Tento střet pochopitelně končí totálním fiaskem, k němuž byl odsouzen už od počátku, a to za příznačné chladné neúčasti druhých (v těch lepších případech za postupného zlhostejnění), kteří nám v tomto našem zápasu (kafkovsky řečeno) pomoct nemohou a asi ani nedokážou. Čistý a průzračný styl Kafkovy prózy, do češtiny skvěle převedený jeho jmenovcem Vladimírem místy lehce archaickým „úřednickým“ jazykem, nadto hrubě kontrastuje s leckdy poněkud zašmodrchaným stylem Zuzany Říhové (v první třetině knihy jsem si na něj musel zvykat), kvůli němuž jsem mimochodem nedokázal dočíst její prózu Cestou špendlíků a jehel (v tomto ohledu byl Rok Proměny snesitelnější, jistě částečně i díky atraktivnímu tématu).

2) Kompozice knihy vymezená patrně rokem 1912 (vznik a vydání prózy Proměna) není šťastně pojatá. Autorka čtenářům předkládá de facto volný sled výjevů – mnohem spíš jde totiž o obrazy než o dějové epizody –, které navzájem krom Kafkovy osoby a jeho neustálých nářků na tvůrčí impotenci (lkaní nad nepsaním) nic moc nespojuje. Nečekejte tedy žádnou výraznou dějovou linku. Dokonce ani zrod vztahu s Felicí Bauerovou, potenciálně zajímavé téma, se nijak nevyvine a jako téma se úplně vytratí. Uvědomuju si, že autorka se v tomto patrně držela Kafkových deníků, jeho korespondence a životopisných monografií o něm, takže neměla příliš prostoru. Ale i tak to mohla sevřít nějakým pevnějším rámcem, výrazným průvodním motivem anebo se přece jen pustit do fabulace a vyvolat alespoň zdání narace, časového plynutí. Závěr se smrtí kanárka je sice vcelku efektní, ale mohl být kdekoli. Kniha by klidně mohla mít o tři kapitoly víc nebo míň a čtenář by nepocítil rozdíl.

3) Grafická úprava knihy a ilustrace Dany Sahánkové jsou velice zdařilé (byť mám podezření, že ilustrátorka při jejich tvorbě nečetla text Říhové, ale Kafkovu Proměnu, neustále variovaný motiv brouka, který se v Roku Proměny nevyskytuje, by tomu nasvědčoval). Proč však obsahuje tolik chyb? Vždyť jde o sotva 109stránkový text malého formátu – a najdou se krom obvyklých překlepů hrubky, a dokonce několikrát nezamýšlená záměna slova. Autorka, redaktor Miloš Urban i korektorka odvedli v tomto ohledu mimořádně lajdáckou práci. Působí to, jako by text rovnou vysázeli a tiskli. Škoda.

Shrnuto a podtrženo, pro milovníky Kafky jde o obohacující doplňkovou četbu. Obávám se však, že pokud by nešlo o tak atraktivní tematiku, próza by ztratila na zajímavosti. Já si jí cením jako připomínky expresionistické literatury a doby – a samozřejmě i jako motivace k opětovnému čtení Kafky, který měl tu smůlu, že po období fascinace jeho tvorbou na střední škole a možná ještě na začátku vysoké jsem se k němu už nevracel. Takže za podnět k tomu díky. S odstupem těch let ho čtu v dílčích aspektech zcela jinak.

1 28.04.2025

Vynikající próza, která je pro mne navzdory zjevné atraktivitě tématu a děje především prózou úvahovou, reflexivní. Až právě v kombinaci poněkud tajemné zápletky (ale něco podobného a možná i napínavěji jistě zpracoval nejeden autor žánrové literatury), dusné a dusivé atmosféry a neotřelých, leckdy podvratných či takřka enigmatických (neb protiřečících myšlence jiné nebo tomu, co se zjevně děje) úvahu tkví originalita a síla Barbovy prózy. Shodou okolností jsem souběžně s četbou knihy zašel i na její dramatizaci do svého oblíbeného pražského divadla X10. Ta sice určitě nebyla špatná, výtečně vygradovala, ale držela se výhradně hlavní dějové linky Barbovy prózy, a v důsledku toho na mě působila jaksi ochuzeně.

Jinak řečeno, právě díky té inscenaci, pracující primárně s příběhem knihy, jsem ještě zřetelněji pochopil, že esence knihy spočívá v té myšlenkové rovině. A nevykládal bych ji nutně jako nějaký spojitý systém. Zaznívají sice interpretace, že v podobě oné „Republiky světla“ (jak zní původní titul) autor nabízí vizi jakéhosi alternativního státu či přímo světa, naznačujícího spravedlivější protiklad k naší stávající civilizaci. Myslím však, že tato bezmála utopičnost stejně jako neposkvrněnost světa dětství je v knize mnohokrát znejistěna (a vlastně nikdy není formulována takto napřímo). Tu úvahovou rovinu knihy – pro mne klíčovou – tedy vnímám spíše jako nekoherentní soubor postřehů a myšlenek o možnosti jiných, nesamozřejmých forem myšlení a existence, náhledů na morálku a organizaci života a společnosti. Řada z nich by se dala podtrhnout a vypsat, byť zpravidla chybí hlubší rozvinutí a ukotvení ve vzájemné provázanosti nějakého systému. Je to tedy spíš soubor jednotlivých, spolu ne vždy kompatibilních úvah, leckdy téměř aforismů (byť textově a kontextově zapojených). Ale snad právě proto je to tak působivé a lákavé!

2 25.04.2025

V žánru slam poetry se neorientuji a naživo jsem byl svědkem jen asi tří čtyř vystoupení, nedokážu tedy posoudit kvality a originalitu autorčiny sbírky v tomto kontextu.

