puml komentáře u knih

Velmi dobrá hra o skrytém násilí, předsudcích a touze po uznání. Zajimavě napsané dialogy a svižný děj činí z této hry ideální večerní počtení. Sice je plná různých dramatických klišé a i samotná zápletka je tendenční a předvídatelná, ale i tak stojí hra za přečtení.

Zajímavý je také doslov, ve kterém se mimo jiné dozvíte, že tato hra vyhrála jakousi soutěž a byla vybrána z více než 700 jiných her začínajících a mladých autorů a hrála se poté v jednom z prestižních londýnských divadel. A právě tím začal úspěch dramatika Matta Charmana. Jen se mi nechce věřit, že by zrovna tato hra byla nejlepší ze 700 jiných her. Každopádně na této příhodě je dobře vidět, jak mají k sobě úspěch a neúspěch blízko, a že je to do velké míry především otázka náhody, co v konečném důsledku rozhoduje. Kdo byl druhý a kdo třetí? To už se asi nikdy nedozvíme..

13.06.2013

Většina povídek mě nijak zvlášť nezaujala, ale stylově se jedná o skvělou práci. Z lehkého nadprůměru pak vybočuje povídka Triumf noci a opravdu vynikající je povídka Dušičky, při jejíž četbě mi běhal mráz po zádech, a jež patří svou gradací zdánlivě banálního děje a až přízračnou atmosférou k tomu nejlepšímu, co jsem v daném žánru kdy četl. Dušičky doporučuji, jinak ale jen lehký nadprůměr, který nezklame, ale ani nijak zvlášť nepřekvapí.

09.06.2013

Řekl bych že neprávem nedoceněná Conradova novela, která je celkově pomalejší a nemá takový spád jako jiná Conradova díla, ale zase je zde krásně popsaný život takřka vysloužilého námořníka, který se ocitne na mizině, ale nechce se vzdát svého snu zabezpečit a naposledy vidět svou dceru. Dialogy jsou místy trochu topornější a leckdy zavání absurdní komikou (což je ale vlastně fajn). Hlavní předností je ale jednoznačně opět perfektní, místy dost depresivní atmosféra a detailní vystižení psychologie jednotlivých postav, které mi svou rozporuplností připomínaly postavy z "velkých" ruských románů 19. století.

04.06.2013

Parta kamarádů se vydává sjíždět divokou řeku do údolí v Apalačském pohoří, které má být ale nedlouho poté zaplaveno v rámci stavby přehrady. Zpočátku poklidná výprava se náhle mění v noční můru a boj o přežití. Pro mě osobně byl nejsilnějším motivem obraz člověka - měšťáka, ve kterém se v konfrontaci s přírodou probouzí lovecké instinkty, vynalézavost a primitivní síly, které jediné mohou obstát v boji o holé přežití, a které se stávají pro členy výpravy osudovou formou sebereflexe. Vynikající je také motiv zaplavení údolí, tj. motiv minulosti pohřbené v pomyslných temných hlubinách paměti. Doporučuji též stejnojmený film od Johna Boormana s Jonem Voightem v hlavní roli.

3 02.06.2013

Velmi dobré paměti, určené především pro zájemce a dobu Velké francouzské revoluce a dobu vlády Napoleona a následné období restaurace. Chateaubriandova síla je především ve stylu, který má blízko k beletrii a místy i poezii, a také ve vynikající, leckdy lehce ironické, drobnokresbě některých událostí a významných osobností. Skvělá je charakteristika Napoleona, která skvěle vystihuje rozporuplnost této zásadní postavy evropských dějin. Výborné jsou též pasáže z četných Chateaubriandových pobytů v Praze. Místy popisy událostí nudí a utápí se občas v přílišné nostalgii a patosu, ale to je asi příznak většiny pamětí.

Druhé čtení: Výborné paměti, ke kterým se budu vracet. Jdu na plný počet a doporučuji.

první čtení červen 2013
druhé čtení květen 2020

1 02.06.2013

Příběhy na pomezí eseje, literatury faktu a beletrie. Celou knihou se vine jako přízračná červená nit příběh o prosazování moci, již zapomenutém násilí, nezdařených utopiích, snílkovství, bláznovství v nejbizarnějších podobách a celkovém rozpadu minulosti a paměti na hromadu starého haraburdí, ze kterého autor vytahuje fragmenty vizí, poetických snů i nočních můr. Procházky krajinou pozvolna se rozpadající paměti. Doporučuji.

9 29.05.2013

Hearn je skvělý spisovatel a vypravěč, který dokáže zprostředkovat pohled na svět pomalu mizející tradiční japonské kultury se svými svéráznými specifiky. Vynikající soubor povídek a úvah, které prozrazují okouzlení vypravěče japonskou kulturou a jejími rituály a příběhy. Doporučuji.

