SlamLenka komentáře u knih

Možná i tím, že je sama poslední dobou píšu, začínám víc přicházet na chuť povídkám. Pokud jde ale o Chimamandu Adichie, od ní bych si asi klidně přečetla i nákupní seznam, protože pokud mohu soudit podle jejích mnou už přečtených titulů, ona prostě psát umí. I její povídkový soubor Co ti svírá hrdlo hodnotím velmi pozitivně a vřele jej doporučuji.
Adichie nepotřebuje velký prostor, aby rozehrála čtivé a emotivní drama a pěkně si se svou hrdinkou pohrála, což mívá někdy až charakter hry kočky s myší. A o hrdinkách (tedy ženách) nemluvím omylem, protože mezi dvanácti povídkami v knize je jen jedna jediná, v níž nehraje žena tak úplně prim.
I když Adichie vypráví o hrdinkách ze zcela odlišného prostředí, než v němž žiju já, daří se jí výjimečně dobře zpracovávat to, co je skoro pro všechny ženy společné – to, jak s nimi jednají muži. Právě oni většinou udávají tón a určují, kam se jejich příběh vydá. A tady nenajdete moc hrdinek, jimž by se jejich situace dala závidět
Jestli mám nějaké konkrétní povídky vypíchnout jako ty nej, pak vám doporučím hlavně Americkou ambasádu, která ve mně rozehrála celou řadu emocí, a taky Niterný požitek – ty pro mě jsou nejsilnější. Ty slabší se v souboru hledají jen těžko.
Tohle byla výborná kniha, kterou se mi Adichie zase jednou zapsala o něco hlouběji pod kůži a kterou vám moc a moc doporučuji.

31.12.2023

Kdy jste naposledy brečeli u knihy? A kdy se vám to povedlo hned na samém jejím začátku, dříve, než jste se pořádně ponořili do podstaty příběhu? Mně docela nedávno
Evropanku jsem rozečetla v rychlíku do Prahy a můžu vám říct, že se na mě otočilo hned několik lidí. Evidentně jsem štkala tak, že to nešlo ani přes hluk železnice přeslechnout. To vše kvůli neskutečně sugestivně popsané porážce prasete, v níž jsem si nemohla pomoct, abych s ním necítila. Troufnu si tvrdit, že s tím nesouvisely moje osobní zkušenosti z porážek, které jsem vídala jako dítě, ani to, že dnes (i kvůli těm traumatům z dětství) maso vůbec nejím. Ostatně to není ani nějak krvavě vylíčené, naopak je to spíš hrozně citlivě podané. Alexej Sevruk mě prostě zvládl rozbrečet tím stylem vyprávění, který se mi zažral pod kůži.
Každý z nás někdy naslouchal monologu někoho staršího, kdo vypráví o tom, jak se žilo tehdy na vesnici – takové ty dlouhé a roztříštěné samomluvy, které jsou fascinující tíhou zkušenosti, ale také hutné a časem velmi náročné na posluchačovu pozornost, pokud se tedy nechce dostat do role pasivního přikyvovače, který ve skutečnosti vypravování ani nevnímá. A právě tak k vám ze stránek Evropanky promlouvá Marie. Právě pro onu hutnost to není úplně snadné čtení, navíc se Marie hned několikrát vrací k tíživým prožitkům osobním, rodinným i jiných osob z Polesí. A jak tísnivý dokáže být pohled do skutečné ukrajinské historie a do života staré ženy, která opustí svou vlast, to si snad dnes každý umí představit. Ne nadarmo má navíc román podtitul Historky z Polesí – Marie totiž opakovaně vykládá i o osudech řady vedlejších postav, takže se člověk musí plně koncentrovat, aby s jejím povídáním udržel krok.
Román jsem si musela dávkovat, ale stále ve mně rezonuje a doporučuji ho, obzvlášť pokud máte rádi neobvyklé vypravěčské podání.

