sick.boy komentáře u knih

Někdy mi přijde, že k Zolovi přistupuji až příliš nekriticky a obdivně, ale když tenhle sympaťák uměl tak strašně dobře psát, že to jinak ani dělat nechci.
Vedle Zabijáka, Germinala a Země přidávám po dočtení Dílo k tomu nejlepšímu z jeho tvorby.
Zola zase, jak je jeho dobrým zvykem, se svými postavami neskutečně vyjebává, vytáhne je z nuznosti, dá jim krátkou naději v podobě šťastného období a pak je vrhne do těch nejhorších sraček, vymáchá je ve všech žumpách Paříže a nakonec je brutálně vyčerpané a v depresích dorazí. Přesto jeho knihy nepůsobí schématicky.
Mám k malířství blízký vztah, občas též něco na plátno naplácám a impresionismus považuju za začátek nejzajímavější etapy malířství a tak jsem měl předpoklady, že mě toto Dílo pobaví.
Skutečnost zase předčila očekávání a příběh posedlého malíře jsem prožíval, jako bych byl jedním z jeho přátel, kterým se svou posedlostí postupně odcizoval a ničil svou rodinu honbou za oním mistrovským dílem.
SPOILER Scénu kdy malíř začne bezprostředně po smrti svého dítěte malovat jeho mrtvolu, zařazuju do své sbírky dech beroucích bizárů, děkuji mistře KONEC SPOILERU
Pak tu máme ohromně dlouhou kapitolu, kdy parta jen prochází výstavou z místnosti do místnosti a hledá přítelův obraz a když něco takového dokáže autor popsat čtivě, to svědčí o tom, že umí, umí, umí.
Ten člověk dokáže psát o nejrůznorodějších tématech jako by je dokonale znal, naprosto suverénně.
Jo a to jak pozitivně vykreslil Zola sám sebe bylo rozkošné, že?

3 09.10.2018

Děkuju táto, že toho rumu nepiješ zas tak moc...

09.10.2018

David Vann mě asi příliš rozmlsal Ostrovem Sukkwan, kde mi dokázal sebrat na několik minut mrkání, aby mi neutekla ani tečka z té neuvěřitelné syrovosti, která hnilobně tekla ze stránek (kdo četl, ten ví, má přítelkyně nečetla, ale také ví, protože jsem jí to prostě musel převyprávět).
Ve Srubu se též odehrává brutální rodinné drama, vlastně přímo ve Srubu ne, protože Gary je dost neschopný, a stavět srub mu vůbec nejde a vlastně nemůžu kritizovat, protože já bych ten Srub stavěl úplně stejně ba možná i hůře, protože já i své obrazy doma přibíjím nakřivo.
Nicméně jeho manželské story je to, co jsem od Vanna očekával, ale dějových linek je tu vícero a působily na mě spíše rušivým dojmem, narušovaly tu syrovost zkrátka. Příběh nevěrného manžela dcerky mě absolutně nezajímal, třeba.
Nicméně ke konci se to zase krásně zahušťuje a finální manželský rozkol uvedl do hry tu krásně syrovou brutalitu, jakou jsem ale očekával jaksi příliš dlouho.
Jak jsem po dočtení knihy byl spokojený, když jsem popíjel kávu se svými rodiči a necítil z nich potřebu vzájemně se zničit tím nejhorším způsobem.

6 09.10.2018

To téma a ten způsob vyprávění, jak se každá věta zopakuje třikrát, čtyřikrát za stránku a pokaždý dokáže píchnout tak jako když byla vyřčena poprvé a tak já, člověk co přejde znásilňování dětí v Mechanickém pomeranči bez mrknutí oka skoro brečím, když jedna velmi stará žena neví, zda potřebuje na záchod či zda už potřebu vykonává a při scénách, kde se sestra setkala s bratrem Larsem jsem asi uvnitř brečel, já nevím.
Už jsem to asi říkal, ale Fosse je geniální a já doufám, že mé čekání na smrt bude o něco veselejší.

