Snoopi komentáře u knih

Vyprávění balancující na hranici pohádky a motivační knihy, které v poslední době hodně získávají na popularitě. Samotný příběh není nikterak složitý: pojednává o tom, jak se malá holčička Františka rozhodne "objevovat i jiné světy" - vykročí z nudného světa šedi, v němž dosud přežívala, a dostává se do říše Fantazie, která jí doslova vyrazí dech. Není to však lehké: musí překonat svůj strach i obavy a se svým objeveným darem - vidět svět barevně - se musí naučit zacházet. Zprvu je jen zvědavá, ale postupně dospívá k závažnému rozhodnutí: vnést barvy i do nudného světa své rodiny. A tady její úsilí málem ztroskotává, když naráží na zeď v podobě autoritativních rodičů, kteří dívce - v dobré víře - jakékoliv prožitky zakazují.
Textu docela škodí absence stoupajícího napětí - chybí v něm pořádná zápletka, zásadní moment, který by mu dopřál větší sílu. Jde spíše o vrstvení dojmů a zážitků, které se postupně zintenzivňují tím, jak Františka poznává moc své vlastní fantazie. Vyprávění je to poklidné, bez zbytečných konfliktů, protkané jasně formulovanými myšlenkami a úvahami, které mají čtenáře nutit k hlubšímu zamyšlení. Body mu ubírá i přílišná snaha o edukaci a výchovný charakter díla - naštěstí je tato tendence dovedně ukrytá v dialozích postav a nepřekračuje rámec přijatelné motivace. ("Máš Františce všechno vysvětlovat, ne se chvástat tím, co umíš. Učíme se nápodobou.")
Největším kamenem úrazu celého textu se však stává používaný slovník. Opravdu pochybuji o tom, že by sedmileté dítě rozumělo pojmům jako "energie, intelektuál, polemizovat, elegantní, finta, optický klam, intuice, rozšafně, placebo, ingredience"... a spoustě dalších abstraktních výrazů.
Jinak musím vyzdvihnout autorčinu vlastní představivost a kreativitu, jíž využila při vytváření jmen postav i ilustrace zákulisí - restaurace Příběh, pan Trudný, slečna Slaměnka, byliny letounka letní a žabákovník, pokrm jáhlovníček, podivní "strachobylové", cupekárna, píšťalka Sněžilka... Jen některá přirovnání se jeví poněkud neobratná: "Potopil se hluboko pod vodu", nebo: "Jak to tak bývá, Vánoce utekly rychle jako projíždějící vlak."
Šikovně se zde mísí svět fantazijní s tím skutečným: nepochybně se inspirovala knihou "Nekonečný příběh" Michala Endeho, z níž převzala některé motivy - ukradenou knihu, létajícího psa, samotnou říši Fantazie. Tu svou říši však naštěstí zabydlela spoustou dalších vlastních postav a postaviček. Úvodní setkání s hadem Otakarem, který v ději působí jako iniciátor, vyvolává asociace v podobě Malého prince... a paralel s jinými díly bychom zde určitě našli hodně.
Podstatné je, že dílo si po celou dobu zachovává ráz pohádky - a pohádkově i končí. Záměr autorky - ponoukat čtenáře ke změnám, vytyčovat si cíle a nebát se překonávat překážky při jejich plnění - je jasný, přičemž ve výsledku je to kniha milá, hřejivá, působivá a motivující, s překrásnými ilustracemi, které si spisovatelka sama vytvářela.

"No tak se posaď. Na co čekáš. Čaj ti dám. A deku. Samozřejmě. Asi to nebyla moc příjemná cesta. To se rozumí. Ale člověka takovéto události tuží. Můžeš si pak dosyta vychutnat ty blaženější okamžiky. Jakpak by sis chtěla užívat teplo, kdybys neznala zimu? Řekni."
..."Rodiče nemají rádi déšť. Pokaždé jim něco zkazí," přiznala Františka.
"Přesně tak, Františko. To, co bychom měli vnímat jako krásné, vnímáme jako ošklivé a škodlivé. Po dešti touží všechny rostliny a země, jinak by nic nekvetlo a nežilo. My zatracujeme déšť, protože nám nevyjde slunné počasí na koupání. Mohlo by se ti podařit ukázat rodičům, že život je pestrobarevný a krásný, to by byla nádhera!"
..."Nechtěj nikoho změnit. Můžeš mu jen ukázat cestu, nabídnout rodičům svůj vnitřní barevný svět. Máš odhodlání, Františko?" Františka se muži podívala do očí. Věděla jistě, že jestli něco skutečně vlastní, je to odhodlání."
..."Je jenom jeden svět, není jich spousta. Ale je mnoho a mnoho pohledů na svět. Každý ho vidíme a vnímáme skrze naše smysly, tudíž je to pohled ryze osobní. Nacházíme se na místě, kde normálně stojí váš řadový domek, kde se teď asi ukládá k spánku tvá maminka a tatínek. Ale oni sem nepatří, protože žijí jiný život. Žijí černobílý, bezbarvý život. tohle je stejný svět jako ten tvůj, jen jsi našla jeho jinou podobu. Jestliže se tvým rodičům podaří vrátit vnímání barevného světa, váš dům tady bude stát."...

86 05.11.2023

Tu knihu jsem darovala své mamce, potrefenou specifickým druhem poklidné a pohodové mánie - zálibou v pěstování rostlin. Je to vášeň tichá: sdílejí ji nejen nepřístupní introverti, kteří se svými úspěchy kochají kdesi v ústraní, ale i komunikativní extroverti, kteří se naopak svými výpěstky nadšeně chlubí, a všechny spojuje jediné: láska ke všemu, co roste, slouží užitku, okrase a hlavně neškodí. Je to vášeň neškodná: tihle blázni se od jara do pozdního podzimu hrabou v hlíně, vedou vážné diskuze o tom, jak vyhánět ze svých zahrad krtky a další "podvratné živly", a když svou úrodu sklidí a udeří mrazy, ani doma nijak nezahálejí a svou péči zaměří aspoň na "tropy a subtropy", nastrkané do květináčů.
Mamka svým květinám skutečně rozumí: ví, co každá z nich opravdu potřebuje, zná jejich bolesti a umí léčit jejich rány a neduhy - občas mám dojem, že ty rostlinky rostou jen kvůli tomu, aby jí tu péči mohly vracet. A pak ta nepokrytá radost, když na jaře zasázená semínka vyklíčí... když rozkvetou všechny orchideje... když v létě balkón oživne truhlíky plné muškátů... když se svět rozzáří pestrou škálou barev kvítků, jimž pomohla na svět... to je panečku štěstí! A rozumím tomu i já, přestože takhle vášeň mě jinak zcela míjí.
Mamka má doma spousty příruček o pěstování rostlin, ale vlastně do nich ani nemusí nakukovat - péči o rostliny zvládá s přehledem. Trochu jsem se tedy obávala, jak knihu přijme, ale nakonec v ní listujeme obě. Příručka není příliš obsáhlá, zaujme však svým obsahem a úžasnými fotografiemi. Jednotlivé kapitoly se věnují trvalkám na slunce, trvalkám do polostínu, trvalkám do stínu... letničkám, dvouletkám, cibulovinám, dřevinám - a nakonec pokojovým rostlinám. Některé květiny dobře znám - hluchavka, chrpa, růže, kdouloň, kala, asparágus... Jiné mě nepřestávají fascinovat už jen svými názvy: janeba, bělozářka, čistec, srdcovka, dlužicha, třemdava, udatna, krásenka, mračňák, štěničník, kořenokvětka, popelovka... Takže i to srdce lingvisty zaplesá :-)