V rámci současné mladé české poezie jde však o mimořádně zdařilý a působivý počin. A ač roli v tomto mém hodnocení bezesporu hrála mimoliterární sympatie, kterou vyvolal básnířčin vietnamský původ a současně její rozhodnutí literárně tvořit – a takto skvěle – v českém jazyce (což je sice bezesporu její jazyk už od dětství a ovládá jej dokonale, přesto však nikoli mateřština v pravém slova smyslu), myslím, že i kdyby tu sbírku napsala autorka ryze českého původu, nesoudil bych jinak.

V jejích textech se mísí odzbrojující upřímnost a přímá emocionalita s reflexí závažných psychologických, sociálních a kulturních témat (mj. ženská a menšinová zkušenost, deprese a nespavost), efektní jazyková podoba – srozumitelná, a přitom „vyváženě“ lyrická jen natolik, aby to nebylo klišovité ani kýčovité, nápaditost a dovedná kombinatorika, trefné postřehy, ostrovtip a občas i vtip. K nejlepším kusům podle mě patří: disidentský dopis; o lásce; to sprostý slovo na F; playlist a dospělost.

Minusem knihy je její fyzická podoba. Nevadí mi grafické zpracování ani prokládání celočervenými stránkami, ale co je to proboha za papír? Vždyť páchne tak silnou umělotinou (trochu mi to připomíná nějakou gumu), že člověk aby si po četbě myl šestkrát ruce. To nemohl Tomáš Kůs a jeho nakladatelství Hnízdo použít nějaký úplně obyčejný, ničím nepotahovaný? Všechno by bylo lepší než tohle.

1 23.04.2025

Po dlouhých letech jsem se vrátil k Bieblovi a bylo to po všech stránkách útěšné. Sbírku mám ve druhém vydání z roku 1931, kdysi jsem ji náhodou sehnal v jednom již neexistujícím libereckém antikvariátě, a ač ji mám bez přebalu, je to nádherný artefakt. Písmo a typografie, drobné grafické prvky, koncepce a provedení závěrečného obsahu (vše Karel Teige) – už jen to člověka jaksi naplňuje.

K básním samotným bych řekl asi tolik, že byť nejde o autorovu vrcholnou práci, dočkal jsem se v ní toho, proč mám autora raději než jiné jeho souputníky: Bieblovy verše jsou leckdy jaksi kostrbaté, drhnou jakýmsi neotesanectvím či amatérstvím (ale úplně jinak než třeba u Halase nebo Závady), nedosahují ani zdaleka řemeslných kvalit a živelné fantazie Nezvalovy, temné virtuozity Holanovy, lehkosti a dynamiky francouzských avantgardistů. Ovšem Biebl jako by byl pravdivější a upřímnější. Nikoli paradoxně, ale právě pro tuto nerafinovanost. V jeho spontánní snaživosti probleskuje lidskost a opravdovost, v níž je blíž třeba Wolkrovi než formalistnějšímu Nezvalovi s Teigem, s nimiž sdílel generační místo a osudové peripetie. Jediným paradoxem tak je, že ač bývá sbírka Nebe peklo ráj řazena do jeho surrealistického období, je mnohem víc poetistická, je v ní poetistické okouzlené vidění (vynikající cyklus Šest kratších básní, Na náměstí, Neděle), je v ní fascinace exotickými dálavami, mj. na příkladu tematiky džungle (v podstatě Bieblovo jediné opravdu nosné a originální téma), je v ní půvabná hravost (Děti, Nové klekání, Dej mi svůj prstýnek), je v ní sociální kritika (Jaká vyhlídka) a v podstatě i občasné asociativní výčty, jež mají patrně být oním surrealismem, v sobě mají pramálo z automatického psaní a mnohem spíš připomínají apollinairovské Pásmo (Model 1930, Symfonie), resp. obecněji stylistiku Čapkovy Francouzské poezie nové doby. Přičemž všechny texty, které jsem právě uvedl v závorkách jako příklady, jsou znamenité. Vymyká se poněkud báseň Zrcadlo času, v níž už cítím názvuky existenciálnějšího básnění třicátých let.

***

Kdyby tak hořel chrám svatého Víta
Museum
Živnobanka

Kdyby tak znova hořelo Národní divadlo

Hasič neví si rady s tři metry dlouhým žebříkem
Visícím v obecní kolně
Na zapadlé vesnici
Sto kilometrů od Prahy vzdálené

1 22.04.2025

Poslední dobou čtu převážně autorky a autory naší nejmladší básnické generace, povýtce debutanty, zatoužil jsem tedy proložit to něčím klasičtějším. Sáhl jsem po jedné z raných sbírek neprávem pozapomenutého Ivana Jelínka, kterou už jsem delší dobu měl doma a kdysi částečně i četl. Jelínkova předválečná tvorba je z dnešního pohledu velice neotřelá, jeho jazyková (zdaleka nejen lexikální) pestrost nesnese srovnání asi s žádným současným autorem, v tomto ohledu je to nesmírně osvěžující a vřele ji všem milovníkům našeho jazyka a básnictví doporučuji. Interpretačně je obtížně uchopitelná, takřka hermetická. (Porozumění neusnadňuje ani chybějící interpunkce.) Nepochybný je vliv Holanův, patrně i Halasův, ale je tam i jelínkovsky typická fascinace antikou, dohmátneme se tam ozvuků jeho moravanství a venkovanství (rodák z Kyjova) i specifické, řekl bych postvitalistní (asi vliv v jednom textu tematizovaného Francise Jammesa, jehož jsem kdysi taky četl, ale vůbec si to nemapatuju) či postpoetistické hravosti (jen tu místo bieblovské exotické Jávy figuruje charvátská Dalmácie). Tematické oblasti, z nichž čerpá jeho poetika a metaforika, jsou leckdy vpravdě bizarní (viz i báseň citovaná níže). Zajímavý je rovněž jeho přístup k verši a rýmu. Intuitivně cítím, že v tom bude víc hry, ba i mystifikace, než by člověk čekal, a to včetně kratičkého a poněkud subversivního autorského doslovu.

Zvláště vypíchnout bych chtěl texty: To nebe; Nářek to byl; Eleusis; Vroucnosti; Louka u Zadvarje; Farewell; Elegie za Francisem Jammesem a Polámané dřevce. Avšak platí, že otevřete-li sbírku kdekoli, bude to tajemná a vznešená hostina slova.

