Rilian komentáře u knih

Příjemná četba klasického Star Treku, který dnes bohužel můžeme najít pouze na stránkách knih. Příběh se věnuje velice aktuálnímu tématu, tj. rovnováze mezi člověkem a životním prostředím. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že kdyby se tohoto příběhu ujali dnešní tvůrci ST, vypadalo by to docela jinak a mnohem jednodušeji. Patrně by zde byl jasný záporák a Osadníky by autoři vykreslili jako kladné a dobrosrdečné ochránce přírody. Nic takového ovšem příběh románu nenabízí. Právě naopak. Planeta Thiopa prochází pravidelným sušším cyklem, ale jeho následky urychlil skokový nástup industriálního věku. Posádka Enterprise se setkává s autoritativní vládou, která vkládá budoucnost celé planety do vědy a vidiny přístroje na ovládání počasí, kdežto druhá frakce Osadníků zase věří, že planetu zachrání jedině návrat k životu jejich předků. Bohužel obě frakce spojuje jediná věc, neochota spolu mluvit. Kniha tedy ostatně jako celý starý Star Trek (nikoliv však již ten nový) poskytuje varování, abychom se vyvarovávali extrémní víře ve vědecká řešení nebo idealizace života našich předků a nepřestávali spolu mluvit.

1 18.11.2021

Moje hodnocení je trochu ovlivněno faktem, že jsem už dříve četl Já Claudius a Quo Vadis. Román Jarmily Loukotkové patří samozřejmě ke kvalitně napsaným historickým románům. Upřímně si myslím, že by se její jméno společně se jménem Václava Kaplického mělo každému vybavit, když se řekne český historický román. Zároveň se však nemohu ubránit dojmu, že se autorka nedokázala dostatečně soustředit na dvě hlavní postavy, tj. Nerona a Petronia. Oproti knize Henryka Sienkiewicze je zde Petronius více morální a méně cynický. Naproti tomu Nero je zde méně šílený a více při smyslech. Proto závěrečné šílenství a podpálení Říma nepůsobí příliš důvěrně. V románu Henryka Sienkiewicze je příběh postupně veden k velkému požáru Říma, přičemž je pro něj čtenáři poskytnuto rozumné vysvětlení. Na druhou stranu, na rozdíl od Quo Vadis či Já Claudius zde máme možnost nahlédnout do myslí postav Nerovy matky i nevlastního bratra. Všeobecně se mi kniha sice četla dobře, ale nemohu se zbavit dojmu, že příběh celého románu postrádá nějakou spojovací linku. Quo Vadis je příběhem o lásce a střetu křesťanského a římského světonázoru, Já Claudius zase o touze po moci a šílenství, které zákonitě přináší. V Není římského lidu podobnou myšlenku postrádám - šílenství, korupce mocí, nebezpečný život na dvoře, to vše je v románu pouze naznačeno.

3 18.11.2021

Pro letošní rok již druhá absyntovka, od níž jsem čekal něco úplně jiného. Původně jsem se domníval, že celá kniha bude o fotbalové válce, o níž jsem příliš mnoho nevěděl. Ve skutečnosti se jedná o výběr reportáží z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy autor neuvěřitelným způsobem cestoval vždy tam, kde se hýbaly dějiny. Ačkoliv Kapuścińského mám velice rád a jeho africké zprávy jsem si vždy užíval, v této knize nemá čtenář příliš času se vžít do prostředí, které autor popisoval. Kniha mě nicméně uhranula zhruba od poloviny, kdy Kapuściński popsal genezi afrikánského rasistického nacionalismu a následná kapitola o kolonialismu v Alžírsku. Samotná kapitola o fotbalové válce je jenom okrajovou reportáží v celé knize. Kapuściński se rovněž ve výplňových kapitolách vyrovnává se svým životem a neustálými cestami, kde setkával bohužel i s "odpadem lidstva", nicméně v závěru knihy "Kam vede obeplouvání světa? Přes nesčetná nebezpečí jen k místu, odkud jsme vyrazili, kde všichni, které jsme zanechali v bezpečí, byli po celý ten čas před námi."

