Termaap komentáře u knih

DĚTI NADE VŠE jsou mou již třetí přečtenou knihou od autorky a přiznám se, že jsem ji odkládala docela dlouho; v knihovničce čekala přinejmenším rok, jelikož od Odeonek očekávám náročné čtení. ANI POZDĚJI, ANI JINDE byla přesně taková a moc jsem si toho v příběhu nenašla. VDĚK mě naopak velmi zasáhl a několik frází se mi nesmazatelně otisklo v paměti. Autorčinu zatím nejnovější knihu ja osobně řadím někam mezi ty dvě zmíněné.

Na knihách Delphine de Vigan mě baví především vybraná témata a jejich následné neotřelé zpracování. Děti a sociální sítě považuji za autorčin další originální námět. Nevím, zda existuje nějaký výzkum, jaký vliv má na člověka neustálé sdílení jeho fotek a videí v dětském věku na sociálních sítích, ale tipla bych si, že je to opravdu tak novodobý fenomén, že dat ke zpracování (zatím) není příliš. A další věcí, kterou bych si tipla je, že autorčina vize nebude pravdě příliš vzdálená. Opravdu zajímavý exkurz do této problematiky, nutí k zamyšlení a já jakožto maminka, která postne v průměru jednu fotku dětí do roka, jsem se jen utvrdila v tom, že se na intenzitě mého sdílení nic nezmění.

7 11.03.2023

(SPOILER) Posloucháno jako audiokniha v interpretaci mého oblíbeného Jana Šťastného.

Já si říkala, že už s další detektivní sérií začínat nebudu. Jednu dobu jsem jich totiž měla rozečtených tolik, že když po pár letech vyšel další díl, hodně se mi všichni ti vyšetřovatelé pletli dohromady a ve výsledku mi to vlastně dost kazilo celkový dojem z knihy. No, ještěže nemám tak pevnou vůli, protože tento první díl série od Helen Fieldsové mě zaujal od úplného začátku. Hlavní hrdinové jsou mi sympatičtí a zajímá mě jejich další vývoj, detektivní zápletka mi i přes množství již přečtených thrillerů přišla originální a bavil mě i autorčin způsob pojetí celého příběhu; totiž že známe totožnost vraha už od začátku a sledujeme tak nejen počínání policie ale i onoho hledaného šílence. Bavilo mě to až do té míry, že jsem se ihned po doposlouchání pustila do dalšího dílu a nevylučuji tento postup i do budoucna:).

10 11.03.2023

(SPOILER) Ufff… tak dočteno. Ale nepamatuji si, že bych v poslední době tak často sledovala čísla stran s nadějí, že už bude konec. Většinu času se mi děj opravdu vlekl. Navíc mě iritovaly “problémy” hlavní hrdinky; přišlo mi to jimi takové natahované, protože řešení bylo opravdu nasnadě. Veškeré nesnáze a nepřekonatelné životní situace bylo záhadně možné přejít až na konci knihy. Romantická linka, ačkoli předvídatelná, byla vlastně milá a přiznávám, že mě zajímalo rozuzlení. Při zpětném pohledu jsem k němu ale mohla pár desítek stran přeskočit.

2 23.02.2023

Posloucháno jako audiokniha. Když jsem poprvé zaslechla přednes Marie Štípkové, přiznám se, že jsem se trochu zhrozila. Ale po pár minutách, kdy jsem měla možnost Molly poznat, jsem pochopila, jak je její interpretace vlastně dokonalá.

Patřím k těm šťastlivcům, které kniha bavila od začátku až do konce. Ne vždy si z knihy potřebuji odnést nějaké vědomosti či moudré poučení. Mnohdy (a k poslechu především) vyhledávám přesně takové nenáročné příběhy, které zkrátka zaujmou a zpříjemní nepříjemný úklid či práci na zahradě. A přesně to jsem od “POKOJSKÉ” dostala.

3 23.02.2023

Na přebalu je napsáno, že se kniha věnuje jednomu z nejtabuizovanějších intimních témat. I když jsem si knihu chtěla přečíst tak jako tak (protože po “CHIRURGOVI” a především “VRÁNÁCH” si od autorky přečtu všechno co vyjde), tohle mě vážně nalákalo. Když jsem po zhruba padesáti stranách začala tušit, trochu jsem zaváhala, zda ve čtení pokračovat, ale ve skrytu duše jsem věděla, že bych stejně přestat nedokázala. A po dočtení? Pro mě je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem letos (a možná i za minulé roky) přečetla. Nápad popsat toto téma z tohoto úhlu pohledu mi přijde geniální a já opravdu žasnu nad autorčiným pojetím celé “problematiky” (snažím se nespoilerovat:)). Cely příběh mě velmi zasáhl a já na něj stále nedokážu přestat myslet.

