Palivo komentáře u knih

Zatímco v Africe se už v 18. století vědělo, že nejlepší léčba je mačetou, v Evropě se stále nacházelo dost humanistů, co raději vozili lidi s leprou z ostrova na ostrov. Přesně o tom je i další kniha Gaute Heivolla, který popisuje, jak se tucet norků plaví do Dánska, aby se tam zadarmo najedli v nemocnici a k tomu se ještě uzdravili. Co jsem teď napsal je vlastně spoiler, protože to je asi tak všechno, co se v knize stane. Lidi plujou lodí, takže tak trochu Titanic, akorát bez ledovce. Samozřejmě, že tu prim hraje atmosféra, která je hustá a temná jako myšlenky Aleše Brichty, ale ta se vcelku brzy stává dost iritující, protože je až moc zřejmé, že Heivoll chodil dva roky na kurzy tvůrčího psaní a podle těch peněz nasypanejch do talentu to taky vypadá - čím víc přídavných jmen, tím víc Adidas. Dost často tu tedy "vítr šepotal," "lodě kotvily hnědě(???)," a podobné. V závěru už se Heivoll pouští i na tenkou půdu dadaistických vět typu "oči měl naplněné něčím, co se podobalo zoufalství nebo smíchu nebo ani jednomu," a to už se člověk neubrání tomu, aby do lodě narazila kosatka a poslala to všechno ke dnu.

Takže vocuď pocuď dobrý, ale dvakrát bych to nečetl.

3 08.10.2016

Zločinec si to felí hoodem v autě a užívá si sweet chili lajf, když v tom vyhodí do vzduchu benzinku a hned poté mu paradoxně dojde v autě šťáva. Vydá se teda do nedalekého kláštera, kde je 5 nebo 6 jeptišek a ty se ho s Kristovou pomocí ujmou. Max Untervasser není pseudonym Miloše Urbana, jak si všichni myslí, ale jiné české celebrity. Jen si to zrekapitulujme: hrdina si felí v autě, žije sweet chili lajf zločince, dojde mu benzín a ujmou se ho služebnice Krista. Ano, tolik indícií nemůže být náhoda, je zřejmé, že tuto knihu potají napsal Benál Cristovao.

To co se potom děje v klášteře přesáhlo všechny moje vědomosti, které jsem o klášterním životě za celý život načerpal na PornHubu. Surrealismus nejhrubšího zrna potkává těžký porno/giallo/brak a atmosféra každou stránkou tvrdne stejně rychle jako hrdinův hasič. V polovině jsem byl již velmi spokojen a to se ještě ani nerozjel závěrečný masakr, který mě velice pohladil po duši. Krásný příběh.

4 04.10.2016

Maník najde v lese houbu, ze který jsou všichni na větvi, protože dělá úplně všechno. Mění vzhled, omlazuje, způsobuje nesmrtelnost, zvyšuje libido atd. Nevím, proč je kolem toho v knize takovej humbuk, když vezmu v potaz, že takovej produkt je už dávno na trhu. Jagermeistera si člověk může koupit v každý sámošce. Někdo může namítnout, že jagermeister nezpůsobuje nesmrtelnost, ale já ho piju už dlouho a copak jsem umřel? No tak vidíte.

Urbana jsem ještě nikdy nečetl, a trochu se bál, co z toho vyleze. Byl jsem tedy překvapen, že se přede mnou objevil nefalšovaný brak, napsaný stylem svižným jako Jirka Pomeje cestou pro podporu. Počáteční chuť ovšem brzy opadla, páč se vcelku brzy rozpletou všechny tajemství a druhá polovina pak už poskytuje pouze totální bordel, kdy se tři bandy blbců přetahují o to, která víckrát unese hlavního hrdinu. Já z toho teda unešenej nebyl. LOL. No a pak se tam střílí a celkem často zasáhne nějakej deus ex mašina, aby to posunul, z čehož usuzuju, že Urbanovi občas docházela tequila. Vtipný to moc není, ale ujetý ano, takže tři bludišťáci.