3 02.11.2021

Po delší době jsem sáhl po novém Absyntu. Téma mě velice zaujalo, ačkoliv jsem čekal detailnější popis celého průmyslu. První část knihy popisuje příběhy lidí, kteří byli zapojeni do incidentu Rana Plaza a druhá zase mechanismy oděvního průmyslu. Autor má jednoznačně pravdu, když tvrdí, že Bangladéš je zemí ušitá přesně na míru očekáváním a potřebám globálního módního průmyslu. Pomalu dospívám k závěru, že většinu negativ kapitalismu způsobuje naše pohodlnost a honba za nejnižší cenou. Jinými slovy, nevytvářejí je nutně výrobci, nýbrž zákazníci v Evropě, USA a Číně. Dokud bude životní úroveň v této zemi taková, jaká je, bude dětská práce jediným možným východiskem pro nespočet dětí kromě zapojení do drogových gangů či teroristických skupin. Bohužel nejde nahradit špatný systém, který existuje systémem dobrým, který ovšem neexistuje. Ostatně sám autor přiznává, že chodit do školy si nemůže většina obyvatel dovolit. Po přečtení je dobré se zamyslet, jestli opravdu potřebujeme dvacet levných triček nebo stát dlouhou frontu do Primarku.

6 21.10.2021

Krátký příběh katolického autora, který byl zároveň členem jezuitského řádu. V podstatě se jedná o jakýsi romantický protiobraz Posledního Mohykána. Příběh vypráví o přátelství syna huronského náčelníka a syna francouzského guvernéra, nicméně hlavní důraz je kladen na roli jezuitských misionářů a tzv. kanadských mučedníků. Knížku je nutné číst v kontextu doby svého vzniku a původu autora. Příjemná rychlá četba pěkného příběhu.

1 13.10.2021

Vynikající román, který se mi četl velice lehce a vůbec mi nevadily rozsáhlé popisy. Je pravda, že o středověkém Španělsku před ukončení reconquisty něco málo vím a tudíž pro mě nebyly informace a reálie z knihy něčím úplně novým. Jako obvykle se Feuchtwanger prostřednictvím historického vyprávění dotýkal své vlastní současnosti, protože sám zažil, jak netolerance a nenávist zničila staleté relativně mírové soužití mezi lidmi různého etnika i vyznání. Hlavní zápletka se sice pravděpodobně nezakládá na pravdě, protože o údajné lásce krále Alfonse k židovské dívce svědčí pouze jedna pozdější kronika, ale i tak lze pozorovat fascinující vývoj krále Alfonse od omezeného krále-rytíře v krále-státníka. Bude to právě Alfons, který dovede křesťany k rozhodujícímu vítězství u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Druhá dějová linie sleduje marné úsilí židovského obchodníka Jehudy Ben Ezry o zachování míru a prosazení rozumu v době kolektivního náboženského běsnění. Pro svoji práci obětuje svého syna, dceru i rodinné dědictví, ale nakonec jeden člověk nemůže zastavit chod dějin, byť se ubírají špatným směrem. Knihu rozhodně doporučuji, ale není na škodu si o středověkém Španělsku něco přečíst.

8 13.10.2021

Na rozdíl od knihy N. Tolokonnikovové je tato kniha více uspořádána a zaměřuje se na samotný proces a následný život v trestanecká kolonii. Opět se jedná o popis, který by seděl na dobu minulého režimu a čtenář si o autorkách upraví trochu tendenční obraz, který šířila naše média i náš současný prezident. Nejedná se o nějaké hloupé aktivistky nerespektující žádné tradice. Autorka se považuje za křesťanku a její protest směřoval nikoliv proti Bohu, ale proti špičkám pravoslavné církve, které otevřeně podporují nedemokratický režim. bohužel totalitáři útok na sebe často vykládají jako útok na Boha.

