Oryk Oryk komentáře u knih

☰ menu

Cesta Cesta Cormac McCarthy

Existuje jen málo slov, které by mohly vyjádřit atmosféru a absolutní beznaděj plynoucí z knihy. Naprosto mě fascinoval sloh, který se přizpůsobil ději a snažil se působit stejně postapokalyptickým dojmem jako zbytek knihy. Text je stejně neosobní, jako svět ve kterém se děj odehrává. Nedozvídáme se zhola nic o postavách, o jejich směřování, ani o katastrofě, která z lidí udělala něco horšího než zvířata. Některé pasáže člověka zasáhnou opravdu tvrdě, nemohu zapomenout například na tu alarmující lhostejnost s jakou žena opustila svého syna a manžela. Děj a atmosféra se pohybují v úhledné sinusoidě. V jednu chvíli se objeví naděje, které hlavní protagonisté využijí, jak nejlépe dovedou, jen aby se v dalším okamžiku změnila v totální beznaděj. Jedno nebezpečí se objeví, samo se vyřeší, ale hned je zde další. Celou knihou ale prorůstá ústřední klíčový motiv, který paradoxně nejvíce vnímá chlapec: co nás dělí od nich, kde leží hranice, za kterou už nebudeme lidé.

17.03.2020


Hlava XXII Hlava XXII Joseph Heller

Děl s válečnou tématikou jsem četl mnoho. Musím ale říci, že toto se mi vrylo do paměti velmi intenzivně z několika důvodů. Jistě to tak nepřipadá každému, nicméně mě přišla Hlava XXII neuvěřitelně vtipná a místy jsem se až nahlas smál, nemohu nezmínit například úžasnou drobnou povídku o polním soudu, kdy nakonec nejlépe dopadne obžalovaný a jeden ze soudců odjede kopat hroby na Šalamounovi ostrovy. Zábavných prvků je mnoho, nicméně hrůzy války tím nemizí. Heller dokonale přechází a dokáže kdykoli nečekaně čtenáři připomenout, že zábavné to možná mohlo být na základně, ale všude kolem, že je válka. Některé motivy, které se z ničeho nic objeví, jsou skutečně tvrdé, kniha jen mluví o válce a jejích útrapách zcela jinak, než je obvyklé. Jediné, co se mi nelíbilo je rozsah. Nedokáži specifikovat čím to je, ale pravda je taková, že tato kniha je zbytečně dlouhá. Opravdu moc dlouhá. To co čtenáře zpočátku baví, ho ke konci spíše unavuje, některé motivy se opakují a situace rovněž. Přesto můžu knihu doporučit každému, kdo má rád humor a válečnou četbu, tyto dva aspekty totiž Hlava XXII propojuje témě dokonale.

17.03.2020


Jméno růže Jméno růže Umberto Eco

Pro toto postmoderní dílo nemám slov. Velmi se mi líbí, že staví na historických postavách a reáliích a jen tu a tam se objevují vymyšlené prvky. Nedovedu si ani představit, kolik materiálu bylo nutno nastudovat před napsáním tohoto díla. Neuvěřitelně mi vadí, jak někteří degradují Jméno růže na detektivku. Ano, skutečně má takové prvky, ale kategorizace na detektivku vůbec není na místě. Celý příběh, více či méně detektivní, by se dal shrnout do daleko menšího rozsahu, než tomu je. Možná je to mým zájmem o historii, ale místy mě téměř více, než zápletka s vraždou, zajímaly dávné tragédie v bojích s dolcinisty a dalšími kacíři. Inspirace historií v těchto pasážích skutečně zachází velmi daleko. Bohužel nemám v poslední době dostatek času, ale jednou budu pátrat a věřím, že skutečně naleznu zmínky o Dolcinovi i jeho skalní pevnosti. Závěr je brilantní, jak temná atmosféra prostupuje klášterem čtenář se téměř sám začíná bát o život. Do poslední chvíle není možné uhádnout, kdo za událostmi stojí, což také považuji za velké plus. Chápu, že rozsah a teologicko-historická náplň může leckoho odradit, ale ten, kdo viděl pouze film nemůže říci, že zná Jméno růže.

