Plútarchos komentáře u knih

Jméno růže je krásný a vcelku napínavý román, jehož děj se odehrává na pozadí skutečných historických reálií roku 1327. V jednom nejmenovaném opatství má proběhnout disputace mezi papežskými vyslanci jako představiteli církve svaté a mezi zástupci řádu Františkánů a Benediktýnů podporované císařem o chudobě Kristově. Opatství, které je neutrálním místem pro tuto disputaci, se pyšní jednou z nejobsáhlejších knihoven křesťanského světa v té době. Vilém z Baskervillu přijíždí spolu se svým žákem, mladičkým novicem Adsonem, do opatství právě ve chvíli, kdy se tam odehrává série záhadných úmrtí mnichů. Vilém spolu s Adsonem se snaží záhadu tajemných úmrtí vyřešit. Jejich pátrání je přivádí do zakázaného labyrintu knihovny, která obsahuje bezpočet církevních, pohanských i zakázaných (kacířských) svazků a foliantů. Šifry, tajné znaky a chodby, labyrint knihovny, tajemná znamení apokalypsy, mnišské řády, falešní proroci, inkvizice a potírání odlišných názorů jako kacířských učení, filosofie a hledání pravdy - to je román Jméno růže. Umberto Eco poutavě dává nahlédnout do historie církve a zápasů o hledání pravdy.

Neodolal jsem a hned po přečtení knihy jsem se podíval na internetu na filmové zpracování se Sean Connerym v hlavní roli Viléma z Baskervillu. Jak jsem předpokládal, děj filmu je jen chudým "výcucem" a ještě navíc značně upraveným obsahem románu.
**********************
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jm%C3%A9no_r%C5%AF%C5%BEe

8 21.02.2016

Konečně! Konečně jsem dočetl první knihu tohoto rozsáhlého opusu. Četl jsem ji s přestávkami skoro tři měsíce a už na mne v knihovně hleděli káravě...
Na pozadí příprav paralelní akce - oslav 70. výročí požehnané starostlivé vlády císaře Františka Josefa I. jako protiklad k 30. výročí vlády německého císaře Viléma II. - popisuje autor prostředí, život a společnost v tehdejším c.k. Rakousku-Uhersku (alias Kakánii). Nástup kapitalismu a materialismu, snahu najít nějakou velkou myšlenku a ducha v tomto hroutícím se společenství národů. Je to zajímavý kolotoč postav (točící se kolem hlavního hrdiny, říkejme mu třeba Ulrich), názorů a myšlenek. Autor v tomto veledíle (jen tato 1. kniha má 600 stran!) pitvá obraz tehdejšího monarchistického aparátu a zejména společnosti; filosofické myšlenky a ideje tady prostupují přes membránu vztahů, osobitých příběhů, osudů a společenských postavení. Snahy o nalezení ducha doby naráží, jako mořské vlny na útes, na snahy o prosazení sebe sama v bažině všezahrnujícího úpadku - jak je všeobecně vnímán - ustupující šlechta nerozumí změnám a obává se ztráty duchovních jistot a řádu; nastupující třídy chtějí stavět něco zcela nového, zatím neví co, na troskách toho starého.
Robert Musil je skvělý pozorovatel, filosof a vypravěč. Zamýšlí se nad skutečným životem a v obrazech vykresluje všechny jeho nuance, motivy, pocity, mnohotvarost, rozdílnost a protichůdnost - rozpor mezi skutečností, stále větší touhou po řádu a sny, touhou po citovém prožitku. Kniha se nečte moc lehce - jednak musí čtenář pozorně vnímat dlouhá souvětí, aby se neztratil ve vedlejších větách a jednak pozorně vnímat myšlenky, které se rozlétají jako ptáci, aby si o tři či čtyři řádky nebo stránky dál zase spokojeně sedly na jeden společný strom. Není jednoduché vnímat ironii a sarkasmus filosofie, melodii a aranžma textu, myšlenky a hnutí té doby... po celých 600 stran! Jednotlivé postavy (snad charakteristické v té době) různým dílem přispívají k hledání oné všezahrnující duchovní myšlenky oslav - diskutují, filosofují, přetlačují se, odporují si, tíhnou k sobě, střetávají se, vynášejí nebo zatracují, obracejí, přetvářejí, nahlížejí z různých úhlů, perspektiv a výšek - prostě chaos myšlenek, který snad platí v každé době. Čím větší je poznání lidstva, tím pestřejší a nejednotnější názory a menší pravděpodobnost najít shodu.