6 31.12.2023

Svědectví mě nadchlo, takže jsem se moc ráda zapojila do sbírky na Doniu, abych další tvorbu Niny Špitálníkové podpořila. Román Severka mi přišel s tím nejdivnějším (ač zároveň docela drsně pravdivým) věnováním a musím říct, že očekávání jsem měla velká.
Prvně jsem ovšem narazila na velmi strojený jazyk, s nímž jsem z počátku hodně bojovala. Později problém zmizel (zvykla jsem si, nebo se jazyk změnil?), tak jsem se mohla soustředit víc na obsah a konečně se začíst. Docela zajímavá je pozice vypravěčky, která sama sebe staví do role obžalované, která má pykat za to, jak se chovala ještě v době, kdy žila ve své rodné KLDR. V důsledku tu ale vůbec nejde o obžalobu jedné severokorejky, ale obžalobu systému, který takové osoby produkuje. Ri Jŏ-Čŏng by totiž s největší pravděpodobností vedla svůj mladý život úplně jinak, kdyby nevyrůstala v nesvobodné zemi, jejíž obyvatelé jsou víceméně jen loutkami, které vedou jiní, protože v případě, že by se režimu „vymkli z rukou“, nedopadlo by to pro ně nejlépe. Na druhou stranu mi v hlavě Ri Jŏ-Čŏng vůbec nebylo dobře, protože i když jsem ji v kontextu prostředí, v němž vyrůstala, docela chápala, bojovala jsem s vlastní morálkou, abych ji neodsuzovala Pak ale přišel ten dovětek k jejímu příběhu a já se neubránila lítosti.
Zatím mě více oslovuje Ninina publicistická tvorba, přesto jsem knihou mile překvapená, protože nejen že je to její románová prvotina, ale navíc je zajímavě koncipovaná. Bývalo by se mi líbilo, kdybych dostala více různých pohledů – třeba výpověď poškozené Kim Čŏk-U, která je tu bohužel jedinou protiváhou k obžalované, byla pro mě informačně obohacující.
Každopádně je to velice dobrá kniha a Nině přeji, aby podobně dobře vyšla i Tota lítá! =)

4 30.10.2023

Udělení literárního ocenění je samozřejmě lákadlo, takže když letos nobelistovi z roku 2021 vyšel konečně román v češtině, musela jsem ho hned zkusit. Ráj je určitě zajímavý, ale bohužel musím konstatovat, že jsme se s Abdulrazakem Gurnahem asi moc nepotkali.
Poměrně dlouho mi trvalo uvědomit si, co mě na příběhu tak rozčiluje, až jsem pochopila, že je to ta naprostá pasivita hlavního hrdiny. Dokud je Júsuf jenom klukem, dalo by se to i pochopit. Brzy je odtržen od rodiny, ocitá se v cizím prostředí mezi cizími lidmi a logicky je tak spíše pozorovatelem. Jenže jeho přístup k dění kolem sebe zůstává stejný po celou dobu jeho dospívání, mnohdy by navíc mohl aktivně zasáhnout, ale pořád zůstává tak nějak v pozadí a moc se neangažuje. Trochu aktivnější je sice v poslední části a ve vztahu k zahradě, ale ani tam není nijak významným aktérem děje, spíš jen loutkou, která se nechá příběhem provést.
Africké prostředí, v němž se román odehrává, je ale fascinující a člověk si zase dělá obrázek o „jiném světě“ a o tom, co mohou jiní považovat docela za běžné. A v tomhle duchu je to docela znepokojivé čtení, ač těžko říct, jestli tyhle moje pocity nevyplývají prostě z mé „evropské zhýčkanosti“ – nebereme snad za běžné právě to, v čem žijeme, respektive vyrůstáme?
Každopádně jsem Prostoru vděčná, že román opatřil skvělým doslovem, který mi trochu víc umožnil pochopit historické zasazení a souvislosti a asi se i zorientovat v symbolice Gurnahova jazyka. A to „asi“ tu nepoužívám náhodou. =)

1 30.10.2023

Kterak jsem se asi (dočasně!) přesytila komiksy
Nad tvorbou Jeffa Lemire jsem už dvakrát pěla ódu, proto jsem dala na doporučení a půjčila si u nás v knihovně i Bludiště. A bylo to skvělé, přesto jsem nebyla tak nadšená jako u předchozích dvou jeho knih. Čím to? Vážně nevím.
Faktem je, že nenacházím nic konkrétního, co bych komiksu vytkla. Naopak výborná mi přišla ona červená nitka rozdrbaného svetru, která se příběhem táhne a Willa jím coby hlavního hrdinu provádí. Miluju staré a polorozpadající se svetry a sama jeden už notných pár let tahám. Opět je to perfektně strukturováno a téma je chytlavé, navíc to v sobě zase nese značnou dávku symboliky, která je poměrně univerzální, přesto velmi poutavá. Jenže s mými emocemi to tentokrát nezacloumalo
Příběh je přitom o ztrátě, s kterou je pro člověka vždy nejtěžší se vyrovnat, tedy ztrátě milované osoby, zde dokonce dítěte – znáte něco bolavějšího? Při čtení jsem asi měla mít chuť fandit Willovi v jeho zoufalém bloudění a víře, že lze získat zpět to nejcennější, jenže já s ním sice držela pevně konec červené nitě, ale celou dobu jsem pochybovala
Byla na vině určitá dějová čitelnost? Nemyslím si – ta je ostatně plně kompenzována skvělým zpracováním. Tak proč?
Sama pro sebe tu záhadu budu muset uzavřít jako přesycení komiksovou literaturou, a tak si dám zase na pár měsíců detox. Ostatně i to nejlepší jídlo na světě člověku dokáže přestat na nějakou dobu chutnat, když se jím přejí. Radši si komiksy budu zase dávkovat po menších soustech.

