Oryk komentáře u knih

Po přečtení jedinečného románu na Západní frontě klid jsem sáhl po této knize v naději, že prožiji podobný zážitek, jako při četbě nedostižného Remarqua. To, že nemohu knihy srovnávat, jsem zjistil brzy, avšak přesto jsem se neubránil alespoň obecnému porovnání. Oheň je stále vyzdvihován pro naturalistické a autentické popsání hrůz války. Souhlasím, že přesně to čtenář dostane, nicméně se nedovedu ubránit pocitu, že minimálně první polovině knihy cosi chybí. Nevím zda je to děj, hlavní hrdina či nějaká výrazná událost, ale snad právě proto, kvůli absenci těchto prvků, si člověk neodnese žádnou konkrétní vzpomínku, ale jen matné vědomí toho, že válka je špatná. Od druhé poloviny jsou už dějové linky, které pozornému čtenáři utkví v paměti. Ať už je to francouzský protiútok, stavba zákopů, nebo finální povodeň. Proto se domnívám, že právě druhá polovina je čtivější a zajímavější. Nicméně můj obecný a subjektivní názor je ten, že kniha by měla o dost větší úspěch, pokud by v ději byl nějaký jednotící prvek. Ať už hlavní hrdina, nebo hlavní příběhová linka. Remarque dokázal také zachytit autenticitu a hrůzu bojů, ale takovým způsobem, který člověka skutečně zasáhne. Nemyslím si, že by byl jeho popis účinků yperidu o něco méně naturalistický, než Barbussovo líčení bombardování. To v čem se oba velikáni válečné literatury liší je právě to, co si od knihy slibovali. Zatímco Barbusse chtěl zanechat ve čtenáři neotřesitelný pocit hrůzy a znechucení z války, Remarque cílil na silný příběh. S tímto vědomím musí dnešní čtenáři k Ohni přistupovat.

Kniha je zajímavá, mnohdy úsměvná. I když k ní silný dialekt patří, mnohdy brání jednoduchému pochopení textu. Některé historky byly skutečně zábavné, nicméně si myslím, že povídka o Indii by měla být podstatně kratší, jelikož ději ubírá na čtivosti a většinu času není natolik zábavná jako zbytek knihy. Zajímavé jsou chvíle, kdy se Petr budí ze snění a okamžitě do něj znovu upadá.

Kniha byla opravdu velmi dobrá. Četl jsem ji až potom, co jsem viděl několik filmových verzí, ale psaní Mušketýři byli stejně nejlepší. Oceňuji pravdivé dobové reálie a svižný děj, jelikož tato vlastnost knihy nebývá vždy obvyklá v naší doporučené četbě. Nejvíce jsem sympatizoval s kardinálem, tato postava se mi opravdu líbila, protože ať dělal cokoli, vždy to dělal pro říši a nikdy pro sebe. Jako jedno z nejlepších filmových zpracování pro mě byl seriál BBC točený asi před třemi lety v ČR.

3 06.01.2018

Báseň s hlubokou myšlenkou a silnou atmosférou. Během scén ve vězení jsem úplně cítil Vilémovu úzkost. Myslím si, že báseň je mimo jiné výjimečná proto, že se v ní střídá lyrická a epická část, která tomu dodává novou „máchovskou příchuť.“ Pokud by tam jedna z těchto částí nebyla, stala by se z Máje buď lyrická báseň, bez děje, která by nikoho nebavila, nebo tuctová ničím nezajímavá dějová skladba.

3 06.01.2018

Pratchettův humor je ve stručnosti úžasný. Nicméně jako mnoho autorů má i tento díla lepší a slabší. Dle mého zcela laického soudu patří Sekáč k těm slabším, ze série Zeměplochy se mi nejvíce líbil asi Mort nebo Soudné sestry a s těmi se Sekáč nemůže moc rovnat. Velkou chybou tohoto dílu, je dle mého, střídání až téměř nesouvisejících příběhů. Z této knihy by bylo možné udělat dvě a nebyl by to nejmenší problém. Jeden díl o invazi sněžítek, druhý o Smrťově novém životě. Ale to je jen drobná kritika, jinak jsem zažil spoustu legrace, protože se opět setkáváme s postavami z jiných knih. Humoru velmi přispívá skupina bezradných mágů a společenství nemrtvých nestvůr. Středobodem ale zůstává Smrť, kterého považuji za jednu z nejlepších postav celé série. Prakticky každá kniha, ve které má větší roli, je svým způsobem skvělá a není nikdy nudná, protože Smrťova snaha pochopit lidi se prostě neomrzí.