86 20.10.2023

Čekala jsem čtenářský očistec... a nakonec to byla lahoda - hantec. Nářečí omezené pouze na moravskou metropoli, jež vzniklo smísením historického argotu a hanáckého nářečí s němčinou brněnských Němců. Řídí se určitými pravidly, objevují se v něm opakující se vzorce, navíc se stále vyvíjí a vznikají nové výrazy. Od jiných nářečí se odlišuje tím, že používá specifická slova, pro zbytek republiky prakticky nesrozumitelná: vychází hlavně z němčiny, romštiny, italštiny, jidiš či maďarštiny. V běžném hovoru se v současnosti používá již jen zřídka, ale jednotlivé výrazy jsou v mluvě Brňanů poměrně běžné.
S velkou zvědavostí jsem se vrhla na oba svérázné překlady Malého prince do českých nářečí, ovšem před samotným čtením jsem si ještě jednou prošla text původní, abych byla v obraze, a nachystala jsem si ho k ruce, což mohu jedině doporučit :-) Zajímavé je, že každá z verzí na mě působila jinak: ta česká nezadržitelně spustila potoky slz, jak si mne ten malý vydřiduch v saku se žlutou šálou drze "ochočil"... verze ve valaštině mě spíš potěšila a mile zahřála na duši, k tomu všemu si odnáším příjemný prožitek z krásné řeči... A hantec... tak tady jsem se chlámala od první chvíle! :-)
Navíc nijak nevadí, že z tohoto podání se kamsi vytratila idea celého díla: text má dokonce nádech hovorovosti a místy lehce sklouzává k jisté dávce vulgarity, aniž by působil jakkoli vulgárně. Přesně takový styl totiž k tomuto nářečí patří: lidé se s ničím nemažou, s ničím se nepárají a na nějaké složité básnické obraty a metafory zvysoka kašlou :-) Aspoň takový dojem jsem z četby měla. A není divu, vždyť jde o moderní parafrázi se značně volným překladem, takže mě ani nepřekvapilo, že se zde v přirovnáních objevují jména a pojmy jako Ladislav Špaček, Honza Vyčítal, Venca z Prodanky nebo "Obilňák" čili porodnice na Obilném trhu.
Než si i tento velmi netradiční počin získal mé srdce, nějakou chvíli to trvalo, a byl to boj. Při čtení jsem si připadala jako zbloudivší cizinec, který se bez mapy ocitl v labyrintu ulic neznámého města, plného lidí mluvících neznámým jazykem, jemuž nemá šanci rozumět, neboť mu chybí tlumočník. Bez českého překladu ani ránu! A já se ho zprvu musela držet jako klíště, ačkoli slovník hantecu je uvedený hned na začátku knihy. Jenže je spíš pro srandu králíkům - bohužel neobsahuje většinu použitých frází a od tvůrců se mi to zdá i jako taková menší schválnost, asi aby se čtenáři nebáli "volné interpretace při manipulaci s dílem" :-)
Nakonec jsem však byla nadšená: mnoho věcí se časem dá pochopit jen z kontextu, mě osobně také hodně pomohla i znalost němčiny. Ze čtení této knihy jsem navíc získala skvělý pocit, že skutečně naplňuje to nejdůležitější a nejzásadnější poslání všech knih: rozšiřuje slovní zásobu. Zároveň musím ocenit i překrásné ilustrace - a pevně doufám, že se postavička Malého prince dočká svého ztvárnění i v dalších českých nářečích, např. hanáckém, chodském, plzeňském, slezském apod. Věřím, že díky podobným textům jim rozhodně nehrozí vyhynutí.
Loučím se "těžce vydobytými" vlastními slovy z hantecu, který se mi mezitím stihl dostat pod kůži:
"A já vařim - do teho šén kindoše ztraceného v póšti, tausend mil od posledního hauzu, jsem přes hercnu fest ufachčená! Ten malé principál s goldnovými harizony, co přiharcoval z jiné šterny, je muj suprkamoš. I dyž sem hafo nahazovala myslivnu a byl to dlóhé tajm, než mě dózna přežvékala, než jsem zgómla, co se v bichli vaří - ufachčila mně radovanec. A já imrvére třeštila augle a byla z teho celá zfamrnělá - hážu mu díkec, i dyž mi čórnul hercnu a ufachčil takovou vochočvolenku, že ve finále se mi do auglí hnalo slzavý údolí. Fajnová bichla, betálné story!"

Malá ochutnávka:
"Šrajbčim to tady proto, aby neproběhl alcík. Hodit alzhajmra na kamoša je těžce chmurková válka."
"Malé principál špizoval, kde by hodil sicnu, jenže celó šternu zaral kingálův suprové hemelínové vrbek, tak házel stojku, a protože byl ucaprtané, tak uvařil zíváčka. "Láďa Špačků, ten by ti dal. Házet zíváčka před kingálem je protivá etiketě!" A kénik eště: "Těžké zákaz!"
"Malé principál z teho měl v budce těžké hokej."
"Dyž hodíš píplošům befel, aby fšeci hópli do salcvasru, začne to jak v Azbukově - revoluce. Dyž chcu, aby píploš poslóchali, musím vařit enem rozumný befely."
"Byl nafučené jak Pyšná princezka."
"Dyž nandeš drahé šutr, keré nikemu nepatří, tak je tvůj. Dyž nandeš ostrov, keré nikemu nepatří, je tvůj. Dyž z budky vyklopíš nějaké nápad a valíš s ním na patenťák, je tvůj. A mně patřijó šterny, protože přede mnó nikeho nenapadlo si ty šterniska zprivatizovat."
"Špicově špiznót se dá jedině hercnó. To hlavní augle nešpiznó."
"Štreky imrvére vedó k píplošům."

86 29.06.2023

Ani podruhé mě tým, složený ze dvou "červených propisek", nijak nezklamal, za což jsem moc ráda. Sdílím jejich nadšení a lásku pro rodný jazyk, líbí se mi jejich idea "šíření lásky k naší mateřštině i ke čtení" a velmi oceňuji také to, že chtějí v lidech vzbuzovat touhu se učit. Možná že trochu zariskovaly, když se rozhodly svůj blog vydat knižně, ale jejich tah se jim bohatě vyplatil, a já jsem s potěšením otevřela i druhé pokračování.
Nese se opět ve stejném duchu: abecedně seřazené problematické "přešlapy a faux pas", v nichž se často chybuje, po každé náloži pětadvaceti těchto jevů různě těžkého kalibru následuje diktát na procvičení, a na závěr nechybí klíče. Těší mě, že autorky navíc přidaly i slovníček česko-latinských výrazů z lingvistiky. A musím přiznat, že ačkoliv se jazykovědou zabývám, párkrát jsem se také nechala nachytat - inu, nikdo nejsme dokonalý :-) Oříškem pro mne byly makadamie - a fakt, že koalové jsou rodu mužského :-) Líbí se mi grafické provedení knihy, které je stejně jako u předchozí knihy, a vtipné a stručné výklady autorek k rozebíraným jevům. Těším se, až si pročtu jejich třetí knihu.
A ještě menší dovětek k předchozí příručce, který svědčí o tom, že čeština je jazyk proměnlivý a časem se oficiálními stávají výrazy, které se nemohly užívat. Nedávno se mi doneslo, že Ústav pro jazyk český se rozhodl uznávat i podobu slova "hranolka" v oficiálních textech, což mnohým lidem značně usnadní práci :-) Velmi mne to překvapilo, a tak mne hned napadla taková veselá slovní hříčka, o níž se musím podělit:
Hranolky v Čechách:
Hranolek vzal hranolku
zatančili si polku
dostihla je super zpráva
že i ona má svá práva
hranolek i hranolka
můžou být kluk i holka...

