V_M komentáře u knih

Turnovský svazek z edice Zmizelé Čechy je v podstatě zdařilý a každému obyvateli tohoto kraje či zájemci o jeho dějiny jej lze jedině doporučit. K jeho koncepci a zpracováním mám ovšem několik výhrad:

1) Kniha měla být určitě rozsáhlejší a fotografií obsahovat třeba dvojnásob. Město Turnov zasloužilo samostatný svazek (částečně to supluje publikace D. Marka Z velkého Turnova a nedávno vydaná grantová publikace Skleněné negativy v muzejních sbírkách, ač ani ty nejsou nijak extra rozsáhlé). A okolní vesničky a městečka Českého ráje a Pojizeří jakbysmet. Turnov sice nepostihly tak drastické proměny jako některá jiná naše města zejména v Sudetech, nicméně řada částí města se např. oproti dobám první republiky změnila dost (např. čtvrť kolem nádraží, oblast nešťastně zakomponovaného průtahu, který přeťal zdejší jedinečný židovský hřbitov - proč ten tam není? -, Střelnice, Durychov, niva Jizery, okolí Sobotecké ulice aj.) a je škoda, že jsou tam zastoupeny v lepším případě jen jedním dvěma snímky, v horším (a většinou) vůbec.

2) Problematická je i samotná koncepce Turnovska, jehož pojetí a vymezení autoři ani pořádně neobjasnili. Není to ani např. bývalý okres Turnov z doby před r. 1960, ani Turnov v širším vymezení s přičleněnými vesnicemi a osadami (jakkoli takové pojetí by v daném rozsahu bohatě stačilo). Řídili se jedním historickým průvodcem (ale proč zrovna tím a ne jiným?) a výběr pojali jako několik výletů (v úvodu píšou, že do jednoho dne pěší cesty od města, což je nesmírně vágní a relativní definice) do různých směrů. Výběr zastoupených míst a snímků tedy působí dosti nahodile.

3) Úvodní stručné dějiny města z pera Miroslava Cogana, který je primárně historikem umění (což se mimochodem blahodárně promítá do výběru a fundovaného komentáře k některým snímkům, jež dokumentují proměny památek lidové architektury a sochařských děl), jsou sepsány vcelku obratně a čtivě. Bohužel jsem však (a to nejsem Turnovák) narazil na několik zbytečných chyb a nepřesností: potok protékající okrajem historického jádra se jmenuje Stebenka, nikoli Stebeňka (to bude patrně nějaký neoficiální místní úzus, nejsem z principu proti jeho uvedení, ale je potřeba to signalizovat); ruralistický spisovatel, mimochodem pozoruhodný, a přispěvatel do ojedinělé revue Sever a východ se jmenoval Josef Knap, nikoli Knop; hradiště Klamorna u Chvalčovic leží od Turnova severozápadně (a nachází se na katastru Dehtár, nikoli Chvalčovic, máme-li být přesní). A obávám se, že se do knížky mohly vloudit i další podobné nedostatky a nešvary, které coby laik nedovedu (bez případného pracného ověřování) odhalit.

1 03.12.2023

Hodně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Josef Kučera napsal bezpochyby dobrou sbírku, kterou se vyplatí přečíst. A nakladatelství Host ji nádherně vydalo - grafická úprava, typografie, písmo, to všecko je nádhera.

Pro nižší (ale rozhodně ne nízké: opakuju, že ta sbírka je kvalitní) hodnocení jsem se nakonec rozhodl z pohnutek ryze subjektivních. Je totiž pár věcí v Kučerově poezii, které se příčí mému poetickému gustu a habitu (či jak to vystihnout). Jednak má v oblibě kumulaci metafor, zvláště genitivních, plus přerůzných přirovnání (všelicos je jako všelicos) a jejich užívání i tam, kde jsou podle mě zbytné (namátkou např.: "napnutá kosatka srpnového dne", "v záchranném člunu ambitu", "kolem opuštěné loďky hlohových květů") . Beru to jako jeho styl, rozhodně bych mu nevytýkal mnohomluvnost a neradil "méně je více", nepatří mezi chrliče, posedlíky slovními ohňostroji. Ale nesedí mi to. Nemá to všude, vlastně je to možná jen v menšině básní, leč výrazné. Každopádně texty, kde se bez toho obejde, vnímám jako zdařilejší. A jednak čas od času (nemnohokrát, ale přece) sklouzne k poněkud rozpačitým manýrám (viz báseň Duben, obsahující neznámo proč zpola latinu - konejším se, snad je za tím nějaká osobní vzpomínka, protože jinak je to naprostá samoúčelnost) anebo vyslovenému kýči (např. poslední verš básně Převozník, jímž je celý text de facto ubit). A jednak - a tato třetí výhrada jde asi nejvíc pod povrch - jsem se nedokázal zbavit pocitu, že v první části, obsahující zejména básně metapoetické, ohledávající možnosti poezie, slova, jazyka, se za texty přečasto efektně komponovanými skrývá vyprázdněnost, leckdy i určitá konvenčnost (viz třeba básně Beze slov či Drobné si nechte).

Ale jinak nechci odrazovat: jazykově je to pestré, Kučera zná slova a je si vědom jejich síly a většinou i váhy. Těžko formulovat, proč to občas neštimuje, zaskřípne. Snad že je tam málo - a pardon za ty ošemetné charakteristiky - autenticity, prožitosti, reflexe. Že se víc psalo a dopisovalo, než se mělo? Notabene, v této souvislosti zaujme báseň Kulisy: "a já, já se musím vrátit k této rozepsané básni, / dokončit vzpomínku, / podat zprávu suchou a útlou / jako osikový list, / musím zapsat tento okamžik, / dokud ještě prosvítá..." Na to lze říci jediné: ne, nemusíš, a to právě proto, že ta zpráva je jaksi suchá a útlá a čtenář se neubrání dojmu, že slova jsou u tebe často jen - kulisy. Nebo, pokud máš už takovou potřebu, to zkus nějak jinak, třeba jako v básni Drozd.

Za nejlepší básně tedy pokládám kusy zpravidla střídmější, pokornější. Jmenovitě z první části: O tom, co není; Polárka; Drozd; Vstoupit tak. Z druhé: Zdá se mi; Místo; Soumrak smrků. A ze třetí: Byt, či nebyt; Hnízda; Lebka; Přípitek. A pak palec nahoru za citáty uvádějící každý z těch tří oddílů sbídky.

