qwill komentáře u knih

a ještě jedna ukázka:

- Já vám je pustím, slíbil nám prezident Zápotocký, - jenom Palivce ne. To je agent Vatikánu a já musím postupovat podle jistých direktiv. Těm druhým řekněte, že se budou mít venku hůř, než se mají teď. Nikdo je nezaměstná.
- Mohl bys přece, soudruhu prezidente, pokusil se Nezval.
- Mohl, ale ty nevíš, co dokážou střední kádry. Co by si pálili ruce. Půjdou od toho pryč. Já je znám.

Připomínám rozhovor z pětapadesátého roku. Prezident Zápotocký držel slovo. Pustil je, až na "agenta Vatikánu" Palivce. Pokud šlo o ty ostatní, nemýlil se. Knap a Křelina se stěží uchytili u zedníků, Bedřich Fučík, Prokůpek, Kalista, stejně jako Renč, Zahradníček, Rotrekl, Kuncíř a jiní protloukali se všelijak, riskujíce, že je při nejbližší pouliční lustraci občanských legitimací pošle estébák za katr jako příživníky a nezaměstnané.

1 24.01.2016

jako letitý hráč licitovaného mariáše jsem se bavil velmi. A osvojil si patřičné hlášky:

Pan lékárník byl z onoho druhu hráčů, kteří nedbají zisku ni ztrát, ale kteří milují hru pro hru samu, vidouce v ní epický příběh, skloubený z řady rozmarných epizod. Vítezství vítal s růžovým úsměvem; ale i prohra vzbuzovalal v něm veselí. Do paměti jsem si vryl jeho výroky, kterými glosoval různé situace během hry. Žaludskou sedmu hlásil slovy: "Žaludská sedma se obořila na knížete!" Hlášení zelené sedmy provázel popěvkem "Sedma zelená, neposečená, slunce na ni svítí." Objevil-li v talóně červenou sedmu, která znamenitě posílila jeho pozici, tu volával nadšeně: "Kéž bych tě líbat směl . . . !"


U pana notáře vzbuzovala hra reminiscenci na školní četbu. Získav příznivý talón, neopomenul skandovati verše:


Tak jako lev potěší se,
na velký kus těla padna,
buď rohatého koloucha,
aneb kozorožce nalezna,
tak pan notář Vetchý
raduje se z karty milostné.

Při točení vzpomínal Hérodota citátem: Když se blížili Peršané, tu zdvihl se ohromný kotouč prachu!
A přirovnával se ke Korachovi, kterého pohltila země, když mu bylo platiti prohranou stovku.
Byla to hra, při které bylo možno člověku, po vzdělání dychtícímu, získati četné vědomosti. A mohu říci, že tato partie patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám.

4 24.01.2016

jeden z mála světlých okamžiků knížky: (mohu totiž potvrdit)
Qwilleran vzal z držáku na tužky tlustou žlutou tužku se zlatým nápisem "Qwillovo pero".
"Dejte to ode mne manželce s přáním všeho nejlepšího k narozeninám, Barte."
"To jí udělá velikou radost. Vyhrála už tři stejné tužky ve vašich čtenářských soutěžích a vystavila si je jako stříbrné trofeje."
"Vzal jste si blížence, vy šťastlivče!" řekl mu Qwilleran. "To znamená, že má nejen ostříží oči, ale že je silná, laskavá nadaná, chytrá, přitažlivá . . ."
"Odkud znáte všechny tyhle esoterické řečičky?"
S předstíranou skromností mu Qwilleran odpověděl: "Já sám jsem blíženec."

Poručík vyjmenoval nyní Švejkovi všechny vlaky, které po rychlíku odjely do Budějovic, a položil mu ootázku, proč zmeškal ty vlaky.

"Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk dobromyslně se usmívaje, "že mne mezitímco jsem čekal na ten nejbližší vlak stihla ta nehoda, že jsem pil za stolem jedno pivo za druhým."