13.10.2021

Od knihy jsem bohužel čekal více. Text mi v podstatě pouze pojmenoval to, co jsem již dříve tušil (adhokracie, simulovaná demokracie). Autor sice vyslechl řadu zasvěcených lidí, ale jejich svědectví nijak nerozebírá. Samotné závěry knihy stojí nicméně za úvahu a svědčí o vnitřním rozkladu Ruska, které je dnes pouhou regionální velmocí se schopnosti věci maximálně tak zkomplikovat.

1 13.10.2021

Souhlasím s recenzí, která tvrdila, že kniha skvělým uvedením do problematiky celibátu. Nejedná se nutně o souhrnné dějiny celibátu, nýbrž analýzu jeho podob a způsobů, kterými katolická církev celibát obhajovala. Autor pokračuje ve stylu, kterým se ubírá moderní teologie, tj. porovnává genezi raného křesťanství v židovsko-helénském kontextu, což mohu jedině kvitovat.
Souhlasím s autorem, že celibát není žádné dogma a tudíž teoreticky nic nebrání jeho zrušení. S knihy je patrné, že autor je zrušení celibátu nakloněn.
Bohužel autor rovněž nenastínil, jak by měla církevní hierarchie bez celibátu vypadat a na koho se bude vztahovat. Stručně řečeno, bude se moci ženit i sám papež? Ve své starší knize Konkláve - Tajemství papežské volby autor tvrdil, že pokud se stane papežská rezignace pravidlem, dojde ke snížení vážnosti papežského úřadu, protože papež by se tím stal jenom dalším úředníkem, který ze svého úřadu může kdykoliv odstoupit. Napadá mě ovšem otázka, jestli by se to samé nestalo i u kněží, biskupů či arcibiskupů. Samozřejmě, autor uvádí, že i dnes existují ženatí katoličtí kněží (konvertité od protestantů či kněží Východních katolických církví), jejichž autorita není o nic menší než u jejich římskokatolických kolegů. To je samozřejmě pravda, na druhou stranu, není stejně jako u papežské volby na místě stejný argument, že výjimky jsou tolerovány, ale nestávají se pravidlem?
Oceňuji poslední kapitolu o sexuálním zneužíváním, kde se autor postavil za závěry studie z roku 2018, která potvrdila, že celibát není příčinou sexuálního zneužívání. Pouze v některých případech působí jako umocňující faktor.
Osobně nemám zatím vyhraněný názor na zrušení či zachování celibátu. Ke kněžím jako katolík mám velikou úctu, protože vím, že se rozhodli vzdát jedné z nejvyšších svátostí. Osobně si život bez dětí už nedokáži představit a tudíž cítím respekt, pokud se někdo zasvětí službě Bohu, lidem a církvi. Na druhou stranu nedokáži říci, jestli by se můj obdiv ke kněžím snížil, pokud by měli povoleno uzavírat sňatky a mít rodinu. Patrně nijak zvlášť, ale určitě bych nad tím nemával jen tak rukou.
Celkově si ovšem musí čtenář uvědomit, že církev postupuje v případě reforem velice pomalu a uvážlivě. Na jednu stranu je to špatné, na druhou stranu možná i důvod, proč církev přežila slavná impéria i mocné dobyvatele.

