V_M komentáře u knih

Útlá sbírka, jejíž nedílnou (byť – jak jsem zklamaně seznal – fyzicky nepřítomnou) součástí jsou i dvě hudební, přesněji řečeno zvuková alba s písněmi nahraná s příležitostným a člensky nestálým tělesem Voni: Svět očima Monkikiho, které autor natočil profesionálněji, ve studiu Ivana Achera v Hrádku nad Nisou, a Dvanáctky na šestnáctce, nahrané u něj doma v bytě. Je škoda, že nejsou jako CD přiloženy ke sbírce standardně, což jsem si původně myslel, ale pouze v jakési limitované edici (tu ovšem těžko říct, kde koupit). Na stránkách nakladatele sice je odkaz na autorovy stránky, kde měly být obě desky ke stažení, ale ten zájemce přesměruje na server Ulož.to, který už nějakou dobu není funkční. Zbývá tedy Youtube, kde sice obě alba kompletně najdete, avšak jaksi není to ono Pokud jde o jejich poslech, doporučil bych jej spíše až po četbě (tak jsem to z větší části udělal já a osvědčilo se mi to víc, než si nejprve pustit skladbu a pak až číst text v knížce: vytváří se tím totiž poněkud nežádoucí zúžené vnímání a předporozumění). Jsou to výtvory dozajista zajímavé, ale texty naštěstí plně obstojí i bez nich.

Lze říci, že Pavel Novotný opět nezklamal, a byť jde o záležitosti mnohdy více než dvacet let staré (první pocházejí z roku 2002), obsahují většinu toho, co pro tohoto libereckého básníka vnímám jako typické: textové experimentování, výborný sluch, co se běžně mluveného jazyka, frází a hovorů týče, silné sepětí s „obyčejným životem“, povědomí o něm a jeho kódech a formách (nejen jazykových), ale také návaznost na ty nejlepší tradice německy i česky psané konkrétní, kombinatorické, vizuální, nonsensové či jinak experimentální poezie s asi největším důrazem na manipulaci s jazykovými fragmenty a útržky textu, jejich přeskupování, rozrušování atp. A současně občas bravurní práce s nimi: Novotný dovede napsat rytmizovaný a rýmovaný text ze zcela přirozených, všedních až banálních výpovědí, slovosledně nijak nedeformovaných. To každý básník nedovede.

Jen škoda, že je to sbírka tak útlá. V autorské poznámce Novotný píše, že vybíral z „nepřeberného množství“, podle mě jich mohl zařadit klidně o dvacet třicet víc a zároveň nemusely být všechny vázány pouze na zvukové nahrávky (tj. klidně tam mohl dát i písňové texty, k nimž by nahrávky na žádném z dvou alb nebyly). Předností je i to, že jsou v knížce řazeny jinak než na albech – podle mě šťastněji. Jako ukázku uvádím jednu z těch, co mi připomněly tvorbu Milana Nápravníka (ač bych se k němu po letech musel vrátit, abych mohl s určitostí říct, že tu teď nešířím pouhopouhý bludný dojem), jakkoli v ní samozřejmě nechybí Novotného „odposlechovost“ a svébytné tiché účastenství na marginalizovaném životě.

Zase sem to rozkoukala

a zase sem to rozkoukala
kus sem toho viděla
a měla sem to rozkoukaný
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a potom sem se probudila
a chvilku zase koukala
a skoro sem to dokoukala
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou
furt furt
stejně to furt vopakujou
furt furt
všecko to furt vopakujou
furt furt

a já bych a já bych spala
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou...

1 08.02.2024

Výborná knížečka rozhovorů vedených známým básníkem, prozaikem, publicistou a vysočinským patriotem Milošem Doležalem s osobnostmi, které musely vzdorovat nacistické a komunistické totalitě. Důležitou úlohu v jejich životě sehrály dva aspekty: náboženská víra (ať už v podobě hluboce vštípené rodinou, tradicí a komunitou, anebo nalézanou a nalezenou v těžkým životních okamžicích) a ve většině případů i silné, ryzí vlastenectví, vnímané nikoli jako nenávist k jiným (je vůbec zajímavé, jak smířlivě, bez hněvu a s nadhledem zpovídaní reflektují často drsná příkoří z minulosti), ale jako zodpovědnost za zemi a společenství, do něhož jsme se narodili a/nebo vrostli. V dnešní situaci, kdy půlka našich občanů skáče na špek populistům a fašistům, kteří se ohánějí „vlasteneckými“ žvásty a fanglemi, ale reálně kopou za v lepším případě materialistickou, v horším nepokrytě totalitní „reálpolitiku“, je to vlastně čtení dosti smutné. Velká část z nás zjevně trpí ztrátou paměti (a tuto ztrátu si sama a dobrovolně přivodila).

Jedinou výhradou k této knížce je tudíž to, že je příliš krátká: každý ze zpovídaných by si byl zasloužil samostatný knižní rozhovor. V rámci formátu a příslušného rozsahu si s tím ovšem Doležal poradil velmi dobře. I redakce byla vcelku pečlivá (našel jsem pouze jediný překlep a na straně 82 je namísto Jiříkovic chybně uveden Jiříkov). Knihu tedy můžu každému vřele doporučit.

2 07.02.2024

Verše Gábora Gyukicse v přebásnění vynikajícího Roberta Svobody jsou kvalitní poezií, kterou bych zařadil k typu básnivého zachycení okamžiku, vidění věcí, uchopení chvíle. Není to tedy ani lyrika angažovaná, ani reflexivní, citová či přírodní, ač podobné momenty tu pochopitelně najdeme. Pro mě je to takový nový, specifický impresionismus, chápaný ovšem nikoli malířsky a ornamentálně, ale spíše jako spatřovaní a pronikání světa skrze dojmy. V rozporu s textem na záložce a krátkým doslovem z pera nedávno zesnulého hungaristy Evžena Gála nevnímám Gyukicsovu tvorbu prizmatem jazzu, improvizace, performativnosti, ba jakéhosi průkopnictví „slam poetry“. Možná kdybych to měl možnost číst či slyšet v maďarštině, změnil bych názor, ale v přítomném českém vydání je to těmto polohám vzdáleno (tedy ani Škvorecký, ani Hrabě, ani Jirous, ale ani indiáni či beatnici, jak se uvádí v doslovu). Těžko říct, proč Gál a vydavatelé tyto aspekty zdůrazňují, ale mám pocit, že to vychází z mimoliterárních aktivit autora a jeho životních osudů (strávil řadu let v USA, píše i anglicky a překládá do obou jazyků, v Maďarsku pořádá „open readings“ a večery jazzové poezie).

Jako celek je to sbírka kvalitní, nižší hodnocení dávám proto, že to poeticky není můj šálek kávy. Leč několik básní jsem si přesto oblíbil, řadu z nich četl opakovaně a myslím, že se ke knížce v budoucnu ještě vrátím. Navíc je překrásně vydána (využít obrazu Daniela Bednáře na přebal i předělové stránky uvnitř sbírky byl skvělý nápad!) a precizně zredigována. Dvě ukázky zde:

Kolotoč

kde je konec
tam časem dorazí i začátek
mezitím toho mnoho ubude
ani si nevšimneš a zmizí
majitel střelnice
prodavač tureckého medu dříví na otop
a melounů se žlutým vnitřkem
a ten
kohos nechtěl
ztratit

---

Houbovitá

oblak se valí
nebe beze světla zahřmí
horko se rozštěpí
dnes prší jinak
promokneš na straně srdce
je hezké nebe bez slunce

1 07.02.2024

Čerstvý a suverénní hlas nejnovější české prózy. Román Praskliny je mnohdy až mrazivě dystopické dílo, jakkoli vlastně – a to je na tom asi nejmrazivější – často ani nejde o dystopii, jakési sci-fi o budoucnu, nýbrž o fenomény, které už tu s námi jsou. Možná ne tak plošně a vyhraněně, ale v těchto ohledech se jedná bezmála o realistickou prózu ze současnosti. Celé se to nese v duchu napjaté, nervní nejistoty, letargie plné marnosti a očekávání, jehož jádrem je podvědomí velikého klamu. Próza tísnivá jako prožitek uzavření, uvězněnosti v kouli, kdy se nejsme schopni zmátořit k rozhodnému úderu (jež by vytvořil jednu, dvě, tři praskliny), a tedy úniku.