A ještě jednu takovou bezmála romanticky nostalgickou (v rámci sbírky poloha spíš atypická) na ukázku:

Vstoupit tak

Večerním vlakem, navonění prací,
nádoby na jídlo dojímavě prázdné,
vystoupit tak
v Ústí nad Orlicí nebo České Třebové
jít sněhem náměsíčně za světlem,
vejít do cizího bytu,
přiložit uhlí do kamen,
sednout si za stůl k rozečteným novinám,
nechat si nandat guláš z plotny
s čerstvým chlebem a červenou cibulí,
k tomu pár piv,
pár vět obvyklých pro tuto denní dobu,
udělat si čaj se lžící pastovaného medu,
vstoupit tak
doprostřed života.

4 28.11.2023

Autorka - oceňovaná polská básnířka - pochází z malé vesnice na úpatí Sadeckých Beskyd. Tam je také zasazeno dějiště (lze-li to tak říci) její sbírky, kompozičně propracované na mnoha úrovních: od titulů básní přes koncept a rámec jakési horečnatosti v dětské nemoci (chorobnému snu) až po doplnění skvělými autorčinými snímky a pozoruhodné grafické řešení (alespoň v českém vydání). Veškeré dění v zemědělské usedlosti ve vsi Żeleźnikowa Wielka se točí kolem života sester, v menší míře i bratrů a zvířat. Nahlíženo a líčeno z perspektivy jakési starší, objektivnější či distancovanější sestry, pro niž je vyhrazena 1. osoba singuláru a patrně ji lze do jisté míry ztotožnit s autorkou. V některých básních lze nabýt dojmu, že to je kdosi až vševědoucí, vševidoucí (smrt?), popřípadě že to ani není člověk, ale nějaké zvíře přihlížející lidskému počínání.

Zvířata - zejména domácí a hospodářská - mají ve sbírce významné místo. A nejde zdaleka jen o titulní plemeno hovězího dobytka, ale i psy, koně či holuby. V menší míře to platí i pro zástupce rostlinné říše, arci zejména ty, jež se dají nějak zužitkovat (jabloně, hrušně, slivoně, padlé stromy na otop). I zvířata zde figurují hlavně ve své užitkové roli, ač ji řada básní všelijak neprvoplánově, dovedně problematizuje (např. Víra II). Maso, lebky a kosti jsou přítomny v mnoha číslech sbírky a stávají se bezmála zaklínadly, dění kolem nich nabývá podoby rituálů (např. básně Rituál, Obřad).

Koneckonců motivy církve a náboženské víry, potažmo též víry pseudonáboženské i nevíry prorůstají celou sbírkou. Zvláštní je, jako by popisované sestry tvořily jakousi svébytnou, dosti izolovanou jednotku. Interagují více se zvířaty (často mrtvými) než s lidmi. A pokud, tak jsou to bratři, v nepatrné míře i chlapci v kostele a posléze ani to ne. Jiní lidé se tam v určitější podobě nevyskytují, žádní rodiče ani jiní blízcí... (Nepočítaje nekonkrétní strýce, řezníky či okrajově zmíněné majitele polností, možná už zesnulé - s nimi všemi ovšem sestry nejsou nijak bezprostředně ve styku.) Jako by žily na jakémsi ostrově dětství, což v prostředí rolnického venkova, u nějž si představujeme takovou tu klasickou důvěrnost-zcizenost, v níž těžko hledat vlastní uzavřenou enklávu, působí o to podivněji.

Výrazově jsou básně střídmé, stručné, svou atmosférou jaksi chladně, zimně komorní (ač řada se odehrává v létě, ale i tam jsou chladné vody podhorského potoka, proud či tonutí). Vše malým písmenem a bez interpunkce, takže jsou rozmlženy hranice výrazových celků. Často poskytují možnost dvojího čtení, prostupování, vnitřní ozvěny. Oslabeny jsou i hranice veršů, rytmus přirozeného a očekávaného čtení narušován. Překlad Bogdana Trojaka je kultivovaný, jen si říkám, zda v názvu básně Roj by nemělo být spíš Hejno (jedná se o ptáky)? Ale originál jsem v ruce neměl, třeba to tam takto ozvláštnila i autorka. V každém případě je to skvělá sbírka, kterou jedině doporučuju. Na závěr ještě ukázku:

těla

znám jizvy které patří mým sestrám
ty v okolí prsou připomínají
exotické ptáky

přísahají na ty jizvy jako by
nevěděly že se jejich těla
budou hodit světu

2 28.11.2023

S autorem této pozoruhodné povídkové sbírky mám tu čest znát se osobně a potěšilo mě, když mi ji přednedávnem daroval. Je totiž veliká škoda, že se zatím prakticky nepropagovala a moc se o ní neví - dokonce i sem na Databázi jsem ji musel sám přidat. Přečetl jsem ji s chutí a v podstatě na dva zátahy.

Jako celek je to knížka skvělá, ale pokud bych ji chtěl charakterizovat jednoslovně, asi bych volil označení "vnitřní nekoherence" či něco podobného. Platí to v rovině čistě formální i obsahové. U první z nich mi vadí, že redakční a korektorská práce na knize byla zjevně dost odbyta, proběhla-li vůbec. Mrzí mě, že autorovy texty byly svěřeny Michalu Hrubému, s nímž mám z minulosti zkušenost jako s redaktorem velice pochybným. V povídkách tak zůstalo nejen vcelku dost překlepů a chyb, ale především neprošly ani skutečnou, důkladnou jazykově-obsahovou redakcí (což je dnes bohužel spíš norma). Tím naprosto nechci tvrdit, že by šlo o prózy nekvalitní, ale pár výraznějších zásahů - od výběru přes řazení až po vnitřní stavbu některých z nich či dílčí stylové a formulační změny - by jim jednoznačně prospěly.

V knížce se tak setkáváme s texty vynikajícími (např. Smrt nočního hlídače, Rodinný portrét, Jasné, Držák, závěrečný oddíl Dědci), ale také s texty, který tento potenciál bezpochyby mají, ale snesly by koncepční a redakční změny (např. Prorok, Portrét, Pohřeb, Poslední soud, Kitsch). Patří k nim i titulní povídka, pojednávající - v české próze paradoxně dost unikátně - o tématu profesionálního hokeje a svým názvem koneckonců odkazující k libereckému hokejovému manšaftu (mimochodem, moc se mi líbí, jak nenápadně, ale vyhraněně má ta kniha Liberec a Liberecko "pod kůží"). Možná jsem ji jen četl nepozorně, ale zcela mi unikla souvislost mezi jejími třemi, nijak výrazně neoddělenými částmi. Působí to, jako by se jednalo o party různých osob ze stejného prostředí, ale proč to spojovat do jedné prózy? A nijak graficky neoddělovat? Kdyby z ní zůstal jen part závěrečný, nejdelší, byla by to jedna z nejlepších povídek celé knihy. Rozepsal jsem se o tom proto, že přesně to je jedno z míst, kde by zásah kvalitního redaktora nebo alespoň konzultace s ním byly výslednému tvaru ku prospěchu.