5 10.07.2021

Kniha poskytne poměrně srozumitelnou formou přehled o vývoji papežské volby. Ačkoliv se často argumentuje dvoutisíciletou tradicí, není pravda, že by mechanismus volby neprošel žádnou evolucí. Je zajímavé, že papežská volba se na rozdíl od jiných mechanismů tohoto světa zbavila své světské podstaty ve prospěch té spirituální. Volba papeže je i v dnešním praktickém a sekularizovaném světě velikou událostí, přičemž samotný průběh zůstává tajemstvím. A to je dobře. Samozřejmě, že mezi kardinály probíhá ostrá konkurence, ale jelikož je tento politický boj skryt za zamčenými dveřmi, zůstává církev po úspěšné volbě jednotná.
Z celé knihy mi přišly nejzajímavější poslední dvě kapitoly o papežské rezignaci a imaginární reforma budoucího papeže Hadriána VII. Z textu je patrné, že autor patrně není příliš velikým příznivcem Benedikta XVI. ani zastáncem jeho rozhodnutí rezignovat na papežský úřad. Souhlasím s tvrzením, že by se rezignace neměla stát pravidlem, protože úřad papeže je výjimečný na rozdíl od úřadů prezidenta USA, Ruska či Číny především v tom, že papež je ztělesněním trpícího Krista a ve svém úřadě "trpí" a setrvává až do konce života. Text závěrečné kapitoly donutí čtenáře se zamyslet nad významem titulu "emeritní papež". Může se zdát, že se jedná o maličkost, ale v katolické církvi prostě nemůže existovat úřadující a neúřadující papež. To je právě rozdíl např. od prezidentů USA. Pokud bude Obama kritizovat Bidena, bude s toho maximálně pozdvižení. Pokud se to stane v případě papeže, může z toho vzniknout schizma. Benedikt XVI. se v minulosti (nechtěně) vyjádřil v rozporu s aktuálním směřováním církve, což způsobilo řadu nedorozumění. Je zajímavé, že navzdory dlouhému vývoji a nesčetným úpravám samotné volby, není hrozba schizmatu zcela vyloučena.
Poslední část o hypotetické reformě papeže Hadriána VII. je velice podnětná a autor vychází z předchozí praxe Jana Pavla II. Nový papež Hadrián se snaží změnit postup samotné volby, ale zároveň skloubit svoji reformu se starou tradicí. Možnost rozšíření volebního práva na kardinály a zástupce laiků je poměrně věrohodná. Nicméně nesouhlasím s nápadem volit zástupce laiků podle demografického podílu katolického obyvatelstva v jednotlivých zemích. Tyto počty jsou velice nestálé a mohou se snadno změnit (viz nepříznivý vývoj na Blízkém východě).
Knihu určitě doporučuji a rozhodně se nenechte odradit velikým počtem jmen jednotlivých papežů.

2 31.05.2021

Politika apartheidu mě velice zajímá a proto jsem jsi knihu objednal v angličtině. Samotná kniha mě nezklamala, ačkoliv jsem původně čekal hlubší pojednání o této kapitole jihoafrických dějin. Nicméně i samotný autorův životní příběh je zajímavý. V podstatě by se mohlo jednat o klasické dospívání, pokud by se neodehrávalo v závěrečném období apartheidu a následného období usmiřování.
autor poznamenává, že politika apartheidu nedávala nikdy příliš smysl. Zatímco Číňané byli klasifikováni jako Indové, ale Japonci jako běloši, protože jihoafrická vláda chtěla udržet dobré kontakty s Japonskem. Na několika místech autor uvádí řadu vtipných postřehů. Britský rasismus vycházel z teze, že pokud opice umí chodit a mluvit jako člověk, tak asi bude člověkem. Afrikánský rasismus nastoloval naopak otázku, proč vůbec dávat opici knihu.
Ačkoliv jsem měl poměrně slušný přehled o podstatě politiky apartheidu, soustředil jsem se vždy spíše na postavení černého obyvatelstva, nikoliv na situaci barevných. Autor byl sice původem barevný, ale když jeho matka zatajila původ otce, dostal se do skupiny černých. Sám tvrdí, že barevní to měli z hlediska vlastní identity horší. Černí alespoň věděli, kdo jsou. Barevní to přesně nevěděli - černí nebo bílí? V podstatě tvořili druhou kategorii po běloších (amperbaas - skoro šéf). Politika apartheidu nicméně dokázala barevné přesvědčit, že je černí (respektive jejich geny) drží v jejich nerovném postavení.
Dlouhodobě sleduji autorův pořad a ne vždy s ním souhlasím, ale kupříkladu jeho vztah k jazykům mi byl vždy blízký. V knize cituje výrok Nelsona Mandely, že pokud mluvíte s člověkem jazykem, kterému rozumí, mluvíte do jeho hlavy, pokud ho oslovíte v jeho vlastním jazyce, mluvíte mu přímo do srdce.
Knihu určitě doporučuji, ale neočekávejte odbornou studii o politice apartheidu. S menšími změnami by mohla kniha být velice zajímavým filmem. Autor se nám v knize prezentuje jako jeden z mnoha příkladů, kteří poukázali svoji samotnou existencí na chatrnou logiku režimu. Rasy se mohou mísit a v mnoha případech se mísit dokonce chtějí, navzdory všem zákazům.

