Snoopi komentáře u knih

Taková zvláštní všehochuť - a pěkně ujetá. Zpočátku jsem vůbec netušila, co od knihy čekat, ale mile mě překvapila. Asi se dá vnímat různě - já ji chápala jako zajímavou, vcelku vtipnou recesi a parodii na špionážní romány, všemožné thrillery a detektivky. Co ji značně obohacovalo, byly četné aluze a odkazy na knižní klasiku /Máj, Kytice, Shakespeare, Alenka v Říši divů, Patnáctiletý kapitán, Hrdinný kapitán Korkorán, Mrtvá a živá, Cesta kolem světa za 80 dní/, ale i na mnohé filmy /Nuda v Brně, Lepší to nebude, Kill Bill, atd./ Líbilo se mi, jak si autor vyhrál s jazykem, a také že se nijak nebál utahovat si ze současného dění v Čechách a Evropě - Brexit, vysoká politika, korupční skandály, praní špinavých peněz, nadvláda developerů, problematika utečenců, atd. Při čtení mě velmi bavilo všechny tyto narážky, ať už zcela zjevné či naopak důmyslně maskované, v textu objevovat. Pouze názvy jsou poněkud pozměněné - ocitáme se v srdci "Entropy", v zemi "Bojohemii", jíž před lety okupovali zlí "Moskalové", kterým nyní vládne "Ivan Ivanovič Rasputin"; brzy si uvědomíme, kde jsou "Korunní Zřídla", "Hrachovo Mědiště", tunelový komplex Barka, či kde hledat Bluser, a co se míní společenstvím "OTAN".
Bohužel velkou slabinou románu je samotný příběh - a jeho protagonisté. Myšlenka začlenit do textu jakési "post-románové samostatné bytí" několika literárních postav je určitě zajímavá a originální, ale autorovi se zcela vymkla kontrole, spolu s motivem dvojnictví. Kniha nemá pevný děj, při bližším čtení se neustále rozpadá a "drobí" na stále menší a menší kousíčky: nakonec vůbec nevíme, kdo je kdo, natož co se přesně stalo a proč. K porozumění též nijak nepřispějí naprosto nečekané, prudké posuny v čase i prostoru. Je to škoda, ze zajímavého a netradičního tématu se rozhodně dalo vytěžit daleko více: pomohlo by děj více zpřehlednit a ujasnit motivaci postav. Soudím však, že o příběh autorovi zrovna nešlo.

..."Například od jisté doby se tam pohybují neobvyklé osoby. Jsou úplně bezúhonní, nemají v rejstříku ani žádný dopravní přestupek. Divné, že? A vznikla tam nějaká pokusná farma, kam jezdí lidé až odtud, z hlavního města. Jaké pokusy tam dělají? A co dalšího - jen o kus dál od vaší operační oblasti bývalo rejdiště Tranhů. Pěstírny marihuany, pervitinové laboratoře a kdo ví co ještě. Protidrogovka tam udělala několik dobrých zátahů, ale jistě nezlikvidovala všechno. A najednou je tam klid!"
..."Jste schopný řídit tak velké auto?" "Řídil jsem jsem kamion, lokomotivu a tank," řekl věcně Pešta. "To by mohlo stačit," konstatoval Killy."
..."A hleďme, tady jsou naše CV s uvedením zvláštních kompetencí. O mně se tu píše, ehm, že mám schopnost velet, plánovat a řešit mimořádné situace... a co má být tohle? Logické myšlení skloubené s téměř uměleckou představivostí - to bych ani sám do sebe neřekl. - Billy má zvláštní kompetence... to ani nebudu číst." Billy drapla po archu. "Tak abyste věděli, souhrn mých zvláštních kompetencí je, že se umím postarat o misi jako o rodinu."
..."Tiše!" ozvalo se za ním. A z čista jasna ho kdosi srazil k zemi, do křoví na okraji paseky, dlaní mu mlčel ústa a pak si bolestivým chvatem vynutil nehybnost a poslušnost. "Omlouvám se, nechci vám ublížit, všechno vysvětlím, jen buďte zticha a ani se nepohněte," šeptal sytý mužský hlas. "Hlavně klid. Sledujte, co se děje." Na pasece přistávala helikoptéra. Přistávala bez hluku, s tichým hukotem a bzukotem. Větve okolních stromů se nezmítaly ve vichru vrtule, jen se lehce zachvívaly. Stroj dosedl a pustil dokola salvu reflektorů."
..."Jasmínu loubí, sedím u vína, zve dobré druhy dobrá hodina," oslavuje přátelské popíjení čínský klasik Li Po. "A já jsem sám," pokračuje posmutněle; osamělý piják v uvedené básni se však brzy dočká zajímavých kumpánů. Samotářské pití je totiž méně příjemné a více rizikové, zejména pokud má přinést přechodnou úlevu rozhárané mysli."
..."Jaksi se tu rojí kapitáni," poznamenal Patnáctiletý kapitán. "Ale jenom ty jsi můj," řekla Alice a objala ho. "Nepůjdeme nahoru? Moc ráda bych se trochu tulila a mazlila. Pak si ještě spinkneme. Svět počká, ne?"
..."Patnáctiletý kapitán a Alice našli stolek na terase mezi několika skupinami cyklistů, kteří rozprávěli o trasách, kilometrech a převodech."
..."Tady v Korunních Zřídlech je to zcela nezáživné," pokračoval Philleas Fogg. "Jenom obchodní válka mezi různými moskalskými mafiemi. Tím se nehodlám zabývat."
..."Tma tak hustá, že by se dala krájet a snad i jíst, ale žádná hladová ústa by se takovou tmou nezasytila. Tma černá jako uhel, černější než ztuhlý asfalt, o to černější, že před okamžikem ji prořezávalo prudké světlo svítilny."

82 14.02.2023

Pozoruhodný debut mladého autora, který zaujme už svým zpracováním ve formě dopisu negramotné matce. Americký Vietnamec Pejsek, spisovatelovo alter-ego, v něm zpracovává pocity druhé a třetí generace emigrantů v USA, přičemž vychází ze svých zkušeností. Líčí nejen proces jejich složité aklimatizace a dojem jakési "nevratné vykořeněnosti", neboť jsou cizinci jak v zemi, kde se narodili, tak i v místě, odkud pocházejí. Zároveň upozorňuje i na problematiku migrace současné, kdy se do země v tzv. "vlacích smrti" nelegálně dostávají uprchlíci z Jižní Ameriky, kteří si tu chtějí splnit svůj "americký sen", avšak většinou se u nich dostaví jen rozčarování, zklamání a naprostá deziluze. Svým vyprávěním se vyrovnává nejen s komplikovanou minulostí své rodiny, ale i se svou homosexualitou, bolestnými ztrátami a bohužel i se svým sklonem k užívání psychotropních látek. Nebere si servítky a nešetří ani sám sebe - nechybí zde ani momenty plné surového násilí a hrubosti, pramenící z bezmoci: jeho hrdinové v sobě nosí posttraumatický stresový syndrom. Hrdina se ovšem nad svá traumata dokázal díky psaní povznést, a přetavil je do podoby poetického líčení, plného krásných lyrických pasáží. Zajímavá je též zmínka o Oxycontinu - populárnímu narkotickému léku na bolest, jehož lékaři lehkovážně předepisovali a který bohužel způsoboval závislost.
Román má tři části. Nejde o klasický dopis, ani o s román v dopisech, hodně však připomíná jakousi zpověď ve formě dopisu. Kapitoly často začínají slovem "Tenkrát", které navozuje tu pravou vzpomínkovou atmosféru. Text je vystavěný na základě asociací, vzpomínek a různých záznamů, a tyto zdánlivě nesourodé zápisky dostávají smysl až časem. I proto klade vysoké nároky na čtenářovu pozornost: působí tak dojmem, jakoby autor naschvál spřádal pomyslnou síť osudu své rodiny ze spousty všemožných útržků a umožnil si tak pochopení jednání všech postav.
Ve druhé části pak přidal pasáže psané v er-formě: o sobě mluví jako o "chlapci", což mu pomáhá vyrovnávat se s násilím v rodině, v těchto místech jsou jeho vzpomínky nejdrsnější. Pozdější vyprávění je již poněkud trhané a zase skládané po kouskách - vytváří tak sice zajímavý efekt, ale měla jsem pocit, že autor se ještě teprve hledá a ve své formě tápe.
Bod ubírám za zcela zbytečné chyby a překlepy: mrzí mne, že kvůli tomu výrazně upadá kvalita jinak krásné a hodnotné knihy. Zaujaly mne velmi dobře napsané esejistické vložky, líbí se mi bezprostřednost, s níž autor dokáže zachytit krásu i hnus některých okamžiků a upozornit na palčivé společenské problémy. Dovedně také vykreslil charaktery jednotlivých postav.
Mám ráda silné knihy se silným příběhem. A když mi v závěru nad nimi tečou slzy a já se s jejich hrdiny těžce loučím, neberu to jako slabost, ale jako důkaz umu jejich tvůrce. Zároveň musím konstatovat, že se mi to nestává často: ve společnosti Vuongova díla jsem se skutečně cítila "aspoň na okamžik nádherně". Věřím, že se nám od něj časem dostaneme dalších, neméně zajímavých knih.