Mimoto je pak jsou v knize pár textů bezpochyby pozoruhodných, s nimiž mám jako čtenář trochu problém - jednak jde o povídky Dluh a Úřad, přičemž volněji se jim podobá i Arkádie. Jsou to takové všerelativizační slovně-myšlenkové etudy, silně sugerující existencialistický, kafkovský svět. Ve svém principu jsou ale v podstatě identické, proto bych do knihy klidně zařadil jen jednu z nich (za mě asi nejlepší Úřad). V hlubší rovině mi přijde rušivé, že sice efektně operují s popíráním a zpochybňováním, ale tak, že se nedostávají pod povrch, nýbrž odhalují vyprázdněnost takového mechanismu. Nelze samozřejmě vyloučit, že tato "metodologická metakritika" byla záměrem, ale při četbě to tak nepůsobí.

A konečně jsou tu i texty (např. Nové Tušimice, Oči, Návrat, Dokud nás smích...), u nichž se nedovedu zbavit dojmu jisté nedotaženosti. Jinak řečeno, moc rád bych je četl v propracovanější a třebas i delší podobě. I tady byl mohl dobrý redaktor zasáhnout a finální podobu ovlivnit k lepšímu.

Shrnuto a podtrženo, je to výborná a inspirativní povídková kniha. Možná paradoxně i díky těm výše zmíněným otazníkům, které leckdy rodí více podnětných otázek a úvah, než jsou-li texty, řečeno s Holanem, tak bezvadné, že kaz jim prospěje. Dojde-li ovšem někdy v budoucnu na druhé vydání, popřípadě nějaké vydání souborné (to bych si - a autorovi - moc přál!), mělo by být přinejlepším zevrubněji zredigováno. Každopádně doporučuji každému zájemci o kvalitní současnou českou prózu.

3 27.11.2023

Výtečná knížka nejen o kuchyni, jídle a kuchařském umu ve vztahu k ruské politice, dějinám a společnosti, ale také obecně o člověku a jeho strategiích, jak se vyrovnat s bizarní realitou Sovětského svazu/Ruska a jak v ní přežít. Szabłowski má neocenitelný dar dostat se k pozoruhodným postavám, které stály na pozadí velkých dějinných událostí typu jaltská konference, podepsání dokumentu o rozpadu SSSR, genocidní hladomor na Ukrajině, perzekuce a deportace krymských Tatarů, sovětská válka v Afghánistánu nebo likvidace černobylské jaderné katastrofy, anebo patřili k nejužším spolupracovníkům diktátorů a funkcionářů typu Stalina či Brežněva. A umí s nimi hovořit. Líbí se mi, že v duchu nejlepších tradic polské literární reportáže Szabłowski jako subjekt z textu nemizí někam do pozadí, a naopak v řadě reportáží figuruje jako jedna z postav, která s respondentem sedí, pojídá různé domácí dobroty, leckdy poněkud svérázné, a - v bývalém SSSR už to asi jinak být nemůže - zpravidla to zapíjí nemalým množstvím vodky. Navíc od nich většinou vyzví nějaký ten zajímavý recept, o něž se na konci každé kapitoly se čtenáři podělí. Nejsem bohužel žádný velký kuchař, ale bavilo mě to i jen číst a chuť těch jídel a ingrediencí si živě představovat (malý tip - nečtěte to hladoví!).

Navzdory tomu, že popisované situace jsou leckdy kuriózní a prakticky od žádného z protagonistů (snad až na zástupce krymských Tatarů) nezazní kritika sovětského totalitního režimu (naopak na něj většinou nostalgicky vzpomínají), odkrývá kniha zároveň velmi pěkně a názorně zrůdnost tohoto systému. Opulentní hostiny v dobách, kdy obyvatelstvo hladovělo, olbřímí protekčnost a současně paranoidní nejistotu, jež panovaly ve všech sférách kolem tehdejších mocných (a samozřejmě nejen tam), ale i rafinované a cynické zneužívání jídla či naopak jeho nedostatku k dosahování reálných politicko-ideologických cílů. Kniha je napsaná strhujícím stylem, čte se jedním dechem, řada situací je v podstatě zábavná a úsměvná, když se však hlouběji zamyslíme nad jejich povahou, důsledky a kontextem, zamrazí nás. Kéž by se dalo říct: ještě že už je to pryč... Ale k popisovaným osobnostem patří i Vladimir Putin a jeho nejspíš víceméně vylhaný dědeček-šéfkuchař Spiridon. A právě tento Vladimir nám v tom brání.

5 24.11.2023

Jakkoli věřím, že autor může být fajn člověk a své básně poutavě prezentovat naživo (koneckonců poezie je to charakteristická, vcelku výrazná a vybízející k přednesu, třeba někde u piva z pivovaru, v němž Štiler dle medailonku aktuálně pracuje), sbírka jako celek je bohužel spíše slabší, upovídaná, chtěně silácká a nevyzrálá. S titulem řečeno - v různých ohledech "přepálená". Některé oddíly, například III (tematicky zaměřený na milostné básně), mají parametry bezmála kýče, jazykově málo obratného a mladicky upoceného (a nemyslím tím reálný věk autora, ale míru básnické prožitosti a zkušenosti).

Nerad bych kohokoli odrazoval od přečtení sbírky, na leckoho snad Štilerova tvorba dokáže zapůsobit, jinak si totiž nedovedu vysvětlit její zařazení do koncepčně a graficky mimořádně zdařilé edice Mlat (doporučuju vaší pozornosti!) prestižního brněnského nakladatelství Větrné mlýny; navíc její jazykovou redakci měl na starosti skvělý básník Vít Slíva. Nelze tedy spolu s básníkem konstatovat, že "dobrovolný příspěvek je nula".

Nicméně sám mohu jako přínos sbírky vyzdvihnout asi jen dvě polohy: jednak jsou to delší básně-slovotoky, využívající silně expresivní styl, slang a plebejskou stylizaci (nicméně autor se ve svém reálném životě dle medailonku skutečně zmítá výlučně mezi manuálními profesemi), koncepčně asi dost nahodilé, gejzírovité, ale přesto jaksi autentické (lepší slovo mě teď nenapadá). Příkladem budiž básně dělníci poezie či děvka alkohol. Samozřejmě je v nich dost naivity a neobratnosti, skoro se až zdá, že autor toho záměrně využívá (nicméně pokud to tomu tak opravdu je, je tahle strategie spíše disfunkční a jeho tvorbě škodí), ale to platí pro celou sbírku. Druhou zajímavou polohou jsou reflexe vlastní osamělosti a odcizení,zvláště v prvním oddíle knihy, ale i v některých kurzívou tištěných verších uvádějících jednotlivé části (např. "člověk se někdy roztrhá jak hvězda // ve hvězdách vidím touhu po objetí / natáhnout ruce ale nepovědí nic / všichni jsme jednou byli děti / a co jsme nyní nelze říct"). Některé texty laděné do této polohy jsou až vzácně dětsky (wolkerovsky, ba ortenovsky) křehké, a to i svou formou. Jeden z nich vybírám na ukázku:

osamělý jsem
hlavně o nedělích
ale do kostela nechodím
jsem nešťastný
když je sucho
ale studny nekopám
a píšu jenom proto
abych nebyl sám