86 21.03.2023

Velmi netradičně pojatá kniha, která splnila svůj účel - spojuje v sobě učebnici s čítankou a zároveň vede čtenáře /studenty/ k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Moc mě mrzí, že v dobách, kdy jsem studovala první ročník gymnázia, se mi tato učebnice nedostala do rukou: spoustu faktů bych tehdy vnímala jinak a získala bych i patřičný nadhled vůči probírané látce.
Pamatuji si, jak jsem na prvních hodinách češtiny nechápala, že si podstatné věci musím "vybrat" a sepsat z výkladu naší češtinářky, a bohužel naše tehdejší učebnice ještě nebyly ani v tisku, takže jsem docela trpěla vědomím, že se vlastně "nemám pořádně z čeho učit". A nebyla jsem jediná :-)
Tato kniha je malý poklad - líbí se mi její koncept, způsob, jak je utvořená, i její zpracování. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - přehledně uspořádané dějiny všech literatur, včetně té naší, od sumerské literatury po osvícenství. Kapitoly jsou členěny podle stejného schématu: začínají charakteristikou dané kultury či určitého období, provází je medailony autorů, doplněné o četné úryvky z děl. Následují "Obecné údaje", poskytující požadované vědomosti v rozsahu školních osnov, a "Úvahy a názory" s doplňujícími sekundárními texty. Oddíly "Kulturní obzor" a "Význační myslitelé" jsou části pouze doplňkové a rozšiřující a objevují se jen na některých místech. Každou kapitolu zakončuje část "Otázky a úkoly", vybízející k další tvořivé práci s textem, a v "Klíči" je pak doplněna konkrétními návody a seznamem vhodné literatury k prostudování. V závěru nechybí terminologický slovníček, krátké medailony autorů a nezbytný rejstřík.
Líbí se mi, že nejde pouze jen o suchopárný výklad: na stránkách se objevují i četné tematické fotografie a dobové obrázky. Jsem ráda, že jsem se poutavou a čtivou formou za pomocí ukázek dozvěděla více nejen o literárních památkách exotických zemí, jako je Dálný východ, ale i o literatuře islámu. Myslím si, že kniha se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium. Zpočátku je trochu složité se v ní orientovat, ale když si zvykneme na její uspořádání, informace se v ní dohledávají poměrně snadno. Mohu doporučit i k samostudiu.

86 06.03.2023

Velmi čtivě napsaný román ze zajímavého prostředí s atraktivní tematikou sběru a zpracování čaje - a nejen o tom. Autorka nám za pomoci chytlavého příběhu zprostředkovává postupný zánik jednoho uzavřeného společenství, k němuž paradoxně přispělo i jeho otevření se světu.
Děj začíná v 80. letech 20. století v zapadlé horské vesnici kmene Akhů, kde všichni žijí skromně a chudobně, pečlivě dodržují prastaré zvyky, věří dávným pověrám, provozují staré rituály a živí se sběrem čaje. Zde vyrůstá 12iletá dívka Li-jen: připravuje se na svou budoucí roli porodní báby a své babičce poprvé asistuje u porodu. Když pochopí, co s sebou tato funkce přináší, rozhodne se pro jediný únik, který se jí nabízí: získat vzdělání. Plány jí však hodně zkříží láska k San-pchuovi, chlapci z jiné vesnice, což je v rámci dogmat jejich kmene vztah naprosto nepřípustný, a tak jí nezbývá, než odejít do vyhnanství nehostinného a zcela cizího světa... a navíc se musí postarat i o své novorozené dítě, které nakonec svěří do péče nejbližšího sirotčince: utěšuje se vírou, že se s dcerou brzy setká, a jako památku jí dala tzv. "čajový koláč", vytvořený z jedinečných lístků čajovníku, o němž ví jen ona sama.
Kniha má pět částí, v nichž se pravidelně střídají pasáže ze života Li-jen a její dcery Hailey. Linie jejího relativně šťastného života vyvažuje tragičnost osudu její matky. Zdá se mi však až příliš přeslazená: dívce se daří vše, na co sáhne, a touží po jediném: najít své kořeny. Celý román je vlastně o jejich postupném přibližování... a samozřejmě hlavně o čaji: skrze postavy se o něm a jeho původu dozvídáme spoustu zajímavých a překvapivých informací, převážně ohledně jeho chuti, vůně a toho, jak jej vůbec vnímat.
Autorka se dotýká palčivých témat modernizující se Číny od 80. let až po současnost: problém negramotnosti mnohých menšin, úpadek tradic s přicházejícím pokrokem, nárůst drogové kriminality, dopad politiky jednoho dítěte na populaci, nelegální adopce do ciziny... Zároveň upozorňuje i na katastrofální stav ústavní péče o odložené děti a na problematiku prudkého rozvoje masové turistiky, kdy dochází k plundrování cenných lokalit.
Zdá se mi, že do svého románu toho chtěla natěsnat až příliš, což se odráží ve slabší charakteristice postav. Kniha je sice psaná v ich-formě, ale o nejhlubších pocitech a vnímání hlavní hrdinky se toho příliš nedozvíme. Její líčení působí až příliš dokumentárně, hlavně když popisuje zvyky a rituály, které absolvuje. Samozřejmě nechybí dramatické zvraty a momenty, ale děj se velmi brzy přiblíží žánru červené knihovny. Bohužel jsem v textu nalezla mnoho zásadních chyb a překlepů, např. namísto názvu díla "Sen v Červeném domě" název "Sen v Rudé věži". Kvůli tomu ubírám počet hvězd na svém hodnocení, jinak mohu knihu doporučit všem, kteří se o dění v Číně zajímají a mají rádi silné příběhy.

"Dvojčata jsou největší tabu našeho lidu, protože jen zvířata, démoni a duchové rodí vícerčata," říká mi a-ma. "Zvířecí odpad je také proti přírodě. Pokud svině vrhne jen jedno sele, tak se oba musí hned zabít. Pokud má čuba jen jedno štěně, tak se také oba musí hned zabít. Narození dvojčat, což se ve Studničním prameni nikdy nestalo, je neštěstí nejen pro matku, otce a příbuzné dětí, ale pro celou vesnici."
"Váš čaj není jen uspokojivý, je mnohem lepší," prohlásí čajový mistr Sun. "Je v něm trocha svíravosti a dávka hořkosti na úvod, ale celkově mi chutná ryzí čistota jeho chutě. Sběratelé si cení čaje z Lao-pan-čangu, nazývají ho králem čajů, protože má pižmovou, maskulinní chuť a směle útočí na na chuťové pohárky. Čaj z I-wi označují za královnu mezi čaji, protože jeho chuť je svůdná, lákavá a zářivá jako žena očekávající milence, ale na čaj z Nan-nua můžete být hrdá, je hebký a něžný. Jednoho dne si ho lidé budou cenit stejně, pokud ne víc, jako krále a královny čajů."
"Vyrůstala jsem s vírou, že rýže je pro výživu a čaj je lék. Teď jsem pochopila, že čaj je i pojítko a cesta ke snům. Že svůdná přitažlivost je hlubší a silnější, než by mohl vyvolat jakýkoli člověk."
"Všechno kolem se změnilo. Většinu bambusových domů nahradily kostky z šedých cihel. Všude jsou plastová umývadla, růžová, oranžová a zelená. Jsou plná mokrého prádla, zeleniny, kterou je třeba omýt na večerní jídlo, nebo žrádla pro zvířata. Na jedné verandě stojí pečlivě vyrovnané prázdné plastové láhve. A stejně jako v Bambusovém lese je většina vesničanů oblečená v západním stylu, i když všechny ženy si stále zakrývají vlasy šátkem nebo tak něčím. Nikoho nepoznávám a nikdo nepoznává mě."

86 31.08.2022

Tato sbírka povídek je již druhá kniha, kterou od Viktorie Hanišové čtu. Nemohu se ubránit dojmu, že tak trochu "fušuje" i do řemesla psychiatrům: zdá se mi, že si cíleně vybírá psychiku postav "lehce narušených", tedy poněkud vyšinutých či abnormálních. Prokazuje obdivuhodné znalosti lékařské terminologie, její postavy skutečně děsí - právě pro svou šílenou zapálenost, hraničící téměř až se zvráceností.
Sbírka Dlouhá trať rozhodně není žádným lehkým čtením na dobrou noc. Jde o povídky velmi ponuré a depresivní, autorce se dokonale povedlo vystihnout bezútěšnost prostředí, které líčí. S tvrdostí a syrovostí sobě vlastní se nebojí otevřít ani tabu téma smrti a viny. Skvěle vystihuje i obraz života spodiny společnosti: zavítáme s ní mezi prostitutky, drogově závislé či bezdomovce. Všimla jsem si, že se zde opět vyskytuje motiv sledování videí o sebevraždách, který se objevil již v její knize Rekonstrukce.
V povídce "Vrátíš se" dovedně rozehrála i hororový motiv a v příběhu "Díra" si s ničím nezadá s ponurou atmosférou gotického románu.
Asi nejvíc se mi líbila povídka "Zbytečný člověk" - hrdina jen přežívá: trpí svými dědičnými nemocemi, žije ve virtuálním světě her a baví se tím, že pozoruje bezdomovce z okna. Zpráva o jeho hrozící smrti je mu paradoxně vysvobozením, neboť se dostal do stádia, kdy téměř závidí smrt již zesnulým lidem.