V komentáři na předchozí přečtenou knihu od jisté české autorky jsem psala, že jsem na českou prózu posledních let velmi pyšná a že má co nabídnout. Po “ZAHRADĚ” jsem se v tomto názoru jen utvrdila. Vážně moc doporučuji!

19 23.02.2023

V anotaci jsem si přečetla, že “VYMĚNIT VODU KVĚTINÁM” je podmanivým příběhem silné ženy. Já bych byla při hodnocení knihy ráda originální, ale i když se snažím, nemohu přijít na lepší přídavné jméno, než je právě to “podmanivý”. Podle mého celý příběh vystihuje naprosto dokonale. Je napsán takovým poetickým způsobem, tak klidně, mírně, až máte pocit, že se tam vlastně nic neděje, ale opak je pravdou. Violettin život nebyl jednoduchý a ačkoli vlastně od začátku lecos tušíte, stejně to na vás v průběhu čtení udeří a citově vás rozháže. Ještě jsem nic tématicky podobného nečetla a přestože prostředí hřbitova, ve kterém se kniha odehrává, může ve čtenáři evokovat depresivní pocity, ve mne po dočtení rezonuje především naděje.

15 12.02.2023

S měsíčním odstupem od prvního dílu medvědínské série dočítám “MY PROTI VÁM”. Moc jsem se na něj těšila, protože “MEDVĚDÍN” mě opravdu dostal. Ne že bych to nečekala, pan Backman to se čtenářem umí a já u jeho knih celkem pravidelně pláču a směji se zároveň. S hlavními hrdiny jsem opět prožívala jejich peripetie, vzestupy i pády a těch 15 hodin s nimi, v interpretaci Pavla Soukupa, uběhlo jako voda.

V březnu 2023 vyjdou “VÍTĚZOVÉ”; závěrečný díl trilogie a ačkoli se trochu obávám, že už to nebude mít kouzlo oněch dvou dílů (jak už to tak u pokračování chodí), rozhodně si ho pořídím.

10 12.02.2023

Tak tady se opět potvrdilo, jaký jsem strašpytel; atmosféra byla parádně vykreslená, tudíž přiznávám, že jsem se při čtení fakt bála a každou další větu odkrývala s velkou obezřetností. Přesto jsem se ale od knihy nemohla odtrhnout, na čemž se (jak jsem zjistila po pročtení komentářů zde) shoduji s většinou čtenářů.

Trochu jsem se obávala závěrečného vysvětlení, protože to je občas u hororů taková slátanina, že mi zkazí celkový dojem z knihy/z filmu, ale tady mě závěr překvapivě uspokojil.

Autorce brzy vyjde novinka “JINÉ MÍSTO” a já mám dojem, že neodolám, ačkoli si pak budu uprostřed noci zase nadávat :).

11 12.02.2023

Stehy mě velmi příjemně překvapily. A ono překvapení ještě umocnil fakt, že ji má na svědomí tak mladičká autorka. Wau! Pokud Sára Zeithammerová píše takhle skvěle už v tak mladém věku, budu netrpělivě vyhlížet její další tituly.

Musím ocenit nápad, celkové zpracování tématu, návaznost kapitol a svižné tempo. Mám tušení, že si knihu přečtu za pár let znovu a opět si v ní “něco” najdu.

Jsem na českou prózu posledních let opravdu pyšná, rozhodně má co nabídnout! Mě osobně tedy baví rok od roku víc a víc.

5 12.02.2023

Knihy sestavené z facebookových/blogových příspěvků většinou nevyhledávám (před touto jsem vlastně četla jen jednu a marně přemýšlím, jak vznosněji napsat, že mě to vůbec nebavilo). Přestože jsem si po dočtení “DENÍKU PSYCHIATRIČKY” opět potvrdila, že beletrie je pro mě to pravé ořechové, nemůžu říci, že bych litovala času stráveného s knihou. Nevybavuji si, že by mě nějaká historka dostala do kolen, to ne, ale některé myšlenky (především ty z novějších příspěvků) mě přivedly k zamyšlení a zajímal mě také autorčin profesionální pohled na určité situace v dnešní společnosti. Jo a možná jsem očekávala více popsaných zážitků s klienty z praxe.