Moře za vinohradem

Bije oceán a tříská do kamení
kde temná kobyla v úvoze za humny
razí svá kopyta do závojů luny
Hříbě – hle brodí se ve mléku kobylím

Má totožnost stád a tíhu vemen
dojička nezmarná co tahá vlastní struk
Jeho hlad blyštivý je křemen
Svoboden – pouta roztříštiv zas nový kuje kruh

Jak velký trestanec okovy svoje valí
řinčivý dech svých skal vrhaje tam a zpět
Kam zdviháš neporazitelný králi
svou hromem uzlící se pěsť

Ryk bojů koní jek a rozpárané břicho
vrhá si do hřívy jak skotačivé hříbě
Kdo nad něho skul ocelověj ticho
přílbici času zakalenou sivě

Plyne oceán za nízkou zídkou vinic
a varem mléka dýmá přes sluneční kru
a bije řičí klisna atlas vímě viníc
jež vláčí nalité až k ústům jesetrů

2 20.04.2025

Solidní debutová sbírka, z níž jednoznačně nejlepší je první oddíl (promoklé dřevo noci), který obsahuje jistý typ urbánní poezie bryskního vidění i výrazu, úsporného a trefného a ve své prostotě v posledku jaksi soucitného. A nejde tu zdaleka jen o civilistní střepiny z reality hlídačovy, sběračovy a recepčního, ale i postřehy nedefinovaných (třebaže ve své obecnosti velmi osobních) skutečností:

***

zprávu zachytili
na pomezní frekvenci

pár slov
pauza
dovětek

těch několik vteřin
narušovala jen skladba
předchozí stanice

nakonec nezbylo
než otočit zpátky
a ještě chvíli
poslouchat hudbu

Zaujme i třetí, poslední oddíl nazvaný cesty. V něm je sice konkrétní ukotvenost prvního oddílu značně oslabená, ale vícekrát se v něm plodně pracuje s matérií jazyka a některé texty vnímám jako pozoruhodné pokusy o jakousi básnickou fenomenologii, soustředění na jediné gesto, útržek pocitu či vjemu, vteřinu uzávorkovanou (samozřejmě zdánlivě) od veškerých kontextů, jiných a ostatních prostorů a časů:

***
„když polí však dostihl tichých…“

dech se zrychluje
běží – kličkuje

totemy se staví do cesty

v pádu prokousne jazyk
křičí
hrbí se na čtyřech

kňučí

obklíčen vrčením
cítí zakousnutí
v týlu

Za nejslabší pokládám prostřední oddíl (mapy příštích stěhování), který by podle mě ve sbírce vůbec nemusel být. Ne že by ty básně byly vysloveně špatné, to jistě ne, ale jsou rozmělněnější, jako celek málo výrazné, ohavnou žurnalistickou metaforou řečeno: chybí jim tah na branku. K formální stránce knihy bych poznamenal asi tolik, že snímek na obálce je zdařilý a vzácně koresponduje s obsahem (to je v případě naší poezie bohužel velká neobvyklost), ale mrzí mě, že – jak je v nakladatelství JT’s neblahým zvykem – chybí obsah, což ztěžuje orientaci ve sbírce i možnost vracet se k jednotlivým textům.

2 20.04.2025

Slibný debut rozkročený mezi niternou a civilizační angažovaností, jakkoli nikterak prvoplánovou (ti titulní „ohrožení druzí“ jsou tu druzí-blízcí, druzí-neprvní, patrně též v rámci našeho já, i druhy jiné než my lidé – a to je plodné a pěkné!), dokládá, že autorka dokáže básnicky pracovat s fragmentem, frází, kontrastem i nedopovězením. Osobně mi tam chybí alespoň trochu hlubší ukotvení v jazyce coby hmotě/strůjci libosti a uhrančivosti (tj. jazyka coby estetického prostředku/cíle), prostě víc zaříkávačství, aby to celé bylo skutečně „apotropaion“. Ale uvědomuju si, že to asi prostě není ten typ poetiky a autorky. Přitom cit (lidský i básnický) tam nechybí a jakési osobní drama v hloubi, za verši, také ne:

apotropaion

záminky opadávají
velkým ohlazením

všechno se srovná
velkým ohlazením

ochladí se na stupeň
přijatelné sebekázně

vstaneš kusem omytého střepu

Za nejlepší oddíl pokládám závěrečný (s názvem stejným jako první, tj. „jedna“), tak přidám ještě ukázku i z něj:

nenazváno

vždyť co je tělo
než prodloužení okoralé
hlávky salátu
lahodné svěží okraje
šklebící se jizvy

to jenom výživná černozem
si tě bere zpátky
úrodo

2 19.04.2025

Mrzí mě, co teď napíšu – nerad totiž vynáším takto příkré soudy, ale nemohu jinak:

Vůbec nechápu, že tahle sbírka vůbec vyšla. Svědčí to totiž nejen o naprostém nedostatku autorčiny sebekritiky (to by ale takový problém nebyl, to se holt stává), nýbrž – a především – o zcela zarážejícím nedostatku soudnosti Martina Reinera a jeho vydavatelství Druhé město, jakož i redaktora Milana Ohniska (ten se tomu patrně moc nevěnoval – navzdory nerozsáhlosti tam totiž zůstalo pár překlepů). O obou jsem byl až doposud přesvědčen, že literaturu mají rádi a rozumějí jí, tak proč náhle toto? O nepochopitelné finanční podpoře statutárního města Brna se netřeba rozepisovat, jeho stávající vedení dává dostatečně najevo, že kultura – taktně řečeno – není jeho parketou ani prioritou a tamější úřednictvo, rozhodující o udělování grantů, na tom zjevně nebude líp.