Pečorin je velmi inteligentní mladý voják se slušnou kariérou. Má velmi silnou osobnost, díky které dokáže velmi dobře ovládat své okolí a dosáhnout tak každého cíle. Má několik špatných vlastností, které však dokáže také kontrolovat a využívat je ke svému prospěchu stejně, jako ty dobré. Jeho největší slabinou je nuda, neustále potřebuje nová vzrušení. Právě díky těmto vlastnostem je tak přitažlivý pro své okolí i pro čtenáře. Kniha byla velmi dobrá a přímo nabitá dějem. Zprvu se zdála nudná hlavně kvůli suchým popisům cesty, když se však děj rozjel, stala se neuvěřitelně napínavou. Hrdina naší doby má obrovský potenciál a je škoda, že skončil jen na třech nesouvisejících příbězích, protože i další pokračování by jistě mělo úspěch.

Výborná povídka s nádechem psychologického hororu, a nečekaným dějovým zakončením. Líbil se mi, pro Puškina netypický, rychlý spád děje. Překvapilo mě vynechání popisných názvů, jako příjmení vedlejších postav, jména ulic atd. v mém výtisku byly z nějakého důvodu vytečkovány.

2 06.01.2018

Výborná kniha s opravdu dobrým dějovým spádem. Škoda, že Cooper v některých situacích příliš nadsazoval, Francouzi a Huróni jsou vždycky ti zlí atd. Situace ke konci knihy je velmi nepřehledná, Delewaři jsou líčeni jako přátelé, potom jsou nepřátelé, jdou proti svým spojencům Hurónům atp. Cooper počítal s tím, že čtenář už má nějaké informace o situaci mezi indiány, proto se může Poslední Mohykán zdát jako poněkud náročná četba pro dnešní čtenáře.

2 06.01.2018

Jelikož se o historii, zvláště těchto období, poměrně zajímám, byla pro mě kniha jasnou volbou. Ano, viděl jsme seriál a předem je nutné říci, že jsou to nesrovnatelná díla. Seriál je poutavý surovostí bitev, nečekanou zradou a krásnými reáliemi, obecně staví dost na vizualizaci. Kniha je jiná. Nesouhlasím s tím, že jde o detektivku. Ve skutečnosti mě tato kategorizace čím dál více rozčiluje, protože je to stejný případ, jako když se o mistrném románu Jméno růže říká, že je to středověká detektivka. Pro mě je detektivní aspekt jen jedním z mnoha a nepočítám ho za hlavní. Už od počátku lze znát silnou inspiraci jinými příběhy a legendami. Motiv vikingy uneseného chlapce se opakuje dost často, ale není to důvod, aby to knize nějak bralo na originalitě nebo atraktivitě. Oceňoval jsem především snahy o autenticitu, i té by se samozřejmě dalo leccos vytknout, ale rozhodně zůstaly zachovány hlavní dějinné prvky a to je důležité. Co jsem oceňoval už méně, je střídání extrémně zajímavých pasáží a nudných vleklých epizod, druhou polovinu jsem četl spíše z povinnosti. I přesto je Pomsta synů skvělý historický román na zimní noci.