17.03.2020


Návštěva staré dámy Návštěva staré dámy Friedrich Dürrenmatt

Z této jednohubky si odnáším dva silné pocity. Pokud bych se snažil popsat ten první, psal bych o tom, jak skvělé je toto dílo, které tak mistrně popisuje jednoduchou tvárnost lidské morálky, od prvního listu buduje napětí a graduje situaci. Ten druhý by byl daleko méně pozitivní. Čtenář skutečně od začátku cítí, jak se vnitřní dynamiky města dávají do pohybu a gradace příběhu je prostě hmatatelná. Dokud děj takto graduje hltal jsem jej po kapitolách a nic jiného mě nezajímalo. Nechci prozrazovat co mě tak zklamalo, ale ve chvíli, kdy gradace ustane, jsem byl eufemicky řečeno velmi zklamaný a rozladěný. Několikrát jsem si klíčovou pasáž přečetl, abych se ujistil, že mi nic neuniklo a když jsem zjistit, že nikoli, mé pocity nabyly na intenzitě. Nechápu, proč autor ukončil tak mistrně budované napětí tak jak to učinil. Jistě měl nějaký důvod, možná to v jeho době mělo nějaký význam, ale dnešnímu čtenáři se nutně musí zdát závěr odbytý a předčasně ukončený. I přes tuto výraznou chybu si myslím, že Návštěva staré dámy stojí rozhodně za přečtení. Říká toho o nás mnoho...

17.03.2020


Sekáč Sekáč Terry Pratchett

Pratchettův humor je ve stručnosti úžasný. Nicméně jako mnoho autorů má i tento díla lepší a slabší. Dle mého zcela laického soudu patří Sekáč k těm slabším, ze série Zeměplochy se mi nejvíce líbil asi Mort nebo Soudné sestry a s těmi se Sekáč nemůže moc rovnat. Velkou chybou tohoto dílu, je dle mého, střídání až téměř nesouvisejících příběhů. Z této knihy by bylo možné udělat dvě a nebyl by to nejmenší problém. Jeden díl o invazi sněžítek, druhý o Smrťově novém životě. Ale to je jen drobná kritika, jinak jsem zažil spoustu legrace, protože se opět setkáváme s postavami z jiných knih. Humoru velmi přispívá skupina bezradných mágů a společenství nemrtvých nestvůr. Středobodem ale zůstává Smrť, kterého považuji za jednu z nejlepších postav celé série. Prakticky každá kniha, ve které má větší roli, je svým způsobem skvělá a není nikdy nudná, protože Smrťova snaha pochopit lidi se prostě neomrzí.

17.03.2020


Pomsta synů Pomsta synů Lasse Holm

Jelikož se o historii, zvláště těchto období, poměrně zajímám, byla pro mě kniha jasnou volbou. Ano, viděl jsme seriál a předem je nutné říci, že jsou to nesrovnatelná díla. Seriál je poutavý surovostí bitev, nečekanou zradou a krásnými reáliemi, obecně staví dost na vizualizaci. Kniha je jiná. Nesouhlasím s tím, že jde o detektivku. Ve skutečnosti mě tato kategorizace čím dál více rozčiluje, protože je to stejný případ, jako když se o mistrném románu Jméno růže říká, že je to středověká detektivka. Pro mě je detektivní aspekt jen jedním z mnoha a nepočítám ho za hlavní. Už od počátku lze znát silnou inspiraci jinými příběhy a legendami. Motiv vikingy uneseného chlapce se opakuje dost často, ale není to důvod, aby to knize nějak bralo na originalitě nebo atraktivitě. Oceňoval jsem především snahy o autenticitu, i té by se samozřejmě dalo leccos vytknout, ale rozhodně zůstaly zachovány hlavní dějinné prvky a to je důležité. Co jsem oceňoval už méně, je střídání extrémně zajímavých pasáží a nudných vleklých epizod, druhou polovinu jsem četl spíše z povinnosti. I přesto je Pomsta synů skvělý historický román na zimní noci.

