Candide a jiné povídky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Voltairův Candide vzrušuje čtenáře už přes dvě stě let. Když roku 1759 poprvé vyšel, vzbudil obrovský rozruch a velké pohoršení. Autor se opovážil nastavit současné společnosti zrcadlo, které s jízlivým humorem zobrazilo její zvrácenost. Ve Voltairově satirickém pohledu na uspořádání světa vystupují všechny hodnoty ve své obnaženosti a často jsou prostě postaveny na hlavu. Slavný Candide je v naší knize doplněn několika menšími prózami (Cosi-Saneta aneb Malé zlo pro velké dobrodiní, Bababek a fakíři, O dvou lidech, kteří se navzájem utěšovali, Memnon čili O lidské moudrosti, Jak to na tom světě chodí - Babukovo vidění jím samým popsané), které dokreslují voltairovský portrét světa i portrét jednoho z nejduchaplnějších spisovatelů všech dob....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129663/candide-129663.jpg 3.8421
Žánr:
Literatura světová, Romány, Filozofie

Vydáno: , Lidové nakladatelství
Originální název:

Candide, 1759


více info...
Nahrávám...

Komentáře (62)

Kniha Candide a jiné povídky

Jodys.63
22. října

pokusím se o stručnou parafrázi dojmu z tohoto titulu, od kterého bych očekával až na posledním místě, že bude tak čtivý a stravitelný vzhledem ( k období kdy byl napsán a vzhledem k autorovi... ) a už vůbec bych nečekal, že mě prostě pobaví !
takže 2 myšlenky : 1. " láska k životu, tahle směšná slabost, je opravdu jedním z našich nejzhoubnějších sklonů. Cožpak může být něco bláznivějšího, než touha vláčet břemeno, jímž chceme co chvíli praštit o zem? Děsitse toho, čím jsme, ale neustále na tom lpět?
2. mne zaujala Candidova otázka :" mordovali se lidi vždycky tak, jako dnes? Byli vždycky tak pálení prolhanci, zrádci, nevděčníci, zloději, slaboši, kam vítr, tam plášť, závistivci, žrouti, ochmelkové lakomci, ctižádodtivci, vzteklouni, prostopášníci, klepaři, fanatici, pokrytci a hlupci ?!"
Voltair prostě odmítal představu rozumu jako souboru vrozených ideejí,, naopak chápal rozum jako výkon lidského ducha, který pravdu nevlastní předem, ale musí ji analýzou skutečnosti a tvůrčí invencí teprve získat .

mirektrubak
02. října

Otázka existence zla ve světě je tak stará, jako je dlouhé obývání světa myslícími bytostmi. Lidé přemýšlející o Bohu (a o Bohu lidé přemýšlejí od samotného počátku myšlení) ji kladou třeba způsobem, který je znám jako Epikurův paradox: „Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Není všemocný. Pokud může zabránit zlu, ale nechce? Pak je zlý. Pokud zlu zabránit může a chce, tak proč je na světě tolik zla a naprosto zbytečného utrpení? Odkud tedy pochází zlo?“. Pro rozmýšlení nad tímto problémem vznikla v teologii dokonce samostatná vědní disciplína: teodicea. Je to nauka, která ospravedlňuje Boha v realitě světa, ve kterém zakoušíme zlo a nespravedlnost. Snaha o vysvětlení Boží dobroty a všemohoucnosti tváří v tvář utrpení nevinných. Název tohoto oboru, teodicea, poprvé použil Gottfried Wilhelm Leibniz v roce 1710 ve svém stejnojmenném spise, ve kterém rozlišuje a zpřesňuje pojem zla a snaží se vyvodit, že navzdory našemu zdání žijeme v nejlepším z možných světů.