2 08.10.2018

Vzhledem k tomu, že jsem v prostředí, kde se tato kniha odehrává sám prožil velmi bolestivý a hnusný zážitek, na mě nejspíš působila víc než bez něho, ale i přesto si myslím, že Topol to atmosféricky vystihl brilantně.
Celou dobu čtení jsem chápal pohled lidí, který jeho styl psaní, to experimentování se slovosledem, se synonymy a celkově s jazykem sere, pak se kniha musí stát nečitelnou. Mě to very bavilo a very mě to chytlo a tak je nejistota po dočtení Chladnou zemí pryč a definitivně začínám objevovat Jáchymovu tvorbu.
V příběhu mi nesedlo pár drobnostní, ta podobenství, ta poslední přísada blaha, to mě trochu vytrhlo z celkového zážitku, ale jinak mi Jatekův very zvláštní příběh very sedl, jak už jsem řekl.
Jo a zážitek ze čtení podpořila vlastně ještě jedna věc, totiž to, že jsem knihu četl přes víkend, během kterého jsem vypil 5 lahví bílého vína, vdechl trochu MDMA a ukousl si kousek tripa. Číst Anděla během následujícího dne, kdy běžný život provází lehká schíza z lidí byla takzvaná nihil čtenářská lahůdka.

Očekávání je vtipná věc.
Knihu Než se setmí jsem sháněl cca půl roku. Za tu dobu se mi v hlavě vytvořilo ono očekávání. Počítal jsem s esenciální depresí, k níž téma a hlavně prostředí lomeno doba vybízí.
Diktatura, komunismus, zákazy kam se podíváš. Sám Arenas má od vlády zakázáno jakožto protirežimní autor publikovat, tak i pohlavně žít, to kvůli své velmi vášnivé homosexualitě.
Už za pasáž ze začátku knihy, kdy hovoří o životě v souladu s přírodou a jejím ohromném erotickém náboji bych mu dal z fleku deset z deseti a to se přitom ještě neudál v podstatě žádný příběh. Oni ale přijdou, ty x-stránkové kapitoly, které jsem četl tempem, při němž jsem občas na chvíli zapomněl dýchat (to není kýčovité připodobnění, ale čistý fakt).
Zpátky k očekávání. Obsah knihy vlastně esenciální deprese je, jenže Reinaldo je životní požitkář, nespoutaná hlava a tak je příběh o uvěznění ve své vlastní zemi plný humoru, absurdních situací a souložení. Třicetistránková kapitola s názvem Erotika, kde ze sebe Arenas sype jednu šukačku za druhou. Kdybych byl homosexuál, asi bych měl u dobré poloviny knihy erekci. Bohužel, tyhle rozkošné radovánky jsou doslova utlučeny zkurveným systémem a tak pláže plné nadržených hošanů vystřídá paranoia, útěky, násilí, smrt, šílené vězení a neustálý dohled.
Ač autor údajně své vyprávění v určitých pasážích nadsazoval, pořád si lze vytvořit obrázek, jaké peklo je to žít v zemi, kde si člověk nemůže dělat a říkat co chce, kde talent je utlučen tupostí kreténu, co jí vládnou a kde vás může kdokoli napráskat za cokoli.
Touha uniknout je obrovská, Arenas si jde za svým cílem stůj co stůj, bohužel konec se utápí v depresi a tak vlastně naplnil má očekávání.
Než se setmí je kniha dokazující talent od boha, a to v něm vlastně ani nevěřím.

