petrarka72 komentáře u knih
Nějak si na tento díl Toničky Bolavé potrpím... Ona představa Zimoděje, jak tančí s Letní dámou, je takový kýč, že zásah velké malé bosorbaby je skoro žádoucí... :-D
Harry Bosch a Harry Hole - "drsní Harryové", kteří nikdy nezklamou...
Více než o klasický životopis jde o esej, vymezující žánr fantasy oproti sci fi a hororu, zařazující styl zejména raných "pratchettovek" do souvislostí (třeba klasické literatury) a reflektující zdroje tvorby Terryho Pratchetta a některé z jeho výrazných motivů. Úvahy o zacházení s klišé, o temnotě v psaní "o (ne úplně) dětech pro (ne úplně) děti" a o Terryho zacházení s Alzheimerovou chorobou patří k těm nejzdařilejším. Rozsáhlý soupis pratchettovské bibliografie a doporučených literárních a filmových zdrojů je úctyhodný - a to, že Craig Cabell umí psát, třešničkou na dortu; doufám, že budou přeloženy i některé jeho další úvahové životopisy (zejména ty o Herbertovi nebo Rankinovi by se mi líbily)... p.s. Dobře, tak já si ten Národ přečtu znovu, i když se mi původně nezdál tak zásadní jako Cabellovi... :-)
Tajná historie pána z Musaši: cesta k realizaci nezvyklé erotické představy ala povídky Ladislava Klímy, říznuté Čapkovými cestopisy. Mateřská bylina jošinská: v hlavní roli krajina, děj typu Urbanovy Poslední tečky za rukopisy. - Záměrně si vyhledávám české literární paralely: protože i když mě u Tanizakiho leccos okouzluje (humor Tajné historie, spisovatelská metoda u Mateřské byliny, zvuk některých slov, i když jim nerozumím, či krásné názvy historických epoch a pojmenování časových úseků), přece jen mi jeho poetika, vycházející z příliš odlišné kultury, zůstává vzdálená.
Spojení černobílého obrazu a barevného verše - i když ta barva je většinou sépie... Sbírka vzešlá z velikého respektu a vzájemné inspirace malíře a básníka... Lyrika, co vypráví příběhy... Hnutí, jež určuje rytmus... Sen o dalekých cestách, sotva nastoupených drobnými krůčky... Čisté jako peří - volání z ticha do ticha - vzpomínáš na zítřek, lásko? - Paměť zelených očí, sbohem a radost ve smutku.
Záležitost průměrná, leč milá. Situováno do další venkovské oblasti, která se - stejně jako Midsommer - brzy vylidní...
Kallentoft je skvělý, ale prudce depresivní, většinou bez humoru, se zatěžkanou atmosférou, bez naděje a bez "logických" pachatelů, s konkrétními vazbami na současné dění (odkazy na zvýšení rasismu ve společnosti, terorismus, pokrytectví nejen politiků...), surovými obrazy (pohřbení zaživa, ústa naplněná hlínou, letlampa pro ukřižovaného muže, řečové centrum vypálené kyselinou...) a prudce zvýšeným adrenalinem až na posledních stránkách. A ano, tentokrát se moc neozývají, ale hlasy mrtvých, jimž Kallentoft dává prostor v každé své knize, jsou velmi působivé...
Bála jsem se, že barokní poezie už se nově nepřekládá a že budu do smrti závislá na výborech typu Růže ran nebo Kéž hoří popel můj... takže veliká radost. Navíc Pelánovy překlady hezky balancují mezi jazykem archaickým a současným, jdou po podstatě tématu jednotlivých básní a z většiny opravdu dělají malé skvosty. Fakt, že co básník, to jiná země původu, tedy i mírně odlišný styl, a vyčerpávající předmluva jsou bonusy navíc.
Nelehké, ale skvělé čtení, nedočteno mou vinou - ta kniha prostě dostane druhou šanci, až bude více volna a hlava bude fungovat lépe...