Má sice své potíže: narativně je to trochu rozklížené, místy připomíná spíše sled epizod, ba výjevů, provázaných mezi sebou poněkud násilně, než sevřeně komponovaný prozaický útvar. Některé motivy (pocity, ideje, obrazy) by mohly být promyšleny a rozpracovány důkladněji, takhle to až příliš zavání črtou, jež má nakročeno k analytičnosti, leč nedotáhne to k ní. Nicméně jako celek je to zdařilé, čtivé a plodně zneklidňující.

3 05.02.2024

Za nejlepší báseň pokládám Zdůvodnění slova (s. 60–62), obsahující mj. proslulé a skvostné dvojverší „už na to seru / protože to mám za pár“, ale ta je příliš dlouhá, a tak zde jako ukázky opíšu dvě kratší, pěkně pracující s jakousi absurdní a absolutní negací, respektive neurčitostí:

Holka jsi žádná,
ale jsi moje.
Nikdo tě nechce,
protože nejsi.
Ach to mám štěstí.
Kdo by to byl řek?



---

Všechno

Chtěl bych odjet něčím někam,
jet s někým, udělat tam něco,
a nějakým způsobem se někdy vrátit.
V případě němoty tam někomu říct,
aby nás do něčeho zapojil.

1 04.02.2024

Přínosný a cenný vydavatelský počin, ovšem z mého pohledu především literárně- a kulturněhistoricky, méně už, co se ryze básnické – a bohužel i ediční – kvality týče. Asi nejzajímavější na celé knížce je záhadami opředená postava samotného autora a spletité osudy vydání jeho tvorby. Miroslav Ptáček pocházel z Broumovska, celý svůj krátký život, až do své předčasné smrti v nedožitých 31 letech, strávil v Polici nad Metují a posléze v chalupě po babičce ve vsi Bukovice. Absolvoval textilní průmyslovku a živil se jako dělník v továrně Veba, později u něj propuklo duševní onemocnění a pobíral invalidní důchod. Donedávna se o něm nevědělo nic bližšího, v hudebních a knižních edicích písně Sbohem a řetěz, jejíž text pro Psí vojáky na základě autorových básní zkomponoval Jáchym Topol, je setrvale uváděn mylně jako Jan Ptáček. Chybné byly též informace ve dvou neoficiálních antologiích z osmdesátých let, v níž byl zastoupen. Strojopis sbírky V říši snů od něj nějak získal Václav Havel a zaslal jej Janu Lopatkovi, který jej vydal v samizdatové edici. Podle jedné z verzí vzal Ptáčka do auta jako stopaře cestou z Prahy na Hrádeček. Poté se s ním měl ještě dvakrát kdesi sejít Petr Placák. Příznačné je, že když na to byli Havel ani Placák dotázáni, tak si Ptáčka nevybavovali. V pozůstalosti Jana Lopatky se nedochoval ani Havlův průvodní a doporučující list přiložený k rukopisu, ani odpověď Lopatkova, které tudíž známe jen z jejich úryvků zařazených k samizdatové edici místo doslovu. Andrej Stankovič, který se vydávání Ptáčkova díla ujal později, autora také nepoznal. Jaromír Hořec, editor jedné z neoficiálních antologií, odkudsi věděl o tom, že Ptáček roku 1987 zemřel, leč ostatní údaje o něm v medailonu měl hrubě zkreslené. Kdyby Eva Hrubá, autorka stručné životopisné kapitolky v nynějším, torstovském vydání nevypátrala teprve roku 2014 Ptáčkovy příbuzné (ti však to, že by jakkoli básnicky tvořil, kategoricky popírali!) a jeho hrob, skoro by se až zdálo, že Miroslav Ptáček je pouhou legendou, ba možná mystifikací některého z tehdejších básníků (Stankoviče?).

Jak už jsem naznačil, hodně mě mrzí, že aktuální vydání – zahrnující veškerou známou Ptáčkovu tvorbu, bohatou a zajímavou fotografickou přílohu, stručné biografické pojednání a obšírnější zprávu o osudech a vydavatelských peripetiích básníkova díla –, navíc vypravené v podobě graficky se blížící autorovu strojopisu z roku 1978, je editorsky vzato velmi rozpačité. Obsahuje totiž celou řadu chyb – a tím nemyslím autorem záměrně deformované slovní tvary a neologismy. Týká se to především chybného psaní mě/mně, což není pouze ortografický, ale i gramatický nedostatek. Je nasnadě, že v tomto případě nelze argumentovat autorským záměrem, Ptáček byl textilák, nepohyboval se v intelektuálním prostředí, patrně nebyl, jak se říká, „vypsaný“, proto možná na podobné věci zkrátka nedbal. Opravit to měl editor Jan Šulc (kniha – což je trestuhodná, ale poslední dobou zdá se častá praxe nakladatelství Torst – evidentně neprošla redakcí ani korekturou!), a pakliže tak neučinil, měl v ediční poznámce vysvětlit proč.

Těch chyb přitom není málo, srov. např.: „Proč *mě na tobě teď tolik záleží?“ (s. 11, hned první báseň!); „opuchnutou *drškou“ (s. 12); „Když přilétají *supy“ (s. 34, zde toto hned dvakrát); „Mám teď jedno pomyšlení / že *mě něco život změní.“ (s. 40); „Snad jednou v aleji *stromový“ (s. 40); „a chybí ti strom [...] *Mě snad velký les.“ (s. 48); „*Mně neptej se“ (s. 48); „Ne – i *mně to dojalo“ (s. 129). Dále jsou tu chyby víceméně evidentní, které snad byly už v autorově strojopise, ale Jan Šulce je měl opravit (a upozornit na to v komentáři), kupř. „Autobus byl totiž obráncem ne vodorovně“ (s. 33; téměř jistě mělo být „obrácen“, tatáž chyba se pak opakuje, ale pochybuji, že by šlo o záměr).

Jestliže se editor Šulc rozhodl zprostředkovat strojopis co nejvěrněji a nejautentičtěji (i za cenu toho, že vyvolává zbytečné pochybnosti čtenářů výše uvedenými chybami), pak je otázkou, proč v ediční poznámce (v pasáži naprosto neadekvátně stručné) uvádí toto (závorky jsou mé): „Texty básní v přítomném vydání [...] přebíráme z exempláře Andreje Stankoviče, a to včetně drobných rukopisných oprav (jakých?!). Na několika ojedinělých místech opravujeme zjevné překlepy a interpunkci (kde přesně?! a proč zrovna tam a jinde ne?). Přihlížíme při tom (jak?!) k původnímu Ptáčkovu strojopisu.“ (s. 175) Navíc se v této souvislosti nabízí druhá otázka, proč v básni Škaredák (s. 12) sice ponechává zjevně chybné „drškou“ (a všudemožně jinde ty mě/mně a další věci), ale opravuje „vyssává“ na „vysává“ (celé tedy nově takto: „opuchnutou drškou vysává plivátka“), když různé archaismy včetně zastaralého pravopisu jsou integrální součástí Ptáčkovy poezie a zdá se dokonce, že s nimi autor cíleně pracuje (as, se stolu atp.). Zásah tedy nebyl na místě, a když už, Šulc na něj měl aspoň upozornit (já si to mohl srovnat jen díky tomu, že ve fotopříloze je reprodukce strojopisu zrovna této básně – čili podobných problémů v celé sbírce mohou být desítky, ale čtenář to nemá jak zjistit). Chápu, že nepořizuje kritickou edici, ale ani vydání čtenářské nesmí obsahovat takováto nedopatření a budit pochybnosti.