3 24.09.2018

Uff..
Těžký je to těžký. Těžko si připouštět nedostatky na díle, respektive sérii, která vás provází víc než desetiletí a kterou milujete a která vám řekla že drogy můžou být dobrý i špatný a tak berete ty dobrý a ty špatný vynecháváte, zkrátka extázi občas jo, koho to sere, ale na herák nemyslet ani v temnějších obdobích života ano. A krást mámě peníze ze skrytých skrýší, který dávno znáš je hnusný i když k tomu jen přihlížíš, ale to jsem se dostal jinam, než jsem chtěl.
Zkrátka Irvine je jeden ze zásadních autorů, ale The Blade Artist už nemá tu energii, není to atmosférická bomba jako jeho předešlá díla, ani když si k tomu pustíš Nightclubbing do sluchátek. Nutno podotknout, že se o to ani zas tak moc nesnažil, respektive nostalgická struna brnká až překvapivě krátce. Snad v pasážích z dětství, ale ty jsou zase moc príma, takže co jako voe.
Vlastně celá ta kniha je celkem fajn, i když sem si musel zvykat na Begbieho novou tvář. Chápal jsem o co Welshovi jde. Sám přelítl z UK do Států a tak si vzal jednu z postav s sebou, aby známýma očima mohl prezentovat novou realitu. Fajn nápad, jenže až příliš rychle jí vrátil zpátky do známějších uliček, aby mohl demonstrovat tu změnu, abys cejtil ten kontrast. Fajn, též to není špatnej nápad. Jenže ty zápletky, nejsou tak pěkně zapletený. V Trainspottingu tápeš tři stránky kdo ti co vlastně vypráví a hrozně to žereš. Tady je forma uhlazená, a stejně tak děj. Je to vlastně taková skotská gangsterka, Begbie se snaží ovládat, pátrá po vrahovi syna, ty tušíš, že je pořád zmrd, občas ti to potvrdí a občas vyvrátí. Dřív to ale bylo popsáno líp, kde jsou ty věty, slovní spojení, za který imaginárně poplácávám tvuj mozek Irvine?
Občas se objeví pasáž na deset z pěti, ale většinou průměr no. Nejsem zklamanej, ale radostí zrovna neskáču.
Vidím to tak. Když vaše mamka nemá den a moc se jí nepovede oběd, že se třeba ráno pohádala s tátou, tak vám to stejně chutná, protože to vařila vaše mamka a ta umí, to se nedá popřít, prostě to má v krvi.
Irvine není moje mamka, nemám tušení o jeho kuchařském umu ale psát umí, psát pořád umí.
Já věřím, že Irvine Welsh není kalkulátor, že chtěl vyprávět příběh a ne jen vydělat pár dalších krejcarů. Snad má úctu k tomu světu, který plácl na papír a který oslovil tolik hlav. Dle mého názoru má a i když to tentokrát nebylo strhující, do kalhot mrtvého muže se rád navlíknu.

PS: Nakladatelství OMEGA je zpíčená svině, to vydání by líp zpracovalo dítě v prváku na grafický škole, obálka, font na píču, překlad taky nic moc.
Ještě že se Welsh vrací od září k argu...

6,6/10

6 08.09.2018

Divný Japonec vykresluje divnou japonskou atmosféru pomocí divných japonských zápletek a divných japonských postaviček.
Nejspíše jde o enormně rozdílné kulturní tradice, ale u Murakamiho knih se mi stává, že chování a uvažování jeho postav těžce nerozumím. To ale rozhodně není kritika, rád se přiučím něčemu novému.
Piercing pojednává o velmi ožehavém tématu. Když jsem četl o čem kniha je, byl jsem znechucen, ale o to víc zvědav, úchylná témata nás přeci všechny hrozně baví, proč by jinak na vrcholu prodejnosti trůnili detektivkáři, kteří v každé stvoří tak úchylné vrahy, až se divím kam na to ti zvrácenci chodí. (Detektivky sice nečtu, ale od otce znám zápletek víc než dost)
Murakami dokáže vražedné choutky popsat téměř poeticky, s takovou lehkou nadsázkou. Píše o přípravách na vraždu, jako by šlo o něco tak obyčejného, jako je nákup potravin či holení genitálií. Zápletka se vyvíjí nečekaně, sem tam vás kniha postříká semenem, pak zase krví a skončí to samozřejmě divně, kdo by to byl řekl?
Kdybych měl Japonsko popsat jen z jeho knih, šlo by o bezútěšné místo plné bizarních figurek. Jak daleko je tento popis od pravdy?