6 24.01.2016

Kdesi v dálce si největší hrdina, jakého kdy Zeměplocha zrodila, ubalil a zapálil cigáro, aniž tušil, do jaké role ho osud předurčil. Pověst toho muže byla taková, že skupina divokých jízdních nomádů ho s projevy nejvyšší úcty pozvala ke svému ohni z koňského trusu.
Náčelník nomádů promluvil: "Které jsou tedy ty věci, které učiní muže v životě šťastným?"
Chcete-li zahájit kvalitní rozhovor u ohně stepních nomádů, očekává se, že řeknete právě něco takového. Muž po jeho pravici zamyšleně upil svůj koktejl z kobylího mléka a z krve sněžné kočky a řekl:
"Step se svým nekonečně vzdáleným obzorem, vítr ve vlasech a bujný kůň pod vaším sedlem."
Muž po náčelníkově levici promluvil takto: "Křik bílého orla vysoko na nebi, zasněžený les a přesný šíp na tětivě vašeho luku."
Náčelník přikývl a dodal: "Já myslím, že je to však především pohled na pobité nepřátele, pohanu jeho kmene a na jeho plačící ženy."
Kolem ohně se ozvaly projevy drsnéhou souhlasu s tím skvělým projevem.
Pak se náčelník s úctou obrátil k vzácnému hostu, k drobné postavičce, která si u ohně tiše ošetřovala svou husí kůži, a prohlásil: "Ale teď bychom se měli zeptat našeho vzácného hosta, jehož jméno se stalo legendou - co podle něj patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?"
Host se zarazil uprostřed dalšího neúspěšného pokusu zapálit si.
"Čo žíkáš?"
"Ptal jsem se, co podle tebe patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?"
Bojovníci kolem ohně se napjatě nahnuli kupředu. Se zatajeným dechem čekali na perlu, kterou uslyší.
Host přemýšlel dlouho a těžce a potom pomalu prohlásil: "Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír."

3 24.01.2016

abych nezapomněl, že su Pražák, ale od Hradišča

Dokáď ty štyré ušmúranci lozili enom po stařečkovi, tož to eščě ušlo. Ale jak začali byt familijérní a vybírali si ostatní osazenstvo ve vagóně, tož dvá hnedkaj stali, vyšli ven a už sa nevrátili. Ale místo nich stáli ve dveřách průvodčí a přísno prohlásili:
"Strýcu, buď tady bude ticho a pořádek, lebo vám udělám nepřijemnosť!"
Stařeček stíhaný těžkým osudem enom zamrkali, utřeli si zapotěné čelo a zúfalo pronésli: "Nepřijemnosť? Už neuděláte, pane konduchtér - a počúvajte, proč: Umřeli nám ve Vracově kmotřenka a jedeme ím na pohřeb. Dyž sme vycházali z chalupy, Kača spadla do močůvky a včil sa suší doma na peci. Jurka aj z věncem vylézl v minuléj stanici, nahlédnutí z okna ně stálo fajku s císařem pánem, Franckovi uletěl nový širáček, Anéžka má plné gatě a Jozéfek zežrál lístky . . . Tož ně včíl řeknite, jakú nepříjemnosť ně ešče možete udělat vy?"
Pán konduchtér, kerý měli takých děcek devět, vyslechli stařečkovu kalváriju stojačky jak při hraní rakúskej hymny, enom hlavu měli zvěsenú. Potem dobrácky poklepali stařečka po rameni a pravili:
"Tož pravíte, strýcu, že jedete na pohřeb do Vracova? Až teda vlak zastaví, tož hnedkaj všecí vylezte, lebo tento vlak jede do Hradišča a né ke Kyjovu . . . "

nojo, počítač a verše.... vděčný námět mnoha.... ale tady se jedná o opravdu první pokusy z dřevních dob

--------------ukázka z knížky-------------

"Ten člověk byl chudák, vada řeči, komplexy či co, a k tomu v něm bylo kus grafomanství," zabručel Vašátko.
"Tak psal taky vlastní verše?" ptal se Horác.
"Na způsob Zdravušky."
"Jaké například?
"Instruktážní. - Dneska nebudeme spáti, leč budeme na to sráti - rada proti nespavosti."
Horác se zasmál. "To se mi moc líbí. Je to zrovna pro mě . . . Měl toho víc?"
"Tak se podívejte na tohle. Ty věci ve skutečnosti vyrobil počítač."
Horác vyndal opatrně z desek stoh papíru začal brát do ruky papír za papírem. Vašátko znal Horáce jako závodního čtenáře a občas na něj po očku mrknul, čekal reakci, ale Horác nic, nehnul brvou, jako by to bylo normální.
"Dobrý," ozval se konečně. "Je tam pár čísel moc podařených. Nádherný . . . To musí být ohromná sranda, dělat tohleto. . . . jen si to poslechněte . . . Mnozí se tatíčkovi přihodili silně - nalézá se pravda - v kapru. Není to pěkný?"
"Mně se zrovna nezdá. Vám se to líbí?"
"Srstnatě prorostlí pláčou," odpověděl Horác. "Leželi dlouho v loji."
"Bez legrace, Horáci. Vy si myslíte, že to má nějakou cenu?"
"Plebán nese rybu," řekl Horác vážně.
"Hegot, podle toho nerváka s ním nebylo všechno v pořádku. A jako experiment je to také k ničemu. Ten lingvista řekl . . ."
"Všichni budou psáti pořád," odpověděl Horác zamyšleně. "Z příčiny stolu zatím! Nezdá se vám to dostatečný důvod, aby se furt psalo?"
"Mluvte vážně, Horáci. Vy myslíte, že je to umění?"
"No, nechtěl bych tomu počítači zrovna lichotit," zabručel Horác, "ale musí se přiznat, že se mu něco povedlo. Snahu je tu vidět: Otčina visí mrtvému . . . . co mu asi visí? Rozhodně důchod. Nebo máte jiný názor?"