Ale k věci: Anotace sbírky, v níž mj. stojí, že autorčin „básnický talent je nejen zcela nesporný, ale také nevídaný“, vyznívá jako krutá ironie. Obávám se však, že její anonymní pisatel to myslel vážně, a musíme tudíž brát tvrzení, že autorka „svoji první báseň zveřejnila coby třináctiletá“, jako hořký fakt. Zkušeného čtenáře poezie totiž zděsí už jen toto a nahlédne-li pak ještě do obsahu sbírky, tak nějak tuší, s čím bude mít tu čest. „Hloubka“, „originalita“ a „rafinovanost“ titulů básní málokoho takového nechá na pochybách. Aby bylo jasno: všecko jsem to fakt i přečetl a mé neblahé předtuchy to jenom potvrdilo. Autorčina tvorba je kýčovitá a plytká, neuměle epigonská, plná těch nejtrapnějších klišé a konvenčností, bez citu pro slovo a poezii, bez myšlenkové, emoční a mravní hloubky (a zdůrazňuju: vůbec netvrdím, že je taková autorka i v životě, to jistě ne, jen to prostě neumí vtělit v poezii). Namátkou vybírám a cituji:

Femme fatale

Příjemný vánek z jihu,
olivy a třešně.
Květy sakur,
tenké cigarety
a kvalitní víno.
Rybízy, mléčné koktejly,
oceán a těla laní.
Ona je kupou střípků,
co obrazem být umí.

Ženy jsou jako vitráže
a každý mi to dokáže.

Sice se všemožně snaží jazykově zaujmout, ale je to lopotné, upocené a jalové. Většinou to bohužel vyzní jako karikatura sebe sama:

Zůstanu radši doma

Jeřabiny,
plny viny
jsou moc líný opadat.
Ony se totiž stydí.
Ani se jim nedivím,
taky se bojím lidí.

Kdybych věděl, že to autorka myslí jako parodii, že se cítí být řekněme dědičkou undergroundových básníků, trapné poezie atp., bylo by to aspoň jakési ospravedlnění. I tak bych to sice nepokládal za zdařilé ani originální, ale dokázal bych pochopit, že to někdo vrhnul na papír a snažil se to sdílet s druhými. Jenomže – stejně jako u té anotace – nejblíž pravdě tu bude obava, že to myslí vážně.

Shrnuto a podtrženo: její veršování působí, jako by to psala v těch třinácti. Přístup k básnění je to spřízněný s přiblblým psaním všemožných Žáčků a Sýsů, ovšem s tím rozdílem, že je autorka hluboko pod jejich řemeslnou úrovní. Ač jsem se opravdu snažil číst bez předsudků (což bylo po přečtení anotace, obsahu a prvních několika básní vskutku náročné) a s maximální dobrou vůlí (hrozně nerad bych autorce křivdil), neobjevil jsem v knize jedinou báseň, kterou bych tady mohl uvést bez jízlivosti jako seriózní tvůrčí pokus, jenž by v sobě zahrnoval byť jen drobný příslib nějakého kloudnějšího budoucího vývoje. Chápu, že autorce bylo v roce vydání sbírky dvacet, ale propříště bych jí doporučil podílet se na uměleckém provozu z pozice příznivkyně, recipientky, čtenářky. A opravdu to nemyslím osobně, autorku neznám a věřím, že může být lidsky fajn a že ty verše pro ni samotnou mají význam a cenu. Jen je prostě neměla předkládat v dané podobě a formě širší veřejnosti.

3 12.04.2025

Skvělá debutová sbírka s velice originální poetikou, jež svědčí o autorově obdivuhodné slovní zásobě i širokém přehledu o rozličných oblastech lidské působnosti, včetně různých druhů fyzické práce, s poezií a jejími tvůrci v posledních dekádách jen zřídkakdy spojované. Velikou zdatnost básník projevuje i v komponování nečekaných celků:

Kompostárna

Na zlomené větvi zpíval drozd,
někdo na svazích vysázel mandloně.
Betonáři nedaleko odlévali základovou desku,
brzy ráno, chladno, mlha a radost.
Zajeď na kompostárnu pro radlici rašeliny.
V kabině traktoru ti kolega vyprávěl,
jak dělal zabijačku divočáka v pátém patře paneláku
ve svém bytě na okraji Židenic.

Z rašeliny šla pára,
pavouci soukali sítě.
Z dívčího rozhovoru za plotem
šlo zaslechnout tiché
já nevím, jestli ji miluju, chápeš?

Líbí se mi i práce s aluzemi (nejen literárními) a s motivy katolické víry, resp. náboženské praxe, mnohdy překvapivě umístěnými a pointovanými. Jakub Racek napsal výbornou sbírku a jediným úskalím jeho postupu a stylistiky může být paradoxně její „nevyčerpatelnost“, tj. – navzdory vší její vnitřní pestrosti – přílišná rozpitost a nezacílenost. Snad jsem to jen nepečlivě četl (snažil jsem se, ale na jeden zátah to nebylo a o ničím nerušené četbě si člověk v běžném životě může nechat leda zdát), ale celé se mi to drolilo na jednotlivé básně, verše, sousloví, metafory a jinotaje, přičemž velká část z nich zaujala, jaksi obstála a uspokojila, leckdy náramně, nicméně neposkytla „poetické útočiště“ útěšného a uzavřeného celku. Jasně, ne každá sbírka a poetika toto chce a dovede, ale Paní les by na to myslím aspirovat mohla. Takhle je změť stromů, osvěživých a mysl i fantazii vábících, ale pro ty stromy jsem jaksi ztratil les.

To však nic nemění na tom, že jde o mimořádnou sbírku (nejen v kategorii debutů) v rámci současné naší produkce a zasloužila by nějaké ocenění. Závěrem ještě druhou ukázku:

Mše svatá

Zrovna když prší
vybíráš brambory.
Čertem čertu
řekni raději větu,
co ti změní život.

Zavařování hrušek voní
po jeřabinách v nálevu.
Vykrajuješ jádřince,
neplýtváš slovy.
Pan otec stojí jako majestát
u velkého hrnce.
Chapadlo vzpomínky šmátrá mezi vámi.
Svět,
obraz rodičovského stavení,
psí víno na plotě,
máš to všechno v přední kapse montérek.