Pokud jde o Ptáčkovu poezii samu, je to pro mě spíš zajímavý dobový dokument. Část básní je naivní, jiné hravé, absurdně humorné, taková „blbecká poezie“. U řady z nich lze vystopovat průniky do autorova reálného života (nakolik je nám útržkovitě znám). Je v tom hodně improvizace, imaginace blízké surrealismu a poetismu, a zejména pak neotesanosti (asi jen menším dílem záměrné). Často pracuje s paradoxy, mnohdy je vrší bezmála mechanicky, zajímavá je jeho posedlost tvary, materiály, technickými součástkami. Jakýsi talent a citlivost tam jsou, ale neměly šanci se plně zúročit. Důvodem asi byla Ptáčkova odříznutost od literárních a intelektuálních kruhů – neměl s kým své básně probrat, postrádal redaktora, který by mu poradil. Byl to solitér v dobrém i špatném slova smyslu.

2 04.02.2024

Krásně vydaná knížka, jejíž název je skutečně – jak zde poukázala už jiná čtenářka – poněkud zavádějící a upřímně řečeno nevím, proč byl zvolen zrovna v této podobě (zavání to laciným lákadlem na čtenáře chtivé pelíškovské „nostalgie“). Nejde v ní totiž o Brežněva (jeho pohřeb je motivem prvního textu, který ovšem mimoto nikterak nevyčnívá), ba ani tolik o normalizaci samotnou, bráno pohledem velkých dějin či toho, co je obecně přijímáno jako její obraz. Kniha nabízí poetický a fragmentární záznam dětství na dědině poblíž Valašského Meziříčí v osmdesátých letech. Dobová politika se tam prakticky nepropisuje, její stereotypní obraz je dokonce deformován. Značný prostor je totiž věnován kostelu, náboženství, postavě faráře a kostelnice. To bezpochyby k běžnému obrazu této neblahé doby nepatří. Z rodinné zkušenosti vím, že ředitel jisté střední školy za normalizace osobně prověřoval žactvo, zda nechodí do kostela, a když jednoho takového věřícího nešťastníka odhalil, začal mu systematicky ztrpčovat studium.

Na východní Moravě (a Slovensku) to bezesporu nebylo takto drsné (popisovaná vzpomínka je z Čech), vliv mohla mít i svobodnější atmosféra půlky osmdesátých let, nicméně vlivem těchto místních specifik tu zkrátka nestojí na prvním místě Brežněv ani normalizace. Naopak – všemožné dětské hry, sepětí s přírodou, venkovská pospolitost, nářečí (jen proč tedy proboha redaktoři neopravili -ů ve dvou dialektických výrazech, kde má být -ú?) tomuto světu dodávají kořeny, kontinuitu a hloubku, tedy něco, proti čemuž normalizace pracovala a co rozhodně nevnímáme jako její příznak. Samozřejmě doba i tak do knihy pronikla výrazně – třebas ve formě silně akcentovaných motivů povinného plaveckého a lyžařského kurzu, postoj (ba až odpor) hlavní protagonistky k nim ovšem naznačuje, že jde o cosi cizorodého. Podobně jako další „civilizační“ zmínky typu návštěva Valmezu s tatínkem (sportka, mlíčňák), provizorní filiálka pošty v plechovém kontejneru, různé, byť nepříliš časté konkrétní reálie, zřetelně ovšem pronikající zvnějšku (Sandokan, Poupata, lepidlo Drago, pohlednice z olympiády v SSSR) či nedorozumění ohledně vstupu do Předjisker. Někdy tam probleskne i vymezení se či komentování ex post, ale obecně vzato by ta kniha mohla být klidně psaná v devadesátých letech, dobu vzniku naznačuje jen málo co (asi jen to „bio“ a snad i poznámka o tom, že nákupu obstarávají manželky). Obojí úlohu – tedy signalizovat a zpětně hodnotit éru normalizace – má patrně plnit i opakovaně variované „mít to za sebou“ (dokonce i na záložce!), to mi však přijde trochu příliš nucené, skoro jako by to tam autorka dodala až zpětně, coby jakousi celkovou pointu a charakteristiku.

Podstatné je, že forma záznamu – jakési básně v próze či básnivá próza – je účinná a působivější jsou podle mě ty kratší, zpravidla lépe vypointované celky. Obsahují asi nejšťastnější způsob tematizace doby skrze jemné náznaky, u nichž si vlastně nejsem jist, nakolik budou pro příští generace čitelné, ale literárně jsou nosnější než tlačit tam poněkud na sílu spartakiádu a korespondenční družbu. Dva z nich zde uvádím pro představu, třetí pak je ryzí valašská příroda:

Školnice je „paní z kostela“. Nebo je „paní
z kostela“ „paní ze školy“. Dumám o tom,
že uklízí ve škole a má taky nějakou
šéfovskou funkci v kostele.

Myslím, že si myslím,
že je tu ve vesnici
nějak hlavní.

Taky velmi nahlas zdraví, toho by se tady
nikdo jiný neodvážil.

(s. 19)

---

Hraju tenis. Nejraději o zeď. Nekonečně
dlouho lepím šedé tenisáky na modré
pozadí. Když se projedou louží, dělám to
ještě radši – těžký míček nechává otisky,
každý je jiný.
Hřiště je pod naším lesem,
který není náš.

(s. 48)

---

Jaro je tu husté, vlhké a prýštící.
Devětsily to zahajují.
Jaterník a podběl.
Louky jsou podmáčené, když došlápnu –
bublá to.
Zrod.

(s. 91)

1 01.02.2024

Färbrova knížka pro mě byla prvním setkáním s ediční řadou Jedna věta, v jejímž rámci mají autoři za úkol po dobu jednoho kalendářního roku zaznamenávat každý den jednu (široce chápanou) větu. Svazek tedy zatím nedokážu posoudit v kontextu toho, jak se s tím vyrovnali jiní zapojení slovesní i (primárně) neslovesní umělci.

V Jedné větě Vratislava Färbra shledávám několik potíží, z nichž některé mohou mít obecnější povahu a poukazovat na slabiny celého „jednovětného“ projektu či jeho zadání. Zaprvé to je značná (pro autora myšlenky a zadavatele celého projektu Viktora Karlíka přípustná) rozkolísanost: Věta se zde nerozumí jednoduchá věta či souvětí v základním a nejobvyklejším slova smyslu, ale často mívá podobu pouhého sousloví, z něhož větu činí jen a pouze velké písmeno na začátku a tečka na konci (kupř. „Zborcený kyborg.“, „Parnas z alkovny.“, „Marinovaný Pegas.“, „Celebrity peněz.“, „Klipsny Satanovy.“). Jindy ona „věta“ nabobtná v mnohařádkový odstavec, který je do formy jednověté převeden trikem v podobě středníků, trojteček a malých písmen uvnitř všude tam, kde by běžný pisatel kladl tečku a začínal novou větu. Čili není to ani obvyklé souvětí, ale paratakticky přiřazované dodatky. Jistě, stricte lingvisticky to problém není (v tomto ohledu může být věta leccos), ale být autorem takového svazku (a věru mě láká myšlenka, že bych si napřesrok takové každodenní záznamy vyzkoušel), držel bych se oné tradiční věty/souvětí.