angl.350. Jane Austenová a teorie prózy. Prof. Morris Zapp. Seminář pro postgraduál. Omezený zápis.
Většinou dobrý ohlas. Z dotazníků plyne, že Zapp je ješitný, jízlivý a při zkouškách zákeřný, ale umí strhnout a zapálit. Jeden z dotázaných říká: "Udělal z Austenky odvaz." Jen pro výborné studenty.

moje druhá šachová knížka - měl jsem asi deset let. Moc se mi líbila....

jedna z historek (za pravdivost neručím, ale čte se to dobře)
Ruský car Ivan Hrozný, jak stojí v letopisech černé na bílém, nebyl spokojen ani s Římem, ani s východořímskou církví byzantskou. I začal se zajímat o české reformátory a žádal Jednotu bratrskou, aby mu poslala svého představitele. Jednota svěřila tento slavný úkol Janu Rokytovi, jehož car Ivan v moskevském Kremlu tehdy a tehdy velmi zdvořile uvítal.
"Jsi první Čech, kterého v životě vidím," pravil car Hrozný a pokynul, aby mu Rokyta vyprávěl, proč že se čeští bratří odtrhli od západní římské církve a jaký je smysl a cíl jejich víry.
Rokyta mluvil a mluvil a car, sedě v celé své velikosti na trůně, naslouchal a naslouchal. Pak ho milostivě propustil, ale brzo pro něho znovu vzkázal a pravil:
"Dříve, zbožný Jene, nežli se rozhodnu a dám své imprimatur, zahrajeme si v šachy. Srdce se potěší a duše pookřeje. Již ustaň hovořiti a raději hrej."
Průběh partie nebyl zapisován, takže není známo, dopustil-li se hrozný car Ivan hrozné chyby už v zahájení či v zápletkách střední hry. Je však jisté, že náš reprezentant Jan, řečený Rokyta, cara porazil. A rázem bylo po vyjednávání. Ivan Hrozný už nechtěl Rokytu ani vidět a vzkázal mu toliko, že učení Jednoty bratrské je naveskrz bezcenné. Čech, jenž přišel obeznámit cara s učením české reformace a nikoli s teorií gambitů, byl stroze vyzván, aby v průvodu stráže ihned opustil carovu říši.

24.01.2016

Učitelův odkaz

Jeden láma z Tibetu
zkoumal co se hýbe tu
potom zpíval božské "óm"
odjel pryč a já jsem v tom

K energetické krizi

Nejmocnější z pohonů?
Nádrž plná hormonů!

24.01.2016

zase něco na knihovníky a knihomoly:

Bude-li tě někdo zvát do samoty proto, aby tě mohl líbat, trochu se zdráhej a pak - můžeš jít. Jen se střez mužů, kteří tě budou lákat na knihovnu či na sbírku motýlů, člověk, který nedovede nazývat věci pravým jménem, nebude mít ani dost odvahy k tomu, aby nesl možné následky.

(qwill - naštestí jsem vlastnil sbírku meteorů)

1 24.01.2016

Nedávno přišlo do módy zcela nové použití předložky o. Všichni už jsme slyšeli nebo sami vyslovili věty jako sport je o penězích, věda je o omylech, trh je o konkurenci apod. Kdo umí anglicky, správně tuší původ v anglické předložce about.
. . .
Nový způsob užití předložky o se objevil jako velmi módní zejména v mluvených projevech v posledních dvou třech letech dvacátého století. použití rčení je to o tom, že . . . také usnadňuje, zjednodušuje stavbu souvětí. Umožňuje netrápit se se složitější větnou konstrukcí a přenést myšlenku do další oznamovací věty.
. . .
Než bychom zkrácenou vazbu s předložkou o případně odsoudili, měli bychom si uvědomit, že kdybychom se s ní setkali v nějaké básni nebo v umělecké próze, vůbec by nás nepřekvapila . . .