2 16.05.2018

Slovenský debilní hypochondr se vyfňukává ze svého neuspokojeného života. Hraje si na to, že je moudrý a nad věcí, ale pak z něj padají úžasné perly, například že pokud by slovenská žena chodila s Němcem, zavánělo by to prospěchářstvím a tak musí hledat jen v mělkém rybníčku Slovenska, snad ještě Maďar by byl přijatelný. Nebo zabije psa, protože si na něj jeho sousedé stěžují, přestože jimi opovrhuje.
Taky fackuje svou ženu, nad kterou se tahle nula hrozně ráda povyšuje. Mít ho za fotra, domácí násilí by nabylo nečekaných obrátek.
Čte se to snadno, protože sloh je jednoduchý a plytký, jen občas má Ruda nutkání svůj slovní průjem protkat nějakým odborným slovíčkem. Nejspíš se chce ujistit, že je opravdu moudrý, což stejně připomíná každých dvacet stran. Nemám nic proti nesympatickým hlavním postavám, ale už dlouho jsem se v knihách nesetkal s vypravěčem, co by byl tak strašný idiot a to třeba takový Kundera dokáže vykreslit úchvatné kretény.
Občas v próze probleskne myšlenka s kterou jsem souhlasil či nastane situace, která je zajímavá, ovšem po přečtení zhruba poloviny knihy jsem pociťoval takovou hořkost, že nešlo číst dál. Ani žádnej sex tam nebyl, i když v podání Slobody by byl stejně jistojistě na poblití.
Co jsem sakra hledal v knize o slovenském zaostalém vesničanovi?

V této knize jsem našel hlubokou, filosoficky laděnou pravdu a to že "kozy jsou hezký".

Mimo to jsem Fosseho ocenil jako génia. Napsat poutavý příběh na víc než dvě stě stran a použít přitom asi tak osm vět, to přeci musí být znak geniality.
Knihou se proplouvá jako melancholickou písní a pokud se jí podvolíte, dokáže omámit, čtete zpola zavřenýma očima a čas si dělá co chce.
S Larsem se projdete tam, zpátky, tam, zpátky, pak poskočíte o pár let, několikrát zamasturbujete a pak jeho příběh skončí a vám nezbývá než se smířit s tím, že tady tedy ten konec měl být a vrhnout se na druhý díl.
Jo a když se Lars zeptá dozorce v blázinci "Viděl jste někdy kozy?" to jsem se rozesmál jako naposledy u Trainspottingu a to je věru několik let. Velmi zvláštní, jak se v této vesměs smutné knize zjevil závan legrace a dokázal udeřit plnou silou.
Během čtení jsem si občas vygooglil Larsovy obrazy a musím uznat, že celou knihu říká pravdu. Opravdu uměl malovat.

2 18.04.2018

Vzhledem k tomu, jak Petr Stančík vypadá po své fyzické stránce, musel jsem uvažovat, zda měl erekce když psal pasáže pornografické či gastronomické. Obávám se, že vím na co bych si vsadil.
Netuším proč jsem po Mlýnu na mumie sáhl. Příliš neprahnu po fantaskních prvcích, snad kromě Vianovy poetiky. Humoristickým knihám se vyhýbám. Nejím maso, tudíž výčet žracích orgií mi taky nebyl příliš blízký. Kdo by sakra chtěl jíst pandu nebo netopýra naloženého v lihu? A vzhledem k tomu, že při šukacích pasážích jsem měl před očima Stančíkův otylý obličej, tak ani ty mě nebraly, respektive neztopořily.
Co jsem teda v knize našel?
Nekonečnou palbu zábavnosti, ty stránky mi lítaly před očima, dvě stě za den a tom mám přítelkyni a kočku. Stančík ze sebe sype originální nápady popsané květnatým jazykem a celé je to tak krásně nekorektní, ujeté a zvrácené, že jsem mu odpustil i podezření, že se do hlavní postavy kriminalisty-nadčlověka stylizoval sám, což je v tomto případě pěkně oslizlé.
A to že detektivní vrstva byla upozaděna? Za to bych tomuto tlustému úchylnému požitkáři přidal šestou hvězdu a strčil mu do úst hrst škvarků.