86 03.03.2022

Poutavá kniha nejen pro děti, ale i dospělé.
Nepochybně patří do zlatého fondu dětské literatury snad už od doby svého vzniku.
Pro všechny, kteří se zajímají o drsný život v severské divočině, o vztah člověka k přírodě - ale i pro ty, kteří se nebojí snít.
Je znát, že autor vychází ze svých zkušeností: naprosto originálně a zcela věrohodně zachycuje krásu i krutost zdejší krajiny a s podivuhodným porozuměním proniká do mysli zvířete. Dívá se na svět očima Bílého tesáka a my sledujeme se zájmem a napětím jeho pouť od nenávisti k lásce. Bohové, tedy lidé, se pro něj nakonec stávají vším a neváhá pro ně i obětovat život.
Pro současné děti může být kniha až příliš plná "zbytečných" a nudných pasáží - ale právě díky nim nám autor prostředí dokonale přibližuje. Kdo má rád příběhy o zvířatech, cestu k této knize si určitě dokáže najít.

86 10.09.2021

Kniha se dělí na šest kapitol, v nichž Dobrovský zachycuje široké období od přistěhování Čechů po úpadek české řeči, který nadchází s bitvou na Bílé hoře. V dalších částech se zabývá Slovany a slovanskou řečí, tvořením a ohýbáním slovanských tvarů řeči, druhy písma, které Slovani používali, obdobím vývoje české řeči a památkami z těchto dob.
Abychom si dokázali lépe představit Dobrovského význam pro naše písemnictví, musíme se přenést do doby, kdy působil - nestačí pouhá fráze "byl největší postavou počátků národního obrození". Disponoval mnoha znalostmi a své schopnosti vložil do služeb vědy, exaktní, přesné... a také kritické. Byl první, kdo vytvořil strukturu PERIODIZACE - své dějiny koncipoval podle forem a proměn jazyka, všímal si politické situace jednotlivých období a stranou neponechával ani panovníky a vládce. Nastolil pravidla, z nich při vytváření historických odborných publikací vycházíme dodnes. Navzdory svému úsilí však byl vůči budoucnosti našeho národa velmi skeptický: dle něj svůj "zlatý věk" zažil již dávno, v období vlády císaře Rudolfa II. Zajímavé je, že do vydání v roce 1818 stihl ještě vepsat dodatek k RKZ, "zázračně objevených" v letech 1817 a 1818, které vzbudily naprostou senzaci - sám to celkové nadšení příliš nesdílel a vůči pravosti Rukopisu zelenohorskému projevoval značné výhrady.
Dostalo se mi do rukou vydání z roku 1951, nadité bohatou předmluvou Dr. Benjamina Jedličky. Je chvályhodné, jak se v ní snaží čtenáře poctivě provést světem této knihy od jejího vzniku až po současnost. Jenže právě závěr ten veškerý dojem přebíjí: na tomto vydání je možné ilustrovat, jak velké drápy tehdejší ideologie měla, když se dokázala vplížit i do textů, v nichž původně neměla co dělat. Těžko soudit, zda to bylo nutné, každopádně B. Jedlička zaklínací slůvka "soudruha Stalina" vkládá téměř do každé věty, snad abychom nezapomínali na to, jak "skvělý jazykovědec" tento vládce byl. Koho však neodradí době poplatná předmluva, dočká se příjemného překvapení.
Je také milé, že toto vydání obsahuje i vůbec první pokus o překlad Dobrovského Dějin do češtiny od Bohumíra Jána Dlabače. Můžeme si všimnout, že jde skutečně jen o pokus - je zde krásně demonstrováno, jak si naše tehdejší čeština ještě nedokázala s tak náročným textem poradit: celý styl je roztomile kostrbatý, neumělý a neohrabaný... takže se vlastně ani nedivím tehdejšímu skepticismu Dobrovského ohledně budoucnosti naší řeči.
Jsem ráda, že jsme se i díky úsilí našich vlastenců v dalších fázích NO dokázali vzchopit... A knihu vřele doporučuji, i přes uvedené nedostatky v předmluvě: jsou věci, za které knihy prostě nemohou...

85 20.03.2024

Tuto knihu napsal S. King evidentně pro své fanoušky: aby je potěšil, aby jim nějak zpříjemnil, vyvážil a možná i vysvětlil ten zážitek jakéhosi děsivého "temna", jehož se ve svých knihách tak často až fyzicky dotýká. Ale hlavně ji napsal kvůli sobě, aby ulevil svému svědomí a zároveň i odhalil svou vnitřní "temnotu", s níž se potýká. A hlavně aby se to dobře prodávalo, neboť jeho jméno bylo již v době vydání značkou, která vydělává, a on prostě ví, jak to má zařídit.
Již ten název je matoucí: v knihovnách je kniha řazena mezi literární vědu, přestože tam vlastně nepatří: většinou jde o zápisky ryze memoárového charakteru, které se ovšem poněkud zvrtnou a najednou se ubírají cestou ke zcela jinému žánru: tvůrčímu psaní. A jakmile spisovatel odkryje své karty, začne sem otevřeně vkládat daleko více "poučených" rad a mouder o tom, jak správně psát, hlavně dialogy... jak "lepit a skládat" součástky textu tak, aby vůbec držel pohromadě... to vše bohatě prokládané jeho osobními zkušenostmi, a své výlevy ještě zaštítí celou řádkou slavných jmen...
Tak tohle teda NE. Už jen ta opovážlivost, s níž hodnotí /a kritizuje/ díla slavných autorů, jimž nesahá ani po kotníky. Tváří se, že vstupuje na pole literární vědy, ovšem celý text je pouze o jednom jediném - o jeho osobě. Podává nám o sobě obraz, jaký chce, abychom si o něm udělali. Taková šikovná manipulace čtenářovou myslí - vždyť v tom je profesionál.
Jeho knihy jsem četla v době dospívání, v určité fázi mého života patřily k mému "čtenářskému vývinu" stejně tak, jako dobrodružné romány a Mayovky předtím kralovaly mému dětství. Časem mi ovšem přestaly stačit, můj čtenářský zájem se přesunul zase někam jinam. Někdo u jeho knih zůstává, musí je číst opakovaně a zároveň sleduje jeho další produkci /vždyť se jedná o velmi plodného autora, navíc se světovým renomé/, někdo z nich vyrůstá jako ze střevíců, které mu jsou náhle malé, a obojí je zcela přirozené. Neupírám mu bohatou fantazii, tvůrčí potenciál s talentem od Boha, ale větší dávka skromnosti by mu rozhodně neuškodila.
Tato kniha je navíc koncipovaná pro americké reálie, kvůli čemuž nám spousta souvislostí zbytečně uniká, bohužel se v ní objevují i odkazy na téměř neznámé spisovatele.
Nečetla jsem ji celou - nechtěla jsem "zabíjet čas" tak zbytečně dlouhým textem, který mne nijak neoslnil, natož aby mne nějak obohatil. Spíš se jednalo jen o jakési "listování", hledání toho, co mne zaujme - občas se zadařilo, většinou však ne. Vybrala jsem si ji kvůli letošní ČV, bylo to trochu "násilné", neboť díla Kinga a Austenové mě zcela míjejí.