3 20.11.2023

Kolmačka je silný básník, mj. svými jazykově vcelku uměřenými morálně-metafyzickými momentkami - či jak to opsat -, které se nezřídka odehrávají v krajině, v exteriéru, kdesi bokem, ale přesto zažité a prožité, krajině silně pod kůží nebo - chcete-li - v srdci. Jako by to byl domov, v důvěrné známosti, odvěkosti či dávnověkosti přeci jen čímsi zneklidnělý. Zrcadlící daleké i nejisté. Ostatně i ono titulní moře, ve sbírce tolikrát a v mnoha podobách a ohledech přítomné (podobně je tam silný i motiv spánku - viz mj. působivý oddíl Kodrcá Velký vůz), je tu v jednom příměru "jako rybník z dětství", "pět minut za Kolínem"...

Podotknu ovšem, že nejde o zdůvěrnění nijak sentimentální, ba ani nostalgické. Je zkrátka kolmačkovsky básnivě mužné, ukotvené, leč nesamozřejmé. Jedinou drobnou - ale zcela subjektivní - slabinou sbírky je, že na mě nepůsobila tak mocně a jednolitě jako před mnoha lety jeho román Stopy za obzor nebo některé verše ze starších sbírek (Vlál za mnou směšný šos), které si však v určitosti už dnes nevybavím. Tím lehce zklamala má očekávání. To nicméně bude spíš otázka proměny mne coby čtenáře a člověka, nikoli signál nějaké sestupné tendence Kolmačkova díla. Mnohé čtenářské zážitky jsou prostě neopakovatelné, silně podmíněné věkem a osobním naladěním a nastavením v době četby. Sbírku Moře - a spolu s ní i Kolmačkovu tvorbu jako celek - tedy s čistým svědomím a jednoznačně doporučuju.

V ZAPOMENUTÉM čase
pouštěli jsme se lesem
po indiánské stezce
k rokli, kde byl kdysi lom.

Přitisklí k černé skále
se zatajeným dechem
vnímali jsme celým tělem
chladnou nehybnost.

2 19.11.2023

Vynikající zpracování pověstí a pohádek (ta hranice je tam v tomto svazku podle mě zcela rozmytá) z Valašska, především z okolí Rožnova, Vidče, Radhoště, ale objevuje se tam i Meziříčí, Karlovice, Vsetín či oba podbeskydské Jičíny. K těm lokalitám jedna zajímavost: v knize se objevuje pomístní jméno Kadaně, opakující se coby dějiště několika pověstí. Na mapách už ho dnes nenajdete, ale z kontextu usuzuju, že se jedná o zalesněnou kopcovitou oblast mezi Zubřím, Vidčí a Rožnovem, jejíž součástí je i Hradisko. Jižně od Tylovic je ostatně i aktuální turistická mapa eviduje příbuzné traťové jméno Kadané.

Příběhy samotné jsou zpracovány kultivovaným a čtivým jazykem (čas od času prostoupeným krajovým/nářečním výrazem - slovníček v závěru knihy sice nepodchycuje všechna taková slova, ale je sám o sobě půvabným soupisem), jejich výběr je promyšlený a vyvážený, takže se motivicky neopakují, jak se u některých - spíše vědečtěji pojatých - edic stává, a kniha je díky tomu nesmírně čtivá. Je ovšem otázkou, do jaké míry jsou skutečně lidové, protože jak Josef Strnadel coby jejich editor naznačuje, nelze spolehlivě určit, kde a za jakých okolností je Miloš Kulišťák sesbíral a nakolik je jejich obsah poznamenán jeho vlastní fantazií a autorskou licencí. Čtenáři jen trochu obeznámenému s obvyklou autentickou podobou lidových příběhů se totiž propracovanost řady z nich i některé motivy či narativní strategie budou jevit minimálně podezřele. To ovšem nic nemění na tom, že je to skvělá, působivá četba a úroveň zpracování převyšuje mnoho jiných výborů regionálních pověstí.

2 19.11.2023

Jedná se bezpochyby o kvalitní, fundovaný a cenný zdroj pro všechny zájemce o dějiny a stavební proměny tohoto dnes spíše menšího a okrajového, avšak v minulosti významného moravského města (které mělo to štěstí, že se v minulosti dočkalo dvou spektakulárních monografických zpracování dějin a nádavkem k tomu i obšírné vlastivědné práce o okolním regionu). Úvodní kapitoly o historii a urbanisticko-architektonickém vývoji města z pera zkušených badatelek z místního archivu/muzea jsou napsány precizně a minuciózně, jen by možná mohly být krapet čtivější (srovnám-li to s jinými svazky edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko). V řadě pasážích jsou totiž poněkud výčtové, ať už jde o důkladné popisy vnější podoby či vnitřní výzdoby určitých staveb, nebo soupisy pozoruhodných realizací. To by nutně nemuselo být na škodu, kdyby - a sem směřuje má zásadnější výtka - tyto stavby byly zachyceny ve fotografické části knihy. U ní je problém, že je příliš krátká (pouhých 103 snímků na tak významné a z hlediska velikosti jádra vcelku rozsáhlé město) - mohla by být dvoj- nebo klidně i trojnásobného rozsahu. Zcela tam chybí nejen předměstské části (Sady-Derfle, Mařatice, Jarošov, Rybárny), které svou tvář - jak už to na jižní Moravě bývá neblahým zvykem - proměnily během druhé půle 20. a začátku 21. století dosti zásadně, ale v podstatě tam není významněji zastoupeno ani širší centrum města. Valná část snímků se zaměřuje na historické jádro, ale i tam víceméně chybí ty nejdramatičtěji (potažmo nejdrastičtěji) proměněné boční uličky, kde se za komunismu bouralo o sto šest a většinou až po roce 1989 se vzniklé proluky dočkaly nové zástavby, dle mého soudu značně rozpačité úrovně. Snad jsou bohatěji dokumentovány v knize J. Čoupkové Toulky městem Uherské Hradiště z r. 2022, která je však zdá se vyprodaná a přespolním tedy prakticky nedostupná. Je ovšem veliká škoda, že tyto proměny nebyly důkladněji reflektovány právě v titulu Zmizelé Uherské Hradiště.