1 30.10.2023

Zase jednou jedna z dlouho odkládaných knih. Koupila jsem si ji loni těsně před odjezdem mého muže do Afghánistánu (ne, není voják, byl tam s humanitární misí), ale protože jsem se pak o něj během těch tří měsíců bála, neměla jsem odvahu se do toho začíst, přece jen to není nejbezpečnější země, že? Konečně jsem se tedy ke knize Khaleda Hosseiniho, amerického lékaře a prozaika afghánského původu, dostala.
Lovec draků svým názvem může svádět k domněnce, že jde o fantasy čtivo, ale byť je to fantastický román, jeho příběh je zcela realistický a vychází ze skutečných poměrů v Afghánistánu. Mně to sice došlo až při bližším pohledu na obálku, ale co už =D
Byť vám román naprosto upřímně doporučuji, se stejnou upřímností vás také musím varovat, že to místy není moc lehké čtení. Příběh je v první řadě o přátelství, ale také o pocitu viny, zbabělosti, osobní nedostatečnosti a o životě pod břemenem vědomí, že se člověk nezachoval správně. Naštěstí to však není jen černé a Amír, který je protagonistou příběhu, po letech dostane příležitost, aby v dětství napáchanou křivdu jistým způsobem odčinil. Pobrečela jsem si, opakovaně Protože nejhorší je zlo, které se děje dětem
Až na jednu superhrdinskou pasáž, která mi přišla příliš vyhrocená, tomu vážně nemám do vytknout. A vyšla jsem z toho značně obohacená i co se týče znalosti afghánských poměrů a reálií.
Za mě jedno velké doporučení a zároveň bych Afghánistánu přála, aby se stal klidnou, stabilní a prosperující zemí, ideálně také demokratickou (zvláště pak to přeju jeho lidu, především ženám) inshallah!

15 07.10.2023

Bez nucení přiznávám, že nebýt chronický dočítač, asi bych to ještě během úvodu odložila. Příběh, jakým Nathaniel Hawthorne totiž román otevírá, je natolik nudný, zdlouhavý a s dějem samotného šarlatového písmene prakticky nesouvisející, že jsem se fakt nudila. Slavnostně ale mohu oznámit, že jsem se překonala a prokousala jsem se až k příběhu Hester Prynne, tedy ženy označené na hrudi výrazným vyšitým „S“ znamenající smilstvo. A vzhledem k tomu, že se děj románu odehrává v puritánské americké kolonii, asi chápete, že její osud nebyl zrovna lehký.
Hypermorální společnost mě vždy dokáže rozpálit, tady je to ale jen pozadí celého příběhu. Ono to v sobě má ještě další dramatickou linku a k tomu mi přijde, že Hesteřina dcera Perla, která se z onoho smilstva narodila, je skoro démonizovaným zpodobněním toho takřka hrdelního hříchu. Inu, přemáhala jsem se a tak trochu litovala, že jsem si radši v americkém kole nedala reread mého milovaného Steinbecka. Přesto musím uznat, že to v sobě cosi mělo, minimálně po jazykové stránce to bylo fakt dobré čtení, ač zároveň nesnadné.
Pokud mám vypíchnout to nejlepší z knihy, jsou to rozhodně ilustrace Mary Hallock Foote, které se objevily už ve vydání z roku 1878 ty jsem si nesmírně užívala, ačkoli místy tak úplně neladily s dějem (např. když byla Hesteřina dcera popisována jako osmiletá, ale vyobrazeno je dítě sotva čtyřleté), ale jejich propracovanost je úžasná.
Nakladatelství jsem ale vděčná i za výborný doslov, který by podle mého u klasiky neměl chybět asi nikdy.