Jo a obálka je taky moc pěkná.

15 18.04.2018

Ubírám jednu hvězdu za to, že zabil netopýra.

4 21.03.2018

O orient sem se nikdy nezajímal, skoro nic o něm nevím, ale knihu Hrdí žebráci sem si užil a vzbudila ve mě zájem. To je myslím důkaz kvalitního vypravěče, jakým Cossery je. Velmi vytříbený jazyk, zajímavá nadhozená filosofie, výborně vypointovaný příběh a ještě to celý smrdí hašišem. Taky sem si po dlouhé době řekl, že nejsem spokojen s délkou knihy. Hrdé žebráky bych zvládl jednou tak dlouhé.

3 24.10.2017

Po hutné zkušenosti s Velkým sešitem bylo nemožné si nepořídit pokračování.
Věcný chlad a sekaný styl Agotiny prózy zůstává, přesto že první část je psána v er-formě. Stejně tak válku vystřídal totalitní režim, poskytující podobnou mizérii. Reálie jsou tu ale opět jen naznačeny, bez konkrétních označení či pojmenování. Důležité jsou tu postavy a jejich vztahy.
Něco ale od začátku nesedí, od prvních stránek se nad příběhem vznáší otazník, a postupem stránek jich přibývá stále víc a víc a víc a víc. Co je pravda? Kdo je pravda?
Samozřejmě tu máme kadenci šokujících momentů, kterým bezemoční popisnost přidává na síle. Celý příběh je pak orámován velmi smutnou atmosférou, na tuto autorku to chce trénink, jinak máte neustále vyražený dech. Síla psaného textu dosahuje nevídaných rozměrů.
Po dočtení této trilogie ji budu nejspíš neustále vnucovat svým čtenářským přátelům, protože o takový literární zážitek se nedá nepodělit.

2 04.10.2017

Donedávna sem si myslel, že povídkovým knihám nijak zvlášť neholduji. Přesto sem si jich za poslední dva měsíce koupil asi šest, tak nevím jak to je, každopádně mezi nimi byly i Okvětní plátky.
Hned po první povídce sem si s autorčiným stylem padl do noty. Je velmi elegantní, takový klidný, jakoby vám jednotlivé příběhy Nettel vyprávěla v baru se sklenkou vína a s cigaretou mezi prsty.
Celé bych to nazval vkusnou úchylností a to díky perfektním námětům, které nám autorka předkládá. Přehlídka podivnůstek a obsesí míří ke katarzi v podobě poslední povídky Bezoár, nicméně výborné jsou všechny. Autorka umí povyšovat triviálnosti na hlavní téma a dělá to zatraceně zábavně, knihu jsem zhltnul za pár hodin. Ponouká mě k zamyšlení, kolik lidí, co každý den potkávám na ulici, ve škole, v obchodech, v barech má své vlastní úchylky.
Knižní jednohubka, která ale dokáže nadlouho nasytit.

27.09.2017

"To je drsný."
Tato jednoduchá myšlenka se mi zjevovala v hlavě při každé druhé větě v této překrásně napsané knize. A bylo to drsný.
Jacobsen píše velice vážně, je to tíha, ale stejně vás to nutí číst dál, protože si říkáte, "co se asi teď děje na ostrově" a vy u toho chcete být s nimi, aby postavy z této knihy nebyli tak sami. Lidé z ostrova jsou k němu připoutáni silnými kořeny, střídavě ho milují i nenávidí, ale před všechnu těžkou práci s ním spojenou by ho nedokázali opustit.
Moc me bavilo číst o běžném životě lidí, kteří musí tvrdě pracovat, aby přežili. Pro mě, člověka pohodlného, je to velmi vzdálený životní styl.
Lidé z ostrova přemýšlí jinak.
Jednají na zcela odlišných principech, mají vlastní řeč, přestože toho ve výsledku moc nenamluví. Nepotřebují to.
Upřímně můžu říct, že nic podobného sem v životě nečetl, samozřejmě myšleno pozitivně. Zážitek z knihy je díky neuvěřitelně vybudované atmosféře silný a myslím, že vydrží působit dlouho.
Snad až než se ponořím do Bílého oceánu.