"Moje vietnamština pochází od tebe a její způsob vyjadřování a syntax dosahují jenom na úroveň školáka druhé třídy. Jako holčička jsi z banánovníkového lesa sledovala, jak se tvoje škola bortí po americkém napalmovém útoku. Ve svých pěti letech už jsi pak nikdy nevkročila do školní třídy. Náš mateřský jazyk tím pádem není žádnou matkou - ale sirotkem."
"Neexistují tu žádné platy, zdravotní pojištění nebo pracovní smlouvy a tělo představuje jen hmotu, která pracuje a s níž se pracuje. Když člověk nic nevlastní, z jeho těla se stává pracovní smlouva, doklad vlastní přítomnosti. Desítky let budeme takhle žít - dokud nám plíce nebudou při každém nadechnutí natékat, játra neztvrdnou chemikáliemi a klouby se nezanítí artritidou - budeme takhle živořit. Nově příchozí imigrant do dvou let zjistí, že salon je ve výsledku místem, kde jeho sny zvápenatí do zkušenosti, jaké to je probudit se v americké kůži - ať už s občanstvím či bez něj - bolestivé, jedovaté a špatně placené."
"Při bezpočtu dorozumívání jsem se naučil mluvit s ostatními nikoliv vlastním jazykem, který mi byl k ničemu, ale úsměvy, gesty, dokonce i mlčením či zaváháním. Tvořil jsem lidi, slovesa, abstrakce a pojmy svými prsty, pažemi a kreslením do hlíny."
"Lidi dávali do rýže piliny, aby jí bylo víc. Měli jsme štěstí, když jsme ulovili nějakou krysu." Mluvila jsi pomalu a rozvážně, jako kdyby tvůj příběh byl plamen, který se dlaněmi snažíš chránit před větrem."
"Chtěl jsem brečet, ale nevěděl jsem, jak se pláče anglicky. Tak jsem nedělal nic."
"Mám v mozku špatné chemikálie, mami. Nebo se mi spíš nějaké z nich nedostává. Existuje na to prášek. Existuje na to celé průmyslové odvětví. Vydělávají miliony. Věděla jsi, že lidé vydělávají na smutku?"

82 05.01.2023

Určitě není nijak snadné napsat knihu pro děti - a tato je psaná s takovou až udivující lehkostí. Autorce se naprosto přirozeně podařilo propojit pohádkový svět oživlých kapek se světem skutečným, a navíc ještě do textu hravou formou propašovat i poučné pasáže a poněkud závažnější téma šikany.
Každý se musí učit a žádný učený z nebe nespadl, což platí také i pro kapky. A tak se s malou roztomilou hrdinkou, kapkou Ájou, ocitáme ve škole, kde se spolu s ostatními učí důležitým dovednostem a znalostem, jako třeba vodopisu a vodologii, ale i přeměňování, vypařování apod. Nalézá si nové kamarádky Páju, Káju a Jáju, a byla by vcelku spokojená, nebýt kapky Dáji, která jí pobyt značně znepříjemňuje. Navíc se blíží i obávaná olympiáda ve znalostech, které si dosud osvojily. A Ája má před sebou ještě mnohá nečekaná dobrodružství...
Příběh není nijak složitý: je přizpůsobený prostředí, v němž se odehrává, a dětem mladšího školního věku. Líbí se mi, jak autorka své malé čtenáře šikovně seznamuje nejen s koloběhem vody v přírodě: po stranách jsou srozumitelně vysvětleny pojmy, s nimiž se ve vyprávění setkávají. Obdivuji její fantazii a způsob, jakým dětem přibližuje nezáživná fakta, nadšená jsem také z ilustrací. Mám jen jedinou výtku - některé výrazy se mi zdají být až příliš erudované /jde o cizí slova/ a je možné, že jim mladší děti neporozumí. Jinak knihu mohu jen doporučit.

"Leze to z tebe jak z potoka."
"To byste nevěřili, kolik věcí se musí kapka naučit. Třeba takový tělocvik. Každý den jme trénovaly skákání, odrážení, plavání a taky splývání ze splavu. Slečna učitelka dávala pozor, abychom při dopadu vypadaly elegantně. "Nesmíte se svalit dolů, jako kdybyste vyrůstaly v bahnité louži," říkala nám. "Snášejte se dolů jako slzy rosy z plátků růže."
"BOUŘKA - Když je vlhko a horko, na obloze se objeví naducané mraky připomínající květák. Ledové krystalky se usadí na horní hraně oblaku, vodní kapky na dolní a začnou se dohadovat. Ze všeho toho napětí se začne blýskat a hřmít."

82 30.11.2022

Tahle příručka tak dlouho okupovala naši knihovnu, zastrčená kdesi v ústraní... Až když jsme v létě začali během našich sezení u kávy na lodžii trochu víc pozorovat ptáky, napadlo mne ji vytáhnout na světlo... a podívat se na zoubek nejen létajícím akrobatům, ale i spoustě dalších zajímavostí naší přírody. A tak jsme vesele listovali a bádali, brebentili i mlčeli, dohadovali se i přeli a navzájem si vyvraceli svá nezvratná přesvědčení o tom, co přesně kolem nás běhá, lítá, skáče či poletuje, co se chvěje ve větru či píská, či co se před našimi zraky převážně ukrývá... A že bylo co objevovat! Jsem ráda, že se nám na nějakou dobu stala příjemným společníkem i zdrojem informací, které jsme už kdysi znali a mohli si je oživit, nebo trochu rozšířit o nové. Je v ní popsáno a vyobrazeno kolem 1400 přírodních druhů, které doprovázejí malby přímo úchvatné... Aby nám autoři ulehčili určování některých druhů, tematicky vedle sebe soustředili ty navzájem podobné, takže tu najdeme např. utřídění rostlin podle barvy květů, listnatých stromů podle tvarů listů, ryb podle jedné či dvou hřbetních ploutví apod. Kniha je jinak rozdělena na sedm kapitol: Plané rostliny, Stromy a keře, Nekvetoucí rostliny, Hmyz a další malí živočichové, Ptáci, Savci, obojživelníci a plazi, Život ve vodě. A protože jde o publikaci, zabývající se biotopem střední Evropy, najdeme zde i druhy, výskytem vázané na slanou vodu.
Je radost knihou jen tak listovat - je to jako v nějaké dobrodružné expedici, která se odvíjí před našima očima. A pokud si nejsme jisti, hledání usnadní i závěrečný rejstřík. Celá se však nedá jen tak "sbalit do kapsy", inu - informace něco váží :-) Těším se, až si k ní zase sednu a užiji si krásné "objevné chvíle" v jedné "objemné" příručce :-)

82 05.11.2022

Poutavě a čtivě napsaná knížka, s mnoha vtipnými komentáři s postřehy, navíc v praktickém formátu "tak akorát do kapsy", určená všem, kteří se o ptactvo zajímají a nejsou zrovna velkými odborníky v jejich určování. Zacílená především na mladší generaci, pro níž již není problém využívat mnohé technické vymoženosti současné doby. Autor, uznávaný německý ornitolog, vychází ze svých bohatých zkušeností a seznamuje nás se zásadami nového sportu, zvaného "birdwatching" či "urban birding", nebo-li "pozorování ptáků nejen ve městech". Rozhodně nejde o nějaký nudný text s pouhým výčtem vlastností jednotlivých druhů - svůj výklad oživil spoustou krátkých příběhů, anekdot a "perliček ze zákulisí života opeřenců", aby ozřejmil, co je na ptactvu tak fascinujícího.
Prvotní jsou pro něj prožitky a zajímavá fakta. Vyjadřuje se k nezbytnému vybavení, popř. nejvhodnějšímu "outfitu", který by případní pozorovatelé čili "birdwatcheři" měli mít, radí, jak nejlépe přepisovat a zaznamenávat hlasy ptáků... Kapitoly jsou členěny podle prostředí, v němž se ptáci dají objevit: centrum města, předměstí a vesnice, park a městský les, rybník, řeka, jezero. Dále je pak řadí dle hojnosti výskytu, počínaje těmi, které "určitě uvidíme", až po ty, které "spatříme se štěstím". U každého druhu, který představuje, uvádí jeho název, hlasové projevy, užitečné informace, poměr velikosti oproti holubovi; přidává zajímavé fotografie a neopomíná text okořenit i svými zážitky, takže nechybí humor, ironie ani nadhled. Při čtení jsem se skvěle bavila, bylo mi ale líto, že mnohé exempláře již nezahlédnu ani se štěstím, a zároveň jsem se těšila z určité zvukomalebnosti jejich pojmenování: budníček, bramborníček, rehek, mlynařík, čížek, pěnice, lejsek, králíček, konopka, zvonohlík, šoupálek, čečetka, pěvuška, pisík, kulík...
Autor se nám snažil co nejlépe přiblížit i jejich zpěv, ale jeho snaha mi přišla spíše úsměvná, viz formulace: "klesající melancholická řada tónů, která je poněkud nepravidelná, téměř kostrbatá"... "slabé hvízdání, mňoukání nebo také řehtavě žalostné trylkování"... "především suché trylky grrrr"... "zpěv: silné a dlouhé melodické strofy v altové poloze bez dynamiky"... Zdá se mi zbytečné popisovat jejich hlasy - jediné, co mě mrzí, je tedy fakt, že ke knize není přidané CD s nahrávkami pro lepší určování. Kniha ale určitě skvěle poslouží jako nezbytná příručka pro někoho, kdo se rozhodl být pravým "birdwatcherem" a chce sledovat život ptactva ve svém okolí.