17.03.2020


Kázání ohně Kázání ohně Francesca Haig

Jedna z nejlepších sci-fi knih, co jsem za poslední dobu viděl. Prvně bych se pozastavil u myšlenky. Ta je naprosto unikátní a originální, dobře zpracovaná a skvěle se do příběhu hodí. Nazval bych ji dokonalou. Musím přiznat, že jen tento námět byl pro mě pádným důvodem, abych po knize sáhl. A nelitoval jsem. Děj je svižný, velmi napínavý a co osobně oceňuji, není předvídatelný. Tedy místy ano, bylo jisté, že dříve či později se hlavní hrdinové spojí s povstalci, ale to bylo jen pár výjimek v jinak dokonale budovaném příběhu. Možná v knize hledám co tam není, ale četl jsem ji s tím, že mnoho vypovídá i o současné společnosti, ať už to autorka zamýšlela, nebo ne. Pokud si tento aspekt čtenář uvědomí, může příběh získat ještě více na čtivosti, ale právě díky morálnímu a etickému přesahu, který ve skrytosti má. Nechci zde vyzrazovat zápletku a proto zakončím svůj příspěvek otázkou: není i v dnešní době obvyklé, že se snažíme vše „nehezké" a „nepovedené" odsunout někam daleko do ústraní a ideálně se toho zcela zbavit? Odpovědět si musí každý sám, nicméně já odpovídám jednoznačně ano, ať už se bavíme o politice, módě nebo třeba turistickém ruchu...

17.03.2020 5 z 5


Jeden den Ivana Děnisoviče Jeden den Ivana Děnisoviče Alexandr Isajevič Solženicyn

Jeden den Ivana Děnisoviče mi byl doporučován z mnoha stran. Na jednu stranu je nutno uznat, že příběh je poutavý a opravdu drsný, nicméně na tu druhou musím říci, že jsem čekal víc. Možná je za tím snaha o realistický pohled, který se vyhýbá senzaci. Pokud ale člověk četl například nějaké knihy z koncentračních táborů, brzy zjistí, že Solženicynův gulag je oproti tomu jen drobná nepříjemnost. Samozřejmě vím, že z historického hlediska se tyto dvě hrůzy posledního století nedají srovnávat, ale i přesto jsem čekal situaci v gulagu daleko krutější. Místy se až zdálo, že větší nebezpečí hrozí trestancům od svých spoluvězňů, než od věznitelů. Abych knize ale jen nekřivdil chtěl bych zmínit například část, kde se popisuje, jak se Ivan dostal do zajetí . Právě tato pasáž mě velmi zasáhla, protože ukazuje necitlivost a krutost komunistickému režimu, který klidně pošle do gulagu vojáky, kteří by v jiných zemích dostali vyznamenání. Jeden den Ivana Děnisoviče podává surový a realistický obrázek života v gulagu, víc od knihy však čekat nelze. Není to příběh o hrdinství, o boji proti zrůdnému režimu nebo o odvaze. Je to „jen" příběh o neprávem odsouzeném člověku, který si vytrpěl nepřiměřeně dlouhý trest a vrátil se domů.

11.03.2020


Horalka Horalka Alberto Moravia (p)

Po Horalce jsem sáhl bez výraznějších očekávání a udělal jsem dobře. Začátek odehrávající se v Říme je spíše nezáživný, pasáže, kde Cesira popisuje svůj nespokojený manželský život na mě působily dojmem až románového klišé. Osobně mi připadá, že začátek, kde se až do posledního detailu řeší záležitosti jako předání bytu nebo vypravěččin nedávný sexuální zážitek, nemají na zbytek příběhu ani ten nejmenší vliv a nic by se nestalo, pokud by kniha začínala přímo odjezdem na venkov. Ve chvíli, kdy se obě ženy dostanou z Říma, získává kniha na atraktivitě, velice oceňuji názorné vybarvení všech myslitelných typů lidí zasahujících více či méně do války. Překvapivě mě dlouhý popis života v horách nijak nenudil a i když kniha neustále mluvila o monotónnosti, zároveň přinášela nové prvky jako příchod dvou spojeneckých vojáků. Paradoxně tato drobná epizoda se dvěma Angličany má na zbytek děje daleko větší dopad, než prvních sto stran začátku. Postava Michela mi velmi imponovala, skutečně barvitě ukázala rozdíl mezi vnímáním intelektuálů neznalých běžného života a rolníků, bez sebemenšího zájmu o cokoli hodnotnějšího než je další jídlo. Závěr knihy má skvělý spád, proměna Rosetty je tak výrazná, až si říkám, zda není přehnaná, nicméně tento motiv úžasně zapadá do celkového kontextu. Obrovský Moraviův talent se projevil dle mého v samotném závěru knihy.