07.10.2023

Hele, komiks, který jednou není od Jeffa Lemire! =)))
Tentokrát jsem sáhla do jiných vod a sáhla po komiksu, který napsal francouzský spisovatel sci-fi Serge Lehman a výtvarně zpracoval švýcarský ilustrátor Frederik Peeters. (A jestli vám Lehmanovo jméno nezní francouzsky, bude to tím, že jde o pseudonym.) Jejich společné dítě nese název Načmáranec a bylo to pro mě zase jednou čtivo z docela jiného soudku.
Když už čtu komiks, raději volím něco realistického, maximálně líznuté kapkou nadpřirozena. Tady to sice chvilku trvá, než se k fantasknímu světu dopracujeme, ale je přece jen docela značných rozměrů a do reality života trojice žen zasáhne fakt hodně. Na mě vlastně možná až příliš
Nevím, jak čtete komiksy vy, ale já se většinou po pár prvních stranách, kdy se primárně soustředím hlavně na text, víceméně zcela ponořím do kresby a prožívám celý příběh hlavně skrze něj. Ne že bych přestala číst bubliny, ale hlavně se nechávám unášet atmosférou příběhu, kterou nasávám z výtvarného provedení. Zafungovalo to i tentokrát, takže jsem se docela rychle ocitla ve Francii. Ostatně ta francouzskost jsem z Maud, Betty i Clary cítila z každého Peetersova tahu v jejich tváři, stejně jako ze stužky cigaretového kouře, který se stránkami hojně prolíná.
Zlo bylo na mě možná až zbytečně vyhnané do extrému, ale grafické provedení příběhu bylo vážně parádní.

3 07.10.2023

Vnímáte také, jak se téma smrti ve společnosti většinou vyskytuje jen ve dvou extrémních rovinách? Na jedné straně tu je jistá fascinace, kterou můžeme pozorovat např. v podobě řady true crime podcastů, vlny knih o sériových vrazích a také významného podílu detektivních a podobně laděných románů na literárním trhu a jejich velké čtenosti. Jenže tam se nás ta smrt tak nějak netýká, to jsou příběhy jiných Jako protipól je strach ze smrti a její stále přítomná tabuizace umírá se za zavřenými dveřmi, moc se o tom nemluví, ještě snad abychom si sami plánovali, jak se s námi má naložit poté, co naše duše opustí naše těla. A přitom se to týká nás všech. Někdo o tom možná občas přemýšlí, ale znám jen minimum lidí, kteří svou představu sdílí se svými blízkými.
Caitlin Doughty má jako majitelka pohřebního ústavu s tématem hodně zkušeností a letos jí u nás vyšla její druhá kniha pro dospělé Hledání dobré smrti. Autorka vás v ní vezme na rychlou exkurzi světem (do tří států USA a pěti dalších zemí), při níž vás seznámí s unikátními přístupy k nakládání s lidským tělem po jeho smrti. Najdete tu sterilní prostředí, v němž se můžete se zesnulým rozloučit zpoza skla, ale i národy, u kterých je běžné, že se zesnulými sdílí domácnost, než je konečně uloží na místo jejich odpočinku a i tam je pak navštěvují, mluví s nimi, starají se o ně a pořizují si s nimi fotografie.
Ať už máte o svém posmrtném životě jakoukoli představu (třeba i žádnou), důležité je, abyste se s ní dokázali smířit s tím, co nás nakonec všechny čeká. Právě přijetí té nevyhnutelnosti je podle mého základ, ostatně je to přirozená součást našeho bytí, no ne?
Za mě je to úžasná kniha a podobně skvělá je i ta Caitlinina předchozí, a to i navzdory poněkud bulvárnímu a zkreslujícímu názvu v češtině, tj. Tlouštíci hoří rychleji. A jsem zvědavá, zda u nás nakonec vyjde i Will My Cat Eat My Eyeballs?, v níž Caitlin odpovídá na dotazy dětí ohledně smrti. =)))

2 07.10.2023

Co se vám vybaví, když se řekne chladné oči? Já si je asociuju s necitelností a neschopností (nebo dokonce neochotou) brát ohledy na jiné, proto se pod jejich pohledem cítím zpravidla nesvá. Scarlett Wilková takové oči přiřkla hlavní hrdince románu. A protože jsou u Neonily tak významným rysem, dokonce podle nich román pojmenovala.
Ty chladné oči mě oslovily více než autorčin předchozí román, a to podle mě proto, že jeho hrdinka mi přijde mnohem jedinečnější a svébytnější než postavy v Až uvidíš moře. Neonila na mě sice prostřednictvím stránek nemohla přímo pohlédnout, přesto mě z ní místy mrazilo. Nejsilnější je pro mě určitě její příběh ještě z doby, kdy žila ve Smolensku. Když čtete, proč se rozhodla pořídit si dítě, uvědomíte si, že nejde o obyčejnou ženu. Její odhodlání za všech okolností i za každou cenu přežít, je obdivuhodná, ač z toho občas naskočí husina. Ať už je Neonila v Rusku, Německu nebo Československu, přesně ví, jak se postarat o to, aby se udržela v bezpečí a naživu.
Rozhodně musím pochválit prolog, který mě bezpečně zaháčkoval a já potřebovala vědět víc. Epilog bych naopak klidně vypustila, ale zároveň mě ani neurazil. A výborné je především postupné odhalování toho, co se odehrálo na pozadí některých Neoniliných činů, například jak si ještě v Rusku opatřila koně na cestu. Scarlett Wilková vám totiž neřekne všechno hned a dokáže vás drobně překvapovat během celého románu.
Moc zajímavé čtení, které ráda doporučuji.