"Malé biotopy, kterých dříve existovaly tisíce, se vytratily, a s nimi zmizela i potrava pro stehlíky. Také v lidských sídlech se ale pro tyto ptáky mnohé změnilo k horšímu. Dochází k zahušťování zástavby, což způsobuje zánik mnoha menších úhorů a volných ploch. A také v zahradách se řádí. Vznikají takzvané šedé zahrady, kde není nic než nasypaný štěrk. Nechte tu alespoň něco kvést! I pampelišky má stehlík v oblibě! Není tedy divu, že tomu bude už 30 let, kdy začalo těchto ptáků ubývat."
"Na druhou stranu však platí, že se pěnkava obecná vyskytuje téměř úplně všude, není však skutečně přítomná ve smyslu: "Ahoj lidi, tady jsem!" Člověk ji tedy tolik nevnímá. Kos černý zpívá většinou na exponovaném místě. Kromě toho je zpěv pěnkavy poměrně krátký a nepříliš melodický, takže ho kolemjdoucí prostě ignorují. Zato u zpívajícího kosa se zastaví dokonce i "Homo hecticus" a naslouchá nebo ho alespoň blahosklonně vezme na vědomí."
"Ne všichni lidé jsou z přítomnosti havraní kolonie nadšení, někteří jsou dokonce téměř plní nenávisti, bohužel. Skutečně by se našlo několik "poklesků" /z pohledu člověka/, k nimž patří jejich přátelské krákorání a znečišťování svého okolí výkaly. Nutno připustit, že auta, která parkují pod kolonií havranů, mohou vypadat opravdu odporně. Moje rada zní: neparkujte zkrátka pod kolonií havranů!"
"Střízlík obecný si to tedy umí zařídit. Buduje hned několik hnízd a udržuje styky s více než jednou dámou. Drží si celý dvůr jako opravdový král. Alespoň tedy oplývá velkorysostí. Každé ctitelce předvádí vybudované příbytky a ta si pak může vybrat, který se stane jejím domovem a bude v něm probíhat odchov mláďat. Hnízdo má kulovitý tvar a boční vchod. V této kouli je nakonec samička více či méně uzavřená a má pouze omezený výhled ven. I to má své důvody. Sameček totiž nechce, aby se jeho choť dozvěděla, co všechno venku provádí a jak často ji podvádí. Kdyby se dozvěděla o tomto mnohoženství, mohla by ji trochu přejít chuť."
"Když budete trochu trénovat, můžete se zpěv brhlíka naučit zapískat a potom si v terénu s ním popovídat. Když se zastavím v jeho teritoriu a pustím se do hvízdání, dostanu většinou okamžitě odpověď a brhlík často také přiletí, aby ukázal, kdo je tady pánem. To se pak rychle vzdálím, z patřičné vzdálenosti ještě jednou zapískám a nakonec úplně utichnu, aby si brhlík mysle, že vetřelce zahnal. Pomůže to jeho egu."
"Hlas králíčka obecného je tak tenký a vysoký, že ho především starší lidé mnohdy ani nezaregistrují. Pokud tedy zpěv králíčka obecného vnímáte, úspěšně jste prošli testem sluchu. Měli byste tím pádem slyšet také téměř všechny ostatní evropské druhy ptáků. Tak nastražte uši a dávejte dobrý pozor! Stačí totiž příliš mnoho diskoték a neustále nasazená sluchátka a brzy budete mít po potěšení z ptačích hlasů. Smyslové buňky v uchu nemají schopnost regenerace. Když se jednou poškodí, zůstanou poškozené."
"Doufejme, že se nám podaří populace luňáka červeného, tohoto majestátního dravce, zachovat. A velké potíže už má. Mnoho z nich se totiž dostává do kolize s listy rotorů větrných elektráren a hyne."
"Přes den se kalous ušatý snaží co nejlépe schovat, aby unikl mobbingu ze strany zpěvných ptáků. To je naše šance. Nenávistná banda divoce varujících kosů, sýkor a jiných malých ptáků nám pomůže sovu najít."

82 15.10.2022

Stojí poslušně v koutě mého pokoje a zpoza svého obalu na mne upírá svůj vyčítavý pohled: vyzývá mne k tomu, abych ji zase vzala do rukou a pomazlila se s ní. Dobře vím, jak moc touží po tom, rozehrát své struny a znít prostorem, tak, jak to umí jen ona. Ale cosi mi v tom vždy zabrání, podivný ostych a strach, snad ta věčná touha po dokonalé souhře... Už téměř třicet let mi dělá společnost, moje dřevěná láska, moje španělka s malým š.
Učila jsem se na ni hrát poměrně pozdě, až ve svých 13 letech, přičemž celé to zanícení trvalo pouhé dva roky, ale s těmi základy si bohatě vystačím dodnes. Podobné znalosti totiž člověk už z hlavy nevygumuje: jakmile si je jednou osvojí, přejdou mu do krve, ani neví jak, a pak už se jenom veze. A tak jsem zpívala u táboráků: rozumělo se samo sebou, že vytáhnu kytaru a hned začne jízda, k ohni zpěv patří a bez kytary to nikdy není ono.
Tohle znají všichni: Motgomery, Dívka s vlasem medovým, Řekni, kde ty kytky jsou, Buráky, Japonečka, Rosa na kolejích... je jich spousta: prostě základy trampské klasiky, odvar, který zvládne každý začátečník, jenž umí akordy C, D, E, A, G a další.
Skoro třicet let... Ona se mnou dospívala a stárla, parťák do pohody i nepohody... Zažila se mnou mnohé: chvíle, kdy se hřála na výsluní a užívala si své slávy, kdy jsem ji brala do společnosti, kdy hrála jak o život a šla z ruky do ruky, jakmile se sešlo muzikantů vícero... a časy, kdy se na ni v koutě jen prášilo, jako třeba teď. To nad ní mi tekly potoky slz, když jsem se trápila... u ní jsem se naplno vztekala a zlobila tak, až mne svou prasklou strunou kolikrát švihla přes obličej, a její nekonečné ladění mne dovádělo k zuřivosti... Vedle ní jsem se smála, snila s otevřenýma očima, zpívala s vervou z plných plic, abych vykřičela své štěstí... ale také jsem i demonstrativně mlčela...
Hraní je vášeň, ale i dřina, spojená s bolestí a odříkáním. Kdo chce hrát, musí si napřed na bříškách prstů levé ruky vytvořit pořádné mozoly, jinak se nedostane nikam. A já hrála vždycky "až na dřeň", doslova až do krve, téměř do úplného sebezničení, dokud jsem si o kovové struny dočista nerozedřela kůži na palci pravé ruky. Došlo k tomu tolikrát... a stejně jsem si nedala pokoj a svou společnici jsem nikdy nevybavila strunami z nylonu, jež jsou sice vlídnější k ruce, nemají však tu úchvatnou akustiku.
Akorát že já svou milovanou španělku téměř zničila. Je to jejich prokletí, když stárnou, ty křehké dřevěné dámy, přestože je hýčkáme v sametových pouzdrech a opatrně je přenášíme na vlastních bedrech, nebo jimi jen tak přehazujeme z ruky do ruky. Je to cena za jejich zvuk, jímž nás obdarovávají: u táborových ohňů "teplem roztávají", lak puká, praská a deformuje se jim "krční páteř". To pak s nimi bývá těžké pořízení, poněvadž se "vychýlí ze své osy"... a nastává jejich nevyhnutelný konec: struny od hmatníku najednou "odstávají" v tak nepřirozené výši, že nejdou zmáčknout... a milá společnice je najednou zcela k ničemu. Protože nikdo, ani ten sebelepší interpret, nevydrží dostatečně dlouho vyvíjet takový křečovitý tlak: je to nesnesitelné.
A já té své "dřevěné lady" tedy dávala pořádně do těla, rozhodně jsem ji nijak nešetřila, kolikrát jsem do ní bušila jak divá... Asi největší nářez dostala, když jsem na ni instalovala jedny z nejsilnějších kovových strun, které existují, kvůli zvuku a z vlastní blbosti, čímž bylo dílo zkázy dokonáno. Moc jsem pro ni brečela, jak mi to pak bylo líto... ale do "starého dřeva" její cesta naštěstí nevedla - zjistila jsem, že je možné ji spravit. A tak dostala druhou šanci. Nebylo to nijak levné, ale operace se podařila: prošla dlouhou rekonvalescencí a nyní je zase připravena hrát.
A já věřím, že jednou najdu odvahu zase s něhou prohrábnout její vlásky, a znova zakusím ten zvláštní pocit souznění. Umím skutečně jen základy, znám i noty, a spoustu skladbiček z této knihy přehrávám zpaměti, což na určitou formu "muzikoterapie" bohatě stačí. Příručka "Škola hry na kytaru" mi dodnes slouží dobře, přestože je "léty značně opotřebená" a změnila konzistenci na salátovou. Ráda se k ní vracím a mohu ji jen doporučit: není vhodná pro samouky, hodí se do rukou spíše žákům, jimž nebude vadit cvičení pod vedením zkušeného učitele. Pokud chceme něco víc, tedy klasiku, bez not se rozhodně neobejdeme, a je dobré učebnici doplnit o další cvičebnice a případné zpěvníky.