1 15.11.2023

Moc hezky vydaná fotografická monografie poněkud opomíjeného tvůrce z Hejnic pod Jizerskými horami. Kdo má rád jizerskohorské bučiny, nedávno ostatně zapsané jako první naše přírodní území do seznamu UNESCO, měl by si tuto knížku určitě prolistovat a ještě lépe vlastnit (za příznivou cenu je k sehnání třeba v libereckém Severočeském muzeu).

Na fotografy měly Jizerky vždy docela štěstí, pro řadu z nich se staly trvalým a kultovním místem, kam se tito umělci vraceli nebo se zde dokonce usadili (to pro většinu našich pohoří, i větších - třebas Jeseníky či Orlické hory - zdaleka neplatí). A v poslední době se s technicky kvalitními a tematicky nápaditými snímky těchto hor doslova roztrhl pytel... Přesto si myslím, že snímky bučin/stromů Jiřího Bartoše z této knihy tkví svou výtvarnou hodnotou a básnivostí o kategorii výš. Pěkně a inspirativně to v krátkém doslovu glosuje Ludvík Baran, který trefně poukazuje na Bartošovu inspiraci dálněvýchodním, zenovým minimalismem, k němuž ostatně odkazují i úvodní citace ze starodávného čínského básnického mistra (a tvoří tak s doslovem svébytný, patrně ne zcela plánovaný rámec celé knihy).

Jediným lehce rozpačitým momentem je podle mě úplně poslední snímek knihy, kdy autor - již starší - patrně oslněn novými možnostmi montáže či kombinace černobílé a barevné fotografie (omluvte neprofesionální názvosloví) vytvořil dílo, které je pro mě na hranici kýče. Ne snad v době a kontextu svého vzniku, ale s vědomím dnešní zkušenosti s různými víceméně paskvily na instagramech či ve stále ještě hojně vydávaných publikacích rozličných fotonadšenců již ano.

2 12.11.2023

Hruška zvolil pozoruhodný koncept sbírky coby pseudocestopisné reflexe, vycházející ze záznamů Antonia Pigafetty o prvním obeplutí světa. Kniha dokonce vyšla k pětistému výročí jejího završení a tato skutečnost je tam opakovaně tematizována. Zvolený rámec se mi jeví jako nesmírně atraktivní, Hruška je skvělý básník a má cit pro vyhmátnutí a konfrontaci faktů a slov pozoruhodných básnických kvalit (ano, i informace mohou mít poetický účinek). K tomu všemu přistupuje i sebereflexe, přesněji řečeno jakási kolektivně-individuální sebereflexe, hledění do cizích tváří i zrcadel, výčet povědomí, vědomí a svědomí, pro zámořské výpravy i dnešní nevyhnutelný mix vysokého a nízkého tak příznačná směsice pokladů i cetek.

Snad se příliš nemýlím, když v mystifikační lince – jež je ve sbírce nosným a nejvýraznějším pilířem – spatřuji ne-li vliv, tak jisté blíženectví s dílem Ivana Wernische, jemuž koneckonců Hruška věnoval celou monografii. Zároveň má však sbírka nezaměnitelně hruškovský rukopis, to nelze popřít. Drobně mu vytýkám (a platí to pro jeho tvorbu obecněji) jen snad až přílišné opájení se některými slovy či pojmoslovnými celky. Občas totiž kumuluje např. technické výrazy spjaté s lodnictvím a mořeplavbou, exotická jména a názvy či slova z patrně vymyšlených jazyků. To je bezesporu oprávněný básnický přístup, není v tom první ani poslední (třeba Holan prý pročítal různé příručky z oborů jeho životu a tvorbě naprosto bizarně vzdálených, jen aby v nich našel nějaká nová, poeticky zajímavá slova). Má však podle mého určité limity a najít hranici únosnosti není snadné (např. v básních Zapřená pata stožáru... nebo Slyšel jsi Awuan? je toho na můj vkus zbytečně moc). Podobné tendence znám už z některých Hruškových starších knih.

Nicméně stále je to skvělá sbírka, jedna z nejlepších, co jsem v posledních letech z nové české produkce zaznamenal. Malá, leč jaksi sklenující ukázka:

Včera se utopil deník.

Rozevřel se na hladině jako
leknín
a pomalu propadal
do hlubin moře.
Obsahoval všechny zeměpisné délky,
jména ostrovů,
na nichž náčelníci slíbili věrnost.
Obsahoval záznamy o tom,
co na lodi zbývá.
Údaje o trestech.
Základní slova v domorodých jazycích,
jak se řekne slunce,
odevzdat nůž,
žena, muž,
neboj se.
Kdo nám uvěří?

3 31.10.2023

Vynikající básnická sbírka civilního, ztichlého, ale velice osobního a tlumeně drásavého ladění. Těžko říct, co vše tu má podloží autobiografické či autofikční a co je ryze básnická vize autora skrývajícího se za poněkud enigmatickým pseudonymem, nicméně zvolený tón a forma naznačují první možnost. Svět rozestřený na ploše sbírky je plný samoty a odcizení, a to i v rámci vztahů, svět chladného, ale jaksi zúčastněného, či dokonce silně účastného pozorování, vnímání toho, co se kolem děje i neděje. Jako by pozorovaný z auta (zde častý motiv, byť v poezii spíš vzácný), lhostejno zda jedoucího, stojícího či havarovaného, ale každopádně pozorovaný zjitřeně, ba vytřeštěně. Svět, kde je „chladno, inverze“ a kde „básně čtou nemocní lidé“. Ostatně skvěle to vystihuje i snímek na obálce.

Těžko o tom psát, je to taková nenápadně silná poezie jakési důvěrné, intimní cizosti (a zcizenosti), jinak řečeno: „Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.“ Tato intimita v sobě často nese odpudivost, zvěcňující slizkost, leckdy přímo násilnost, a to zdaleka ne jen ve významu či podtónu erotickém a vztahovém. Autor ji vyjadřuje mimo jiné výraznou metaforou „ošklivého Česka“ (ať už si pod tím v různých básních – prostupuje totiž celou sbírkou - představíme cokoli).

(Kvazi)sebezpytnou reflexivnost a specifický rytmus (a hlas) básníkovy promluvy dobře ilustruje třeba jeden z prvních textů v knize, ale v jiných slovech a rovinách je to tam v podstatě všude:

Narodil jsem se obráceně, ale bez potíží,
jen jsem na chvíli zabloudil.
Nakonec mě vytáhli.
Od tří do třinácti jsem si rád povídal,
ale nejvíc sám se sebou.
Od patnácti do třiceti jsem spal sám se sebou,
až na výjimky.

V jedenatřiceti letech jsem se naučil jezdit autem a tím jsem ukončil své vzdělání.

Zbytek přeskočím.

Kde není místo pro mlčení, už není moc místa na nic.
I malé posunky se mění v malé schválnosti.
Je to jako mezi zeměmi
v době míru.