"Chce-li člověk dobře projít otevřenými dveřmi, musí dbát skutečnosti, že mají pevný rám: tato zásada, podle níž starý profesor vždycky žil, je prostě požadavkem smyslu pro skutečnost. Existuje-li však smysl pro skutečnost, a nikdo snad nepochybuje o tom, že má své existenční oprávnění, musí také existovat něco, co lze nazvat smyslem pro možnost. Kdo jej má, ... a když mu někdo o něčem prohlásí, že je to tak, jak to je, myslí si: Ovšem mohlo by to být pravděpodobně i jinak. Tak by se dal smysl pro možnost definovat přímo jako schopnost myslet si všechno, co by právě tak dobře mohlo být, a tomu, co je, nepřikládat větší váhu než tomu, co není."
*************************
"Předpokládejme, že je tomu v morální sféře právě tak jako v kinetické teorii plynů: všechno poletuje bez pravidel v chaotickém nepořádku, každá částečka si dělá, co chce, ale když vypočítáme to, co nemá takřka nejmenší důvod, aby z toho vzniklo, je to právě to, co skutečně vznikne! Existují podivuhodné shody! Předpokládejme tedy také, že určité množství myšlenek poletuje v přítomné době v chaotické směsici; vydá nějakou nejpravděpodobnější střední hodnotu; ta se docela pomaloučku a automaticky posune, a to je ten takzvaný pokrok nebo historický stav; nejdůležitější však je, že při tom vůbec nezáleží na našem osobním, jednotlivém pohybu, můžeme myslit a jednat pravě nebo levě, vznešeně nebo důvtipně, nově nebo po staru, nevypočitatelně nebo uváženě, střední hodnotě je to docela lhostejné, Bohu a světu záleží pouze na ní, nikoli na nás!"
*************************
"Už jste si, pane generále, někdy položil otázku, kolik se vytiskne ročně knih? Přibližně si vzpomínám, že je to pouze v Německu víc než sto knih denně. --- Každý píše; každý si poslouží jakoukoli myšlenkou, když se mu to hodí, jen ne svou vlastní; nikdo nemyslí na odpovědnost k celku! Od té doby, co pozbyla vlivu církev, není už v našem chaosu žádná autorita. Není už žádný vzor vzdělanosti a idea vzdělanosti. Za takových okolností je jen přirozené, že se city a morálka smýkají bez kotvy a že i ten nejpevnější člověk začíná kolísat!"
*************************

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mu%C5%BE_bez_vlastnost%C3%AD

7 13.02.2016

Po přečtení Nietzscheho Zarathustry si připadám jako blbec, protože jsem nepochopil, co tím chtěl autor říct! Vzhledem k mé nadutosti, absolutnímu nedostatku pokory a sebestřednosti, je to samozřejmě autorova chyba. ;-)
Uznávám, že myšlenka evolučního překonání člověka "nadčlověkem" a myšlenka "věčného návratu" mohou mít hypoteticko-teoreticko-akademicko-filozofickou hodnotu, ale snad to šlo prezentovat méně pateticky. Já jsem sice taky tak trochu (někdy) misantrop (hlavně v přecpaném dopravním prostředku), ale Nietzsche - to je jiný level. Obsah ani forma mě nenadchly. On asi fakt nechtěl, aby to ti "malí" lidi četli! Nietzsche BYL asi filozof, ale básník teda nebyl (anebo mizerný). Aby člověk jako já pochopil alespoň některé jeho myšlenky a názory, musí si o něm přečíst pojednání od jiných autorů (např. od Irwina Yaloma, že?). Hranice mezi genialitou a šílenstvím se tady naprosto stírá a já se cítím - jak už jsem napsal - jako blbec, protože ji nemohu rozpoznat! Některé pasáže se čtou lehčeji, dokážu vnímat myšlenku, zahalenou do alegorií, obrazů, představ. Většina textu je však pro mě nesrozumitelná, jako čmáranice na plátně, jako skvrny na expresionistickém obraze - vyjádření pocitů a prožitků z Nietzschova vnímání člověka a jeho bytí. Nietzsche odmítá náboženství ("Bůh je mrtev!") a hlásá a vyzdvihuje lidskou vůli:
"Ano! Já jsem Zarathustra, bezbožník!
Ti učitelé oddanosti! Kde je co malého a chorého a prašivého, tam všude vlezou jak vši! a jen můj hnus mi zabraňuje, abych je rozmáčkl.
Nuže dobrá! Toť kázání mé pro jejich uši: jsem Zarathustra, bezbožník, jenž káže 'Kdo jest bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?'
Jsem Zarathustra, bezbožník: kde koho naleznu sobě rovna? A všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost.
Jsem Zarathustra, bezbožník: já i každou náhodu si vařím ve svém vlastním hrnci. A teprve, je-li tam dovařena, vítám ji jakožto potravu svou.
A věru, nejedna náhoda pánovitě ke mně přišla: pánovitěji však promluvila k ní má vůle, -- tu ležela již, prosíc, na kolenou -- prosíc, aby u mne nalezla přístřeší srdce, a lichotivě domlouvajíc: 'Jen pohleď Zarathustro, kdo to přátelsky k příteli přichází!' --"