Příběh předložky o upozorňuje na další významný princip vývoje jazyka. Nedochází při něm ani tak v pohybu v čase jako v prostoru: čerpáme z jazykového okolí a přejímáme způsoby vyjadřování z cizích jazyků. Jak s nimi v češtině naložíme, záleží už jen na nás.
----------------------------------
Poznámka qwilla:

Když jsem slyšel poprvé spojení : je to o tom . . . . byl jsem uchvácen, vytryskl ve mně obraz a možnosti tohoto nového spojení, opravdu jsem cítil příchuť něčeho nového, básnicky objevného . . .

Jenomže když ono "básnicky vymazlené" spojení slyšíte při každé příležitosti, zbude vám pak už jen pachuť ze zprofanování myšlenky a bouří se vaše češtinářské nitro a pokud jste dosud úplně neotupěli, neodcházíte, ale přímo prcháte . . . máte-li ovšem kam . . .

jak už to zpívá Marek Eben:

. . . je to takové . . . suprové . . . vymazlené . . . pražské . . . a pokleslé . . .

1 24.01.2016

povídání o osobnostech z pohledu jejich lékaře? no.... to je mírně řečeno mírně řečeno:

Máme to štěstí, že v blízkosti vesnice, kde přes léto trávíme dny svého stáří, je místo, které měl Jan Werich velmi rád. Občas sem zajel a zachytal si. Sám, nebo s přítelem, kterého si pozval.
Jednou se k rybníčku dostal náš známý. Potom nám vypravoval: "S pruty v rukou tu seděli Jan Werich a Jan Drda. Každý na jednom konci rybníčka. Jan Werich měl sepjaté ruce a brumlal si, nevěda, nebo naopak moc dobře věda, že za ním někdo stojí: Fabiánku, dej, abych chytil pstruha alespoň půlkilovýho. A támhle tomu tlustýmu - obrátil se směrem k sousedovi, který měl také nahozený prut - tomu tlustýmu spisovateli ze zámku ať to ani neťukne."
Občasný příchod hosta ze zámku Jan komentoval takto: když se Jan Drda na hrdá Brda na vandr dá . . .

anebo

Při poslední návštěvě ve Velharticích jsme se u Jana Wericha ještě moc nasmáli. Mluvilo se znovu na věčné téma rozmluv v posledních létech. O jeho vášnivém kuřáctví. Doporučoval jsem mu nejvýše pět cigaret denně nebo jeden tenký doutník. Za čtyřiadvacet hodin, ne za hodinu! Ohradil se, že před půl rokem jsem mu povoloval deset cigaret nebo dýmky podle chuti. Opáčil jsem, že nemá ponětí, jak dovede lékařská věda za půl roku postoupit kupředu.

24.01.2016

"Lipčík píše skvrny!" neslo se už delší čas na sklonku roku 1986 redakcí Mladého světa a k tomu bylo slyšet uštěpačné poznámky a pochechtávání. A také dovětky o kozlu, co byl zahradníkem.
Tedy, ne že bych byl nějakým způsobem poskvrněný. Aspoň ne víc, než je novinářský standard. Ale ty úsměšky mířily k něčemu jinému: "skvrny", to byl pracovní název tohoto seriálu, který byl zamýšlen jako širší poradník pro dům i na cesty, pro město i pro ves, pro malé i velké, prostě jako právě tenhle mišmaš, kterého nemáte za sebou ještě ani jednu třetinu. A celý vtip byl v tom, že tomu, o čem mám psát, vůbec nerozumím. Tomu se kolegové tak smáli. Jako by oni byli při své práci jiní!

24.01.2016

Možná, že Odysseus odolal Sirénám, když dal svým druhům zalít uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni; kdyby byly ale Sirény nechaly zpěvu a daly mu přivonět k české bramboračce, nikdy by už Odysseus nedoplul ke své Penelopě.
Čtenáři se možná zdá, že autor maličko nadsazuje; leč autor má po ruce důkazy, jimiž ho lehce přesvědčí. Za žáídnou polévku na světě nikdo ještě neupsal svou duši čertu; ale kvůli vábivé vůni májové bramboračky s mladými smrži a světlohlavými hříbky se Trepifajksl, čert z Dalskabátů, vzdal své pekelné příslušnosti a počlověčil se. Mohla by se kdy která polévka pochlubit větším oceněním?