85 28.12.2023

Poněvadž nijak nemusím ten zuřivý shon, humbuk a mediální tlak, který se dostavuje každý rok pravidelně ve stejnou dobu, kdy všichni naráz "zešílí" a paradoxně si navzájem přejí svátky hlavně "klidné a pohodové", rozhodla jsem se, že si letos na Štědrý den přečtu něco zvláštního. Něco, co se Vánoc týká, ale co souzní s mými pocity - a tak jsem zvědavě hrábla po této krátké pohádce. Zajímala mne z několika důvodů: její filmová verze si získala značnou popularitu, znala jsem ji z příručky 2x101 knih pro děti a mládež a autor ve svých populárních knihách pro děti používal tzv. anapest, tříslabičnou stopu, složenou ze dvou nepřízvučných slabik a poslední přízvučné, což je v prozodickém systému češtiny prakticky nerealizovatelné.
Kniha ve mně ovšem vyvolala rozporuplné pocity, přestože vyznívá pozitivně. Vždyť je to tak hezké číst příběhy o napravených mrzoutech, jimž se nějakým zázrakem "změní vidění světa" a oni zase začnou prožívat radost.
Je to tak krásné věřit šťastným koncům smíření, kdy se v srdcích těch nejzahořklejších samotářů něco zlomí a oni projdou prudkou proměnou - k lepšímu. A kdy jindy prožívat právě takové pohádky než o Vánocích, kdy se i duše jinak skeptického dospělého nechává těmito konci ráda unášet.
Krajně nesympatická postava zatrpklého Grinche do takového schématu přesně zapadá. Ale něčím se i vymyká: svým konáním loudí úsměv na tváři - vždyť ten je tak ošklivý, až je krásný! Vzbuzuje sympatie: každý mu musí bezděky fandit, ať chce či ne, přestože se usmívá naivitě jeho jednoduché rovnice: nebudou dárky, nebude výzdoba - nebudou svátky, nebude kravál!!! :-) Ten příběh má své kouzlo, i když ti starší a sečtělejší samozřejmě vytuší, kudy se děj bude ubírat, kam směřuje autorův záměr - že duch Vánoc není jen o darech a předmětech svátky charakterizující, ale o hodnotách, které s sebou svátky přinášejí. O naději, víře, odpuštění, ale i o pocitu sounáležitosti, který by v nás měly vyvolávat. Autor už v roce 1957 (!) kritizoval stoupající komercializaci největších křesťanských svátků, ovšem žádné vyslovené mentorování zde nenajdeme.
Také musím pochválit jeho krásné ilustrace, které knihu doprovázejí: jsou velmi vydařené, vtipné a do textu se hodí.
Co mi zde však hodně, hodně nesedí, je samotná básnická forma. Za ty verše bych překladatelce nejraději vyprášila kožich, ale protože jsou Vánoce, nebudu podporovat násilí :-) Působí laicky neučesaným až křečovitým dojmem. Jakoby se překladatelka snažila té původní verze držet ze všech sil, jenže již poněkud zapomněla na přirozený rytmus jazyka českého a četné krásy výrazových prostředků, které sám o sobě nabízí... Vím, že to byl úkol těžký, skloubit autorovu poetiku s češtinou, a mrzí mne to o to víc, že v překladu se určitě ztratilo cenné množství jeho slovních hříček. Těžké říct, zda by nebylo lepší rovnou zvolit prozaickou formu vyprávění, ale obojí má svá úskalí.
Film jsem zatím neviděla, věřím, že je zajímavý, i když jde o zcela jiné médium. Hodnotím knihu - těžko říct, jestli se ještě někdy objeví kvalitnější a lepší překlad, zvlášť když jde - z hlediska formy originálu - o tak náročný text. Jsem ráda, že v češtině je vůbec k dispozici, přičemž to není nijak dávno, co vyšel. Navíc si myslím, že dětem jsou nějaké rytmy ukradené: pro ně je nejdůležitější příběh. A ten tato útlá knížka rozhodně nabízí.

"Pak se Kdovíci usadí ke stolům, staří i mladí, celé rody!
To budou hody! To budou hody!
To vám budou zas takové HODY!
HODY!
HODY!
HODY!
K večeři všichni nachystají kdovíkovského kapříka
a při tom pomyšlení se Grinch už docela zajíká!"
"A pak dostal nápad!
Příšerný nápad!
ANO, TO TEHDY GRINCH
DOSTAL SKVĚLÝ, PŘÍŠERNÝ NÁPAD!"

85 26.12.2023

Říká se, že lidé se buď dělí na milovníky koček, nebo milovníky psů - já miluju oboje. Fascinuje mě také svět koní, kteří ve mě však vzbuzovali poněkud rozporuplné emoce: respekt, úctu, ale i lehkou paniku. Slovo "kůň" ve mně pokaždé asociovalo scénu, jak se náš vlčák zuřivě vrhá na sousedovic kobylu, zatímco já za ním bezmocně vlaju na konci vodítka. Tuto očividnou provokaci si ona čtvernohá "dáma" rozhodně líbit nenechala a jen díky duchapřítomnosti jejího jezdce jsme toto "nedorozumění" ustáli všichni, bez újmy na zdraví.
Není divu, že tihle úctyhodní obři pro mne ještě dlouho zůstávali tajemní a nedostupní a já si od nich udržovala patřičný odstup. Možná by se tak dělo až dodnes, kdyby... kdybych se před lety neseznámila s kamarádkou, která jednoho vlastnila, a tak dlouho o něm básnila a pěla na něj ódy, až mě přesvědčila k návštěvě.
"Ale to si pamatuj - NIKDY, nikdy před ním nesmíš vyšilovat, hlavně žádný zmatky, pěkně v klídku, jasný?" kladla mi na srdce před tím osudovým setkáním. Jenže to se snadno řekne, když srdce bije na poplach a nohy by nejradši vzaly roha, panická ataka jak vyšitá. Stála jsem u ohradníku a němě přihlížela, jak se k nám řítí nejmíň tunový kolos. Kolem hlavy cosi jako dredy, tělo pokryté jakousi cementovitou hmotou, bahno od kopyt stříká do všech stran. Tohle že je ztělesnění elegance? A než stačím vykřiknout, ta hora svalů zaparkuje tak akorát přede mnou. "Valach, Kinský kůň, jménem Hebouš... no není nádhernej?" dme se pýchou kamarádka a hned mne uklidňuje: "Jen si ho pohlaď, on je mazlivej..."
Některé okamžiky jsou nezapomenutelné. Některé okamžiky přetrvávají věčnost: zaryjí se nám hluboko do duše a zůstávají v nás, zakonzervovány v hlubinách paměti, a ubíhající čas neubírá jejich kráse.
Když jsem mu pohlédla do očí, zatajil se mi dech: točil se se mnou svět, a já se propadala kamsi do hlubin, já se v nich topila a ztrácela, tak maličká, tak neskutečně malinká v těch zornicích, jako v nějakém bizarním zrcadle...
Ty nádherné, obrovské, černé oči mne rentgenovaly, díval se na mne tak zvláštně, jak kdyby viděl až na dno mé duše a ještě dál, až do těch nejtemnějších zákoutí... a já pochopila, že jsem ztracená, nadobro, dočista. Ne, nesejmul mě kopytem. Stačil mu jen jeden jediný pohled: nechal se hladit a evidentně si to užíval.
A tak jsem se nechala zlanařit: kamarádka musela na rok odjet pryč a já jí slíbila, že se během té doby o milého koně, který se brzy stal mým "koníčkem", postarám. A nebylo to nijak složité: krmiva i prostoru měl dostatek, mým úkolem bylo pouze čistit výběh, přidávat seno a sem tam ho vyhřebelcovat, navíc jsem na tu péči nebyla sama.
Hebouš byl absolutní flegmouš a pohodář, bez jakýkoliv známek agrese, a vůbec nevadilo, že jezdit na něm neumím: jeho blízkost a starost o něj mi bohatě stačily. Byl skvělý, jen jeden nešvar měl: moc rád se rochnil a bahnil. Sotvaže jsem ho vzorově umyla, vyhřebelcovala a učesala, vzdorovitě pohodil hlavou - a uháněl na konec výběhu, kde bylo bahniště, v němž se s požitkem vyválel. Milovala jsem ho a on to dobře věděl: mé laskání přijímal jako svátost a projevy mé péče si neskutečně užíval.
Občas jsem mu dopřála i procházku po okolí a jednou mi snad všichni čerti nakukali, abych se s ním "jen tak proběhla". Jak jsme tak spolu kráčeli po malé asfaltce, zachtělo se mi náhle pořádně se rozběhnout, ne, přímo letět, dopřát si radost z pořádného pohybu... a tak jsem zrychlila. Ta extáze byla nepopsatelná: endorfin si podával ruce s adrenalinem, chtělo se mi křičet blahem, smála jsem se, pusu od ucha k uchu v nádherném momentu štěstí: sladit pohyby a jako jedno tělo, jedna duše rozrážet vzduch, nést se prostorem, nadšením přivírat oči a smát se, pořád se smát, dokud... se mi z rukou nevysmeklo vodítko. Ano, je snadné uvést koně do cvalu, ale zastavit jej, to je horší, kůň není pes - a tak jsem jen bezmocně přihlížela, jak se nezadržitelně blíží k hlavní výpadovce do města, a chtělo se mi křičet bezmocí a nevydala jsem ani hlásku... Ale on dobře věděl, kde najít dobroty, sladkosti spadlé z nebe, čerstvé plody jabloní - zastavil se u sadu a ještě po mně hodil vyčítavý pohled, kde se jako toulám... Ještě dnes se musím smát, jak se mi ulevilo...
Je to už pěkných pár let, čas ho přivál, čas ho odvál, ale vzpomínky, ty zůstávají. Vybaví se mi, kdykoli se podívám na tuto knihu, kterou jsem tehdy dostala od kamarádky jako dárek. Hodí se nejen všem milovníkům koní a chovatelům, ale i těm, kteří se o koně zajímají. Najdou zde ty nejzákladnější informace, zajímavosti a poučení.
Kniha je rozdělena do několika částí. V části první se dozvíme něco o původu a vývoji koně, jak se dostal k lidem, o jeho smyslech, anatomii a chování. Část druhá je zaměřena na péči, co je pro něj zásadní a na co by případný majitel nesměl zapomínat. Třetí část se věnuje péči o zdraví, probírají se v ní různé druhy onemocnění a jak jim předcházet. Čtvrtá část je zaměřena na jezdecký sport, jaké jsou typy drezury a podobně, zabývá se i koni pracovními. V páté části se dozvíme vše podstatné o plemenech koní a jejich členění, část šestá je zaměřená na koně slavné, jakou roli sehráli v dějinách a kultuře. Nechybí ani slovníček, užitečné rady a další doporučená literatura. Pro všechny zájemce o tematiku koní mohu jedině doporučit.