6 07.02.2016

Moje první setkání s detektivem Joonou Linnem a krimi-románem autorské dvojice Lars Kepler. Případ zmizelých a unesených obětí, které jsou dlouhá léta drženy v zajetí. Sériový vrah Jurek Walter, odsouzený za jejich vraždy, je uzavřen v psychiatrické léčebně s přísnou ostrahou a bez jakéhokoliv kontaktu se světem. Psychologický popis je střídán akčními scénami, takže se z toho stává thriller = napínavý, vzrušující, strašidelný příběh. Policistka Saga Bauerová má za úkol pokusit se získat od Jurka informace o místě, kde jsou oběti ukrývány. Je to čtivé, akční, krátké věty jakoby od nezúčastněného pozorovatele, krátké kapitoly. Přesto se mi zdá, že prostředí psychiatrické léčebny se zpřísněnou ostrahou asi vypadá trochu jinak. Chtě nechtě mi přišlo na mysl srovnání s Larsonovým prvním díle Milénia: Muži, kteří nenávidí ženy. Ano, určitá podobnost tady bezesporu je.
***********
"Je pozdě v noci, od moře se žene metelice. Po vysokém železničním mostě směrem ke Stockholmu přichází mladý muž. Tvář má bledou jako zamžené sklo, džíny ztvrdlé krví. Klopýtá mezi kolejemi, zakopává o pražce. Padesát metrů před ním se rozprostírá zamrzlý záliv. Zasněžený led připomíná pruh prostěradla.
Z mužova levého předloktí se řine krev, stéká mu do dlaně a odkapává z prstů na zem.
Ozve se hukot a dunění. Po mostě se blíží noční vlak.
Mladík se zapotácí, posadí se na koleje, pak opět vstane a pokračuje v cestě."

2 23.01.2016

Populárně naučná rekonstrukce života Nefertiti, Amenhotepa IV. (Achnatona) a života v Egyptě té doby. Mám rád literaturu faktu - takové tajemné pátrání, skládání teorií z dochovaných střípků skutečnosti, nahlížení na známá fakta z jiných úhlů, boření zažitých mýtů a tak podobně. Navíc mě velmi potěšilo, že jsem se již s Achnatonem, Nefertiti a jediným bohem Atonem setkal! Stejný příběh je totiž popsán v knize http://www.databazeknih.cz/knihy/achnaton-ve-znameni-slunce-1374 jako historický román. Takže jsem mohl porovnávat románový příběh s ověřenými historickými fakty. Kniha Nefertiti je plná dat a jmen, fotografií muzejních artefaktů, textů stél a nástěných reliéfů. Nejsem zapřisáhlým egyptologem či milovníkem historických dat, takže pro mne kniha nebyla až tak přitažlivá, že bych se od ní nedokázal odtrhnout, ale pokud dáváte přednost historickým faktům před uměleckým epickým vyprávěním a máte rádi Egypt, faraóny a Nefertiti, tak s klidným srdcem doporučuji - určitě není na škodu si zvýšit povědomí o životě ve starobylém Egyptu. A propos - věděli jste, že Mojžíš, který vyvedl izraelity z Egypta, pravděpodobně znal Nefertiti a kult jediného boha Atona? Já tedy ne!

2 18.01.2016

Ove je obyčejný chlap - bručoun s velkým srdcem, tak jak má být, tak jak to viděl u svého táty. Prožívá svůj skutečný lidský osud, ve svých 59 letech již zažil to 'obyčejné' lidské štěstí i bolestivou ztrátu, poctivě makal, platil daně, oženil se; s drsně shovívavým pohledem sleduje ty neschopné mameluky a zabedněné mladíky. Všichni kolem ho vytrvale vyrušují od jeho jediného přání - v klidu umřít. Se svou chlapskou náturou, bez velkých řečí, s fortelnou poctivostí, otevřenou upřímností, chladnou odvahou a naštvaností musí neustále někoho tahat z bryndy, couvat něčím autem s přívěsem, starat se o kocoura, kterého nesnáší, opravovat někomu věci, které se jim pokazí, a samozřejmě dohlížet na pořádek v obytné čtvrti. Tak to přece nemělo být! Dneska je to samý realitní makléř, IT konzultant, šašci v bílých košilích a s uzlem na kravatě velikosti pomeranče, kteří neumí ani odvzdušnit radiátor!
Obdivuji, jak někdo může napsat tak citlivou, dojemnou knížku, překypující sarkastickým humorem i při popisu tragických událostí, popisující lidskost, prostou obyčejnou věc, které se nám dneska jaksi nedostává a proto se nám ta knížka otiskne do srdce a duše (nebo prostě do toho, co nás odlišuje od ostatních druhů živočišné říše).