4 12.09.2023

Tak jsem se zase nechala nalákat na kočku na obálce i v příběhu. Naposledy to bylo velké zklamání, co se týče Krámku s fantazií, jsem naopak velmi spokojená!
Příběh o kouzelném krámku, v němž jsou telefony, které vám umožní spojit se s těmi, kteří vás navždy opustili, zní neskutečně lákavě. Bála jsem se, že dostanu klišé, možná jsem měla strach i z případné podobnosti s kavárnou Funiculi funicula (série japonského spisovatele Tošikazu Kawaguči), která mě zase tolik nenadchla. Tabitha Bird ale napsala knihu, která mě svou magičností a alegoričností nadchla! A ano, na mém nadšení se určitě podepsala úžasná Nakládaná cibulka kdo by takovou krásnou kočičku nechtěl potkat? =))
Než jsem se do čtení pustila, nutně jsem samozřejmě přemýšlela nad tím, koho, kdo už není mezi živými, bych v kouzelném sluchátku z krámku chtěla slyšet. Odpověď jsem měla jasnou, ale až během četby jsem zjistila, že by to rozhodnutí podle logiky knihy vlastně nebylo na mně, ale právě na tom, kdo je na onom druhém břehu. Automaticky jsem se tam musela ptát, jestli by mi děda chtěl nechat vzkaz, že mi chce brnknout Tak jsem se dostala do situace, kdy nejen vyhlížím dopis z Bradavic, ale také čekám na svůj vzkaz, abych si přišla zatelefonovat do kouzelného Krámku s fantazií.
Bylo to opravdu neskutečně milé čtení, a i když do jisté míry trochu předvídatelné, postavy i jejich příběhy jsem si oblíbila. Jo, Cibulku nejvíc, ale to mi snad Tabitha Bird odpustí. =)
A ještě jedna pochvala: obálka od Barbory Žižkové je úžasná!

2 31.08.2023

Trocha mrazení v příšerných letních dnech neuškodí, proto jsem sáhla po horrorovém čtení. Sacculina od Philipa Fraccasiho mi tedy konečně padla do ruky a byla to docela síla.
Jack se konečně dostal ven z kriminálu, a jestli je něco opakem vězeňské cely, je to rozhodně širé moře. Způsob, jakým chce znovunabytí svobody oslavit, je docela pochopitelný Jack se spolu s bratrem Jimem, tátou a kamarádem Chrisem vydá na rybářskou výpravu. Co by se asi tak mohlo stát, když se pár chlapů vydá na moře a vezme s sebou pár piv? Možná nic. Možná se jen trochu opijí. Možná neuloví ani jednu ubohou čudlu. A možná taky narazí na něco úplně nečekaného a poklidná plavba po moři bude najednou v trapu.
Pokud si předem nedohledáte, co se skrývá za slovem z titulu této novelky, a vyhnete se spoilerům a nápovědám z ohlasů těch, kteří už knihu četli, čeká vás napínavé, tajemné a ponuré čtení. Já sice pochytila pár náznaků, přesto jsem byla dost napnutá, když konečně přišlo na horrorové prvky. Tedy, to bylo něco!
Vlastně nejsem fanda nějakých obřích monster nebo nějakých lekaček, mnohem raději se bojím postupně, nechávám se nejdřív znepokojit a strach se ke mně plíží, až mě chytí a já mám oči navrch hlavy. A tohle Sacullina zvládla skvěle! Možná to bylo od určité chvíle předvídatelné, ale zážitek mi to nijak nezkazilo.
Naprosto dokonalá je ovšem obálka, která pochází z tvorby Terezy Laznové. Když jsem viděla obálky jiných jazykových vydání, je ta česká rozhodně nejkrásnější a já si ji zamilovala!

