Spatřil jsem svou tvář
Petr Hruška
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499145/bmid_spatril-jsem-svou-tvar-k7E-499145.jpeg
5
48
10
Překvapivá sbírka básníka, jehož verše lze dávno spolehlivě rozpoznat v mnohohlasí české poezie Dne 8. září 1522 dorazila po vyčerpávající tříleté plavbě do španělské Sevilly „poslední zbídačená loď velké Magalhăesovy flotily / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí“. Přesně po pěti stech letech, 8. září 2022, vychází Hruškova kniha, která je částečně inspirována prvním obeplutím zeměkoule. Ve čtyřiceti básních a jedné rozsáhlejší skladbě je sklenut velkolepý i pošetilý, svíravě tragikomický obraz jakési fiktivní plavby. Autorova loď je stejně tak objevitelskou jako dobyvatelskou a připomíná proslulou středověkou loď bláznů, zbavenou směru i smyslu. Stává se univerzální metaforou lidského počínání v jeho bezostyšné krutosti, groteskním úsilím po objevení světa i snahy zachránit alespoň trosky své důstojnosti. Nacházíme loď, která „mířila kupředu už tak dlouho, / až všechno začalo něco připomínat“. Nacházíme strhující dílo, v němž se slova „kupředu“ a „návrat“ nepřestávají chvět o svůj význam. Básně, v nichž typická Hruškova civilnost nepřekáží zjitřené fantasknosti, doplňují reprodukce obrazů Jakuba Špaňhela.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četl již minulý rok v červnu a moc nevím, proč jsem neohodnotil. Je to zajímavé, protože ve mě zůstal spíše pocit než nějaké konkrétní poznatky. Z toho si beru, že básně i Hruška jsou záživní, i když tam byly pasáže úplně mimo mě. Myslím, že v tom byla jistá poetika a nádhera.
Hruška zvolil pozoruhodný koncept sbírky coby pseudocestopisné reflexe, vycházející ze záznamů Antonia Pigafetty o prvním obeplutí světa. Kniha dokonce vyšla k pětistému výročí jejího završení a tato skutečnost je tam opakovaně tematizována. Zvolený rámec se mi jeví jako nesmírně atraktivní, Hruška je skvělý básník a má cit pro vyhmátnutí a konfrontaci faktů a slov pozoruhodných básnických kvalit (ano, i informace mohou mít poetický účinek). K tomu všemu přistupuje i sebereflexe, přesněji řečeno jakási kolektivně-individuální sebereflexe, hledění do cizích tváří i zrcadel, výčet povědomí, vědomí a svědomí, pro zámořské výpravy i dnešní nevyhnutelný mix vysokého a nízkého tak příznačná směsice pokladů i cetek.
Snad se příliš nemýlím, když v mystifikační lince – jež je ve sbírce nosným a nejvýraznějším pilířem – spatřuji ne-li vliv, tak jisté blíženectví s dílem Ivana Wernische, jemuž koneckonců Hruška věnoval celou monografii. Zároveň má však sbírka nezaměnitelně hruškovský rukopis, to nelze popřít. Drobně mu vytýkám (a platí to pro jeho tvorbu obecněji) jen snad až přílišné opájení se některými slovy či pojmoslovnými celky. Občas totiž kumuluje např. technické výrazy spjaté s lodnictvím a mořeplavbou, exotická jména a názvy či slova z patrně vymyšlených jazyků. To je bezesporu oprávněný básnický přístup, není v tom první ani poslední (třeba Holan prý pročítal různé příručky z oborů jeho životu a tvorbě naprosto bizarně vzdálených, jen aby v nich našel nějaká nová, poeticky zajímavá slova). Má však podle mého určité limity a najít hranici únosnosti není snadné (např. v básních Zapřená pata stožáru... nebo Slyšel jsi Awuan? je toho na můj vkus zbytečně moc). Podobné tendence znám už z některých Hruškových starších knih.
Nicméně stále je to skvělá sbírka, jedna z nejlepších, co jsem v posledních letech z nové české produkce zaznamenal. Malá, leč jaksi sklenující ukázka:
Včera se utopil deník.
Rozevřel se na hladině jako
leknín
a pomalu propadal
do hlubin moře.
Obsahoval všechny zeměpisné délky,
jména ostrovů,
na nichž náčelníci slíbili věrnost.
Obsahoval záznamy o tom,
co na lodi zbývá.
Údaje o trestech.
Základní slova v domorodých jazycích,
jak se řekne slunce,
odevzdat nůž,
žena, muž,
neboj se.
Kdo nám uvěří?