14 14.01.2016

Kniha mi dala nahlédnout do života a filozofie Arthura Schopenhauera (i dalších filozofů) a není to povzbudivý pohled! Irwin Yalom zde opět přitažlivou a populární formou přibližuje čtenáři některé základní myšlenky a životopisné informace filozofa Arthura Schopenhauera i filozofů z nichž čerpal.
Na pozadí příběhu psychoterapeuta Julia Hertzfelda, jeho bývalého pacienta Philipa Slateho a dalších členů terapeutické skupiny nám Yalom přibližuje Schopenhauerův filozofický pohled na smrt a lidské utrpení. Opět je zde velmi často citován Nietzche a jeho "Tak pravil Zarathustra" i další filozofové (Kant, Budha, Kierkegaard, Platon). Schopenhauer ústy Philipovými popisuje lidskou existenci, skutečnost a svět jako plesnivějící povlak pokrývající studenou tvrdou kůru jedné z bezpočtu světélkujících hvězd v nekonečném prostoru - jak romantické!
Doporučuji čtenáčům, kteří dávají přednost filozoii a psychologii před napínavým nebo dojemným čtením. Myšlenek je v knize přehršle a já si určitě zkusím přečíst něco přímo od Shopenhauera...

"Z pohledu mládí je život nekonečně dlouhá budoucnost; z pohledu stáří připomíná velmi krátkou minulost."
"Není růže bez trní. Je ale mnoho trní bez růží."
"Jediný způsob, jak získat převahu při jednání s lidmi, je dát jim najevo, že jste na nich nezávislí."
"Je lepší nechat lidi být takové, jací jsou, než je mít za něco, čím nejsou."
"Veselost a bezstarostnost našeho mládí částečně vyplývá z toho, že stoupáme po svahu života a nevidíme smrt, jež leží na úpatí druhé strany kopce."
"Láska je v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován."

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Arthur_Schopenhauer)

3 11.01.2016

Vydání obsahuje dvě novely - Tmavá Studnice a Lidožrout.
V Tmavé Studnici se setkáváme s mladým Otou Finkem coby soustružníkem pražského Pragokovu a technikem bigbendu tamtéž, který se shodou okolností, vinou vlastní zvědavosti a smyslem pro galantní pomoc krásným dívkám zaplete do soukromého pátrání, z něhož se nakonec vyklube pátrání po vrahovi a odhalení udavače z doby "protentokrátu".
Příběh, zápletka i odhalení jsou vcelku banální (dalo by se říci ve stylu epizody majora Zemana) avšak spád vyprávění, a zejména jazyk a slang dělají čtení poutavé, napínavé i humorné.
V příběhu Lidožrout se Ota Fink ocitá v jednom severočeském městě, kde přijeli na soudružskou výměnu zkušeností mladých a samozřejmě s bigbandou zahrát po skončení oficiálních projevů. Ota Fink navštíví svého kamaráda z vojny, který ve městě žije a stane se tak nechtěným svědkem neštěstí, které vlastně tak úplně neštěstím není! Ve snaze pomoci svému kamarádovi, obviněnému z vraždy, se Ota pouští soukromě do vyšetřování ostatních podezřelých. Kdo je nakonec skutečným pachatelem? Ota Fink jich odhalí hned několik, aby se nakonec sám ocitl v ohrožení života, ze kterého ho zachrání jeho starý známý kapitán Moldánek...
Detektivní příběhy jsou velmi čtivé, s budovatelským humorem, čtenář může sledovat stopy, motivy a indicie a vyřešit tak zápletku spolu s Otou Finkem. Slang a jména osob byla pro mě někdy matoucí a zaměnitelná, takže jsem se musel vracet o pár stránek zpět, abych si ujasnil, o kom je vlastně řeč. Ale možná to bylo jen tím, že jsem knihu hltal a pořádně nepřežvykoval jednotlivá sousta! :-) Je to příjemné čtení a čtenář tam zajisté objeví i další rovinu, řekněme společensko-budovatelskou, která z tvorby pana Velinského dělá něco víc než jen českou detektivku. Doporučuji!