4 24.08.2023

Vlastně ani nevím, jak to Jeff Lemire dělá, ale nějakým způsobem dokáže zajistit, že si mě jeho hrdinové neodvratitelně omotají kolem prstu. I Potápěč to zvládl naprosto dokonale a já se do knihy ponořila tak, že jsem vůbec nevěděla o světě kolem, prostě jsem jen potřebovala vědět, jak to s Jackem a jeho tátou dopadne.
Na Lemirových postavách mi záleží, což se při vší úctě k mnoha autorům ne vždy daří zajistit i v rozsáhlých románech. Jemu ale stačí jen pár obrázků a vážně dobrá zápletka a má vás chyceného. Opět tu není žádný superhrdina a postavy jsou všechno jen ne jasně kladné a jasně záporné jsou to jednoduše lidé a řeší typicky lidské problémy, tedy převážně rodinu a vztahy.
Potápěče Jacka čeká důležitý okamžik života má se stát otcem. Jenže stačí jeden podivný zážitek s nadpřirozenými okolnostmi a najednou je důležitější jiný otec, tedy otec Jackův. Ale o toho už před mnoha lety přišel Jack se ponoří do vzpomínek, které plně ovládají jeho bytí a otázkou je, zda se dokáže vymanit z minulosti a zaměří se na to, co ho čeká v budoucnosti.
Zhltla jsem to během jednoho večera a moc doporučuji! Navíc se těším na další setkání s Jeffem Lemire a na doporučení Zdenky si určitě brzy přečtu i Bludiště.

4 21.08.2023

Romány s tématem holocaustu (už) nečtu často, což má do určité míry co dělat i s faktem, že knižní trh je jimi v poslední době docela zahlcený a kvalita je velmi různorodá. Hrst hlíny ale trochu vybočuje. Bram Presser v ní totiž píše o tom, jak se vypravil do historie, aby zmapoval cestu svých prarodičů během jednoho z nejtemnějších období 20. století, a výsledkem je román, v němž propojuje těch pár malých střípků z jejich minulosti s vlastní představou o tom, jak to všechno vlastně mohlo být. Přidává vlastně ale ještě něco navíc něco většího, co je pro židovskou mytologii snad ze všeho nejtypičtější příběh o golemovi.
To, jak je kniha koncipována, ji mezi ostatními tituly, které vyprávějí o osudech obětí holocaustu, činí opravdu trochu jedinečnou. Bram Presser se navíc nebojí ukázat, jak málo vlastně věděl o svých prarodičích, kteří byli československými Židy a jako zázrakem patřili k těm málo přeživších, jimž se podařilo vyváznout z pekla těch nejhorších nacistických koncentračních táborů. Mohli tak spokojeně dožít na druhém konci zeměkoule, aby o nich pak mohl jejich vnuk coby australský spisovatel vyprávět, a tak nějak jim tím i vzdát hold a zachovat je v paměti své i řady čtenářů.
Oceňuji, že jsou v knize i desítky let staré fotografie a fotokopie historických záznamů, které čtenáři připomínají, že to není tak úplně fikce. Osvěžení v podobě naděje zosobněné bájným golemem váhu dějin a jejich běhu nijak neshazuje, naopak ji činí lidštější.
Teď sice zase na nějakou dobu jakékoli příběhy z období 2. světové války a holocaustu ráda vynechám, ale pořád je dobré nezapomínat na to, co za hrůzy se v civilizovaném 20. století dělo a jak moc důležité je usilovat o to, aby už se v tomhle historie pokud možno neopakovala.

2 15.08.2023

Na sítích se opakovaně objevovalo, jak má Josefíně všichni lžou hrozně originální a skvělé hodnocení, takže jsem měla velká očekávání. A světe div se, ona se naplnila! Dokonce se musím přiznat, že jsem ho musela s několika lidmi hned sdílet a mám pocit, že jsem je při tom možná i nalákala na přečtení i zbytku knihy což si tenhle poměrně útlý svazek zaslouží, protože je fakt plný humoru, přitom v něm najdete docela palčivá témata.
Kateřina Pantovič mě bavila už ve své prvotině, která mě hodně mile překvapila, ale se svým druhým románem už si mě naprosto získala. Psát totiž tak mile o nemoci, (téměř) smrti, problémech ve vztazích to není jen tak! Je to humorné, svižné, ironické, ale zároveň vás to nutí nad některými situacemi přemýšlet. Závěr byl super, i když mě teda autorka pěkně nachytala. =)))
Není to vůbec prvoplánové, je to plné krásné češtiny a nádherně se to čte. Román řadím mezi moje letošní nej, protože jsem se dlouho žádnou knihou tak nebavila. =) Těším se, s čím Kateřina Pantovič přijde příště už teď totiž vím, že si to budu muset přečíst!
Mimochodem: já fakt zbožňuju koprovku! Josefínu jsem si sice nestihla moc zamilovat, protože nakonec nemá v knize tolik prostoru, kolik by se dalo čekat podle názvu. Ale kdyby tahle kniha byla omáčka, byla by to rozhodně moje milovaná koprovka.