11.03.2020


Příběh služebnice Příběh služebnice Margaret Atwood

Do knihy jsem se pustil s velkou chutí poté, co jsem shlédl několik episod stejnojmenného seriálu. Musím říci, že můj názor je pravděpodobně velmi ovlivněný právě tímto. Celá kniha je děj asi prvních pěti dílů seriálu, který dále pravděpodobně staví zcela na vlastních strukturách, nezávisle na M. Antwood. Kniha je v určitých momentech stejně mrazivá a znepokojivá jako seriál, ale to co jí chybí je děj. Mě osobně daleko více bavily drobné útržky popisující dynamiky, které vedly k nastolení nového klerofašistického státu. Tyto události podávané vzpomínkami hlavní hrdinky mě zajímaly daleko více, než rozvleklý popis domácího porodu. Velmi zajímavou dějovou linku představuje Moira, která na rozdíl od ostatních nevolí pasivní rezignaci, ale přímý odpor. Největší zklamání pro mě představuje konec knihy. Dlouho jsem nemohl uvěřit tomu, že Příběh služebnice není jen jedna z knih rozsáhlé ságy. Chápu sice inspiraci postmodernou a snahu autorky o přispění čtenářů k příběhu, kdy si každý z nás má vybrat, jak jeho Příběh služebnice skončí, ale stejně jen těžko pochopím, proč kniha končí tvrdým střihem přesně v okamžiku začínajícího zvratu. Ocenil bych alespoň jeden nenápadný náznak, který by naznačoval, jak autorka zamýšlela příběh ukončit.

11.03.2020


Markéta Lazarová Markéta Lazarová Vladislav Vančura

Pro hodnocení Markéty Lazarové by bylo lepší vytvořit dvě oddělené oblasti. Tou první by byl obsah, s výborným příběhem a zajímavými postavami, zatímco tou druhou by byla forma/jazyk s přehnanou estetikou a vyšperkováním, které až ruší děj. Je nutno říci, že snaha o perfektní formu, opravdu silně zastaralou, je až kontraproduktivní, jelikož kvůli ní příběh ztrácí na čtivosti a místy se stává až těžko pochopitelným. Na druhou stranu je potřeba hodnotit děj, který je podle mě skutečně mistrovským dílem. Místy má člověk s krutými loupežníky až soucit, příběh je stejně drsný a nespravedlivý jako skutečný život a velmi oceňuji, že se na konci nedočkáme žádného klišé, v podobě šťastného konce stylu žili šťastně až do smrti, ale s mrazivou realitou špatného konce. Nejlepší z celé knihy je pravděpodobně onen závěr, jelikož to, že nekončí dobře a vše čím si hrdinové prošli bylo vesměs zbytečné, zasáhne čtenáře o to silněji. Nicméně se bojím, že Markéta Lazarová bude brzy jako kniha ke čtení mrtvá, protože jazyk je skutečně velmi limitující...

09.06.2019


Pygmalión Pygmalión George Bernard Shaw

Z počátku jsem byl k Pygmalionu poněkud skeptický. Nejsem žádný nadšenec do jazykovědy a i v předmluvě je kniha představená jako dílo s důrazem právě na tento obor, tudíž jsem začínal čtení až s nechutí. Brzy jsem však zjistil, že jsem se bál zcela zbytečně. Právě oba jazykovědci, lord Henry i plukovník Pickering dodávají příběhu notnou dávku humoru a kniha je díky nim dokonce čtivější. Velmi mě bavila výslovnost degradovaných vrstev. Myšlenku z plesu, že jen cizinec může mluvit zcela spisovně a gramaticky správě, považuji za veliké moudro, jelikož jen člověk, který se učí jazyk až v dospělosti, většinou nepochytí nejrůznější dialekty a další jazykové zvláštnosti rodilých mluvčích. Mě osobně kniha bavila ještě víc kvůli jisté drobnosti, kterou jsem si také brzy uvědomil. Lord Henry mi v mnoha ohledech připomíná Sheldona, z oblíbeného seriálu Teorie velkého třesku. Oba jsou stejně inteligentní, povýšení nad emoce a naprosto neinformovaní o životě obyčejných lidí. Vůbec bych se nedivil, kdyby si tvůrci tohoto seriálu našli inspiraci právě v Pygmalionu.