Kniha se mi velmi líbila, oceňuji historický kontext, který zůstal téměř zachován a výborné vykreslení postav. Čtenář si dokáže jednotlivé protagonisty jednoduše představit, což přispívá k celkové oblibě. Snad ještě lepší než kniha samotná, je film natočený na její motivy. Není obvyklé, aby se film držel přesně své předlohy, zde se to však povedlo mistrně a kdo tak viděl film, jakoby četl knihu. I sebelepší zákon, nebo pravidlo, může vždy někomu ublížit. Nikdy bychom se neměli uchylovat k extrémům, ale zůstat na přijatelné hranici. Pro toto dílo bylo nutné rozšířit historický zákaz vstupu žen na Karlštejn z jediné věže na celý hrad. Jediná nevýhoda toho je, že díky celkové popularitě této knihy si veřejnost plete fikci se skutečností.

Děj knihy byl dobrý, svižný a zajímavý. Smysl některých slov mi zůstal kvůli silnému nářečí skryt, ale na druhou stranu je nutné přiznat, že bez nářečí by Karla nedosahovala ani poloviny své umělecké hodnoty. Téma je podle mě docela živé i dnes, kdy se masově řeší problematika genderu. Je zajímavé si uvědomit, že podobné problémy mohli řešit lidé v omezeném rozměru už v 19. století.

I když silnou stránkou této knihy není děj, ale podivné filosofické úvahy hlavních postav, po určité době pochyb se mi velmi zalíbila. Osobně si myslím, že skutečným viníkem všeho zlého v příběhu je lord Henry, který zničil dobrou povahu Doriana Graye a způsobil tak pád mnoha nevinných lidí. Navíc jsem se při čtení bavil ještě víc kvůli tomu, že postava lorda Henryho mi opravdu hodně připomínala jednoho mého spolužáka :-)

Kniha má neuvěřitelně silnou atmosféru. Je psána velmi složitě, některé povídky (Démon zvrácenost) se nedají pochopit. Neustále mě napadalo, že Poe musel být šílený více, než se o něm vědělo. Něco takového by zdravý člověk nenapsal. Zajímalo by mě, kde bral inspiraci….

1 06.01.2018

Z této jednohubky si odnáším dva silné pocity. Pokud bych se snažil popsat ten první, psal bych o tom, jak skvělé je toto dílo, které tak mistrně popisuje jednoduchou tvárnost lidské morálky, od prvního listu buduje napětí a graduje situaci. Ten druhý by byl daleko méně pozitivní. Čtenář skutečně od začátku cítí, jak se vnitřní dynamiky města dávají do pohybu a gradace příběhu je prostě hmatatelná. Dokud děj takto graduje hltal jsem jej po kapitolách a nic jiného mě nezajímalo. Nechci prozrazovat co mě tak zklamalo, ale ve chvíli, kdy gradace ustane, jsem byl eufemicky řečeno velmi zklamaný a rozladěný. Několikrát jsem si klíčovou pasáž přečetl, abych se ujistil, že mi nic neuniklo a když jsem zjistit, že nikoli, mé pocity nabyly na intenzitě. Nechápu, proč autor ukončil tak mistrně budované napětí tak jak to učinil. Jistě měl nějaký důvod, možná to v jeho době mělo nějaký význam, ale dnešnímu čtenáři se nutně musí zdát závěr odbytý a předčasně ukončený. I přes tuto výraznou chybu si myslím, že Návštěva staré dámy stojí rozhodně za přečtení. Říká toho o nás mnoho...

Jedna z nejlepších sci-fi knih, co jsem za poslední dobu viděl. Prvně bych se pozastavil u myšlenky. Ta je naprosto unikátní a originální, dobře zpracovaná a skvěle se do příběhu hodí. Nazval bych ji dokonalou. Musím přiznat, že jen tento námět byl pro mě pádným důvodem, abych po knize sáhl. A nelitoval jsem. Děj je svižný, velmi napínavý a co osobně oceňuji, není předvídatelný. Tedy místy ano, bylo jisté, že dříve či později se hlavní hrdinové spojí s povstalci, ale to bylo jen pár výjimek v jinak dokonale budovaném příběhu. Možná v knize hledám co tam není, ale četl jsem ji s tím, že mnoho vypovídá i o současné společnosti, ať už to autorka zamýšlela, nebo ne. Pokud si tento aspekt čtenář uvědomí, může příběh získat ještě více na čtivosti, ale právě díky morálnímu a etickému přesahu, který ve skrytosti má. Nechci zde vyzrazovat zápletku a proto zakončím svůj příspěvek otázkou: není i v dnešní době obvyklé, že se snažíme vše „nehezké" a „nepovedené" odsunout někam daleko do ústraní a ideálně se toho zcela zbavit? Odpovědět si musí každý sám, nicméně já odpovídám jednoznačně ano, ať už se bavíme o politice, módě nebo třeba turistickém ruchu...