3 29.12.2015

Ohodnotit tuto knihu je pro mne značně složité a rozporuplné. Po přečtení dvou třetin jsem si říkal: tak tomuhle dám maximálně dvě hvězdičky, jestli to vůbec dočtu! Závěr knihy - soudní přelíčení - však dojem značně vylepšil. Dát tři hvězdičky však nechci - ta kniha není průměrná! Buď se vám bude maximálně líbit, nebo ji v půlce odložíte. Takže o čem to vlastně je? Psychologický příběh lásky dvou mladých lidí - Chrise a Emily. Hlavní nedostatky? První dvě části knihy jsou neuvěřitelně nudným vyprávěním a popisem života obou mladých lidí a jejich rodin, nekonečným popisem a vykreslením vztahů, povah a pozadí obrovské tragedie všech. PROČ? V knize mi chybí nějaké vysvětlení příčiny problémů (nebo mi možná uniklo?), které k celé tragedii vedly a proč Emily s Chrisem nemohli najít řešení jejich (mně neznámé) komplikované situace. Na druhou stranu kniha má neuvěřitelně mocné a strhující finále. Rovněž mě upoutaly obě časové linky příběhu: Tehdy a Nyní. Časová osa Tehdy končí na konci knihy v době, kdy Nyní začíná na začátku knihy. Navíc se na konci knihy obě osy protnou v soudní síni. Je to jako ty trojrozměrné kresby na papíře, pracující s optickým klamem - nakreslený předmět nelze reálně vyrobit! Jestli se vám to zdá komplikované, tak tato kniha JE komplikovaná!
Dám tedy na první dojem a dávám jen dvě hvězdičky. Nenapínavý psychologický příběh tragédie dvou šťastných mladých lidí se slibnou budoucností. Konstrukce a závěr příběhu je však excelentní a je vidět, že Jodi Picoultová studovala tvůrčí psaní na Princetonu. Něco má tato kniha určitě společné s vynikající Vypravěčkou - autorku, vztahy, psychologie postav. Jenže toho, v čem se obě knihy liší je prostě víc!
"Jordan se otočil k porotcům a začal se svou řečí. "Něco vám povím. Před třemi hodinami jsem ještě vůbec netušil, o čem tu před vámi budu mluvit. Teď to vím. A chci vám poblahopřát. Dnes jste se totiž všichni stali svědky něčeho velice vzácného, co se jinak u soudu nevyskytuje. Dámy a pánové, slyšeli jste tady zaznít pravdu."

27.12.2015

Marťanská kronika pojednává v několika sci-fi příbězích o osídlování a postupné kolonizaci Marsu lidmi ze Země. Podle autora je Mars obyvatelný pro lidi, jen má řidší vzduch. Kontakt lidí s marťany je velice komplikovaný, neboť marťané jsou mírumilovní lidé, ovládající telepatii, čtení myšlenek a se schopností sugesce. Mohou se lidem zjevit v podobě jejich blízkých, dokonce zemřelých známých a chovat se přesně tak, jak si je lidé pamatují ve svých myšlenkách. Ale jednotlivé příběhy lidí a rodin na Marsu slouží Bradburymu vlastně jen jako kulisa ke kritice vývoje lidské společnosti, kritice vědeckého pokroku za účelem zisků a ne ke kultivaci lidského bytí, k odporu proti válce. Jednání lidí naplno kontrastuje teprve v kontaktu s marťanskou civilizací: "Autorem stvořený svět Marsu - ... - je pravým opakem našeho světa ztělesněného hlučností a neomaleností nových osadníků a jejich neúctou k hodnotám."
"Mars nezničíme," řekl kapitán. "Je příliš veliký a příliš dobrý."
"Myslíte, že ne? My Pozemšťané máme talent na ničení velikých a krásných věcí."

*******************************

451° Fahrenheita - teplota, při níž se papír vznítí a hoří. Guy Montag pracuje u požárníků. U požárníků, kteří však nehasí požáry, ale vyjíždějí na oznámení a pálí knihy, knihovny...
----------
"Nemluvím o VĚCECH, pane," řekl Faber. "Mluvím o SMYSLU věcí. Sedím tady a VÍM, že jsem naživu."
----------
Faber zkoumavě hleděl na Montagův hubený obličej s popelavě modrými tvářemi. "Co vámi tak otřáslo? Co vám vyrazilo louč z ruky?"
"Nevím. Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem po deset nebo dvanáct let pálil. Tak mě napadlo, že by nám knihy mohly pomoct."
----------
Stařec přikývl. "Kdo nestaví, musí pálit. To je pravda stará jako svět a jako zločinnost mladistvých."