82 06.08.2022

Jak vybrat tu správnou knihu, která děti nebude nudit a zároveň jim nezničí vkus? Vedle školních učebnic a čítanek v Čechách v podstatě neexistuje teoretická práce, jež by obsáhla dějiny literatury, určené dětem a mládeži, a vybrala by z nich ty nejdůležitější a nejpodstatnější tituly.
Čtrnáctičlenný tým českých odborníků v čele s editorem Pavlem Mandysem se o takovou encyklopedii pokusil.
Nabízejí ji rodičům a lidem, kteří vybírají knihy pro své děti, těm, kteří sami chtějí zavzpomínat na dotek dětství - a může fungovat jako neocenitelná pomůcka pro pedagogy a učitele. Přednostně je však určena do rukou rodičů, aby se nemuseli pouze spoléhat na kusé a polozapomenuté zážitky z vlastní četby. Jejím cílem je informovat o stále živých dílech klasiků a pomoci s orientací v současné či nedávné knižní produkci.
Vedle klasických děl, jako jsou Broučci, Malý princ či Děti z Bullerbynu, zde najdeme i méně známé či vůbec do češtiny nepřeložené tituly, které patří do světové pokladnice dětské literatury, a zaslouží si právem pozornost našich čtenářů.
Knihu doprovázejí obrázky knižních obálek zahraničních či českých vydání, fotografie autorů, popř. ukázky z děl. Najdeme zde i případné odkazy na filmové adaptace, spoustu tipů na další doporučenou četbu a informace, které se váží k jednotlivým titulům. Můžeme ji rozdělit na dvě části: na literaturu pro děti a literaturu pro mládež. Díla nejsou řazena abecedně, ale postupně podle data vydání originálu.
Využijí ji nejen tápající rodiče, ale i pedagogičtí pracovníci a studenti či literární badatelé, kteří se o danou problematiku zajímají. Velmi oceňuji její obsáhlost, přičemž se nejedná o žádnou "těžkou váhu". Nevadí mi, že zde nenajdu vše, ostatně to ani není v lidských silách, takovou příručku sestavit. I tak je to krásné dobrodružství objevovat krásná díla, která mne dosud míjela. Vyvážným poměrem textu a obrázků příjemně pohladí po duši, je příjemné jí jen tak listovat a nechat se unášet do dětského světa, nebo ji pročítat hezky od začátku a nasávat do sebe zajímavé informace.

82 02.07.2022

Příběh o dvou různých ženách, jejichž cesty se nakonec protnou zcela nečekaným způsobem. Příběh o beznaději i naději, skepsi i radosti, životní moudrosti, nevíře, víře a koneckonců i o lásce... Příběh založený na shodném nazírání reality u obou hlavních představitelek: zatrpklé domovnice Renée, která dokonale maskuje své intelektuální záliby, aby neporušila pracně vybudované image nudné šedé myši, a 12ileté nadmíru inteligentní Palomy, která se ze všech sil snaží udržet "mimikry" daleko hloupější dívky, a kromě bedlivého pozorování svého okolí se zabývá plánovanou sebevraždou.
Obě vypravěčky se ve svých výpovědích pravidelně střídají. Renée v každé kapitole vychází ze své četby filosofických knih, kdy na nás napřed navalí laviny suchopárného textu, a k naší nesmírné úlevě vždy nakonec přechází k velmi podobným postřehům ze života okolních lidí, které přetřásá s jedinou blízkou osobou, uklízečkou Manuelou. Paloma své zápisky také začíná vlastními "Hlubokými myšlenkami", aby nakonec též skončila úvahami o lidech ze svého okolí. Svět těch dvou má pevně daná pravidla, jimiž velmi zatřese postava nového nájemníka, Japonce Ozua. Když pak zaskočenou Renée pozve na návštěvu, roztáčí se kolo náhod, které jim obrátí život naruby.
Autorka skvěle vystihla psychiku dvou zcela odlišných a přesto tak navzájem si podobných žen. Ne každého čtenáře potěší ty úvahové pasáže na začátku každé kapitoly - přeci jen se od něho v daném oboru čekává patřičná erudice - ale pokud je lehce netrpělivě přeskočíme, vlastně se ani tak moc nestane. Daleko zábavněji a vtipněji působí velmi trefné postřehy obou postav, v nichž se zabývají pouhým pozorováním svého okolí, až do momentu, kdy se samy stávají aktéry děje a jsou nuceny jednat.
Zaujaly mě a pobavily některé výrazy, např. "luxusní umírárna". Je to kniha, k níž se můžeme vracet, a v každé etapě našeho života nás osloví něčím jiným. I přes své "vlastní mimikry" rozhodně nevyznívá nijak depresivně.

82 01.06.2022

Krásná pohádka :-) O. Wilde si je moc dobře vědom mistrovství svého vyprávění, své moci nad upoutaným posluchačem. Zřejmě byl jedním z prvních autorů, který do literatury uvedl motiv strašidla, marně bojujícího s vymoženostmi moderní doby. Pohádku jsem si ráda přečetla znova. Přiznávám, že mi strašidla bylo spíše líto. Jak pro jeho neustálé úsilí za každou cenu obnovovat krvavou skvrnu v ložnici, jíž vždy spolehlivě vymaže "Pinkertonův cidič", tak pro jeho zbytečné pokusy o strašení. Jsem ráda, že na rozdíl od ostatních Wildeových pohádek je tato vtipná, napsaná s nadhledem a humorem. Starší čtenáři v díle uvidí i satiru, vysmívající se nejen anglickému snobismu a škrobenosti, ale i americkým zbohatlíkům. A i po víc jak sto letech má stále ještě co říci v současnosti :-)

82 28.08.2021

Kniha příjemná na omak: svěží, voňavá a uhlazená jako čerstvě vyžehlené šaty. Krásná na pohled, ušitá z nejkvalitnějšího materiálu, zdánlivě dokonalá, až se stává... poněkud nudná. Hlavní hrdinka, dívka Rézi, představuje tak trochu ztělesnění "amerického snu", ovšem v českých podmínkách. Vyrůstá jako polosirotek v nuzných podmínkách, žije jen se svou maminkou, švadlenou, která se má co ohánět, aby obě uživila. Jejich vztah je plný lásky a porozumění - a aby na tu maminku těch těch starostí nebylo tolik, Rézi se nabídne, že bude ve svém volnu vypomáhat ve vyhlášeném Labutím domě. Sní o tom, že jednou bude také navštěvovat podobné kavárny jako zde, ale asi nejvíce ji pohání představa, že se prosadí jako uznávaná švadlena. Spolu s ní sledujeme osudy jejích dvou přátel, příjemného, nadaného a též cílevědomého Pavla a lehce vzdorovité Madly.
Autorce se podařilo skvěle zachytit atmosféru doby první republiky: život tehdejších salónů, kaváren a vyšší společnosti a spolu s tím i to, co s sebou přinášel nezbytný pokrok - rozvoj automobilismu a vědy, filmového průmyslu, ale i počátky emancipace a dalších společenských změn. Učinila tak ovšem bohužel na úkor samotného děje, který je poněkud upozaděný: ve vyprávění chybí nějaké zásadní zvraty, konflikty nebo výrazné zápletky - čteme pouze příběh dívky, která si šla za svým, a díky své vůli a štěstí, jehož měla k dispozici snad až podezřele moc, svého cíle dosáhla. Díky té všudypřítomné průhledné motivaci typu "když něco umíš, máš na to se prosadit a bude ti přáno" se text stává značně přeslazený, čímž si však paradoxně může získat srdce mladých čtenářů, jimž je přednostně určen, neboť podobným šťastným koncům ještě rádi věří.
Kniha zároveň tak trochu balancuje na hranici klasického příběhu, určenému dětem, a románu pro dívky, v něhož nakonec vyústí: zdá se mi, jako by autorka odmítla svou hrdinku "opustit včas", a tvrdošíjně ji provází i obdobím dospívání. Také postavy jsou poněkud plytké: podle popisu si můžeme udělat solidní představu o jejich zevnějšku, ale o jejich nitru se zase tolik nedozvíme, a je velká škoda, že Madla ani Pavel nedostali v textu více prostoru. O to víc asi vynikne profil slečny Vranitzké, která Rézi učí francouzštinu a vybraným mravům.
Příliš se mi nezamlouvalo ani další jasné poselství knihy - šaty dělají člověka: stačí, aby Pavel radikálně změnil své image a dostane se mu přijetí u nadřízeného... Těch pohádek tu na mne bylo až příliš, ale jako příjemné zpestření a zajímavý vhled do jedné etapy naší historie se kniha četla hezky. Navíc je v ní mnoho krásných ilustrací.