1 23.05.2021

Komenský je právem pokládán za jednoho ze zakladatelů pedagogiky. Jeho rady jsou dodnes užitečné. Jako učitel mi k srdci přirostla zejména pasáž "Jiným ukazuji správou cestu, kterou jsem pozdě poznal, jsa unaven blouděním."
Knihy jsou vždy budou dušemi škol (anima schlolarum) a nositelkami moudrosti (vehicula doctrinárum). Čtěte knihy a hlavně si zapisujte "všechno, co se jako drahokam třpytí..."!

2 18.05.2021

Pro začátečníky rozhodně doporučuji číst v tomto pořadí: série o Nadaci, Robotech a Galaktické říši. Tento román se určitě vyplatí přečíst po románu Roboti a impérium. Asimov v tomto románu nastínil fakta, která vysvětlil až ve zmiňovaných Robotech a impériu. Knihu vnímám jako součást velikého díla, byť samotný příběh mě příliš neoslnil, zejména samotné cestování časem Josepha Schwartze. Paradoxně největší chyba v příběhu (život lidí na radiokativní Zemi) mi vůbec nevadil. Ostatně sám autor to o 40 let později uznal. Asimov nicméně skvěle později včlenil toto své rané dílo do svého universa a určitě stojí za přečtení, ačkoliv bych ho nedoporučoval k prvnímu seznámení s autorem.

3 04.05.2021

Skvělé zakončení série o robotech. Strukturou se jedná o klasického Asimova. Malý námět - velký příběh. Děj je prokládán dlouhými rozmluvami a filosofováním o budoucnosti lidstva. Stejně jako v předchozích dílech se zápletka točí kolem nebezpečí degenerace lidstva, která probíhá na pozadí sporu mezi osadníky a vesmířany. Zatímco vesmířané degenerují kvůli přílišnému pohodlí a závislosti na robotech, osadníci mohou následovat stejný osud, protože nezdravě lpí na své domovské planetě. Závěr se hodně podobá konci série o Nadaci. Hlavní postavy jsou nuceny opustit nebo dokonce zničit to, co sami bránili a kdysi věřili. To vše pro dobro a budoucnost lidstva, která v průběhu dějin závisí na odlišných faktorech - nejprve je to Země, posléze Galaktická říše, posléze Nadace a nakonce Gaia.