3 22.12.2015

Norské dřevo (podle jedné skladby Beatles) je další z řady knih o mládí, dospívání, hledání, snech, snaze mladé citlivé duše vypořádat se s životem. Tóru Watanabe, stejně jako Holden Caulfield (Salinger "Kdo chytá v žitě"), Danny Smiřický (Škvorecký "Zbabělci), Jeník Ratkin (Šrámek "Stříbrný vítr") se protlouká mládím, dostává první rány od života, nevyzná se v citech, objevuje lásku a sex a nesrovnává se s cynismem konzumní společnosti. Na můj vkus je Norské dřevo ze všech výše jmenovaných nejpesimističtější, působí až depresivně a beznadějně. Dá se to číst, ale nečekejte od toho víc než temné tápání mladíka v citech, sexu, depresích, samotě. Přitom Tóru není vůbec žádný idiot, on vlastně má spíše smůlu na kamarády a holky, se kterými chodí.
"Svírám sluchátko a rozhlížím se po telefonní budce. Kde teď jsem? Ale je mi už úplně jedno, kde jsem. Nemám o tom ani zdání. Kde to jsem? Vidím jen spousty lidí, jak někam jdou. A já dál volám Midori z místa, které nikde není."

8 19.12.2015

Tak tomu říkám Krásná literatura! Román o životě německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna vyprávěný jeho přítelem. Nádherný a výtečný překlad a jazyk Hanuše Karlacha (1986). Knihu o 548 stranách drobného písma, napsanou skvělým, květnatým, bohatým, rozmanitým jazykem, jsem četl celé tři týdny. Není to žádný thriller nebo detektivka ale vynikající román. Od začátku do konce byl jsem v napětí netrpělivém, otáčeje další a další stránky, očekávaje, jak to s tím zázračným a nadaným skladatelem dopadne, jaký bude "jeho" pakt s ďáblem? Náročné čtení ale krásné!

7 13.12.2015

V jedné recenzi někdo napsal: "Nesmrtelný válečný román z roku 1963, v němž válku bere vážně snad jen jeho hlavní protagonista, poručík britské spojenecké armády Ernest Goodbody... Ač svérázný důstojník zůstává na stránkách příběhu naivně přesvědčen o bezpodmínečné oddanosti své jednotky, je stále více zřejmější, že zásady vojenské taktiky se tu spíše než v boji za Krále a Vlast uplatňují při zápolení o zdroje alkoholického či erotického uspokojení. Donkichotský Goodbody se během několikaleté anabáze snaží vrátit válce její důstojnost, ale čtenář záhy pochopí, že jde o absurdní počínání - válka je beznadějně směšnou záležitostí a smích je také to jediné, čím ji lze porazit."
Myslím, že to výstižně přibližuje obsah knihy. Čtenář má možnost podívat se na válku, generály i obyčejné vojáky z trochu jiného úhlu, než jen jako na utrpení civilistů a kruté boje armád s mnoha padlými. Snaha autora o humorné vyprávění příběhů na základě kontrastu mezi naivním, zaníceným četařem Ernestem Goodbodym a snahou jeho jednotky ulít se kde se dá, užít si co se dá a držet se co možná nejdále od válečné vřavy, ukazuje čtenáři nesmyslnost války jako takové, neschopnost politiků a generálů. Autor si vybírá prostě z válečného dění jen ty veselejší a úsměvné příhody, stejně jako my všichni, kteří jsme kdysi absolvovali povinnou vojenskou službu - to špatné je tak nějak potlačeno a zapomenuto...

4 26.11.2015

1984 (podobně jako Farma zvířat) je varováním, kritikou, karikaturou (ve smyslu zveličení) možného společenského vývoje, domýšlení absurdity totalitních režimů. Winston Smith pracuje na ministerstvu pravdy, kde se zabývá přepisováním historických dokumentů tak, aby byla vždy v souladu se současným tvrzením Strany a Velkého bratra. Při tom všem si ale uvědomuje, že něco není v pořádku. A to je ideozločin! Orwell zde vytvořil celý systém totalitního státu a Strany, se kterým se čtenář postupně seznamuje. Je až zarážející, jak blízko byla jeho smyšlená Oceánie podobná nedávné socialistické historii našeho východního bloku. Kniha nenabízí nějaký napínavý, dojemný nebo úsměvný příběh a zápletku. Spíše se jedná o psychologii života jednotlivce v totalitní společnosti a zamyšlení nad vývojem společenských řádů, nutně vyúsťujícím v totalitu - "Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnil v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila."
Pěkná je i myšlenka "newspeaku" - nového jazyka, který zcela znemožní myšlení lidí a protistranické chování. Tak například věta "Všichni lidé jsou si rovni" bude mít podle newspeaku vlastně význam "Všichni lidé jsou stejní" - což bude chápáno jako zřejmý nesmysl.

