Projíždím po tanvaldské trati

20.10.2023

Sbírka mě zlákala svým regionálně ukotveným titulem a pozoruhodnou autorskou fotografií "vlekařské apokalypsy" v Jizerkách na obálce. Nicméně to vše se během četby ukázalo jako matoucí. A píšu zde záměrně "matoucí", protože jakkoli nevylučuji a zpravidla vítám rozpornost mezi názvem či vnější prezentací beletristických knih a jejich obsahem, zde mě to překvapilo spíše nepříjemně. Čekal jsem vanerovsky svébytnou obdobu k například v témže regionu kořenící básnické tvorbě M. Stuchlého nebo P. Novotného, dočkal jsem se namísto toho poezie snad nápadité a hravé (byť zde leckdy pochybuji o účelnosti a účinnosti tohoto přístupu), ale vnitřně nesourodé a pro mě cizí. Oceňuji autorovu invenčnost třeba při práci s tituly básní, které atypicky zakomponovává přímo do textů a vyznačuje tučně, ale mám často neodbytný pocit jejich nahodilosti. A stejné je to s celou sbírkou - vedle dobrých básní, veršů a nápadů je spousta matérie, kterou bych vypustil. Na rozdíl od jiných podobných případů si zde příliš nedovedu představit, proč je autor vůbec do sbírky řadil. Rozporuplně na mě působí i množství aluzí, odkazů na jména, místa, knihy, citace atp.

Snad kdybych měl možnost zúčastnit se besedy s autorem a slyšel jeho recitaci těchto básní (talent pro ni má, jak jsem se v minulosti několikrát přesvědčil, ostatně věnuje se i improvizačnímu divadlu), vnímal bych to přívětivěji, ale takto se nemůžu zbavit dojmu, že se tím chce a) patrně zčásti pochlubit, co zná a četl, b) uchovat si to pro sebe v jakési básnické paměti/kronice, jak by se některé básně ze sbírky asi daly pojímat, c) pomrknout na své přátele a stálé čtenáře, tedy propůjčit těmto prvkům jakousi fatickou funkci v rámci své bubliny (koneckonců i rozpačitý doslov Tomáše Minstera je především přátelskou službou než cokoli jiného). Zmínky konkrétních jmen či jejich výčty samozřejmě mohou působit v poezii náramně efektivně/efektně, u Vanera však bohužel nacházím jen málo takových případů.

Nerad bych však kohokoli odrazoval, sbírka určitě potenciál má, leč já jsem se s její poetikou vzdor veškeré dobré vůli prostě nepotkal. Závěrem ještě jednu ze zdařilých básní, jen tak pro představu (názvem je zde výjimečně hned první verš):

Trampským samotářkám
(zvláště těm, které použily Kainara na podpal)

zastřelím svého
(pokud vím)
nepřítele,
potkám vášeň,
přečtu vynikající knihu
(existuje-li)
a uklopýtám své lidství.

Zahajuji svou vlastní báseň.