"Když maminka brala do ruky lžíci, Rézi si všimla, jak má nateklé prsty. A unavené oči. Rézi dobře věděla, že kdyby maminka měla šicí stroj, prsty by jí tolik neotékaly a oči nepálily. Kdyby měla šicí stroj, mohla by šít doma a nechodit po lidech. Zařídila by se pro sebe. To by bylo báječné! Všechno by bylo mnohem snazší. Jenomže šicí stroj stál hotové jmění."
"Jen Tonička Kaplanová byla čilá. V Toničce Kaplanové to vřelo. Dneska ráno se dozvěděla, že nedostane vánoční pochvalu od pana ředitele. Nejlepší žákyní v mateřském jazyce byla totiž Rézi. Ta hubená holka z pavlače, co chodí do školy v sešmajdaných válenkách a přešitém kabátě ze zašlé vlny. Ne ona, Tonička, jak byla zvyklá ze své staré dívčí školy, ale tahle ušmudlaná chudinka. To Toničku nesmírně hnětlo. Takovou věc nemůže nechat jen tak. O přestávce se jakoby ledabyle přišourala k Rézině lavici. "Tak co, šmudlo," prohodila jedovatě, "dneska jdeš za hastroše?"
"Po svatbě se rodiče odstěhovali do Prahy. Tatínek tady dostal velmi dobré místo. A byli přece Češi! Už šest let měli svůj vlastní stát! A moudrého pana prezidenta."
"Cítila, že Kristu těší, že ji má na povel. V její řeči však poznávala maminčina slova. "Nejdál dojdeš s poctivou prací, holčičko moje," říkávala jí. Na nepoctivém jednání se nedá stavět. Poctivý člověk si svým jednáním získá úctu lidí a dobré přátele. Nepoctivec vždycky skončí v hanbě." To Rézi rozhodně neměla v úmyslu."
"Většina dětí z Rézina okolí rodičům tykala, vykání se pomalu vytrácelo. Ale Rézi tykání rodičům pořád připadalo takové divné, takové... hulvátské. Copak takhle se mluví s rodiči? Jako všechny děti z pavlačového domu mamince vykala. Dobře věděla, že děti, které svým rodičům nevykají, považuje maminka za nevychovance. Pro tuhle novotu neměla pochopení. Všechno, co je moderní, nemusí být vždycky správné, říkávala. Úcta k rodičům je základ rodiny. Rézi ale už několikrát napadlo, že úcta a tykání se možná nemusí vylučovat."
"Víš, Pavle, z chování člověka se dá poznat spousta věcí, které si vůbec neuvědomujeme. Ty ses naposledy cítil v kanceláři klidně a sebejistě, a to bylo z tvého chování znát," vysvětlila mamka. "Pokud člověk působí dostatečně sebejistě, budí v ostatních dojem, že něco umí, že něco dokáže. Když si nevěří, působí jako neschopný nekňuba, i kdyby toho uměl dost. A ty jsi teď dobře zapůsobil nejen na úředníky, ale i na pana konstruktéra. Ty toho totiž umíš hodně, Pavle. Jen bylo zapotřebí to také ukázat lidem kolem tebe. Prosadit si možnost to ukázat." Pavel zářil: "Mockrát vám děkuju! Vážně, bez tohohle skvělého obleku, té košile..." Pavel si bezděčně pohladil košili. "I bez té košile, Pavle, i bez té košile by to šlo," přerušila ho maminka. "Jistě by ses postupně prosadil, i kdybys měl jiné šaty. Ale ztratil bys čas a připravil se o řadu příležitostí. A to by byla škoda."

81 18.12.2023

Autorka v krátké novele skrze optiku mladé dívky velmi zdařile zachycuje realitu 50. let 20. století. Lenka, čerstvá absolventka vysoké školy, si přeje zůstat v Praze, odmítne umístěnku kamsi do pohraničí, "vygenerovanou" systémem tehdejší moci - naopak tvrdohlavě zůstává ve velkoměstě, kde se živí příležitostnými překlady, a sní o jediném: o vlastním pokojíku. Ta představa pro ni znamená metu nejvyšší, jí obětuje vše. S prosbou o podnájem se obrací na své přátele a známé, kteří se od ní ovšem časem distancují. Lenka přestává rozumět světu kolem sebe, a díky svému tvrdohlavému postoji se stává solitérem, téměř až vyvrhelem: z centra dění se postupně přesunuje na jeho okraj: přespává, kde a jak se dá, a celá její existence se nakonec scvrkává na jediné - touhu získat "pokojík", místo, kterému by kralovala jenom ona sama, kde by mohla být konečně sama sebou.
Máme možnost nahlédnout do její duše, celou situaci vnímáme jejíma očima. Ovšem tragiku jejího postavení si plně uvědomíme až v dialozích, které vede s ostatními lidmi. Právě na nich je nejvíce vidět, jak se Lenka dostává do přímé konfrontace s postoji ostatních a zažívá celou škálu negativních reakcí od nepochopení, egocentrismus, přetvářku po jasný nezájem, distanc, odmítnutí a odsouzení. Ocitá se v začarovaném kruhu, v situaci, z níž není úniku... a není divu, že nakonec sáhne po východisku, které se jí nabízí jako jediné nejvhodnější...
Kniha nám podává obraz pádu lidské existence: v přímém přenosu sledujeme přeměnu člověka aktivního, který se stále snaží zvrátit dosavadní nepřízeň, v pasivní, nemocnou, poddajnou a křehkou bytost bez vůle se vzepřít.
Novela vznikala v 60. letech minulého století. Způsobem výpovědi možná působí lehce neupraveně až syrově, nabízí nám úsporný, značně osekaný text, v jehož rámci si naopak mnohé musíme domýšlet. A právě v tom tkví kouzlo autorčina specifického stylu, prokládaného hovorovou, mnohdy až pokleslou češtinou. Není snadné se textem prokousávat: je založený za asociacích, zachytávání myšlenkových procesů hrdinky, v jednotlivých pasážích se složitě mísí přítomnost s minulostí, okořeněné představami ideálního světa, který si hrdinka vytváří.
Jde o dílo se silně autobiografickými prvky, autorka vychází ze své zkušenosti, z níž dokázala vytěžit maximum. Navíc se jí povedlo neuvěřitelné: do velmi malého prostoru vměstnat drama člověka, které by obsahem vydalo na román. Čtenáři nakonec nezbývá než s pomyslným "Munchovským výkřikem hrůzy" po dočtení knihu zavřít - jenže šok jako hlavní emoce v něm rezonuje ještě dlouho, neboť podobných nešťastných osudů této éry bylo mraky.
Je škoda, že spisovatelka zůstala tak trochu "ve stínu" jiných, protežovaných autorů a děl té doby, a dnes je její dílo prakticky neznámé. Už jen samotný osud jejího krátkého života by vydal na román. Kniha se ke mě dostala prakticky náhodou, jsem ráda, že jsem ji v knihovně objevila. Jako bonus beru to, že nedávno jsme měli přednášku, týkající se právě reality 50. let 20. století v tehdejším Československu - díky těmto poznatkům jsem mohla obsahu knihy lépe porozumět a zároveň mi tehdejší dění ještě více přiblížila. Takže ke čtení mohu jedině doporučit.

"Že tě eště ruším," začne Milena. "Vod ledna u mě můžeš klidně někdy přespat."
"Ty máš podnájem?" posadím se. "Pokoj?"
"S ústředním topením..." zakývá hlavou i nohama.
"Člověče. A jaks ho sehnala?"
"Přes tetu. U jedný její známý. Já už sem si taky zažila svý," chápe mě. "To bylo zoufalý. Přijedu z Bulharska, stojím na nádraží a nikde nikdo. Ani živá duše. Představ si, rok seš v cizině, myslíš si, že tě každej přivítá s votevřenou náručí, a pak... Dva obrovský kufry. Na koleji bylo samozřejmě zavřeno, klepu, ale mrtvýho bys dřív vzbudila, než naši vrátnou. Už tam taky skoro nikdo nebyl. Teta mimo Prahu. A to sem měla za tři dny dělat zkoušky. Dyby táta hned druhej den nepřijel, tak sem snad rovnou z mostu skočila do Vltavy."
- - -
"Všechno by se dalo snést, kdybych měla aspoň svůj pokojík, napadne mě a věřím tomu. Mohla bych v něm nerušeně pracovat. Malinký, někde v podkroví, s bílou prkennou podlahou a s úzkým vysokým oknem. Podlaha by byla rozhodně nenatřená, se širokými prkny a s velkými škvírami. Stál by tam jen stůl a postel, ani ubrus bych si nekoupila, aby mi nezpohodlňoval ovzduší. Nesmělo by tam být nic, co by mě odvádělo od práce. Všude by ležely knihy, samé knihy, na stole, na židli, na okně. Večer před spaním bych je sundala z postele a ráno bych je tam zas narovnala. A když bych večer přišla, zavřela bych za sebou dveře, a všechno, všecičko by zůstalo za nimi. A já bych to ani neslyšela, jak venku fičí vítr nebo padá sníh, ne, náhodou bych přemýšlela a podívala bych se před sebe do okna a venku by se točily veliké bílé vločky a pomaloučku by padaly k zemi. A já bych se na ně dívala a v hrdle bych dlouho měla zajíkavou radost. Pak bych soustředění psala. A až k ránu bych šla teprve spát."
- - -
"Zabíjet desetitisíce nevinných lidí pro ně není chyba. Je to zločin a je správné to zločinem nazvat. A zločin se neodpouští, rozčiluju se v duchu. Nikdy. Nebo, když je něco deset let svaté, jak to může být najednou jen brak? Mlčím. Nezačínám s nimi diskusi, bojím se, že by o mně řekli, že jsem malověrná a křikloun. Rozešli bychom se úplně. Zůstala bych úplně sama. A možná, že nechci mluvit, protože bychom se pohádali a už bych k nim nemohla přijít na noc? podezřívám se."
... "Já bych tě z fleku vzala k nám," opře se tělem o můj stůl. "Ale dyž u nás je to hotovej blázinec. To máš, naši dva," zalamuje prsty," teďka Hanka s Jirkou, jako ségra s manželem, a já. To máš hnedka pět lidí v jednom pokoji s kuchyní. My dyž se večer sejdem, tak tam sme narvaný jako slanečci," zasměje se. A ke všemu Hanka čeká malý. To nechci vidět, až se narodí."
"U nás to taky nejde," zvedne od rukopisů hlavu paní Zábrahová. "Muž dělá externě fakultu a vysedává po večerech," zamyslí se. "A teď má zrovna před zkouškama. Je z toho nervózní a já z něj. Aby to už měl za sebou."