6 22.11.2015

Tuto knížku Fráni Šrámka jsem četl již kdysi dávno, snad na střední škole. A pamatuji si dodnes, že ve mne vyvolala silný dojem a myslím si dokonce, že ovlivnila moji mladou romantickou duši, i když si obsah a děj již příliš nedokážu vybavit. Ale ten dojem ano! Proto, když jsem knihu v knihovně zahlédl, vzal jsem si ji domů - prožít znovu ten romantický pocit náctiletého zamilovaného kluka. A opravdu tam byl - ten stříbrný vítr...!
I s odstupem času je to rozkošné, pociťovat tu rozpolcenost, rozervanost hledajícího mládí, vzdor vší nespravedlnosti, bolestivé prožívání prvních lásek, bouřlivá oslava mladosti, síly a nadšeného očekávání velkých věcí - tam někde, již snad za obzorem, nádherný zítřek.
Trochu patetické? Ano, rozhodně - protože pro Jeníka Ratkina, stejně jako pro mnoho dalších mladých lidí, život takový prostě je - bílý nebo černý, nic mezi tím. To až později, mnohem později se černá s bílou začínají mísit. Bílá zešedne a černá vybledne častým praním v každodenním životě, dalšími láskami a rozchody, povinnostmi, starostmi, prací, opojením a vystřízlivěním - prostě dospěním! A Stříbrný vítr je pak taková připomínka a vzpomínka, jaké to bylo kdysi, jaké byly naše sny a lásky a jaké to bývalo, když jsme ještě mohli slyšet ten stříbrný vítr...

8 17.11.2015

"Dědictví je charakterizováno tím, že si je nevybíráme, že si naopak nekompromisně volí ono nás." (J. Derrida)
Půvabné vyprávění o životě hrdinky Agnes v Darkovicích na Hlučínsku. Obyčejné lidské hrdinství obyvatel tohoto 'razoviteho regionu'. Jejich starosti, radosti, bolesti a víra v běhu událostí, kdy Hlučínsko přecházelo z područí do područí, osudy mužů nucených narukovat do wehrmachtu a bojovat za Hitlera. Osudy rodin, žen a dětí, kteří zde žili, bydleli a prožívali své osudy tak těsně spojené s tímto zvláštním až odstrkovaným krajem po válce a za nástupu komunistů. Dojemné vyprávění o pokračování historie v dětech, vnucích a pravnucích, kteří již nepamatují a nemají ponětí o těžkém životě svých prarodičů, ale přesto si nesou jejich dědictví v sobě a ve svých životech. Slzy se tlačí do očí při čtení těch laskavých a dojemných osudů, nad snášením příkoří těch obyčejných lidí, kteří vidí své štěstí ve svých dětech a vnucích. Ty střípky osudů se zrcadlí a třpytí v životě pravnuků aniž mají vědomí o tom, že je to dědictví, které i oni jednou předají dál...
Kniha je doplněna dobovými autentickými (samozřejmě černobílými) fotografiemi z nichž na čtenáře dýchá opravdovost příběhů z né tak dávné minulosti.

5 15.11.2015

Velmi silný příběh, vlastně několik příběhů. Strhující a dojemné vyprávění o nelidskosti holocaustu, o slabosti věznitelů a trýznitelů a o síle vězněných a trýzněných - "Mít moc neznamená dělat hrozné věci těm, kdo jsou slabší než ty, Reinere. Znamená to MÍT SÍLU něco takového udělat, ale rozhodnout se, že to neudělám!"
Jodi Picoultová UMÍ vyprávět. Dokáže dojemně a jen ve dvou, třech větách, v krátkém odstavci, vypsat obrovskou tragédii - Basii, Darijy, Minky a její rodiny. Je neuvěřitelné, jak může a dokáže člověk ubližovat člověku. "Je těžké věřit něčemu ve světě, který přestal považovat člověka za člověka a neustále znovu dokazuje - že člověk už není člověkem." (Simon Wiesenthal)
Doufám jen, že už se nic podobného nebude nikdy opakovat... Jenže kdoví? Možná jednou doplatíme na naši humánnost, lidskost, dobrotu, laskavost, demokracii, která je tak snadno zneužitelná, slabá, křehká, pokud bude mít zločinec větší práva a ochranu než oběť...
"O žádné odpuštění jsem se tě neprosil," namítl jsem. Bratr pokrčil rameny. "To ale neznamená, že ho nepotřebuješ."