17.03.2020

Poslední dobou se z nedostatku času dostávám k Young adult literatuře poměrně zřídka. Po dlouhé době to byla další taková kniha, která se mi dostala do ruky. Z počátku jsem byl skeptický, ale během krátké doby jsem si zamiloval ten mix fantasy a konspiračního thrilleru. V dnešní době konspiračních teorií je příběh o komplotu tajné organizace, za účelem genetických modifikačních pokusů na dětech prostě přitažlivý. Musím říct, že některých prvků je v knize až příliš a podle mě by příběhu snad i pomohlo, kdyby v něm vůbec nebyly některé fantasy motivy. Například mi připadá zbytečné zaštítit lidské padouchy ještě obecným Zlem, které stojí proti symbolickému Dobru v nekonečné bitvě. Ve skákání z reálného světa do krátkých úryvků o tomto vše přesahujícím boji, vidím spíše mínus, jelikož celý příběh by se jinak odvíjel dost podobně. Přítomnost oné dávné prarasy, vykázané ze Země by bohatě pro zápletku stačila. Nicméně chápu autorovu snahu o propracovanější monumentální příběh. Ve skutečnosti bych knize vytkl pouze kritizované oslí můstky mezi pasážemi; některé skutečně dost byly do očí. Jinak má kniha překvapivé zvraty a svižný děj, tedy vše, co čtenář od tohoto žánru požaduje.

Kniha mě skutečně zaujala, je totiž jen velmi málo titulů popisujících toto dosud nepříliš probádané území. O příbězích kontraktorů se čte velmi jednoduše a čtenář hltá každé slovo, na druhou stranu mi běhá mráz po zádech, když si jen pokusím představit ten pocit, se kterým jde kontraktor do boje, když ví, že pokud bude zajat, nebo zabit, nikdo se o něm nedozví, jelikož oficiálně není voják žádné vlády. Nicméně si myslím, že lidé by se měli o jejich činech dozvědět více, jelikož bychom si poté vymýšleli méně super hrdinů. Věděli bychom totiž, že lidé, kteří se postaví stonásobné přesile a zvítězí, nebo vojáci, bez střeliva, kteří budou přesto pokračovat v boji, jsou skuteční...

Na to, jak je populární film, mi kniha připadala velmi nezáživná, rozvleklá a nudná. Vzhledem k tomu, že prakticky třetina je jen o Nickovi a jeho návštěvách u Daisy a Gatsby se do děje dostává jen velmi pozvolna, se z počátku ani nedá poznat, že on je skutečná hlavní postava. Zajímavá začne být až ve druhé třetině, kdy se dá již vytušit nějaká akce. Velmi mě zklamalo, že se přes mnoho náznaků nedozvídáme nic o Gatsbyho temné minulosti.

Velmi dobrý příběh, s rychlým spádem, stále se něco děje. Nemohl jsem si nevšimnout výrazné podobnosti s knihami A. Doyla, Rohmer se zde nejspíše inspiroval. Čtenář se po každé další tajemné vraždě téměř třese nedočkavostí, než zjistí, jak byl čin spáchán a bude odhalen další z originálních smrtících prostředků.

Kniha je neobyčejně poutavá především díky autorově nestrannosti v náboženských otázkách a prolínání skutečného, konspirace a fikce. Místy je naprosto neodhalitelné, co je historie a kde začíná autorova fantasie, oceňuji, že Tajný svitek má pevné historické základy a je postavený na skutečných událostech. Tajemné atmosféře ještě přidává fakt, že po dobu trvání příběhu, není ani jednou řečeno, zda je svitek pravý či nikoli.