8 26.09.2017

Nejlépe se srovnávají autorovy knihy, když od něj čtete druhou. Callisto u mě sice nevyvolal takový literární orgasmus, jako se povedlo Delfíním lidem, přesto to bylo velmi příjemné počtení.
Callisto má, díky slabomyslnějšímu vypravěči, poměrně vtipný podtón, což mě ze začátku trochu děsilo. Jestli něco opravdu nemám rád, jsou to humoristické knihy. Tady je naštěstí správně nadávkovaný a k tomu černočerný. Kdykoli přišla humorná pasáž, udeřila hřebíček na hlavičku. Zvlášť když se kopou hroby..
Hlavní hrdina, jak už jsem naznačil je příklad balíka, oběť propagandy a mediálních pravd, které jsou do něj chrleny z jeho oblíbené televize. Občas ale dokáže něco tak geniálně vystihnout, že jsem si ho oblíbil během pár kapitol.
Většina ostatních postav v knize je poměrně bizarních, což je asi samozřejmé u knihy, která se odehrává v americkém zapadákově. Američtí burani tu svou povahou představují odvrácenou tvář země neomezených možností.
Autor tu řeže do živého jako šílený řezník, dělá si prdel z masové hysterie kolem terorismu, paroduje náboženství, politiku, mezilidské vztahy a všechno to dělá s mistrovskou elegancí. Příběh má spád, každých pár stránek nastává nový zvrat, aniž by byl čtenář přehlcen dějem, navíc má kniha tu skvělou vlastnost, že netušíte, co se stane v další kapitole. Tak to mám rád. Možná jen ke konci sem trochu nechápal, proč to koulí zrovna tímhle směrem a celý to začalo být malinko přitažený za vlasy, přesto sem si příběh užil až do překvapivého happyendu.
Krol by klidně mohl být scénárista, protože fázování knihy má ten specifický filmový charakter, přesto bych po zfilmování knihy netoužil, protože výjimečnou jí dělá právě Krolův styl psaní.

1 20.09.2017

Říkal jsem si, nová knížka od Irvina, paráda, jenže pak sem si přečetl anotaci a ani kapku mě to nezaujalo. Chvíli sem tuhle záležitost nechal ležet, přečetl X jiných knížek, ale tahle mi pořád ležela v hlavě. Nakonec sem si řekl, vždyť Welsh snad zklamat ani nemůže a tak sem knížku mrdnul do košíku na megaknihách, teď sem jí s úsměvem na tváři dočetl a..

Opět sem se setkal s Welshovými typickými figurkami, sice v jiném balení, ale v jádru to pořád smrdí podobným zmrdstvím. Krutě hodnotí vše co se kolem nich hýbe, tentokrát tu máme fitness trenérku s pořádnou porcí odporu k tlusťochům. Vůbec Irvinovo postavy sou na své okolí často extrémně kritické až zlé, až se stydíte, že s nimi často sympatizujete. Zajímalo by mě, jestli jeho samotného napadají v duchu tyto věci, když třeba prochází městem, nebo se jen dokáže skvěle vcítit do vyšinuté mysli. Správně je tuším obojí.
V knize je spousty tvrdého sexu a popkulturních odkazů. Welsh ve všech dílech pracuje se skutečnými reáliemi, interprety, umělci, nebo s politikou, nicméně v této knize dosáhla tato hranice pomyslného vrcholu. Naprosto v pořádku. Taky mě obyčejně sere, když jsou v knihách imitovány maily, smsky a podobný sračky, ale tady mě to vyloženě osvěžovalo. Možná to bude tim, že mě baví všechno co do mě tenhle plešatej úchyl nasází. A nestydim se za to! Pohlavní životy sice nejsou tak syrové jako Trainspotting, próza je uhlazenější, ale bylo by naivní neočekávat za dvacet let nějaký vývoj.
Irvine Welsh je pro mě něco jako kapela, ke který se v pubertě upnete, posloucháte jí roky, ona zatim experimentuje, klidně otočí styl úplně jiným směrem, ale vám je to jedno a pořád jim to všechno žerete. (Tímto zdravím kapelu Ceremony.)
Navíc se mi trefil do noty postavou umělkyně a poměrně četnými stránkami, kde se uměním zabývá. Jelikož umění sám studuju, přidávám za to plusové body.
Abych ale jen nechválil, občas se mi stalo, že jsem nějakou zápletku či pointu odhalil pár stránek dopředu, což není machrování, jen důvod, proč knihu nehodnotím plnou palbou. To a celkem pomalý rozjezd. (Ale pak to byla jízda.)