Zadruhé pak – závažnější věc – je to tak trochu „život fingovaný literaturou“ (řečeno s autorem, srov. 8. 1.). Sice ne vždy nutně špatnou (to je autorův dodatek k citovanému záznamu), jenomže často pramálo vypovídající jako dokument, ale zároveň ne dost silnou o sobě (jsou to spíš takové hříčky a veršíky nahozené možná občas slibně, ale nedotažené do valnější podoby). Autora jsem v minulosti měl tu čest poznat osobně, i proto jsem si pořídil právě jeho Jednu větu, ale i přes to, že víceméně vím, kdo to je, maličko jej znám, mám alespoň částečné povědomí o tom, čím se zabývá a v jakých kruzích se pohybuje, připadají mi záznamy často bezmála šifrované, bez hlubší znalosti kontextu a autorova reálného života nesrozumitelné. A to jistě není dobře. Kdyby tam aspoň neskrýval osoby a města za iniciály, mohlo to nabýt druhotnou funkci dokumentu (i pro budoucnost), ale ani to ne. Aktuální politické a společenské události (např. dosti významné, ba přelomové podzimní volby do poslanecké sněmovny) jsou v knize reflektovány jen letmo, útržkovitě, nenápadně, což je zvláštní, neboť z jiných míst textu plyne, že autor situaci čile sleduje a občanské angažmá mu není cizí. Každou chvíli se tam reaguje na to, že někdo z okolí zemřel, měl pohřeb nebo má k smrti již blízko, člověk se v tom ztrácí. Pokud bylo záměrem autora vyjádřit, že se dostal do věku, kdy „náruč věčnosti se nějak víc otevřela do řad našich přátel“, v pořádku, ale není to málo? Nebo pozice autorského subjektu – většinou se (pochopil-li jsem správně) prezentuje ve třetí osobě, ale občas (jen v závorkách?) figuruje i v osobě první. Opět matoucí, asi záměrně, ale ten úmysl těžko uchopit. V případě svazku z takového projektu, jehož základní vlastností (jak se ukazuje, dokonce mnohem základnější než ta forma jedné věty) je časová podmíněnost, ona každodennost pořizování (popř. zpětného přiřazování, to krom autora už posoudit nikdo nedovede) záznamů, bych očekával, že bude osobnější a dokumentárnější (anebo naopak cíleně odtržený od veškerého dění a plně zanoření v „literárnosti“). Pro Färbra samotného a nejspíš i jeho blízké a přátele snad tento svazek tuto funkci plní, ale pro jiné čtenáře nikoli. Zároveň jim ale nenabízí dostatečné a plné uspokojení ani kognitivní, ani poetické. Je to hybrid na více rovinách a jako celek to není funkční.

Asi nejzdařilejší jsou tak záznamy přerůzných paradoxních všednodenních situací, vzpomínek a pro mě osobně i postřehy z procházek a výletů, místně bohužel občas také anonymizované. V knize jich najdeme dost a vyplatí se ji přečíst. Zvlášť dokud máme v živé paměti pandemický, leč zároveň nadějeplný rok 2021.

24. 7. Dvě sestry, podle motiviky patrně obě učitelky, ve stejných, poněkud ordinérních a poloarchaických tričkách, stejné skleněné náramky i tříčtvrťáky, obě malá pitíčka s brčkem, kufry na kolečkách – cestují vlakem na dovolenou, patrně do penzionu v Hřensku; pak že staré časy zcela minuly

1 01.02.2024

Skvělá knížka humorných a anekdotických povídek z Vizovicka, sepsaná učitelem, vlastivědným pracovníkem a lze říci profesionálním vypravěčem Gustavem Imrýškem. Obecně vzato je to příjemná četba pro milovníky Valašska, nářečí a lidového humoru, který navzdory jisté své banalitě a toho, že je častěji spíš k pousmání než k popukání, myslím dovede oslovit svou vřelostí a jadrností.

S knížkou mám ovšem dvě potíže, jež dílem pramení z mých chybných očekávání:

1) Nejde o autentická lidová vyprávění, která by „sebral a zaznamenal jeden z nejstarších lidových vypravěčů“, jak se uvádí v anotaci zde výše, nýbrž o povídky, které autor sepsal sám v padesátých letech, kdy se lidoví a pseudolidoví vypravěči těšili značné popularitě a hojně využívali mediálního prostoru díky významu, který komunistická moc přikládala „lidovosti“ a s ní spjatému folklorismu. Imrýšek samozřejmě sám skvěle vyprávěl, z Vizovic pocházel a příběhy slýchal od dětství, za vzory mu navíc posloužili tamní pedagog a badatel Metoděj Bakala a skutečný vypravěč z lidu Martin Kráčík z pasek pod Svéradovem, takže byl v tomto ohledu autorem z nejpovolanějších, nicméně nejde o záznamy, ale jeho výtvory. Přinejmenším tak to popisuje folklorista Oldřich Sirovátka v doslovu. To mě trochu mrzí, mnohem raději bych četl autentické, byť třeba méně uhlazené a vyšperkované texty.

2) Jazykovou koncepci a úpravu, provedenou významným slezským lingvistou Janem Balharem, s ohledem na povahu textů a cílového (či předpokládaného) čtenáře chápu. Je korektně a dostatečně popsána v ediční poznámce (ta ovšem ve 3. vydání knihy chybí!), avšak víc by mě potěšilo, kdyby byl zápis textu reálné nářeční výslovnosti co nejblíže. Neviděl bych tedy potíž v tom, aby se pravopisně reflektovalo i tvrdé ł (kupř. Antonín Satke jej ve svazku slezských pohádek a příběhů užívá), důsledněji i- bez náslovného j- (např. iný) či formy jako „býl-i“ (=byl-li). Pochopitelně za podmínky, že to tak vyslovoval rovněž Imrýšek (ale předpokládám, že ano, byl-li s daným územím celoživotně spjat). Nevím, zda, nakolik a jak tuto knihu čtou dnešní rodáci z regionu, ale myslím, že by to bylo únosné. Lidé z jiných krajů, nejsou-li to zájemci o nářečí či lidovou kulturu, patrně po knize sáhnou jen málokdy. Takže by to ničemu nevadilo. Zvlášť když je součástí tak pěkně a obšírně zpracovaný slovníček, jejž je radost číst i jen tak, bez vztahu k textům.

Na každý pád je to hezké a milé počtení, o tom žádná, zvláště pro obyvatele a příznivce Vizovicka a východomoravských karpatských pohoří. Člověk si až posteskne, že už místa v knize zmiňovaná mají dnes podobu o dost méně idylickou.

2 31.01.2024

Mistrně napsaná novela pražského rodáka Franze Werfla je v tom nejlepším slova smyslu psychologickou drobnokresbou s hluboce symbolickým vyzněním. To vše v kulisách a podmínkách stále ještě poněkud C.K. byrokratické a ospalé Vídně (ta pomalost a liknavost se odráží i v tempu vyprávění, které rozhodně nikam nespěchá) v druhé půli třicátých let. Nacismus v Německu už v té době nadobro zvítězil a Rakousko se s tím musí vyrovnat. Tato velká politika nakonec nečekaně proniká i do nitra a života hlavního hrdiny, jehož dožene jedno dávné provinění a zachvěje jeho důvěrou v sebe sama i ve všespásnost úřední mašinérie i rutinních životních regulí.

1 31.01.2024

Vynikající, nesmírně pronikavé a přemýšlivé svědectví o ročním pobytu mladého kyjevského intelektuála na donbaské frontě v roli řadového brance. Krátké prózy jsou brilantně napsané a pointované, cenné je v nich zejména deziluzivní reflexe všednosti, monotónnosti a tísnivosti této vojenské zkušenosti, přestože se hrdinovi-autorovi vlastně nic dramatického neudá. Jenomže drásavý obraz války už byl popsán tolikrát, zatímco perspektiva Artema Čecha je v tomto ohledu velmi svěží. Pomáhá tomu i překlad, který – na to, že je kolektivním dílem (zprvu jsem se toho zalekl) – je překvapivě kvalitní a soudržný.

Po knize jsem sáhl mimo jiné proto, že jsem si předsevzal číst letos soustavněji ukrajinskou literaturu. A to nejen ze sympatie k tomuto národu a jeho nerovnému boji (i za nás), ale i kvůli prohloubení povědomí o tamní kultuře: doposud jsem totiž četl – ale to už je spousta let – především ukrajinské básníky a také několik pojednání o dějinách této země. A nelituji – Bod nula je bez nadsázky jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední rok měl v ruce. Byť je to dílko nedlouhé a bez vyhraněnějších stylistických okázalostí (jakkoli nepostrádající vysokou úroveň i v tomto ohledu), lze říci, že mě hodně zasáhlo. Snad především proto, že jsem se s vypravěčem-autorem silně identifikoval. A taky proto, že dnes už víme, co přišlo potom.