81 07.12.2023

Zajímavě pojatá příručka, která v sobě dovedně propojuje učebnici s čítankou, a zároveň své čtenáře /studenty/ vede k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Nemohu posoudit, do jaké míry sama o sobě postačí obsáhnout výuku 2. ročníku středních škol, to ponechám jiným, ale jedno je jisté: mrzí mě, že v dobách, kdy jsem já studovala gymnázium, se mi tato kniha nedostala do rukou. Věřím, že spoustu faktů bych vnímala jinak a vůči probírané látce bych získala i tolik potřebný nadhled.
Tato kniha je malý poklad - líbí se mi její koncept, způsob, jak je utvořená, i její zpracování. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - přehledně uspořádané dějiny světových literatur, převážně tedy evropské, včetně té české. Provede nás jimi od preromantismu až kamsi za hranice reality, a své "putování" ukončí na samém počátku 20. století.
V úvodu nám naservíruje trochu toho nezbytného dějepisu, jednotlivé kapitoly se pak zabývají charakteristikou konkrétních směrů a skupin. Každá z nich je členěna podle stejného schématu: uvádějí ji medailony autorů, obohacené o četné úryvky z děl. Následují "Obecné údaje", poskytující požadované vědomosti v rozsahu školních osnov, a "Úvahy a názory" s doplňujícími sekundárními texty. Nechybí velmi podnětná část "Náměty k zamyšlení", vybízející k další tvořivé práci s textem, ukončená nepostradatelným "Výběrem z literatury".
Oproti prvnímu dílu autor zcela vypustil doplňkové oddíly "Kulturní obzor" a "Význační myslitelé", a to z pochopitelných důvodů - podrobnější kulturní přehled včetně dějin filosofie, malířství, architektury i hudby zahrnul již do úvodní kapitoly. Je sympatické, že čtenářům také nabídl svobodu v interpretaci, takže oddíl "Klíč" zde již nenajdeme.
V příloze nechybí "Terminologický slovníček", "Slovníček autorů" ani "Chronologický přehled událostí" s děním na poli historie, politiky, umění a vědy. Autor navíc přidal dva krátké texty "O slovenské literatuře" a "Sběratelství v lidové slovesnosti". Rejstřík je samozřejmě již nezbytností.
Líbí se mi, že nejde pouze jen o suchopárný výklad: na stránkách se objevují i četné tematické fotografie a dobové obrázky. Myslím si, že kniha se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium. Je dobré, že oproti předchozí příručce autor zjednodušil a vylepšil její koncept, takže není nijak složité se v ní orientovat a informace se dohledávají velmi snadno. Hodí se i ke samostudiu.

81 27.05.2023

Ani tuto knížku jsem si nemohla nechat ujít. Je v lecčems podobná ostatním příručkám z nakladatelství RF Hobby. Inspiraci zde najdou jak začátečníci, kteří uvažují o koupi čtyřnohého společníka, tak i zkušení chovatelé. Letem světem probráno vše nejdůležitější, od úskalí výběru nového miláčka do rodiny nebo jako společníka, po otázky stravování, zdraví a výcviku. Bonusem je, že se zaměřuje i na psychiku psů. Určitě by si ji měli pročíst všichni, kteří uvažují o "záchraně" pejska z útulku, ale nemají ponětí o možných komplikacích, které s sebou takové rozhodnutí přináší. Text doplňuje výběr portrétů plemen dle velikosti: trpasličí a malá plemena, středně velká plemena a psí velikáni. Najdeme zde čivavu, jorkšira i motýlka, bígla, border kolii, foxteriéra i španělského vodního psa, ale i dalmatina, německého ovčáka, německou dogu, labradora i irského setra atd. Výběr je to omezený, ale na poučení stačí: nechybí ani bohatá fotodokumentace, také formát je to praktický, mohu jen doporučit.

81 03.04.2023

Nevím, proč je tak těžké začít. Vždyť na tom nic není: obrázky jsem tvořila ráda, zažila jsem i jednu malou vlastní vernisáž v knihovně, a se stejně praštěnými lidmi jsem navštěvovala kurzy malování pastelem. Právě ten mi učaroval nejvíc, ty čáry, které jedna malá, ať už tuhá či drolící se, tyčinka může dokázat… a přitom k tomu stačí tak málo. Pastely mě nepřestávají fascinovat, ráda o nich čtu a dozvídám se o nových technikách. Jenom v práci s nimi jako by mi stále cosi bránilo, snad strach a určité obavy z toho, že mé obrázky nebudou takové, jaké si je představuji, strach daný i tím, že jsem se nijak neodbývala a pořídila si prostředky skutečně kvalitní.
Tak trochu závidím dětem jejich spontánnost a kreativitu: neptají se na hodnocení, nezajímá je výsledek – prostě popadnou pastelku… a tvoří. Ta jistá přirozená tvořivost je nám vlastní, tak kam se časem ztrácí? Jsme snad vůči sobě až příliš kritičtí, neboť své výtvory časem začneme navzájem srovnávat, porovnávat, hodnotit… a zpravidla i odsuzovat? I to je možné.
Dlouho jsem se bála něco „jen tak namalovat“ – stále jsem to své „kouzlení s pastely“ odkládala. Až před minulými svátky jako by se něco změnilo. Vnímala jsem takové zvláštní „pnutí a nutkání" uvnitř sebe a podivný neklid, jako by mě „svrběly packy“. Vůbec tomu nešlo odolat: popadla jsem do rukou své oblíbené balení pastelek a pastelů – a rodeo mohlo začít.
Pustila jsem se do výroby vlastích vánočních přáníček, jimiž jsem chtěla potěšit své přátele a známé. Napřed jsem si vytvořila jakýsi "prototyp", kam jsem vměstnala vše, co jsem chtěla: kočku, psa, dárečky, stromek a ozdoby. Přání bylo otvírací, uvnitř zářila velká letící hvězda s péefkem a velkými číslicemi. Jako inspirace mi posloužila sádrová soška usmívající se kočičky, pejsek se nabídl sám. Kompozice vypadala „použitelně“ a já s úsměvem zalovila ve sbírce svých malovátek. Suchý pastel jsem zamítla rovnou, neboť dobře vím, jak škodolibě rád se rozmazává i drolí, a na závěr navíc vyžaduje fixaci postřikem. A tak jsem s rozechvěním hrábla po balíčku těch nejdražších pastelů, které jsem kdy měla, a srdce jen plesalo, když jsem je každý zvlášť opatrně vysvobozovala z obalu, když jsem je něžně brala do rukou, když jsem jemně zkoušela jejich odstíny a vybírala ten pravý… Celá jsem hořela nedočkavostí a já se dychtivě pustila do díla: začala jsem u větví a stromku, těšilo mě, jak hezky dostávají svůj tvar, jak hezky vystupují do popředí… má radost však trvala jen do té chvíle, než mi dočista zezelenaly prsty i dlaně a celý obrázek připomínal jeden velký, obří, nedefinovatelný zelený flek: ta barva byla všude.
Zabývat se dalšími detaily již prakticky nemělo smysl, navíc tuhý čtverhranný pastel jemné kontury prostě nevykouzlí, přestože je fungl nový… Nezbylo než umýt tlapy - a jít na "verzi číslo dva". Tentokrát jsem již kolem sebe rozmístila hned několik mokrých hadříků, za což jsem si pak jenom blahořečila. Zvolila jsem i jiný postup: začala jsem drobnými detaily u postaviček, k čemu jsem vytáhla i pastelky, a až teprve v závěru jsem obrázek doladila volnými tahy pastelem. Nakonec jsem mohla být spokojená – a já se hned pustila do dalších verzí téhož.
Paradoxně nejhorší to však bylo s motivem pěticípé hvězdy uvnitř přáníčka: komety se všemožně kroutily, o nějaké "geometrické symetrii" se rozhodně mluvit nedalo, jeden roh vždy o něco širší na úkor druhého, to vše poněkud rozplizlé, se spoustou čar z nekonečného gumování... Mordovala jsem se s tím pěkně dlouho a až teprve ke konci své "velkovýroby" jsem v nějakém časopise našla prototyp hvězdičky, který mi naprosto vyhovoval. Stačilo jen vystřihnout, obkreslit… a bylo po starostech :-) Nakonec jsem byla spokojená, svému slibu jsem dostála – a spokojení byli i ti, jimž jsem svůj obrázek zaslala. Ten pocit mě hřál ještě dlouho...
Ano, nejtěžší je začít. Za mnohé, co jsem se o pastelu naučila, vděčím této příručce. Může fungovat jako „základní kánon“ těm, kteří se rozhodli techniku pastelu vyzkoušet, používat, ale i dovézt k dokonalosti. O pastelu zde najdeme snad vše, včetně návodů a tvůrčí inspirace. Tu knihu jsem v rukách držela nesčetněkrát, stále v ní objevuji něco nového… a jednou si ji určitě musím už konečně pořídit. A taky už začnu zase malovat :-)