Sečeš otavu, sekačka se ucpává,
poslední rakytník na zakrslém keři
jsi přijal jako hostii.

2 12.04.2025

První obsáhlejší český výbor z díla vynikající polského básníka. Výběr zařazených děl byl sice trochu poznamenaný dobou vydání (jakkoli tu není vyloženě slabá báseň, té snad Różewicz ani není schopen), ale přesto zahrnuje řadu zásadních textů. Pro jejich charakteristiku plně platí to, co jsem napsal k překladu jeho sbírky Rozhovor (1960, česky 1962), tak se tu nebudu opakovat. Snad jen jedno poznamenání: Jak jsem se zmínil o tom, že Różewicz je pro mě zosobněním tvůrce-básníka „po Osvětimi“, mám-li se odvolat na slavný Adornův výrok, tak brilantní verbalizací této pozice je báseň Uprostřed života, jež právem dala jméno celému výboru.

A ještě ukázka:

KDO TU NENÍ
/památce Zbyška, mého malého žáka/

Kdo se utopil
kdo tu není

Kdo tak strašlivě křičí
kdo mlčí

Kdo nemá ústa

Co to je
co se vynořuje
jak hrozně roste
to malé tělo

takový ruch tolik slov
kdo tu není
to on
ten dobrý chlapec
změnil se ve věc
která mlčky
vychází z vody
a rozdírá matku

/1955/

2 11.04.2025

Różewicz patří už řadu let k mým nejoblíbenějším básníkům, lze dokonce říct, že ještě spolu s Baczyńským, Czechowiczem a Miłoszem pro mě byl bez nadsázky formující. A velký díl zásluh na tom měla nesla (hlavně zprvu, dnes už jsem schopen číst Różewicze bez obtíží v originále) překladatelka Vlasta Dvořáčková, která jej už od konce padesátých let systematicky převáděla do češtiny, pořídila z něj několik skvělých výborů a zprostředkovala českým čtenářům i tvůrcům specificky existenciální (ba existencialistickou) poetiku, která v té době neměla u nás obdoby a platí to fakticky dodnes. Reálný Różewiczův vliv na české básníky – tedy to, jak moc tyto Dvořáčkovou přeložené počiny vůbec kupovali a četli – však pokud vím nebyl zmapován, ale obávám se, že jeho recepce nebyla tak silná, jak by jeho dílo zasluhovalo.

Rozhovor je zdá se vcelku ojedinělým případem, kdy byla přeložena celá sbírka (neprovedl jsem důkladné srovnání s originálem, ale působí to tak). Zajímavé je, že v polštině se kniha jmenuje Rozmowa z księciem, tedy Rozhovor s princem, ale komunistickým cenzorům snad onen „feudální“ princ v názvu nějak vadil, že byl titul takto osekán (přitom eponymní báseň ve sbírce zahrnutá už má titul kompletní).

Różewiczova poezie je nesmírně naléhavá, což ještě umocňuje oproštěný, jakoby zúžený či stísněný jazykový repertoár, časté oslovování, enumerace, je mužná a rezolutní, občas hořce jízlivá, sžíravá, ale v žádné ze starších tradic jakékoli satiry, troufám si říct. Neustále se hlídá, tematizuje a propírá proces psaní, sebeuvědoměním si utváří sebeodstup. Je to pro mě „poezie po Osvětimi“, zdrsnělá, avšak nikoli rezignovaná. Vědomím krutosti zocelená, a přesto svolná – byť třebas z ryze mravních pohnutek – žít.

V první části jsou výborné prakticky všechny básně: Domluva, Patetický žert, Kořeny, V denním světle, K srdci, Smrt, Návrat, Odnětí břemene, Neznámý dopis a Psal jsem. Druhou část tvoří rozsáhlejší skladba Et in Arcadia ego, specifický cestopis po Itálii, plný odstupu a odcizení, a přesto vnímavý i v tradici ukotvený (Goethe). Je však – i pro svůj rozsah a určitou improvizovanost, resp. malou zhuštěnost – zbavený té intenzity a apelativnosti, jakou mají básně první půlky sbírky.

K SRDCI

Viděl jsem
specialistu kuchaře
vsunul ruku
do huby
a chřtánem
vrážel ji do útrob
ovce
a tam za živa
popadl srdce
sevřel prsty
na srdci
vytrhl srdce
jediným škubnutím
ano
byl to specialista

2 11.04.2025

Na této posmrtně vydané edici sbírky Duté hodiny a několika básnických cyklů (Na zásvětí, Argentinské noci, K horoskopu Ahasvera – tyto dva jsou z téhož roku, kdy autor spáchal sebevraždu) je dobře patrné, že autorův básnický talent, jenž se ve sbírce Akty bolesti projevoval jen střídmě a poněkud rozpačitě, dozrál k pozoruhodným dílům. Jistě se o to přičinil i vliv poezie básníkova bratra Karla Jana (její otisk vnímám silně zejména v první půlce Duté hodiny) a snad i Ivana Wernische (ten je i autorem kratičké, ale působivé předmluvy) či dalších tvůrců, s nimiž se Michal Čapek spřátelil.

Jako nejzajímavější se mi jevily texty z Duté hodiny: Je noci na půl…; Jaro polechtává…; Podzim hliněný…; Jeseníky; On the Road; Bývá nadarmo; Nedoplatky a Bylo nebylo. Z ostatních oddílů pak Na zásvětí I-III; Když holemi je česán kaštan…; Smutný dům…; Tělo se nýtuje… a Ukradeni lásce…

Posun a určitou proměnu autorovy poetiky asi nejlépe ilustrovat malým výborem dle mého názoru nejnosnějších typů básní:

***

Je noci na půl
a svírá mne prázdno
Je noci na půl
a město žije snem
Je noci na půl
a já zůstal bdělý
Ne
nelekám tmu popínavou
Je noci na půl
a Karla Sabinu
vsazují za katr
Karla Sabinu
samého se sebou

Je noci na půl
a je noci úzko


***

Podzim hliněný
luna leduchtivá
boky prostřelené
laním přinášívá
Chromé zvěři smrt
v úkrytu obnaženém
nosí
Podzim hliněný
do listí křehkého
vtichne zbytí
Sýkorám lůj
Zmrzlé kosti našeho svědomí
rozvěsí
do haluzí pláňat
kolem polní cesty


ON THE ROAD

Nesen liškou k Táboru
Hlavu plnou zázvoru
Kynu lidem ve městě
Mávám lidem po cestě

Pytel těžkne na zádech
zrzka se mnou
ztrácí dech


***

Nedoplatky
Čas rozčesaný
Na stole papír rozestlán
Kroky spočítány
Dech přesně
rozepsán


NA ZÁSVĚTÍ II.