2 19.01.2023

Po dočtení jsem tedy silně v rozpacích. Přemýšlím, kde se stala chyba a proč nejsem příběhem tak zasažená a dojatá a zkrátka tak nadšená jako autoři předchozích komentářů.

Začátek byl takový rychlý, střed mě vlastně až nudil a celé rozuzlení na konci mohu ocenit jako dobrý nápad, ale stejně jako Lacie vidím v ději několik nemalých much, které ve výsledku působí nesmyslně. Knize dle mého neprospívá především nízký počet stran. Možná kdyby byl příběh popsán víc do hloubky? Třeba by mě víc vtáhl a víc bych traumata hlavních hrdinů prožívala. Nebo bych to možná vzdala někde v půlce.

Sylvia Day se proslavila svou sérii Crossfire a už mi ji kdosi v minulosti doporučoval. Ačkoli mě “TAJEMNÝ PAN FROST” příliš nezaujal, rozhodně se sérii do budoucna nebráním. Třeba až budu mít chuť na něco lechtivějšího, protože uznávám, že to teda autorka psát umí.

3 17.01.2023

Mám přečtené všechny předchozí díly s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou a tento nejnovější jsem si jako jediný z celé série poslechla v audioknižní podobě. Martin Stránský je sázka na jistotu, jeho hlas se mi asi nikdy neomrzí.

Poslední dobou se vydává spoustu sérií se zajímavými i méně zajímavými vyšetřovateli a já už se v nich začínám trochu ztrácet. Přiznám se, že ani nechci začínat nějakou další, protože se mi pletou dohromady. Robert Bryndza má ale postavy buď velmi velmi zapamatovatelné nebo je na začátku každé další knihy velmi dobře a přitom nevtíravě připomene. I když není nezbytné číst knihy ze série postupně (jednotlivé případy spolu nesouvisí), kvůli znalosti vývoje vztahů mezi hlavními hrdiny je to dle mého lepší.

Nejvíce se mi na tvorbě Roberta Bryndzy líbí asi ta čtivost a takový čtenářsky srozumitelný popis celého průběhu vyšetřování. Žádné záludnosti, žádné pro mě nudné technické či politické složitosti. Čte/poslouchá se to samo. Navíc jsou mi Erika a její tým prostě sympatičtí, fandím jim jak v pracovním tak soukromém životě, nejspíš mi (jak se tak říká) přirostli k srdci:).

13 17.01.2023

Poslední dobou se u knih s tématem holokaustu setkávám s recenzemi a názory, že už toho bylo o dění v koncentračních táborech napsáno víc než dost a že se jejich obsah prakticky opakuje. Já jsem s tím nikdy úplně nesouzněla… tedy až doteď. Přiznám se, že jsem se sama sebe během čtení kolikrát ptala, proč jsem si knihu vlastně koupila. Vůči knize není má (spíše negativní) recenze vůbec fér, kdybych ji četla před deseti lety, pravděpodobně by mě velmi zasáhla; stejně tak, jako mě ve skutečnosti dostaly první přečtené knihy s tématem druhé světové války. Každý příběh je důležitý a odhodlání a síla nejen těch přeživších mě naplňuje hlubokým obdivem. Určitě je potřeba, aby byly takové knihy i nadále vydávány, ale já jsem přesvědčená, že si v dohledné době žádnou knihu o další profesi z Osvětimi nepořídím. Mám pocit, že jsem se už knižně seznámila s veškerými ohavnostmi, které se v tomto polském pekle odehrály a třeba je to signál k tomu, abych se konečně odhodlala do Osvětimi vypravit, ačkoli mám strach, že to ani tak psychicky neunesu.

Musím ještě s veškerou úctou k Magdě a její dceři Maye napsat, že sdílím myšlenku uživatele eva3992. Vzhledem k tomu, co už jsem o Osvětimi přečetla, mi některé (řekla bych až troufalé) jednání Magdy přišlo ztěží uvěřitelné. Ale posuďte sami.