3 30.01.2024

Už je to spousta let, co jsem přečetl několik sbírek Vrchlického lyriky a jednu dvě rozsáhlejší epické skladby (nic z toho u mě valné nadšení nevzbudilo), takže jsem se rozhodl vrátit k jeho tvorbě a ozkoušet si, zda pro něj s odstupem času najdu víc pochopení. Vybral jsem si jeho poslední, posmrtně vydanou sbírku Meč Damoklův, příznivě prý hodnocenou i autoritami, do nichž by to člověk neřekl (Šalda, Halas, Václavek aj.).

Potvrdilo se ovšem, co si myslím tak nějak o celém Vrchlického básnickém díle: Je to poněkud grafomanství. To však nikoli ve významu nedostatku talentu či jazykové obratnosti, ale ve významu totální nadprodukce, ztráty soudnosti, co se míry a přiměřenosti týče. Vrchlický totiž jen za poslední svůj literárně plodný rok svého života – tj. 1908 – stačil do doby, než jej 16. srpna postihl fatální záchvat mrtvice, napsat rovnou 90 lyrických básní (a vedle toho psal básně epické a příležitostné, texty dramatické, naučné a čile překládal). Přičemž občas prý psával – dle svědectví svého bratra Bedřicha Frídy – neuvěřitelných 10 básní denně! (Tak mimochodem i 15. srpna, den před atakou nemoci.) Důsledkem této takořka maniakální posedlosti psaním je nesmírná inflace jeho literární produkce.

Při vší úctě k jeho významu pro vývoj české poezie a k suverénnosti, s níž ovládl (a de facto spoluvytvářel) onu její lumírovsko-parnasistní polohu (i ta se brzy – všecka ta můž a juž a kýs a vsled – stala spíše přítěží), si z jeho díla podrželo životnost jen máloco a jsou to spíše jednotlivé básně, sloky či verše než jakékoli delší celky. O sbírkách, jež v jeho případě přečasto byly pouhým souhrnem básní vzniklých v určitém údobí nežli uváženě komponovanými celky, ani nemluvě. A to vše platí i pro Meč Damoklův.

Pokud bych měl z této knížky pořídit výbor, který by měl šanci oslovit někoho víc než jen literární historiky, čtenáře-sveřepce a radikální staromilce, ponechal bych z ní nanejvýš tak pětinu šestinu. Možná i míň. Řada básní má svou zajímavost z důvodů dokumentárních, tematických, motivických, řada jich zní krásně, čte-li se nahlas (aniž by se člověk nějak zvlášť obíral tím, o čem „pojednávají“) – i proto se přese všechno vyplatí i dnes prokousat se trpělivě celou sbírkou. (A kdo má rád výzvy, tak všemi dvacíti svazky Vrchlického souborného básnického díla: Meč Damoklův najdete ve svazku 4 s názvem Korálové ostrovy). Nicméně jako celek jich tam dobrých a funkčních mnoho není. Pro mě jsou to spíše kratší lyrická, občas náběhově impresionistická čísla, jindy lehce litanická, kam se básník nesnaží mermomocí vtlačit pointu, moralizovat, rozumovat (to vše je u něj beztak eklektické, a tedy bezkrevné), či nedejbože pobavit. Příkladem budiž třeba Píseň (Korálové ostrovy, s. 309) nebo K tobě! (s. 345). Jednu ze svých nejoblíbenějších sem opíšu celou:

V sněhu

V sněhu září magnolie květ,
třešně šperk a úběl svítí v sněhu;
celý svět je ztopen, vhroužen, vklet
v sněhu.

To jest z jara, pozděj v léta běhu
vše se změní v oranž, pupur hned,
hraje v barev tisícerém žehu.

Zima přijde – sníh, kam stačí hled,
jistá výzva ku věčnosti břehu –
a zas římsa, les a celý svět
v sněhu.

2 28.01.2024

O Básních 3 platí v zásadě totéž, co jsem nedávno psal k Výletu do Schengenu..., byť obě sbírky od sebe dělí dekáda a samozřejmě se v dílčích aspektech odlišují. Taková vnitřní diferenciace je nicméně patrná i v rámci Básní 3 samotných: Texty jsou tematicky a svým široce chápaným přístupem (či jak to vyjádřit) vpravdě pestré, což však nikterak neznamená, že by byly roztěkané a tvořily nesourodý celek. Tím svorníkem je ovšem „Hájek,“ jenž „jako takový není / jednoznačný“ a, jak dodává, „má následující / významy.“ A odpovědí je – trochu rekurzivně řečeno – celá tato sbírka, potažmo básníkova tvorba. Líp to v tuhle chvíli bohužel vystihnout nedokážu. Žitá, promýšlená, mnohdy ukotvená aktuálně, ale svou časovost vždy překračující, místy silná v obrazech, verších, a i když třeba někdy tápající, přesto čímsi znepokojivá a poutavá. Bezesporu je to zčásti i tím, že autora znám osobně a každou básní čtu tak trochu i jeho osobnost, domýšlím si jistě víc, než čtenáři přistupující k tomuto dílu „jen“ jako ke knize, vedu dialog, který ovšem nejspíš nikdy nahlas nezazní. Jinak to nejde, ale asi je to pochopitelné a dobře.

Za nejzdařilejší z celé sbírky pokládám texty Personál musí poponést..., Přechody, MRI, Králický Sněžník, Josef Suk v Rize, okraje zimy, Konec světa, Místa zániku, nechci jet do osvětimi, Jan Kubiš na ochozu, Jidáš Iškariotský. Dva z nich – v jiné tónině, ale jaksi podobného ladění (snad mě básník-muzikolog za tu pseudoterminologii nepřerazí) – si tu dovolím zacitovat:

Personál musí poponést
šťastlivce, umáčené od piva.
Tak láska je to, co jest,
a smrt to, co přebývá.

---

Konec světa

„Já bych to střílel,“
prohlásil na adresu
zkorumpovaných politiků.
Maso kouřilo.
Dostal pět kilo
za suprovou cenu
a od jinýho kámoše
volný minuty.
„Haló? Jasně, hoď mi to tam.
S tou kolejís to vyhmát.
Dobroš Máš to u mě.“

Naskakuje mi
hroší kůže výhod,
lidské maso kouří,
jsme těžce za vodou.

1 27.01.2024

Překvapivě kvalitní sbírka povídek autora, jehož jsem dosud neznal. Texty jsou to přemýšlivé, s pozoruhodnými reflexemi, skvěle pointované, tematicky zpravidla palčivě aktuální (jakkoli nikoli časové), poutavě analytické, líbí se mi i jejich plodné usouvztažnění k názvům. V podstatě nemám co vytknout, žádná z povídek nebyla slabá, jedině snad grafická úprava knihy mě tolik neoslovuje, ale nelze říci, že by byla vysloveně špatná, je to spíš otázka individuálního vkusu.

Osvěžující je rovněž dějové zasazení povídek, jakož i jejich tematická a motivická rovina. Ty se totiž téměř výhradně pojí se zahraničím, Západem (reprezentovaným zde hlavně Berlínem, v knize explicitně nevysloveným a skrytým pod zkratkou B.; v menší míře je tu i USA), a to ve – zpravidla vnitřní – konfrontaci s Východem (bereme-li protentokrát naši postkomunistickou část Evropy cele a celistvě jako Východ): na úrovni mentalit, zvyklostí, představ, myšlenkových a duchovních světů. To myslím v naší próze není časté. Často narážíme i na problematiku filmu a herectví, perspektivu nechtěného diváka, posluchače či účastníka (skoro jako by se vedle subjektu či hrdiny odehrával nějaký zvláštní film či hra, on do nich byl jaksi proti své vůli, mimoděk vtažen a musel se s tím sám nějak vyrovnávat).

Nejlepší texty jsou dle mého soudu titulní Cesta k billboardu, Svatba v Treptowském parku, Matze aneb Příprava na život, Život na pláži a Efektivita pana W. ve Spolkové republice Německo. Ale ještě jednou zdůrazňuji, že dobré jsou všechny.