4 02.10.2016

Jako většina povídkových knih, i tato by se dala přirovnat k sexu se mnou. Občas o ničem, občas to ujde, jednou výborný a jednou jsem u toho usnul.

5 02.10.2016

Bianca Bellová, Jezero. Vidím, že je to z Hostu, tak jsem se toho zhostil (lol). Prvně jsem tedy nechtěl, protože mi jméno nic neříkalo a evokovalo mi spíš nějaký ty jména který znám z PornHubu, ale nakonec se ukázalo, že Jezero není o nepovedeném gangbangu, nýbrž o hledání života nebo co. A jelikož já taky ještě pořád hledám na playstationu život a jeho smysl, byl jsem knihou potěšen.

Hlavní hrdina se jmenuje Nami a musím říct, že volba tohoto jména byla velmi nešťastná, protože někde během první třetiny si můj mozek začal zpívat "many many many, mast by fany" pokaždé když jsem to jméno zahlédl, a jelikož je tam pořád, ke konci jsem už byl vyčerpaná psychická troska. Ale to možná není chyba autorky, ale moje. No nic. Nami many many many, mast by fany žije na vesnici a jak všichni víme, tam je to těžký. Člověk musí chodit ven místo na internet a sem tam dělat i dobrodružnější úkoly, jako třeba vykydat nebo sbírat brambory. No a do podobně barbarské doby se narodí Nami many many many, mast by fany. První polovina tak působí jako česká verze Velkýho sešitu od Agóty Kristoff, i když není tak explicitní a šokující. Pak se to všechno začne zvrhávat a z Namiho many many many, mast by fany, se stane takovej východní Forest Gump, kterej si to žine od jedný podivný existence k ještě podivnější, aby se na konci dostal obloukem tam, odkud vyšel - tedy do prdele.

V půlce bych dal ještě pět bludišťáků, ale pak se mi to v hlavním městě nějak začalo rozpadat a moc jsem nevěděl, proč to Bianca Bell šťourá tím prapodivným směrem, kterej sice rozšiřoval celej ten vesmír kolem Jezera, ale zároveň zabíjel intimitu té strašidelné, vesnické třídy. No nic. Letos s Bizomem od Fischerový nejlepší česká knížka. Many many many, mast by fany.

PS: Fotka Bellové v knize - 10/10

11 23.09.2016

Fotřík se synem jedou na ostrov, páč otec klátil prostitutky a teď chce spíš klátit stromy a sekat pokání. Syn taky seká, ale dřevo, prostitutky bohužel na ostrově nejsou.

První polovina knihy je tak o tom, jak dva maníci staví v přírodě špajzku a přístřešky, loví ryby a povídají si, takže jsem měl často chuť hodit knížku do rohu mé latríny a nešpinit si Playstationem a pornhubem vybroušený lajfstajl. Poslední věc co potřebuju je číst o tom, že stromy jsou taky lidi. Walden a šáteček. Jenže pak přišla část druhá a já byl rád, že kadím. Páč jsem se pokaděl, jak to bylo dobrý. Po šokující stránce 89 totiž nastoupil jiný vypravěč a kniha konečně dostala náboj(hahaha). Revenant hadr se rozjíždí na plný kule a pocit zmaru dosahuje levelu Lenka Kořínková ve škarpě. No a všechno vyšperkoval závěr, páč tam už to šlo do pekel úplně. Myslím, že se takhle bídně necejtil ani Jirka Krampol, když mu zavolali, že jeho manželka krade v nákupáku.

Pět hvězd, i když bych možná chtěl dát čtyři.

Závěrem bych chtěl autorovi pogratulovat k jeho rodině a popřát mu hodně úspěchů při budoucí sebevraždě.

12 20.09.2016

Dva sedláci se hádaj o pole a jejich děcka se do sebe zamilují. Drama začíná. Pak umřou. Drama končí.

Snad jsem moc nezaspojleroval, ale předpokládám, že Romea a Julii viděl snad každej. Mě se nejvíc líbila ta verze s Richardem Gerem a Julií Roberts. Jako kluk z vesnice jsem čekal, že tahle vidlákovská verze slavného příběhu za pomocí diskošek, fechtlů, zelené, griotky, rumu, hostince u rybníka a neplnění norem v JZD ještě více vyšponuje absurditu tohoto příběhu, ovšem nestalo se tak. Za krásný jazyk dávám tři hřebíčky do rakve.