85 12.12.2023

Z vyrovnané řady dětských knih na polici v mé knihovně na mě vykoukl - Slabikář. Knížka, která mě provázela první třídou, z níž jsem se v roce 1986 učila postupně číst a rozumět písmenkům.
Nedalo mi to a zvědavě jsem jej prolistovala. Zajímalo mě jediné: do jaké míry do nás, malých a neznalých budoucích "proletářů", zkoušeli vkládat ideologii. Musím říct, že jsem byla zděšena, i když ne tolik - k dokonalé hrůze totiž chyběly zmínky o "nadšeném vítání rudoarmějců během osvobození rudou armádou", opěvování profese kosmonauta a oslava česko-sovětského přátelství :-)
Slabikář se zpočátku tváří "nevinně" - hezké a výrazné ilustrace v doprovodu slabik, které se pomalu mění na klasické věty jednoduché typu: "Ema solí, máma mele, Pepa láme, máme maso", atd... Vyluzují mi úsměv na tváři při vzpomínce, jak jsem se s tím čtením nadřela, a jak mě bavilo, když "Jula jela sama na kole a Pepa jásal." :-) Jenže jak listuji knihou, s přibývajícími písmenky, slabikami, slovy a větami "přituhuje". A začíná mě pořádně mrazit: "Ema: Máte lesy? Léna: Ne, ale máme lány polí." Když dojde na vánoční svátky, jsem velmi natěšena, co se dozvím, mám radost, že se vůbec slaví, jenže: kam se ztratil náš, český Ježíšek? Takže se aspoň utěšuji tím, že autoři již do kontextu nezapojili "hodného Dědu Mráze".
Slabikář mi nabízí možnost prožít celý rok ve spojení s přírodou a zvířaty, je skvělý v tom, že obsahuje krátké pohádky, různé říkanky či bajky a jednoduché hádanky... ovšem jako protiklad k tomu všemu - nezbytná urbanizace a technické vymoženosti moderní společnosti:
"Jiřík pozoruje, jak jeřáb zvedá panely. To bude vysoký dům! Jiříkovi se zdá, že sahá až do nebe. Víte, kdo staví domy? Co přivezou z továren, než bude dům hotový?"
"Traktor frk frk na silnici
spěchá frk frk k oranici.
Bude frk frk orati
bez koně a opratí."
Asi nejvíc mě však zaráží zmínky o zaměstnání rodičů, kdy jsou nejvíce vychvalovány dělnické profese:
"Můj bratr už také pracuje. Je traktoristou. Má úplně nový zelený traktor. Každý den ho čistí. Jezdí na pole. Včera oral celý den. Až do tmy jsem vrčel, jak jeho motor vrčí."
"Náš Zdeněk je voják. Vojáci nás chrání. Jsou stateční."
Samozřejmě nesmí chybět májová píseň o míru:
"Leť, naše holubičko bílá
a potěš všechny domovy,
aby tvá křídla všude byla
jak kvetoucí den májový."
Takže nezbývá než se rozloučit slovy: "Mír všem lidem na světě." A já jsem vážně moc ráda, že naši potomci již dlouho nemusí takové nenápadné a děsivé "vymývání mozků" odmala podstupovat. Plus vidím pouze v jediném: na příkladu podobných knih demonstrovat, co všechno propaganda dokáže... a nenechat minulost spát.

85 04.04.2023

Také tato "rukověť správného chovatele" je podobná všem ostatním příručkám z nakladatelství RF Hobby. Majitelé psů, ať už zkušení či nezkušení, zde opět najdou nezbytné poučení ohledně svých čtyřnohých miláčků. Prakticky "v kostce" je tu rozebráno vše důležité a podstatné: obecné rady, výběr plemene, jak krmit, zdraví a péče, základní výcvik, zábava se psem.
V knize se řeší i další zajímavé otázky: zda mít či nemít psa v kanceláři, jaké je jeho případné soužití s kočkou, jak si vybrat psa - zda fenu či psa, s papíry či bez nich, které potraviny jsou toxické a nebezpečné, jak předcházet obezitě, jak o něj pečovat ve stáří... a nechybí ani zásady první pomoci. Závěrečná kapitola věnovaná výchově a výcviku psa je doplněna i o informace o psích sportech a nápady na hry a hlavolamy. Velmi vtipné je i roztřídění vhodných psích plemen do kategorií: gaučáci, psi na venkov, sportovci, strašpytlové, dobráci, tvrdohlavci, nejdražší plemena a zapomenutá plemena. Najdeme tu bišonka, baseta, havanského psíka, mopse, bobtaila, českého fouska, několik druhů teriérů, ale i brabantíka, mudi, korejského jindo, patterdale teriéra, tibetskou doga, kai kena a další. Pokud si nejsme s pořízením správného pejska jisti, můžeme si navíc udělat i malý test. Třídění zde uvedené musíme brát s nadsázkou - oficiálně totiž psí plemena řadíme trochu jinak, podle jiných kritérií. Každopádně kniha jako základní vhled do problematiky chovu psů bohatě postačí, nechybí ani bohatá fotodokumentace, také formát je to praktický, takže mohu jen doporučit.