1 27.01.2024

Ještě ukázka (doporučuji srovnat i s básní Říjen z cyklu Mírov, s. 48):

Říjen

Mlhy jak servané závoje nemocných nevěst
po nebi čárají tesknotu bídu a neřest
V dutinách jedlových lesů dřevaři loupají bílý kmen
jeleni zdechnou vidinou střely
já umru samoten

Četník jde krajem šedého ticha jako přízrak
na nahý bodák jenž trčí do temnot
usedá černý pták a zpívá
hnijící listí je teplé jak měkká díže pelechu
krvavá záplava smrti se šíří po mechu
na osy květin mrtvoly šíří svá křídla blanitá
na osy životů věsí se hříchy pro něž se nevzdychá
krajina lisuje z jeřabin červené rubíny a víno
když z pekla lásky milenka odešla
a dávno pozdě bylo

Jen říjen v hudebních nástrojích krásných jmen měsíců
zkřivený leží na datech sedmi dní
a lásky bez hříchu

Z těch sladkých dívek zbyla jen jména laskavá
protože na světě všechno co je krásné
pro pouhý úsměv se prohrává

1 26.01.2024

Nesmírně záslužný počin nakladatelství Bor a editora Jaroslava Vyskočila. Vřele doporučuju nejen příznivcům tohoto kultovního literáta (pro ně je to nezbytnost!), ale i všem zájemcům o českou meziválečnou poezii.

Josef Kocourek je bohužel tak trochu osudový smolař našeho písemnictví a kulturních dějin: Za života, ač stačil vytvořit poměrně úctyhodné a uhrančivé dílo, se dočkal jen trpkosti, zemřel mlád ve věku wolkerovských čtyřiadvaceti let, a vloni jsme mu k devadesátému výročí úmrtí barbarsky zbořili jeho rodnou a současně úmrtní chalupu ve vesničce Brdo na Novopacku, která byla navíc i památkově hodnotná. Je naprosto bezprecedentní a ostudné, jak se chováme ke kulturnímu a duchovnímu dědictví (a stalo se to v jinak relativně kultivovaném Podkrkonoší!), přitom v období, kdy se nám měřeno optikou posledního století hospodářsky vede zdaleka nejlépe (bez ohledu na občasné výkyvy).

Ale zpět ke knize: Díkybohu za to, že alespoň skrze ni bylo připomenuto Kocourkovo výročí a doplněn další dílek k moderním vydáním jeho tvorby. Bohužel to není edice zcela bezproblémová. Určitě by prospělo konzultovat ji s některým zkušenějším editorem, a především pak vypracovat zevrubnější ediční zprávu, která by obsahovala výčet všech míst, do nichž editor zasáhl, uvedení původní podoby v rukopisné/strojopisné předloze a důvod tohoto zásahu. A stejně tak by bylo záhodno konkrétně objasnit, proč v určitých sporných případech editor nezasáhl a neprovedl opravu či úpravu.

Jedná se mj. o následující jevy: „Sbohem květiny jde se spat / s bohem mámivý přelude“ (s. 72) – Proč je to jednou psáno dohromady a podruhé zvlášť? Zásah editora, nejde-li o jeho chybné čtení či omyl, by tu byl na místě; „A dnes už na stan cirku padá sníh / dnes nezačneme hrát / vždyť tváře skryté v plátně stanu / by plakal akrobat.“ (s. 78) – Zde by se zrovna hodila fotoreprodukce Kocourkova strojopisu či aspoň komentář, že si je editor vědom možného básníkova omylu, popř. užití syntaktického novotvaru (takové neologizační pokusy však u Kocourka jinde nezaznamenáváme, takže půjde spíš o omyl), ať máme jistotu, že nejde o nedopatření editorovo; „A kohout zakokrhá k temnotám / bude už svítat budeš sám / koupíš si cigaretu a sklenicí vína / opřeš se o hranu dveří a budeš se dívat / jak clowni strnule se zadívali do svých masek“ (s. 93) – Pochopitelně nelze vyloučit představu, že se někdo sklenicí vína opírá o hranu dveří, ale pokud by mi připadla editorská role, zrovna zde bych určitě opravil na „sklenici“ a upozornil na to v ediční poznámce; „A na obzoru vzlétá černý balvan / a zobák nese jako zlatou šišku / A tu bych se chtěl podobati vranám / a hovořit s nim chvilku“ (s. 105) – V tomto případě mělo být jednoznačně opraveno na „s ním“. Opět nevíme, zda jde o překlep Kocourkův, anebo editorův.

Taková ediční poznámka by jistě nebyla o mnoho delší než ta dosavadní (má cca 1,5 stránky) a kniha, už beztak malého rozsahu, by ji bezesporu unesla. Navíc by ke každé sbírce (resp. básnickému cyklu) mohlo být reprodukováno několik stránek zdrojového rukopisu/strojopisu, tak jako to editor učinil u jedné básně ze souboru Mírov.

Samostatnou rovinou ediční rozpačitosti je sice pochopitelné (snaha vyhnout se zásahům do textu, ale v podstatě si i značně ulehčit editorskou práci), ale velmi nezvyklé až bizarní řešení přetisknout první dvě Kocourkovy „sbírky“ (Opilá loď, Mírov) majuskulemi, protože v dochovaných rukopisech jsou také psány velkým tiskacím písmem. Není to čtenářsky příliš přívětivé a špatně se to vstřebává mj. proto, že nestandardní grafický způsob zápisu na sebe neustále upoutává – nepatřičnou – pozornost. Editor měl jít s kůží na trh a převést text do obvyklejší podoby. Mohl se při tom dost dobře řídit třeba územ Kocourkových strojopisů následujících dvou cyklů (Jarmark, Po slavnosti), jež jsou sice také bez interpunkce, ale autor tam už velká a malá písmena rozlišuje. Druhá věc je rozkolísaný pravopis nejen cizích slov (tam bych to ještě, občas i z rytmických a zvukových důvodů) pochopil, ale i výrazů českých. Ponechat to v původní, dobové autorské podobě je nepochybně velkým lákadlem (a opět ušetřením práce), ale je rušivé číst v jedné básni zvolací „ó“ a v jiné „o“. Aspoň tyto jevy měl editor sjednotit a výslovně to uvést (anebo naopak vypočítat a odůvodnit ty jevy, které nesjednotil, pakliže by takových bylo míň). Inu, škoda.

I přes tyto drobné výhrady mě potěšilo, že kniha vyšla a že zájem o autora neustává. Kocourkova poezie stojí bezesporu ve stínu jeho prozaického a deníkového díla. Poněkud druhořadé postavení má i ve srovnání s dobovou produkcí. Ač nedorovná Halasovi, Holanovi, Závadovi a dlouhé řadě jiných, lepších a vypsanějších tvůrců, přesto má svoje kouzlo a najdeme v mí několik básní skvělých jako celek a velké množství působivých veršů a obrazů. Dosahují mnohdy mimořádné osobitosti a lze se tázat, zda by Kocourek, kdyby mu bylo dáno deset patnáct roků života navíc, nakonec nedozrál i ve velikého básníka:

Řeka je kalná a jezy hrají
na čtvery housle stříbrné
Je konec požáru někde zdáli
volání vesmíru slyšet je
(s. 120)

Nadto z ní silně čiší mladistvá upřímnost a autenticita, zejména v cyklech Opilá loď a Mírov, jež psal osmnácti či devatenáctiletý chlapec a věnoval je svému učiteli a mentorovi Jirdovi z novopacké reálky. Téměř obsesivně se vrací některá slova a motivy, což autorův básnický svět činí o to sevřenějším. Je to svého druhu i biografický dokument: osamělost, milostné zmatky, nedostatek peněz, náklonnost k alkoholu, hospodám, ale i k fascinaci přírodou, blouznění, fantaskním světům, k určité jurodivosti – to vše plasticky zachycuje, ještě spolu s působivým výběrem archivních fotografií, i Kocourka jako člověka. A k němu, v tom všem smutku a vykořenění, pociťuji určitou blíženeckou vazbu, spatřuji v něm jeden z obrazů sebe samotného. Proto jsou mi jeho verše, byť jsem si vědom jejich nevyzrálosti, nedotaženosti, dobové podmíněnosti, blízké a cenné. A jsem vděčný za jejich vydání.