09.06.2019


Skleník Skleník Brian Wilson Aldiss

Když jsem si prošel některé komentáře níže, zjistil jsem, že mám na knihu asi podobný názor jako většina. Největší předností Skleníku je bezesporu téma. Pokud se autor pustí do postapokaliptického románu, vždycky se najdou nějací fanoušci, jelikož toto téma prostě táhne. Nicméně od člověka, který je označován za klasika sci-fi a jehož kniha Skleník je tak oslavována, jsem čekal víc. Zhruba do poloviny jsem absolutně nevěděl, co to vlastně čtu. To, že se zprvu zdá, že se většina postav pohybuje světem bez hlubšího smyslu a cíle, by ještě nemuselo vadit, pokud by čtenář věděl vše už od začátku, také by to bylo špatně, ale můj osobní názor je ten, že postavám, které zůstali na Zemi, měl autor dát nějaký cíl o něco dříve. Na druhou stranu mě velmi bavila linka starších tlupy, kteří se dostanou až na zamrzlý Měsíc a spolu s ostatními vyvrženci Země plánují invazi na domovskou planetu. Popis života na Zemi, boje mezi živočichy a rostlinami i mezi rostlinami navzájem jsou napsány bravurně a například z kapitoly, která se odehrává na pláži, místě nekonečné bitvy mezi vodní a lesní flórou, jsem měl až husí kůži, jak věrohodně vše znělo. Autor dal průchod své nekonečné fantazii, protože některé rostliny a jejich schopnosti by nikdo jiný nevymyslel. Knize možná trochu škodí to, že se jedná o experimentální sci-fi, protože některé jevy jsou mimořádně přestřelené a napsané s velmi naivní představou o fyzice a dalších přírodních vědách. Narážím právě třeba na traverzéry, jelikož si stále nedokáži ani představit, jak by mělo fungovat spřádání vláken k Měsíci. Podobných těžko představitelných jevů, které zcela popírají základní přírodní pravidla je zde více a je škoda, že nejsou vysvětleny. Možná to zní podivně, ale i ve sci-fi by se příběh mohl držet alespoň základů fyziky, v opačném případě by bylo nutné vysvětlit, proč se tak neděje, což se bohužel ve Skleníku nestalo. Z knihy mám poněkud smíšené pocity, ale upřímně ji doporučuji všem, kteří mají dost konvencí a chtějí sáhnout po něčem, co tu ještě nebylo. Takový totiž Skleník přesně je!

09.06.2019


Jak je důležité míti Filipa Jak je důležité míti Filipa Oscar Wilde

Oscar Wilde je dle mého mínění jedním z předních autorů a jeho genialita nezůstává skryta ani v této divadelní hře. Na první pohled by se mohlo zdát, že děj, zápletka, kompozice i téma, je až k smíchu prosté, ale ve chvíli, kdy čtenář přečte prvních pár stránek, zjistí přesný opak. Na to, že se jedná o konverzační hru, tedy poměrně statickou, je zde mnoho zábavných, komických prvků, což také ukazuje na Wildův talent. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo udělal tu chybu, že text četl poměrně rychle aniž by se nad ním zamýšlel a ve chvíli, kdy se rozjela zápletka a začali se proplétat rodinné vazby nejrůznějších postav, jen beznadějně tápal. Je to další důkaz toho, že tato hra není jen prostoduchá komedie, napsaná přes noc. Myslím si, že Wild se napříč staletími tak trochu ironicky pomstil všem, kteří si to mysleli. Sám jsem totiž zjistil, že pokud člověk bere Jak je důležité míti Filipa na lehkou váhu a čte nepozorně, brzy se v něm beznadějně ztratí. Perfektní a svižný příběh je zakončený nepravděpodobnou, leč překvapivou zápletkou. Nakonec mi bylo vlastně až líto Algernona, který třeba také mohl zjistit, že byl pokřtěn jako Filip, ale chybou matričního úřadu mu bylo popleteno jméno...