Proč o tom všem píšu v komentáři ke Candide? Protože Voltaire svoji satiru sepsal právě jako reakci na Leibnizovu Teodiceu. Voltaire totiž považoval zkušenost se zvráceným a veskrze špatným světem za tak zjevnou, že si nedokázal představit, že je možné, aby takový svět byl dílem dobrého Boha. Voltaire byl deista, tvrdil, že svět sice byl stvořen Bohem, ale Bůh již do něj nezasahuje – pokud by do něj zasahoval, musel by svět vypadat jinak, spravedlivěji. Na první pohled je Voltaire v téhle disputaci jasným vítězem, vždyť naše každodenní zkušenost se zlem je evidentní a nepřehlédnutelná.
Jenže ono to tak jednoduché není. Leibniz totiž netvrdí, že ve světě neexistuje zlo, klade si ve svém díle o dost komplikovanější otázky (soudím tedy podle toho, co jsem si o jeho knize kdysi načetl, sám jsem jeho Teodiceu nečetl a nemám to ani v plánu, ne dřív než v důchodu :-), třeba jestli je možné stvořit mravní dobro bez mravního zla; jestli je možné stvořit svobodného člověka bez možnosti, aby svobodně volil právě zlo; jestli by svět bez svobody ke hříchu byl lepším světem? To je ta otázka: byl by to svět snad bez hříchu, ano, ale byl by to lepší svět?
Voltaire tyhle filozofické otázky docela pomíjí, myšlení a argumenty teistů zbavuje hloubky, a nad takto oslabeným soupeřem pochopitelně vítězí, nemůže nevítězit. Ve hře, ve které si sám určuje pravidla, pro něj ve slaměného panáka proměněný oponent není rovnocenným soupeřem.

Je tedy čtení Candide ztrátou času? No, to právě že vůbec ne! Není to totiž vůbec hloupé čtení, které svojí kritikou společnosti a církve míří do černého, a je to navíc vážně vtipné, jasně, někdy je to humor trochu šantánový, taková trochu literární „crazy comedy“ ve stylu Stoletého staříka, ale celkově je to svěží a zábavné dílo, které mi při čtení notně zlepšilo náladu.

Edit: po publikování komentáře mi poskytla JulianaH zpětnou vazbu (moc děkuju!!) a já se dozvěděl, že Voltaire svojí satirou nemířil ani tak na samotnou Leibnizovu Teodiceu, ale spíš na jeho následníky, kteří Leibnize začali zjednodušovat a zplošťovat. A já tedy byl zjevně k Voltairovi nespravedlivě příliš příkrý. Takže se mu omlouvám, doplňuji tuhle aktualizaci a připojuji se k Julianině doporučení, že číst Candida je velmi příhodné ve vydání, které obsahuje poznámkový aparát.


janka2000
22. září

Tato satira z 18. st. mě příliš nebavila. Candide je optimista, kterému se dějí samé šílené události. Údajně skvělý život smetánky, kteří se opíjí, tlachají či se zajímají jen o potěšení, se jim ukazuje jako smutný a nenaplněný. Můžeme tu cítit tu změnu v myšlení, která tehdy přišla, a i to, jak se společnost začala preorientovávat na společnost pracují, kdy nám práce dává smysl života.

Pulp_catastroph
15.08.2020

Malý trouba je vyhoštěn z domova a dostává se z jednoho průseru do druhého. Nakonec přijde o všechny iluze, ale i tak najde způsob, jak být šťastný.

painthers
20.03.2020

Na svoji dobu poměrně zábavná satira. V dnešní době spíš neotřelá pohádka z dávných dob.

Ema22
25.09.2020

(+ SPOILER) Knihu můžete číst jako absurdní příběh o neuvěřitelných příhodách hlavního hrdiny a jeho blízkých, ale také jako promyšlenou kritiku své doby. Nemám dokonalý přehled o autorově současnosti, jeho osobních sporech, válečných konfliktech, soudních sporech, filozofických školách a dalším, a proto nejsem s to odhalit všechny narážky. Ale i tak jsem si četbu opět užila. Protikladné úvahy mě přinutily se zamyslet. Umírající a znovu se objevující postavy pochybovat o jevech, které mnohdy chápeme jako definitivní. A narážky na literaturu jsem si vyloženě užila.
"...Jenom hlupáci obdivují u uznávaného básníka všecko. Já si čtu pro sebe a mám rád jen to, co se mi hodí."
"Ale copak to není radost," řekl Candide," kritizovat všecko napořád a vidět chyby tam, kde jiní spatřují jen krásu?"
"Pracujme a nechme mudrování, " řekl Martin. "To je jediný prostředek, jak učinit život trochu snesitelný."
"To jste řekl velmi dobře, odpověděl Candide, "nicméně musíme obdělávat svou zahradu."