85 03.04.2023

Milá a příjemná jednohubka o radostech i strastech života lidí, kteří můžou být právem rozmrzelí z toho, že se blíží nezpochybnitelný konec jejich existence, ale oni se rozhodli neházet flintu do života a hodlají ze života urvat vše, co jen můžou. Jde o veselé, nebo aspoň trochu vtipné, historky seniorů z míst, kam je šikovně "odlifrovali" jejich příbuzní, příběhy lehce ironické a zábavné, momentky s přídechem sentimentu z míst, kde se setkávají, kde se baví, kde bývají nerušeni, pokud hledají klid. Někteří se již nemohou dočkat pobytu v domově důchodců, své penze a hlavně tedy času, vyplněného pouze svými zálibami... ovšem to by v tom nebyl čert, aby se pokaždé něco nezvrtlo /a nezrodila se zajímavá zápletka/ :-)
Pod tím nánosem patiny "pozdních krás života" však brzy vycítíme jisté rozpory a nesrovnalosti, v jedné chvíli doslova až "bublající" problémy, které se mocně derou na povrch, před nimiž nelze utéci: chamtiví příbuzní bažící po dědictví, vztahové neshody, věkové rozpory, zdravotní potíže, nečekaná milostná vábení... Zdá se mi, že autor trochu "tlačí na pilu", vyznění těch povídek je až příliš rozjařené a rozverné, jako by záměrně opomíjel smrt, která se ke stáří také váže. Texty většinou stojí na situační komice a dialozích. Autorův styl se mi ale moc líbil: jsou pro něj typická dlouhá souvětí plná neotřelých přirovnání, synekdochy i zajímavé metafory - a asi nejvíc jsem si užívala výrazů, které používá: sáhl pro ně do obecné, hovorové češtiny a nářečí, nebál se však ani slov expresivních a deminutiv. Velmi mne pobavil popis skupiny žen, nazývaných "Drápalčin babský klan". Při čtení jsem se opravdu bavila a myslím, že inspirace Hrabalovými pábiteli je zcela zřejmá.

"Obzvlášť si budu vychutnávat příjemné čekání na dopolední zazvonění paní doručovatelky České pošty, nesoucí mi důchod, která mi na kuchyňském stole pěkně rozloží ty nádherné barevné cenné papírky se znaky české státnosti. Tyhle papírky mi zpříjemní důchodový věk a umožní veškeré rozkoše, jež mi dovolí mé zdraví, a já si budu užívat sladkého nicnedělání, tak jak to mají ve zvyku ti vyslunění Taliáni, pokud nemusí nic dělat a vyvalují se v pohodičce celý den."
"Babička si potrpěla na tituly a stále nadbíhala svým vrstevnicím, které si potrpěly na maloměšťácké tituly i v nově nastoleném socialistickém režimu, i když to bylo proti nově vznikajícímu třídnímu uvědomění a už se to po válce nenosilo, zvláště v období znárodňování a odbourávání třídních vrstev. A tak naše babička, trpící mindrákem maloměšťáckých titulů, stále poklonkovala paní vrchní radové, paní vrchní revizorové, paní prokuristové, paní doktorové a jiným titulovaným paničkám, odloženým soudruhy do starého železa, neustále jim, jak říkal náš děda, lezla do zadku a posluhovala jim."
"Dědeček byl machr na zpracování všeho, z čeho šla vypálit domácí samohonka. Pálil slivovici ze všeho, co se dalo naložit, co kvasilo, bublalo, pěnilo a rozlévalo se svou kvasící vůní po celé jejich ložnici, která byla proměněná v jakousi kvasírnu. Veškeré skříně a odkládací prostory byly zaplněny sklenicemi a demižony, v kterých to bublalo, kvasilo a dozrávalo až do doby, kdy děda usoudil, že je vše dozráno a dobubláno, a rozhodl se zahájit lihopalné slavnosti."
"Špacíroval jsem se parčíkem v odpoledním sluníčku a užíval si svůj velice lukrativní důchod, jímž mne obdařila Česká správa sociálního zabezpečení. Obhlížel jsem slunící se dříve narozené, užívající si sluníčka, jež jim festovně pražilo do revmatických kloubů či zarudlých tváří, připomínajících přetopený kotel parní lokomotivy, náznak to teplotní hypertenze vyvolené poledním žárem."

85 22.03.2023

Velmi zajímavá a poutavá kniha z kategorie non fiction, zvláštní sci-fi, spjatá se skutečným prostředím, odehrávající se v reálných kulisách 90. let na ostrovech ve Švédsku. Autor v ní dětskýma očima nahlíží na jeden obří experiment zvaný Smyčka, díky němuž lidé mohli snad i cestovat v čase. Ve vzpomínkách se vrací do minulosti, do kulis již rozpadajícího se světa zrezivělých pozůstatků monumentálních staveb a podivných strojů, které ho nepřestávají fascinovat. Rekonstruuje průběh všech důležitých událostí, které měly zásadní vliv nejen na osudy všech lidí z ostrovů, a co nejvěrohodněji se nám snaží přiblížit svět, který ve skutečnosti nikdy nebyl.
Jedná se o jakési "memoárové záznamy", občas doplněné "skutečnými" reportážemi z dobového tisku: různě dlouhé texty připomínají spíše směs bizarních povídek, příběhů a zážitků z minulosti, která se tváří tak skutečně, že bychom ji autorovi snad zbaštili i s navijákem. Napomáhají tomu i jeho zcela věrohodné, úchvatné a dech beroucí ilustrace, které texty šikovně doprovází - v první chvíli jsem se i já nechala oklamat, než mi došlo, že jde o velmi povedenou fikci :-) Nesmím opomenout nejen skvělou technickou propracovanost jeho kreseb a maleb, ale i značný rozsah vědeckých poznatků, které nám předestírá.
S chutí a ráda jsem vstoupila do jeho svět a nechala se jím doslova unést. Jenom jedinou výtku bych měla k většímu formátu knihy, takže je poněkud neskladná, ale přenášet se ještě dá. Její velikost vlastně chápu: díky ní nám zase neuniknou podstatné detaily. Mohu jedině doporučit.

85 23.02.2023

Skvělá kniha pro děti - obsahuje vše, co má taková kniha mít: zajímavé téma, silný příběh s velkou dávkou napětí a dobrodružství, tajemství, pevné přátelské vazby, atraktivní reálie, věrohodné postavy. Mladší čtenáře oslovuje i díky tomu, že problémy, s nimiž se hrdinové setkávají, velmi připomínají jejich vlastní svět všedních starostí /škola, šikana, úspěchy a neúspěchy, vztahy/. A to i přesto, že se děj odehrává ve smyšleném prostředí kosmické lodi.
Je znát, že autor něco o vesmíru ví, a své znalosti nám nenápadně podsouvá. Zároveň precizně pracuje s naší pozorností: v momentě, kdy se nám zdá, že děj již sklouzává do jisté rutiny, objeví se nečekaný zvrat, a spolu s tím i spousta dalších otázek. Jeho fantazie je obdivuhodná: i proto mě mrzí, že tak trochu "vykrádá" Harryho Pottera. Je ovšem chvályhodné, že tyto reálie, postavy a motivy umístil do naprosto odlišného prostředí a přebudoval je po svém, čímž vznikl příběh zcela nový a tím i jeho vlastní.
Akorát postavy mají již pevně daný vyhraněný charakter, takže jsou buď jasní "záporáci", nebo "klaďasové". Text se díky tomu neobejde bez několika klišé, ztvárněných např. v podobě jakýchsi "outsiderů", stojících proti skupině "vyvolených", a samozřejmě nechybí postava "zlého" profesora, který těm "snaživým" neustále škodí.
Zajímavý je i originální jazyk a zvláštní výrazy: HOP = Hadice Odborné Pomoci/, letkus, graviton, PROS = Pouzdro Rychlé Ochrany Skafandru, gravitační křídla, pátrač, Insekti = hmyzáci, gravitechnika, exobiologie, hydroponické pěstitelství, G-Mech, přístroj sextant, gravibal = hra připomínající famfrpál od H. Pottera, záchranný modul, úniková kapsle... Zdá se mi však, že některá použitá cizí slova jsou dětem od 9 let bohužel ještě nesrozumitelná. A zpočátku mě i lehce iritovaly časté zmínky a přirovnání o kaktusech, které byly snad všude, dokonce i v jídle :-)
Kniha působí dojmem, že jde o první díl chystané série. Epizoda prvního ročníku se sice uzavře, ale konec je otevřený a vysloveně volá po dalším pokračování: je zde příliš mnoho nezodpovězených otázek a faktů, které žádají vysvětlení. S povděkem jsem zaregistrovala, že již vyšlo druhé pokračování, a moc se těším, až si jej přečtu. Kniha se mi moc líbila, byla jsem příjemně překvapená: četla jsem ji docela dlouho, ale o to víc jsem si čtení vychutnávala. Zároveň musím ocenit i krásné ilustrace, které text doprovází.