1 20.09.2016

Vybouchl mi mozek.

2 19.09.2016

Povídky moc nečtu, páč to je něco jako reklamy v televizi. Je to krátký a člověk pak má potom pocit, že mu něco chybí. Tyhle povídky jsem četl omylem, páč jsem si myslel, že je to normální novela. Holt, občas bych měl knihu asi i otevřít, než si ji vezmu na záchod. Když už ale člověk začne kadit, nikdo mu novou knížku na záchod nedonese. Hlavně, že jsme vymysleli satelity a poslali člověka na Měsíc.

Nakonec se ale ukázalo, že moje povídková frustrace, kterou dokázala zatím uspokojit jen velmi nesourodá trojice Vian, Měrka a O'Connorová, byla zbytečná, protože Gaudalopa z Mexikánie umí psát povídky stejně dobře, jako Olda Kaiser pít Ferneta. Utíká to dobře, jízlivé konstatování či hořké pravdy sem tam zasadí direkt a všemu přidává i fakt, že většina jejích postav jsou magoři a nebo dělají věci, který normální lidi nedělaj. Třeba sledování žen na základě analýzy kapek moči na záchodě. Kde k tomuto námětu přišla je otázka, na kterou nechci znát odpověď. Každopádně z toho ale vždy vykvete jakýsi bizarní příběh, jehož středobodem je láska (obsese, něha, realita) a jelikož já mám lásku rád, i tu zadarmo, tak dávám čtyři hvězdy.

1 19.09.2016

Zápisky evropský, o něco sjízdnější Fridy z blázince ve Španělsku jsou tak bláznivý, že jsem je občas nepochopil, takže asi to svoje pomatení smyslů popsala dobře. Navíc jsem i rád, že jsem to nepochopil, kdyby tomu bylo opačně tak by to znamenalo, že jsem blázen.

Škoda, že tam nebylo skoro nic o Ernstovi.
Dávám tři smutný effenbergry.

2 19.09.2016

Americký císař pojednává o tom, jak kolem roku 1890 emigrovalo skoro celý Rakousko-Uhersko do Ameriky. Tedy především lidé z Haliče. Tam to totiž stálo nejvíc za prd, protože tam tehdy měli místo internetu a playstationů pouze hladomor, choleru, kuplíře a obchodníky s bílým masem. A tím bílým masem nemyslím kuřecí prsa.

Esej začíná zhurta a hned nás uvrtá do osudů jednotlivých chudáků, kteří cestují do Ameriky vydělat pořádný love. Jenže, jak zpívá Jay-Z, čekalo je tam minimálně 99 problems. To všechno podává Pollack naprosto suverénně, bez jakékoli brzdy, sype osud za osudem a člověk se nemůže odtrhnout. Takhle svižně jsem se cítil naposled minulou sobotu, kdy jsem do sebe nakouřil 10 vodek. Co se týče literatury, Pollackova svižnost mi velmi připomněla Ouředníkovu Europeanu, v tomto případě zaměřenou pouze na jednu událost. Svižnost ještě umocňuje i fakt, že Pollack střídá v kapitolách témata (korupce, soudy, hladomor, Amerika, cesta, úmrtnost, pogromy atd) a také perspektivu - chvíli sleduje jednotlivce, pak zase přeskočí na celou společnost. Je tam sice víc jmen, než ve všech knihám od Marqueze dohromady, a sem tam se autor opakuje, ale pořád to utíká rychleji než kafe s bejvalkou. Když k tomu připočtu to, jak brutální, depresivní a bezútěšné časy to byly, a jak moc to nahání husí kůži, když si člověk uvědomí, že je to aktuální migrační situace skoro jako přes kopírák, nemůžu jinak než plnej počet. Snad si to jednou přečte i Aleš Brichta a Pitomio Vokamura.