10 15.11.2015

Roztomilé povídky a vyprávění o Candideově putování a dobrodružstvích. Úsměvné, poučné, neuvěřitelné, filosofické, nadčasové, povznášející, zesměšňující, ironizující a karikující lidskou společnost, morálku, mravy, osudy, neštěstí, bídu, moudrost. Doporučuji k přečtení už jen pro tu skrytou ironii a humorný pohled na lidské trápení. Seznamte se s osudy Cosi-Sancti, Bababeka, Candidea, Kunigundy, Panglose a dalších postaviček, které se objevují, mizí a zase se zázračně objevují...
"Račte vyzvat některého cestujícího, aby vám vyprávěl, co ho v životě potkalo a najde-li se jeden, který nebude nadávat, že měl mizerný život, a který si ani jednou neřekl, že je nejnešťastnějším člověkem pod sluncem, hoďte mě po hlavě do moře."

2 08.11.2015

V mém věku už bude jóga skoro jedinou vhodnou sportovní aktivitou. Proto bych se chtěl s touto životní filozofií trochu blíže seznámit. Vybral jsem si za tím účelem knihu Václava Krejčíka - Jóga, dech a meditace s podtitulem Ztracen a nalezen v Indii. Musím ovšem konstatovat, že kniha není určena pro naprosté laiky, jako jsem já! Obsahuje příliš mnoho termínů, které mi zhola nic neříkají - pránájáma, mudra, uddíjána bandha, nádí šódhana, udždžájí, "Hadí energie (kundaliní - také známá jako bohyně Šaktí), leží stočená a spící ve spodní části páteře, kde se všechny nádí sbíhají. Musí vystoupat šušumnou vzhůru, prostoupit čakrami a dostat se do bindu, kde dojde ke spojení." Přesto jsem si se zájmem přečetl zážitky a příběhy z autorovy cesty do Indie, a snažil jsem si představit tu naprosto rozdílnou kulturu a život. Nabyl jsem dojmu, že jóga je systém sedů, lehů, pozic, dýchání, manter, filozofií a meditací - chaotický, nejednotný, různorodý, mnohotvárný v celé škále typů a škol. Neexistuje jediná správná škola jógy, každý prostě může cvičit jak chce a co zvládne. To by mi mohlo vyhovovat! :-) Jóga je taková homeopatie - na každou nemoc, neduh je nějaká pozice, typ dýchání, mantra. Přesto jsem si z knihy vybral několik věcí pro můj budoucí život jógína:
Súrja Namaskár krijá - první fáze védského pozdravu slunci, při které se nemění poloha těla, ale pracuje se jen s rukama (to bych mohl zvládnout).
Šavásana - meditační poloha mrtvoly (tak to je snadné).
Halásana-Sarvangásana-Matsjásána - pluh, svíčka, ryba ( to už je vyšší dívčí!).
Širšásana - stoj na hlavě snad ani nebudu zkoušet :-)
ÓM MANI PADMÉ HÚM - tibetská mantra klidu a míru.
Namasté...

3 08.11.2015

"Dirk Gently - tento fascinující soukromý detektiv neřeší běžné případy, které by zajímaly Phila Marlowa, Nero Wolfa nebo soudce Ti. Jeho případy jako by za ním přicházely samy, a nepřinášejí mu potenciální honorář, ale nekonečné a zdánlivě neřešitelné problémy, do nichž právě jen Gently může proniknout, a to svou oslnivou holistickou metodou (všechno souvisí se vším, dokonce i to, co zdánlivě nesouvisí s ničím)."
Dirk Gently má rovněž velmi osobitou navigační techniku, pokud někde zabloudí autem - "Jistá filozofická škola v takových případech doporučuje poradit se s mapou, ale takovým lidem já říkám: 'Ha! A co když nemáte žádnou mapu, abyste se s ní mohli radit? A co když mapu máte, ale je to zrovna mapa francouzského kraje Dordogne?' Má vlastní strategie spočívá v tom, že si vyhlídnu auto - nebo jeho nejbližší ekvivalent -, které vypadá, jako by vědělo, kam jede, a sleduju ho. Zřídka kdy skončím tam, kam jsem měl původně v úmyslu jet, ale často se dostanu někam, kde být potřebuju. Co vy na to?"
Přístup Dirka Gentlyho k odhalování naprosto fantastických případů se dá shrnout takto: "Ta myšlenka byla fantasticky, strašlivě nepravděpodobná. Ale jako většina fantasticky, strašlivě nepravděpodobných myšlenek stojí za úvahu přinejmenším stejně jako mnohem obyčejnější teorie, jíž by musela být fakta namáhavě přizpůsobena, aby do ní zapadla."
"V Dlouhém, temném čase svačiny duše si Dirk Gently znovu ověří oprávněnost své holistické detektivní teorie při rozkrývání okolností tajemné vraždy populárního umělce, pustošícího výbuchu na letišti Heathrow, náhlého výskytu orlů a tajemství Gentlyho vlastní ledničky."

02.11.2015