Ondrášeček
17.09.2020

(+ SPOILER) Voltairův svět, jak jej popisuje v Candidovi, je pln všudypřítomného chaosu, naprosto zbytečného násilí a smutných lidí. I když jej podává s jistou dávkou ironie, těžko lze nad tím, co v jeho knize vidíme, mávnout rukou.

Kniha má mystický nádech, v jejím ději se totiž vyskytují absurdní náhody v každé druhé kapitole, završí to, když se protagonista v jedné z nich dostane do bájné země Eldorádo. Postavy navíc mnohdy nejsou tak úplně svébytné, často se jedná spíše o různé karikatury lidí všech vrstev soudobé společnosti (ani protagonista toho není výjimkou). Skrze tyto dva aspekty mi Voltairova kniha připomíná Malého prince, byť jde dle mého názoru více do hloubky.

Některé kapitoly však podle mě nebyly moc zajímavé a ani děj moc neposunuly, možná však něco přehlížím, neboť neboť jsem určitě nebyl schopen poznat všechny reference na soudobou společnost. Některé jsem si však vyloženě užil, například rozhovor s věčně znechuceným senátorem. Pokud bych knihu měl doporučit, je to i kvůli poslední kapitole, ve které hlavní hrdinové nacházejí rozuzlení v životě v ústraní a pečování o zahradu, podobně jako epikurejci.

JulianaH.
13.06.2020

Četla jsem „Candida“ třikrát: na základní škole, na střední a na universitě. Až teď při třetím čtení jsem si však sehnala poznámkový aparát. [Vydání v nakladatelství XYZ ho neobsahuje, což je spolu s tiskovými chybami a odpornými ilustracemi činí nepoužitelným. Vážně doporučuji si ty vysvětlivky obstarat, má je třeba souborné vydání Voltairových „Románů a povídek“, SNKLHU, 1960.] Bez poznámek totiž čtete jen pohádku, zatímco Candide je filosofický román a – samozřejmě – satira.
I Voltairova kritika války nabývá větší závažnosti, když si je čtenář vědom, že jde o jinotajné svědectví autora samého, a ne o podobenství. A satirikovy útoky dávají mnohem větší smysl, víme-li, že je nesměřuje ani tak na Leibnize samého jako na pozdní wolffianisty. :)

I tak „Candide“ zůstává do jisté míry pohádkou se sympatickými postavami tragických osudů a [pozor, spoiler?] zázračnými shledáními. Navíc je to sociálně kritický cestopis po Starém a Novém světě 18. století. Autor píše o válečných zvěrstvech, nešvarech v armádě i církvi, syfilidě, prostituci i otrokářství, ale činí to lehkým perem. Filosofická témata (theodicea, svobodná vůle) jen naťukává, protože nejspíš nechce čtenáře zatěžovat a nudit – a svůj účel splní i tak, protože ty přemýšlivější pobídne k úvahám. Přitom jsou tři z hlavních postav filosofové: dobromyslný až naivní Candide, tvrdohlavý a nikoli právě svatý lebnizovec Panglos i protějšek jeho optimismu, manichejec Martin.

Velký prostor Voltaire dává svým názorům na soudobou literaturu. Občas představují záminku k nějaké duchaplnosti, většinou jsou ale bohapustou adorací sebe sama (Candide chodí do divadla slzet nad Voltairovými hrami, fuj). Tento filosof, nebo spíš chechtající se bestie, také útočí na všechny, kdo si dovolili s ním nesouhlasit, jak má ve zvyku. Místy je to trapné a nechutné (jezuitu, s nímž měl spor, obviňuje z pedofilie).
Plus autorovi patří za jeho humor – u některých hlášek jsem se smála nahlas – a za zřetelně osvícenské poselství. V jeho slovech, že jen hlupák obdivuje na velkém básníkovi všechno, se už projevuje moderní emancipace jedincova úsudku. ...A proto já na Voltairovi všechno neobdivuji. :P

1