5 13.08.2023

Narine Abgarjan (respektive její tvorbu) jsem poprvé ochutnala s Třemi jablky spadlými z nebe a líbila se mi tak moc, že když se objevila informace o připravovaném vydání Simona, nemohla jsem se dočkat. A letos vyšel, i když oproti originálu s pozměněným názvem Čtyři ženy a jeden pohřeb. Hlásím se tedy s ohlasem na ni.
Očekávání byla veliká, a i když je to opět moc pěkné psaní, tak velké nadšení jako s Jablky se bohužel nekonalo. Chyběly mi tu silné a svébytné postavy, tady se totiž postupně setkáváme se čtyřmi Simonovými milenkami a (až na tu úplně poslední) jsou to vlastně ženy, které jsou si co do osudu i osobnostních rysů jedna druhé tak podobné, že mi po dočtení takřka splývají. Jen Suzanna trochu vybočuje, ale i tu nakonec přebíjí pátá žena. Všemi čtyřmi ženskými příběhy totiž prochází Vardanuš, která mě naopak přišla neskutečně zajímavá a chtěla bych jí tam mít mnohem více! Tam byl veliký potenciál, ale bohužel tu Vardanuš hraje druhé housle.
Nějak mi taky nedává smysl, že by se všechny čtyři milenky tak snadno stavěly ke svým románkům že by opravdu s takovou lehkostí nechávaly Simona jít? Navíc Simon je tu vykreslován skoro jako jejich zachránce, nikoli jako muž, který své ženě zahýbá. Hůř z románu v důsledku vychází Melanie, která svému manželovi občas udělá scénu
V celém románu se mi tak nakonec nejvíce líbila první část, v níž se u mrtvého scházejí truchlící (mezi nimi i všechny milenky) a řeší, co to má mrtvý Simon s ušima a jak to vyřešit to mě bavilo.
Napsáno je to krásně a Abgarjan si umí s jazykem pohrát, ale příběh mě nijak neokouzlil. Rozhodně vás od čtení nechci zrazovat, ale mně to spíš nesedlo. Zůstávám na pochybách, jestli si za to můžu sama vysokými nároky, nebo jestli je to mými hodnotami, v nichž je nevěra prostě nemorální Každopádně nad zesnulým bych rozhodně netruchlila.

5 13.08.2023

Kdybych před lety, když jsem kolem hřbitova v Ďáblicích procházela, věděla o historii, kterou se za jeho zdmi komunistický režim pokusil pohřbít, nezůstala bych před jeho branami. Další (a dost ostrý!) střípek do mozaiky českých dějin mi tentokrát doplnila Petra Klabouchová s románem U severní zdi.
Je to kniha pro každého? Ne. Ale o tom, o čem se v ní píše, by rozhodně každý vědět měl.
Popravdě i já s ní měla menší problém, i když ji jinak považuji za výbornou a důležitou. Nesedl mi ale onen přístup, který je patrný už z hesla na obálce (já prostě princip msty neuznávám), proto jsem si úplně neužívala onu linku Mužem s dírou v srdci. Na druhou stranu příběhy z černých desek byly prostě síla! Asi nejvíc mě položil osud Mariky a popravdě jsem po jeho dovršení trochu pochybovala, jestli to vůbec zvládnu dočíst Ale nakonec jsem to dala, protože pokud dnes mohu udělat něco pro všechny ty lidi a jejich životy, které byly za oné doby nekonečné temnoty a zla tak bezcitně předčasně ukončeny, pak je to věnovat jim svůj čas ve vzpomínce. A k tomu je taková kniha rozhodně skvělým prostředkem.
Román je vyprávěn krásným barvitým jazykem, až je s podivem, jak jím autorka dokázala vyprávět tak ponurý příběh, který se jinak v mé hlavě odehrával v obrazech vymalovaných paletou odstínů od šedé po černou. A přesto to tak podivně ladilo! Jsem ráda, že je kniha zakončena doslovem, protože romány odkazující na reálie by je podle mě v ideálním případě měly mít vždy. Pro ucelení představy o tom, k čemu v pankrácké věznici v 50. letech docházelo, doporučuji přečíst/poslechnout si některý z rozhovorů s autorkou.
A mimochodem: když jsem dočetla až na konec a dospěla k těm 54 řádkům jmen a dat topila jsem se v slzách.