1 26.01.2024

Výsostná věc! Koneckonců tak jako téměř vše od Kahudy, přinejmenším v první polovině jeho tvůrčí dráhy. A uvědomuju si samozřejmě, že je to bizarnost a spíš takový imaginativní proud než promyšleně vystavěné vyprávění.

Vlastně je to narativně konstruované jen v minimální nutné míře, a to výhradně proto, aby měl autor prostor pro své fantazie, popisy, výrony a výlevy představ, tužeb i zlých (?) snů (ne, nebudu se zde pouštět do freudiánských spekulací a výkladů). A právě to je na té knize a jeho díle obecně nejúžasnější kvalitou.

Lze totiž troufale, leč bez nadsázky prohlásit, že Kahuda je nejbrilantnějším stylistou nejen své generace, ale do své nedávné smrti i mezi všemi současnými českými prozaiky. Nemám pochopitelně načteno vše, ale upřímně vzato neznám jemu rovného, pokud jde o sugestivnost líčení, jeho barevnost a barvitost, vnitřní dramatičnost a napětí (a to jde povětšinou o popisy, okolnosti, atmosféru!), a přitom zároveň jazykovou hladkost, lehkost a přirozenost, což je nijak nevylučuje s jeho olbřímí slovní zásobou a schopnost s ní nakládat tak, že to nepůsobí násilně a chtěně. Jen si vezměme: ta normalizační ušmudlanost přípražských Řevnic (jak je to dnes jiné!), bytovky, garáže, blátivé dvorky, dusné a umaštěné obýváky – úplně to vidím. A vedle toho jiskrná panenská příroda východních Karpat, hotel-zteřelé komunistické monstrum, zasmrádlá maringotka, lesácko-péesácká selanka V téhle bravuře je Kahuda podle mě, bereme-li v potaz literaturu od konce osmdesátých let po dnešek, zatím nepřekonán.

A ještě taková drobnost: Příliš nechápu pobouřené a rozhořčené reakce mnohých čtenářů zde mířící k nechutnosti obsahu. Proboha, vždyť čtete Kahudu, tak co jste čekali?! To snad bylo předem jasné (samozřejmě není-li to vaše první knížka od něj). Mj. i kvůli těmhle nepřeberným zdrojům perverzních a obscénních látek ho přece máme rádi. Domnívám se, že i v tomto ohledu jej v české (a středoevropské) literatuře jen tak někdo nepředčí. Mimoto v Příběhu o baziliškovi je to ještě mírněno jednak místy až přílišnou obrazností jazyka, které dané výjevy znejednoznačňuje. Na pár místech mi představivost a schopnost kontextového čtení pohříchu nestačila k tomu, abych si zřetelně představil, co daná postava vlastně vykonává. Myslím, že v dalších knihách už je Kahuda o něco konkrétnější. A jednak je v tom samozřejmě humor, značně absurdní a černý, asi ne úplně k popukání, leč čteme-li knížku jeho prizmatem, je zachycený děj i pro slabší žaludky myslím vcelku stravitelný.

2 26.01.2024

Vynikající výbor z básnického díla německého romantika Eduarda Mörikeho, skvěle převedený naším významným básníkem a leckdy bez nadsázky objevitelským popularizátorem poezie Ivanem Slavíkem, který knížku opatřil skvostným, vynalézavě koncipovaným doslovem.

Jaká je Mörikeho poezie? Povětšinou ryzí reflexivní lyrika, s řadou prvků nostalgické tesknoty, romantické lásky, sentimentálně-biedermeierové idyly, ale nechybí ani kusy dramatičtější: dialogické, baladické, pohádkové, satirické, ba i nesměle humorné. Tak nějak jak bychom to od básníka té doby, místa a literatury i očekávali. Samozřejmě s veškerým rizikem, že dnešnímu čtenáři se tato lyrika bude jevit po všech stránkách zastaralá. Nicméně je zajímavé pokusit se v tomto kontextu začíst do některých básní jaksi z dnešní perspektivy, hledat v nich (arciť zcela svobodně, citově a nenuceně) druhé, ba třetí významové dno. Pro tento typ poezie totiž ještě zčásti platí, že klást si onu školomety zprofanovanou otázku „Co tím chtěl básník říci?“ nemusí být zcela mimo. V aktuální téměř až módě všemožné drásavé autofikce, dušezpytné a sebezpytné, empatizující a empatické literatury i kritiky (a teď to myslím bez ironie: díky za ně), jež je formulačně zpravidla dosti přímá a otevřená, leckdy blízká nestylizovanému záznamu, je totiž podnětné vracet se do dob, kdy poezie o těchto jizvách a neklidech hovořila spletí jinotajů. Což bylo pochopitelně dáno silou konvence, čtenářské módy a jednoznačnějších, užších mantinelů obecného vkusu, ale právě proto je podobné hledání, čtení mezi řádky, mnohem větší výzva (a snad i zábava, přijmeme-li daného tvůrce 19. věku jaksi za svého, jako se o to pokouším v případě Mörikeho a všech podobných romantiků a idyliků). Pak totiž básně jako Ústraní, Nová láska či Kde najdu útěchu? mohou svědčit (dosti zastřeně a kondenzovaně, ale možná občas o to půvabněji) o podobných vnitřních dramatech jedince jako nejedna současná prozaická zpověď o úzkosti a pádu na dno. A jiné básně – třeba Útěcha či Na čerstvém vzduchu – zas mohou nést určitý terapeutický, sebeharmonizační potenciál, což je v dnešní době nezastíranou funkcí různých próz i „příruček“. Myslím, že se nejen Mörikeho, ale jakoukoli serióznější a původnější básnickou tvorbu předminulého století vyplatí zkoušet vnímat tímto prizmatem.

Půjde-li o tvorbu překladovou, narážíme na jedno úskalí. Třebaže je převod Ivana Slavíka dosti přesný (pár básní jsem si srovnal s originálem), jazykově obratný a pestrý (dokázal se výtečně vcítit do tehdejšího myšlenkového, citového i jazykového světa), nikdy nebude mít půvab a moc originálu. Mörike, u nás téměř neznámý, je v Německu klasikem a řada básní je vysloveně kultovních. Existuje několik různých edičních zpracování, výbory i souborná vydání jsou na trhu nepřetržitě dostupná (sám jsem si koupil za vstřícnou cenu necelých 20 eur jeho Sämtliche Gedichte v noblesní plátěné vazbě), mnoho básní má na Wikipedii samostatný zevrubný článek zahrnující historii vzniku textu, okolnosti, inspirace, vysvětlivky a interpretaci. O něčem podobném se nám v našem miniaturním a značně pasivním českém rybníčku může jen zdát. Podobně hlubokého zájmu a kvalitního zpracování se nedočkal ani Mácha, o Erbenovi, Nerudovi, Sládkovi a dalších ani nemluvě. A většinu originálů Mörikeho básní samozřejmě dohledáme i na internetu. Díky tomu lze snadno posoudit, že jakkoli je Slavíkův překlad nadmíru zdařilý, Mörikeho lyrika prostě patří k typu básnické tvorby (tj. rýmovaná a zvukomalebná poezie 19. a 20. století), jež je v podstatě nepřeložitelná:

O půlnoci

Noc klidně stoupla na svah hor,
v snu opírá se o obzor
vidí ty zlaté váhy, na kterých
čas v stejných miskách k odpočinku ztich;
a prameny šplounají směleji,
zvěst matce své, noci, teď sdílejí
o dnešku,
o právě minulém dnešku.

Prastarý zpěv, jenž uspává,
je znavena, oň málo dbá,
ještě jí modro nebes zesládlo,
chvil stejně rozhoupané kyvadlo.
Však stále je slyšet to bublání
to vody si zpívají ve spaní
o dnešku,
o právě minulém dnešku.

***

Um Mitternacht

Gelassen stieg die Nacht ans Land,
Lehnt träumend an der Berge Wand,
Ihr Auge sieht die goldne Waage nun
Der Zeit in gleichen Schalen stille ruhn;
Und kecker rauschen die Quellen hervor,
Sie singen der Mutter, der Nacht, ins Ohr
Vom Tage,
Vom heute gewesenen Tage.