Zbytek života jakoby v husté mlze, rozhodně však k moři směřující... Vyprávění o tom, co se stalo s Aslem a Alidou, prostřednictvím vizí na pomezí snu a umírání Alidiny dcery. Ukazuje se, že jde vlastně o příběh autorových předků... ale to není až tak důležité. Kam se dějí životy našich předků? A opravdu mizí tak, jako by nikdy neproběhly?
Filozoficky pojatý dokuromán o revoluci, která požírá své děti, zevnitř. Třicátá léta a střídání generací - těch, kteří ruskou revoluci zažili, a těch, kteří přebírají - využívají - zneužívají její dědictví. Technologie moci - jak zničit politického protivníka a vytřískat z toho co nejvíce. "Všechno záleží na tělesné konstituci." (Opravdu?) Autor je mistr propagandy (dnes reklamy) - umím si představit jeho pokračování Osudů dobrého vojáka Švejka, které rozepsal v roce 1938...
Mantisa je relativně málo důležitý dodatek, zvláště k literárnímu projevu nebo pojednání. Fowles je (byl) starý, pardon, středněvěký hračička (tohle dílko si nadělil k šestapadesátým narozeninám). Inspirace čili Múza je ženská jako každá jiná. Pořádná literatura je takřka stoprocentně o sexu a smíchu. A tahle zatracená intelektuálština, tvářící se více jako scénář rozhlasové hry než román, je výhřezem rozkoše z psaní textu, doplněného pár obrazy, který je dost zábavný na to, abych jej dočetla do konce, ale ne dost provokativní na to, abych mu přisuzovala hlubší smysl a pokoušela se o dešifrování. Bylo to příjemné - ale nic víc.
Autentická, informačně velmi cenná kniha. Autor na základě osobního příběhu podává svědectví o lidech, kteří směřovali, respektive byli směřováni od slunce do podzemí, o tom, jak je možné, že u nás totalitní režim vydržel a co všechno ho drželo při životě, o tom, proč se o Ostravě a okolí mluví jako o "kraji razovitem"... Oceněníhodná je konkrétnost textu, který se velmi dobře čte - a smysl autora pro" absurditu všedního dne".
O něco slabší a v čase bližší Kdo chytá v žitě. Tato kniha se mi líbila, protože jsem ji četla jako poslední. Nic víc a nic míň. (A Zdroj si taky určitě přečtu...)
Snažila jsem se číst pomalu, protože pomalé tempo této knize sluší. Příběhy osobní až intimní, zdánlivě obyčejné v běhu všedních dní. Veliká radost. p.s. A Výhrab je nejlepší! :-)
Příjemné překvapení. Dramatické, nejednoznačné, přitom v reáliích konkrétní povídky o ne vždy příjemných lidech ve svízelných situacích. Zvraty zdánlivě nečekané, přitom v logice věcí. Zkrátka trochu kafkárna... Pro mne osobně skoro bolestný Hlas, dotýkavý duet V pokoji a road story Spoušť. Hodně vtipný Plech, Velký třesk a Něco se stalo. "Něco se stalo" - a málokdy je to jen objektivní skutečnost...
Delší epická báseň, spojující formu hrdinských eposů (např. Odyssey, nebo ještě přesněji Osvobozeného Jeruzaléma) se soudobým realistickým tématem, v tomto případě následky cyklonu Flora na Kubě v roce 1963. Mikropříběhy lidí, kteří přišli o všechno, "náhodných kolemjdoucích" i záchranářů. Jakoby odtažitý popis sugestivních obrazů. A smrt nikoli jedince, ale stav, který na ostrově zavládl... Jasně, je to trochu passé, ale potěšilo. Vzpomínka na výjimečného člověka a výjimečného pedagoga (Antonín Přidal zemřel před čtrnácti dny, 7. 2. 2017).
Kniha je prakticky nesehnatelná (mimo knihovnu) - kdo byste věděl, jak se k ní dostat, dejte, prosím, vědět. Je to skvost!