09.06.2019


Dopis pro krále Dopis pro krále Tonke Dragt

Dopis pro krále je jedna z knih, která se dá číst opakovaně a pokaždé se v ní dá objevit něco nového. Sám jsem ji přečetl nejednou a vůbec toho nelituji. Dříve a částečně i dnes se v určitých skupinách lidí považovala Kiplingova Kniha džunglí za dílo, které se dává dospívajícím dětem jako vzor správných lidských vlastností a zdroj představ o světě, toho dobrého i zlého. Osobně se domnívám, že Dopis pro krále plní úplně totožnou úlohu. Příběh má jak pedagogický, tak filosofický rozměr, což vedle chytlavé zápletky velmi oceňuji. Čtenář se jednak dozví něco o životě středověkých rytířů, ale také se může spolu s Tiurim zamyslet nad mnoha morálními otázkami. Tento příběh o cti, odvaze, zradě, intrikách a přátelství je sice utopickou představou o světě, nicméně který příběh není více či méně utopický? I pokud by se čtenář nad knihou zamýšlet nechtěl, stejně k tomu bude nakonec příběhem donucen. Mnoho věcí se dá převést do dnešní doby, což knize dává hlubší rozměr. Otázky jako: Mohu věřit vůbec někomu? nebo, Je mé poslání natolik důležité, abych pro něj zemřel? A pokud ano, co je má čest? se zdají dost ponuré a skeptické, ale kniha, stejně jako život, není černobílá a nejeden čtenář byl jistě překvapen, kde všude může číhat zrada, a kde se naopak dá nalézt přátelství. Přes zdánlivou beznaděj se nakonec dočkáme dobrého konce, děj je až na určité úseky svižný a některé linky končí opravdu zvratově. Knihu bych upřímně doporučil, lze si z ní odnést mnoho zajímavého poznání i do života každého z nás.

08.06.2019


Probuzení Probuzení Mark Frost

Poslední dobou se z nedostatku času dostávám k Young adult literatuře poměrně zřídka. Po dlouhé době to byla další taková kniha, která se mi dostala do ruky. Z počátku jsem byl skeptický, ale během krátké doby jsem si zamiloval ten mix fantasy a konspiračního thrilleru. V dnešní době konspiračních teorií je příběh o komplotu tajné organizace, za účelem genetických modifikačních pokusů na dětech prostě přitažlivý. Musím říct, že některých prvků je v knize až příliš a podle mě by příběhu snad i pomohlo, kdyby v něm vůbec nebyly některé fantasy motivy. Například mi připadá zbytečné zaštítit lidské padouchy ještě obecným Zlem, které stojí proti symbolickému Dobru v nekonečné bitvě. Ve skákání z reálného světa do krátkých úryvků o tomto vše přesahujícím boji, vidím spíše mínus, jelikož celý příběh by se jinak odvíjel dost podobně. Přítomnost oné dávné prarasy, vykázané ze Země by bohatě pro zápletku stačila. Nicméně chápu autorovu snahu o propracovanější monumentální příběh. Ve skutečnosti bych knize vytkl pouze kritizované oslí můstky mezi pasážemi; některé skutečně dost byly do očí. Jinak má kniha překvapivé zvraty a svižný děj, tedy vše, co čtenář od tohoto žánru požaduje.

06.06.2019


Matka Kuráž a její děti Matka Kuráž a její děti Bertolt Brecht

Matku Kuráž jsem začal číst s mnoha předsudky. Podle toho, co jsem slyšel, jsem si udělal představu o Matce Kuráži zcela zkreslenou. Představoval jsem si ženu, která zcela chladnokrevně obětuje životy svých dětí pro zisk a vlastně jí o nic jiného než o peníze nejde. Během četby jsem si neustále říkal, jak moc jsem se pletl. Příběh byl alespoň pro mě mimořádně poutavý a čtivý. Až jsem si místy říkal, že některé kapitoly jsou ke škodě nepropracované a krátké. Téma je velmi nadčasové a i po přečtení nevím, co si vlastně o Matce Kuráži myslet. Je to až morální problém, který se dá jednoduše vztáhnout i na dnešní dobu. Kde je ta hranice, kdy se člověk ještě snaží spravedlivě vydělat a kdy už poškozuje své blízké? A můžeme vůbec odsoudit ženu, která se nezbaví bezmyšlenkovitě veškerého majetku, bez kterého by stejně ona i její děti nejspíše zemřeli hlady i když ví, že pokud to udělá, existuje nepatrná šance na záchranu jejího syna? Kniha nedává odpovědi na tyto otázky ale pouze nastiňuje problém, což je pravděpodobně ještě důležitější než odpověď. Matka Kuráž se dá přečíst v rychlosti jen s vnímáním řečeného příběhu, ale po zamyšlení lze objevit mnoho skrytých morálních či etických hlubin. Ať už je to tragédie popravy syna, kterého jeho matka nezachránila, přestože mohla, nebo hrdinná oběť Katrin.