Welsh se zkrátka rozhodl napsat knihu o lásce a taky jí napsal!

2 07.09.2017

Tak sem se zase jednou pustil do Milana Kundera a dopředu můžu říct, že pocit ze čtení je převážně spokojený. Vynikající Žert sice překonán nebyl, ale to sem ani neočekával a navíc jsou Směšné lásky mnohem zábavnější než opěvovaná a pro mě nemastná-neslaná Nesnesitelná lehkost bytí.
Většina povídek v této knize má celkem jednoduché zápletky, dominují úvahové pasáže, v nichž se jak známo Kundera vyžívá. Jeho postavy a jejich dialogy, neotřelé přirovnání, vyzdvihování banalit, to dohromady tvoří poměrně ojedinělý zážitek. (Přestože některé dialogy/monology znějí, jak kdyby si je postavy měsíc připravovaly.)
Mám kamaráda, kterého mám velice rád, nicméně se s ním nemůžu vídat dennodenně, protože bych se z něj mohl po čase zbláznit. Přesto je každé naše setkání velmi příjemný zážitek. To jsou pro mě Kunderovy knihy.
Bohužel mě ze čtenářského blaha občas vytrhávalo repetitivní opakování charakterů. Chlapy jsou většinou děvkaři s vysokou úspěšností a ženy jsou často naivní, hloupoučké slečinky, které slouží jako ozdoba muže a stejně tak se s nimi i jedná. Trošku z tebe smrdí šovinismus Kundero, ale já ti to odpouštím. Vlastně sem se během čtení několikrát přistihl, že díky kurevnickým charakterům si uvědomuji, jak moc si vážím lásky, jakou máme s přítelkyní. Takže díky. Navíc, přestože se spoustou tezí v knize nesouhlasím, nemění to nic na tom že je zábavné nakouknout do hlavy lidem, s kterými bych v reálném světě nedokázal navázat společnou řeč.
Za vrcholnou povídku považuji rozhodně Falešný autostop. Jak tohle toho chlapa napadlo?

5 25.08.2017

Otec, syn, pustý ostrov, drsná příroda. Ingredience jako z dobrodružného románu, ovšem tady se rozehrává beznadějný psychologický příběh. Otec je totiž podivná figurka, přetékající vnitřními běsy a jeho nepřipravenost na život v drsné krajině je famózní.
Pomalejší rozjezd vůbec není na škodu, i tak v něm cítíme tu hrůzu co má přijít. Navíc pasáže plné příprav, stavění všemožných přístřešků a zásobáren, lovení zvěře či výpravy po okolí jsou velmi čtivě napsány. Snad jen absence uvozovek v přímé řeči mi ze začátku trochu vadila, to ale velmi rychle pominulo, a postupné vtahování do děje bylo čím dál tím intenzivnější. Ani sem se nestíhal koukat na čísla stránek, i když vím že od devětaosmdesáté jsem začal knihu číst s pokrouceným, vyděšeným výrazem ve tváři. A to až do konce. Je to tak drsné a morbidní, že bych čtení asi ani nedoporučil každému.
Strašná kniha v nejlepším slova smyslu, navíc podtržena autorovým vlastním krutým osudem.

Pokud by někdy někoho napadlo knihu zfilmovat, myslím že ideální volba pro tvorbu soundtracku budou This Will Destroy You či Mono.

3 24.08.2017