Co víc, ta kniha je tak dobrá, že se Pollack v mém žebříčku nejlepších rakouských spisovatelů dostal na druhé místo za Arnolda Schwarzeneggera, kterého ale nutno říct, nejde překonat. Vždyť řídil tank a navíc je taky schopnej natankovat každýmu.

6 15.09.2016

Když už mám pocit, že jsem docela chytrej a jsem schopnej pochopit i docela složitý a bizarní věci, jako je pojídání tofu, ženy, podvojný účetnictví nebo analýzy elektronickou tužkou Petra Švancary, přijde knížka jako je tahle a já na ni koukám jak na prázdnou štamprlu od jégrmeistera.

Experiment je o lásce a o tý já vím všechno. Vždyť mám každej rok novej vztah a sex už zvládnu i pod minutu a půl. Tudíž jsem byl velmi zaskočen, jak tu spolu postavy koketují, protože takhle jsem to teda ještě nezažil.

On:"Jsi jako malá minojská freska z paláce v Knóssu, počátku Evropy. Máš v očích Slunce své země. Jaká je tvá záliba? Je to něco, co ti dělá zvláštní výraz v obličeji a protože jsi žena, jsem si jist, že je v tom muž. Dám mu jméno. Mohl bych jej pojmenovat Sókratem nebo Platónem, Aristotelem či Sofoklem, ale kdybych mu dal antické řecké jméno, přiřkl bych mu i to co vidím v tvých očích: Das Pathos."
Ona:"Tak mu říkej Dimitriosi."

Aby to bylo ještě lepší, ona je sestřička, on anesteziolog, vše se odehrává v přítomnosti a ve volném čase ji on čte milostné básně Lorda Byrona a stěžuje si, jak pravoslaví vymítilo duši antických Řeků, s čímž ona nesouhlasí a cituje Čechova. Přesně takhle si představuji doktory.

Kdyby to bylo na jedný stránce tak se tomu zasměju, ale když je celá knížka o lásce osazená takovouto sortou magorů, tak se to nedá učíst. Všichni totiž víme, jak to ve skutečnosti funguje.

-Dáme sex až budou reklamy?
-Tak se běž osprchovat.
-Já se dnes ani nezpotil.

2 13.09.2016

Díla od Levého musí dostat pět hvězd už jen proto, že ten frajer napsal na 184 stránek daleko víc nápadů na bizarní umělecké instalace, filmy, knihy, scénky atd, než kolik jich vymyslí průměrný člověk za 500 let. Není divu, že s takovým mozkem nakonec provedl džambulkiádu.

3 11.09.2016

Nejsem jako ostatní, abych se styděl, že čtu knížky podle knižních cen. To já čtu. U týhle knížky jsem viděl cenu 160Kč a to mi přišlo fér. To jsou jen tři jégrmajstry.

Takže o čem to je: Dušan chce zasouvat. End of story.

Jako majitel penisu, který byl jednou taky panic, moc dobře vím, že v takovým období je muž schopnej udělat cokoliv. Dokonce to může dojít tak daleko, že v nějakým zoufalství svolí a má sex s tlustou ženou, což je hned po nechtěným zakousnutí do mokrého chlebu a holokaustu třetí nejhorší věc všech dob. Byl jsem tedy připravený na solidní drámo vesnických rozměrů. Diskotéky, zelená, Maruška Svobodová s knírem a další stigmata.

Jenže, jako na truc je Dušan figurka uplácaná z klasických tupých, plesnivých klišé, na který autor zdárně promítá všechny plochý a naivní duševní pochody, který má kdejakej puberťák. A puberťáci jsou všichni na přesdržku. V případě Dušana to ještě ujde, protože ho válcují jeho kámoši Pardál a Havran, kteří jsou už karikatury na druhou a člověk jen kroutí hlavou, jaký tuposti jim jdou z pusy jen proto, aby z nich autor vytvořil plastické postavy. Takže se tu zdárně jedou reálie jak kokot, Tublatanka, mladej Víveg a emzeta, ty brďo. Jenže na sentimentu se to neutáhne. A mrkání směrem k Millerovi, Hessemu a Camusovi to všechno už definitivně mění na karneval pomrkávání "hele, koukejte, no jo, to sme byli všichni blbí co, když jsme byli mladí?"