05.06.2019


Oheň Oheň Henri Barbusse

Po přečtení jedinečného románu na Západní frontě klid jsem sáhl po této knize v naději, že prožiji podobný zážitek, jako při četbě nedostižného Remarqua. To, že nemohu knihy srovnávat, jsem zjistil brzy, avšak přesto jsem se neubránil alespoň obecnému porovnání. Oheň je stále vyzdvihován pro naturalistické a autentické popsání hrůz války. Souhlasím, že přesně to čtenář dostane, nicméně se nedovedu ubránit pocitu, že minimálně první polovině knihy cosi chybí. Nevím zda je to děj, hlavní hrdina či nějaká výrazná událost, ale snad právě proto, kvůli absenci těchto prvků, si člověk neodnese žádnou konkrétní vzpomínku, ale jen matné vědomí toho, že válka je špatná. Od druhé poloviny jsou už dějové linky, které pozornému čtenáři utkví v paměti. Ať už je to francouzský protiútok, stavba zákopů, nebo finální povodeň. Proto se domnívám, že právě druhá polovina je čtivější a zajímavější. Nicméně můj obecný a subjektivní názor je ten, že kniha by měla o dost větší úspěch, pokud by v ději byl nějaký jednotící prvek. Ať už hlavní hrdina, nebo hlavní příběhová linka. Remarque dokázal také zachytit autenticitu a hrůzu bojů, ale takovým způsobem, který člověka skutečně zasáhne. Nemyslím si, že by byl jeho popis účinků yperidu o něco méně naturalistický, než Barbussovo líčení bombardování. To v čem se oba velikáni válečné literatury liší je právě to, co si od knihy slibovali. Zatímco Barbusse chtěl zanechat ve čtenáři neotřesitelný pocit hrůzy a znechucení z války, Remarque cílil na silný příběh. S tímto vědomím musí dnešní čtenáři k Ohni přistupovat.

04.06.2019


Malý princ Malý princ Antoine de Saint-Exupéry

I když se mi kniha líbila jak délkou, tak rozsahem, tak je nutno napsat, že podle mě je lehce přeceňovaná. Nechci Malého prince nijak dehonestovat, ale připadá mi, že oněch alegorií je tam až přespříliš. Domnívám se, že i když je dobrý nápad vytvořit filosofickou pohádku, jelikož málokdo sáhne po čistě filosofické práci, tak si myslím, že v dnešní době je mnoho populárně naučných knih, které mohou význam malého Prince alespoň z části nahradit. Přesto jde o dílo světového významu, které je záhodno znát.

09.01.2019


Oprávnění zabíjet Oprávnění zabíjet Robert Young Pelton

Kniha mě skutečně zaujala, je totiž jen velmi málo titulů popisujících toto dosud nepříliš probádané území. O příbězích kontraktorů se čte velmi jednoduše a čtenář hltá každé slovo, na druhou stranu mi běhá mráz po zádech, když si jen pokusím představit ten pocit, se kterým jde kontraktor do boje, když ví, že pokud bude zajat, nebo zabit, nikdo se o něm nedozví, jelikož oficiálně není voják žádné vlády. Nicméně si myslím, že lidé by se měli o jejich činech dozvědět více, jelikož bychom si poté vymýšleli méně super hrdinů. Věděli bychom totiž, že lidé, kteří se postaví stonásobné přesile a zvítězí, nebo vojáci, bez střeliva, kteří budou přesto pokračovat v boji, jsou skuteční...

09.01.2019