2 13.01.2023

Kniha se ke mně dostala náhodou, na doporučení paní knihovnice, když jsem v knihovně sháněla nějaké publikace psané v braillově písmu. A já jí budu muset moc poděkovat.

V původním plánu bylo pročíst si pár odstavců pojednávajících o nejzásadnějších milnících Louisova života, ale pravdou je, že jsem se velmi snadno začetla a v pozdních nočních hodinách knihu dočítala. Další ukázka toho, že mnohdy vlastně ani není potřeba nic vymýšlet, ty nejzajímavější příběhy píše sám život.

Knihu jsem pak ve zkrácené verzi předčítala dětem ve škole v rámci světového dne braillova písma a posloužila mi opravdu výborně. Louisův život a vznik slepeckého písma všichni poslouchali s velkým zaujetím a snad se nemýlím, když napíšu, že díky knize budou mít alespoň určité povědomí o braillově písmu už napořád.

Na samotném českém překladu je pak velmi zajímavý fakt, že ho má na svědomí 13-ti letá slečna, jakožto projekt do školy.

Podtrženo, sečteno, pravděpodobně se v dětském oddělení naší knihovny budu poohlížet po knihách nejen pro mé dvě dcerky, ale i pro sebe. Zbeletrizované životopisy určené především dětským uším mi vlastně velmi sedí.

3 05.01.2023

Markéta Lukášková… po přečtení její prvotiny “LOSOS V KALUŽI” už bude navždy mou srdcovou autorkou. Nečekala jsem, že mi nějaká kniha může takovým způsobem pomoci vyrovnat se se smrtí milované babičky.

“MAJONÉZA K SNÍDANI” je poslední knihou, kterou jsem od Markéty ještě nečetla a musím říct, že spokojenost je v tomto případě slabé slovo. Když jsem ji poprvé vzala do rukou, bylo to s myšlenkou, že si přečtu pár stran. Po dvou hodinách čtení mi došlo, že se můj plán trochu zvrhnul:).

Zajímavé je zasazení děje do období covidové pandemie; myslím, že je to můj vůbec první knižní příběh, který se v něm odehrává. Bavilo mě sledovat vývoj Eminých vztahů se členy její rodiny, stejně tak s Janem a Adamem. Když si to tak celé znovu připomínám, vlastně mě moc mrzí, že už mám dočteno.

Doufám, že se brzy dočkáme autorčiných dalších knih, stejně tak jako filmového zpracování Lososa v kaluži. Do té doby budu věnovat svou pozornost Markétiným podcastům (ty jsou mimochodem také velmi podařené).

7 05.01.2023

4,5*
Irenu Hejdovou jsem si zamilovala díky knížce ČERVENÉ KLUBÍČKO. Prostřednictvím její novinky SKUTEK UTEK se s ní tedy setkáváme již podruhé.

Moje holčičky (v době čtení 6 a téměř 4 roky) knížka moc bavila. Myslela jsem si, že ji vzhledem k počtu stran budeme mít na delší dobu, ale sluply jsme ji za dva večery a musím říct, že se už dlouho nenechaly žádnou knihou tak hladce nalákat do postýlky:). Myslím, že jim moc vyhovovalo velké množství přímé řeči a spoustu zábavných úkolu, jako hledačky, počítání, bludiště a další legrace, které je neustále držely v pozornosti.

Mně osobně moc zaujalo závěrečné představení autorek, které je zpracované zábavnou formou, takže bude určitě bavit i děti. A podle mého názoru je důležité seznamovat děti s autory a ilustrátory knih, které jsou jim předčítány.

Proč ale za mě ne plný počet hvězdiček? Narazila jsem totiž během čtení na pár věcí, které jsem měla potřebu holkám buď dovysvětlit (například proč jsou rodiče tak nepříjemní a babička tak moc smutná), což je vlastně v pořádku, diskuze s dětmi nad knihami mě moc baví a mnohdy jsou i velmi přínosné, ale s něčím jsem vyloženě nesouhlasila. Nelíbilo se mi, že hlavní dětský hrdina Marco nazýval holky pitomými, a je mi úplně jedno jaký pro to měl důvod, protože zkrátka nechci aby takto moje holky o někom mluvily a hlavně nechci aby si myslely, že když budou mít špatnou náladu a budou kňourat a ječet, tak je nebudu mít ráda, což tvrdí právě Marco.

Ve výsledku bych ale knihu určitě doporučila, protože opravdu moc bavila a těch několik drobností se mi (doufám) podařilo vysvětlit.