Tohle bylo od autora první dílo, které se mi dostalo do ruky, a od vítěze Magnesii Litery jsem očekávala teda víc. Líbí se mi motiv sbírky, do toho je kniha nádherně vizuálně zpracovaná, ale v samotných textech jsem si nenašla nic, co by mě oslovilo. Někdy ale sáhnu i po jiné Hruskově tvorbě.
Nedávno jsem četla autorovu prvotinu a teď jeho zatím poslední sbírku. Myslím, že básnický rukopis je stále stejný, ale Spatřil jsem svou tvář je přece jiné. Při čtení mi v mysli běžel můj soukromý romantický film o objevitelských výpravách. Prožívala jsem údiv, strach, touhu po neznámém. Málokterá poezie mě tak vtáhne. V neposlední řadě je kniha krásně graficky zpracovaná.
Sbírka trochu jiná (aspoň co si paměť vybaví), hravá a svým objevitelským rámcem rozmáchlá do daleka, ale přesto autorův způsob vnímání stále znatelný, stejná vnímavost k drobným, čímsi paradoxním či absurdním situacím či větám, které se stávají jakýmisi pointami básní.
Ta vzrušující hrůza z předzvěstí cesty, neznámých světů..
"Kotvily při pobřeží
a stály má pevnině.
Některé se ukrývaly v domech.
Ovšem i domy pouze předstíraly,
že nejsou loděmi.
Další veliká se zdvíhala v kostele.
Starý stůl v krčmě léta odplouval,
židle se houpala.
Venku strměly stromy a
čekaly,
až se stanou stěžni, kýly, ráhny.
Uvnitř nábytek rozesýchavě přiznával
palubní prkna.
Kam se člověk podíval,
ve všem byla loď.
Žena a muž,
zbledlí,
zírali na sebe."
Ale také povědomá tíživá melancholie... na konci plavby, kdy se vracíme zbídačelí, přetížení a...
"Nedovedete si ani představit,
jak stejní jsme,
jak stejní jsme,
když se teď vracíme z opačné strany...
K zešílení stejní
sestoupíme nakonec na přístavní molo
a pomalu zamíříme
k Panně Marii Sněžné."
Každá sbírka P. Hrušky je vždy velkou událostí na poli české literatury. Ne jinak tomu jeni této sbírky. Čtenáři se však dostává autor jiného vzezření, než by očekával. Autor opouští již zabydlené bytové prostředí a vydává se do pohybu. A to nejen ve smyslu polohy, ale i času. Autor se nechává inspirovat jednou z objevných cest, tak typických pro období humanismu. Vše má zde svůj počátek. Řekli byste si, karty jsou rozehrány, přesto chuť hrát s přibývajícími stránkami klesá. Ona romantičnost exotiky jaksi překryla vše, na co jsme od Hrušky zvyklí.
Jelikož osobně miluji jeho "bytovou poetiku", byl jsem zklamán.
Přesto jeho poezie patří mezi vynikající na poli současné české literatury.
Pro všechny milovníky cestopisů a heroických výprav. Pro všechny fanoušky Konstantina Biebla. Pro všechny čtenáře Binetovy civilizace (tohle je o několik levelů vejš)...
Velmi pěkná sbírka a tak trochu jiný Petr Hruška, i když ve výsledném vyznění těch básní je Petr rozpoznatelný, respektive abych zůstal v intencích sbírky, vidíme v těch básních odraz autorovi melancholické stárnoucí tváře. Ale přeci jen je tu něco nového, a to ten pro mě místy až wernischovsky rozverný a objevitelský nádech s příměsí na ohni pražené kávy a zaprášených snů o cestách do neznáma. Doporučuji.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zelený svetr |
| 1995 |  Obývací nepokoje |
| 1998 | Měsíce |
| 2013 | Darmata |
| 2005 | 7edm 2005 |
Kniha Spatřil jsem svou tvář je v
| Přečtených | 57x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 10x |
| Chystám se číst | 22x |
| Chci si koupit | 12x |
"Od osmé kapitoly Písma / pocházejí všichni z lodi."
Za mě nejlepší Hruška, co jsem četl (z poezie, jeho monografie jsou ještě lepší).
Verše jsou pádné, bez balastu, občas jsou prostě skvělé. Žádná roztěkanost, jedno úzké téma, maximálně vytěžené, aniž by se básně začaly opakovat či ztratily na objevnosti.
Je to sbírka kontrastů: mikrosvět ostrůvků při plavbě kolem glóbu, konfrontace kultury s divošstvím (přičemž není vždy jasné, která strana představuje co), básnickost v přímém pojmenování, implicitní komika i krutost, turbulentní událsti stažené do pár slov stojící vedle drobných detailů o stejné ploše.
Mám pocit, že autorovi stylizace svědčí (srv. např. imitace špatně předložených mailů nebo zloky eposu z hliněných tabulek v předchozích knihách). Skvělá sbírka.