Styl, kterej autor zvolil, taky nebyl nejšťastnější (tedy alespoň pro mě), protože valba Hertha Miller style feačuring Petra Strobo-Soukupová s břitkými flashbackovými pohledy působila v příběhu nýmandovského panice celkem zbytečně. Vlastně jen maskuje, že tu jde o něco víc. Jenže nejde.

Jde o tupej příběh prvního prcání (ufff) , který by si zasloužil tak maximálně povídku, ale shodou okolností se odehrává v devadesátkách, který jsme přežili a teď se máme líp, tak je trochu zešedivíme, ale ne zase moc, protože jsme mohli chodit na ryby a nebyly smartfouny, takže jsme se vlastně měli dobře.

Zachraňují to aspoň některé lepší slovní výměny (kdy se autor nesnaží ukázat, že je chytrej) o prcání a chlastání, grafika ženského pecinátora Nikoly Klímový a fakt, že je to krátký.

PS: Editor by měl bejt soudnej a Epilog hodit do koše.
PS2: V Čechách máme fjordy? Není náhodou fjord mořský záliv ledovcového původu? Jsem zmaten jako střízlivý Oldřich Kaiser.

13 08.09.2016

BOHA JEHO.

Proč to děláš Palivo, proč pořád šaháš na ty knížky od asiatů. Kočičího hosta jsem chňapl do ruky, protože to bylo tenký, takže jsem věděl, že knížku dám za tři obědový pauzy nebo patero kadění. Patero Kadění by bylo mimochodem dobrý jméno pro kapelu nebo pro kněze v Latinské Americe.

Myslel jsem si, že název Kočičí host je nějaká metafora, takže jsem nečekal, že knížka bude o kočce. A hádejte co. Přesně, svět se proti mě spiknul a bylo to o kočce. Kdo to mohl tušit. Jelikož mám v práci dost kolegů, kteří si místo života pořídili psy, kočky nebo děti, mám už všech těch historek o slintajících věcech až po krk. A teď ještě tohle.

Kočičí host je tedy o kočce, která chodí k mladýmu japáru (japonský pár - vidíte, chytře jsem to zkrátil a ušetřil si tak pár znaků) a tam u nich dělá všechny ty věci, který kočky dělaj, z čehož je pár na větvi. Co by ale taky jinýho měla dělat, žehlit? Takže, japár je z toho na větvi a do kočky se zamilují. Autor to vše popisuje na asi 50 stranách, což je o 49 a půl strany víc, než by si to zasloužilo. Zbytek knihy vyplnil tím, že popsal všechny kachličky, okna, dveře a ploty v okolí, za což mu tedy moc děkuji.

Mezitím umře soused, v Japonsku jsou dražší byty a díky tomu si můžeme v doslovu dočíst, jak to všechno břitce charakterizuje šedivé devadesátky a ekonomickou situaci v Japonsku. Tak teda jo.

Za mě tedy dvě kočky do potoka.

3 08.09.2016

Jelikož je tato knížka od ukrajinského autora, hlavní hrdina je vodku chlastající maník mající na starosti nekrology, přičemž mu po bytě chodí tučňák, kterýho si vzal ze ZOO. Poté, co jsem si domů z hospod dotáhl minimálně 20 pořádnejch opic a tak deset krav, můžu velmi fundovaně říct, že to moc dobrej nápad není. No a jen co frajer sesmolí pár nekrologů do šuplíku, začnou některý osoby ze seznamu umírat, přičemž mu nějakej tajemnej borec a ještě i šéfredaktor řeknou, že za to vlastně svým způsobem může on a že ho asi bude chtít někdo zabít. Inu, logika očividně funguje na Ukrajině hůř než parlament.