81 15.01.2023

Publikace, která dostála svému slovu, jež má v názvu: je opravdu přehledná. Má sloužit jako studijní příručka jak studentům SŠ, tak i širší veřejnosti. Jak autor v úvodu přiznává, pomíjí v ní literárně teoretické výklady /s výjimkou poučení o uměleckých směrech/ - v této oblasti odkazuje své čtenáře na jiné knihy.
Výběr autorů a děl není vyčerpávající: zahrnuje nejznámější autory, kteří se nějak podíleli na vývojovém procesu, a jejichž dílo představuje živou kulturní hodnotu.
Najdeme zde také krátké ukázky děl, rukopisů či dobových textů, u těch nejzásadnějších i stručné shrnutí jejich obsahů. Díky tomu kniha nepůsobí stroze a nezahlcuje nás pouze suchopárnými fakty.
Text doprovázejí dobové fotografie a ilustrace, myslím si však, že by nebylo na škodu mnohé z nich o něco zmenšit. Bonusem jsou zvlášť rozpracované dějiny slovenské literatury, i když ani není divu, publikace vznikla v době, kdy Slovensko ještě patřilo k Čechám. Do druhého vydání autoři navíc zařadili kapitolku o literatuře pro děti a mládež a výklad o secesi.
Šikovná publikace, kterou mohu jen doporučit.

81 08.01.2023

Nadčasové - a přitom stále aktuální. Autorka mě zaujala již svou dystopií Jezero a dostala se mi pod kůži, což je zvláštní, neboť jinak tento žánr nijak nevyhledávám. Do prózy neveliké rozsahem dokázala vměstnat neskutečné množství hutné látky, přičemž její styl je neuvěřitelně strohý, syrový a přímý. Dotýká se ožehavých témat současnosti: práva žen v zemích třetího světa, mrzačení dívek v rámci náboženského přesvědčení, zlovůle diktátorských režimů, krutost války, která do boje verbuje i malé chlapce...
Ocitáme se ve velmi neutěšeném prostředí, kde lidský život nemá žádnou cenu: v reáliích blíže nespecifikované země. Je velice znepokojující, že se tak může dít kdekoliv, v jakékoliv zemi či kolonii, kde zuří válka a kde převládá náboženství podobné islámu. Konkrétním místem je pouze nemocnice v době nouzového stavu.
V textu se střídají dvě linie příběhu: sestra Mona a její rodící se i zakázaný vztah k pacientovi, 20iletému chlapci Adamovi s amputovanou nohou, a přátelství dvou chlapců, Danga a Háního, vojáků na frontě. Pomyslná třetí linie se skládá ze vzpomínek na dětství a dospívání Mony: na minulost nazíráme jejíma dětskýma očima, kdy nedokáže porozumět hrůzám, které naruší její poklidný svět. Jednotlivé pasáže se střídají nerovnoměrně, v knize chybí kapitoly. Spoustu faktů si musíme domýšlet, mnohé souvislosti si ujasňujeme až v průběhu čtení.
Téměř surrealistickým dojmem působí vylíčení procesu zániku, kdy vládu nad rozpadající se nemocnicí postupně přebírá džungle, která se nekompromisně dere dovnitř, pohlcuje vše, co jí stojí v cestě, a vítězí tak nad civilizací.
Autorka v textu prokazuje i hlubokou znalost lékařské terminologie.
Nejedná se o žádné lehké a optimistické čtení, soudím však, že si své příznivce najde. Vzhledem ke své formě je i velmi zdařilý: zdá se mi, že ta jistá úsečnost stylu k Biance Bellové prostě patří.

"Adam má velké bolesti, Mona ho slyší křičet až do sesterny. Už pozná jeho hlas, zní v něm ještě nejistota přechodu od chlapectví k mužství, je ochraptělý z několikadenního úsilí přežít. "Dobrý bože, dej mi sílu," přivře Mona oči. Zkontroluje si v zrcadle čepec; když ho má příliš do čela, nesluší jí to. "Dej těm chlapcům sílu." Muž s prostřelenou hlavou umírá tiše."
"Každodenním bitím muly nezískáte mulu uvědomělou a radostnější."

81 14.06.2022

Takový lepší román pro ženy, který zhltnou jedním dechem. Autorka ví, jak udržet čtenáře v napětí - svůj příběh vystavěla na střídání dvou dějových linií. První se odehrává kdesi v současnosti: hrdinkou je 17iletá Izzy, která je svědkem zániku bývalého sanatoria pro duševně choré. Jde o velmi neutěšené a ponuré místo, jako vystřižené ze světa E. A. Poea, jímž se spisovatelka možná nechala inspirovat. Dívka si s sebou z dětství odnáší vnitřní traumata - smrt otce a neujasněný vztah k matce, která je kvůli vraždě manžela a psychické nemoci zavřena v jiné léčebně. Izzy při revizi pozůstalosti pacientů objeví starý deník... A začne se tak odvíjet druhá linie, odehrávající se v roce 1929, kdy se naivní a nezkušená 18iletá Clara ze zámožné rodiny seznamuje s italským přistěhovalcem Brunem, mezi nimiž přeskočí jiskra a osudová láska je na světě.
Zbytek jsou již jen klišé nad klišé: poslušná dívka odmítající být figurkou na šachovnici úzkoprsých rodičů, trest v podobě jejího umístění do léčebny...
Tehdy se styl láme a nuda romance, jako vystřižené z červené knihovny, dostává jiný, značně naturalistický rozměr. Už zcela bez příkras jsou zde vylíčeny nelidské a otřesné podmínky v podobných zařízeních té doby: život ve vlastních výkalech, užívání ledových koupelí a později elektrošoků jakožto "léčebných procedur", využití důmyslného systému trestů a mučení v podobě svěracích kazajek či pobytu v temných komorách, včetně všudypřítomného teroru ze strany "pečujícího" personálu a lidí, kteří si říkali "lékaři". Některé scény jsou zcela drastické a podávají věrohodný obraz o neuvěřitelném utrpení chovanců, kteří se v takových ústavech ocitali bez vlastního vědomí, ze zlovůle svého okolí. Tato linie má svá slabá i silná místa, přináší však naději i do takových bezútěšných podmínek: je oslavou silného přátelství a lásky, která pomáhá člověku přežít.
Autorka asi chtěla srovnat světy dvou zcela rozdílných žen a šikovně je propojit, její záměr se však nezdařil - některé události působí příliš šroubovaně a uměle. Druhá dějová linie s Izzy již v kvalitě značně pokulhává. Svou stavbou připomíná klasický "young adult" román. Jde o lovestory se snadno předvídatelným dějem, kde nosným prvkem jsou typické problémy dospívající dívky: nevyrovnané vztahy, hledání sebe sama, první láska, šikanovaný nováček v kolektivu, protežovaný ze strany učitelů... Postavy jsou typizované, s jednoznačnými charaktery /Ethan, Shannon/. V jedné chvíli se do románu vkrádají až téměř hororové prvky.
Zdá se mi, že autorka balancuje na hranici žánrů - jedna část knihy je určená pro dospělé, druhá pro dospívající. Dle mého se spíše měla držet vylíčení osudu Clary, ostatně v textu jí stejně věnuje více prostoru. Závěr však působí poněkud překombinovaným dojmem, jakoby byl ušitý tuze horkou jehlou.
I přesto se mi kniha líbila - síla autorky spočívá právě v líčených pasážích. Román rozhodně nevyznívá pesimisticky a jeho nesporným přínosem je, že se zabývá tématem, které je dodnes aktuální: zavírání nepohodlných osob do ústavů pro choromyslné...