1 24.10.2023

Zdařilá próza jedné z našich předních autorek zavede čtenáře do intelektuálních a uměleckých kruhů. Činí to myslím přesvědčivě a její předností je analytičnost a pochopitelně i značná dávka (sebe)ironie. Ta zde prostupuje vším, ať už jsou to otázky teoretického i praktického feminismu, undergroundu a současné progresivní levice, ale i generačních střetů či klopotných vztahů matka - dcera - dospívající vnoučata. Z hlediska dějovosti by se snad Hůlové dala vytknout jistá překombinovanost zejména v poslední třetině knihy, kdy se vzájemné vztahy a sexuální poměry okolo hlavní protagonistky začnou proměňovat natolik dynamicky, až je to poněkud nevěrohodné, ba téměř (záměrně a parodicky?) přehnané. Ale jak už jsem naznačil výše, tato linka nebylo to hlavní, proč mě kniha zaujala a proč ji pokládám za povedenou. Mnohem zajímavější jsou úvahy, leckdy provokativní, podvratné, vzájemně protichůdné, nejednoznačné, jde-li o míru toho, nakolik je vůbec lze vnímat vážně (jak z perspektivy nás-čtenářů, tak i z perspektivy postav samotných). Těžko říct, zda by kniha stejnou měrou oslovila i čtenáře, kteří nemají úplně blízko k literárnímu, nakladatelskému, univerzitnímu a uměleckému provozu, nicméně troufám si říct, že svou mnohdy až desktruktivně-dekonstruktivní analýzou mezilidských vztahů ve všemožných kombinacích nabývá dostatečné obecnější výpovědní hodnoty.

7 24.10.2023

Sbírka mě zlákala svým regionálně ukotveným titulem a pozoruhodnou autorskou fotografií "vlekařské apokalypsy" v Jizerkách na obálce. Nicméně to vše se během četby ukázalo jako matoucí. A píšu zde záměrně "matoucí", protože jakkoli nevylučuji a zpravidla vítám rozpornost mezi názvem či vnější prezentací beletristických knih a jejich obsahem, zde mě to překvapilo spíše nepříjemně. Čekal jsem vanerovsky svébytnou obdobu k například v témže regionu kořenící básnické tvorbě M. Stuchlého nebo P. Novotného, dočkal jsem se namísto toho poezie snad nápadité a hravé (byť zde leckdy pochybuji o účelnosti a účinnosti tohoto přístupu), ale vnitřně nesourodé a pro mě cizí. Oceňuji autorovu invenčnost třeba při práci s tituly básní, které atypicky zakomponovává přímo do textů a vyznačuje tučně, ale mám často neodbytný pocit jejich nahodilosti. A stejné je to s celou sbírkou - vedle dobrých básní, veršů a nápadů je spousta matérie, kterou bych vypustil. Na rozdíl od jiných podobných případů si zde příliš nedovedu představit, proč je autor vůbec do sbírky řadil. Rozporuplně na mě působí i množství aluzí, odkazů na jména, místa, knihy, citace atp.

Snad kdybych měl možnost zúčastnit se besedy s autorem a slyšel jeho recitaci těchto básní (talent pro ni má, jak jsem se v minulosti několikrát přesvědčil, ostatně věnuje se i improvizačnímu divadlu), vnímal bych to přívětivěji, ale takto se nemůžu zbavit dojmu, že se tím chce a) patrně zčásti pochlubit, co zná a četl, b) uchovat si to pro sebe v jakési básnické paměti/kronice, jak by se některé básně ze sbírky asi daly pojímat, c) pomrknout na své přátele a stálé čtenáře, tedy propůjčit těmto prvkům jakousi fatickou funkci v rámci své bubliny (koneckonců i rozpačitý doslov Tomáše Minstera je především přátelskou službou než cokoli jiného). Zmínky konkrétních jmen či jejich výčty samozřejmě mohou působit v poezii náramně efektivně/efektně, u Vanera však bohužel nacházím jen málo takových případů.

Nerad bych však kohokoli odrazoval, sbírka určitě potenciál má, leč já jsem se s její poetikou vzdor veškeré dobré vůli prostě nepotkal. Závěrem ještě jednu ze zdařilých básní, jen tak pro představu (názvem je zde výjimečně hned první verš):

Trampským samotářkám
(zvláště těm, které použily Kainara na podpal)

zastřelím svého
(pokud vím)
nepřítele,
potkám vášeň,
přečtu vynikající knihu
(existuje-li)
a uklopýtám své lidství.

Zahajuji svou vlastní báseň.

2 20.10.2023

Vynikající básnická sbírka, v rámci současné poezie (vyšla v pandemickém roce 2020, což se v ní i jistým způsobem odráží) svým stylem a koncepcí dosti ojedinělá a originální. Tomáš Tomášek se v osmdesátých letech překladatelsky podílel na vydání traktátu Výroky otců, součásti Babylonského talmudu. Jeho překlad vyšel patrně pouze v samizdatu, takže se mi pochopitelně do ruky nedostal, nicméně právě řeč starověkých mudrců, zlomků dávného myšlení je myslím jedním ze zásadních formálních i myšlenkových předobrazů Tomáškovy sbírky. Ta má totiž své postavy, pojmenované symbolicky jako Kdojsi, Nikdo a Anti, a její převážná část je popisem jejich (pseudo)rozhovorů, výroků, moudrostí, dojmů a činů. Ty jsou zčásti jejich konfrontací a pochopitelně jsou ve většině případů různě paradoxní, a přestože často formulovány prostým, nezdobným jazykem, nepostrádají poetickou účinnost. Nelze sice říci, že by se za nimi skrýval nějaký komplexně promyšlený filozofický systém, to však není nijak na škodu. Naopak to autorovi dává básnivou volnost k paradoxům a eliminuje to jakoukoli rigiditu.

Ve druhé části sbírky je bohužel několik básní, které popsanou koncepci podle mě trochu narušují (víceméně od s. 55). A totéž platí i pro dodatek v podobě tří básní od autorova přítele (není to jen další z "postav" sbírky?) Václava Břacha, které chápu lidsky jako Tomáškovo kolegiální gesto, obsahu sbírky však spíše škodí, zvlášť v takto exponované pozici. Přesto se jedná o knihu jako celek velmi zdařilou, za dlouhou řadu výborných básní, které mě oslovili, zacituji třeba tuto:

Kdojsi říkával:

zklamání
je vzácný klíč

prostory
bez konce

otevírá

2 20.10.2023

Kvalitně připravená publikace z pera místního historika a sběratele pohlednic přibližuje dějiny dvou malých, leč významných východočeských měst. Zpracování historie a stavebního vývoje je stručné (celkem necelých 40 stran), ale obsahuje vše zásadní. Troufám si říct, že toto penzum by měl mít v povědomí každý dobrušský a opočenský rodák, občan a příznivec. Sepsáno je se zřejmou erudicí a zkušeností, jakkoli - snad vinou nutnosti co nejvíc jej zhutnit - místy trochu hůře přehledné. Například upřesnění lokalizace někdejšího dvorce a trhové vsi Leštná (Leštno), jež byla přímou předchůdkyní města Dobrušky, nacházíme až v závěrečné části pojednání.