1 24.01.2016

Jeho soused se skutečně jmenoval Keestra Hedrog, jak mu řekla paní Tuttleová. Jméno mu připadalo jako psané odzadu dopředu, a napadlo ho, že by si také mohl dát na dveře jmenovku se jménem Mij Narelliwq.
Přemítal o tom, co se za poslední léta se jmény stalo. V mateřském jazyce se objevila podivná nová slova a v telefonním seznamu zase nová, podivná jména. Mary, Betty a Ann byly nahrazeny Thedirami a Cherylinami. I ta nejobyčejnější jména se najednou psala komplikovaněji, jako Elizabette a Alyce, což všem způsobilo zbytečné potíže, nemluvě o času, proplýtvaného zbytečným vysvětlováním a opravami. (Jeho vlastní jméno, které se nezvykle psalo s Qw, přivádělo už třicet let vydavatele, sazeče a korektory k zoufalství, ale toho si nevšímal.)

24.01.2016

Je to zvláštní úkaz: Vyjme se věta z textu a učiní se citátem. Tím se povýší na důstojnost. Sám jsem to zažil. Dočetl jsem se citace ze svých knížek a žasl, jak ty věty nabyly hloubky, o níž jsem neměl tušení. Před citátem člověk zvážní.

"Život je tragédie," praví Swift, i zamyslíme se.
"Život je komedie," praví Walpole, a zas se zamyslíme.
Kdyby někdo řekl "Život je žerď bez praporu," "Život je zhaslý doutník," "Život je deštník v poušti," pak jako citáty si všechny říkají o mramor.

Mně se nejvíc líbí výroky, které nekážou, nevarují, neporoučejí, které prostě zajiskří:
Sartre: "Druhý člověk je pro mne já, které není já."
Miroslav Holub: "Zem se otáčí, praví žáček. To není pravda.
Zem se otáčí, praví učitel, protože učitel to ví líp."
Nápis na zdi: "Joža je blbec, i když se to smaže."

24.01.2016

lituju, že jsem neviděl naživo. Ale i záznam lyrikálu je síla....

Martin:
(přemítá nad svými předchozími slovy, posléze svůj dojem učiní tématem villonské balady)


Zpil jsem se slovy. Do němoty.
Líbí se mi to? Nelíbí.
Není to pro mě. Je to pro ty,
co mají v srdci pochyby.
Mlčí, byť mluvit chtěli by ...
Pochybující srdce vzdychá
mocně jak staré velryby
na odvrácené straně ticha.

Zpil jsem se slovy do němoty.
Takové je mé alibi.
Takový důvod neochoty
uvěřit ještě ve sliby,
že až mě můza políbí,
oslovím svět, jenž nedoslýchá ...
Najdu si jiné záliby:
na odvrácené straně ticha.

Opilý slovy do němoty,
opouštím soutěž obliby.
Dostal bych kartáč od poroty
za gesta, účes, pohyby ...
Němý se předem znelíbí;
chce-li jen mlčet, kam se míchá?
Snad se dám mezi taliby -
na odvrácenou stranu ticha.

Hrozím se lidí bez chyby:
nespočet slov a jedna pýcha.
Radši se mýlkám zaslíbím
na odvrácené straně ticha.

3 24.01.2016

když dva dělají totéž:

Na jaře roku 1901 byl Dvořák jmenován spolu s Jaroslavem Vrchlickým členem panské sněmovny..
Oba umělci se zúčastnili zasedání sněmovny 14.května.
"Byli vzácným zjevem uprostřed společnosti, jež naplňovala rakouský senát." vzpomínal na tu událost parlamentní zpravodaj Josef Penízek, " neměli nic než slávu svého jména, nevděčili za nic žádnému předku, jen sobě, svému nadání, své práci".
Poprvé - a naposled - usedl Dvořák k stolku, na němž měli členové sněmovny připraveny psací potřeby. Když se ho potom paní Anna ptala, co se v parlamentě dělo a jak si s Vrchlickým počínali, zažertoval prý - "My jsme to tam všechno rozsekali" - a pochlubil se pěknými tužkami, které sebral ze stolku: "Panečku, s těmi se bude komponovat!"

1 24.01.2016

Až jednou bíle prokvete ti vlas
- jen odpusť, prosím, negalantní zmínku,
čas bídák je a ukrutník je čas,
až budeš jednou státi na stupínku

a dětem veršík číst, jejž napsal snad
autor již mrtvý - kdysi jsi ho znala
a chtěla jsi jej trochu milovat,
či jsi ho přec jen trochu milovala?-

vzpomeň si na mě! Já kdys zatoužil
tak se ti vepsat do tvých něžných skrání,
tak hluboko, tak vroucně, ze všech sil,
že hledám marně slůvko přirovnání.

Tak pevně, aby vrásku do čela
vzpomínka psala, jež se ve vzpomínkách tratí.
Abys v té chvíli slzu setřela
a knížka z rukou steskem vypadla ti.

8 24.01.2016