"Clara si uměla představit otcův hluboký hlas a jeho slova plná hněvu: "Tvoje místo je tady, doma! Máš se naučit, jak dobře uvařit a pečovat o děti, a ne se potulovat po městě! Co si myslíš? Krucifix, jsi přece Cartwrightová! A radši by ses měla podle toho chovat, než se ocitneš na ulici!"
"Podívala se na svoje ruce a vhrkly jí slzy do očí. "Vy mi nenasloucháte," vyčetla lékaři. "Slyšíte jenom to, co chcete slyšet. Překrucujete moje slova, aby to vyznělo, že jsem duševně labilní." "Zdá se mi, že jste k lidem velmi podezřívavá," konstatoval. "Ke svým rodičům, k muži, za kterého vás chtějí provdat. Dokonce i ke mně."
"Esther byla ve Willardu šest týdnů. Nechal ji sem zavřít její manžel poté, co ji přistihl, jak se líbá s jiným mužem. I nenalíčená a v obyčejných modrých šatech vypadala jako filmové hvězda. Měla husté blond vlasy a bezchybnou broskvovou pleť. Clara ji poprvé viděla v jídelně, když se vyděšeně rozhlížela po ostatních pacientkách. V očích měla slzy a Clara věděla, že sem nepatří o nic víc než ona. Později, na oddělení, ji Clara varovala před Sluneční místností, a poradila jí, aby ve vlastním zájmu poslouchala personál na slovo. Od té doby se přátelily."
"Na přilehlém dvorku se po neudržovaném trávníku porostlém býlím ploužily dvě skupiny pacientů. Někteří měli spoutaná zápěstí, jiní vězeli ve svěracích kazajkách nebo kožených palčácích s řetězy. Všichni měli v pase lano, kterým byli přivázáni jeden k druhému. Jednu skupinu tvořili muži, druhou ženy. Bílé nemocniční župany měli potrhané a pokryté špínou; na nohou, pažích i ve vlasech zasychaly výkaly, zvratky a moč."

81 13.06.2022

Napřed jsem jako dítě viděla film, ten první díl mě dočista převálcoval: při prvním "dívání se na pohádku" mi bylo pět a brečela jsem strachy, tak moc byly ty scény působivé, ale díky své emotivitě se mi zaryly do paměti. Asi nejvíc jsem si zamilovala toho "létajícího psa", který měl být drakem :-)
Při druhém sledování mi to už tak hrozné nepřišlo :-) Zato se mi nikdy nelíbila další dvě pokračování tohoto příběhu.
Když knihu vydali v češtině, hned jsem si ji běžela koupit. A rozhodně jsem neprohloupila - je tisíckrát, milionkrát lepší než celý film! A ve spoustě podstatných detailů se od něj odlišuje. Je též daleko obsáhlejší a nalezneme zde i pasáže k zamyšlení. Je prostě úžasná: pojednává nejen o říši Fantazie, kterou je třeba zachránit, ale i o cestě při hledání sebe sama, jíž musíme podstoupit... A nevyhýbá se ani tématu smrti. Kniha je určená nejen dětem - na své si při četbě přijde i dospělý. Pořád si slibuji, že se do ní jednou zase znova ponořím - a udělám tak s chutí.
Plus dávám i za krásné ilustrace. Povedené je i zobrazení amuletu na obalu knihy - má podobu hada, požírajícího vlastní ocas, jako symbol nekonečna :-)

81 27.08.2021

Kniha vyšla v roce 1938 přepracováním Seifertovy předchozí sbírky "Na vlnách TSF", z níž vyňal pár básní grafického rázu. Je psaná v duchu poetismu - dýchá z ní radost ze života, požitek ze samotného žití. Jeho verše jsou spontánní, hravé, smyslové, lehké, s nenáročnými metaforami, které nijak nezatěžují čtenářovu pozornost. Velmi obdivoval Apolinaira, jehož také překládal a pod jehož vlivem tvořil. Není divu, že verše této sbírky jsou proudem volně řazených asociací, obsahující rýmy jen náhodně či sporadicky.
Sbírku lze rozdělit na dvě části - "Svatební cesta" a "Zmrzlé ananasy". První část je inspirovaná autorovou cestou do zahraničí, název odkazuje na pomyslné básníkovy "zásnuby se světem", jímž je nadšen a okouzlen: všechny věci na světě jsou krásné a poezie by o tom měla zpravovat, lyrik se ocitá ve středu těchto krás. Nad citovým rozechvěním brzy převažuje jistá senzacechtivost a dobrodružství. Objevuje se zde hodně exotických motivů: moře, přístavy, lodě, hory, nechybí však ani fascinace vynálezy, které svět spojují a zrychlují komunikaci. Autor do relativně malého prostoru krátkých, úderných vět vkládá celý svět: Paříž /"je zrcadlo Evropy"/, Yellowstone, Afriku, Itálii...
Druhý oddíl je více založený na asociativnosti, hře, básně získávají podobu lyrických anekdot. K exotickým motivům se přidávají motivy zábavné - cirkus, kavárny, láska jako hra... Autor zde již vůbec nepoužívá interpunkci, do básní komponuje cizí nápisy z reklam, slova z cizích jazyků /výňatek časování slovesa v italštině, Eau de cologne.../.
V básni "Zloděj a hodiny" si pohrává s homonymem kohoutek, které v jednom případě znamená věc, ve druhém živého tvora: "Kohoutek někdy kokrhá a někdy spouští/ kdož chtěli svádět, byli svedeni." A pokračuje dále ve své hře, tentokrát se slovem vedeni: "Kdož chtěli svádět, byli svedení/ A jako svého času vedl Mojžíš Židy pouští/ my máme elektrické vedení."
Hra je typická pro celou jeho sbírku: název básně "Zmrzlina poezie" odkazuje na konkrétní požitek, který se však týká duše, báseň "Krása" se zase týká neživého předmětu, panny v krejčovském salonu, která má důvod se ironicky usmívat: zatímco ženy-zákaznice stárnou, ona zůstává krásná navěky. Opakují se motivy ženy, očí, krásky, hvězd, klaunů, provázané s motivy smyslovými /vůně, smysly, chutě/ a také i motivy biblickými /Salomé, Herodes, Mojžíš, hlava na stříbrném podnose/. I přesto zde vnímavý čtenář může vycítit melancholické až tklivé tóny smutku, od něhož se autor nedokáže odpoutat: "Svět je plný křehkých krás, ale i plný hrůzy."
Sbírka mě mile překvapila, nabídla mi zase jiný rozměr poezie. Na Seifertovi obdivuji právě tu spontánnost a nenucenost - hraje s námi hru, která se nikdy neohraje, vždycky objevíme něco jiného a zajímavého, co nám předtím uniklo. I proto se k těm básním budu vracet.

Moře
Když se nám stýská po dálce,
říkáme si:
vlny moře, vlny moře,
svou lásku vyznáváme v růžové obálce,
a líbajíce potom měkké dívčí vlasy,
říkáme si:
vlny vlasů, vlny vlasů.

Dívky se koupaly v moři v neděli dopoledne,
Moře a jejich vlasy v jedinou vlnu splynou,
námořník, rozhlížeje se v lodním koši,
začne si zpívati jinou.

Vlny a vlny se vlní a vlní
a na pobřeží zhynou.

ŽÁROVKA
Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon.
A pan Edison,
zvednuv své oči z knihy, kterou čet,
se usmívá.
Jakému množství nočních můr zachránil život!

POČITADLO
Tvůj prs
je jako jablko z Austrálie.
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Austrálie.
Jak mám rád toto počitadlo lásky!

BÁSNÍK
Zpíval a zpíval o smutné náladě,
o mládí, které je mrtvo,
a zatím mu ještě tekla po bradě
mléčná dráha.

FILOZOFIE
Vzpomeňme moudrých filozofů:
život není nic než okamžik.
A přece, když čekávali jsme na své milenky,
byla to věčnost!

80 06.12.2023

Komiksový příběh o ženách pro ženy, odehrávající se v kulisách dalekého vesmíru. Těžko říct, do jaké míry bude vyhovovat i mužské části čtenářské populace - možná se budou cítit lehce ukřivděni, že zde chybí chlapský element, ale pokud se s daným faktem smíří, čeká je určitě zajímavý zážitek.
Je to zvláštní dílo: už jen tím, že hrdinkami jsou samé ženy, děj je založený na logice jejich myšlení a uvažování a vychází z jejich vlastních konfliktů. Takové "vylepšené ženské čtivo", kde to sice jen "vře v kotli emocí", ale přesto nás neotráví nadbytkem dojmů a pocitů, které hrdinky prožívají. Velmi důležitou roli zde hrají přátelské a partnerské vztahy.
Autorce se nepochybně podařilo vytvořit zajímavý a ryze snový svět, ovšem s ignorací veškerých fyzikálních zákonů a dalších pravidel, a proto nám tak trochu dluží vysvětlení, jak takový svět vůbec může fungovat - např. vůbec neřeší, jak je možné, že lesbické páry mají děti... Spousta věcí nám uniká, některé informace jsou poněkud zmatené a jiná fakta zase nedomyšlená. Přiznávám, že jsem si knihu musela číst dvakrát, a abych se v textu lépe orientovala, dělala jsem si i zápisky. Také mi vadilo neustálé přeskakování z jedné časové roviny do druhé, bylo těžké je od sebe odlišit, přestože se po nějakém době zcela logicky propojí. Při čtení musíme být pozorní, některé věci se vysvětlí až později. Přitom děj není ani nijak složitý a na pořádné dobrodružství dojde až ke konci knihy. Co musím vyzdvihnout, je právě kvalita ilustrací a neuvěřitelná fantazie autorky. A na závěr malý spoiler s otázkou - asi jsem nepochopila, proč se o postavě Elliot mluví stále v množném čísle a všichni ho oslovují "oni".

80 23.02.2023