15 13.08.2023

Zase jsem jednou měla chuť na komiks, a tak jsem si jich v knihovně pár nabrala. Brala jsem do ruky ty, které jsem viděla i tady na IG a na něž byly dobré ohlasy. A jedním z nich byla i Essex County.
Šlo o moje první seznámení s Jeffem Lemire a už teď vím, že pouze u tohohle titulu nezůstanu. Tohle se tak skvěle četlo! Ilustrace tu jen podtrhují pošmournost venkova a ještě víc jsem si užívala každou tu tvrdou a nekompromisní linku v kresbě postav, které díky takovému stylu působí drsně, přitom vlastně ztvárňují citlivé a vlastně až křehké osoby s propracovaným pozadím a různorodými charaktery. Postavy se navíc skvěle propojují, a jak se postupně vypravováním propracováváte k pointě, jako by doslova vystupovaly z těch černobílých stránek a ve vaší hlavě ožívaly.
Nečekejte (super)hrdinské story! Tahle kniha totiž vypráví silný a krásně lidský příběh.
Za mě velké doporučení a slibuji, že i když je to (obzvlášť na komiks!) pořádná bichle, budete to mít za chvilku dočtené a pravděpodobně budete taky smutní, že už jste na konci.
Moc doporučuji!

5 13.08.2023

Při štědrovečerním líčení děsivých příběhů nás na začátku knihy Douglas informuje o tom, že by mohl posluchačům posloužit také jedním takovým vypravováním, jen k tomu potřebuje rukopis, který vlastní rukou pořídila žena, jež vše, co sepsala, sama také prožila. Po několika dnech rukopis dorazí a z něj na čtenáře začne promlouvat guvernantka, která možná viděla něco, co jiní vidět nemohli, ale možná to taky celé bylo jinak.
Henry James v novele svého čtenáře opravdu nijak nevodí za ručičku a nechává ho, aby si sám vytvářel obraz o popisovaném. Je to o to těžší, že nám to servíruje v první osobě z pozice oné bezejmenné guvernantky. Vidět však do hlavy někomu, kdo chvílemi působí jako pod vlivem nějakých omamných látek, jindy jako psychicky vyšinutá, pak zase oběť, to je úkol takřka nemožný. Je přesvědčená, že děti, které by měla vychovávat, jsou ve spojení s mrtvými, ale zdá se, že v takovém názoru zůstává osamocená. Přesto je rozhodnuta malou Floru a jejího bratra před nimi za každou cenu chránit.
A pak ten závěr uf! Čekala jsem všechno možné, dokonce i zápletku ve stylu horrorového filmu Ti druzí, který mám strašně ráda, ale takový závěr jsem nečekala.
Tohle rozhodně patří ke knihám, u nichž bych bez doslovu byla naprosto ztracená. Nepředstírám ale, že už jsem znalá a naprosto zorientovaná, toho jsem opravdu daleká. Pořád tak nějak nevím, co si o tom myslet, obzvlášť pak o oné guvernantce.

2 05.07.2023

Tak zase jednou malé knižní trápení. Hecla jsem se, že si zase jednou přečtu vše ve stávajícím kole #klasikomilove a to znamená i Hoffmannův román Ďáblův elixír. Dočetla jsem, to ano, ale v průběhu jsem měla asi stokrát chuť hlavního hrdinu chytnout a praštit něčím po hlavě. A pozitivní vztah jsem si vlastně nevytvořila ani vůči autorovi, protože jeho rozvleklé vyprávění, které je navíc často i cyklické (jednu věc se dozvídáme z úhlu vícero postav, a to s minimem obměn děje). Skoro bych řekla, že je to psané bez jakékoli vstřícnosti vůči čtenáři, ale na druhou stranu je třeba si přiznat, že kniha poprvé vyšla v roce 1815, asi by tak bylo marné očekávat, že to bude svižné čtivo.
Protagonistou je kapucínský mnich Medard, který podlehne svodům Ďábla a dá se na cestu hříchu. Vydá se za zdi kláštera, aby splnil jemu zadaný úkol, ale v tu dobu už zvažoval vzít kramle, takže jen využije situace a naprosto se zvrhne. Doslova.
Četla jsem vydání, na jehož konci je k dispozici Medardův rodokmen, který on sám postupně v průběhu románu odkrývá. A postupně se ukazuje, že smilnění a obecně hřích jsou asi jistým dědictvím rodu. Pokud mě na knize přece jen něco překvapilo, pak je to rozhodně závěr, protože osobně jsem očekávala, že toho superhříšného mnicha dostihne poněkud jiný osud. A jestli jsem si mezi hrdiny někoho oblíbila, pak to byl ztřeštěný Peter Schönfeld neboli Pietro Belcampo. =)
Zdlouhavé čtení bylo vedle spisovatelova stylu určitě podpořeno hutným textem, který je jen velmi málo členěn do odstavců a přímá řeč je tu jen výjimečně. Z celé knihy pak více než cokoli strašidelného čiší hlavně neukojitelný chtíč. A mimochodem: autor zemřel poměrně mladý bylo mu teprve 46 let, když ho skolila syfilis.

2 05.07.2023