5 26.05.2013

Růžena Dostálová velmi čtivým způsobem se spoustou zajímavých ukázek přibližuje kulturu, která u nás není zas až tak často reflektovaná. Kniha mapuje byzantskou vzdělanost od jejích počátků a střetu křesťanství s dohasínajícím pohanstvím a římským náboženstvím, až po zánik říše v 15. století. Kniha nenudí a není ani příliš náročná na čtení, takže svým záběrem a stylem je určena širší veřejnosti, která se chce dozvědět o způsobu vzdělávání, literatuře, filozofii a kultuře jedné z nejmocnějších říší středověku.

2 21.05.2013

V těchto rozhovorech jsem si uvědomil, že to co činí křesťanství pro mnohé tak nesnesitelným je jeho institucionalizace v cíkrvi. Dva významní teologové a dva pohledy na roli křesťanství a církve. Bližší je mi pohled Eugena Drewermana, který dobře ukazuje, že víra a pravé poselství křesťanství se v církvi spíše ztrácí a zatemňuje množstvím nesmyslných a přežilých dogmat. Víra je takříkajíc jinde a rozhodně nepotřebuje ke svému životu církevní ani jiné instituce ne nepodobné úřadům s množstvím vyhlášek a nařízení, které původní smysl křesťanství spíše vzdalují životu, než by se mu snažily přibližit.

21.05.2013

Antivariát a já jsou vlastně knihy dvě. První kniha Antikvariát a já dává nahlédnout do zákulisí a provozu antikvariátu v Dlážděné se všemi jeho podivnými zaměstnanci a hlavně zákazníky. Nejsilnější jsou momenty, kde pan Svoboda popisuje zážitky z provozu antikvariátu a množství zajímavých a mnohdy bizarních příhod souvisejících, jak jinak, především s knihami. Kouzelná obálka je spíš bilanční kniha a pohled na rodinu pana Svobody a její minulost. Celkově lze říct, že se jedná o povedené memoáry. Sám rád chodím do antikvariátů a novou Dlážděnku znám, takže to pro mě bylo zajímavé a příjemné čtení, při kterém jsem se dozvěděl i dost o tom, jak takový antikvariát fungoval a funguje, a co je to v antikvariátní terminologii "pazour".

19.05.2013

Po dlouhé době antologie, která není jen náhodně a ledabyle sebranými povídkami. Kompilátorka a zároveň překladatelka několika povídek Rita Kindlerová se rozhodla předvést českému čtenáři ukrajinksou literaturu za posledních cca 30 let ve své celistvosti a komplexnosti. Úkol nelehký, zvlášť když se vezme v potaz rozsah 300 stran. Ale zázraky se dějí, a tak v nakladatelství Kniha Zlín vyšla opravdu reprezentativní antologie současné ukrajinské povídky. Mně osobně se nejvíc líbily povídky Samilo z Nemyrova, Píseň závor, Dlouhý předlouhý běh, Já a moje posvátná kráva, Slunce mezi dvěma horami a Hledání chrámu. Ale i další povídky jsou výborné a v antologii není snad povídka, která by mě něčím nezaujala. Především pečlivý překlad a výběr autorů a povídek, z nichž ty (pro mě osobně) nejlepší čerpají z místního folklóru a mají tak pohádkový až mýtický rozměr.

1 16.05.2013

Román Přelétavá nymfa zaujme především melancholickou a přitom elektrizující a erotickou atmosférou Havany konce 50. let. Jedná se v dobrém i špatném o vzpomínkovou knihu na lásku k nezletilé, nespoutané dívce Stele. Příběh je poměrně předvídatelný a nijak moc mě nezaujal, ale o to tolik nejde. V popředí je totiž jazyk a rozhovor ve svých rozličných podobách a variacích. Infante čtenáře doslova zahlcuje množstvím slovních hříček a nejrůznějších vzpomínek na staré kavárny, bary, filmy, umělecká díla a známé i méně známé postavy havanského "panoptika". A to může být asi hlavní problém při četbě, totiž to, že pokud nejste ten typ čtenáře, který si vychutnává každou slovní přesmyčku, rafinované rýmy, narážky na filmy, literaturu a umění, pak Vás asi Přelétavá nymfa moc nestrhne. Je tam pár vynikajících pasáží, především rozhovory jsou napsané opravdu skvěle a vtipně, stejně tak dusná atmosféra "staré" Havany je vykreslená výborně. Celkový dojem tak staví spíš na postupně stále větší nostalgii a melancholičnosti vyprávění a zároveň na jazykovém hračičkářství autora, než na samotném příběhu. K překladu musím poznamenat, že Petr Zavadil je opravdový jazykový kouzelník. Doporučuji.