"Oba museli vypadat jak propíchnutí kaktusem..."
"Alice byla zelená jak čerstvě rozříznutý kaktus a podobně se i tvářila."
"Jakmile Tomáš uchopil graviton oběma rukama, ucítil jemné brnění. Disk ožil, nepatrně se vzdálil od natažených prstů a v jeho středu se rozzářilo slunce obíhané planetkou, přesně jako tomu bylo u gravitonu profesora Pulsara. Tomáš zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit. Umístil prsty do správné vzdálenosti okolo disku, a jakmile ucítil bod, vystřelil ho přes všechny dráhy mimo přitažlivost středu. Disk se rozzářil."

85 29.01.2023

Který z nich je nejlepší,
ten, který je nejhezčí?
Ten, který se nejvíc blýská
díky čemuž srdce výská?
Ten, který nás okrášlí,
který radost přináší?
Nebo ten, co skrytě léčí
když chováme ho ve své péči?
Růženín či axinit
rubín, safír, morganit?
Achát, křišťál, olivín...
Kdo z nás není podivín
co kamínky různé sbírá
s úctou je pak v rukách svírá.
Mají v sobě moc a sílu
v uzdravení nesou víru...
Na začátek jsem si dovolila trochu tematicky zarýmovat :-) Ze zájmu jsem sáhla po publikaci z oboru, který je mi přeci jen poněkud vzdálený - s mineralogií jsem se naposledy setkala na střední škole. Je určená spíše odborníkům - gemologům, mineralogům, šperkařům, sběratelům a obchodníkům - ale i široké veřejnosti, která se s drahými kameny setkává jen příležitostně a má zájem je poznat v širších souvislostech. Najdeme zde i takové šperkové přírodniny, jako perly, jantar či korály. Dozvíme se nejen údaje o jejich vzniku, nalezištích, vlastnostech, oceňování a způsobu péče o ně, ale i o historii jejich použití a účincích, jaké jim přisuzují astrologové a léčitelé. U žádného z pojmů nechybí chemický vzorec a ikony např. ohledně broušení, zbarvení či znamení zvěrokruhu. Orientaci v knize poněkud ztěžuje fakt, že hesla nejsou řazena abecedně: jednotlivé kameny jsou barevně rozlišeny do pruhů na bocích stránek dle oblíbenosti na hlavní /žlutý/, vedlejší /zelený/, obecné /hnědý/ a raritní /fialový/. Pokud hledáme nějaký konkrétní, můžeme jej lépe vyhledat pomocí rejstříku. Musím však ocenit bohatou fotodokumentaci se záběry, nad nimiž se až tají dech.

85 14.11.2022

Od anděliky přes meduňku po zeměžluč - udělejme si poutavou exkurzi do světa bylin. Lidové léčitelství má nejen u nás hluboce zakořeněnou tradici, a není snad nikoho, kdo by pomoci nějaké léčivky občas nevyužil. Určitě každý z nás má někde doma zašité sáčky s levandulí, heřmánkem, mateřídouškou, meduňkou... nebo při vaření používá dobromysl, majoránku, kmín a jiné přísady, aby si vylepšil chuť. Pamatuji ještě doby, kdy jsme jako děti, v rámci pofidérního "systému centrálního hospodaření", od jara do zimy "nuceně nenuceně" sbírali nikoliv odpadky, ale dary matičky přírody, a za tento vysušený sběr jsme dostávali drobné odměny. Bříza to jistila - zpětně uznávám, že jsme se k listnáčům nechovali nijak ohleduplně, možná by se dalo mluvit i o "cíleném plundrovacím ataku"... Ale aspoň jsme věděli, co kde roste a čím nám to může být užitečné, což dnešním dětem již bohužel uniká... I když bylinky jsou v současnosti zase "in" a zažívají obří boom, za což pořádný "bum na hlavu" dostal akorát česnek medvědí /mimochodem v příručce neuvedený/, na něhož se pořádají doslova masové hony.
Atlas jsem objevila v naší knihovně. Polozapomenutý, zastrčený mezi řádkou větších knih... Hned jsem ho vytáhla na světlo a s chutí jím zalistovala. A listuji v něm ráda dodnes - nejen z jisté dávky nostalgického návratu do dětství, kdy mi pomáhal s určováním problematických rostlinek. Ti, kteří se rádi nechají poučit, zde najdou velmi cenné informace nezbytné k získávání hlubších znalostí. Svým obsahem je stále aktuální, třebaže některé informace již samozřejmě neplatí, hlavně co se týče názvů uváděných zemí - není divu, že mě sem tam pobaví určitou podbízivostí své době. Navíc je psaný drobnými písmeny, což pro některé čtenáře může představovat problém, ale jinak mu nemám co vytknout. A ty ilustrace! I po letech se tají dech. V úvodu nás čeká zasvěcený výklad o významu léčivých rostlin a důležitých látkách, které produkují, o jejich správném sběru, sušení a skladování, popř. o jejich pěstování a šlechtění. Následuje přehledný kalendář jejich sběru, slovníček užívané terminologie a samotný atlas. V závěru nechybí seznam použité literatury a přehledný, abecedně řazený věcný rejstřík. Knihu mohu jedině doporučit, svým kapesním formátem se hodí přímo i na výlety do přírody.

Zaujal mě text k pukléřce islandské, rostlině, která je v současné době nezbytnou složkou všech "cucacích" bonbónů při nachlazení: "Obsahové látky určují použití drogy při zánětech horních cest dýchacích, proti kašli, při nechutenství a zažívacích potížích /také ve zvěrolékařství/. V lidovém léčitelství byla droga dříve vyhlášeným prostředkem k léčení tuberkulózy. Antibiotické účinky kys. usnové využívají v SSSR, kde se vyrábí její sodná sůl a používá k ošetření hnisajících ran. S objevem nových antibiotik význam pukléřky jako drogy značně poklesl, zůstává však vhodným léčivem při některých chronických onemocněních, na něž antibiotika již účinně nepůsobí. Patří k tradičním léčivkám severských oblastí, ale do většiny evropských lékopisů byla zařazena až v 18. stol."

85 09.11.2022

Tak trochu jsem probírala svou knihovnu, objevila jsem spoustu pokladů a mezi nimi i toto leporelo. Nenásilnou formou seznamuje děti s cykly v přírodě a jejími proměnami. Krásně vystihuje vztah malého Martínka k jabloňce, jedinému stromu, který jim roste na zahrádce. Skrze ni uvědomuje své emoce, probouzí se v něm touha o něco pečovat, zájem i starost. Autor pak tyto pocity dovedně přenáší na malé čtenáře, kteří se s Martínkem mohou sami ztotožnit. Velmi úsměvně působí pasáž, v níž tatínek šikovně Martínkovi vysvětluje, k čemu se hodí postřik, tedy "ta zvláštní voda, aby nám brouci nemlsali jablka, hrušky a švestky". Když to vezmu s nadhledem, tak před sebou máme první publikaci o tom, jak z dítka udělat vnímavého zahradníka :-) Eduard Petiška je záruka kvality, ve spojení s ilustracemi Heleny Zmatlíkové přímo nádhera. Jenom styl lehce pokulhává, hlavně co se týče vyváženosti přítomného a minulého času, což je škoda. Ale věřím, že malí čtenáři se přes tento detail klidně přenesou. Kniha se hodí do rukou nejen nejmenším dětem, ale i malým čtenářům, kteří již sami zkoušejí číst.

85 08.10.2022