Obrazový doprovod je velice pestrý, což bezesporu souvisí s autorovým sběratelským zájmem o historické pohlednice a snímky Dobrušky a jejího okolí. Klidně by se ovšem dal ještě rozhojnit - ač zajímavý, klade myslím málo důraz na zaniklou tvář zástavby (kniha vyšla v edici Zmizelé Čechy!). Větší pozornost by si tak zasloužilo třeba část Na Budíně, dnešní Šubertovo náměstí, což jsou lokality za komunismu brutálně vybourané a proměněné k nepoznání, ale i prostor panelových sídlišť jihovýchodně od historického jádra. Samozřejmě je možné, že snímků z uvedených lokalit existuje jen značně omezené množství, ale i to mohl badatel v této problematice z nejpovolanějších, jímž Josef Ptáček je, reflektovat třeba alespoň slovním komentářem. Stejně tak mi v knize chybí i zachycení proměn Dobrušky po roce 1989. I po vyhlášení městské památkové zóny (2003) v jejím centru totiž bohužel zmizelo několik převážně obytných staveb, jejichž podobu by stálo za to zvěčnit přinejmenším v knize.

Celkově však jde o cenný a praktický příspěvek k poměrně bohaté literatuře týkající se zejména Dobrušky a společně s dalšími autorovými publikacemi (mj. dva soubory dobových pohlednic) a skvělými výkladověji pojatými knížkami Jiřího Macha patří k základním zdrojům pro všechny, kdo na Dobrušsku žijí nebo tento kraj mají rádi.

2 06.10.2023

Skvělá, srozumitelně a poutavě napsaná kniha o zásadních otázkách problematiky rovnosti pohlaví, feminismu, genderu a samozřejmě i všeho toho, co nese ve svém podtitulu (politika, péče, sex, násilí a společenská pozice žen). Autorka shromažďuje precizní a přesvědčivou argumentaci, proč jsou výše uvedená témata důležitá, proč máme v ČR stále k rovnému a férovému přístupu k lidem stále ještě daleko a proč je potřeba o takový přístup usilovat. Měla by to být bez nadsázky povinná četba všech našich politiků od komunální až po celostátní úroveň, pedagogů, manažerů a ředitelů. A samozřejmě nejen jich. Kniha totiž má potenciál otevírat oči v oblastech, kde je řada z nás (zpravidla neúmyslně a ne vlastní vinou) stále ještě limitována omezující perspektivou, která nám znemožňuje uvažovat a jednat spravedlivěji. Líbilo by se mi, kdyby časem vznikla nějaká zestručněná a přehlednější verze této publikace pro studenty a žáky škol. Nikoli proto, aby došlo k nějaké "převýchově", nýbrž k myšlenkovému obohacení, rozšíření obzorů a prohloubení empatického přístupu k druhým (zdaleka ne jenom ženám).

5 05.10.2023

Precizně zpracovaná monografijka (je to taková brožura) o velice pozoruhodném aspektu jazykových kontaktů ve středoevropském raném středověku. Asi by bylo hned zkraje záhodno napsat, že jde o jazykový kontakt potenciální, značně nejistý a hypotetický. V tomto ohledu se někteří čtenáři, zlákáni názvem knížky a překvapivostí tématu, mohou cítit zklamáni, protože autor díky svému střízlivému vědeckému přístupu v podstatě veškeré možné vlivy iroskotských misií na staroslověnštinu, potažmo pračeštinu zpochybňuje. A obdobně i samotnou přítomnost těchto misionářů mezi našimi předky vnímá jako značně nejistou. Pozoruhodnou a přínosnou analýzu skýtá druhá část knihy shrnující přístupy různých badatelů a zájemců irské misie ve slovanské Evropě s ohledem na míru empirie a ideologie/světonázoru. Názorně a inspirativně tím připomíná, že i relativně exaktní vědecký obor jako diachronní lingvistika vždy více či méně tkví v jedné "myšlenkových struktur" své doby a že se do ní i u jinak pronikavých a pečlivých badatelů promítají hodnotové postoje či politická situace. Konkrétním příkladem budiž dodatečná kapitolka, v níž je zhodnocena kritická reflexe knihy katolicky orientovaného archeologa Josefa Cibulky o velkomoravském kostelíku v Modré, vydané koncem 50. let, vyzdvihující tuto památku jako doklad iroskotské misie a z tohoto důvodu záhy podrobené zdrcující ideologické a zčásti i věcné kritice z marxistických pozic, v jednom případě dokonce snad na objednávku StB.

1 30.09.2023

Cením si toho, že autor zasadil děj své knihy do jednoho z nejkrásnějších (a pro mě už od dětství nejmilejších) koutů Čech do severní části Jizerských hor a na Frýdlantsko. Cením si i toho, že při tom využil nejkrásnějších (a nejděsivějších) tamních pověstí, nejen regionálním čtenářům už řadu let dobře známých díky knihám M. Nevrlého a M. Řeháčka. Pro příznivce žánru řekněme historické detektivky s tajemstvím je to próza bezesporu atraktivní, čtivá, tematicky zajímavá a vcelku kultivovaně napsaná (troufám si říct, že v rámci žánru stylisticky nadprůměr).

I já si ji coby milovník regionu rád přečetl, nicméně literárně a stylově bohužel mám co vytknout: Předně je ta kniha dějově snad až příliš slátaná ze spousty různých narativních linek, které sice povětšinou jsou uváděny do vzájemné souvislosti, ale poněkud násilně. Část z nich pak v knize vysloveně trčí bez útěšného dokončení. Stačilo by si vybrat pár z nich a trochu víc je propracovat. To samé platí o psychologii postav, která chybí zcela nebo je črtaná jen tak letmo. Krom slátanosti se narace vyznačuje nerealističností. Děj tak místy nabývá spíše parametrů lidové pohádky či pověsti.

To by ovšem s ohledem na přiznanou inspiraci v krajových legendách a s ohledem na žánr historické detektivky, která líčí-li dobu středověku či raného novověku, často jaksi přirozeně obsahuje i rozličné fantastické prvky (ty zběsilé jízdy do hor jsou jako vystřižené z pověstí!) a nikdo se nad tím nepozastavuje. Potíž je, že tato nerealističnost a slátanost není kompenzována ani mocnými dojmy, které by vyvolala, ani poetickou kvalitou podání, což jsou myslím nezastupitelné rysy dobře zpracovaných lidových pohádek a pověstí.

