Šachy s úsměvem
Karel Opočenský , Vítězslav Houška
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/224641/bmid_sachy-s-usmevem-224641.jpg
4
7
4
Zajímavé a veselé příhody z minulosti šachu a šachových turnajů doplňují portréty našich i cizích mistrů a poutavě objasňují i problematiku teorie a různých druhů šachových utkání.
Přidat komentář
Oni si občas Opočenský s Houškou nehorázně vymýšlejí, ale čte se to dobře pořád. Jenom bych možná doporučil k tomu přečíst knížku Vítežslav Houška - Vzpomínky reakcionáře a kverulanta. Ovšem některé historky jsem slyšel od pěti různých šachistů v pěti variantách.
moje druhá šachová knížka - měl jsem asi deset let. Moc se mi líbila....
jedna z historek (za pravdivost neručím, ale čte se to dobře)
Ruský car Ivan Hrozný, jak stojí v letopisech černé na bílém, nebyl spokojen ani s Římem, ani s východořímskou církví byzantskou. I začal se zajímat o české reformátory a žádal Jednotu bratrskou, aby mu poslala svého představitele. Jednota svěřila tento slavný úkol Janu Rokytovi, jehož car Ivan v moskevském Kremlu tehdy a tehdy velmi zdvořile uvítal.
"Jsi první Čech, kterého v životě vidím," pravil car Hrozný a pokynul, aby mu Rokyta vyprávěl, proč že se čeští bratří odtrhli od západní římské církve a jaký je smysl a cíl jejich víry.
Rokyta mluvil a mluvil a car, sedě v celé své velikosti na trůně, naslouchal a naslouchal. Pak ho milostivě propustil, ale brzo pro něho znovu vzkázal a pravil:
"Dříve, zbožný Jene, nežli se rozhodnu a dám své imprimatur, zahrajeme si v šachy. Srdce se potěší a duše pookřeje. Již ustaň hovořiti a raději hrej."
Průběh partie nebyl zapisován, takže není známo, dopustil-li se hrozný car Ivan hrozné chyby už v zahájení či v zápletkách střední hry. Je však jisté, že náš reprezentant Jan, řečený Rokyta, cara porazil. A rázem bylo po vyjednávání. Ivan Hrozný už nechtěl Rokytu ani vidět a vzkázal mu toliko, že učení Jednoty bratrské je naveskrz bezcenné. Čech, jenž přišel obeznámit cara s učením české reformace a nikoli s teorií gambitů, byl stroze vyzván, aby v průvodu stráže ihned opustil carovu říši.
Přiznávám, jakožto šachista jsem zaujatým čtenářem této knihy.
A doporučuji nejen šachistům. Kniha je skutečně tím, za co se vydává. Nikoliv šachovou učebnicí, ale beletrií o šachu. Velmi dobře se čte, jazykem 60. let autor bravurně popisuje šachové mistry i kavárenské hráče, přibližuje svět šachu s celou svojí krásou i se svými strastmi. Kniha do doby svého vydání mapuje snad každého významnější mistra, který přispěl k rozvoji na poli čtyřiašedesáti čtvercovém. A ať už čteme o nynějším mistru světa nebo o neznámém šachistovi, vždy je text podáván s obratností a člověk jej hltá očima. Nemluvě o spoustě zábavných historek ze zákulisí, stejně tak jako i ze světa před kulisami.
Kniha mého mládí, jako šachový nadšenec ... tehdejší, že ... jsem ji četl snad 50x.. provázela mě mnoho let, až jednou skončila kdovíkde při nějakém stěhování. Příjemná knížečka, autor píše opravdu vtipně a s milým chápajícím úsměvem. On píše vlastní zážitky a tehdejší špičkové hráče znal a hrál s nimi. Svého času porazil i Alechina. Milý starý pán. Ach ano, byl u nás na besedě ve škole (v devítce) a přivedla ho tam naše chemikářka Inna Veselá, mezinárodní mistryně v šachu žen. Hrávali jsme s ní simultánku, ale to víte. Myslím že někdo z nás uhrál remízu, ale stejně myslím, že propagační...
Jo a s tím neznámým šachistou, o kterém jako o dřevním talentu, který bez znalosti teorie porážel kdekoho, psal v jedné kapitole, jsem hrál v simultánce. Hanebně mě zmatil... Jo, jmenoval se Ungrát a dotáhl to až na první třídu, což bylo tenkrát docela dost.