3 14.05.2013

Ač se v poslední době Marek soustředí spíše na psaní novel, povídek a filmových scénářů, je pro mě osobně jeho nejsilnějším dílem právě tato útlá sbírka poezie. Marek umí skvěle zachytit okamžik a takříkajíc "nasvítit" detail nějakého vnitřního pnutí a přerodu, a tak jsou jeho básně především - stejně jako povídky - o osamělosti a bolesti, touze po porozumění a snaze o překročení úzce vymezeného prostoru své vlastní existence směrem k druhým. Námětově Marek čerpá především ze svých vzpomínek na dětství a na svého bratra. Dle mého názoru jedna z nejlepších a nejautentičtějších sbírek poezie českého autora za posledních 20 let. Doporučuji.

4 09.05.2013

Strohost, dějová zkratka, bizarní zápletky, suchý humor a minimalistický přístup k psaní, to jsou přednosti Askildsenova stylu. Doporučuji.

09.05.2013

Jaccottetova poezie je jako barokní obrazy, ve kterých světlo dodává věcem zvláštního nádechu přízračnosti a osvětluje jen část celku - fragment. Většina tak zůstává skryta v temnu "mimo" báseň nebo spíš ve světě "za" básní. Některé výjevy jsou ale nekompromisně konkrétní a stejně jako u barokních obrazů je podobný i výsledný dojem, který je u těchot básní někde na pomezí mezi vědomím pomíjivosti viditelného světa a touhou po jeho zbožštění a spiritualitě. Doporučuji.

1 09.05.2013

Je trochu škoda, že na poezii Suzanne Renaud jako by částečně spočíval stín manžela Bohuslava Reynka, ale přitom je její poezie stejně osobitá jako ta Reynkova a patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Je to poezie ticha, usebrání, smutku a melancholie. Především její pozdější básně, když už bydlela v Petrkově, prozrazují smutek a těžce nesenou ztrátu domova ve Francii. Ti, kdo mají rádi meditativní poezii, budou poezií Suzanne Renaud určitě potěšeni. Doporučuji.

1 09.05.2013

Četl jsem ji několikrát a jedná se podle mě o jednu z nejlepších sbírek poezie napsanou za posledních 10 let. Do sebe se pomalu uzavírající svět Bohumily Grögerové je konfrontován s událostmi jejího nejbližšího okolí a letmými vzpomínkami. Poezie ticha a neidealizovaná zpověď o stáří a samotě, potom, co paní Grögerové zemřel její manžel Josef Hiršal. Grögerová je ale na hony vzdálená lamentaci nad stářím; naopak, v její poezii je neustálá zvídavost a snaha "jít dál", i přesto, že to už zdánlivě nejde. Přál bych si vidět víc takto vitálních důchodců. Žel, spíš převažuje ta lamentace. Sbírku doprovázejí dvě krásné kresby Adrieny Šimotové. Doporučuji.

4 09.05.2013

Cesta do duše a osobnosti básníka a zároveň do duše čtenáře. Překlad Antonína Límana je osvědčenou zárukou precizního převodu do češtiny. Doporučuji.

3 09.05.2013

Šigovy povídky navazují na nejlepší tradici japonské povídky a obohacují ji o některé prvky příznačné spíš pro evropskou literaturu. V Šigově podání je v popředí především ona japonská estetika, která vychází z jednoduchosti, z minimalismu, kdy je na čtenáři, aby pochopil smysl jednotlivých povídek, které staví spíš na atmosféře a popisu zdánlivě nedůležitých věcí. Šigovo mistrovství je v precizním detailu a přesné symbolice, ve kterém se ukazuje jak určité estétství autora, tak snaha o formální dokonalost. Nejedná se ale o samoúčelná, jazyková cvičení. Šiga sice úzkostlivě dbal na každém slově, což dokazuje i vynikající překlad, ale zároveň má každá povídka svou svébytnou atmosféru a vynikající, čtivý příběh, takže kdo má rád svižně napsané povídky se silným dějem, přijde si u Šigy na své, stejně jako ten, kdo hledá vybroušený jazyk a styl. Doporučuji.

5 09.05.2013

Skvěle napsané povídky, jejichž svět je světem přízračného, mexického llana - planiny, kde není nic tak, jak se na první pohled zdá. Pro příznivce Márqueze a Guimaraese Rosy je to povinost. Rulfo za svůj život napsal jen asi okolo 20 povídek a jeden krátký román Pedro Parámo, ale i to stačilo, aby se stal legendou. Doporučuji.

2 09.05.2013