Druhá potíž pro čtenáře zaměřené historičtěji, a ne tolik literárně asi závažnější je přítomnost řady anachronismů a historických kiksů: Ne, v zájezdním hostinci 18. století opravdu nebyli "recepční". Podobně si lze těžko představit, že se tam všichni prohánějí na lyžích, které znají od třicetileté války od Švédů, když počátek lyžování spadá patrně až do 19. století a k nám se dostaly až kolem roku 1887. Obávám se, že i štrůdl, šlehačka a alžírská káva budou záležitostí pozdější. A podobných věcí je tam vícero.

Samostatnou kapitolou je prapodivné nakládání s jazyky, jmény a místními názvy. Proč jsou některé vsuvky německy, potažmo deformovaně německy, ale většinou se mluví česky, když je historicky zřejmé, že německy museli hovořit všechny postavy knihy ve všech situacích? Čili stačilo by zkrátka nechat je v knize mluvit česky s tím, že si to čtenáři buď domyslí, anebo to tam tematizovat (podobně jako to tam zčásti je: ten mluvil vídeňskou, onen zase drážďanskou němčinou, jiný sudetským horalským nářečím). Netrvám pochopitelně v takovéto knize na přísné důslednosti, ale použije-li autor u některých postav v některých situacích (deformovanou) němčinu, mělo by to být nějak sémanticky či narativně motivované. Což zde není. To samé platí o jménech: je naprosto zcestnou představou, že by se koncem 18. století na Frýdlantsku vyskytlo tolik lidí s českými jmény typu Čermák či Beneš. Ten kraj byl jeden z našich nejněmečtějších (jinak řečeno: nikdy nebyl českojazyčný), navíc s mizivou výměnou obyvatelstva s vnitrozemím. Ještě podivněji přistupuje autor k místním jménům: proč Friedland, Reichenberg, Weissbach, ale Hejnice, Raspenava, Jizerka či Bukovec? Zvlášť v situaci, kdy jazykově vždy spíše české pevnostní město zapisuje německy Terezienstadt (navíc s chybou, přesněji dvěma chybami)... Nejhorší a nejvíc do očí bijící je ovšem ta Wolimierz v závěru knihy, což je anachronismus par excellence, protože Polsko získalo tuto oblast (poprvé ve svých dějinách) až v roce 1945 a místní jména tam vznikala až postupně a často bez jakékoli návaznosti na původní německá (konkrétně Wolimerz byla Volkersdorf a žádné jazykové alternativy k tomu až do roku 1945 neexistovaly). Podobně i ten kiks s pašováním polského zboží (namísto zboží slezského/pruského/německého), když Polsko bylo tehdy již neexistujícím státem rozděleným mezi tři mocnosti, navíc nejbližší polskojazyčné území bylo od Jizerek zatraceně daleko.

Většině čtenářů, kteří nepocházejí z regionu, resp. se o něj nezajímají (těch ovšem nebude málo), výše uvedené nejspíš vadit nebude. Rozhodne-li se však autor psát historickou detektivku, očekával bych pečlivější heuristickou přípravu. Nečekám samozřejmě, že čtenářům předloží opoznámkovanou zbeletrizovanou monografii, ale předpokládal bych, že povědomí o určitých důležitých souvislostech mít bude (a že má-li jej, nebude jej ignorovat). V opačném případě měl asi knihu koncipovat v nějakém jiném žánru - např. více směrem k historickému fantasy. Takto je třeba konstatovat, že prvotní české zpracování těchto legend z pera Miloslava Nevrlého v jeho Knize o Jizerských horách zůstalo nepřekonáno jak literárně a stylisticky, tak i z hlediska děje a napětí. Troufám si dokonce říct, že kdyby měl Nevrlý důvod a ambici přetavit tyto legendy v román, byl by mnohonásobně lepší než tento Horníčkův.

5 21.09.2023

Tomáškův Hládkov jsou vlastně (nesoustavné) vzpomínky na dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech na pražském Hládkově, sepsané v podobě sbírečky jazykově úsporných básní. Jako celek jde o dílko působivé, navzdory zachycené době v podstatě vřelé, úsměvné, snad i díky jaksi poláčkovskému (nebo jak to nazvat) postupu, kdy Tomášek řadu vzpomínek zachycuje v podstatě z perspektivy dítěte, ale nevyhýbá se při tom archaizujícímu jazyku. Působí to trochu jako v Bylo nás pět, nicméně u Tomáška si nejsem jistý, zda primárním cílem bylo vyvolat jazykovou komiku (přeci jen to není tak časté, systematické a vyhraněné jako u Poláčka), nebo - a to spíš - příjemnou nostalgii spjatou s libozvučností jazyka klasických českých autorů 19. a první půlky 20. století. Mimoto lze tento jazykový kód vnímat i jako aluzi na jeho dětskou četbu autorů právě z té doby či obecněji jako odkaz na intelektuální prostředí rodičů a známých - doktorů a inženýrů, kteří se bez ohledu na panující stalinistickou éru snažili žít dál v zásadě prvorepublikový život (což se kupř. otci vymstilo nuceným angažmá v Uranových dolech Příbram, kam byl poslán na základě udání, že příliš holduje buržoaznímu sportu jménem tenis).

Sbírka je díky tomu, že jde o básně narativně pojaté, nesmírně čtivá, člověk až lituje, že není delší a ucelenější. Autor by nejspíš ještě řadu vzpomínkových textů připsal, ale během přípravy knihy zemřel (nicméně těžko soudit, nakolik je výsledná podoba dílem jeho a nakolik editorovým). Myslím, že krom toho, že jde o svébytný dobový a osobní dokument dokáže poeticky (v tom nejlepším slova smyslu) přivodit vzpomínky na dětství s veškerou jeho bezstarostností, strachy malichernými i vážnými, naivitou, průblesky střízlivění a pronikání do rozporů líčené epochy. Navíc se domnívám, že se to Tomáškovi daří sdělit zcela univerzálně, a že ač je dětství generací pozdějších či dětství generací současných v řadě konkrétností jiné, respektive zcela odlišné, stále se s vnitřním světem a sdělením autorových veršů čtenář dokáže živě ztotožnit a prožívat jej v takřka přátelské pospolitosti s ním. Aspoň já to tak mám.

PS: A velice oceňuju výtvarný doprovod Václava Sokola, myslím skvěle zvolený a půvabný i sám o sobě, nejen jako ilustrace. Na závěr ještě ukázka, vybraná vlastně namátkově, ale dobře odrážející kvality a atmosféru celé knížky:

Aut bylo tenkrát
povážlivě málo

na ulici se dalo hrát
fotbal tři na tři
a v zimě bandyhokej s tenisákem
branky byly vymezeny cihlami

řvali jsme
přiznávám

3 05.09.2023