Zamlklý (péřový) Bůh
vysekal z ledu
mrtvou labuť

Kraj pokrylo
lamento havraní

Po nezabydleném světě
zavřených dveří
malí umolousanci
roznesli
cáry peří


***

Ukradeni lásce
Lhostejni srdci
Srocena masa

Sběrači náručí
Štvoucí po ulicích
Sami v sobě
Kořist

2 11.04.2025

Na této posmrtně vydané edici sbírky Duté hodiny a několika básnických cyklů (Na zásvětí, Argentinské noci, K horoskopu Ahasvera – tyto dva jsou z téhož roku, kdy autor spáchal sebevraždu) je dobře patrné, že autorův básnický talent, jenž se ve sbírce Akty bolesti projevoval jen střídmě a poněkud rozpačitě, dozrál k pozoruhodným dílům. Jistě se o to přičinil i vliv poezie básníkova bratra Karla Jana (její otisk vnímám silně zejména v první půlce Duté hodiny) a snad i Ivana Wernische (ten je i autorem kratičké, ale působivé předmluvy) či dalších tvůrců, s nimiž se Michal Čapek spřátelil.

Jako nejzajímavější se mi jevily texty z Duté hodiny: Je noci na půl…; Jaro polechtává…; Podzim hliněný…; Jeseníky; On the Road; Bývá nadarmo; Nedoplatky a Bylo nebylo. Z ostatních oddílů pak Na zásvětí I-III; Když holemi je česán kaštan…; Smutný dům…; Tělo se nýtuje… a Ukradeni lásce…

Posun a určitou proměnu autorovy poetiky asi nejlépe ilustrovat malým výborem dle mého názoru nejnosnějších typů básní:

***

Je noci na půl
a svírá mne prázdno
Je noci na půl
a město žije snem
Je noci na půl
a já zůstal bdělý
Ne
nelekám tmu popínavou
Je noci na půl
a Karla Sabinu
vsazují za katr
Karla Sabinu
samého se sebou

Je noci na půl
a je noci úzko


***

Podzim hliněný
luna leduchtivá
boky prostřelené
laním přinášívá
Chromé zvěři smrt
v úkrytu obnaženém
nosí
Podzim hliněný
do listí křehkého
vtichne zbytí
Sýkorám lůj
Zmrzlé kosti našeho svědomí
rozvěsí
do haluzí pláňat
kolem polní cesty


ON THE ROAD

Nesen liškou k Táboru
Hlavu plnou zázvoru
Kynu lidem ve městě
Mávám lidem po cestě

Pytel těžkne na zádech
zrzka se mnou
ztrácí dech


***

Nedoplatky
Čas rozčesaný
Na stole papír rozestlán
Kroky spočítány
Dech přesně
rozepsán


NA ZÁSVĚTÍ II.

Zamlklý (péřový) Bůh
vysekal z ledu
mrtvou labuť

Kraj pokrylo
lamento havraní

Po nezabydleném světě
zavřených dveří
malí umolousanci
roznesli
cáry peří


***

Ukradeni lásce
Lhostejni srdci
Srocena masa

Sběrači náručí
Štvoucí po ulicích
Sami v sobě
Kořist

11.04.2025

Tvorba Michala Čapka není tak uhrančivá a básnicky vyhraněná jako dílo jeho bratra Karla Jana, avšak pozornost si bezesporu zaslouží. A nejde tu zdaleka jen o básníků tragický konec, byť se asi nelze ubránit tomu, aby to člověk četl především tímto prizmatem. Autorova prvotina sice vyšla až roku 1992, básně však vznikaly už dříve, zhruba mezi jeho dvacátým a třiadvacátým rokem. Myslím, že tato juvenilnost značně poznamenala – ještě spolu s dalšími životními okolnostmi (původ z periferie republiky, nedokončené vzdělání, podřadná manuální zaměstnání, přestěhování do Prahy) – jejich podobu: Michal Čapek je v Aktech bolesti básníkem v podstatě romantických kulis, máme tu rozličné imprese a lyrično, opojení velkoměstem, výhonky revolty i jakousi dekadenci. Výrazově většinou málo originální, často s otřepanými metaforami či frázemi. I tak to ovšem mnohdy nepostrádá sympatickou mladistvou melancholii:

Sen o Paříži
/Památce P. Celana/

Na dně Seiny
Paul Celan
půlnočním hlasem
šlape bahno své války
Po noční pitvě
tiše a nesměle
přichází sníh
aby mu zatlačil oči

Jsem v Paříži
Rozmlouvám se smrtí
Nikdo o mně neví
Mahlerova hudba
snad…

Pohnutkou k určité shovívavosti budiž výše naznačený životní kontext (chtěl bych vidět, jak by básnil dnešní zástupce dělnické profese, co z mladistvého vzdoru rezignoval na formální vzdělávání v šestnácti letech – v tomto ohledu je Michal Čapek fascinujícím autodidaktem). A pak i to, že v řadě textů už dospívá nad tuto konvenci a nějakou „špinavou příměsí“, nečekaností, převratnou pointou prokazuje svůj originální básnický cit a nepopiratelné nadání. Nejvíce mě zaujaly básně: Nuselský deník; Dědům a otcům; Kontinuita; Druhům v generaci; Malá jizerská reminiscence IV; Sen o Paříži; Pod koleny…; Zelenooká; 23 narození a Tušení. Závěrem ještě jednu ukázku, tentokrát jedné z oněch „revoltujících“ textů, ilustrujících vnitřní přetlak, pro něj autor sám usilovně hledal vyjádření:

Kontinuita

Kšandový konformismus
potahuje
břichaté starousedlíky
za varlata
Broukpytlíci
novověkého myšlení
ukusujou
zubama padesátiletých
svůj jepičí kus dne
a bohorovně
poklepávají
necitlivou rukou
na naše veřeje
Dvořákovy tance
zběsňují
a pár tváří v kulisách
úžasem zkamení

Nadržená realita
odkopává peřiny
Nová
teplá
krev
krápe
do studených křesel

1 10.04.2025

V rámci žánru slam poetry (jehož – podotýkám – nejsem znalcem ani příznivcem) myslím většina Sigmiových básní solidně obstojí. Nechybí vtip a ironie, nápaditost ani jakási neodekadentní stylizace, která je vlastně fajn. Asi nejvíc si cením konkrétně ukotvených s (pravděpodobně) autobiografickými prvky. Myslím, že by bylo plodné zařadit do budoucích sbírek takových více:

Libeň mě něžně

kdysi jsem čet v zoo
že čerstvej exkrement
je nepřeberným množstvím informací o jeho
původci

stále nevim jestli chci vědět
kdo vysral pražskou Libeň
toho nechtěnýho levobočka Holešovic a Žižkova

bye-bye Balabenko vole
přestalas existovat s mým odchodem
stejně jakos neexistovala před rokem 2017

zmizel byt
s postelí plnou dobrýho a zlýho
kde jediný
co po mně zůstalo
jsou tři roky zaschlý zvratky na radiátoru
nahnědlá kombinace ginu
coly
a smažených nudlí
z bistra o dva bloky vedle

zmizel kebab
co mi zachraňoval prdel ve tři ráno
zmizeli prodejci perníku
a dokonce i ta posmutnělá šlapka
co postávala na ostrůvku tramvaje
naproti nonstop benzince

zmizeli patroni z nočních tramvají a barů
na trasách Velehradská/Synkáč/Florenc
– Palmovka

zmizel vobejda s nádorem na ksichtu co by chtěl
drobný
zmizel polonahej kovboj držící dvoumetrovýho
chlápka
s downovým syndromem
vymlácenýma zubama
a bodancema od včel

a zmizely i ty jasnovidky
co mi řekly že jsem osamělej jezdec
a je mi předurčeno
zůstat sám

1 10.04.2025

Originální a vyzrálý debut, jež svědčí o autorově jazykové suverenitě, citu pro slovo, frázi a kompozici, svébytné poetice i o tom, že právem bodoval v různých literárních soutěžích. Na Vejvalkově tvorbě se mi líbí mimo jiné jeho práce s útržky promluv, ve sbírce uváděnými kurzívou, a to včetně cizojazyčných, ale i se jmény místními a osobními (postava jistého Leszka prochází několika texty a myslím, že obdobných postupů a motivů básník klidně mohl využít víc) či aluzemi (literárními, kulturními i obecně sdílenými).

velekněžka

Zina je věta
co si předříkám vleže
má na tvářích ranky
pod krkem cop

včera chtěla mačkat pihu
dnes nabírá do lavoru
prasklou vodu siný plod
se studem

malé oči málo vidí
a kdyby ti pro pláč zbyly
vytečou ti stejně tak

Úskalí jeho poetiky jsou podobná jako v případě Fosfénů Jana Horského, které jsem shodou okolností četl týž den: Tj. jakási zapouzdřenost ve světě vlastní poetiky, málo (či málo zřetelných) průniků k reálnému životu, malý emoční a morální přesah jeho veršů. Jako by si Vejvalka vypracoval nesmírně vybroušený, efektní a poeticky funkční výraz, jež je však poněkud bezobsažný, opájí se pozoruhodnými slovy a bravurou jejich kombinací, ovšem ona pozornost nemůže proniknout hlouběji ani šířeji než právě na tuto svrchní rovinu, plastickou sice a nějakým způsobem asociativní, ale neschopnou celku ani hlubšího záseku. A to je mi málo.

Mnohdy má nakročeno k překročení tohoto dlouhého stínu „slávy slova“, ale i když je výsledek – – pozoruhodný, tak nějak cítíme, že tomu ještě cosi chybí a mělo by toho z toho kápnout/vyhřeznout víc:

otcové

kdovíproč
si včera mezi tisícem
kupovali pravdu
vzpomeň si naposled!
modlitba za otce
královrahy

byly takové
malované dvojice na balkonech
v rukou kytary
v hubách nože a
popěvky o střevech altruistů
krky a podpaží jim
voněly medem

nikdo není hoden
hodu kamenem
budeme muset
překopat ty hroby
zapomeň napořád!
modlitba za otce
krále vrahy

1 10.04.2025

Suverénní a svébytná prvotina, jež si určitě zaslouží přečtení, jakož i hlubší analýzu, než jaké jsem momentálně mocen. Autor oplývá bohatou slovní zásobou i pestrou představivostí, básně však nepřenášejí čtenáře do ucelených fantaskních světů, nýbrž mnohem spíš vezou na jakýchsi vlnách asociací. Tomu odpovídá i specifická „rozvlněná“ (rozprouděná? rozbouřená?) typografie s různě daleko odsazenými a navzájem různé vzdálenými verši, ale i rozličné „přílivy“ veršových celků či „víry“ slov, někdy týchž, působivě se opakujících. Motiv vody a vodstev je ostatně silně přítomný nejen v textech, ale i v pojmenování některých básní a v mém vnímání i na obálce, kde Antonín Zhořec (jehož ilustrace jsou vynikající) ztvárnil cosi podobného meandrujícím tokům, deltám i sítím vlásečnic potoků a stružek.