Během toho se ještě ujme jedný malý holky a začne nandávat chůvu, která ji chodí hlídat. Trochu mě to zklamalo, protože po předchozí ukrajinské literatuře kterou jsem četl, jsem si myslel, že se tam zmocňují žen jen znásilněním, ale zde se do sebe očividně zakoukali. Ne že bych podporoval znásilnění, ale aspoň by se v knize něco dělo. Místo toho tam jen chodí tučňák do kuchyně a kejve se ze strany na stranu - hihihi hahaha no toto. A pak se to začne nějak rozmotávat, ale to už mě kniha zajímala asi jako slevy v Tescomě.

1 08.09.2016

Na tohle je i můj mozek krátkej.

1 27.08.2016

Příjemná jednohubka a stylistický cvičení v jednom, tentokrát na téma "když se hodně francouzáků nudí, tak kromě baget zlámou i ruce." A to proto, aby jeden z jejich "kámošů" nemusel do války. Válku jsem viděl v televizi, takže vím, že je to hrozný (internet nejde, obchody jsou zavřený atd atd) a chápu, jak moc se tam někomu nechce. Mě se třeba nechce kolikrát ani za rodičema, protože to jsou tři hodiny autobusem a jet až do Alžírska, to by mě nedonutil už vůbec nikdo.

Kniha se čte dobře a svižně, nabízí i přestávku ve čtení (konečně jsem si mohl dojít do kuchyně pro cigarety) a celkově velmi příjemně uteče. Kdo má náladu na hravé čtení, ten bude spokojen.

Georges Perec to valí jako takovej ten velkej stroj, kterej rovná asfalt, když se nasype na silnici! Ano, mohl jsem si dát větší práci s přirovnáním, ale stejně by se se mnou kvůli tomu nikdo nevyspal, tak proč to dělat.

Muž, který spí zrovna moc nespí, protože bloumá po ulicích a jeho vnitřní hlas ho bombarduje takovou smrští sebemrskačství, že jsem si chvilkami myslel, že jsem to já. Tohle číst někdy v sobotu ráno po tom, co jsem zase buchl litr za jégra v baru, tak bych se oběsil. A když už mluvíme o tý sebevraždě, strašně moc mi celou dobu Perecova kniha připomínala Léveho Sebevraždu, kterou vydalo taky Rubato a to zhruba před rokem. Jednak tím, že byla taky psaná v druhé osobě, druhak tím, že mi tento hrdina přišel jako adolescentní verze hrdiny ze Sebevraždy, který se nakonec vymanil z nicoty a dotáhl to až na tenisovej kurt, jen aby se obloukem vrátil zpět k depresi.

Chvílemi nesnadný čtení, chvílemi parafráze na všechny ty uplakaný francouzský existencionalisty, to vše s náladou a tíží a lá Fernando Pessoa. Za mě gatě dolů.

3 27.08.2016

Jelikož jsem intelektuál jak pán, zaplul jsem do antikvariátu a koupil další knihu z edice Světové četby od Odeonu, což je nejlepší edice, protože ji člověk může strčit do kapsy a všichni víme, že věci, který se dají nosit v kapse, jsou boží. Lukovo tajemství začíná příjezdem Luky do města po čtyřiceti letech vězení. Tehdy se nechal odsoudit dost prapodivně a teď se všichni bojí, co z něho vyleze (teď výjimečně nemluvím o kadění). A nevyleze z něj nic, protože jen sedí doma. Naštěstí se okolo motá syn jeho starého přítele, který je shodou okolností Colombo a začne v malé italské vesničce rozplétat špagety minulosti.

Jak jsem si ze začátku říkal, že bude příjemný přečíst si zase nějakýho Itala, po chvíli jsem si uvědomil, že čtu dvojníka Marquéze, který frčí ty stejný ingredience: městečko, divný lidi, starosta, kněz, nemluvnej hrdina co chodí od baráku k baráku a tajemství, který má kořeny hluboko v lidství, cti a vášni. Pomalu se tak rozplétá antický příběh lásky, protože tehdy ještě měli Italové raději brunetky než pizzu, a za chvilku tu máme love story jak parmezán, která potvrzuje rčení "za vším hledej ženu." To mimochodem občas dělám, když jsem o víkendu dost nadrženej, ale i když odsunu ledničku nebo gauč, tak za ním žena nikdy není.

Celkově tak tři bludišťáci.

6 27.08.2016