3 22.04.2021

Předně jsem velikým obdivovatelem knih od pana Verna a jsem si vědom doby, kdy bylo dílo napsáno. Nicméně jej nepovažuji za autorův nejpovedenější román. Je zajímavé, že se tento román těší veliké oblibě, navzdory tomu, že z hlediska vědeckého je příběh zcela mimo. Teorie o vnějším ohřívání naší planety a dutého vnitřku, které mimo jiné propagoval známý chemik Humphry Davy se prokázaly jako chybné. Nicméně to není největší slabina knihy. Takto bych totiž mohl odsoudit i sérii Johna Cartera z Marsu (Edgar Rice Burroughs), kde autor reflektoval tehdejší poznatky o planetě Mars. Problémem je, že Vernův román spíše seznamuje čtenáře s geologickými fakty a dvě třetiny knihy jsou věnovány spíše cestě ke vstupu do sopky Snæfellsjökull než do samotného středu Země. Zajímavé epizody s pravěkými monstry nebo záhadnými lidskými postavami jsou zmíněny jen okrajově. Postavy jsem shledal spíše nezajímavými (vypravěč) nebo s nevyužitým potenciálem (islandský sluha Hans). Samotná postava profesora Lindenbrooka je stejná jak na začátku, tak na konci. Na rozdíl od jiných románů se zde ani nedozvídáme více o jeho životě nebo minulosti. Neříkám, že je kniha špatná, pouze tvrdím, že Verne napsal mnohem lepší díla, která ovšem nemusí vždy patřit k těm nejznámějším.

6 27.03.2021

Na rozdíl od většiny jsem nečetl autorovu první knihu Sapiens. Musím jako ostatní diskutující ocenit autorovu erudovanost a obrovský rozhled. Líbí se mi jeho styl psaní a některé úvahy. Souhlasím, že člověk se posouvá k božství ve smyslu antickém, tj. žije, vytváří a ničí ve velikém rozměru. Nicméně tato skutečnost lidstvo odvádí od křesťanského Boha. Současná krize rovněž potvrdila autorovu předpověď, že pandemie představují dnes především selhání člověka, nikoliv vědy. V neposlední řadě rovněž souzním s autorovým pohledem na marxismus a náboženský fundamentalismus. Na druhou stranu nejsem přesvědčen o autorově vyškrtnutí náboženství a spirituality z dějin budoucnosti. K tomu se váže i má další výtka, jelikož autor nepřipouští jakýsi krok zpět v celkovém vývoji lidské civilizace. Tím nemyslím nutně nějaké zpátečnictví, ale zavrhnutí určité cesty k prosperitě, která se ukáže jako nebezpečná nebo nemorální. Kniha se mi bohužel zdála příliš chaotická a autor neustále skáče mezi jednotlivými tématy. Nejnudnější pasáž představuje kapitola o lidském podvědomí. Nicméně zajímavé úvahy, které vás donutí k hlubšímu zamyšlení.

3 27.03.2021

Do tohoto závěrečného dílu vložil autor nejvíce prvků magického realismu. Všechny hlavní i vedlejší postavy se nakonec setkávají v Cochadebajo de los Gatos. Autor opět dokázal zpočátku nezajímavou linku o synovi kardinála Guzmána dovést k tragickému a šokujícímu konci. Bohužel jsem v tomto dílu nenašel dostatečný prostor pro dějové linky, které mě zajímaly (křižáci, prezident, svaté oficium, působení teologie osvobození). První díl je bez pochyby nejlepším z celé série. Druhý je sice slabší, ale stále disponuje kvalitou dílu prvního. Závěrečná kniha je sice důstojným zakončením, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že tomu něco schází. Možná jsem byl už touto trilogií přesycen. Nicméně celou trilogii upřímně doporučuji všem a to i těm, kteří o historii Latinské Ameriky příliš nevědí.