Úskalím tohoto rozvolněného plynutí představ, obrazů, frází a výrazů je ovšem jednak obtížnější uchopitelnost jednotlivých básní i celé sbírky jako celku, jež jako by často byla víc pouhou poetikou než vskutku poezií. A jednak nevyhnutelná dosebezacyklenost takového přístupu, jež se po čase prostě vyčerpá a čtenáře omrzí. Na prostoru Fosfénů, byť samozřejmě obsahují efektnější i rozvláčnější kusy, se to ještě dalo, ale na druhou takovou sbírku bych už patrně reagoval omrzeleji.

Fosfény jsou nicméně velmi zdařilé dílko, a to i originálním fyzickým zpracováním, takřka bibliofilským, jež je pro vydavatelství Adolescent typické. Poněkud na rozpacích člověk zůstává jen z občasných jazykových podivností, které jsou patrně prostě chybami, jež autor i jazykový redaktor přehlédli (např. „neunese váhu *tvoji hlavy“, „a *obětí vyměňuju za tři otisky prstů“, „a *z mrtvýchstávají" plus několik jevů na pomezí). Chápu, že básník se nevyhýbá určitým neologizacím, a to včetně pravopisně-sémantických ozvláštnění (tak chápu např. „prútoky“), avšak ve výše uvedených případech to podle mě na něco takového smysluplně svést nelze. Škoda těchto drobných vad na jinak pěkné sbírce. Níže ještě ukázka (Databáze knih bohužel znemožňuje uplatnit ta odsazení veršů, která jsou v originále, čili jde jen o takové okusení Horského poetiky):

Dubá

Venku hoří špinavá nálada
ohraná a nepopsatelná
Stačí dívat se
jak dýchá
průtrží sem svítí
bůh nebo slepota

Moje babička voní po dešti
mluvíme spolu o snech a o tancích
v šedesátým osmým

Nesmyslnost věcí
ze mě vykřesává poddajné úsměvy
Tohle je kraj ničeho

Venku čtyři stupně vevnitř pět
bez dechu jsme všichni

1 10.04.2025

Je to taková málomluvná poezie neukotvenosti: chlad, chlast, chyby a chřadnutí, lokace Ostrava nebo Sudety (Teplice):

Země je zalitá krychlí betonu
ve které potkáváš jen obechcané zdi

Potíž je, že je to v detailech i celku málo originální a svébytné, to všechno už tu někdy zaznělo – a nejednou líp. Nerad bych to celé šmahem shazoval, je patrné, že autor má určitý jazykový cit (ovšem méně už – podle mě – cit básnický), koneckonců v době vydání sbírky studoval češtinu v Opavě, jak s nenáležitě užitým velkým písmenem uvádí v medailonku na zadní straně obálky, takže se tím dá vcelku bezbolestně prokousat, ale nic důsažnějšího v člověku nezůstane.

Lze říci, že je silnější v poloze konkrétnější, „příběhové“ (Vydělal sem pětistovku…, Valašská, V tramvaji…, Bere ho to…) než v poloze milostné či reflexivní. Chystá-li autor další sbírku, doporučoval bych mu se tímto určitějším směrem ubírat a tvořit víc takovýchto básní-mikronarativů. Jo a líbí se mi ilustrace Kristýny Gajové. Jako ukázku vybírám bezejmennou báseň, jež se svým vnitřním echem a specifickou rytmikou ostatním poněkud vymyká:

Zvony bijou bijou ti na plíce
že jsi zas o hodinu kratší
odchylky tvaru úchylky času
odkdy se to vlastně znáš
Zvony bijou bijou tě přes plíce
zas a zas

1 08.04.2025

Autorčinu tvorbu sleduji shodou okolností řadu let, a to jak písničkářskou, tak i instagramové slovní hříčkaření, jemuž se navzdory občasné rozpačitosti nedá upřít vynalézavost a především obdivuhodná schopnost zaujmout pro tento typ jazykového humoru přes sto tisíc sledujících. Na její básnickou prvotinu jsem tedy byl velice zvědav.

A bez okolků musím přiznat, že to je spíš zklamání. Za přečtení to stojí, ale jakkoli s autorčiným záměrem představit jakési vícehlasí žen vzdorujících životním peripetiím rád ztotožním, přijde mi ta sbírka neinvenční a málo působivá. Možná bych soudil trochu jinak bez znalosti těch autorčiných slovních hříček a dalších počinů, možná kdybych nejprve nečetl anotaci, jež navozuje dojem, že půjde o něco hlubokého a drásavého, nevím...

Každopádně musím konstatovat, že to celé budí dojem, jako bych to už někde četl. A tím autorku nemíním nařknout z epigonství, chraňbůh, spíš se mi jedná o to, že je to všecko poněkud předvídatelné obsahově a až na dílčí verše či pasáže vcelku konvenční i jazykově. Opakuju ale: Přečtěte si to, nejspíš vás to i bude bavit, v tomto ohledu je to napsané a vystavěné dobře. Nicméně snad právě kdyby autorka nevolila onen svůj koncept širší, mnohohlasé, obecnější ženské perspektivy (jež čtenáře znejišťuje, co se týče míry autenticity, resp. vyspekulovanosti napsaného), mohla se v té tvorbě víc a autentičtěji zpřítomnit sama. Nevolám nutně po obnaženém sebezpytu, chrlivé zpovědi či dnes už bezmála závazné autofikci (na druhou stranu: proč by ne?), ale dát zkrátka do hry víc ze sebe (a dát to tam tak, aby to bylo poznat s patřičnou subtilností). Hned by to pak bylo zajímavější.

Neděle

otec dnes pije už od rána
a tak u oběda výjimečně nemlčíme

sedíme sami proti sobě
viděl mě včera v parku s klukama
říká s úsměvem

jsem stejná kurva jako moje matka
plácáme se do stehen

celé je to velmi zábavné
dělám mu to naschvál
přece vím že nenávidí
polévky
talíře
příbory
žvýkání

přece vím
všechno to
světlo
zvuky
pohyby

všechnu tu agónii

dělám mu to naschvál
všechno to svoje
dýchání

1 07.04.2025