Das uralt alte Schlummerlied,
Sie achtets nicht, sie ist es müd;
Ihr klingt des Himmels Bläue süßer noch,
Der flüchtgen Stunden gleichgeschwungnes Joch.
Doch immer behalten die Quellen das Wort,
Es singen die Wasser im Schlafe noch fort
Vom Tage,
Vom heute gewesenen Tage.

25.01.2024

Mám tyhle starší počiny ze Světové četby rád – pro jejich kvalitní ediční koncepci, vysokou úroveň překladů a zpravidla i patřičnou erudovanost, jazykovou bravuru, a přitom čtivost úvodních studií. Totéž platí pro výbor z německých švanků (humorných a poučných povídek, příběhů a anekdot) ze 16. století, připravený vynikajícím překladatelem Rudolfem Mertlíkem a odborně zaštítěnou (v podobě předmluvy a medailonků) folkloristou Oldřichem Sirovátkou.

Přídavné jméno „humorný“ je třeba brát s rezervou, dnešní čtenáři švanků se patrně nebudou smát k popukání, čímž samozřejmě nechci říct, že bych se při četbě nudil a alespoň některé mě upřímně nepobavily. Větší význam tohoto svazku tkví v jeho poučné hodnotě. Jednak totiž umožňuje nahlédnout do raně novověkého smyslu pro humor a poznat podoby dobové humoristické imaginace a skrze to i mentality. Je totiž nutno mít na paměti, že většina příběhů má bezesporu původ v ústní lidové tradici, mnohdy patrně dosti staré. A jednak nás seznamuje i s nešvary a bolístkami tehdejší společnosti. Švanky jsou sice až na výjimky (objevuje se tam Francie, Itálie i Praha!) situovány do německých zemí, leč situace v našem království nebyla tenkrát jiná. Zastoupení autoři (či spíše sběratelé a zaznamenavatelé) většinově pochází buď z okolí Lipska, anebo Štrasburku a Alsaska. To je snad ovlivněno tím, že v těchto střediscích vzdělanosti a knihtisku byla po tvorbě tohoto typu zvýšená poptávka, popř. se tam toho vytisklo tolik, že se toho zkrátka víc dochovalo. Nelze pochybovat (a dějiště příběhů – často Švábsko, Bavorsko, Breisgau a jiná, spíše jihoněmecká území – tomu nasvědčují), že tyto příběhy a látky byly do značné míry univerzální, přinejmenším ve střední Evropě. A ještě univerzálnější byla jejich tematika pohybující se od sexuálního a černého humoru přes motivy fekální, pijanské až po přerůzné formy výsměchu lidské hlouposti a pikareskního (nejen enšpíglovského) šibalství. Nechybí prvky satiry, ironie a jazykové komiky (ač tu jistě z větší části setřel odstup věků a jazyků). To vše v podstatě platí dodnes.

Co současného čtenáře překvapí, je téměř až obsesivní tematizace prohřešků církevních hodnostářů všemožné úrovně (od farářů, mnichů a řeholnic až po biskupy), povýtce katolických. A není to ani tak již ze základní školy známé obžerství, touha po bohatství a moci, ale mnohem více různé sexuální delikty (svádění manželek měšťanů, služebných atp.). Snad je vysoké zastoupení těchto motivů výsledkem určité deformace dané buďto tím, že Mertlík se Sirovátkou museli či chtěli učinit úlitbu cenzorským orgánům antiklerikálně zaměřené komunistické moci (kniha vyšla v roce 1966 a jistě se, jak znám délku edičních procesů v ČSSR, začala chystat už řadu let předtím, Mertlík byl navíc v nemilosti), a tak zařadili co nejvíc proticírkevních látek. A naopak téměř ponechali stranou takzvané predigtmärleiny – kazatelská exempla s mravoučným obsahem a didaktickou funkcí –, která byla jednou z hlavních zdrojnic žánru švanku, ostatně hojně je tvořil i první velký autor tohoto směru františkán Johannes Pauli. Druhou možnou příčinou této disproporce by mohla být sama doba vzniku švanků – éra reformace, kdy se katolická církev stala terčem kritiky ze strany nově rodících se církví protestantských, k nimž se v německých zemích hlásila velká část intelektuálů a umělců včetně zde reprezentovaných autorů. V této souvislosti by mě dost zajímalo, jestli překladatel a editor (anebo už autoři/editoři němečtí: ať už ti dávnější, či nedávní) neponechali úmyslně stranou i některé příběhy s vyhraněnějším, ostřejším či nechutnějším humorem, čímž nemyslím jen explicitnější vylíčení scén sexuálního či fekálního ražení, ale i kupř. tematizaci homosexuality, incestu či jiných jevů, které budily lidskou zvědavost a podněcovaly fantazii stejně jako dnes. V Dobrodružství paní Anežky je totiž vše kontroverzní vylíčeno s obratností a humorností tak laskavou a vřelou, že se člověk leckdy blaženě pousměje především nad slohem samotným:

„Jeden mladý, špatně oblečený chlapík přišel jednou do hospody, v níž přebývala jakási urozená vdova; proč, není mi známo. Pak si ta paní lehla na chvíli na lůžko, které bylo v jizbě, a ten dobrý mladík seděl nedaleko. Nevím, co mu přišlo na mysl nebo o čem dumal, ale jeho utěšitel se mu v poklopci vzpřímil a vzpřímený vyjel ven. Paní to zpozorovala dříve než mladík sám. Ale jakmile zjistil, že je divous venku, zahnal ho se zahanbením zpět...“ (začátek titulního příběhu, s. 19)

25.01.2024

Mimořádně silná knížka zahrnující drobné vzpomínkové, reflexivní a autobiografické prózy prokládané úspornými, prozaizovaným tónem nesenými verši (ty jsou podle mě slabší než ostatní žánry v knize zastoupené) a v neposlední řadě vynikajícími autorskými fotografiemi je takový malý gesamtkunstwerk.

Tematicky se točí především kolem autorčiny práce v pečovatelském domově v Austrálii, ale dotýká se též cizinectví a cizosti (v intimním životě, manželství, ale i tamní krajanské komunitě). Přimíseny jsou dojmy z pozorování přírody a živých tvorů (navzdory tomu, co si o divoké, exotické a jedovaté Austrálii představujeme jde především o přírodu v domě, na zahradě a v nejbližším okolí: mravenci, švábi, pavouci, žáby), jež mnohdy nabývají platnosti jímavých symbolů a podobenství. Celé je to silně osobní a existenciální, o čemž se asi nelze rozepisovat, to se musí přečíst a zkusit prožít alespoň takto na dálku, nad řádky a snímky. A navíc psané jazykem, na němž není patrná ztráta kontaktu s českým prostředím a češtinou (přitom autorka žije v Austrálii přes 20 let!) a který tu a tam roztomile prozradí autorčin havířovský původ. Redakce knihy proběhla vzorně, snad jen interpunkci bych občas řešil šťastněji.

Je mi líto, že tato próza poněkud zapadla. Snad je to způsobeno neblahým českým čtenářským a zčásti i kritickým nešvarem zaměřovat se primárně na počiny velkých, ekonomicky silných a vlivných nakladatelství z Prahy, maximálně z Brna, jež dovedou své produkci zaplatit patřičnou reklamu. Knížka Míny Krejčí by si totiž zasloužila mnohem větší pozornost, čtenost a klidně i nějakou tu literární cenu.

Dvě kratší ukázky, víceméně namátkou vybrané, protože výborná je celá kniha:

Hřiště, cihlová zeď

Muž zarputile vykopává proti zdi balón,
chytá jej, odražen, opět vykopne.
Na uších má sluchátka,
poslouchá nahraný potlesk,
pohání ho to k lepším výkonům.

(s. 29)

---

Merna

prázdně zírá na vypnutou televizi.
„Chceš ji zapnout?“ ptám se každý večer, pokaždé odpoví: „Ne.“
Dnes jsem se zeptala jinak: „Proč máš televizi, když se na ni stejně nedíváš?“
Ona na to: „Abych vyplnila roh. Nemám ráda prázdno.“

(s. 84)

1 24.01.2024