2 12.02.2021

Kniha mi byla doporučena otcem, podle něhož prý budu na Rodinovo dílo pohlížet úplně jinak. Musím uznat, že měl částečně pravdu. Z knihy člověk lépe pochopí Rodinovo nazírání na svět a celkovou tvorbu. Sochař by se měl dívat a ne si vymýšlet. Přidávat nebi více modré je lež. Na druhou stranu Rodinova fascinace pohybem a lidským tělem spojovala starou antickou a renesanční tradici. Pokud trochu znáte dějiny umění v 19. století, jistě vám příběh řekne více. Protože první dvě třetiny vidíme Rodinovo strádání a marný boj proti konzervativní umělecké akademii. Tím se přidává na stranu impresionistů a podobných "vyvrhelů" tehdejší umělecké scény. Weiss skutečně umí psát velice čtivé a zajímavé životopisy, přičemž čtenář na jednu stranu Rodina chápe, ale na druhou stranu jej neustále dráždí jeho přezíravý přístup k Rose a sobeckost vůči ostatním. Avšak jen málo geniálních umělců vedlo příkladný rodinný život. Musíme si vždy vybrat, jestli budeme hodnotit dílo nebo člověka. Rodin měl vlastně v životě štěstí, protože se dokázal obklopit lidmi, kteří v něj věřili a věřit nepřestali, ani poté, co jim negativně ovlivnil život (Rose, Camilla, Zola). Nakonec však svému okolí Rodin mnoho štěstí nepřinesl, Rose zemřela na zimu, když jej ošetřovatele, z jeho syna se stal nezvedený alkoholik, Camilla se zbláznila apod. Knihu mohu jedině doporučit i přes její délku. Příběh plynule utíká, tak jako život samotný. Nicméně po četbě člověk pochopí slova opata Eymarda, že každý člověk je schopen oběti, odříkání a sebezapření. Někdo kvůli Bohu někdo kvůli sochařství.

5 01.02.2021

Druhý díl se oproti tomu prvnímu soustředí spíše na jednu postavu a pouze občas odbočí stranou. Autor pokračuje v nastaveném standardu prvního dílu, ačkoliv bych ocenil více o prezidentu Veracruzovi nebo samotném El Jerarcovi. Kniha tentokrát popisuje další charakteristický rys Jižní Ameriky a sice drogové kartely, přičemž dokazuje, že dějiny Latinské Ameriky jsou vtipné až do chvíle kdy si uvědomíte, že vlastně nejsou. Drastické scény s rozřezáváním lidí nebo jejich upalování jsou zkrátka děsivé. Oproti nim stojí tantristický sex prezidenta Veracruze za účelem umoření státního dluhu. Obdivuji, jak autor dokáže i nezajímavou dějovou linku (v tomto případě např. Ohnivý tanec) zakončit zajímavě nebo absolutně drasticky. Oproti prvnímu dílu čtenář v knize nalezne více temných scén, ale rozhodně se jedná o zdařilé pokračování.

5 12.01.2021

Jsem velice potěšen, že tato kniha vyšla. V současné době je potřeba připomínat, že na světě stále existuje peklo, kde lidská práva nic neznamenají. Autorku obdivuji zejména poté, co správně upozornila, že většina uprchlíků z KLDR nejsou chudí lidé utíkající z táborů, ale lidé, kteří buďto režim budovali nebo z něj profitovali. Kniha proto přináší příběhy lidí různého původů a profesí - převaděč, učitelka, studentka, řidič, šmelinář, apod. Je dobře, že se jednotlivá vyprávění neopakují a že kniha neukazuje uprchlíky jako svaté mezi hříšnými. Mnozí z nich přiznávají, že režimu věřili, považovali diskriminaci nižších tříd za správnou nebo zanechali rodinu svému osudu. Informační přínos mi trochu zkazila účast na autorčiných přednáškách a proto většina informací pro mě nebyla úplným překvapením. Doufám, že vyjde druhý díl, protože kniha je opravdovou jednohubkou a trochu mě zklamalo, že neobsahuje více rozhovorů. Z tohoto důvodu bych udělil hodnocení 4,5. Knihu všemi deseti doporučuji, zejména poslední rozhovor, kdy padne otázka, jestli je pro věřící uprchlici důležitější Kim Ir-sen nebo Ježíš.

PS: V knize jsem objevil pár překlepů, což je samozřejmě škoda, ale s dalším vydáním budou určitě opraveny.

11 05.01.2021