4 29.12.2022

Po delší pauze se ke sbírkám povídek zase ráda vracím, přičemž mi velmi vyhovuje audioknižní zpracování. Zde mi více než Jiří Suchý seděla Klára Suchá.

Vánoční povídky jsem nakonec přečetla až po Vánocích, což vzhledem k některým depresivněji naladěným povídkám považuji za dobrou volbu. Mám dojem, že před Vánoci by se místo příjemného vánočního naladění konalo spíš vánoční rozladění.

Jak už je u povídkových sbírek zvykem, některé mě zaujaly více, některé méně. Ačkoli se řadí mezi ty nejsmutnější povídky ze všech, BEZPEČNÉ MÍSTO od Kateřiny Šardické mi ve výsledku utkvělo v hlavě asi nejzásadněji. Velmi mile mě překvapila má oblíbená Klárka Nováková, od které bych si moc ráda přečetla něco dalšího a nejlépe i delšího:). MARSMELOUN PRO RÁCHEL od Veroniky Burgerové mě i vzhledem ke krátkému povídkovému formátu dokázal dojmout a po všech těch nepříliš veselých příbězích jsem od Radka Blažka čekala něco vtipného a milého, což se mi nakonec splnilo.

Každopádně je to skvělý způsob, jak se v podstatě za krátkou chvíli seznámit s několika mladými českými autory, zjistit, zda mě jejich styl psaní zaujme a na základě toho se případně poohlížet po jejich další tvorbě.

5 29.12.2022

Má již třetí kniha od Lucy Clarkeové, kterou můžu směle zařadit mezi své oblíbené autorky. Vím, že pokud vydá další knížku, bez váhání ji házím do košíku.

POSLEDNÍ NÁDECH je opět velmi napínavý a já se od něj nemohla odtrhnout, protože jsem nutně potřebovala znát závěrečné rozuzlení příběhu.

Nemyslím, že bych si ještě za pár let detailně vybavila celý děj, ale kniha mě moc bavila a čtení jako takové jsem si moc užívala, což je přesně ten důvod, proč mám literaturu tak ráda:).

6 27.12.2022

Do přečtených knih si právě přidávám i třetí díl Sedmi sester, který jsem rovněž jako oba předchozí poslouchala v audioknižní verzi v podání Zuzany Jurigové Kapralikové. Na její sluchu lahodící slovenštinu jsem si už u této série tak zvykla a tak mi sedí, že si osudy dalších sester nedovedu představit zhltnout jiným způsobem.

Příběhy sedmi sester jsou, co se týče počtu stran, vcelku obsáhlé. Audioknižní zpracování trvají přes dvacet hodin! Zajímavé ale je, že jsem se nenudila ani chvilku a vlastně vůbec nemám pocit, že by kniha obsahovala nějaké zbytečné pasáže a tzv. “vycpávky”. Naopak mě děj z obou časových rovin držel v příjemném očekávání a hezky plynul.

Jak jsem již psala v komentáři u předchozího dílu, i zde musím ocenit propracovanost a absenci nesrovnalostí, které by jistě mohly snadno nastat, vzhledem k postupnému odkrývání osudů jednotlivých sester.

Jak už vyplývá z prvního odstavce, i nadále plánuji zůstat autorčinou věrnou čtenářkou a těším se nejen na příběh Cece, ale především na závěrečné rozuzlení záhady s nejmladší sestrou.

9 27.12.2022

Jeee to bylo hezké! Po delší době zase knížka, po které jsem se vrhala i v krátkých volných chvilkách během dne a která večer zvítězila i nad rozkoukaným seriálem.
Já mám moc ráda, když hlavní hrdina ze současnosti objevuje nějaký zapomenutý a nedořešený střípek minulosti, přičemž pátráním ovlivní i svůj dosavadní život. Takže tématem mi velmi sedla a myslím, že i načasování do předvánočního období vyšlo parádně.
“POSLEDNÍ DOPIS OD TVÉ LÁSKY” je už mou pátou knihou od autorky, přičemž “JAKO HVĚZDY V TEMNÉ NOCI” u mě asi stále vedou, ale mám pro sebe velmi dobrou zprávu; totiž že Jojo Moyseová napsala ještě dalších šest příběhů, které na mě doposud čekají:).

15 19.12.2022